Povodně v Srbsku

Východní Srbsko zasáhly silné deště, které vyvolaly povodně. Voda se vylila ze břehů v povodí Dunaje při hranicích s Rumunskem. Nejvíce zasažený je okres Kladovo. Zvýšenou hladinu hlásí také vodohospodáři na řece Sávě v Chorvatsku.

Zapomenuté osudy: vojvodinští Chorvaté

Jednou ze smutných kapitol krvavého rozpadu Jugoslávie jsou osudy menšinových komunit, které se ocitly uvnitř země, s nimiž jejich matiční stát vedl ozbrojený konflikt. V takovémto postavení byli na počátku 90. let 20. století například vojvodinští Chorvaté.

Původ chorvatského etnika ve Vojvodině sahá do období masivní kolonizace regionu po podepsání Karlovického míru roku 1699. Ten Habsburkům zajistil vládu nad většinou Uher až k řece Sávě na jihu a řekám Mureši a Tise na východě. Poté se hranice podunajské monarchie posunuly ještě dále na východ. Mezi nově přišlými kolonizátory se objevili také katoličtí Bunjevci (ze západní Hercegoviny a Liky) a Šokci (z bosenského a chorvatského Posáví). Bunjevci se usadili kolem města Subotica a Šokci v Podunají západně od města Sombor.

Začátkem 20. století na území budoucí Vojvodiny žilo bezmála 81 tisíc Chorvatů, Bunjevců a Šokců (5,6 %) z celkových 1,43 milionu obyvatel. Po vyhnání Němců na konci druhé světové války a krátce po ní se Vojvodina znovu kolonizovala jugoslávskými občany, načež počet Chorvatů vzrostl na 134 tisíc (8,1 %) z celkových 1,66 milionu. Následně početní stav chorvatské komunity stagnoval.

Poté co v Chorvatsku vypukly boje mezi srbskými ozbrojenci, namnoze podporovanými Jugoslávskou lidovou armádou, a republikovými bezpečnostními složkami, situace menšinových Chorvatů ve Vojvodině se pomalu začala zhoršovat. Při sčítání lidu roku 1991 se k chorvatské národnosti přihlásilo již jen 74 tisíc lidí, což je proti minulé dekádě propad o 37 %. Rovněž další censy ukázaly dramatický pokles chorvatské populace na 57 tisíc (2002) a posléze na stávajících 47 tisíc lidí (2011). Sestupný trend přitom nijak nepolevuje.

Během bouřlivých 90. let Vojvodinu opustily desetitisíce Chorvatů (včetně Bunjevců a Šokců). Na rozhodnutí odejít se podepsaly nejen zhoršující se sociální podmínky a mezinárodní izolace Srbska a Černé Hory, ale i časté útoky ze strany srbských nacionalistů. Vzorovým příkladem bylo shromáždění srbských extremistů na čele s Vojislavem Šešeljem, předsedou Srbské radikální strany, ve vsi Hrtkovci 6. května roku 1992, na němž se veřejně prezentovala jména „nepřátelských“ příslušníků menšin. Nedlouho poté se sremské vesnice s chorvatskou majoritou Slankamen, Golubinci, Nikinci, Kukujevci a Hrtkovci začaly vylidňovat. Jestliže roku 1991 obec Hrtkovci obývalo 2684 lidí, z toho 1080 Chorvatů, roku 2002 to bylo 3428 lidí, z nichž bylo jen 256 Chorvatů.

Odhaduje se, že v krátké době Vojvodinu opustilo na 30 000 Chorvatů. Mnozí své rozhodnutí emigrovat učinili pod nátlakem extremistů, výjimečně docházelo k fyzickým útokům a vraždám. Političtí představitelé Vojvodiny i Srbska k vyhánění menšin zůstali hluší a dokonce ani dnes se k této problematice odmítají vyjádřit. Chorvatština je sice ve Vojvodině uznávaným úředním jazykem, práva chorvatské menšiny jsou ale dlouhodobě pošlapávána. Vládnoucí politická reprezentace ve spojení s představiteli inteligence se všemožně snaží rozbít národní jednotu chorvatské komunity, naposledy štědrou podporou etnické emancipace Bunjevců.