pátek 19. listopadu 2010

Tři scénáře pro Bosnu a Hercegovinu

V říjnu tohoto roku se v Bosně a Hercegovině uskutečnily parlamentní volby, které zcela zásadním způsobem určily budoucí vývoj země. Srbové a Chorvaté podpořili radikální nacionalisty, Bosňáci vyslovili důvěru umírněným nacionálům a sociální demokracii.

Již před volbami se přitom začalo rýsovat účelové spojenectví srbských a chorvatských národovců, jehož cílem je oslabení celostátních institucí a následné rozložení státního celku do tří etnonacionálních uskupení. To se dnes projevuje společnou žádostí, aby se příštím premiérem stal Chorvat z jedné konkrétní strany, jejíž volební zisk dosáhl pouhých 7 %. Obě vítězná hnutí, srbská Strana nezávislých sociálních demokratů (SNSD) a Chorvatské demokratické společenství (HDZ), však nezískala nadpoloviční podporu cílového (etno)elektorátu, a tak byla nucena hledat koaliční partnery. To se jim podařilo kupodivu snadno, neboť jejich „vlasteneckému“ programu nemohly či nechtěly poražené subjekty nic vytknout. Krátce po volbách tak na celostátní úrovni vznikly dva silné nacionální bloky, srbský SNSD-SDS (na celostátní úrovni zisk 25 %) a chorvatský HDZ-HDZ 1990 (10 %), jež mají za sebou dostatečný počet voličů a tedy i potřebnou legitimitu. Srbové přitom v Bosně a Hercegovině tvoří 34 % populace a Chorvaté 14 %.

Co do počtu hlasů nejúspěšnější Sociálně demokratická strana (SDP), deklarativně multietnický subjekt s bosňáckou voličskou základnou, nemá reálnou naději na vytvoření koalice umírněných sil, která by přednostně řešila tíživou ekonomickou situaci. Ačkoliv se intenzivně jedná o spolupráci SDP (17 %) a bosňácké SDA (13 %), výsledek rozhovorů není možné předem odhadnout. Rozpory mezi levicovými sekularisty a pravicovými tradicionalisty jsou trvalým zdrojem napětí uvnitř bosňáckého národa, který v Bosně a Hercegovině tvoří polovinu obyvatelstva. Za těchto okolností je možné očekávat trojí vývoj událostí.

1) Nacionální strany všech tří národů vytvoří v centrálním parlamentu koalici, který se pokusí napravit stávající poměry. Je otázkou, zda se k nim připojí SDP. K vytvoření dvoutřetinové, ústavní většiny bude ale její přítomnost nezbytná. Pragmatické strany (bosňácký Svaz pro lepší budoucnost, 8 %, srbská Strana demokratického pokroku, 2,5 %, a chorvatská Národní strana prací k prosperitě, 3 %) půjdou do nedobrovolné opozice. Srbové budou požadovat vrácení některých pravomocí do Republiky Srbské, jejich samosprávní jednotky v rámci státu. Chorvaté budou požadovat vytvoření vlastního územního celku na úkor Federace Bosny a Hercegoviny, druhé autonomní jednotky. Bosňáci budou ochotni ke kompromisům, ale budou za to žádat garance v podobě trvalé nedělitelnosti země a upevnění nejnezbytnějších pravomocí celostátních orgánů. Bosňácké obyvatelstvo však tuto dohodu z principu odmítne a bude žádat větší ústupky.

2) Nacionální strany vytvoří koalici, ale nebudou s to najít kompromis. Politická jednání se zablokují na další čtyři roky. Společenská atmosféra bude poznamenána všeobecnou apatií a pocitem zmaru. Přidružení k EU bude stále vzdálenější. V republice Srbské se začne utužovat autoritářský režim prezidenta Milorada Dodika a jeho SNSD. Výsledkem nečinnosti bude prohloubení ekonomické krize a další radikalizace politických elit a voličstva. Soužití ve společném státě bude prezentováno jako nemožné a neperspektivní. Stále častěji se bude mluvit o jeho definitivním rozpadu.

3) Vládnoucí elita bude hledat východisko z hospodářských obtíží v radikálním nacionalismu a separatismu. Srbové budou čekat na příhodný okamžik a pokusí se vyhlásit nezávislost. Jejich krok ovšem narazí na odpor mezinárodního společenství a Republika Srbská zamíří po vzoru Severního Kypru do mezinárodní izolace. Chorvaté se pokusí obnovit svou Herceg-Bosnu, a to i za cenu konfliktu s Bosňáky. Ve Federaci se jim podaří spojit tři z deseti kantonů s chorvatskou většinou a o další dva budou usilovat všemi dostupnými prostředky. Výsledkem jejich snažení bude jako v srbském případě izolace. Bosňácká část země, těžko odhadnout v jakém rozsahu, bude čelit dvěma výzvám. Buď se nechá strhnout hurávlastenectvím a zahájí boj o „přežití“, čímž na sebe přivolá hněv velmocí, anebo se vydá směrem k urychlené integraci do euroatlantických struktur, která ji ochrání před dravými sousedy.

Z těchto tří variant je patrné, že Bosna a Hercegovina nemá skoro žádnou naději na klidnou a prosperující budoucnost. Nejmenším ze všech zel je koalice nacionalistických stran, která provede byť i drobné korekce ústavy. Odměnou jí za to bude přibližování k Evropské unii. EU, ale hlavně USA, musí zároveň zvýšit tlak na místní politiky, aby se nebránili dohodě. Největší tíže odpovědnosti bude ležet na Bosňácích, zda přijmou krach idey o jednotné, občanské Bosně a Hercegovině. Srbové a Chorvaté by na oplátku měli zahájit konstruktivní dialog, jenž se oprostí od mentality rádoby utiskovaných menšin. Zvláště chorvatská reprezentace si musí uvědomit, že její případná neústupnost povede jen k další marginalizaci chorvatského národa.