Demografie nejsou jen čísla, grafy a rovnice. Každá cifra má svůj protějšek v realitě, záleží jen na hodnověrnosti a účelu její interpretace. Podívejme se například na dvě sčítání lidu z roku 2011, a to konkrétně v Chorvatsku a Srbsku, a pokusme se z nich vyčíst co nejvíce informací. Prozatím máme k dispozici jen předběžné údaje, ty se ale od konečných nebudou zásadně lišit.
Chorvatský census ukázal, že mezi lety 2001 a 2011 se počet obyvatel snížil ze 4 437 460 na 4 284 889, tedy o 3,4 %. Za poklesem je nutné vidět strmý pád porodnosti (patrný od 90. let 20. století) a přetrvávající trend odchodu za prací do zahraničí (jehož kořeny sahají do 60. let 20. století). Průměrný Chovat měl loni bezmála 42 let, asi o 2,5 roku více než před 10 lety. Nejpočetnější skupinou obyvatel jsou lidé ve věkové kategorii 50–54 let a hned za nimi 55–59 let, což jsou děti epochy velikého hospodářského růstu 50. a první poloviny 60. let 20. století.
Národnostní složení obyvatelstva se příliš nezměnilo; Chorvaté za dekádu posílili z 89,6 % na 90,4 %, příslušníků menšin celkově ubylo. Za deset let ovšem chorvatský korpus ztratil 103 000 lidí (2,6 %). Nejpočetnější minoritou jsou Srbové, jejichž procento mírně pokleslo ze 4,5 na 4,4 (fakticky o 15 000 lidí neboli 7,4 %). Z toho je patrné, že po masovém vyhnání z Krajiny v létě 1995 Srbové setrvale vymírají. Naopak nejcitelněji posílili Bosňáci, a to z 0,5 % na 0,7 %. Společně s Muslimy, což je jedna z duálních identit totožného obyvatelstva, jejich reálný počet stoupl z 0,9 % na 1,0 %. Z dalších komunit jsou významní Italové (0,4 %), Albánci (0,4 %), Romové (0,4 %), Maďaři (0,3 %), Slovinci (0,3 %) a Češi (0,2 %).
Otázka mateřského jazyka vypovídá o značné homogenizaci obyvatelstva. K chorvatskému jazyku se přihlásilo 95,8 % populace, tedy i mnozí příslušníci menšin. Chorvatština je přitom jedním z pilířů chorvatského národního vědomí a v 90. letech 20. století prožila období jednak živelné, jednak institucionální obrody. K dalším jazykům, které vznikly po rozpadu srbochorvatštiny a v Chorvatsku nejsou příliš uznávané, patří srbština s 1,2 % a bosenština s 0,4 %. Není zcela bez zajímavosti, že dvě třetiny Srbů se nepřihlásily k srbskému jazyku – zdali je k tomu přinutil nepřímý nátlak sčítacích komisařů, anebo špatné zkušenosti z válečné minulosti, by si vyžádalo hlubší analýzu. Politickým zástupcům bosňácké menšiny se na oplátku za podporu vládní koalice podařilo, aby úřady její jazyk označovaly jako bosenštinu, a ne bosňáčtinu jako dosud. Z dalších jazyků stojí za zmínku italština (0,4 %), albánština (0,4 %), romština (0,3 %), maďarština (0,2 %) a slovinština (0,2 %).
Kategorie vyznání téměř věrně kopíruje národnostní složení. Ke katolické víře se přihlásilo 86,2 % lidí (nejvíce Chorvatů, Italů, Maďarů a Slovinců), k pravoslaví 4,4 % (zejména Srbové) a islámu 1,5 % (hlavně Bosňáci, Muslimové a Albánci). Zcela zanedbatelné procento obyvatelstva se přihlásilo k jiným křesťanským církvím anebo k ateismu.
Velice překvapivá čísla jsou k dispozici v oblasti státního občanství. Celých 99,4 % chorvatských obyvatel je držitelem chorvatského občanství. Třebaže se v posledních desetiletích do jadranské republiky přistěhovaly desetitisíce občanů ze zemí bývalé Jugoslávie, převážně Chorvaté z Hercegoviny a Vojvodiny, místní úřady neotálely a nově příchozí houfně naturalizovaly.
SRBSKO
Demografická situace v Srbsku je krajně nepříznivá. Jestliže v roce 2002 měla země bez Kosova 7 498 001 obyvatele, o devět let později již jen 7 186 862, což činí úbytek 4,2 %. Novější čísla jsou sice mírně podhodnocená, protože albánská komunita sčítání bojkotovala (z asi 60 000 Albánců se registrovalo jen 5000), ale i tak se jedná o dramatický propad. Vedle nízké natality se zda projevily následky desetiletí trvající migrace obyvatelstva za lepším životem do západní Evropy a Spojených států. Průměrný věk srbského občana se z 40,2 let v roce 2002 zvýšil na 42,2 v roce 2011. Zde je patrný rozdíl napříč etniky; nejnižší průměrný věk vykazují Romové a Bosňáci (28 a 33 let), Srbové jsou někde uprostřed (43 let), Němci a Slovinci jsou mimořádně staří (53 a 58 let). Nejpočetnější skupinou obyvatelstva jsou lidé ve věkové kategorii 55-59 let a po nich 60–64 let.
Co do procentního zastoupení etnik, nejpočetnější Srbové představují 83,3 % populace (roku 2002 82,9 %), za nimi následují příslušníci tradičních menšin; Maďaři 3,5 % (dříve 3,9 %), Romové 2,1 % (1,4 %) a Bosňáci 2,0 % (1,8 %). Třebaže Srbové jako státní národ procentuálně mírně posilují, ani jim se nevyhýbají negativní populační trendy. V absolutních číslech srbský národ ve své matiční zemi ztratil téměř 225 000 příslušníků neboli 3,6 %.
Populační úbytek je patrný i u národa maďarského (39 400 lidí / -13,4 %), černohorského (30 500 / -44,2 %), chorvatského (12 700 / -18,0 %), slovenského (6300 / -10,6 %) a mnoha dalších. Setrvalý pokles procentuálního zastoupení, resp. vystěhovalectví minorit je patrné od rozpadu Jugoslávie, který provázelo nevybíravé chování státu a většinové populace vůči menšinám. Zcela evidentní je tento proces u etnik, jejichž národní státy jsou ekonomicky rozvinutější a sousedí se Srbskem – Maďaři odcházejí do Maďarska, Chorvaté do Chorvatska, Černohorci do Černého Hory atd. Z tohoto důvodu se jen v autonomní oblasti Vojvodině, známé svou etnickou pestrostí, snížilo procento nesrbů ze 42,8 % roku 1991 na 33,2 % o dvě dekády později. V 90. letech 20. století naopak do země přibylo několik set tisíc srbských uprchlíků z Chorvatska, Bosny a Hercegoviny a Kosova. Postupné mizení občanů v kategorii Jugoslávci a Černohorci je pochopitelné, a to vzhledem k definitivnímu přejmenování a rozpadu zbytkové Jugoslávie, resp. Srbska a Černé Hory roku 2006.
Jednou z mála výjimek je rubrika romské národnosti, která významně nabobtnala. Ta však společně s vlašskou dlouhodobě vykazuje nejvyšší nestabilitu. Z čísel je patrné, že Romové začínají ve větší míře upřednostňovat svou vlastní identitu na úkor státní srbské, ačkoliv jejich přesné počty budou ještě mnohem vyšší. Je ovšem otázka, zda tuto kvantitativní změnu úřady budou reflektovat a romskou komunitu uznají za stejně rovnou s ostatními minoritami. Dosud tomu tak nebylo. Nelze pominout, že Romové jsou na cestě stát se nejpočetnějším menšinovým národem, třebaže ani v jednom jediném okrese, na rozdíl od Maďarů, Bosňáků, Bulharů aj., nebudou mít většinu.
Bosňáci zvrátili tendenci z 90. let 20. století masově opouštět Srbsko a za poslední desetiletí mírně posílili. Navzdory zlepšení však i nadále zůstávají rozděleni na dvě komponenty: bosňáckou a muslimskou, které dohromady činí 2,3 % (v roce 2002 pak 2,1 %). Jejich sjednocování bude kvůli složité etnogenezi zřejmě pokračovat pod bosňáckým jménem v řádu desítek let. Klíčovou roli při tom sehraje aktivnější účast bosňácké elity v politickém životě Srbska. Nicméně jakékoli pokusy o vytvoření autonomní oblasti Sandžak při hranicích s Černou Horou, která by zahrnula tři okresy s bosňáckou většinou a tři s výrazným minoritním zastoupením, jsou v nynější situaci zcela irelevantní.
Statistika mateřského jazyka věrně kopíruje národnost; v letech 2002–2011 se k srbštině hlásilo asi 88 % populace. Všechny ostatní jazyky vykazují úbytek mluvčích (maďarština z 3,8 na 3,4 %, dále slovenština, chorvatština, rumunština aj.), až na bosenštinu (z 1,8 na 1,9 %) a romštinu (z 1,1 na 1,4 %). Úbytek tradičních menšin provází i vymírání jejich mateřského jazyka, což na druhou stranu posiluje srbštinu.
Rovněž náboženství je silně závislé na národnosti; ke křesťanství se přihlásilo 91,2 % obyvatelstva a k islámu 3,1 %. Mezi křesťany převládají pravoslavní s 84,6 % (Srbové, Vlaši, Bulhaři a Rumuni), po nich následují katolíci s 5,0 % (Maďaři, Slováci, Chorvaté) a protestanté. Mezi muslimy dominují Bosňáci, Albánci a Goranci. I navzdory bojkotu se strany Albánců je patrné, že v Srbsku pozvolna přibývá muslimů na úkor křesťanů.
Postavení albánské komunity v Srbsku je těžko definovatelné. Od zrušení Kosovské autonomie roku 1989 Albánci v mnoha směrech ignorují srbské státní instituce, a proto se odmítají účastnit i sčítání. Po faktické ztrátě Kosova v roce 1999 Bělehrad nebyl schopný albánské etnikum v jižním Srbsku přimět ani přilákat ke spolupráci. Důkazem toho je i nynější spor o památník albánským separatistům v Preševu, který postavila místní radnice ovládaná Albánci i navzdory většinovému mínění srbského obyvatelstva.
Zdroje:
Republika Hrvatska. Državni zavod za statistiku (http://www.dzs.hr)
Republika Srbija. Republički zavod za statistiku (http://webrzs.stat.gov.rs/WebSite)
