Předznamenání konce. Srebrenica v kontextu doby a propagandy

Blíží se přelomový moment bosenskohercegovské války. Fronta se již dva roky skoro nepohnula. Srbské vojsko a policie ovládají zhruba 70 % země s třetinou předválečné populace. O zbylé území se dělí v téměř rovném poměru Bosňáci a Chorvaté, kteří na začátku 90. let tvořili 44 a 17 % obyvatelstva.

V reakci na srbské obléhání vzniklo již dříve několik bezpečných zón pod ochranou OSN, mezi nimi východobosenská Srebrenica a Žepa. V obklíčených městech se tísní desetitisíce hladových mužů, žen a dětí. Mezinárodní společenství i přes všechny sliby a výhružky zůstává jen pasivním divákem tragické scenérie. Washington se neangažuje, zřejmě kvůli odporu Paříže a Londýna. Nad Bosnu a Hercegovinou stále visí embargo na dovoz zbraní, které z dob Jugoslávie zásobeným Srbům a Američany tajně vyzbrojovaným Chorvatům nečiní žádné starosti. Za tři roky konfliktu padlo kolem 74 000 lidí a další tisíce zemřely hlady a vyčerpáním. Zdá se, že krveprolití nemá konce.

Prezident Republiky Srbské Radovan Karadžić je v úzkých. V posledních měsících přišel o podporu srbského prezidenta Slobodana Miloševiće i šéfa svého generálního štábu Ratka Mladiće. Jeho armáda již není schopna podnikat rozsáhle ofenzivy a nadále udržuje jen dobytá území. Karadžiće netěší ani zprávy přicházející se sousedního Chorvatska, kde místní Srbové ztrácí jednu pozici za druhou ve prospěch vládního vojska. V létě 1995 padne osudové rozhodnutí zaokrouhlit teritoria pod srbskou kontrolou a následně žádat o „čestný“ mír. Početná srbská armáda v červenci utahuje smyčku kolem Srebrenice a Žepy a po slabém vzdoru obě enklávy obsazuje (12. a 25. července). Srebrenické ženy a děti jsou deportovány, muži se pokusí o útěk z obklíčení nebo se beze zbraně vzdají. Většina z nich se chytá do pasti a zahyne. Shodný scénář se opakuje v Žepě, i když v menším měřítku. Celé týdny nepřichází žádná mezinárodní odezva.

Teprve až druhý masakr na sarajevské tržnici Markale 28. srpna předznamená blížící se konec války. Světová veřejnost volá po ukončení konfliktu, na což západní velmoci musí důrazně reagovat. NATO zahájí bombardování srbských cílů, čímž změní poměr sil na bojištích. Chorvatsko obnovuje během vojenských operací Blesk a Bouře svrchovanost nad třetinou svého území, které dosud drželi srbští separatisté, a přesouvá své vojáky do Bosny a Hercegoviny. Sarajevo a Záhřeb nyní společně postupují k Banja Luce, nejlidnatějšímu městu Republiky Srbské. Zbývalo málo a zvěrstva se mohla opakovat, jen v opačných rolích. Američané však žádají přerušení palby a do Daytonu svolávají mírovou konferenci. Mír je na dosah.

Koncem roku 1995 utichly zbraně, ale kola propagandy se nezastavila. Krátkým popisem se jednalo o zveličování, negaci a zlehčování zločinů, kterých se jednotlivé strany dopouštěly. Ostré boje sváděl tradiční pohled Sarajeva a Západu s revizionistickým pohledem Srbů a protizápadně smýšlejících lidí. Neshody se týkaly převážně obléhání Sarajeva a Srebrenice, které bylo pro jedny útok a pro druhé obrana, pro jedny agrese a pro druhé relevantní cíl. A jaká je vůbec skutečnost?

Zde stojí za rozbor alespoň jedno z těchto témat:

- Srebrenický masakr se udál jako odplata za útoky na srbské vesnice v okolí bezpečné zóny. Jako důkaz slouží srbská obec Kravica, kterou oddíly vedené Naserem Orićem napadly a zničily na pravoslavné Vánoce roku 1993.

Vzpomínaná tragédie se skutečně udála, ale za jiných okolností, než revizionisté uvádějí. Srbské zdroje dříve hovořily o stovkách zabitých civilistů, ale podrobná analýza pohřbených ukázala, že počet obětí osciluje mezi 40 a 50, z nichž tři čtvrtiny tvořili vojáci. Případ Kravice a dalších obcí, které Orić napadl od léta 1992 do zimy 1993, je nutné chápat v kontextu zvýšené aktivity vojska Republiky Srbské během celého roku 1992. Jen koncem roku Srbové provedli rozsáhlou ofenzivu, při které obsadili údolí Konjević polje a vyhnali odsud tisíce Bosňáků. Kravica byla mstou za předchozí prohry, ale zároveň posloužila i jako vítaný zdroj potravin a jiné kořisti. Zároveň je nutné upozornit, že začarovaný kruh masakrů zahájili srbští vojáci, když na samém začátku války demonstrativně vyvraždili 65 obyvatel bosňácké obce Glogova.

- Srebrenica měla jako bezpečná zóna OSN projít odzbrojením, ale nikdy k tomu nedošlo. Místní vojáci zneužívali status bezpečné zóny a podnikali výpady na srbské území.

V bezpečných zónách skutečně neměli pobývat žádní ozbrojenci, ale vzhledem k slabé přítomnosti vojáků OSN a neblahým zkušenostem z minulosti, domobrana neodevzdala všechny zbraně. OSN získala kontrolu pouze nad těžkými zbraněmi, které ale místní nemohli kvůli nedostatku munice a pohonných hmot využívat. Technická převaha Vojska Republiky Srbské byla přitom zdrcující, i když ji částečně znehodnocoval nepřístupný horský terén a letecká kontrola NATO.

- Počet obětí masakru nebyl tak vysoký, jak se běžně uvádí. Nejednalo se o akt genocidy, ale o masovou vraždu vojáků.

Spor ohledně počtu zabitých Srebreničanů patří k nacionálnímu folklóru obou stran. Zatímco Bosňáci a světový tisk dlouho uváděli magickou cifru 10 000, srbské zdroje počet oběti bagatelizovaly a odhadovaly je na několik set, maximálně na jeden až dva tisíce. Revidované údaje na bosňácké straně dnes hovoří o 8373, i když střízlivější údaje přináší cifru ještě o něco menší (cca 6900). Konečné číslo bude možné určit až po odkrytí všech masových hrobů a následné identifikaci obětí.

Druhou věcí je klasifikace zločinu. Bosňácká strana dlouho, dokonce už během války, trvala na tom, aby se za viníka (tj. agresora) srbského a chorvatského separatismu prohlásilo Srbsko a Chorvatsko a masové zabíjení Bosňáků označilo za genocidu. Termín agrese se dnes používá jen v bosňáckém a probosenském prostředí a klasifikace genocida je v mezinárodním měřítku přiznána pouze Srebrenici. Označení genocida přitom vyvolává značně rozporuplné reakce, jelikož je mnohými kruhy nesprávně ztotožňováno pouze s holocaustem. Tato výtka ovšem nesmí směřovat k povaze srebrenického masakru, jelikož definici genocidy splňuje, ale na další soudy, které odmítají pro stejně ohavné, ale i rozsáhlejší zločiny používat shodnou klasifikaci. Krajním případem popírání samotného zločinu je vedení Republiky Srbské, které v roce 2002 negovalo jakékoli hromadné exekuce. Teprve až po mezinárodním nátlaku přiznalo záměrně vyvraždění asi 8000 mužů. Je zarážející, jak snadno oficiální místa Republiky Srbské přecházela fakt, že ostatky zabitých byly dodatečně přemisťovány, aby se ztížilo jejich nalezení a následná identifikace.

- Srebrenica padla, protože ji sarajevská vláda nechtěla dál bránit.

Tento argument stěží obstojí. Tehdejší prezident Alija Izetbegović si za žádných okolností nemohl dovolit obětovat jedno z mála území, které měl formálně pod kontrolou. V případě, že by takováto informace unikla do médií, Izetbegović a jeho strana by spáchali morální a politickou sebevraždu. Opozice proti jeho osobě byla přitom značná. Zároveň tvrdit, že sarajevská vláda masakr uvítala jako argument pro mezinárodní intervenci, je čirý cynismus. Netřeba dodávat, že NATO vojenské akce proti Srbům zahájilo až koncem srpna, více než měsíc po masakru.

Pro shrnutí; bosenskohercegovský konflikt dosáhl nejtragičtějších rozměrů v bosenském Podriní, kam patřila i Srebrenica. Mnozí lidé jsou přesvědčeni, že válka začala právě v této oblasti, když srbské paravojenské jednotky v březnu 1992 etnicky vyčistily město Bijeljina. Bestiálnímu útoku padlo za oběť pět desítek bosňáckých, chorvatských a romským civilistů. Poté následovaly útoky na většinově bosňácké okresy Zvornik, Bratunac, Srebrenica, Višegrad, Vlasenica, Rogatica a Foča. Pečlivě plánovaným atakům vzdorovaly jen slabé bojůvky místní domobrany. Všech těchto akcí se účastnilo přímo či nepřímo Srbsko, které dodávalo zbraně, střelivo a pohonné hmoty, platilo vojenské velitele či jen umožnilo nelegální přechod hranice stovkám ozbrojenců.

* * *

Dodatek I. Pro srovnání uvádím další masové vraždy během jugoslávských válek

Zde uvedené případy masových exekucí jsou jen dílčí statistikou, která ani v náznaku nepokrývá skutečný rozsah masakrů na prostoru bývalé Jugoslávie.

Koncem října 1991 srbské paravojenské oddíly zajaly a následně zabily nejméně 110 chorvatských civilistů u Chorvatské Dubice.

Jugoslávská lidová armáda 20. listopadu 1991 zajala a posléze zmasakrovala personál a pacienty vukovarské nemocnice v Chorvatsku. Jednalo se zhruba o 200-250 osob. Stalo se tak krátce poté, co JNA obsadila město.

Srbské paravojenské oddíly v polovině května 1992 ovládly východobosenský okres Višegrad, kde následně zmasakrovaly několik set místních Bosňáků/Muslimů. 14. a 27. června srbští ozbrojenci upálili ve dvou objektech na 120 muslimských civilistů.

Začátkem června 1992 Vojsko Republiky Srbské zadrželo a následně zmasakrovalo zhruba 700 Bosňáků v technické škole v Karakaji v okrese Zvornik.

V polovině roku 1992 Vojsko Republiky Srbské napadlo tři bosňácké obce v okrese Gacko. Při útoku a následných masakrech zahynulo na 130 lidí.

Vojsko Republiky Srbské 21. srpna zadrželo a posléze zavraždilo na 200 Bosňáků a Chorvatů v oblasti Korićanske stijene ve střední Bosně.

V dubnu roku 1993 příslušníci Chorvatské rady obrany zaútočili na středobosenskou obec Ahmići, ve které následně povraždili 116 bosňáckých civilistů.

Dodatek II. Úmluva o zabránění a trestání zločinu genocidia, 8. prosince 1948, OSN

Čl. II
V této Úmluvě se genocidiem rozumí kterýkoli z níže uvedených činů, spáchaných v úmyslu zničit úplně nebo částečně některou národní, ethnickou, rasovou nebo náboženskou skupinu jako takovou: a) usmrcení příslušníků takové skupiny; b) způsobení těžkých tělesných ublížení nebo duševních poruch členům takové skupiny; c) úmyslné uvedení kterékoli skupiny do takových životních podmínek, které mají přivodit její úplné nebo částečné fysické zničení; d) opatření směřující k tomu, aby se v takové skupině bránilo rození dětí; e) násilné převádění dětí z jedné skupiny do druhé

Srbsko vrací úder

Po deseti letech útlumu Bělehrad znova oživuje hegemoniální politiku vůči svým slabším sousedům, a to i navzdory třem prohraným válkám, rozpadu soustátí s Černou Horou a definitivní ztrátě Kosova. Dnes je více než jasné, že miloševićovskou politiku a procesy s ní související změna režimu neodbourala, ale pouze nakrátko utlumila. Milošević přitom v roli prezidenta nepůsobil jako mocenský solitér, pod jeho křídly vyrostla a zmohutněla celá řada osob a zájmových skupin, jejichž záměrem nebylo a není demokratické, svobodomyslné, liberálně tržní, sekularizované a mírumilovné Srbsko.

Devadesátá léta vyprofilovala dělící linii mezi vládnoucí pozicí a opozicí. Na straně jedné stáli manželé Miloševićovi se svými vlastními stranami (postkomunistickou Socialistickou stranou Srbska a Jugoslávskou sjednocenou levicí), tu a tam jim vypomohl ultranacionalista Vojislav Šešel se svými radikály. Druhý tábor vedla Demokratická strana Dragoljuba Mićunoviće a později Zorana Đinđiće, jež vznikla jako protipól (post)komunistů a následně se rozštěpila do mnoha znesvářených křídel. Politická bariéra mezi jedněmi a druhými přežila i pád režimu, ale pak se začala náhle rozpadat. Přelomovými body se stal atentát na charismatického premiéra Đinđiće roku 2003 a volby do poslanecké sněmovny o pět let později. Není překvapující, že v nynější vládě zasedají společně demokraté i socialisté.

Miloševićovu éru lze ve stručnosti nazvat ambiciózním pokusem sjednotit všechny Srby v jednom státě, transformovat plánovanou ekonomiku na státně-oligarchní kapitalismus, posílit roli církve jako kulturního tmele národa a geopoliticky nasměrovat Srbsko na východ (Rusko a Čína) a jih (Třetí svět).

Těsně po pádu režimu se zdálo, že ani jeden z těchto záměrů nebyl naplněn, a nebo, že nebyl realizován do nezvratného konce. V to doufali především voliči demokratů. Úsudek to byl nicméně mylný, jelikož oligarchové a lokální mafie ovládli téměř celé domácí hospodářství a nyní bránili jakékoli zahraniční konkurenci. Srbská pravoslavná církev krok za krokem upevňovala své postavení – stavěla kostely a kláštery, do škol zaváděla hodiny náboženství, obnovovala církevní svátky a rituály. Otázka zahraničně politického směřování zůstala dlouho otevřená; teprve nedávno vyjádřila podporu Evropské unii také nejsilnější pokroková strana, která vznikla odtržením od Šešeljových radikálů. Navzdory tomu však není možné pominout proruské cítění části politického spektra. Rovněž sjednocení všech Srbů zůstalo neměnnou konstantou. Za hranicemi Srbska zůstávaly na přelomu tisíciletí bezmála 2 miliony Srbů, které rozpad Jugoslávie zastihl mimo mateřskou zemi. A právě národní roztříštěnost je klíčovým vodítkem k pochopení nynější zahraniční politiky Bělehradu.

Vláda Borise Tadiće relativně tiše přijala osamostatnění Kosova, byť její ministr zahraničí tvrdí pravý opak. Nastalé diplomatické excesy lze přiřadit k politickému folklóru postjugoslávských republik. Ve skutečnosti bělehradské ústředí podporuje severokosovské Srby, ty na jihu přenechalo svému osudu, jen ze zvyku či v marné naději, že jednou v budoucnu dojde k územní reorganizaci oblasti v jeho prospěch. Bělehrad se naoko tváří, že je vládcem nad svojí jižní provincií, a Priština dovedně předstírá, že je hlavním městem nezávislého státu.

Pro následující vývoj je mnohem významnější vztah Srbska k sousední Bosně a Hercegovině a Černé Hoře. Jen s velkým přemáháním srbská elita i celý národ přijaly vznik států, v nichž jejich soukmenovci tvoří početné menšiny. Sarajevo vyhlásilo nezávislost proti vůli místních Srbů i Bělehradu, načež se rozhořela čtyřletá válka. V jejím závěru vznikla jasně definovaná entita Republika Srbská, zaujímající polovinu země a třetinu obyvatelstva. Černohorský lokalismus a partikulární zájmy zdejších politických špiček vyústily v rozpad srbsko-černohorského soustátí. Jen pro srovnání: ohledně Kosova Srbové argumentují domnělým historickým a mezinárodním právem a dějinami, ale směrem k Bosně a Hercegovině a Černé Hoře poukazují na daný stav věcí. Bělehrad si je vědom, že v Kosovu Srbové představují nejvýše 8 % obyvatelstva (roku 1981 to bylo ještě 13 %) a nemají zde žádnou územní autonomii. Situace okresů severně od Mitrovice je anomálií, která zřejmě nebude mít dlouhého trvání. Odstrašujícím příkladem je situace v Chorvatsku, kde zastoupení Srbů kleslo z 12 % na pouhá 4 %. V Černé Hoře se k srbské národnosti hlásí třetina populace, ale kvůli kulturní blízkosti je zde potenciál k růstu či poklesu. V Bosně a Hercegovině Srbové patří mezi tzv. konstitutivní národy, mají zde rozsáhlou územní a politickou autonomii. Existence Republiky Srbské nicméně není všeobecně přijímaným faktem v Sarajevu ani Záhřebu.

Vhled do bělehradské politiky po uznání Kosova ukazuje, že geostrategické zájmy Srbska přešly z jižních oblastí více na západ, kde se nacházejí mocensky slabší státy Černá Hora a Bosna a Hercegovina. Zájmům Bělehradu vycházejí vstříc i místní srbské komunity, které de facto nevystupují ve prospěch svých rodných států, ale výhradně matiční země. Jedinou výjimku představují Chorvatští Srbové, kteří se poučili z Miloševićovy zrady. Oživenou politiku dominance a zastrašování nejlépe ilustruje vztah srbské vlády k Sarajevu. Na jedné straně Srbsko vystupuje jako garant Daytonské mírové dohody, tj. územní integrity a politické svrchovanosti, ale druhé straně otevřeně podporuje secesionistické živly uvnitř srbské komunity.

A nyní zbývá zodpovědět, co si od nové politiky Srbsko slibuje. Je možné spekulovat, jak činí sarajevská média, že Srbsko hledá územní kompenzace za ztracené Kosovo v sousední Bosně a Hercegovině, resp. v její srbské části. Do úvahy přicházejí také společenskoekonomické potíže, ve kterých se Srbsko momentálně nachází. Akcentování nacionální otázky je možná zoufalou reakcí srbské vlády na nezvladatelnou hospodářskou krizi, vysokou nezaměstnanost, morální a kulturní úpadek společnosti. Z jiného úhlu se může jevit, že Bělehrad upadl do zajetí své vlastní politiky 90. let, kdy se radikalizované skupiny Srbů vymkly kontrole a zpětně ovlivňovaly vývoj v samotném Srbsku. Ani jedna z těchto teorií však nemusí být správná, spíše se jeví, že se vzájemně doplňují.

Není přehnané tvrdit, že staronová politika Bělehradu neuspěje, ať už s ohledem na odpor mezinárodního společenství, tak ekonomické obtíže a nechuť části liberálně smýšlejícího obyvatelstva. Nejzazším bodem, kam až by politici mohli zajít, je federace Srbska a Republiky Srbské a vnitřní rozklad Černé Hory. Za tím účelem by ale museli vyvolat novou válku, kterou ale nikdo nechce. Jediným reálným dopadem bělehradských snah tak v lepším případě budou zklamané naděje mnohých Srbů, v horším pak odvetné kroky zemí, ve kterých žijí či živoří. Za posledních dvacet let muselo opustit domovy na milion Srbů a další statisíce natrvalo odešly za lepším na Západ nebo přes oceán.