Albánci oslavují sto let státnosti

V makedonské metropoli se 25. listopadu sešla politická elita albánského národa, aby oslavila sto let od vzniku státu Albánie. Hostitelem oslav byl Ali Ahmeti, předseda nejsilnější albánské strany v Makedonii, Demokratické unie pro integraci, který na akci pozval kromě jiného premiéra Albánie Saliho Berishu a Kosova Hashima Thaçiho.

Připomínka albánské státnosti ovšem nemá jen deklarativní charakter. Nelze přehlédnout, že za centrum oslav nebyla záměrně vybrána Albánie, jejíž vyhlášení roku 1912 je tímto připomínáno, ani Kosovo, které nezávislost získalo roku 2008, nýbrž makedonská Skopje, kde si Albánci svůj definitivní status stále ještě hledají. Albánská komunita v Makedonii má od podpisu Ochridské dohody z léta 2001, jež zažehnala eskalující občanskou válku, zaručena více než obvyklá menšinová práva, ale její požadavky stále narůstají. Třebaže je Ali Ahmeti a jeho strana součástí pravicové vládní koalice (z tohoto důvody oslavy zaplatil makedonský kabinet!), jeho dlouhodobým a zároveň nevyřčeným cílem je vytvoření územní autonomie a pak úplná nezávislost. Ahmetiho rétorika a ambice jej staví do role vůdce makedonských Albánců a jednoho z mluvčích albánského národa v celé jihovýchodní Evropě.

Na příkladu Makedonie a její nevyřešené národnostní otázky je vidět, že nacionalismus v Evropě 21. století je stále živý a plodný. Albánci s výrazným zpožděním usilují o to, co mnohá etnika získala v 19. a 20. století. Jak se zdá, evropská podoba nacionalismu zákonitě směřuje k státní nezávislosti (viz dnešní Katalánie a Skotsko). V Evropě přitom není národ, který by musel ve značném počtu žít ve třech zemích současně. Albánskému tlaku čelí makedonský a srbský nacionalismus, ale výsledek je více než jasný – albánský prostor se sjednocuje, a to i navzdory hranicím a přáním četných politiků.

Není generál jako generál

„Spadl nám kámen ze srce!“ Těmito slovy reagoval chorvatský ministerský předseda Zoran Milanović na rozhodnutí Mezinárodního soudního tribunálu pro bývalou Jugoslávii z 16. října zrušit tresty vězení pro chorvatské generály Ante Gotovinu a Mladena Markače. Původně je soud v dubnu 2011 odsoudil na 24 a 18 let odnětí svobody za zločinecké spiknutí proti srbskému národu v oblasti Krajina během války v letech 1991-1995. Další obviněný, generál Ivan Čermak, byl tehdy osvobozen. 

Jak napovídá věta z úvodu, osudy Ante Gotoviny a Mladena Markače jsou nerozlučně spjaty s chorvatským státem a jeho nejnovějšími dějinami. Generálové zosobňují nedotknutelný symbol toho nejcennějšího, co mohl jeden Chorvat v 90. letech 20. století své vlasti nabídnout – schopnosti, dovednosti a srdce v boji za posvátnou národní věc. A tou věcí byla nezávislost na Jugoslávii a zápas s chorvatskými Srby, kteří tuto nezávislost odmítali. Doba byla plná hesel o Chorvatsku, Chorvatech a všem chorvatském. Paralela s fašistickým Chorvatským nezávislým státem z let 1941-1945 nebyla od věci. Nabubřelá slova nicméně šla ruku v ruce s odvážnými činy, které ne vždy splňovaly morální kritéria. Byl to neopakovatelný čas, kdy se vedle prezidentského monolitu jménem Miroslav Tuđman rodil i obraz vojáka-hrdiny pod všezahrnujícím názvem Ante Gotovina. Abychom však pochopili chronologickou posloupnost vytváření tohoto mýtu, musíme si některé aktéry národního zbožštění představit o něco blíže. 

Ante Gotovina (*1955) coby osmnáctiletý námořník vstoupil do francouzské Cizinecké legie, v 80. letech působil ve francouzských bezpečnostních agenturách. V roce 1991 se zapojil do Sboru národní gardy, který na počátku 90. let suploval úlohu neexistující chorvatské armády. O tři roky později byl povýšen do hodnosti generála splitské oblasti. V té době se účastnil bojových akcí v Chorvatsku a Bosně a Hercegovině, které nakonec vyústily v úspěšnou operaci Bouře, jejímž cílem bylo zlomení odporu chorvatských Srbů a znovupřipojení jejich území k Chorvatsku. V roce 2000 byl po změně režimu penzionován, o rok později na něj Haagský soud vydal zatykač. Generál se ovšem rozhodl skrývat a na útěku strávil celých pět let. 

Mladen Markač (*1955) od dokončení univerzity na začátku 80. let působil na různých odděleních jugoslávského ministerstva vnitra. V roce 1991 se stal velitelem protiteroristické jednotky a následně byl jmenován do hodnosti generála. Roku 1994 byl vybrán za šéfa speciální policie při chorvatském ministerstvu vnitra. Na tomto postu se zúčastnil operací Blesk a Bouře, kterým padly za oběť stovky Srbů a tisíce jejich domů byly vypáleny. V roce 2000 byl penzionován a o čtyři roky později se dobrovolně vzdal Haagskému soudu. 

Osvobození archetypálních hrdinů Gotoviny a Markače a jejich okamžitý návrat do vlasti nemohl nenarazit na rozporuplné reakce. Na straně jedné generály na letišti a v ulicích Záhřebu vítaly desetitisíce rozjásaných lidí, na straně druhé bylo znát rozhořčení místních i regionálních Srbů. Současná levicová vláda v Záhřebu neskrývala nadšení, třebaže se v mnohém od Tuđmanovské éry distancuje, a nebyla schopna a ochotna připustit jakékoli pochybnosti o vině svých zasloužilých vojenských velitelů. Nikoho nezarmoutilo ani takřka 30 milionů eur, které za jejich obranu zaplatili chorvatští daňoví poplatníci. Pohledný Dalmatinec Ante Gotovina je persona, jejíž pověsti neuškodily ani okolnosti, za jakých utekl a pobýval mimo Chorvatsko; kdo mu vystavoval falešné doklady a platil jeho pětileté skrývání, je dosud neobjasněnou záhadou. Mladen Markač je v porovnání s ním bezejmenný občan. 

Srbští politici zopakovali svůj neměnný postoj o podjatosti soudu a jeho antisrbské činnosti. Nebrali při tom v úvahu, že obžaloba, ať už záměrně či z nedbalosti, přecenila své schopnosti a nebyla s to dokázat záměr generálů vyhnat a zmasakrovat krajinské Srby. Pokud by soud přece jen chtěl prokázat zločinecké spolčení, musel by nejprve vyslýchat a odsoudit jejich velitele, mj. náčelníka generálního štábu, ministra obrany a prezidenta republiky. Nikdo z nich však už není mezi živými. Obžaloba se namísto úmyslu měla zabývat samotnými zločiny, za které oba jmenovaní vzhledem k velitelské odpovědnosti nesou vinu, to se však z nepochopitelného důvodu nestalo. Nynější rozhodnutí soudu, který již zanedlouho zavře své brány, patří mezi ostudné případy neschopnosti OSN potrestat strůjce a vykonavatele bezpráví nad civilním obyvatelstvem. Generálové se svým lidem oslavují, slepá spravedlnost trpně postává kdesi v koutě.

Slovinsko a Srbsko musí odškodnit podvedené střadatele

Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku 6. října vydal kladné rozhodnutí ve věci sporu Emina Ališićová, Aziz Sadžak a Sakib Šahdanović versus Slovinsko a Srbsko, který se týkal výplaty zadržovaných úspor v bankách. Výše zmiňovaní bosenskohercegovští občané tak mají nárok na výplatu peněz, které měli uložené v někdejších pobočkách slovinské Lublaňské banky a srbské Invest banky a o něž přišli během rozpadu společného jugoslávského státu. Na začátku 90. let se oba státní bankovní domy stáhly do svých mateřských zemí a občanům dalších jugoslávských republik odmítly vyplácet jejich vklady. Situaci následně zkomplikovaly vlastnické změny a krach obou bank.

V případě Ališićové a Sadžaka slovinský stát Lublaňskou banku roku 1994 záměrně zlikvidoval, když z ní odčerpal všechna aktiva a ponechal jí jen pasiva. Nová lublaňská banka se staronovým vlastníkem připravila o úspory celkem asi 300 000 střadatelů z Bosny a Hercegoviny a Chorvatska, kteří své vklady i s úroky dnes odhadují na 800 milionů bývalých německých marek (z toho 635 milionů náleží bosenskohercegovským občanům). Srbské úřady evidují celkovou výši pohledávek klientů Invest banky i s úroky před jejím bankrotem roku 2003 na 87,6 milionů eur, samotní bosenskohercegovští střadatelé nicméně vyčíslili dluhy banky na bezmála 205 milionů eur.

Slovinská reakce na výrok soudu na sebe nenechala dlouho čekat. Premiér Janez Janša oznámil, že Lublaň podá odvolání v zákonné tříměsíční lhůtě a žádné úspory zatím nevyplatí. Slovinsko zastává názor, že pobočky Lublaňské banky v Záhřebu a Sarajevu byly převzaty nástupnickými státy, a tudíž nemusí hradit jejich pohledávky. Alpská republika mimoto nemá na tak vysoké kompenzace finanční prostředy, státní kasa se potýká s ohromnými potížemi a nejinak tomu je v samotné Nové lublaňské bance. Srbsko na rozhodnutí soudu zatím oficiálně nereagovalo, zřejmě však také podá dovolání. Soudní dvůr tak bude otázku vrácení starých vkladů projednávat znovu, jednat ale bude ve značném spěchu. Otázka chorvatských střadatelů může totiž ovlivnit letošní vstup Chorvatska do Evropské unie. Navíc soud má na stole dalších 1650 žalob zhruba 8000 podvedených klientů.

Pád jednoho biskupa

Srbskou pravoslavnou církví otřásá skandál spojený s působením kontroverzního biskupa zvornicko-tuzlanského Vasilije Kačavendy. Nejprve synod SPC 6. října nečekaně schválil Kačavendovu rezignaci ze zdravotních důvodů, současně jej ale požádal o setrvání v úřadu do nového církevního sněmu v květnu příštího roku. Krátce nato média začala šířit spekulace ohledně skutečného důvodu biskupova odchodu. Nejčastěji se hovoří o jeho spoluúčasti na vraždě mladého novice Miliće Blažanovića roku 1999 v klášteře Papraća. Blažanović byl údajně svědkem homosexuálních orgií v řadách pravoslavné církve. Jeho smrt je spojována s neochotou podvolit se biskupovi a snahou veřejně promluvit o dění v církvi.

Kačavenda má přitom za sebou velmi temnou minulost. Na začátku bosenské války odešel z biskupského sídla v Tuzle, kterou se tehdy marně pokoušeli dobýt vojáci Republiky Srbské, a přesídlil do většinově srbské Bijeljiny. Během války nechal v centru Bijeljiny postavit pravoslavný klášter s kostelem na parcelách vyhnaných Bosňáků a samovolně obsadil bývalé sídlo Okresního výboru Svazu komunistů Jugoslávie, které přestavěl na přepychové biskupské sídlo. V létě roku 1995 společně se srbskými vojáky vstoupil do právě dobyté Srebrenice. Krátce po válce nechal postavit dva pravoslavné kostely ve vypálených bosňáckých vesnicích Divič a Konjevići. Před nedávnem také posvětil stavbu kostela nad memoriálním centrem v Potočarech, kde jsou pohřbívány oběti srebrenického masakru. Pověstné jsou také jeho nacionalistické a antiislámské projevy. Během svého působení v úřadu byl vždy miláčkem čelných politiků ve vedení Republiky Srbské. V rámci SPC patřil ke konzervativnímu křídlu, které se vždy bránilo jakékoli formě křesťanského ekumenismu. Jeho nenadálé odvolání zřejmě souvisí s přiostřením frakčních bojů uvnitř církve, které dosud žádné Kačavendovy výstřelky nevadily a spíše je zametala pod koberec.

Infelix Bosnia, quo vadis?

Řada evropských států trpí krizí identity. Vláda zákona polevuje, politické elity postrádají kompetence, vize a schopnosti klást si cíle, hospodářství procházejí depresí, rozpadá se sociální smír budovaný v době poválečné konjunktury, roste nezaměstnanost, populace stárne a nové, mladší a plodnější obyvatelstvo přichází ze vzdáleného zahraničí.

Vedle shora uvedených momentů ke státní nestabilitě valnou měrou přispívá i národnostní pestrost. Všechny evropské státy, které nejsou etnicky homogenní, vykazují dodatečné společensko-ekonomické problémy, které ohrožují jejich stabilitu. Úměrně s rostoucím procentem etnicky/nábožensky/jazykově odlišného obyvatelstva, roste i možnost rozpadu státního celku: Spojené království (15 %), Ukrajina (22 %), Španělsko (25 %), Makedonie (35 %), Lotyšsko (38 %), Bosna a Hercegovina (50 %), Belgie (59 %). Švýcarsko je v tomto případě výjimečné. S etnicitou je propojena i územní a politická samospráva. Jestliže se menšiny nacházejí v autonomních celcích, pravděpodobnost jejich odtržení dramaticky roste, zvláště pokud jsou ekonomicky výrazně slabší či výkonnější než celostátní průměr.

Bosna a Hercegovina v tomto ohledu splňuje všechna kritéria země před rozpadem. Dobře viditelné je to na příkladu její neschopné politické reprezentace. Poslední celostátní volby se uskutečnily 3. října 2010, ale jmenování centrální vlády neboli rady ministrů proběhlo až 10. února 2012. Sestavování vlády na nižší úrovni– v entitách, ve Federaci Bosny a Hercegoviny a v Republice Srbské, netrvalo již předlouhých sedmnáct měsíců, ale přesto neúměrně dlouho. V prvním případě půl roku a ve druhém o polovinu času méně. Vlády na dalším stupni samosprávy, v kantonech Federace Bosny a Hercegoviny, vznikaly řadů měsíců, a některé nevznikly dodnes.

Ve složité zněti státní správy a samosprávy se před dvěma lety ve Federaci Bosny a Hercegoviny nejlépe zorientovala Sociálně demokratická strana (SDP) a v Republice Srbské Svaz nezávislých sociálních demokratů (SNSD). SDP získala silné postavení v kantonech a ve federálním parlamentu, SNSD ovládl parlament a úřad prezidenta Srbské. Také v 42členném celostátním parlamentu, který ze dvou třetin vybírají voliči ve Federaci a z jedné třetiny v Srbské, dominovaly tyto dvě strany. Společná vláda domněle spřízněných levicových partají však musela počkat až na rozřešení situace na nižší úrovni.

SDP chtěla nejprve vytvořit koaliční vládu ve Federaci. Zde však vznikl problém, protože se nepodařilo překonat etnické bariéry mezi Bosňáky, kteří tvoří tři čtvrtiny federální populace, a Chorvaty, jež představují asi pětinu obyvatelstva. Bosňácká postkomunistická SDP přizvala k vládě bosňáckou národoveckou Stranu demokratické akce (SDA), odmítla však spolupracovat s nejsilnějšími a zároveň nacionalistickými chorvatskými subjekty, Chorvatským demokratickým společenstvím (HDZ) a HDZ 1990. Nový kabinet neboli tzv. platforma, sestavený z SDP-SDA a malých chorvatských stran, posléze vznikl 17. března 2011 i navzdory obstrukcím ze strany HDZ-HDZ 1990 a ústavně sporném zasedání druhé komory federálního parlamentů, bez níž nelze ministry jmenovat. Sněmovnu národů vybírají parlamenty 10 kantonů, ve čtyřech z nich ovšem dominovala HDZ a HDZ 1990 a ta odmítala zvolit své delegáty. Nesourodá vládní koalice následně dala podnět ke vzniku vlád v šesti kantonech, kde měla většinu.

Sestavení vlády Republiky Srbské pod vedením Alexandra Džombiće bylo poměrně hladké. Republika Srbská je totiž centralizovaně řízená a po nedávné válce i etnicky monolitní. SNSD si udržel dominantní postavení a se dvěma malými partnery vytvořil pevnou koalici. Jedinou změnou byl odchod předsedy SNSD Milorada Dodika z funkce premiéra do křesla prezidenta. Opoziční Srbská demokratická strana (SDS) uznala svou porážku a přijala úlohu trpného pozorovatele.

Sestavování rady ministrů oproti entitám vyžadovalo mnohem více času, a to s ohledem na tři premisy:

1) Srbové a Chorvaté utvořili národnostní bloky, které sestávaly vždy ze dvou etnicky nejsilnějších stran: SNSD-SDS a HDZ-HDZ 1190. Oba tyto bloky se navzájem uznaly za legitimní a jediné reprezentanty politické moci mezi svými národy;

2) V případě vzniku centrální koalice toto uskupení bude vládnout na všech úrovních, což se fakticky dotkne jen Federace (federálního kabinetu a kantonálních vlád);

3) Předsedou kabinetu bude Chorvat, protože se musí dostát údajně zažitému principu etnické rotace.

Nyní záleželo, jak se zachovají představitelé Bosňáků. SDP a SDA byly ochotné spolupracovat s HDZ a HDZ 1990 na celostátní úrovni, ale již ne na ostatních stupních vládní správy a samosprávy. Chorvatští zástupci se tomu však rozhodně bránili. Po sáhodlouhém vyjednávání nakonec vládní koalice vznikla – ze svých pozic ustoupily všechny strany –, a to pod vedením Vjekoslava Bevandy z HDZ, rozpory tím ale překlenuty nebyly. Spíše se objevovaly nové. Kabinetem záhy otřásly spory mezi SDP a SDA ohledně kompromisního návrhu státního rozpočtu na rok 2012. SDA jej rezolutně odmítala pro údajnou antistátnost a v parlamentu hlasovala proti schválení. Třebaže návrh prošel, SDP se rozhodla spolupráci s SDA a dalšími koaličními partnery v červnu 2012 rychle ukončit. V rámci této změny byla předjednána kooperace s HDZ a HDZ 1190 a bosňáckou Stranou pro lepší budoucnost. Co přesně obsahuje dohoda s chorvatskými nacionalisty, se veřejnost dosud nedozvěděla. Socialisté se však ve svém kalkulu přepočítali, jelikož federální prezident odmítl jmenovat novou vládu. Jediným výsledkem tak bylo ochromení činnosti federálního kabinetu a rozpad vládních uskupení v kantonech, ovšem nikoli ku prospěchu SDP, ale naopak SDA, která se nehodlala vzdát dvacet let budovaných pozic. Od té doby Federace nemá akceschopnou vládu. Jediným řešením tak je rozpuštění parlamentu a vypsání nových voleb.

Agónii na celostátní úrovni ukončil proces vylučování celostátních ministrů z SDA, což se odehrálo od 5. července do 22. října. Mezitím se 7. října uskutečnily komunální volby, ve kterých SDP ve Federaci a SNSD v Srbské oproti roku 2010 utrpěly významné ztráty. Obě poraženecké strany se v téže době dohodly na utužení spolupráce, jejímž výsledkem byla nejprve eliminace SDA a následně podpis dohody o partnerství z 31. října 2012. Srbské strany přitom od léta požadovaly odchod předsedy SDP Zlatka Lagumžiji z postu celostátního ministra zahraničí a místopředsedy celostátního parlamentu Denise Bečireviće. Bečirević v mezistranických třenicích padl, ale Lagumdžija se udržel, a to jen díky zákulisním vyjednáváním s SNSD a HDZ. Kontroverzní dohoda SDP a SNSD, jejíž detaily veřejnost stále nezná, se dotýká změn volebního zákona, výběru státních žalobců a rozdělení finančních rezerv celostátního energetického závodu v řádu desítek milionů eur. O strukturálních reformách nebo euroatlantické integraci nepadlo ani slovo.

Nynější politickou situaci v Bosně a Hercegovině lze přirovnat k chaosu, nikdo nespolupracuje s nikým a zároveň všichni se všemi. Opozice je pozice i opozice zároveň, cílem jedněch i druhých je pouze exploatace státních úřadů a firem. Za viníka současného stavu je nejčastějí označována SDP, jejíž nesystémová politika zemi přináší stále nové a nové obtíže. Svůj podíl viny má i SDA, která se pod pláštíkem státotvornosti snaží svého bývalého spojence zničit a vrátit se k moci. Za destruktivní tandemem SDP-SDA nezaostává ani SNSD, který vedle katastrofické ekonomické politiky stále hlouběji tone do nacionálního populismu. Třebaže se zdá, že nová rada ministrů vznikne v nejbližších týdnech, klíčové problémy Bosny a Hercegoviny se tím nezmírní, natož pak vyřeší. Zemi vládnou neschopní, zato však vypočítaví lidé, kteří namísto zjednodušování mocenské pyramidy, vládnoucí soustavu ještě více komplikují a znepřehledňují. Obyvatelstvo, které za posledních dvacet let prošlo běsy války, poválečnou obnovou a divokým kapitalismem, je proti jejich řádění hluché a slepé. Alespoň prozatím.

Milo Đukanović se vrací

Předčasné parlamentní volby v Černé Hoře, které se konaly v neděli 14. října, opětovně potvrdily dominantní vliv Mila Đukanoviće na politické dění v této malé balkánské zemi. Koalice Evropská Černá Hora – Milo Đukanović získala 46,3 % hlasů a 39 křesel v 81členném parlamentu, což je oproti minulému hlasování ztráta 9 mandátů, ale vítězství je to více než přesvědčivé. Méně příznivé výsledky ani v nejmenším neohrozily dlouholeté spojenectví Đukanovićovy Demokratické strany socialistů a jeho přívěšků, Sociálně demokratické strany a liberálů. Za ztrátou několika mandátů nestojí tak zmenšená přízeň voličstva, jako odchod několika partnerů z koalice. Bosňácká strana a Chorvatská občanská iniciativa šly do voleb samostatně a slavily úspěch v podobě 3, resp. jednoho poslaneckého křesla. Z dalších stran získaly podporu dosud opoziční koalice Demokratická fronta (23,2 % a 20 mandátů), Socialistická lidová strana (11,2 % a 9 mandátů) a politický nováček, Pozitivní Černá Hora (8,4 % a 7 mandátů). Volební účast dosáhla při soupeření 13 politických subjektů na černohorské poměry solidních 69,4 %.

Předvolební kampaň se jako už tradičně dotýkala témat přibližování k Evropské unii a vztahu k menšinám, zvláště té srbské, návrhů na zlepšení tristních sociálních podmínek občanů bylo pomálu. Více ale než cokoli jiného Černohorce zajímalo, zda se do čela státu vrátí bývalý prezident a premiér Milo Đukanović. Ten sice po dvaceti letech ve vrcholové politice roku 2010 odstoupil z křesla premiéra, ale předsednického křesla v Demokratické straně socialistů se nevzdal a zemi nepřímo vedl i v následujících letech. Đukanović, který se nezměrného vlivu a majetku domohl všemožnými úskoky, směle pokračuje v úsilí zůstat doživotním samovládcem Černé Hory. Všemožné pokusy omezit jeho moc a všudypřítomné nohsledy potrestat za korupci a uzurpování státních úřadů, se neustále míjejí účinkem. Demokratická fronta, vytrvale a nekriticky hájící vše srbské, není schopna Đukanovićovi relevantně konkurovat, Socialistická lidová strana je neustále rozhádaná. Možnou nadějí je Pozitivní Černá Hora, kterou v květnu 2012 založili političtí a ekologičtí aktivisté, ale na to je zatím příliš mladá a nevyzrálá.

Skutečným vítězem voleb jsou některé menšinové strany. Zástupci Bosňáků a Chorvatů se radují, rozhádaní představitelé Albánců počítají ztráty. Nejlepší výchozí pozici má Bosňácká strana, která potenciálně oslovuje až 15 % černohorské populace bosňáckého-muslimského původu. Ta bude chtít z účasti na vládě získat co nejvíce. Tři poslanecké mandáty jí nedávají přílišné šance, ale bez nich je sestavení kabinetu pod vedením Mila Đukanoviće prakticky nemožné. Běžného Černohorce tak po volbách nečeká nic převratného, neustálý boj s rostoucími cenami, nezaměstnaností a dluhy na všech stranách.

Komunální volby v Bosně a Hercegovině nepřinesly nic nového

Bosna a Hercegovina je po všech stránkách rozpolcená, nejednotná, beznadějná země bez jasné vize o své vlastní budoucnosti. Tak se dají ve stručnosti shrnout komunální volby, které v této republice proběhly v neděli 7. října. Hlasování se zúčastnilo 56 % oprávněných voličů z celkově registrovaných 3 096 229. Účast se nepatrně lišila v jednotlivých samosprávních jednotkách; ve Federaci Bosny a Hercegoviny dosáhla 55 %, v Republice Srbské 59 % a Distriktu Brčko 52 %. Vysokou absenci elektorátu lze připsat znechucení lidí ze současné politické situace a také vysokému podílu pracujících občanů v zahraničí. Návštěvnost voleb je zhruba stejná jako v roce 2008.

foto: tisková konference vedení SDA, za pultíkem nová hejtmanka okresu Visoko

Co se týče technických parametrů; volby proběhly ve 140 okresech, vyjma Mostaru, kde nebyly kvůli nevyřešenému statusu města vypsány. Obyvatelstvo mohlo volit přímo okresního hejtmana či starostu a okresní nebo městské zastupitelstvo. Do politického klání se přihlásilo 143 stran a koalic, tudíž výběr byl mimořádně bohatý.

Ve Federaci BaH na území s bosňáckou většinou drtivě zvítězila umírněná nacionálně konzervativní Strana demokratické akce (SDA), v chorvatských oblastech zase dominovalo nacionalistické Chorvatské demokratické společenství (HDZ). Dosud stále nepotvrzené výsledky SDA přisuzují 34 okresních hejtmanů, HDZ 14. O zbylé okresy se podělily bosňácká Sociálně demokratická strana (SDP), Chorvatské demokratické společenství 1990, bosňácký Svaz pro lepší budoucnost Bosny a Hercegoviny (SBBBIH) a četné lokální strany. Potvrzení dominantního postavení SDA z voleb roku 2008 je překvapivé, ale vzhledem k nynější politické situaci je příznačné. Donedávna činorodá koalice SDP-SDA na kantonální, federální a celostátní úrovni se v červnu na podnět nevypočitatelné SDP rozpadla. SDA se ovšem nevzdala svého podílu na moci a kvůli složitému systému vytváření vládní většiny úspěšně blokuje jakoukoli snahu vytlačit ji ze státních úřadů. HDZ si udrželo vůdčí postavení mezi chorvatskými voliči, třebaže jim ve svém programu nenabídlo zhola nic. Vítězství SDA je o to drtivější, že SDP porazila v jejích tradičních baštách, Bihaći a části nového Sarajeva, výrazný bod si připsala i ve většinově chorvatském okresu Vitez.

V Republice Srbské excelovala nacionalistická Srbská demokratická strana (SDS), když narušila dominanci nacionalistického Svazu nezávislých sociálních demokratů (SNSD). SDS předběžně obsadí 27 míst okresních hejtmanů, v roce 2008 měla pouze 13, a SNSD 15, což oproti předchozím volbám znamená ztrátu 26 křesel. Bereme-li v úvahu, že SNSD je ve vládě od roku 2006 a zhruba ve stejném období začal ovládat i většinu okresů, srbské obyvatelstvo je z populistické a nesystémové politiky unavené a žádá si změnu. Zdali mu ji přinese SDS, jejíž rétorika i reálná politika se od SNDS příliš neodlišuje, je těžké odhadnout.

Porážka dosud neotřesitelného SNSD nebude mít faktický žádný dopad, jeho předseda a zároveň prezident Republiky Srbské Milorad Dodik reagoval pouze okamžitým rozpuštěním neúspěšných stranických výborů. Z dlouhodobého hlediska SNSD bude usilovat, zřejmě ještě méně vybíravými způsoby než dosud, udržet moc alespoň v parlamentu a ve vládě Republiky Srbské. Volby v roce 2014 nejsou až zase tak vzdálené. Naopak debakl SDP povede zřejmě k jejímu postupnému pádu na všech úrovních; odchod z celostátní vlády je na spadnutí, v mnoha federálních kantonech již ztratila veškerý vliv, nyní zbývá jen federální nivó. Socialisté, naděje voleb roku 2010, tak promarnili jedinečnou šanci být hybatelem pozitivních změn v Bosně a Hercegovině.

V čele bosenskohercegovských muslimů Husein ef. Kavazović

Nedělní sněm předních muslimských duchovních a učenců z Bosny a Hercegoviny i diaspory v Sarajevu vybral za nového vůdce, reisu-l-ulemu, stařešinu či velikého muftího, islámského společenství Huseina ef. Kavazoviće. Současný tuzlanský muftí byl vybrán hned v prvním kole, když pro něj hlasovalo 240 z 354 přítomných delegátů. Kavazović (*1964) byl mezi kandidáty nejmladší, ale k jeho přednostem patří mimořádná smířlivost a pracovitost. V 80. letech studoval na káhirské univerzitě al-Azhar, v roce 1992 se stal tuzlanským muftím, během válečných let poskytoval útěchu četným uprchlíků a sám byl dokonce vězněn, po konfliktu se energicky pustil do obnovy mešit a dalších islámských objektů po celé východní Bosně. Jeho diecéze je přitom svou rozlohou největší v Bosně a Hercegovině a utrpěla mimořádně vysoké škody. Kavazovićův předchůdce Mustafa ef. Cerić i navzdory své erudici a světové proslulosti po čtrnáct let svého mandátu bosenskohercegovské muslimy spíše rozděloval, než spojoval. Svými arogantními a radikálními projevy vzbuzoval rozpaky na všech stranách. Od Kavazoviće se očekává, že odcházejícího reise v mnoha ohledech překoná, mimo jiné potlačí vliv ortodoxních muslimů, ale v tuto chvíli není možné soudit, zda si důvěru v něj vloženou zaslouží. Mezi sekulárními muslimy je považován za Cerićova člověka, který přinejmenším půjde v jeho výrazných stopách.

Islámské společenství v Bosně a Hercegovině vzniklo jako nezávislá duchovní struktura de facto roku 1878, kdy Rakousko-Uhersko obsadilo tehdy ještě tureckou provincii Bosnu. Po dohodě se sultánem císař František Josef I. získal povolení jmenovat nejvyššího islámského duchovního v zemi, což učinil roku 1882, kdy posvětil volbu (pověření neboli menšuru do roku 1924 uděloval veliký istanbulský muftí) sarajevského muftího Hilmi ef. Omeroviće za nového reise. V tomto roce vznikla také pětičlenná rada, rijaset, jako nejvyšší muslimská náboženská autorita. Rijaset měl vliv na Zemskou vakufskou komisi, která spravovala formou nadace zhruba třetinu půdy v zemi, jmenoval a řídil soudy podle šarí'y v oblasti dědického a rodinného práva a v neposlední řadě dohlížel na muslimské školy, mekteby a medresy. Islámské společenství v letech 1899 až 1910 vedlo poměrně úspěšný boj za větší nezávislost na rakousko-uherských úřadech. Vznik Jugoslávie přinesl ovšem postupné omezování vlivu islámského společenství, organizace nejprve agrární reformou přišla a četné majetky a roku 1930 také o svůj autonomní status. Sídlem nového jugoslávského islámského společenství se po bosenském Sarajevu stal Bělehrad. Během války se organizace islámského společenství v důsledku těžkých bojů a lidských ztrát fakticky rozpadla, zcela nezávisle působily orgány pro bosenské, albánské a turecké muslimy. Po příchodu komunistů k moci se společenství dostalo pod státní dozor, roku 1946 jsou zrušeny autonomní islámské soudy a další islámské spolky a organizace, ženy už se nesmějí zahalovat. Přestože je islámské společenství i nadále silně centralizované, od poloviny 50. let není státní moc již tak represivní. Koncem 80. let většina muslimského obyvatelstva Bosny a Hercegoviny islám již nepraktikuje, ale válka v 90. letech v mnohých z nich probudila touhu vrátit se ke kořenům. Klíčovou roli v tomto procesu hrálo právě znovu ustavené a nezávislé bosenskohercegovské islámské společenství. Přestože na jeho činnost měly a mají vliv politické kruhy, tajná volba reise je světový unikát. Nikde jinde muslimové nemohou sami volit svého duchovního vůdce.

Arabské městečko u Sarajeva

Zastupitelé městečka Hadžići u Sarajeva jednohlasně schválili investiční projekt Sarajevo Resort  na lokalitě Osenik-Tarčin, kde společnost Bosnia for Investment and Development d.o.o. postaví rozsáhlý bytový komplex. Na ploše 160 000 metrů čtverečních má vyrůst 160 objektů až pro 1125 lidí. Výše investice dosáhne zhruba 200 milionů eur a zajistí ji investoři z Kuvajtu. Areál nabídne byty a domy k prodeji a pronájmu, a to především movitým zájemcům ze zemí Perského zálivu, kteří v parných letních měsících vyhledávají útočiště v klimaticky příznivějších oblastech. Bosna a Hercegovina v posledních letech zaznamenává rostoucí příliv turistů z arabských zemí, které láká jednak místní islámské památky, jednak kulturně blízké prostředí.

Ocenění pro Faruka Šehiće

Letošním držitelem literární ceny Meši Selimoviće je bosenskohercegovský spisovatel Faruk Šehić za román Knjiga o Uni (Kniha o Uně). Šehić se narodil roku 1970 v západobosenském Bihaći. Za nedávné války bojoval v řadách Armády BiH a poté se zaměstnal jako novinář. Jeho tvorba, ač je svým rozsahem mimořádné skromná, si získala vřelé sympatie domácího publika i kritiky. Šehić dosud publikoval sbírku poezie Hit depo (2003), krátké povídky Pod pritiskom (2004, Pod tlakem) a výše zmíněný lyrický román  Knjiga o Uni (2011).

Cena Meši Selimoviće, poprvé udělená roku 2002, je součástí Mezinárodního literárního setkání Cum grano salis v severobosenském městě Tuzla. Co do charakteru se jedná o unikátní ocenění, která se zaměřuje na celý srbochorvatský prostor, resp. na jazyky vzniklé po rozpadu jednotného srbochorvatského prostoru. Výběr děl v každé zemi (Bosně a Hercegovině, Černé Hoře, Chorvatsku a Srbsku) provádí jeden z vybraných spisovatelů nebo kritiků, z takto postupujících knih následně pětičlenná komise vybírá pět nejhodnotnějších a posléze i vítěze, který vedle hmotné ceny dostává i finanční odměnu ve výši 3500 eur. V minulosti cenu obdrželi renomovaní autoři jako např. Irfan Horozović, Miljenko Jergović a Mirko Kovač.

V Prijedoru pohřbeno 49 Bosňáků

Na stadionu Vedro polje v západobosenském okresu Prijedor se dnes uskutečnila náboženská ceremonie u příležitosti uložení ostatků 49 bosňáckých civilistů, kteří byli zabiti na začátku války v roce 1992. Mnohé oběti ozbrojeného konfliktu se donedávna nacházely v masových hrobech po celém okrese. Tělesné ostatky byly následně převezeny na osm místních hřbitovů.

V okresu Prijedor před válkou žilo více než 112 000 obyvatel, z toho 44 % Bosňáků, 42 % Srbů a 6 % Chorvatů. V roce 1992 celou oblast obsadila policie a armáda Republiky Srbské a etnicky ji vyčistila. Během brutálních akcí docházelo k masovému vraždění civilistů, ničení kulturních památek a nemovitého majetku. Na mnoha lokalitách vznikly koncentrační tábory (např. Omarska, Keraterm, Trnopolje). Dodnes se pohřešuje na 1200 prijedorských Bosňáků a Chorvatů. V současné době v okresu žije asi 100 000 lidí, z toho 75 % Srbů, zbytek tvoří bosňáčtí a chorvatští navrátilci.

Vládu v Srbsku sestaví pokrokáři, socialisté a regionalisté

Zástupci tří srbských stran, Srbské pokrokové strany (SNS), Socialistické strany Srbska (SPS) a Sjednocených regionů Srbska (URS), 10. července podepsali dohodu o sestavení nové vlády. Ta vznikne pravděpodobně do 23. července a bude mít 15 ministerstev, z nichž 8 obsadí SNP, 5 koalice kolem SPS a 2 URS. Parlamentní většina se bude opírat o podporu 133 poslanců z celkových 250.

Premiérem se s největší pravděpodobností stane Ivica Dačić, předseda Socialistické strany Srbska, která v květnových volbách skončila se ziskem 14,5 % na třetím místě. Dačić, donedávna ministr vnitra a vicepremiér, se nedohodl na pokračování koalice s Demokratickou stranou bývalého prezidenta Borise Tadiće a dal přednost spolupráci s dosud opoziční SNP. Nejsilnější parlamentní hnutí, pokrokáři, přitom nemá přímou vládní zkušenost, a tak ambicióznímu Dačićovi přenechalo roli premiéra.

Nová vláda Srbsko nasměruje více doprava, což se okamžitě projevilo v přístupu k Vojvodině. Tato autonomní oblast přišla o zvláštní status za vlády Sloboda Miloševiće roku 1990, jehož politiku do značné míry stále hájí Socialistická strana Srbska. Po dvaceti letech bylo Vojvodině samosprávné postavení navráceno, ale oproti minulosti ve značně okleštěné míře. Již den po dohodě o nové vládě ústavní soud Srbska, zřejmě na politickou objednávku, samosprávu Vojvodiny dále omezil. Autonomní oblast přišla o možnost zastoupení v Bruselu, dále nesmí otevírat regionální kanceláře v zahraničí a Novi Sad už není hlavním městem provincie, ale pouze administrativním centrem. Evidentní atak na samosprávu Vojvodiny má zřejmě příčinu v personálním obsazení místních orgánů, kterým dominuje Demokratická strana.

Od nové vlády není možné očekávat zázračné oživení skomírající ekonomiky. I navzdory slibům na velké investiční záměry nedojde, Srbsko je přespříliš zadlužené a investiční klima v jihovýchodní Evropě není zrovna ideální. Další propad životní úrovně a zvyšování nespokojenosti s vládnoucí garniturou bude nový kabinet kompenzovat v jiných oblastech, pravděpodobně v zahraniční politice – a to ve vztahu ke Kosovu a Bosně a Hercegovině – a utužováním kontroly nad státem.

Srebrenica: rána stále živá

Silnice do východobosenského městečka Srebrenica jsou zaplněné autobusy a osobními automobily. Stejně jako každý rok se na předměstí Potočari organizuje hromadný pohřeb Bosňáků, kteří byli krátce po obsazení města a stejnojmenné enklávy v červenci roku 1995 povražděni armádou a policií Republiky Srbské.

Srebrenica je bolavým místem bosňácké národní paměti. I sedmnáct let poté je vzpomínka na traumatické události posledního roku bosenské války stále živá. Nejen že všechny oběti nebyly nalezeny a identifikovány, přímé dopady krvavého července jsou stále patrné na každém kroku. Srebrenica symbolizuje etnické čistky, mezietnickou nenávist a brutalitu, kterých se vojensky silnější Srbové dopustili na početnějších, ale materiálně slabších Bosňácích. Čísla hovoří jasnou řečí, z 97 200 přímých obětí války bylo 66 % Bosňáků, mezi vojáky 54 % a civilisty 83 %. Je nezbytné připomenout, že krátce před vypuknutím konfliktu bosňácké obyvatelstvo tvořilo 44 % veškeré bosenskohercegovské populace a bylo rozprostřeno na celém státním území. Válka měla obzvláště tragický průběh v prvním roce, kdy došlo k největší masové vlně vyhánění, vyvražďování, ničení kulturních památek, loupení a znásilňování. Nucená migrace se dotkla zhruba každého druhého Bosňáka z celkového počtu 1 900 000 lidí. Na 70 % bosenskohercegovského území, které ovládala armáda a policie Republiky Srbské, zůstalo jen několik málo tisíc Bosňáků, veškeré stavby spojené s islámem byly zničeny (mj. stovky mešit). Na troskách mnohých z nich byly stavěny pravoslavné kostely nebo jiné stavby. Pro válku bylo symptomatické také zřizování koncentračních táborů, kterými prošly desetitisíce Bosňáků (mezi nimi i významné osobnosti z oblasti politiky a kultury), a systematické znásilňování bosňáckých žen.

Význam genocidy ve Srebrenici je nutné hodnotit v kontextu válečného běsnění. Již po několika měsících konfliktu bylo bosňácké obyvatelstvo zahnáno do několika izolovaných enkláv, které tvořily širší zázemí několika větších měst (Sarajevo, Tuzla, Zenica, Bihać, Srebrenica, Goražde, Konjic). To nakonec vedlo OSN k vyhlášení bezpečných zón, které měly s pomocí mezinárodních kontingentů ochránit civilní obyvatelstvo. Ne zcela neoprávněný strach z biologického zničení národa Bosňáky vedl k houževnatému odporu, který nebyl pokaždé úspěšný. Města a okresy s bosňáckou většinou padaly jedny za druhým (mj. Brčko, Zvornik, Bratunac, Višegrad, Foča, Brčko, Prijedor a Doboj). Naopak celkem efektivní byla obrana obleženého Sarajeva, Bihaće a Goražde.

Památník v Potočarech vznikl roku 2003 s nemalou pomocí amerického prezidenta Billa Clintona a tehdejšího vysokého představitele Wolfganga Petritsche. Od té doby v něm bylo pohřbeno 5 137 obětí války. Ostatky jsou tradičně převáženy v kamionech ze středobosenského městečka Visoko, nato projíždějí ulicemi Sarajeva, které toho dne lemují tisíce lidí, mnozí původem z východní Bosny, a následně se vydávají na cestu do Potočarů, kde jsou uloženy v bývalém sídle nizozemské jednotky OSN – továrně na akumulátory.

Letos bude v Potočarech pohřbeno dalších 520 osob, přičemž u některých u nich se podařilo najít jen několik kostí. Orgány Republiky Srbské, vědomy si své odpovědnosti, na konci války nebo krátce po ní ostatky z primárních masových hrobů přemisťovaly, někdy dokonce vícekrát. Ještě před zahájením oficiálního programu do města dorazí asi 7000 účastníků Pochodu míru, kteří během třídenního marše ujdou 110kilometrovou trasu, kudy se v opačném směru muži a chlapci ze Srebrenice v červenci 1995 pokusili o útěk na území pod kontrolou bosenskohercegovské armády.

Srebrenica je dnes vybydlený okres. Z původních 37 000 počet obyvatel poklesl na sotva 10 000, procento Bosňáků opadlo ze 75 % na 30 %. Díky výjimce z volebního zákona mohli v posledních letech ve volbách hlasovat všichni obyvatelé okresu podle soupisu z roku 1991, i když ve Srebrenici trvale nežijí. Na hlasování v říjnu tohoto roku se výjimka již vztahovat nebude, a tak je pravděpodobné, že se předsedou okresu nově stane srbský kandidát. Obě etnické komunity žijí více méně paralelně vedle sebe, jediné, co je spojuje, je chudoba a nezaměstnanost.

Poslední červnová neděle ve znamení náboženských poutí

Muslimští Bosňáci vykonali již 502. pochod zvaný Ajvatovica. Dvoudenní akce započala v sobotu slavnostním defilé jezdců na koních ze středobosenského města Donji Vakuf do sedm kilometrů vzdálené obce Prusac. V neděli se koňský průvod s četným doprovodem vydal z Prusce k nedaleké Ajvaz-dedově skále. Podle pověsti vzdělanec Ajvaz-dedo přišel do Bosny šířit islám za vlády osmanského sultána Mehmeda II. v 15. století. Pro Prusac neboli Akhisar v místních kopcích nalezl vhodný zdroj pitné vody, ale v cestě do města mu bránila vysoká skála. Ajvaz-dedo proto u skály vykonal čtyřicet časně ranních muslimských modliteb, než se mu zdál sen, jak se rohy srazí dva berani. Když se probudil, ve skále se objevila puklina, kterou mohl projít i člověk. Na památku tohoto bohulibého činu pak muslimové zdejšího kraje chodili vzdát čest Ajvaz-dedově památce společnou modlitbou. Postupem času se z Ajvatovice stala náboženská i národní manifestace Bosňáků v celé Bosně a Hercegovině. V letech komunistické vlády (1946-1990) byl pochod zakázán, ale v poslední době zažívá masovou obrodu. Letošního slavnostního vyvrcholení se zúčastnilo na 60 000 lidí, což z Ajvatovice činí největší muslimskou pouť v Evropě.

Padesát kilometrů severně od Prusce se uskutečnila katolická pouť v obci Podmilačje. Jejím cílem byl kostel sv. Jana Křtitele, kde věřící po společné modlitbě hledali útěchu a pomoc u jednoho z nejvýznamnějších křesťanských světců. Tradice návštěvy kostela na den sv. Jana Křtitele pochází snad z 15. století, kdy do Bosny vtrhli Osmané. Od té doby je pouť vykonávána pravidelně, až na časy, kdy byla na politickou objednávku zakázána.  Podle pověsti kostel původně stál na levém břehu řeky Vrbas, ale protože v něm Osmané chovali kozy, kostel sám přes noc přešel na méně přístupný pravý břeh. Po roce 1990 se z pouti stala významná manifestace chorvatské náboženské i národní jednoty v Bosně a Hercegovině, a to zvláště po tříleté okupaci zdejších chorvatských vesnic Armádou Republiky Srbské. Od roku 2003 na místě probíhá výstavba monumentálního kostela, který návštěvníkům nabídne větší pohodlí a důstojnější prostory k rozjímání. Odhaduje se, že Podmilačje v posledních letech navštíví vždy kolem 100 000 věřících.

Tisíce lidí se přišly rozloučit s oběťmi války

U příležitosti dvaceti let od začátku války v Bosně a Hercegovině se uskutečnila celá řada vzpomínkových akcí po celé zemi. Mezi nejsledovanější patřily bezesporu tři hromadné pohřby bosňáckých obětí konfliktu na východě republiky při hranicích se Srbskem. V letech 1992-1995 ve zdejším kraji probíhaly masové etnické čistky ze strany armády a policie Republiky Srbské, které vyústily v nucený odchod většinového bosňáckého obyvatelstva a masové vraždy několika tisíc civilistů.

Dne 12. května se odhadem 7000 Bosňáků zúčastnilo uložení ostatků 34 civilistů na hřbitově Veljaci ve městě Bratunac. Ceremonii přihlíželi četné organizace obětí války, ministr obrany Sadik Ahmetović a představitelky nevládní organizace Ženy v černém ze Srbska. Po tomto pohřbu na nedávno zřízeném hřbitově spočívá celkem 252 těl. O den dříve místní lidé organizovali symbolické kladení 603 růží do nedaleké řeky Driny, které mělo symbolizovat stejný počet bosňáckých civilních obětí války ve zdejším okrese.

Následně 26. května se ve Višegradu uskutečnil hromadný pohřeb 66 identifikovaných Bosňáků, jejichž ostatky byly exhumovány při vypouštění přehrady Perućac na řece Drině roku 2010. Na dně místního jezera byly nalezeny nekompletní ostatky 416 osob, identifikovat se přitom podařilo jen 162 z nich. Věkové rozpětí zabitých se pohybovalo od čtyř do šestaosmdesáti let a nechyběly ani ženy a děti. Pietní akce se zúčastnilo asi 5000 lidí. Téhož dne bylo organizováno házení 3000 růží z mostu Mehmeda-paši Sokoloviće, které mělo symbolizovat bosňácké oběti ve zdejším okrese, z nichž mnohé byly zavražděny na tomto mostě a následně vhozeny do řeky.

Nakonec 2. června došlo k uložení těl 32 bosňáckých obětí z východobosenského okresu Zvornik. Smutečního obřadu v obci Gornja Kalesija se zúčastnilo na 3000 lidí. Na zdejším hřbitově to byl již v pořadí čtrnáctý hromadný pohřeb, který zvýšil počet zdejších náhrobků na 685. 

Tomislav Nikolić – nový srbský prezident

Druhé kolo prezidentských voleb v Srbsku mělo překvapivé rozuzlení. Namísto favorizovaného Borise Tadiće, který tento úřad zastával od roku 2004, se ziskem bezmála 50 % vyhrál jeho dlouholetý rival Tomislav Nikolić. Předseda Srbské pokrokové strany (SNS) Nikolić usiloval o prezidentský post již popáté (2000, 2003, 2004 a 2008), z toho čtyři poslední duely podstoupil s předsedou Demokratické strany (DS) Tadićem.

Na prohře současné hlavy státu se oproti minulým volbám podepsal slabý zájem voličů, neboť k urnám jich přišlo méně než 47 %. Demokratická strana, která se více či méně drží u moci od pádu Slobodana Miloševiće v posledních letech ztratila mnoho ze svého proevropského reformního étosu a liberálních myšlenek, což jí v očích aktivních bojovníků proti minulému režimu značně poškodilo. Od DS se odvracejí mnozí intelektuálové, střední a vyšší třída a „demokraté“ stále častěji oslovují pravicověji smýšlející voliče. Vykročení doprava a vytváření kultu osobnosti se Tadićovi nakonec vymstilo, jelikož mnohým občanům, kteří Nikolićovi dříve nemohli přijít na jméno, výběr „menšího zla“ nestál ani za cestu do volebních místností.

Tomislav Nikolić (*1952) pochází ze středosrbského Kragujevce a za svůj život vystřídal několik technických profesí. Na začátku 90. let se zapojil do politiky v řadách nacionalistické Národní radikální strany. Roku 1991 tuto stranu rozštěpil a její větší část připojil k nelegálnímu militantnímu Srbskému četnickému hnutí pod vedením Vojislava Šešelje. Tímto spojením vznikla Srbská radikální strana (SRS), která při volbách o rok později získala druhý největší počet hlasů hned za Miloševićovou socialistickou stranou. SRS nato působila v opozici i pozici a Nikolić jako Šešeljova pravá ruka poslušně vykonával jeho příkazy. Nepřímo se podílel na mobilizaci srbských dobrovolníků při válkách v Chorvatsku a Bosně a Hercegovině a podporoval etnické čistky ve Vojvodině a v Kosovu. Po pádu autoritativního režimu SRS působí v opozici, i když je jednoznačně nejsilnější stranou v zemi. Vojislav Šešelj se roku 2003 vzdal Mezinárodnímu soudu pro bývalou Jugoslávii v Haagu a Nikolić tak stranu de facto vedl sám. Vnitrostranické rozmíšky, které partaj rozštěpily na neústupné radikální nacionalisty (tzv. šešeljovce) a pragmatické nacionalisty (tzv. nikolićevce), v roce 2008 nakonec vyústily ve vznik Srbské pokrokové strany s Nikolićem v čele.

Nikolić má v Srbsku pověst nevzdělance, který vysokoškolský diplom získal teprve nedávno na neakreditované univerzitě. Prozápadně a liberálně orientovaní Srbové mu nemohou zapomenout radikální rétoriku a postoje z 90. let. Jeho obrat v podobě SNS, která otevřeně podporuje euroatlantické směřování země, vidí jako pragmatický krok bez upřímného základu. Nový prezident tak bude Srbsko polarizovat více než jeho předchůdce, ale Nikolićovo působení nemusí být jen negativní. Po mnoha letech dojte k obnovení plně funkčního parlamentního systému; Tadić skrze svou osobu a oddané spolupracovníky dlouho spojoval úřad prezidenta a premiéra. Teď jeho Demokratická strana sestaví pouze vládu. Nikolić chce dále rozvíjet vztahy se sousedními státy, EU a USA, o čemž svědčí i klidná reakce západních velmocí na jeho volbu. Předseda SNS, jak často v Evropě a Americe připomínají, musí ukázat, co v něm je. Ambice na to bezesporu má.

Příliš horké makedonské jaro

Makedonie a Bosna a Hercegovina mají na Balkáně pověst nefunkčních států, které může kdykoli rozložit jejich mezietnická řevnivost a nefunkční státní správa. Ačkoliv se běžně soudí, že blíže ke kolapsu má druhý zmiňovaný stát, v posledních týdnech a měsících má k destruktivnímu chaosu více nakročeno Makedonie.

Tato nevelká země o rozloze Moravy má něco málo přes dva miliony obyvatel, nelehkou minulost a mnoho traumat, se kterými si neví rady. Klíčovým problémem existence Makedonie je národnostní pestrost, jelikož zde vedle sebe žijí ideově nesouzníci Makedonci a Albánci (64 a 25 % obyvatelstva). Od vzniku republiky Makedonie v rámci Jugoslávie byl zdejší prostor budován jako národní stát slovanských Makedonců, i když zdejší menšiny tvořily vždy nejméně třetinu celkové populace. Situace se nezměnila ani po roce 1991, kdy země vyhlásila úplnou nezávislost. Dosud upozaďovaná albánská komunita pod vlivem dění v Kosovu a Albánii začala v 80. a 90. letech otevřeněji prezentovat své cíle, a to od jazykové a územní autonomie po odtržení oblastí osídlených Albánci a připojení ke Kosovu či Albánii.

Nastaveným zrcadlem makedonsko-albánských vztahů je půlmilionová Skopje, kde procentuální podíl mezi národy odráží více méně celorepublikový stav. Za poslední půlstoletí se v Makedonii významně projevila etnická homogenizace na úrovni okresů. Jejím výsledkem je dnes téměř dominantní albánské osídlení v okresech severně, severozápadně a jihozápadně od hlavního města a makedonské na zbytkovém území. V samotné Skopji došlo k nárůstu makedonského živlu spolu s posunutím městských hranic po zemětřesení roku 1963. Původní, etnicky nemakedonské obyvatelstvo v historických částech města bylo zahnáno do zčásti vynucených, zčásti dobrovolných ghett. Již na první pohled je zřejmé rozdělení Skopje na severní muslimskou a jižní křesťanskou část.

S ohledem na dramatický vývoj v sousedním Kosovu se nespokojení Albánci na severu Makedonie v lednu 2001 chopili zbraní a začali, jak často sami zdůrazňovali, boj za větší autonomii a rovnoprávnost albánského národa v této republice. Jejich organizace se podle kosovského vzoru z 90. let pojmenovala Národní osvobozenecká armáda (Ushtria Çlirimtare Kombëtare) zvaná též UÇK/ONA. Do čela hnutí odporu se dostal makedonský rodák Ali Ahmeti (*1959), vystudovaný filozof v kosovské Prištině a dlouholetý zastánce albánského autonomismu a později separatismu v Jugoslávii, který v letech 1986-2001 pobýval jako politický azylant ve Švýcarsku. Odhaduje se, že během vojenského odporu se k povstalcům přidalo 5-7000 osob, mezi nimi četní veteráni z kosovské války. Na makedonské straně působily vojenské a policejní síly zhruba v počtu 15 000 mužů. Oběti na makedonské straně dosáhly zhruba 70-80, na albánské 90-800, a to v závislosti na zdrojích informací.

Výsledkem několikaměsíčních potyček na severu a severozápadě Makedonie byla mírová dohoda z Ohridu, která 13. srpna smluvně zastavila rozdmýchávající se občankou válku. Ohridská smlouva mezi makedonskými představiteli, vůdci dvou albánských politických stran, Demokratické strany Albánců (PDS/DPA) a Strany za demokratickou prosperitu (PDP), a zprostředkovateli EU a USA vyústila v dalekosáhlé legislativní změny ve prospěch místních Albánců. Ve všech okresech, kde se k nějaké národnosti přihlásí více než 20 % obyvatel, bude jazyk této menšiny hned po makedonštině druhou úřední řečí. Kompromis to byl jistě potřebný a všeobecně přijatelný, ale makedonská strana jej chápala jako jeden z mála možných, zato Albánci za jednu položku v řadě oprávněných požadavků.

Výsledkem smírného jednání byla i amnestie pro všechny povstalce a jejich odzbrojení zástupci NATO. Ali Ahmeti v polovině následujícího roku zažil vlastní politickou platformu pod názvem Demokratická unie pro integraci BDI/DUI. V následujících volbách v září 2002, prvních od vypuknutí nepokojů, BDI získala 11,9 % hlasů a vůdčí pozici mezi albánskými stranami v Makedonii. Nacionalistická PDS získala 5,2 % a umírněná PDP jen 2,3 %. Následně mezi lety 2002 a 2006 v Makedonii působila harmonická koaliční vláda sociální demokracie, liberálů a BDI, ale roku 2006 ji vystřídali pravicoví nacionalisté z VMRO-DPMNE. Ti pod vedením Nikoly Gruevského svými neuváženými kroky postupně destabilizovali relativně klidnou politickou scénu (poprvé se jim to podařilo během jejich vlády v letech 1998-2002, kdy proběhlo i zmiňované albánské povstání), což se nakonec projevilo i v konání dvou předčasných voleb (2008 a 2011) a bezmyšlenkovitým hledáním vládních partnerů mezi PDS i BDI. Mocenská řevnivost se tak dnes projevuje jak v nestabilní vládě VMRO-DPMNE a BDI, tak mezi albánskými představiteli. Při volebních kláních v oblastech s albánskou většinou není výjimkou falšování voleb ani fyzické násilí.

Ohridská dohoda tak sice ukončila ozbrojený konflikt mezi menšinovými Albánci a většinovými Makedonci, ale nenastavila pravidla jejich vzájemného soužití a rovněž nepomohla k obnově důvěry mezi dvěma hlavními národy v zemi. Jak představitelé Makedonců, tak Albánců tu a tam podněcují mezietnickou nevraživost, která se přenáší i na dění v ulicích. Zvnějšku nemožná koalice populistických stran VMRO-DPMNE a BDI je harmonickou symbiózou vzájemně nepřátelských myšlenkových proudů, které na sebe vzájemně útočí, aby vymezily svého nepřítele a zároveň získaly podporu cílového elektorátu. A nemálo voličů jim dává za pravdu.

VMRO-DPMNE se snaží dostát své velkomakedonské politice zveličování národních dějin a vyzdvihování kultu starověké Makedonie přejmenováváním budov po celé zemi (Skopské letiště Alexandra Velikého, Aréna Filipa II. Makedonského aj.) a stavěním pseudoantických staveb (socha Alexandra Velikého ve Skopji, vítězný oblouk aj.). V době hospodářské krize tak zbytečně utrácí desítky milionů eur za projekty ryze propagandistického účelu. Z deklarované prozápadní politiky zbyly jen sliby a ignorace ze strany Evropské unie. BDI na druhou stranu atakuje všechny snahy stavět kostely a jiné církevní stavby na řadě míst ve Skopji, které považuje za součást i svých národních dějin.

V této zjitřené atmosféře se pak jeví úkladná vražda pěti rybařících Makedonců 12. dubna u Smiljkovského jezera jako rozbuška nedozírných následků. Spekulace o národnostně motivovaném zločinu ukončila o tři týdny později razie 800 policistů v převážně albánských vesnicích v blízkosti Skopje. Výsledkem největším manévrů bezpečnostních složek za poslední léta bylo zabavení množství zbraní, propagačních materiálů UÇK a dvacet zatčených osob albánského původu, které byly následně označeny za islámské teroristy. Z hrůzného masakru bylo nakonec obviněno pět mužů, z nichž dva toho času na útěku v sousedním Kosovu. Reakce albánského obyvatelstva na sebe nenechala dlouho čekat; 4. a 11. května se shromáždilo několik tisíc lidí v centru Skopje a demonstrovalo proti spojení Albánců s terorismem.

Situace ve Skopji, ale i celé Makedonii je napjatá. V nejbližších dnech se uskuteční další masová shromáždění. Stále častěji jsou veřejně páleny vlajky, tu makedonská, tu albánská. Napětí na stadionech a v ulicích roste, ale vládnoucí koalice svůj podíl na rozdmýchávání násilí popírá. Jestliže představitelé Makedonců a Albánců v tuto chvíli nezasáhnou a rázně neukončí provokace z obou stran, Makedonie je odsouzena k hluboké vnitřní krizi, která může brzy přerůst v regulérní občanskou válku. Do případného konfliktu se jistojistě nepřímo zapojí i sousední země, v prvé řadě Kosovo a Albánie. VMRO-DPMNE a BDI hrají nebezpečnou a bezohlednou hru, kterou není schopna zastavit ani parlamentní opozice, ani potlačená občanská společnost. Evropská unie prozatím mlčí.

Volby v Srbsku: bída a zklamání

Parlamentní, oblastní, obecní a prezidentské volby v Srbsku nemají konkrétního politického vítěze. Jasným poraženým jsou v tuto chvíli pouze voliči, jejichž hlas nepřinesl do místní politiky žádné nové ideje ani naději na lepší život v zemi zmítané propadem životní úrovně, vysokou nezaměstnaností a neblahým demografickým vývojem. Volební účast dosáhla necelých 60 % a možnost hlasovat získali i občané Srbska na severu nezávislého Kosova.

Parlamentní volby
Průbežné výsledky do 250členného srbského parlamentu ukazují mírný náskok koalice pod vedením „pragmatických“ nacionalistů ze Srbské pokrokové strany (SNP) s 24 % a 73 mandáty. Dosud vládnoucí blok „proevropské“ Demokratické strany (DS) získal 22% podporu a 67 poslaneckých křesel. Velkým překvapením voleb je zisk 14,5 % neboli 44 mandátů pro populistickou koalici kolem postmiloševićovské Socialistické strany Srbska (SPS). Kdysi umírněně nacionalistická a dnes výrazně protievropská Demokratická strana Srbska zažila další odliv voličstva a obdržela jen 7 % hlasů a 21 poslaneckých míst. Liberálně demokratická strana (LDP) získala 6,5 % a 20 křesel a Sjednocené regiony Srbska (URS) o procento méně a 16 mandátů. Těsně pod pětiprocentním kvórem pro vstup do parlamentu zůstali ultranacionalisté ze Srbské radikální strany a nového uskupení Dveri. Z menšinových stran hranici 0,4 % pro zástupce minorit překročily Svaz vojvodinských Maďarů, dvě bosňácké koalice a jedna vlašská strana. Menšiny tak získají celkem 9 křesel.

S ohledem na minulé volby v roce 2008, kdy proti sobě stanuly dva silné bloky – „proevropský“ kolem DS Borise Tadiće a „nacionalistický“ kolem SRS haagského vězně Vojislava Šešelje – je nynější situace mnohem nepřehlednější a spektrum povolebních koalic mnohem barevnější. Blok DS, který posledně získal 38 % hlasů a 102 křesel, není kvůli odchodu spojenců z řad LDS, URS a SPO silný jako dříve, ale ve výsledku ztratil pouhá 4 % voličů, což není pro vládu v době hospodářské krize zas až tak velký pokles. Na druhé straně se SRS krátce po volbách rozpadla na pragmatické „pokrokáře“ Tomislava Nikoliće a nesmiřitelné „radikály“ Dragana Todoroviće, což nakonec tvrdé jádro „radikálu“ v současných volbách odvedlo mimo parlamentní půdu. V řadách SNS zůstaly sice staré tváře, ale jejich přístup k řešení mnoha palčivých problému dnešního Srbska je střízlivější než v minulosti.

Pokud tyto volby přinesly nějakou změnu, pak je jí Socialistická strana Srbska, které nesmlouvaná rétorika kolem Kosova, bezpečnostní a zahraniční politiky vynesla pozici třetí nejsilnější strany v zemi a dvojnásobný volební zisk oproti roku 2008. Byť se nynější volební kampaň nesla převážně na ekonomických tématech, její předseda Ivica Dačić dokázal z kosovského traumatu a špatné hospodářské situace vykřesat cenné politické body a po vyhlášení prvních předběžných výsledků se pasoval za premiéra republiky. Bez podpory socialistů nová vláda skutečně nemá šanci vzniknout. Mnozí Srbové vnímají velkolepý návrat socialistů na politickou scénu jako znesvěcení ideálů revoluce z 5. října 2000, kdy došlo ke svržení režimu Slobodana Miloševiće a jeho SPS. Dnešní vicepremiér a ministr vnitra Ivica Dačić a předsedkyně parlamentu Slavica Dejanovićová-Djukićová tehdy vynikali jako socialističtí poslanci. I navzdory ztrátě iluzí je zatím nejpravděpodobnější pokračování proevropské a deklarativně levicové koalice Demokratické strany a socialistů za podpory liberálů nebo sjednocených regionů.

Prezidentské volby
Prví kolo prezidentských voleb nepřineslo nadpoloviční většinu hlasů ani jednomu z favoritů, předsedovi Demokratické strany Borisu Tadićovi ani lídru Srbské pokrokové stranu Tomislavu Nikolićovi. Do druhého kola, jež se uskuteční 20. května, oba kandidáti postupují s 25procentní podporou. Větší šance má přesto Boris Tadić, kterého bezpochyby budou volit menšiny, liberálové a proevropsky orientovaní příznivci menších stran. Klíčový bude postoj voličů Socialistické strany Srbska, jejíž vedení o podpoře jednoho z kandidátů rozhodne na základě povolebních vyjednávání. Tomislav Nikolić je pro mnohé Srby a menšiny stále nedůvěryhodná osoba, která donedávna pevně stála na straně šovinisty Vojislava Šešelje a hlásala nepřátelské postoje jak vůči Evropě a USA, tak sousedním zemím.

Oblastní a obecní volby
Na lokální úrovni se ukázal dlouhodobý trend rozdělení Srbska podle stranického a regionálního klíče. Čím severněji se daný okres či oblast nachází, tím větší je pravděpodobnost vítězství Demokratické strany nebo jiných proevropských subjektů. Z tohoto důvodu je samozřejmé vítězství Demokratické strany do městských zastupitelstev v Novém Sadu a Bělehradě a v oblastním parlamentu Vojvodiny, v Kragujevci vyhrála místní koalice Sjednocených regionů Srbska a v Kraljevu a Niši Srbská pokroková strana. Podobný trend je možné očekávat i na úrovni okresů, přičemž je nutné počítat s fenoménem lokálních a menšinových stran (Svaz vojvodinských Maďarů na severu Vojvodiny, bosňácké strany v jihovýchodním Srbsku, Jednotné Srbsko kolem města Jagodina, Demokratická strana Srbska v Kosovu atd.).

Volby v Kosovu
S rozhodnutím pořádat volby i v Kosovu srbská vláda dlouho otálela. Vedl ji k tomu kategorický odpor Prištiny i části vládnoucí elity, která považuje problematiku odtrženecké provincie za definitivně vyřešenou. Nakonec se Bělehradu podařilo dojít ke smírnému řešení se zdejší evropskou misí EULEX, že volby pro státní příslušníky Srbska v Kosovu zaštítí Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě. Příslušná dohoda se však týkala pouze prezidentských a parlamentárních voleb, nikoli už voleb místních. Severokosovské okresy, kde žije převážně srbské obyvatelstvo a nad kterými Priština nemá kontrolu, nicméně uskutečnily i místní volby. Jejich výsledky však oficiální místa v Srbsku nebudou moci přijmout.

Národní stát a Balkán

Chceme-li se zabývat pojmy národ a stát, musíme nejdříve podrobně vysvětlit, co tím míníme. Jestliže hovoříme o pojmu národ, pak nám postačí konstatování, že v moderní době je tím označována skupina obyvatel, která sdílí vědomí vlastní minulosti, přítomnosti a budoucnosti a zpravidla mívá jeden převládající jazyk, náboženství a území, jež považuje za svou vlast. Pokud se týče státu, v moderním čase tím označujeme území s jasně definovanými hranicemi, jež má funkční správní a bezpečnostní aparát a většinu obyvatelstva, které jej uznává a neváhá pro něj obětovat své osobní zájmy.

V Evropském kontextu jsou pojmy národ a stát neodmyslitelně spjaté s Francouzskou revolucí, která podnítila národotvorný/státotvorný proces po celém kontinentu. Jsou tu však jisté rozdíly. Jestliže na Západě (Francie, Spojené království, Španělsko aj.) měl přednost vznik státu a v něm státního národa, tak ve Středu a na Východě převládl proces národní a po něm až následoval státotvorný (Itálie, Německo aj.). Zjednodušeně se dá říci, že v prvém případě není možné rozlišit státní příslušnost od národnosti, kdežto v druhém je to samozřejmé. Státní útvary Západu se staletou kontinuitou a víceméně pevnými hranicemi v moderní době jen reformovaly své zřízení a uspořádání směrem k budování jediného státního národa na úkor regionálních/etnických identit, kdežto etnická/jazyková společenství proměnlivého Středu a Východu měla jisté povědomí o své blízkosti, ale kvůli bouřlivé historii byla rozdrobená na velké množství správních celků nebo naopak spojená do multietnických říší. Ani jedna z těchto variant však není optimální a z dlouhodobého hlediska vede k systémovým potížím, které způsobují rozklad či rozpad státních útvarů.



Nyní se zaměříme na prostor Balkánského poloostrova. Jihovýchodní Evropa si prošla vývojem úpadku mnohonárodnostních říší (osmanské a rakouské), na jejichž troskách vznikly národní či kvazinárodní státy. Tento proces však trval delší čas a nevyhnul se těžkostem a konfliktům na území, které se nárokovalo vícero národů. Často se opakující střety vyústily buď v masové přesuny obyvatelstva za sporného území (např. odchod muslimů za balkánských válek 1912-1913, turecko-řecká výměna obyvatel 1922-1923, vyhánění Srbů z Chorvatského nezávislého státu 1941-1944, vystěhování Němců z celého Balkánu 1944-1945 aj.) nebo v násilné přivtělení území s menšinovou populací k expanzivnímu národnímu státu (Bosňáci/Muslimové a Albánci v Jugoslávii/Srbsku, Turci v Bulharsku, Maďaři v Srbsku a Rumunsku aj.). Druhý případ, zvláště když se nepodařilo menšinové národy trvale žijící v novém národním státě dostatečně integrovat nebo asimilovat, přinesl neřešitelný problém, často ústící v neuznání státní moci na části území nebo hůře iredentou. Tento stav je přitom patrný dodnes například v Sanžaku nebo Kosovu.

Rozpad východního bloku a Jugoslávie opětovně aktualizoval problematiku národního státu, jeho definice a praktické realizace. Mnohé země znovukonstituovaly své národní atributy (Srbsko, Černá Hora, Albánie, Bulharsko a Rumunsko) a jiné zase poprvé hledaly a stále hledají své místo v rodině evropských států (Slovinsko, Chorvatsko, Bosna a Hercegovina, Makedonie a nedávno také Kosovo).

Častokrát se v posledních desetiletích ze strany západoevropských politiků objevovaly výtky na adresu nemožnosti najít kompromis v národnostních otázkách na Balkáně, a přitom se zapomínalo na narůstající etnické třenice uvnitř těchto vyspělých států (Katalánsko, Skotsko, Vlámsko). Princip občanského státu, kde jsou si všichni občané rovni na základě státní příslušnosti a zároveň mají garantována a realizována všechna menšinová práva je ideál, který není zcela samozřejmý ani na Západě. Jihovýchodní Evropa se k této představě deklarativně hlásí, ale v postkonfliktní době, kdy se hranice mezi národy a státy stále tvoří, není možné očekávat střízlivý pohled na řešení dané problematiky. Evropská unie v této věci může pomoci a dokonce pomáhá, ale v žádném případě nedokáže ovlivnit klima nepřející menšinám. Každý jednotlivý stát musí do oboustranně vyhovujícího stavu dospět sám, aniž to majorita nebo minorita bude považovat za svou prohru. Etnické přesuny a čistky i v té nejbrutálnější podobě k tomuto procesu neodmyslitelně patří, i když v 21. století nejsou morálně přípustné. Dokonce ani rozpad státu nemůže být tabuizován. Vše záleží na dohodě politických elit a ochotě obyvatelstva na tuto dohodu přistoupit. Jak nás dějiny učí, hranice nejsou neměnné. Je-li však snahou balkánských politiků vytvářet dobré sousedské vztahy, touha po budování musí být větší než touha po ničení. Zatím se tak neděje z jejich hlubokého přesvědčení, ale pod tlakem zvenčí. Největší kus práce k etnické harmonii mají před sebou představitelé Bosna a Hercegovina a Makedonie.

Bosňáci se loučí se svými blízkými

Stovky pozůstalých a známých z celé východní Bosny se dnes sešly na hromadném pohřbu 26 identifikovaných bosňáckých obětí války ve městě Vlasenica. Mezi zesnulými byly i čtyři děti a několik žen, z nich nejstarší měla 74 let. Zádušní mši vedl nejvyšší islámský duchovní v Bosně a Hercegovině resu-l-ulema Mustafa ef. Cerić. Ceremonie se zúčastnil i Bakir Izetbegović, bosňácký člen Předsednictva Bosny a Hercegoviny a vysoký činitel Strany demokratické akce.

Hřbitov Rakita na okraji Vlasenice vznikl roku 2007 jako pietní místo zdejších Bosňáků, kteří před válkou tvořili polovinu obyvatelstva, ale dnes jich tu žije jen několik set. Etnickému čištění a vyvražďování ze strany bosenskosrbské armády a policie padlo za oběť přes 2700 Vlaseničanů, z toho 265 dětí. Na Rakitě je pohřbeno 284 kompletních či nekompletních těl z řady masových hrobů. O krutosti války v tomto regionu svědčí i fakt, že ostatky 1300 obyvatel nebyly dosud nalezeny. Napětí mezi zdejšími národy přetrvává dodnes, o čemž svědčí i kamenování kolony autmobilů s ostatky místními Srby.

Připomínka padlých Sarajevanů

V centru Sarajeva bylo dnes instalováno 11 541 červených židlí, které symbolizují stejný počet zamřelých Sarajevanů během válečného obležení v letech 1992-1996.

(celý fotoseriál je možné vidět na bosenskohercegovském portálu www.klix.ba zde)

Jak Sarajevo vypadalo krátce po válce a jak vypadá v současnosti, můžete srovnat v bohaté galerii televize al-Jazeera Balkans zde a rádia Svobodná Evropa zde.

Sarajevo si dnes připomíná 20 let od začátku blokády

Jako oficiální začátek obležení hlavního města je považováno obsazení sarajevského mezinárodního letiště Jugoslávskou lidovou armádou (JNA) a útok srbských paravojenských jednotek na místní policejní stanice v noci ze 4. na 5. dubna 1992. V té době Bosna a Hercegovina byla více než měsíc formálně nezávislou zemí a vojáci kdysi federální JNA stáli pevně na straně místního srbského obyvatelstva, které proklamovanou samostatnost odmítlo a žádalo připojení ke zbytkové Jugoslávii. Ve zjitřené atmosféře přibývaly incidenty, které podbarvovaly mezietnickou nedůvěru a nevraživost. Ve východní Bosně již probíhaly etnické čistky. Dne 5. dubna do sarajevských ulic vyšly desetitisíce občanů všech národností, aby protestovali proti začínajícímu válečnému konfliktu. Před vládním komplexem do nich začali střílet ozbrojenci Srbské demokratické strany z hotelu Holiday Inn. Zemřelo šest demonstrantů, mezi prvními Suada Dilberovićová a Olga Sučićová. Téhož dne srbské paravojenské jednotky dobyly policejní školu ve čtvrti Vraca.

V následujících dnech a týdnech srbské paravojenské oddíly uzavřely všechny pozemní komunikace do Sarajeva a zahájily blokádu, která trvala až do 29. února roku 1996. Jediné spojení s městem se odvíjelo přes mezinárodní letiště, ke kterému byl vyhlouben podzemní tunel, a vysoce nebezpečnou cestu přes horu Igman. V průběhu čtyř válečných let v metropoli a jejím okolí zahynulo téměř 11 000 lidí, mezi nimi 1600 dětí, a dalších 50 000 bylo raněno.

Eurovize 2012 se blíží

Hudební soutěž Eurovize se letos poprvé uskuteční v ázerbájdžánské metropoli Baku. Jak už bývá zvykem, hostitelem největšího evropského hudebního klání je domovská země vítězů z předešlého ročníku. V roce 2011 jimi bylo popové duo Eldar & Nigar. Soutěže se zúčastní všechny evropské země a několik středomořských, s výjimkou Česka, Polska, Arménie a několika ministátu. Mezi již tradiční soutěžící patří také země bývalé Jugoslávie. Nyní si pojďme přestavit jejich reprezentanty.

Bosnu a Hercegovinu bude zastupovat zpěvačka s pseudonymem Maya Sar, za nímž se skrývá vokalistka, skladatelka a klavíristka Maje Sarihodžić (1981). Výběr umělce v této zemi probíhá bez účasti publika a pravidelně jsou v něm obměňováni hudebníci a zpěváci ze všech tří zdejších konstitutivních národů.

Černá Hora vyslala na soutěž direktivní volbou bělehradského rockového zpěváka s černohorskými kořeny Ramba Amadea aneb Antonija Pušiće (1963). Od vyhlášení nezávislosti roku 2006 půjde o čtvrtou účast na Eurovizi.

Chorvatského představitele diváci vybrali v lokálním předkole zvaném Dora. Vítězem se stala široce známá zpěvačka Nina Badrić (1972), která se tak probojovala na mezinárodní scénu až napočtvrté.

Makedonie do klání interně vybrala zpěvačku a textařku arumunského původu Kaliopi Bukle (1966).

Slovinsko po domácím kole Misija Evrovizija vybralo mladičkou zpěvačku Evu Botovou (1995).

Srbsko bude zastupovat na základě neveřejné volby ostřílený hudebník Željko Joksimović (1972). O přízeň publika se na Eurovizi pokoušel vícekrát, buď jako skladatel, nebo zpěvák. Roku 2004 skončil jako druhý za ukrajinskou zpěvačkou Ruslanou.

Angelina Joliová: V zemi krve a medu

Debutový film americké herečky Angeliny Joliové V zemi krve a medu o válce v Bosně a Heregovině vyvolal nebývalou vlnu emocí na obou krajních protipólech. Zprvu nevinně vyhlížející zájem o ženské oběti válek na prostoru bývalé Jugoslávie se na filmovém plátně i mimo něj proměnil v politikum, k němuž se vyjadřovali lidé od nejnižších sociálních vrstev až po mocenské špičky jednotlivých zemí.

Angelina Joliová se začala intenzivněji angažovat v humanitárních projektech po natočení filmu Lara Croft: Tomb Raider v roce 2001. Tehdy vstoupila do kontaktu s Úřadem vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) a v následujících letech jako velvyslankyně dobré vůle navštívila řadu zemí světa, které sužovaly problémy válečných utečenců, mimo jiné Sierru Leone, Tanzanii, Súdán, Čad, Irák, Afghánistán, Libyi a konečně i Bosnu a Hercegovinu. Posledně jmenovaná destinace Joliovou zaujala především otázkou masově znásilňovaných žen během války v 90. letech. Její starost o týrané ženy vyústila nakonec v záměr natočit o této problematice celovečerní hraný film.

Hollywoodská herečka si pro svůj první filmařský počin vybrala kulisy Sarajeva, ale její úmysly záhy překazilo federální ministerstvo kultury, když po tlaku řady občanských sdružení natáčení zakázalo. Na veřejnost totiž pronikla informace, že se jedná o milostný příběh mezi srbským vojákem a bosňáckou zajatkyní, což mnohé bosňácké neziskové organizace odmítly jako neetické a znevažující oběti války. Joliová se se štábem přesunula do Maďarska, ale špatná pověst dosud neexistující snímek provázela i nadále. Účast na projektu odmítli i producenti ze Srbska, když film označili za srbofóbní agitku. Spíše stranou zůstal fakt, že do filmu byli obsazeni herci z celého postjugoslávského prostoru, mezi nimi vynikající herci Rade Šerbedžija (chorvatský Srb žijící střídavě v Hollywoodu, Londýně, Záhřebu a Rijece), Branko Đurić (bosenskohercegovský Srb žijící ve Slovinsku) a Nikola Ðuričko (Srb z Bělehradu) a vycházející hvězdy Zana Marjanovićová (Sarajevanka ze smíšeného manželství) a Goran Kostić (bosenskohercegovský Srb žijící v Londýně). Neobvyklé bylo také rozhodnutí natočit dvě jazykové verze, anglickou a srbochorvatskou.

Nová vlna spekulací ohledně filmu se objevila krátce před oficiálním uvedením do distribuce. Předpremiéra 5. prosince v New Yorku a následné týdenní promítání na začátku nového roku v Sarajevu ukázaly, jak vyhrocené reakce film vyvolává. Zatímco mezi Bosňáky a příznivci tradičního pohledu na bosenský konflikt byl snímek přijat kladně, srbské prostředí v Bosně a Hercegovině a Srbsku jej přijalo značně negativně. V Srbsku mediální lynč na americkou herečku dosáhl takových rozměrů, že v novinách byly šířeny lživé informace o jejím antisrbském cítění. Srbové podílející se na filmu byli označení za zrádce a museli čelit mediálním výpadům. K vrcholu nacionálního zápalu patřily arogantní otázky srbských novinářů, kteří se Joliové na tiskových konferencích ptali, kdy začne točit filmy o srbském utrpení. Zcela stranou zůstala skutečnost, že film kromě úzké skupiny lidí nikdo v zemích bývalé Jugoslávie na vlastní oči neviděl. Znovu se opakovala vypjatá situace jako u srbských filmů Lepa sela lepo gore (1996) a Montevideo, Bog te video (2010) a bosenskohercegovského snímku Grbavica (2006).

Mediální humbuk vyvrcholil na oficiální sarajevské premiéře 14. února. Veřejnému promítání v sálu kulturně sportovní arény Zetra přihlíželo 5000 diváků. Očividně dojatá Angelina Joliová si od publika vysloužila dlouhotrvající potlesk a vřelé ovace. Projekce se zúčastnila celá místní politická a kulturní honorace, mezi nimi i ti, kteří proti filmu dříve ze všech sil brojili. Jako šok působila přítomnost nejvyššího muslimského duchovního v zemi Mustafy ef. Ceriće, který snímek ohodnotil slovy, že je to nejlepší, co se v Bosně a Hercegovině od Daytonské mírové dohody stalo. Záměrně však opomenul, že donedávna byl jeho nezarytějším odpůrcem. Angelina Joliová se ze dne na den stala všemi Bosňáky opěvanou hvězdou.

Uvedení filmu do kin mělo stejně vznosnou podobu i v Záhřebu. Srbská premiéra naopak připomínala mediální tmu. Jak novináři výsměšně poznamenali, slavnostní projekce se zúčastnilo jen 12 platících návštěvníku, někteří však kinosál opustili předčasně. Málokdo ale později připomněl, že snímek byl v daném období co do počtu diváků třetím nejnavštěvovanějším. V Republice Srbské na veřejné promítání vůbec nedošlo. Místní distributor nejprve filmová práva koupil, ale poté se rozhodl, že údajně kvůli slabému zájmu film neuvede.

Nyní je potřeba dát prostor samotnému hodnocení filmu. Více než dvouhodinové drama je plné brutálního násilí a vypjatých emocí, vražd, znásilnění a mučení, které diváka nenechají chladným. Napohled schematický příběh nemožné lásky mezi Srbem a Bosňačkou prochází dynamickým, byť plochým a předvídatelným vývojem a končí poznáním, že ve válce kromě múz mlčí i romantické city. Středobodem filmu tak není láska, ale její nedostatek, hrdiny nejsou hlavní postavy, nýbrž všechny ženy, které válka ještě více než kdy dříve staví do role objektu dějin řízených muži. Ženy v podání Angeliny Jolie jsou slabé, křehké, trpící, ale přece jen odhodlané k životu, ve kterém jim poskytne ochranu silný protějšek. Kdo je tím ochráncem, není však zcela jasné. V tomto momentu je tak snímek více politickým apelem než uměleckým záměrem. Snaze podnítit soucit s trpícími padly za oběť i všechny filmové charaktery, jelikož ani jeden z hlavních protagonistů, dokonce ani Danijel a Ajla, není hlouběji prokreslený.

Zjevný schematismus je patrný i na chápání válečných stran. Srbové jsou zde ti, kteří páchají zločiny, ale zlo samo o sobě činí všichni. Režisérka dává prostor vysvětlit své počínání oběma stranám, morální vina však má pouze jednoho, srbského nositele. Joliová se dopustila i řady technických přehmatů, které u diváka znalého prostředí vyvolávaji rozpaky. Filmové Sarajevo je skutečnému Sarajevu na hony vzdálené, některé bojové scény působí samoúčelně a bez jasné vazby na tok děje. Nepříliš vhodné je i celkové rozložení filmu na celou dobu války. Jako vyložený kýč působí závěrečná scéna, kdy se Danijel předává do rukou mezinárodních sil OSN jako válečný zločinec.

(Čeští divaci V zemi krve a medu poprvé uvidí na filmovém festivalu Febiofest)

Zabranjeno pušenje v Praze

Dne 2. března se v Praze uskutečnil koncert slavné bosenskohercegovské kapely Zabranjeno pušenje. Skupina vznikla roku 1980 v Sarajevu a brzy se stala předvojem hudebního žánru nového primitivismu. Členové kapely se objevili v tehdy populárním satirickém pořadu TV Sarajevo Top lista nadrealista, ale jejich slibnou televizní a hudební kariéru přerušila válka. Zabranjeno pušenje se v pozměněné sestavě znovu objevilo na scéně v druhé polovině 90. let a jeho úspěch na prostoru bývalé Jugoslávie nikterak nepolevuje. V roce 2006 hudebníci nahráli soundtrack k domácímu filmu Nafaka (Osud) a jeho úvodní píseň Kad procvatu behari patří k tomu nejlepšímu v jejich repertoáru.

Srbsko je kandidát na členství v EU

Srbsko po dlouhých vyjednáváních získalo status kandidáta na členství v Evropské unii. Hlasování se nejdříve zadrhlo 28. února na odporu Rumunska, které žádalo větší práva pro vlašskou menšinu v Srbsku, ale po dalším vyjednávání byl nalezen kompromis. Bělehrad podle evropských představitelů splnil všechny podmínky, které bránily jeho hlubší eurointegraci. V posledních letech se zlepšila spolupráce s Mezinárodním soudním tribunálem pro bývalou Jugoslávii, dopadeni byli i poslední hledaní váleční zločinci Ratko Mladić a Goran Hadžić, a také vztahy s Kosovem se normalizovaly. V Srbsku vládnoucí Demokratická strana a její koaliční partneři přijali status kandidáta jako přelomovou zprávu, která zemi nasměruje k ekonomické prosperitě a politické stabilitě. Opozice ji však považuje za vychytralý krok EU, jak si koupit vítězství prozápadních stran před blížícími se parlamentními a prezidentskými volbami.

20 let nezávislosti

Bosna a Hercegovina si připomíná dvacet let od vyhlášení nezávislosti země na Jugoslávii. Formálnímu aktu předcházelo referendum, kterého se 29. února a 1. března 1992 zúčastnilo 64,31 % oprávněných voličů, z nichž 99,44 % se vyslovilo pro odtržení. Hlasování bojkotovala Srbská demokratická strana a většina jejích voličů z řad srbského národa. Bosenskohercegovští Srbové si v drtivé většině přáli zůstat součástí SFRJ, i když se od ní odtrhlo Slovinsko, Chorvatsko a Makedonie. Krátce po osamostatnění země upadla do čtyřletého válečného konfliktu. První březen je tak státním svátkem jen v bosňácko-chorvatské Federaci Bosny a Hercegoviny, ale většina Chorvatů jej kvůli zklamání z poválečného vývoje ignoruje. V Republice Srbské je to obyčejný pracovní den.

Chorvatský člen Předsednictva BaH Željko Komšić u Věčného ohně v Sarajevu.

Kosovo s hvězdičkou. Kosovsko-srbské vyrovnání

Téměř přesně na čtvrté výročí nezávislosti Kosova na Srbsku došlo k přelomovým dohodám, které nové balkánské republice umožní kontrolovat své hranice a svobodně vystupovat na mezinárodní scéně a Srbsku uchovají zdání teritoriální integrity někdejšího státního území. Intenzivní kosovsko-srbská jednání, která se zmatečně nazývají technické rozhovory, nevedou překvapivě čelní politici, ale lidé z kuloárů a vládních kabinetů; Edita Tahiriová je kosovskou vicepremiérkou a Borislav Stefanović je ředitelem kabinetu srbského ministra zahraničí.

První kolo dvoustranných rozhovorů proběhlo od 30. listopadu do 2. prosince 2011 v Bruselu. Jeho cílem bylo najít řešení krize na hraničních přechodech mezi Kosovem a Srbskem. Situace se přitom mezi oběma zeměmi vyostřila v půli roku po neshodách ohledně celních kontrol na hranicích. Srbsko totiž odmítlo vpouštět na své území zboží s kosovskými razítky a státními symboly. Kosovo poté 20. července zavedlo embargo na dovoz veškerého srbského zboží. Nemožnost kontroly všech hraničních přechodů a kritika nelegálního dovozu ze Srbska vyústily 25. července ve svévolnou akci kosovské policie, když vstoupila na území čtyř dosud nekontrolovaných severokosovských okresů a obsadila zdejší hraniční přechody Jarinje a Brnjak. Srbové, kteří zde tvoří majoritu a neuznávají vládu v Prištině, následně přechody zablokovali a značně je zdemolovali. Součástí odporu bylo i stavění barikád na silnicích. Do situace na kosovské straně byla vtažena i mise EULEX, která se za pomoci vojska snažila přechody udržet pod svou kontrolou.

Po několikaměsíčních půtkách, které si vyžádaly několik úmrtí a desítky zraněných na obou stranách, došlo k dohodě o společné správě hraničních přechodů. Větších ústupků se však domohlo Kosovo, které de facto získalo kontrolu nad celou hranicí se Srbskem, a to i přesto, že Bělehrad uznal jen hraniční správu mise EULEX a dělící linii s Kosovem stále považuje za administrativní čáru. Priština navíc zamezila jakékoliv diskuzi o případných územních výměnách mezi Kosovem a Srbskem či parcelaci někdejší autonomní oblasti. Na druhé straně Srbsko neztratilo důležitého obchodního partnera; srbský vývoz do této země dosahuje ročně 300 milionů eur. Pro Bělehrad i Prištinu bylo navíc dlouhodobě nevýhodné udržovat na severu Kosovu reálné bezvládí, jelikož se zde rozmohly sítě organizovaného zločinu.

Severokosovští Srbové, kterých je dnes asi 60 000 a představují už jen nepatrný díl kosovské populace, dohodu s Prištinou přijali nelibě. Kvůli byrokratickým procedurám musejí nově při přechodu mezi Kosovem a Srbskem podstupovat řadu zbytečných a finančně náročných oficialit. Jejich nespokojenost vyvrcholila 14. a 15. února v referendu, které se uskutečnilo ve čtyřech okresech na severu Kosova. Srbové na jih od řeky Ibar, kterých je podle loňského sčítání méně než 25 000 a jež se zapojili do struktur nového státu, se referenda nezúčastnili. Proti uznání Prištiny a jejích orgánů se vyslovilo 99 % lidí při účasti 75 % oprávněných voličů. Místní srbské obyvatelstvo tak dalo na rozdíl od své mateřské země jasné ne dalším ústupkům.

I navzdory tomu Bělehrad jednání s Prištinou nepřerušil. Klíčovým motivačním faktorem je snaha získat status kandidáta na vstup do EU před blížícími se parlamentními a prezidentskými volbami. Po podzimním odmítnutí je dalším možným termínem jaro 2012. Eurointegraci Srbska se nejvíce bránilo Německo, které svůj souhlas s přidružením podmínilo vzájemnou dohodou o normalizaci vztahů mezi Kosovem a Srbskem.

V pořadí již druhé rokování se uskutečnilo v Bruselu 24. února. Při něm se obě strany dohodly, že Kosovo bude v regionálních organizacích vystupovat nezávisle a pod svým jménem, ale s poznámkou, že se jedná o Kosovo dle Rezoluce Rady bezpečnosti OSN 1244 a rozhodnutí Mezinárodního soudního dvora o Deklaraci o nezávislosti Kosova. Jak Priština, tak Bělehrad smlouvu vyložily jako svůj úspěch, ale opozice v obou zemích ji ostře napadla. Jedni v dohodě vidí podřízení se Srbsku, druzí zlom v politice neuznání odtrženecké provincie. Srbsko de iure v Kosovu uznává pouze svrchovanost mise EULEX, ale fakticky komunikuje převážně jen s prištinskými úředníky. USA a další západní velmoci mezinárodní správu nad Kosovem směrem k Srbsku vnímají jen jako podpůrný prostředek a Bělehrad pomalu tlačí k uznání současného stavu. V tomto ohledu proto nepřekvapí projev americké ministryně zahraničí Hillary Clintonové, že vbrzku očekává nová uznání Kosova; dosud s touto republikou navázalo diplomatické styky 88 nezávislých států. Není přehnané očekávat, že Kosovo do dvou let vstoupí do OSN.

Krize nekrize. Západní Balkán optikou čísel

V době, kdy Evropskou unií otřásá dluhová krize a možný rozpad eurozóny, je nutné si klást otázku, jak je na tom zbytek Evropy. Ponecháme-li stranou postsovětské republiky, které evropská integrace z toho či onoho důvodu nečeká, a zavilé autonomisty (Island, Norsko a Švýcarsko), pak jediným prostorem, kam se Evropa šíří, ale dosud nerozšířila, je západní část Balkánského poloostrova. Konkrétně jde o postjugoslávské republiky Chorvatsko, Bosnu a Hercegovinu, Srbsko, Makedonii a Černou Horu. Albánii a Kosovo ponechme pro tentokrát stranou.

Chorvatsko

Dlouhodobá snaha Záhřebu o vstup do klubu politické Evropy byla korunována úspěchem. Po úspěšném referendu z 22. ledna 2012 celých 66 % hlasujících souhlasilo s přistoupením. Až do posledních chvíle však nebylo jasné, zda obyvatelstvo kvůli evropskému tlaku na vydávání válečných zločinců z 90. let integraci vůbec posvětí. K urnám se dostavilo pouze 44 % oprávněných voličů, což nakonec kladnému výsledku spíše pomohlo. Nový levicový kabinet voliče přesvědčil, i když podpora to byla uvážená, nikoliv emotivní. Očekávané přijetí je naplánováno po ratifikačním procesu ve všech členských zemích k 1. červenci 2013. Zdali je další rozšíření EU zasloužené a vhodné, je předmětem mnoha sporů. Četní analytici upozorňují, že Chorvatsko si vyjednalo dosud nejhorší vstupní podmínky. Země navíc přijde o štědrou finanční podporu kvůli pomoci pro Řecko a další zadlužené státy.

Přestože je Chorvatsko ze všech dosud neitegrovaných zemí nejbohatší, v rámci EU bude patřit k nejzaostalejším regionům. Nepříliš povedená transformace socialistického hospodářství, korupce a nepotismus perlu Jadranského moře přetvořily v zemi s vysokým zadlužením, nerovnoměrným rozvojem, vysokou nezaměstnaností a sociálně neudržitelným systémem. Roku 2011 se i navzdory 9,9 milionu zahraničních turistů a investicím v objemu 1,4 miliard eur nepodařilo zastavit strmě rostoucí vnější zadlužení. Koncem roku dluh zřejmě vystoupal nad hranici 47 miliard eur (cca 1,2 milionu Kč) a nepatrně tak překročil celkový objem HDP. Také státní výdaje mají vzestupnou tendenci, a to v době, kdy se nepodařilo překonat výkon ekonomiky z předkrizového roku 2008.

Bosna a Hercegovina

Situace v Bosně a Hercegovině je ve všech směrech neutěšená. Zemi brzdí v jakémkoli rozvoji nefungující státní aparát, korupce a neschopnost k politické dohodě mezi představiteli tří zdejších národů. Ústřední vláda v Sarajevu vznikla teprve 10. února 2012, celých 16 měsíců od voleb. Obě samosprávné jednotky, Federace BaH i Republika Srbská, neodvratně směřují k finančnímu krachu. Veřejné zadlužení dosahuje 4,9 miliard eur, ale v posledních letech prudce narůstá. Sociálnímu systému hrozí rozklad kvůli enormní nezaměstnanosti přes 40 % práceschopného obyvatelstva, rozbujelému sytému sociálních dávek a šedé ekonomice. V současné době v cizině dlouhodobě žije 1,35 milionu bosenskohercegovských občanů (což je zhruba mezi jednou čtvrtinou a třetinou veškeré populace). Není bez zajímavosti, že objem hrubého domácího produktu ještě nedosáhl předválečné úrovně, tj. roku 1991!

Bosně a Hercegovině chybí jakákoliv perspektiva dalšího rozvoje; k dispozici nejsou ani základní statistické údaje o počtu obyvatel, nezaměstnanosti a výkonu ekonomiky. Členství v NATO a EU je kvůli politickým třenicím v nedohlednu. Dohoda o stabilizaci a přidružení k EU, která byla podepsána roku 2008, je stále nenaplněnou literou.

Srbsko

Srbsko prožívá období hospodářské a politické stagnace, které provází další propad životní úrovně obyvatelstva. Situaci vyhrocují i stranické půtky před blížícími se parlamentními a prezidentskými volbami. Je nanejvýš pravděpodobné, že po mnoha letech dojde k obměně vládnoucí garnitury ve prospěch radikálních nacionalistů a euroskeptiků. Do toho se zpomaluje výkonnost hospodářství, roste nezaměstnanost a inflace. Srbsko navíc ve velkém opouštějí vzdělaní a práceschopní lidé; za posledních devět let počet obyvatel klesl o 5 %! Potěšující je pouze objem zahraničních investic, který setrvale roste.

Vidina rychlé finanční pomoci v náručí EU dostala povážlivou trhlinu, když Evropská rada konce roku 2011 odmítla Srbsku udělit status kandidáta na členství. Velký vliv na to měl nesouhlas Německa, které podmiňuje integraci vyřešením napjaté situace na severu Kosova. Dříve srbská autonomní oblast roku 2008 vyhlásila nezávislost a dosud ji uznalo bezmála 90 států, mezi nimi 22 z 27 států Evropské unie.

Černá Hora

Černá Hora od vyhlášení nezávislosti roku 2006 do světové finanční krize zažila krátké období prosperity a sociální stability. Za blyštivou fasádou úspěchů nového státu se však skrývala nelibá skutečnost, že veškerý hodnotný majetek v zemi ovládli místní mafiánské sítě na čele s bývalým premiérem a prezidentem Milem Đukanovićem a ty jej poté rozprodaly zahraničním investorům. Odhaduje se, že více než 40 % nemovitostí v zemi vlastní ruští občané napojení na kremelské vládnoucí kruhy. Upřímná snaha některých politiků o přidružení k NATO a Evropské unii naráží na odpor ruských zájmů, které tuto zemi nepřímo ovládají.

Černohorské hospodářství je velice křehké a podléhá mnoha nepředvídatelným vlivům, což se v posledních letech projevuje odchodem mládeže a práceschopného obyvatelstva do zahraničí, vysokou nezaměstnaností, inflací a rostoucím zadlužením. Jediným reálným zdrojem státních příjmů je turismus, který roku 2011 vykázal rekordních 1,4 milionu zahraničních návštěvníků.

Makedonie

Makedonie, kdysi nejzaostalejší jugoslávská republika, se dosud nevzpamatovala z hospodářského marasmu posledních dvaceti let. Podle mnoha ekonomických kritérií se spolu s Albánií a Moldavskem řadí na samé dno evropských států. Zemi trvale sužuje nezaměstnanost kolem třetiny práceschopného obyvatelstva, šedá ekonomika a odchod práceschopného obyvatelstva. Mezi pozitivní jevy lze uvést poměrně nízké zadlužení států kolem 25 % HDP a růst průmyslu, který nedávno prošel hlubokým propadem.

Značný podíl na zhoršení politického a hospodářského klimatu v zemi má na svědomí od roku 2006 vládnoucí strana VMRO, která provádí rigidní nacionalistickou politiku, jež vede k izolaci země jak ze strany Řecka, tak ostatních členů EU. Stále je možné očekávat zostření vztahů s místní početnou albánskou komunitou.

Nijaz Duraković (1949-2012): život je umění prohrávat

Traduje se, že velcí lidé umírají tiše a nenápadně. A nezřídka také umírají předčasně. To je i případ význačného bosenskohercegovského politika a profesora Nijaze Durakoviće, který zemřel 29. ledna 2012 v Sarajevu ve věku 63 let. Duraković pocházel z hercegovského Stolce a již v osmnácti letech vstoupil do Svazu komunistů Bosny a Hercegoviny (SKBiH). Roku 1975 dokončil studium sociologie na Univerzitě v Sarajevu a později zde také získal titul doktora, docenta a profesora. Jeho kariéra nabrala strmý vzestup v 80. let 20. století, když pronikl do nejvyšších pater bosenskohercegovské a následně jugoslávské politiky.

Osmdesátá léta přinesla jugoslávské společnosti řadu zklamání, za něž oprávněně nesl vinu místní komunistická strana. Projevily se tu kromě jiného hospodářské potíže, narůstající mezietnické třenice, opadající vliv stranického a státního aparátu a prodemokratické hnutí. V této bouřlivé době Bosna a Hercegovina stála poněkud stranou, zdejší komunisté dokázali udržet otěže moci mnohem déle než jejich kolegové v rozvinutějších oblastech. Ukázkou jejich nezpochybnitelné samovlády byly zinscenované procesy s domnělou opozicí; bosňáckým „islamistou“ Alijou Izetbegovićem (1983) a srbským „nacionalistou“ Vojislavem Šešeljem (1984) a zimní olympijské hry v Sarajevu (1984). Sílící nespokojenost komunistické vedení neustálo až na konci desetiletí, když byly mediálně propírány aféry Agrokomerc (1987) a vily v Neumu (1988). První z nich ukázala na příkladu potravinářské gigantu, jak se zpronevěřují státní peníze v socialistickém hospodářství, a druhá elitářství místních politiků, kteří si v jediném bosenskohercegovském letovisku u moře stavěli soukromé vily na zestátněných pozemcích. Většina čelných politiků byla nucena odejít ze svých úřadů a přepustit místo jiným spolustraníkům. Výměna stráží provázel faktická kapitulace strany a její postupný rozklad ve prospěch nacionalistů ze všech tří zdejších národů.

V této době, přesněji v červnu 1989, se do čela donedávna všemocného SKBiH dostal čerstvý čtyřicátník Nijaz Duraković. Jeho manévrovací možnosti byly omezené, a tak mu nezbylo než se podvolit všeobecné demokratizaci společnosti. Komunisté tráceli jednu pozici za druhou, že po desetiletí budované „bratrství a jednota“ mohou být extremisty snadno zmičeny, nikdo nebral vážně. Na závěr roku 1990 byly vyhlášeny první demokratické volby, ve kterých komunisté pod hlavičkou SKBiH-Strany demokratických proměn utrpěli významnou porážku. Se ziskem 15 (ze 130) křesel v dolní a 4 (ze 110) v horní komoře parlamentu nadobro ztratili kontrolu nad vedením země a odešli do nedobrovolné opozice. V následujících letech jen trpce přihlíželi rozpadu jugoslávského soustátí i jejich vlastní republiky.

Nevěrnější členové strany pod vedením Nijaze Durakoviće se však nevzdali a v prosinci 1992 v Srby obleženém Sarajevu uspořádali kongres, který měl straně dát nový impuls k životu. Svaz komunistů se přejmenoval na Sociálně demokratickou stranu (SDP) a do jejího čela byl opětovně zvolen Duraković, poté co vypracoval stranický program a stanovy. Jeho cílem jako předsedy bylo udržet multinacionální podobu strany i státu, třebaže se většina Srbů a Chorvatů přiklonila k separatistům. Mezi řadovými členy SDP převládli Bosňáci, ale ve vedení se udržela řada srbských a chorvatských intelektuálů ze Sarajeva. Duraković po celou dobu války i po ní nešetřil kritikou bosňáckých nacionalistů ze Strany demokratické akce, kteří ze zbytku vládního území vybudovali doukromé dominium. Jeho autoritu posiloval i fakt, že během válečných let působil v předsednictvu republiky, k čemuž mu pomohli nacionalisté, ale on jejich čistě politický kalkul nenaplnil a v mnoha ohledech plnil úlohu neexistující opozice.

Poválečná SDP živořila na okraji politiky, což Durakoviće přivedlo myšlence přenechat vedení mladším a následovníkům. V roce 1997 jej v čele strany vystřídal agilní Zlatko Lagumdžija. Volební výsledky skutečně ukázaly rostoucí podporu strany, ale spory mezi novými a starými kádry vedly k postupné marginalizaci Durakovića vlivu. Sám byl v letech 1998-2000 poslancem v parlamentu Federace Bosny a Hercegoviny. Vítězství ve volbách roku 2000 přivedlo socialisty k moci, ale křehká koalice dlouho nevydržela. Drtivá porážka roku 2002, které Lagumdžijovo autoritativní vedení strany nijak nereflektovalo, Durakoviće vedlo k rozhodnutí rezignovat na všechny posty ve straně a trvale ji opustit. Do roku 2006 si však ponechal křeslo poslance v celostátním parlamentu, které získal na kandidátce Strany pro Bosnu a Hercegovinu. Po vypršení mandátu se připojil k Sociálně demokratické unii, ale jako volební lídr této marginální levicové strany neuspěl.

Nijaz Duraković se nebál prohrávat; třikrát vstoupil do předem ztracených bitev na poli vysoké politiky a třikrát utrpěl porážku. Jedno velké vítězství si však přece jen odnesl; až do své brzké smrti zůstal člověkem vysokých morálních kvalit. Jeho pohřbu, kterému nechyběly státnické oficiality i tradiční islámské zvyky, přihlížely stovky občanů z celé země. Ač sociální demokrat, vybral si za místo posledního odpočinku malebnou zahradu prastaré sarajevské mešity Aliho paši v samém centru města. Symbolicky tak spočinul daleko od padlých bojovníků za nezávislou Jugoslávii a Bosnu a Hercegovinu, které tolik obdivoval.