Zatčen prezident Federace Bosny a Hercegoviny

Bosenskohercegovská agentura SIPA, která supluje neexistující celostátní policii, v pátek 26. dubna provedla rozsáhlý zátah v Sarajevu a Mostaru a zatkla při něm prezidenta Federace Bosny a Hercegoviny Živka Budimira, jeho poradce pro otázky válečných veteránů Petra Barišiće, předsedu Komise pro udělování milostí Hidajeta Haliloviće a dalších šestnáct osob. Jeden podezřelý je na útěku. Státní zastupitelství všech devatenáct osob obvinilo z korupce při udělování prezidentských milostí.

Generál Živko Budimir od svého nástupu do funkce v roce 2011 dostal 435 žádostí o milost, z nichž 162 posoudil kladně. Ve zhruba třetině případů nedbal doporučení Ministerstva spravedlnosti Federace Bosny a Hercegoviny.

Za razantním policejním zákrokem lze vidět politický tlak, jelikož Budimirova bývalá strana v létě loňského roku přestala být součástí vládní koalice a pro novou mocenskou elitu se tak stal nepohodlnou přítěží, která blokuje sestavení nového kabinetu. V půli dubna Budimir založil vlastní politickou stranu, její šance oslovit voliče na rozdrobené politické scéně jsou však minimální.

České země a osmanská říše (1469–1608)

Pokud se chceme zabývat dějinami vztahů českých zemí a osmanské říše, musíme mít na paměti dvě zásadní okolnosti, které ovlivňují přístup k dané problematice:

a) české země nikdy bezprostředně nesousedily s osmanskou říší. Přímé styky s tureckým prostředím se odehrávaly jen epizodicky a zcela náhodně, a to formou vojenských střetů, diplomatických jednání nebo dálkového obchodu;

b) země Koruny české v inkriminovaném období nedisponovaly mezinárodně právní suverenitou. Nejdříve byly součástí česko-uherského(-polského) soustátí a později česko-uhersko-rakouské monarchie.

Počátky osmanské říše sahají do první třetiny 14. století, kdy se v západní Anatólii rozpadl mocný Rúmský sultanát seldžuckých Turků. Zakladatel vládnoucího rodu Osman (panoval 1299–1326) a jeho následovníci rozšiřovali svou moc na úkor slábnoucí Římské říše (moderně označované za Byzanc). Roku 1326 ovládli maloasijskou Prusu (Bursu), kterou přebudovali na své sídelní město, a dále postupovali všemi směry. Již roku 1345 za Orhana překročili Dardanelský průplav a o necelých třicet let později za Murada I. se centrem jejich říše stal o poznání výstavnější Drinopol (Edirne) v Thrákii. Roku 1371 a 1389 v bitvě na řece Marici a na Kosově poli rozmetají vojska jihoslovanských království a následně roku 1396 i křížovou výpravu pod vedením Zikmunda Lucemburského u Nikopole. Jejich rychlou expanzi zastavuje až nenadálý vpád sousední mongolské říše. Invaze vrcholí mohutnou bitvou mezi Bajezidem I. (u vlády 1389–1403) a Tamerlánem u Ankary roku 1402, kterou sultán prohraje a skončí v zajetí.

Po Bajezidově skonu země upadá do chaosu a na dlouhý čas se zmítá bojem o nástupnictví. Ve dvacátých letech se ale válečné výpravy znovu obnovují, byť je v letech 1441–1444 krátce zpomaluje uherský místodržící János Hunyadi. Středoevropští spojenci obsazují rozsáhlá území zanikajícího srbského státu (mj. Smederevo a Niš), ale dočasnou převahu v poli nejsou schopni politicky využít a roku 1444 jejich vojska drtivě prohrávají u Varny. Ztráty v osmanských řadách ale nejsou o nic menší. Následně roku 1448 Osmané v druhé bitvě na Kosově poli mocně poráží nově postavené Hunyadiho koaliční sbory. Po obsazení chřadnoucího Cařihradu (1453) energický padišáh Mehmed II. dobyl vzdorující Srbsko (1456), Valašsko (1462), Bosnu (1463) a Hercegovinu (1482). Hunyadi však dokázal ubránit strategicky důležitý Bělehrad (1456) a načas také znovu ovládl Smederevo.

Ani jedna z křížových výprav (1396, 1444, 1448, 1456) křesťanům nepřináší kýžený výsledek, trvalý mír či drtivou porážku nepřítele, a jejich náklady neúměrně zatěžují konfliktem dotčené země. Strach z tureckého nebezpečí a obrana proti němu je jedním za základních středobodů zahraniční i vnitřní politiky většiny středoevropských monarchií.

České země se do vojenského střetu s osmanskou říší poprvé dostávají nepřímo a pouze dočasně, a to s nástupem ambiciózního uherského krále a římskoněmeckého krále Zikmunda Lucemburského (v českých zemích vládl 1420–1437, kvůli husitským válkám de facto 1436–1437). Další kontakt s Osmany trvá i během krátkých a veskrze slabých vlád Albrechta II. Habsburského a Ladislava Pohrobka, ten ale znovu oslabí volbou kališníka Jiřího z Poděbrad českým králem (1458–1471). Jiří, ve snaze zmírnit nátlak papeže a katolických panovníků na české země, v letech 1462–1464 vyslal poselstvo na řadu evropských dvorů, aby vyjednalo smlouvu o nastolení míru v celém křesťanstvu a společném boji proti Turkům. Jeho iniciativa se však minula účinkem.

Trvale do styku s islámskými nepřáteli české země přišly až po korunovací agilního uherského panovníka Matyáše Hunyadiho zvaného Korvín (českým králem roku 1469–1490). Jeho volbu potvrdili ovšem jen katolíci a prakticky vládl jen ve vedlejších zemích Koruny české. V Čechách po Jiřího smrti vládl syn polského krále Kazimíra Vladislav II. Jagellonský (1471–1516). Korvínova zahraniční politika, vedená s posvěcením a finančním přispěním papežského stolce, směřovala proti Osmanům ve třech křížových výpravách, avšak bez většího úspěchu. Podružná bitva na sedmihradské řece Maruši roku 1479, v níž byli Turci na hlavu poraženi, neměla zásadnější dopad na rozložení sil. K zásadnějšímu vojenskému střetnutí během jeho vlády ovšem nedošlo, Matyáš dával přednost územní expanzi do střední Evropy. Na druhé straně sultán Mehmed II. konsolidoval svou moc v nově dobytých oblastech jihovýchodní Evropy a Přední Asie.

V roce 1490 Matyáš Korvín umírá a na uprázdněný trůn usedá český král Vladislav II. (1471, resp. 1490–1516), jehož vláda v Uhrách až na povstání odbojného šlechtice Jiřího Dóži (György Dózsa) neutrpí vážnější otřesy.

Po smrti Mehmeda II. se mezi jeho dědici rozpoutal boj, ze kterého vyšel jako vítěz Bayezid II. Jeho vláda je poznamenána válkami s Benátkami o Peloponés, povstáními šíitů v Anatólii a nakonec spory mezi dvěma syny, z nichž mladší Selim svého bratra zabil a otce nechal svrhnout. Selim I. (1512–1520) směřuje své zahraniční výboje především do Asie a Afriky. Obsazuje Sýrii, Palestinu a poráží Mameluky v Egyptě. Roku 1517 se dokonce prohlásil chalífou, formálně nejvyšším světským vládcem muslimů na zemi. Jeho syn Sulejman I. (1520–1566) pokračuje v otcových stopách a zahajuje rozsáhlou expanzi všemi směry. Nejprve míří do střední Evropy, kde roku 1521 dobývá pevnost Bělehrad, která se tak na dlouhá desetiletí stává předmostím pro budoucí osmanské výboje do Uher. O rok později obsazuje Rhodos, sídlo řádu maltézských rytířů. Roku 1526 shromažďuje veliké vojsko v počtu asi 60 000 mužů a 29. srpna v bitvě u dolnouherského Moháče drtivě poráží bezmála o polovinu slabší vojenské sbory uherského a českého krále Ladislava I. (1516–1526), jenž během bitvy i nešťastně zahyne.

Věrní spojenci, francouzský král František I. (1515–1547) a sultán Sulejman I.

Zprávy o smrti Ladislava I. se v českých zemích šířily velmi pomalu. Teprve po čtrnácti dnech potvrdila jeho smrt královna-vdova Marie Habsburská. Nato následovaly horečné přípravy na volbu nového panovníka, která se uskutečnila 23. října. Změna panovníka sebou vždy přinášela strach z nejistoty a nežádoucí mocenské či dokonce ozbrojené třenice mezi pretendenty na trůn. Novým králem se stal rakouský arcivévoda Ferdinand Habsburský (1526–1564). Volba na Habsburska padla také s ohledem na sňatkové dohody (tzv. Vídeňské smlouvy) mezi římskoněmeckým císařem Maxmiliánem I. a králem Vladislavem z roku 1515. Podle ní se jeden z Maxmiliánových vnuků (až později byl vybrán Ferdinand) měl stát manželem Vladislavovy dcery Anny a zároveň Vladislavův syn Ludvík se měl oženit s Ferdinandovou mladší sestrou Marií. Při rozhodování českých stavů o volbě nového panovníka hrála důležitou roli i obava před pokračující tureckou expanzí. Snaha spojit sily českých, rakouských a uherských zemí jako důvod vzniku podunajské monarchie je však více iluzorní než skutečný. Další setrvání v personální unii s Uhrami bylo obecně vnímáno jako možná budoucí zátěž. Čeští stavové výslovně nechtěli, aby český král byl zároveň i králem uherským.

Ferdinand jako mladý rakouský arcikníže dokázal ještě v srpnu roku 1526 přesvědčit říšský sněm ve Špýru, že je nutné přispět z celoříšských daní na válku proti Turkům. Dosud byly války mimo Říši nebo přímo neohrožující její území dotovány z jiných zdrojů císaře, především z daní z dědičných zemí. Postupně se ale turecká hrozba stala reálným nebezpečím i pro Říši, ještě zesíleným náboženskými spory. Císař musel vycházet vstříc i nekatolíkům, aby si zajistil finanční prostředky na obranu habsburských zemí. Přímému ohrožení čelily země Kraňsko, Štýrsko a Gorica. Rozhodnutí říšského sněmu ovšem nemělo podstatnější vliv na průběh bojů u Moháče.

Poté, co byl na český trůn zvolen Ferdinand Habsburský, se rozpoutal boj o uherskou korunu. V listopadu téhož roku byl uherským králem zvolen sedmihradský vévoda Jan Zápolský (1526–1540). Ten si byl vědom vojenské slabosti Ludvíka I. a v boji s Osmany se neangažoval. O měsíc později se Ferdinand I. nechal za podpory své sestry Marie Habsburské a hornouherské šlechty zvolit v Prešpurku (dnešní Bratislavě) protikrálem. Právní oporu k tomuto činu našel ve Vídeňských smlouvách, jež zaručovaly přednostní právo Habsburků na uherský trůn v případě vymření Jagellonců a naopak. Za rakouského panovníka se postavily i chorvatské stavy pod slibem, že zbytek historického Chorvatska ochrání před Turky. V té době ovládala osmanská vojska na polovinu území Svatoštěpánské koruny včetně Budína.

Ferdinand I. tak byl nucen hledat finanční zdroje na vedení válek jak proti osmanské říši, tak proti Janu Zápolskému, jehož pozice byla v té doby silnější. Zápolský měl navíc s Turky uzavřené příměří. České stavy odmítaly přispívat na válku v Uhrách, a to i přesto, že Jan Zápolský byl pokládán za viníka moháčské prohry a také vznášel vladařské nároky na Moravu, Slezsko a obě Lužice po Matyáši Korvínovi. Snaha Ferdinanda I. dosáhnout uherské koruny byla vnímána s ohledem na turecké nebezpečí značně spornou. V letech 1527–1528 rakouská vojska dosáhla výrazných úspěchů, a tak se sedmihradský vévoda pokusil využít svého spojenectví s osmanskou říší. Na turecké straně začaly vojenské přípravy s cílem porazit habsburské vojsko a upevnit pozici ve střední Evropě vytvořením vazalského státu v čele s Janem Zápolským. Možné ohrožení zemí Koruny české podnítilo stavovskou obec výrazněji finančně přispět na obranu habsburského soustátí. Necelý měsíc trvající obléhání Vídně roku 1529 stotisícovou nepřátelskou armádou bylo výsledkem podcenění turecké strategie a síly. Ukončeno bylo z důvodů nedostatečné nepřipravenosti na něj, slabé logistické podpory a nepřízně počasí než výraznější aktivitou, schopnostmi a odvahou habsburského velení. 

V listopadu roku 1529 císař před nejvyššími úředníky korunních zemí vznesl požadavek na vyslání českého vojska proti Turkům. Jeho žádost byla odmítnuta a opět mu bylo vytýkáno neuznání královské volby Jana Zápolského. Záminkou pro odmítnutí vojenské pomoci byl zemský zákon, podle kterého mohl panovník svolat zemskou hotovost jen v případě obrany země. O naléhavosti ohrožení rozhodovaly jednotlivé sněmy korunních zemí.

Ferdinand I. se z toho důvodu pokusil změnit pro něj nevýhodný model sestavování vojska a svolal generální sněm Koruny české. Na něm byl vznesen požadavek, aby české země delegovaly své zástupce na celostátní sněm v Linci, ale jeho snaha se nesetkala u českých stavů s pochopením. Stále se zvyšující finanční výdaje na obranu habsburské monarchie vyvolaly v letech 1530 a 1531 snahu reformovat daňový systém. Představitelé českých zemí jakékoliv změny odmítali a s nelibostí nesli, když panovník zastavil splácení starých jagellonských dluhů, které se zavázal uhradit při svém zvolení. Nové prostředky na vedení obrany se králi podařilo získat až v roce 1534, a to převzetím kontroly nad těžbou drahých kovů v českých zemích a zavedením všeobecné spotřební daně, tzv. alkabaly (původně z arabské Andalusie, užíváná ve Španělsku). Ta však byla nedlouho poté zrušena. 

I přes vnitropolitické a finanční problémy se Ferdinandovi I. v roce 1532 podařilo sestavit na svou dobu ohromné vojsko o síle 222 000 mužů, z nichž 62 000 bylo z českých zemí (5 000 jezdců, 30 000 pěšáků a 15 000 dělníků). Výše nákladů spojená s vyzbrojením, vystrojením a zaplacením tak početné armády nemá v raně novověkých dějinách střední Evropy obdoby. 

Dalšímu bezprostřednímu tureckému útoku na Vídeň zabránila hraniční pevnost Kysak (Kőszeg), jejíž obránci zadrželi rychlý postup osmdesátitisícového tureckého vojska. Sultán Sulejman II. se vyhnul přímému střetu a armádu stáhl. Během září habsburská vojska ovládla část uherského Podunají, nepokusila se ale obsadit dříve ztracená území středních Uher. 

Císař Karel a Ferdinand, bratr jeho, český a uherský král, vytrhli valně proti Turkům, porazili jich dvanáct tisíc, chasu jakousi, a poté lid svůj rozpustili. (Léta 1532)*

Na nepokračování výpravy měl rozhodující vliv římskoněmecký císař Karel V. (vládl 1519–1556), jenž v té době vedl válku s osmanskou říší ve Středomoří a byl zapleten do dlouholetého konfliktu s Francií, pro kterou se stalo Turecko vítaným spojencem. V roce 1533 bylo uzavřeno příměří a král Ferdinand I. se zavázal, že uzná volbu Jana Zápolského uherským králem s centrem v Sedmihradsku a bude tureckému sultánovi odvádět pravidelný roční tribut 30 000 dukátů. V českých zemích mír s Turky vyvolal nespokojenost. Během vojenského tažení zahynulo mnoho českých šlechticů a vynaložené finanční prostředky, vybrané ze zemských berní, tak přišly vniveč. Menší šarvátky s Janem Zápolským probíhaly až do roku 1538, kdy bylo mezi panovníky uzavřeno příměří a Ferdinand I. uznal protivníkovu vládu v Sedmihradsku.

V mezidobí 1533 a 1541, kdy byl v platnosti mír s Turky, se Ferdinand pokusil s částečným úspěchem realizovat několik významných reforem; zjednodušit a zmodernizovat právní systém a zefektivnit a navýšit výběr daní. 

Záminkou k obnovení vojenské aktivity na turecké straně bylo úmrtí Jana Zápolského (1540) a nezletilost jeho nástupce Jana Zikmunda Zápolského (1540–1571), jemuž měla být odpírána dědická práva. Roku 1541 se Turci opětovně zmocnili Budína. Uhry byly poté rozděleny na tří části; jižní a střední část spravovali Turci a přetvořili ji na Budínský sandžak (pašalík), formálně nezávislé Sedmihradské vévodství s centrem v Kluži (Cluji) se stalo vazalem osmanské říše a severní a západní část s centrem v Prešpurku nadále kontroloval Ferdinand I. Na západním okraji dnešního Chorvatska a Maďarska vznikla tzv. Vojenská krajina, obranné nárazníkové pásmo se zvláštním právním statusem.

Ferdinand I. se pokusil nastalou situaci řešit novými vojenskými výpravami, ale nedostatek finančních prostředků mu bránil svolat početnější vojsko. Zemská hotovost byla příliš slabá. Při najímání žoldnéřů využíval půjček od augsburských a norimberských bankéřů aj. Tyto úvěry byly zaručeny mj. zástavami budoucích výnosů královských regálů v českých zemích. 

Turecký sultán se po stabilizace jihovýchodní hranice své říše zaměřil na vojenské operace ve Středomoří. Společně s Francouzi dvakrát porazil španělskou flotilu, podmanil si Libyi, dnešní Ázerbájdžán a Irák a v letech 1565–66 podnikl neúspěšnou invazi na Maltu. Ještě před odvoláním blokády Malty se Sulejman I. rozhodl pro aktivnější účast v Uhrách. Po bezmála dvacetiletí klidu podnikl novou vojenskou výpravu. Jeho plány brzy pronikly na habsburský dvůr a císař Maxmilián (1564–1576) měl dostatek času na přípravu obrany. Říšský sněm v Augsburku schválil žádost o nové daně určené k vypravení říšského vojska, také české stavy se k žádostem o poskytnutí pomoci stavěly vstřícně, zemský sněm schválil daň k financování společné obrany podunajského soustátí. Do protiturecké aliance byla zařazena i zemská hotovost z českých zemí. Bylo to poslední výprava podle středověkého modelu, kdy jednotliví držitelé půdy vypravili vlastní družiny a po boku krále pak odjížděli do boje. Účast šlechty ve stavovském vojsku byla v té době již přežitkem. Nedostatečný výcvik a nepevné velení způsobovaly v poli mnohé problémy. Vrchním velitelem třítisícového kontingentu se stal Vilém z Rožmberka.

Osmanské vojsko úspěšně postupovalo do nitra historických Uher, dobývalo jednu pevnost za druhou, zastaveno bylo až při obléhání středouherského Sigetváru (Szigetváru), který hájil Mikuláš Zrinský. Křesťanské vojsko vytáhlo 12. srpna od Vídně a zastavilo se u pevnosti Rábu (Győru), kde se připravovalo na rozhodující střetnutí. Obrana Sigetváru byla velmi úspěšná a křesťanské vojsko nečinně vyčkávalo. V křesťanském táboře se začaly objevovat poplašné zprávy o neporazitelnosti Turků, mnohým šlechticům po dlouhém vyčkávání docházely finanční prostředky. Brzy se projevil rozklad kázně. Po vypršení termínu, do kterého byla zemská hotovost zavázána strávit na tažení, se počaly jednotlivé skupinky českých šlechticů vracet domů. Maxmilián II. se je snažil u Rábu držet i příslibem materiální pomoci, ale marně.

Císař Maximilian, český a uherský král, byl na sněmu říšském v městě germanském Augšpurku s jinými knížaty a hrabaty říšskými. Na kterémžto sněmu nařízena a svolena jest veřejnost vojenská proti Turku pohanu. A tak jel potomně podle téhož nařízení veliký počet lidu vojenského z Čech do Uher s týmž císařem Maximilianem a arciknížetem Ferdinandem, bratrem jeho, s jinými knížaty, hrabaty a pány etc. (Léta 1566)*

Po pádu Sigetváru se znatelně změnil poměr sil mezi znepřátelenými stranami. Turecké vojsko utrpělo značné přímé ztráty a se zásobovacími problémy nebylo schopné pokračovat v boji. Shodou okolností několik dní před dobytím města zemřel Sulejman I. Turecké velení tažení odvolalo a sultánova armáda se s bohatou kořistí stáhla na Balkán. Habsburské vojsko nakonec do bojů vůbec nezasáhlo ani nepřítele nepronásledovalo. Maxmilián II. roku 1568 uzavřel s novým sultánem Selimem II. (1566–1574) mírovou smlouvu, tzv. Drinopolský mír. V ní se zavázal, stejně jako jeho předchůdce, k pravidelnému placení vysokého ročního tributu istanbulské portě. Turecká aktivita se přesunula do Středomoří. V roce 1571 došlo k velké námořní bitvě u Lepanta, ve které byla osmanská flotila na hlavu poražena, ale křesťané své vítězství nedokázali trvaleji zúročit.

Vojenský neúspěch byl současníky vnímán jako velké fiasko císaře Maxmiliána II., jenž nebyl schopný zvrátit průběh války ve svůj prospěch. Ochota říšských stavů finančně přispívat na nové kampaně značně polevila a následná turecká nebezpečí byla s ohledem na rok 1566 zlehčována. Nová smlouva zabezpečila mír na uherské hranici po celé další čtvrtletí. Hranice osmanské říše ale vedly územím, na které si habsburští panovníci činili nárok a představovaly pro ně latentní nebezpečí až do roku 1683. Ochrana hranic s desítkami pevností vyžadovala vysoké materiální náklady. Císaři Maxmiliánu II. a po něm Rudolfu II. na ně přispívali jak říšští stavové a stavové z habsburských dědičných zemí, tak další mocnosti protiturecké koalice, Španělsko, Svatá stolice a Benátky.

V roce 1593 došlo k obnovení válečného stavu, začala tzv. patnáctiletá válka (1593–1608). O rok později byla v českých zemích svolána zemská hotovost, do jejíhož čela byl jmenován stařičký Petr Vok z Rožmberka. České vojsko se podílelo na dobývání hraniční pevnosti Rábu. Výše příspěvků na tureckou válku se pravidelně stávala bodem jednání zemských sněmů. Zdlouhavá válka v Uhrách odčerpávala nemalé finanční prostředky z podunajského soustátí, ve výsledku ale nic nepřinesla.

Situace v Sedmihradsku se pro rakouského panovníka vyvíjela o něco příznivěji. Roku 1570 bylo po nezdařeném protihabsburském povstání podepsáno příměří s Janem Zikmundem Zápolským. Ten se vzdal nároků na uherskou korunu a spokojil se s titulem sedmihradského vévody. Krátce nato ale umírá a vládu nad Sedmihradskem přebírá Habsburkům nakloněný rod Báthory. Nový vévoda Zikmund (1581–1598) vyhlásil osmanské říši, bývalému spojenci a suverénu, roku 1594 válku. V několika úspěšných bitvách Turky porazil, přesto se roku 1598 dobrovolně vzdal trůnu a Sedmihradsko věnoval Rudolfu II. Zbytek svého života prožil v Praze, kde také zemřel (1613).

Spokojenost s vládou Rudolfa II. (1576–1612) se trvale snižovala, o to více, když panovník začal shánět finanční prostředky na válku konfiskacemi majetku nekatolické šlechty. Proti takovému postupu se rázně ohradily zemské stavy. Dluhy soužený císař využil krajní možnosti a v Uhrách zabíral majetky bohatých nekatolíků za pomoci armády. Loupeživé výpady Rudolfova vojska nezůstaly bez odezvy a část uherské šlechty v čele s kalvinistou Štěpánem Bočkajem se vzbouřila.

Od října roku 1604 Štěpán Bočkaj začal se svým vojskem a za podpory osmanských pomocných sborů postupně ovládat značnou část habsburských Uher. O rok později byl zemským sněmem zvolen sedmihradským vévodou (1605–1606) a v dubnu téhož roku se nechal částí protihabsbursky orientované uherské šlechty zvolit uherským králem. Vzbouřenci ovládli většinu habsburských Uher a v průběhu roku 1606 jejich oddíly pronikly i do okolních zemí. Kořistnickými nájezdy tzv. bočkajovců byla postižena i jižní Morava, kterou před násilím a loupežemi nebyl schopen ochránit ani panovník, ani stavy.

Zběř uherská Štefana Bočkaje, Uhra, proti jiným cizozemním vojákům křesťanským zbouřená, zmocnili jse města Skalice, na pomezí uherském a moravském ležícího, odkudž jiným okolním, zvláště v Moravě, škodu činili. (Léta 1605)*

Rudolf II. trval na vojenském řešení uherského povstání a usiloval o fyzickou likvidaci vzbouřenců. Habsburkové neměli dostatek sil k potlačení vzpoury a jejich neschopnost ochránit Uhry před tureckým nebezpečím přiváděla do tábora Štěpána Bočkaje stále více uherských šlechticů. Naproti tomu sedmihradský vévoda jako vazal osmanské říše skýtal záruku, že vleklá poziční válka bude brzy ukončena a konfiskace šlechtického majetku budou zastaveny.

Řešením situace v Uhrách císař pověřil svého mladšího bratra Matyáše. Ten měl jednat jak se sedmihradským vévodou, tak s tureckým sultánem. Ještě téhož roku se mu podařil uzavřít tzv. Žitavský mír, i když za cenu četných ústupků. Hranice mezi zeměmi se vrátily k předválečnému stavu, habsburský panovník měl každoročně odvádět tribut ve výši 200 000 zlatých. Štěpán Bočkaj se mírem z června roku 1606 vzdal nároků na uherskou korunu a za to byl uznán vládcem Sedmihradska, povstalci získali amnestii a uherským stavům byla zaručena náboženská svoboda.

Císař Rudolf II. ovšem úspěchy svého bratra, který byl dospělými členy habsburského rodu v dubnu téhož roku uznán za jeho následníka, nesl s nelibostí. Nejdříve dohodu s povstalci schválil, krátce nato ji ale prohlásil za neplatnou. Do nastalé situace se vložily stavy postižených zemí a část habsburského rodu. V roce 1607 se sešly zástupci rakouských, uherských a moravských stavů, které zastupoval Karel starší ze Žerotína. Matyáš se v Uhrách s rodinným pověřením opětovně vložil do jednání. Využil nespokojenosti části Rudolfova soustátí a v lednu 1608 svolal za účasti dolnorakouských a hornorakouských stavů uherský zemský sněm. Výsledkem společného jednání bylo vytvoření konfederace zemských stavů a žádost, aby Rudolf II. odstoupil z trůnu. Obdobný požadavek přednesly i moravské stavy o dva měsíce později. Panovníka vinily za rekatolizaci země a porušování zemských práv moravským místodržícím Ladislavem Berkou z Dubé, jehož roku 1607 pověřil dočasným výkonem hejtmanské funkce. Jednání moravského směnu probíhala i v následujícím roce a s konečnou platností stvrdila připojení k rakousko-uherské konfederaci. Moravští stavové souhlasili i s vojenským zásahem proti Rudolfovi II. v případě, že císař odmítne vzdát se vlády ve prospěch Matyáše.

Stavové českých zemí nakonec bližší spojenectví s Matyášem odmítli a využili Rudolfovu tíživou situaci k posílení vlastních mocenských pozic. Dne 15. června 1608 došlo k podpisu tzv. Libeňské smlouvy, podle níž Matyáš (1608 resp. 1611–1619) získal do správy Rakousy, Uhry a Moravu, kdežto Čechy, Slezsko a obě Lužice si ponechal Rudolf II.

Vztahy habsburské monarchie s osmanskou říší se tímto na dlouhá desetiletí stabilizovaly. Během vlády císaře Matyáše, Ferdinanda II. a Ferdinanda III. nedošlo k vážnějším vojenským střetům a občasný neklid na společných hranicích se dá klasifikovat jako bezvýznamné lokální půtky. Osmanská říše se po smrti sultána Murada III. dostává do permanentní politické, vojenské a ekonomické krize. Dochází k častému střídání panovníků, elitní janičářský sbor se rozkládá a vyvolává nepokoje, šíří se povstání v Anatólii. K opětovnému vzedmutí turecké moci dochází až za sultána Mehmeda IV. (1648–1687) a vezírské rodiny Köprülü v polovině 17. století.

POUŽITÁ LITERATURA
İHSANOĞLU, Ekmeleddin: Historija Osmanske države i civilizacije. Sarajevo 2004.
PALMER, Alan: Úpadek a pád Osmanské říše. Praha 1996.
VOREL, Petr: Velké dějiny zemí Koruny české VII. Praha 2005.
*Citace z kroniky Mikuláše Dačického z Heslova

České země a osmanská říše (1608–1791)

Osmanská říše vstoupila do 16. století jako nejmocnější stát islámského světa, jejíž panovník je zároveň i nejvyšším světským a duchovním vůdcem muslimů – chalífou, a jako silný hráč na evropské politické scéně. Vítězství u Moháče (1526) Turkům otevřelo cestu do střední Evropy a zároveň určilo jeden z jejich hlavních cílů expanze. Po obsazení centrálních Uher (1541) a připoutání Sedmihradska lenním vztahem se obraz „Turka pohana“ v křesťanské Evropě stal ještě živějším a o to děsivějším, když se osmanské hranice přiblížily k samému okraji Svaté říše římské národa německého. Tříměsíční obléhání Vídně (1529), které mohlo pro habsburskou monarchii skončit katastrofou, bylo výstižným mementem.

Dva významnější pokusy zastavit osmanský postup selhaly. Vojsko Ferdinanda I. se roku 1532 se sultánovými oddíly ani nesetkalo, protože Sulejman I. (1520–1566) byl odražen u pevnosti Kysak (Kőszeg). Maxmiliánovo zas roku 1566 z nepochopitelných důvodů vyčkávalo u Sigetu (Szigetu) – který po dlouhém obléhání a s vysokými ztrátami Turci dobyli, ale brzy nato se stáhli zpět na Balkán – aniž by jakkoli zasáhlo do válečných událostí.

Až s nástupem Rudolfa II. se situace začala obracet. V duchu středověkých křížových výprav je započata tzv. patnáctiletá válka (1593–1608), která je však kvůli nedostatku finančních prostředků předem odsouzena k neúspěchu. Mírného pokroku bylo dosaženo v Sedmihradsku, kde se vévoda Zikmund Báthory (1581–1598) vzdal vlády ve prospěch Habsburků, ale proticísařská a protikatolická vzpoura vedená Štěpánem Bočkajem (1604–1606) zasazuje oddílům podunajské monarchie drtivou ránu. Jen díky diplomatickému umění Rudolfova mladšího bratra Matyáše a ohromné sumě 200 000 zlatých každoročního tributu sultánovi bylo dosaženo podpisu žitvatorockého míru (1606). Uherské povstání bylo uklidněno smírem ve Vídni, ve kterém se uherské šlechtě zaručovala náboženská tolerance a Bočkajovi přiznán titul sedmihradského vévody. Rudolf vzápětí odmítl obě dohody uznat a vyvolal tak nelibost uherských, rakouských a moravských stavů, které se proti němu spojily, sesadily z trůnu a na jeho místo zvolily Matyáše (1608–1619).

Politická situace v osmanské říši se začala náhle zhoršovat. Během necelých třiceti let (1595–1623) se v paláci Topkapi vystřídalo šest sultánů, z nichž ani jeden nebyl schopen aktivně čelit hospodářským a sociálním problémům. Na počátku nového století se začali bouřit Kurdové v Kylíkii, Arabové v Sýrii a Libanonu a v samotné Anatólii povstali dželáliové (1605–1608) pod vedením Abaze Mehmed-paši. Stále se opakující střety s perskou dynastií Safíovců načas zastavila mírová smlouva (1612), ale nově bylo nutné čelit vpádům Kozáků a Poláků (1517, 1621). Zcela bezprecedentním činem bylo svržení Osmana II. (1618–1622) a jeho následná poprava janičáry, kteří tak demonstrovali svůj odpor k vojenským reformám a snahu vstoupit do vysoké politiky. Zboření mýtu o posvátném vládci bude mít v budoucnu pro rod Osmanů tragické následky. Zemi opětovně zachvátila řada povstání: na Krymu (1624–1628), v Egyptě, Rumélii a Anatólii (1629), Jemenu a Libanonu (1630–1631) i v samotném Istanbulu (1632), během nichž byli zabiti dva velkovezíři. Říše rovněž čelila invazím sousedních států: nejprve Persie (1624), následně Polska (1633–1634). Válka se Safíovci se protáhla na patnáct let a ve výsledku znamenala trvalou ztrátu Kavkazu a Ázerbájdžánu.

Vláda Murada IV. (1623–1640) a Ibrahima I. (1640–1648), silně ovlivněná jejich ambiciózní matkou Kösem, značila prudký pád sultánské prestiže, Ibrahim byl dokonce svržen a zabit, a předznamenala postupný rozklad státní správy, zvláště v okrajových oblastech. Úspěšná válka s Benátkami o Krétu (1644–1648, obléhání do 1669) sice na Západě udržela zdání neotřesitelnosti osmanské moci, ve skutečnosti však vyjadřovala pravý opak. Pouze účast ve třicetileté válce (1618–1648) a následné finanční vyčerpání zabránily habsburské monarchii a Říši v angažování se na uherském bojišti.

V Sedmihradsku se po Bočkajově smrti (1606) stal novým vévodou Zikmund Rákóczi (1607–1608), který hledal oporu u císařského dvora. Obdobně postupoval i jeho následník Gabriel Báthory (1608–1613). Roku 1613, podporovaný tureckým vojskem, vtrhl do Sedmihradska Gabriel Bethlen (1613–1629), vypudil Báthoryho a nechal se stavy prohlásit knížetem. Jeho volbu musel o dva roky později uznat i Matyáš. V době protihabsburského odboje (1619) se Bethlen připojil k stavovské alianci a ještě na podzim téhož roku vytáhl se svými vojáky proti Vídni, kterou s velitelem českého vojska Jindřichem Matyášem Thurnem oblehli. V rozhodujících chvílích však ustoupil, do Horních Uher vpadly kozácké oddíly Jiřího Drugetha, a v únoru roku 1620 uzavřel s císařem Ferdinandem II. (1619–1637) příměří. Přestože byl na shromáždění protestantské šlechty korunován uherským králem (1620), pokračoval víceméně v defenzivní politice; musel čelit útokům císařských vojsk na západě dnešního Slovenska a hned po jejich porážce (1621) vpadl se svým vojskem a tureckými pohraničními oddíly na Moravu, kde podnítil valašské povstání. Nicméně již roku 1622 uzavřel v Mikulově s Habsburky mír, ve kterém se vzdal titulu uherského krále.

Obrat nastal po vstupu Dánska do války v polovině dvacátých let. Pokus o spojení dánského vojska vedeného Ernstem Mansfeldem se sedmihradským a tureckým proti habsburskému na čele s Albrechtem z Valdštejna neuspěl. Bethlen v prosinci 1626 uzavřel s Habsburky mírovou smlouvu. V návaznosti na to byl roku 1637 korunován uherským králem Ferdinand III. (1637–1657).

V letech 1644–1645 se nový sedmihradský vévoda Jiří I. Rákóczi (1630–1648) pokusil využít švédského vpádu na Moravu a zahájit tažení proti císaři. Dobyl sice Košice a postupoval na západ, zastaven byl ale na Hronu a před Brno, které obléhal generál Torstenson, se dostal až s ročním zpožděním. Obsadit novou moravskou metropoli se jim nepodařilo, a tak plán táhnout společně na Vídeň ztroskotal. Kompromisní mír s Habsburky byl podepsán téhož roku v Linci.

Osmanská říše upadala do vnitřních zmatků. Mehmed IV. (1648–1687) se ujal vlády jako nezletilý, a proto se jeho výchova a dočasná správa země staly bodem sváru mezi jeho matkou Turhan Haticou a babičkou Kösem, jenž nakonec skončil Köseminím uškrcením roku 1651. Nový konflikt s Benátkami (1650) vyústil v námořní blokádu Dardanel, která tvrdě dolehla na obyvatele Istanbulu, a porážku osmanské flotily. Porážka se opakovala i o pět let později. Mezitím vypuklo povstání janičářů a následně velké nepokoje postihly i samotné hlavní město. Až jmenování poměrně neznámého Mehmed-paši Köprülü (1656–1661) na post velkého vezíra přineslo uklidnění situace. Ten okamžitě provedl nekompromisní změny v rozbujelém státním aparátu a neefektivní armádě. Roku 1657 porazil Benátčany, rok nato si podrobil vzpurného sedmihradského vévodu Jiřího II. Rákocziho (1658). Sipáhijská vzpoura (1659), kterou tvrdě potlačil, pro něj byla impulsem k masivním čistkám v osmanském vojsku a jeho modernizaci. V oblasti financí usiloval o stabilizaci státního rozpočtu zaváděním nových daní a snižováním enormních výdajů dvora. Dohled nad provinciemi byl opětovně posílen. V podobném duchu postupoval i Mehmedův syn Fazıl Ahmet-paša (1661–1676). Velkovezír se navrátil k expanzivní politice Sulejmana I., tentokrát v nábožensky mnohem vyhraněnější podobě. S podporou sedmihradského vévody Mihálye Apaffyho (1661–1690) a dněsterských Kozáků přivedl osmanskou říši do války s habsburskou monarchií (1663–1664) a Polskem (1673–1676), v níž krále Jana III. Sobieského porazil a obsadil jím držené Podolí.

Turecká vojska v Podunají postupovala velmi rychle, zmocnila se několika pevností a po kapitulaci pevnosti Nové Zámky roku 1663 pronikla znovu hluboko do Horních Uher a na Moravu. Následujícího roku v bitvě u Sv. Gottharda, kde proti sobě stanuli Raimondo Montecuccoli se 40 000 vojáky a Ahmet-paša s 60 000 muži, však utrpěla drtivou porážku. V boji se vyznamenal také Jan Špork, kterému byl za prokázanou statečnost udělen knížecí titul. Císař Leopold I. (1657–1705) vítězství nevyužil, současně musel čelit francouzskému tlaku v Říši, a s Turky uzavřel tzv. vasvárský mír, v němž uznal turecký vliv v Sedmihradsku a zavázal se platit roční tribut 200 000 zlatých. Sultánovi byl ponechán Velký Varadín (Oradea) a Nové Zámky, které se staly základnou tureckých nájezdů. Roku 1665 byly Habsburkům uděleny obchodní koncese, na jejichž základě vznikla Levantská společnost.

Uherská šlechta s podmínkami míru nesouhlasila a zosnovala povstání, do jehož čela se postavil sám palatin Wesselényi. Po jeho smrti (1667) nastoupil na jeho místo chorvatský bán Petr Zrinský, který již od poloviny 60. let rozvinul značnou aktivitu a hledal podporu v dalekém světě. To však bylo jemu a mnoha dalším osudné, neboť po jednáních s Turky a francouzským králem Ludvíkem XIV. byly jejich úmysly prozrazeny a vzápětí následovala tvrdá odplata. Hlavní představitelé včetně Zrinského byli popraveni a jejich statky zabaveny. Vládu v Uhrách převzal jmenovaný gubernátor s plnými mocemi.

Na vzdor tvrdým opatřením uherský odpor pokračoval, když se do jeho čela dostal Imrich Tököly, příbuzný rodu Rákócziů i Zrinských. Ten roku 1678 započal ozbrojeného povstání. Již rok poté vytáhl z exilu ze Sedmihradska proti císaři a obsadil podstatnou část hornouherského území.

Po smrti Ahmet-paši se velkým vezírem stal jeho švagr Merzifonlu Kara Mustafa-paša (1676–1683). V letech 1676–1681 pořádá výpady proti Rusům na Ukrajině, ale bez větších úspěchů. Roku 1682 uznal vádu Imricha Tökölyho (1682–1699), jemuž se po několika měsících podařilo obsadit celé Horní Uhry, a připravoval se na velkou výpravu do střední Evropy. Tažení s cílem obsadit Vídeň bylo zahájeno o rok později. Bez silnějšího odporu k ní dorazil 14. července se stopadesátitisícovým doprovodem, z něhož pouze jednu třetinu tvořili vojáci, a zahájil obléhání. Ve městě po evakuaci Leopolda a jeho dvora fungovala pětičlenná prozatímní vláda, v jejímž čele stál hrabě Kašpar Zdeněk Kaplíř ze Sulevic, český šlechtic, vojevůdce a polní maršálek. Turecký útok zasáhl i jižní a jihovýchodní Moravu, kterou ohrožovaly nájezdy Tökölyho povstalců a jejich tatarských spojenců. Po necelých dvou měsících však bylo turecké ležení napadeno narychlo svolanými polskými, rakouskými a říšskými sbory pod velením Jana III. Sobieského, Karla Lotrinského, Maxmiliána II. Emanuela a Jana Jiřího III., bleskově poraženo a zahnáno na útěk. Dle odhadů v sedmdesátitisícovém křesťanském vojsku sloužilo 18 500 mužů z habsburských dědičných zemí, z toho asi polovina z českých zemí.

Výřez z obrazu Franse Geffelse o druhém obležení Vídně roku 1683

Ve spěchu evakuované osmanské oddíly se zastavily až u Rábu, kde vyčkávaly na rozhodující střetnutí. V menších bitvách byly několikrát poraženy a jejich velení se začalo rozpadat. Velkovezír Kara Mustafa byl na příkaz sultána zardoušen v Bělehradě. Během tří let císařská vojska v čele s Karlem Lotrinským dobyla Ostřihom, Nové Zámky, uherský Vyšehrad, Budín (1686), Pětikostelí i Segedín a svou převahu nad ustupující tureckou armádou symbolicky demonstrovala ve střetnutí u Moháče roku 1687, kde takřka před 161 lety celý konflikt započal.

Sultán Mehmed IV. byl svržen a na jeho místo usedl Sulejman II. (1687–1691). Turci museli vyklidit Uhry a nový velitel Ludvík Bádenský přenesl válku do Srbska, Bosny a Valašska a dobyl Bělehrad. Roku 1688 byl na uherském sněmu v Prešpurku díky porážce Turků a Tökölyho utvrzena habsburská moc, zrušena volitelnost uherských králů a vyhlášena dědičná vláda Habsburků. Roku 1690 sice Turci načas přešli do ofenzívy a v Sedmihradsku dosadili Imricha Tökölyho, ale ještě téhož roku jej Ludvík Bádenský ze Sedmihradska vyhnal. Technologická převaha evropských států byla drtivá. Pokus o příměří pro neústupnost sultána Ahmeda II. (1691–1695) ztroskotal. Do války vstupují Benátky (1695), které v bojích ztrácí ostrov Chios a část pevninského Řecka, a Rusko (1696), jemuž se podaří obsadit Azov na Donu. Roku 1696 bylo Sedmihradsko připojeno k císařovým zemím a o rok nato se do čela habsburských vojsk postavil princ Evžen Savojský, který téhož roku korunoval vítězství císařských v bitvě u Zenty, vpadl do Bosny a vypálil Sarajevo. Pak se již otevřela přímá cesta k míru s Tureckem, který byl uzavřen v Karlovicích roku 1699. Turci byli přinuceni zříci se Uher až na území Temešvárského banátu.

Karlovický mír byl prvním skutečným mírem, který kdy osmanská říše uzavřela s nemuslimskou zemí, dosud byla uzavírána pouze příměří mezi jednotlivými válkami. Mustafa II. (1695–1703) ztratil značnou část evropských držav, další z nich byly zpustošené a vylidněné, naopak ze ztracených území přicházeli vyhnaní muslimové. Ti se velkou měrou podíleli na destabilizaci dosud fungujícího timársko-sipáhijsko systému propůjčování státní zemědělské půdy s pevně danou rentou a jeho přeměně na dědičně držené velkostatky (čiftluky) s poddanými, které byly postupem času zcizovány.

Habsburská monarchie se po necelých dvou stoletích zbavila svého úhlavního nepřítele, získala ztracená území Uher, která začala masivně zalidňovat křesťanským obyvatelstvem (Maďary, Srby, Němci, Slováky aj.), a mohla se zabývat vlastní mocenskou politikou na Balkánském poloostrově. Scelování Sedmihradska a turecké části Panonské nížiny s rakouskou se přesto neobešlo bez problémů. Imrich Tököly se musel smířit s vyhnanstvím v Turecku, ale odboj proti Habsburkům pokračoval. Tökölyho nevlastní syn František II. Rákóczi (1704–1711) roku 1701 uprchl do Polska a s pomocí francouzského krále Ludvíka XIV. chystal nové povstání.

Nejdříve byly Rákócziho kurucké (křižácké) oddíly poraženy, ale od roku 1704 jako titulární vévoda sedmihradský pokračoval v úspěšných kampaních. Přestože pro svou věc nezískal většinu uherské aristokracie a velká část šlechtických rodů se postavila na jistější habsburskou stranu, k jeho revoltě se přeci jen připojila řada magnátských rodin a v té době významných středních šlechtických rodů a stavovské povstání slavilo úspěchy. Na konci roku 1703 Rákóczi zvítězil u Zvolena a o rok později poblíž Trnavy u Smolenic, čímž měl v moci celé Horní Uhry. Nástup nového panovníka Josefa I. (1705–1711) vývoj povstání neovlivnil. Protihabsburský odboj vyvrcholil na povstaleckém sněmu v Ónodu (1707), kde byli Habsburkové dokonce sesazeni z trůnu. Hrozící katastrofu zachránila císařská armáda pod velením generála Heistera v rozhodující bitvě u Trenčína roku 1708, ve které byla kurucká vojska poražena. Poslední oddíly kuruců pak kapitulovaly roku 1711, František Rákóczi uprchl do Turecka. Karel VI. (1711–1740) podepsal s vůdcem povstalců Károlyim tzv. szatmárský mír.

Zapojení Ahmeda III. (1703–1730) do severní války na straně švédského krále Karla XII. přineslo Turecku řadu dílčích úspěchů, mj. navrácení přístavu Azov, a také naději, že bude moci získat zpět všechna ztracená území. Nejprve byla zahájena výprava proti Benátkám (1714), jímž byl odňat Peloponés, a poté proti podunajské monarchii (1716). Po ztrátě Temešváru, Bělehradu a po prohrané bitvě u Petrovaradínu, jež byla velkým trumfem Evžena Savojského, sultán roku 1718 podepsal požarevacký mír. Podle něj Turecko ztratilo kontrolu nad Temešvárským banátem, Bělehradským pašalíkem (Smederevským sandžakem) a bosenským Posávím. Následující období vlády velkovezíra Nevşehirli Damat İbrahim-paši (1718–1730), nazývané tulipánová éra (Lâle Devri), bylo prvním delším obdobím klidu za poslední století. Osmanská říše se začala pomalu otevírat Západu, zvlášť patrné to bylo u vyšších vrstev. Pozvolna se uplatňovaly reformy financí a armády. Otevřena byla diplomatická zastoupení ve Vídni (1719–1730), Paříži (1720–1721) a Moskvě (1722–1723). Habsburkové mohli otevřít obchodní kanceláře v Tunisu, Alžíru a Tripolisu. Ahmed III., pověstný svým nákladným a rozmařilým životním stylem, byl nakonec donucen abdikovat během povstání janičáře Patrona Halila.

Nově nastolený Mahmud I. (1730–1754) povstání potlačil a zaměřil se na modernizaci vojska, budoval zejména artilerii po francouzském vzoru. Pro tuhý odpor janičářů byla většina reforem nicméně pozastavena. K moci se dostávají lidé z konzervativních kruhů, kteří odmítají jakékoli přibližování křesťanské Evropě a požadují návrat k muslimským hodnotám a tradicím. Roku 1735 vypuká nová válka s Ruskem, v niž je ztracen Azov (1736), a o dva roky později s habsburskou monarchií. Po tureckém vítězství u Bělehradu, města padlo do jejich rukou, císař Karel VI. podepisuje bělehradský mír (1739), hranice se znovu posouvá ke stavu z roku 1699. Rusové učiní totéž o měsíc později kvůli švédské invazi. S nástupem Marie Terezie (1740–1780), která bojuje o dědictví po otci (1740–1748) a ztracené Slezsko (1756–1763), turecko-rakouské konflikty na dlouhá desetiletí ustávají. Z náboženských sporů vypuká tříletý konflikt s Persií (1743–1746), po němž je stabilizována východní hranice.

Bělehrad, místo mnoha bitev o obležení, ve 30. letech 18. století

Sedmnáctiletá vláda Mustafy III. (1757–1774) je zprvu vedena v mírovém duchu, vědomí vlastní slabosti nedovolovalo výraznější zahraničně politickou aktivitu. Velkovezír Koca Mehmed Ragıp-paša (1757–1763) se odhodlal provést řadu reforem, přesto se jeho úsilí nesetkalo s pochopením. Už roku 1768 je na nátlak konzervativních kruhů Rusku posláno ultimátum ohledně Krymu, které nemohlo být za dané situace splněno. Ještě téhož roku je vyhlášena válka, v níž je osmanské vojsko donuceno opustit Moldavsko (1769), Valašsko (1770), Dobrudžu a část Bulharska. Jeho námořní flotila utrpí v bitvě u Çeşme (1770) porážku. Mír uzavřený roku 1774 v Küçük Kaynarce měl pro Turecko nedozírné následky. Podunajské provincie mu byly navráceny, Krymu však měla být dána nezávislost (Rusko jej zabralo 1777–1779) a Bukovina připadla Marii Terezii. Uznání patronátu nad pravoslavnými křesťany v Istanbulu se stalo precedentem pro další vměšování Ruska do osmanských poměrů. Na Západě se otevřela tzv. východní otázka, která hledala způsoby, jak vytlačit Turecko z Evropy a v jakém poměru mezi evropskými velmocemi, především Ruskem a Rakouskem, rozdělit jeho území.

Samospráva pro Moldavsko a Valašsko měla neblahý vliv pro další osmanské provincie, ve kterých sultánskou moc postupně nahrazovali místní velmožové a rebelující vojáci (Anatólie, Sýrie, Libanon, Palestina aj.). Sultán Abdul Hamid I. (1774–1789) v té době začal s budováním nové flotily a artilerie pod vedením zahraničních odborníků. Při prosazování reforem se potýkal s konzervativními církevními kruhy (ulamá), a tak musel většinu cizinců ve státních službách propustit. Na nátlak militaristických kruhů zasílá Rusku ultimátum proti obsazení Krymu a Gruzie (1787), jenž vede k vyhlášení války. K Rusku se roku 1788 přidává Rakousko, boje však brzy utichají, jelikož rakouská armáda trpí epidemiemi a rozbíhají se jednání o druhém dělení Polska. Asi 170 000 rakouský mužů, rozmístěných podél celé hranice, nemohlo využít své převahy a dlouhé měsíce svádělo jen drobné bitvy. Až se jmenováním Ernsta Ludona vrchním velitelem došlo k obratu, roku 1789 byl dobyt Bělehrad a některé bosenské pevnosti. Smrt Josefa II. a francouzská revoluce další operace zmaří. Leopold II. roku 1791 podepisuje mír ve Svišťově a Kateřina II. v Jasech o rok později. Osmanská říše musela uznat ruskou anexi obou černomořských oblastí. Habsburská monarchie se již nikdy neocitla ve válečném stavu s Turky.

Přelom 80. a 90. let 18. století byl klíčovým obdobím tureckých dějin. Selim III (1789–1807) vyhlásil celý program reforem nazvaný Nový řád (Nizam-ı Cedid), který měl zastavit všeobecný úpadek osmanské říše a přiblížit ji v oblasti financí a vojenství západní Evropě. Rozhodnutí Francie, nejstaršího a nejvěrnějšího evropského spojence, podniknout invazi do Egypta bylo pro vládnoucí istanbulské kruhy velkým zklamáním. Intenzivní spolupráce byla náhle přerušena a s ní i zahájený proces modernizace. Turecko přestalo být aktivním činitelem světové politiky a dostalo se do vleku svých mocnějších sousedů.

POUŽITÁ LITERATURA

BĚLINA, Pavel, KAŠE, Jiří, KUČERA, Jan P.: Velké dějiny zemí Koruny české X. Praha-Litomyšl 2001.

MANTRAN, Robert: Istorija Osmanskog carstva. Bělehrad 2002.

SKŘIVAN, Aleš: Evropská politika 1648–1914. Praha 1999.

VLNAS, Vít: Princ Evžen Savojský. Praha-Litomyšl 2001.

۞ CZERNIN z Chudenic, Heřman (1576–1651). V roce 1598 podnikl s Kryštofem Harantem z Polžic výpravu do Jeruzaléma. V letech 1616–1618 vedl poselstvo císaře Matyáše k sultánovi a sjednal s ním mír na dvacet let. V letech 1644–1645 vedl poselstvo do Turecka, cestu popisuje ve svých pamětech.

۞ DVORSKÝ z Kouřimi, Bartoloměj (?), husitský farář vydal polemiku s koránem, která vyšla tiskem v Praze roku 1542 pod názvem Proti Alchoranu Totiž Zakonu Tureckemu a Saracenskému.

۞ HÁJEK z Libočan, Václav (†1553) ve své Kronice české zmiňuje turecké výpravy.

۞ PAPROCKÝ z Gogol, Bartoloměj (†1614), česko-polský spisovatel, psal o válkách s Turky.

۞ BUDOVEC z Budova, Václav (1551–1621) vycestoval s poselstvem roku 1578 do Istanbulu, kde strávil několik let. Během svého pobytu se naučil turecky a arabsky, což zužitkoval ve spisu Anti-alkoran, který sepsal roku 1593 a po úpravách vydal tiskem (1613). Budovec roku 1620 odmítl vést znovu české poselstvo do Istanbulu s odvoláním na svůj vysoký věk, téhož roku ale vítal osmanského vyslance v Praze.

۞ DAČICKÝ z Heslova, Mikuláš (1555–1626) ve svých Pamětech zmiňuje války s Turky.

۞ HARANT z Polžic, Kryštof (1564–1621) roku 1593 se vydal společně s českým vojskem do Uher proti Turkům. Po návratu roku 1598 vykonal spolu s Heřmanem Černínem z Chudenic cestu do Jeruzaléma lodí z Benátek. Jeho cestopis vyšel poprvé roku 1608 v Praze s názvem Putování aneb cesta z království českého do města Benátek a odtud po moři do země judské a dále do Egypta a velikého města Kairu.

۞ THURN, Jindřich Matyáš (1567–1640) se v letech 1585–1586 vydal s císařským poselstvem do Istanbulu, odkud pak zamířil do Egypta, Sýrie a Jeruzaléma.

۞ VRATISLAV z Mitrovic, Václav (1576–1635) byl členem poselstva vyslaného Rudolfem II. k sultánu Muradovi III. Nedlouho poté, co poselstvo v červenci 1593 dospělo do Istanbulu, sultán vyhlásil císaři válku a posly dal uvěznit. Propustil je až Mehmed III. Vratislav pak roku 1599 vydal Příhody Václava Vratislava z Mitrovic, kteréž v tureckém hlavním městě Constantinopoli viděl, v zajetí svém 1591 zkusil a po šťastném do vlasti se navrácení sám léta 1599 sepsal.

Komunistická strana Jugoslávie v meziválečné době

Založení Komunistické strany Jugoslávie předcházel vznik Socialistické strany práce Jugoslávie (komunistů) na sjednocovacím kongresu, který se uskutečnil 20.–23. 4. roku 1919 v Bělehradě. Zúčastnilo se jej 432 delegátů, kteří zastupovali sto třicet tisíc organizovaných příslušníků hnutí pracujících ze všech koutů země. Do nově zřízené strany vstoupily Srbská sociálně demokratická strana Bosny a Hercegoviny, Sociálně demokratická strana Dalmácie a většina členů Sociálně demokratické strany Chorvatska a Slovinska. Schválené programové cíle strany (tzv. Podklad pro sjednocení neboli Podloga za ujedinjenje) vyjadřovaly kompromis mezi revolučními a reformistickými proudy. Za tajemníky stranické rady a ústředního výboru byli vybráni profesor matematiky Filip Filipović (1878–1938) a právník Živko Topalović (1886–1972).

Na druhém stranickém kongresu, jež se uskutečnil 20.–24. 6. roku 1920 ve Vukovaru, byl přijat první program strany, který nahradil prozatímní dokumenty. Kongres změnil název na Komunistickou stranu Jugoslávie a vybral nové stranické vedení. Do jeho čela se dostali předsedové Pavle Pavlović (1888–1971) a Jakov Lastrić a tajemníci Filip Filipović a Sima Marković (1888–1939). V první části programu se opakovaly fráze z Podkladu pro sjednocení ve vztahu s potřebou vytvoření státu pracujících, resp. zavést diktaturu proletariátu po svržení současného „kapitalistického zřízení“. Primární zásadou byl vytyčen boj za vznik Jugoslávské sovětské republiky, která by vstoupila do sovětské federace balkánsko-podunajských zemí. Strana se prohlásila za nepřítele parlamentarismu. Za splnění svých cílů si vyhradila použití všech dostupných prostředků. Přijatý program svědčil o vítězství radikálního proudu a porážce „centristů“, čímž se poprvé objevily trhliny v jednotě strany.

V parlamentních volbách do Ústavodárného shromáždění v říjnu 1920 komunisté získali 58 mandátů a stali se tak třetím nejsilnějším uskupením. Vláda se však s přibývajícími dělnickými stávkami a projevy neloajality vůči státním úřadům rozhodla, že KSJ ohrožuje bezpečnost státu a 29.12. schválila Vyhlášku (Obznana), která zakazovala všechny aktivity komunistů. Nedlouho poté následoval Zákon na ochranu státu, jež stranu zakázal nadobro. Komunističtí poslanci byli zbaveni mandátu a v lednu 1922 bylo celé vedení KSJ odsouzeno ke dvouletým trestům vězení. Tvrdá represe a frakční rozmíšky přivodily odliv členstva strany, které z původních 60–65 000 opadlo na necelou tisícovku, a rozpad stranických struktur.

Za nových okolností komunisté přijali rozhodnutí přejít do ilegality jako sekce Kominterny a založit legální stranu pracujících, jejímž prostřednictvím by bojovali proti státní moci. Jejich činnost se soustředila na agitaci v liberálních organizacích za odstranění protikomunistických nařízení a posilování pozic v odborech. V roce 1923 se v Bělehradě uskutečnila Zemská konference KSJ, na níž byla ustavena Nezávislá strana práce Jugoslávie. I ta však byla posléze zakázána a následujícího roku ukončila svou existenci. Snahy organizovat ilegální struktury nebyly příliš úspěšné a narážely na frakční neshody. Zvlášť intenzivně se diskutovalo o citlivé národnostní problematice. Na III. zemské konferenci, která se uskutečnila v lednu 1924 v Bělehradě, byla nakonec přijata Rezoluce o národnostní otázce. Ta navrhovala federativní uspořádání státu republikánského typu s místními samosprávami, čímž byl vyjádřen odklon od prvotních idejí kombinace unitarismu s autonomismem. Požadováno bylo zrušení Vidovdanské ústavy z roku 1921. Definitivně byla zavrhnuta myšlenka o národní jednotě Srbů, Chorvatů a Slovinců a přijat princip, že každý národ v zemi má právo na svůj samostatný suverénní stát a dobrovolné spojení ve federaci. Tuto rezoluci Kominterna rozhodně odmítla na V. kongresu v červenci 1924 a namísto federativního uspořádání žádala odtržení Chorvatska, Slovinska a Makedonie a jejich politickou samostatnost. III. internacionála považovala Jugoslávii za nepřirozený státní útvar a Srbsko za okupanta jugoslávských zemí. V souladu s těmito požadavky se až do roku 1935 jugoslávští komunisté přidržovali direktiv Kominterny o rozbití Jugoslávie.

Mezitím bylo na III. kongresu KSJ v květnu 1926 ve Vídni dosaženo zdánlivého usmíření mezi levou a pravou frakcí. Do čela strany se dostal ke stranické pravici tíhnoucí profesor matematiky Sima Marković. Názorové neshody navzdory tomu pokračovaly i po kongresu. Proti Markovićovi a jeho vlažnému postoji k rozbití Jugoslávie se však postavila Kominterna a extrémní levičáci. Na tajné schůzce chorvatských komunistů 25. 2. 1928 došlo k dalším rozbrojům mezi oběma křídly, načež měla spor vyřešit moskevské vedení internacionály. Nedlouho poté byl na VI. kongresu Kominterny Marković zbaven vedení a vyloučen z KSJ, aniž by o tom věděl. Frakcionářství odsoudil i čtvrtý kongres KSJ 6.–12.11. roku 1928 v Drážďanech. Za politického tajemníka byl vybrán Jovan Mališić (1902–1939) a za organizačního pak Đuro Đaković (1886–1929).

Státní převrat a zavedení královské diktatury 6. ledna 1929 ještě více ztížilo postavení ilegální KSJ, jejího vedení i členstva. Ústřední výbor přestal pracovat jako jednotné vedení ještě v témže roce, politbyro na doporučení Kominterny odešlo do zahraniční na jaře 1930. Výzva strany, aby se lidé se zbraní v ruce postavili proti diktatuře, vyvolala ostrou reakci vlády, která využila všech prostředků při definitivním zničení strany. První smrtelnou obětí se stal Đuro Đaković, šéf humanitární organizace Rudá pomoc Jugoslávie Nikola Hećimović, čtyři tajemníci ÚV a sedm tajemníků Svazu komunistické mládeže Jugoslávie (SKOJ). Do roku 1932 se uskutečnilo osmdesát tři soudních procesů se stovkami komunistů. Mezi odsouzenými na patnáct let nucených prací byli pozdější vyznaní politici Edvard Kardelj, Aleksandar Ranković, Boris Kidrič a mnozí další. V tomto, pro stranu nejtěžším období, členská základna čítala 3500 členů a stejný počet měla komunistická mládež. Celkovou situaci ztížily i časté změny ve vedení strany. V létě 1931 byl po intervenci Kominterny do čela prozatímního vedení dosazen Filip Filipović a Anton Mavrak (1899–1938). Následujícího roku tuto úlohu převzal agilní revolucionář českého původu Milan Gorkić (vl. jménem Josip Cizinski/Josef Čižinský, 1904–1937), který zastával funkci politického tajemníka až do roku 1936.

V roce 1931 král Alexandr vyhlásil novou oktrojovanou ústavu, která počítala s obnovou parlamentního života. Komunistická strana nebyla k vypsaným volbám připuštěna, ale i zavedené občanské strany volby téhož roku bojkotovaly. Nespokojenost s režimem postupem času narůstala, dostatečnou podporu si nezískala ani prokrálovská Jugoslávská radikálně selská demokracie (od 1933 Jugoslávská nacionální strana), a proti státní garnituře stále ostřeji vystupovaly politické subjekty i samo obyvatelstvo. Naopak vládnoucí elita, aby udržela klid, musela zesilovat represe vůči svým odpůrcům. Vyhrocená situace vyústila v úspěšný atentát na Alexandra v Marseille v říjnu 1934.

I přes nelehkou situaci v roce 1932 začala postupná obroda KSJ. Vznikala nová místní a oblastní vedení a rostl i počet členské obce. Z počátečních 300–500 členů roku 1932 členstvo narostlo na 2828 o dva roky později. Na přelomu let 1933 a 1934 Kominterna opětovně přidělila vedení KSJ jméno ústřední výbor, přestože stále sídlilo v zahraničí (ve Vídni, a poté v Brně), a obnovila pravidelné spojení s komunisty v zemi. V srpnu 1934 byl po návratu z nucených prací do politbyra za nevyjasněných okolností kooptován Josip Broz, nepříliš známý stranický aktivista. V roce 1933 bylo zvoleno i prozatímní vedení SKOJ s asi 950 členy.

Konsolidace strany pokračovala i na IV. zemské konferenci v Lublani 24.–25. 12. 1934. Účastnilo se jí osm delegátů z několika regionů a tři představitelé ÚV SKJ, kteří do země přicestovali tajně. Vedle odsouzení vlastní nejednotnosti se komunisté zasazovali za společný boj proti fašismu. Stále aktuální byl vznik nezávislých jugoslávských států, ale již bez zmínky o balkánské federaci socialistických republik. Za tímto účelem bylo rozhodnuto založit komunistické strany Chorvatska a Slovinska a později i Makedonie. Jistá nedůslednost byla patrná v momentě, že podobné strany neměly vzniknout pro Srbsko, Černou Horu a Bosnu a Hercegovinu, jež částečně spadala pod KS Chorvatska. Na konferenci byl také vybrán dvanáctičlenný ústřední výbor a devět jeho kandidátů. Do politbyra byli vybráni Milan Gorkić (politický tajemník), Blagoje Parović (1903–1937), Josip Broz (1892–1980), Kamilo Horvatin (1896–1938) a Adolf Muk (1893–1943). Touto konferencí byla dokončena reorganizace strany po tvrdé represi na přelomu 20. a 30. let.

Na mezinárodní scéně přitom docházelo k výraznému obratu. Vzestupu Německa a Itálie se Sovětský svaz se snažil bránit politikou kolektivní bezpečnosti. SSSR v roce 1934 vstoupil do Společnosti národů a zahájil tak cestu z mezinárodní izolace. Tato převratná změna měla dopad i na celosvětové komunistické hnutí. Na VII. kongresu Kominterny 25. 7.–21. 8. v Moskvě byla přijata rozhodnutí, jež fašismus označila za největšího nepřítele pracujících. Při boji s ním mělo dojít ke vzniku širokých antifašistických lidových front.

Nové volby v Jugoslávii na počátku roku 1935 ukázaly, že i přes vítězství monarchistické Jugoslávské nacionální strany, nové vzniklá Sdružená opozice upevnila své postavení. Komunisté nebyli k volbám připuštěni a podpořili kandidáty opozice. Souběžně s tím přibývaly projevy občanské neposlušnosti, stávky a demonstrace. Již koncem června byla jako vstřícný krok režimu obměněna vláda, do jejíhož čela se dostal konzervativec Milan Stojadinović. Na vládní úrovni vznikla široká koalice pod označením Jugoslávské radikální společenství (JRZ, která spojila dříve zakázané partaje Národní radikální strana, Slovinská lidové strana a Jugoslávská muslimská organizace). Hlavní opoziční subjekty však do nové vlády nevstoupily a pokračovaly v opoziční činnosti.

KSJ se v souladu s doporučeními zabývala změnou kurzu a ústřední výbor koncem března 1935 pozměnil rezoluci ze IV. zemské konference. Korekce se týkaly vyhroceného vztahu k sociální demokracii a proklamování širší politické spolupráce na bázi antifašismu. Diskuze o antifašismu probíhaly na zasedání ústředního výboru ve Splitu 9.–10. 6. 1935 v rámci příprav na VII. kongres Kominterny. Člen Politbyra Blagoje Parović ve svém referátu nastínil politiku lidové fronty, jež by spojila všechny antifašistické síly v Jugoslávii. Stále však byla očekávána krize kapitalistického systému, který se dosud potýkal s dopady hospodářské krize, a neodvratnost socialistické revoluce. Paralelně s novou taktikou lidové fronty docházelo ke změnám pohledu na národnostní politiku. Stále bylo uznáváno právo národa na sebeurčení, ale rozbití Jugoslávie bylo bráno s větším odstupem.

Pod dojmem splitského zasedání byly ještě v červenci zahájeny práce na vytvoření legální Jednotné strany práce. Již v září se uskutečnila přípravná konference. Program lidové fronty byl mezitím komunisty prezentován na masovém shromáždění opozice v Kragujevci 25. 8. 1935. Stále zakázané, ale oproti komunistům masové, Demokratická a Agrární strana však neměly o spolupráci zájem. Komunisté se proto rozhodli o hledání podpory u voličstva a mezi členstvem těchto stran, a nikoli u jejich vedení. Na tomto postoji nic nezměnil ani VII. kongres Komunistické internacionály, jehož se zúčastnili Milan Gorkić a dosud stále málo významný Josip Broz. Cílem stále bylo svrhnout stávající režim, zrušit represivní zákony a domoci se svobodných voleb. Konečné řešení národnostní otázky měla přinést až socialistická revoluce. Mimo jiné se deklarovalo, že tato problematika nemůže být řešena hledáním podpory u velmocí a v nové válce. Žádala se změna samosprávního uspořádání, kdy by zanikly uměle vytvořené bánoviny a zpět by se vrátily historické hranice mezi jednotlivými zeměmi.

Politika lidové fronty přinesla nepříliš výrazný a krátce trvající úspěch ve Slovinsku, kde došlo ke spolupráci komunistů s levicovými skupinami. Po obecních volbách v říjnu 1936 se ale koalice s názvem Slovinská lidová fronta rozpadla. V Chorvatsku byla spolupráce s nejsilnější Chorvatskou selskou stranou (HSS) odmítnuta s odůvodněním, že je idea lidové fronty již realizována v rámci chorvatského národního hnutí pod vedením tohoto uskupení. Komunisté pak vznikl další nepřítel, když HSS roku 1935 obnovila činnost vlastních odborů, Chorvatského svazu práce, jež měl konkurovat jednotným odborům s komunistickým vlivem. Aktivnější styky byly zahájeny se Samostatnou demokratickou stranou v některých oblastech Chorvatska a Bosny a Hercegoviny. Ve Vojvodině se zdařila spolupráce s sociálnědemokratickou levicí a v Černé Hoře vznikaly odbory Fronty lidové svobody. V Makedonii komunisté vycházeli vstříc autonomistickým tendencím a vedli vcelku populární Makedonské národní hnutí (MANAPO). Politika lidové fronty se odrazila i v činnosti SKOJ, jenž přibíral pod svá křídla další mládežnické organizace. Idea fronty se těšila mimořádné podpoře na univerzitách, zvláště té v Bělehradě. Studenti se přidávali ke stávkám a protivládním demonstracím, za což byli mnozí tvrdě potrestáni.

Ke zlepšení činnosti strany v zemi ÚV rozhodl v polovině roku 1935 o založení Zemského byra pro přímé vedení strany. Byro sídlilo v Záhřebu a jeho předsedou se stal Đorđe Mitrović (1903–1937). Po půl roce činnosti bylo členové byra zatčení a tento orgán tak zanikl. I přes mírné zlepšení nebyla situace ve straně nijak snadná. Ve Slovinsku měla KSJ 480 členů, v Chorvatsku a Slavonii 650, v Dalmácii 530, v Srbsku 900, v Černé Hoře, Sandžaku a Kosovu 610 (z toho bylo 430 rolníků), v Makedonii 250 a v Bosně a Hercegovině pouhých 140–150. Celkem asi 4500 členů, a to doma i v zahraničí.

V souvislosti s volbami na počátku 1935 opětovně zesílily represe vůči komunistům. V půli roku skoro ustaly, jelikož Stojadinovićova vláda v těžkém období nestability vyčkávala, ale po upevnění svého postavení se pustila do boje s politickými oponenty v ještě větší intenzitě než kdy dříve. První na řadě byla KSJ, která se dostala pod nejsilnější tlak od roku 1921. Vlna zatýkání začala v Sisku a pokračovala v Záhřebu a Bělehradě, až se následně rozšířila do celé země. Do jara 1936 byla pozatýkána asi tisícovka členů strany a SKOJ. Ustavující sjezd pobočky strany v Chorvatsku, plánovaný na listopad 1935, byl odložen. Do podzimu se počet postižených komunistů a jejich sympatizantů vyhoupl na dvojnásobek a před soudem stanulo asi 800 z nich. Zatčeni byli skoro všichni členové Zemského byra ÚV KSJ, oblastních výborů a další významní politici. Po Záhřebu a Bělehradě, kde bylo zbaveno svobody okolo 240 komunistů, v prosinci 1935 a lednu 1936 následovala Lublaň, a po ní další místa ve Slovinsku. V Dalmácii bylo ve stejné době uvězněno okolo 200 lidí a v Bosně a Hercegovině asi 100. V únoru následovala Makedonie se 70 zatčenými a v únoru a březnu Černá Hora se skoro 300. Během roku 1936 zatkla několik členů a kandidátů ústředního výboru strany také vídeňská policie. V Bosně a Hercegovině byla provedena razie v říjnu v Banja Luce, při níž bylo zatčena většina místních komunistů, a ve Vojvodině postihlo listopadové zatýkání 122 komunistů.

Na rozsáhlé razie vedení KSJ nebylo připraveno a v nastalém zmatku vzniklo několik soupeřících skupin. Na svém zasedání 9. 5. 1936 komunisté v ústředním výboru upozadili vznik lidové fronty a Stojadinovićův režim označili za blízký fašismu. Sporům se nevyhnuly ani personální otázky. Z politbyra byl již v únoru vyloučen za přestupek proti konspiraci Blagoje Parović a další členové byli zatčeni v Praze (organizační tajemník Lovre Kuhar, 1893–1950, a Ivan Krndelj, 1888–1941). Zatýkání ve Vídni, jehož obětí v červnu 1936 byli členové a kandidáti ústředního výboru Karlo Hudomalj, Ivan Marić, Boris Kidrič, Srđe Pric a Dragutin Marušić, ještě více destabilizovalo vedení strany a posílilo nedůvěru v členské základně.

V reakci na dubnovou schůzi ÚV KSJ se v Moskvě v srpnu 1936 uskutečnilo zasedání Výkonného výboru Kominterny, které se zabývalo činností strany v Jugoslávii. Poradě vedle členů Sekretariátu výboru byli přítomni členové ÚV KSJ Milan Gorkić, Josip Broz a Ivan Gržetić a další členové strany pobývající v té době v sovětské metropoli. Mezi nimi byl Blagoje Parović, Rade Vujović, Filip Filipović, Božidar Maslarić, Simo Miljuš, Vilim Horvaj, Dragutin Gustinić a Edvard Kardelj. Na jednání byla kritizována činnost ÚV KSJ a zvláště jeho závěry na dubnovém zasedání, a to s odůvodněním, že se rozcházejí s politikou VII. kongresu Kominterny. Generální tajemník Kominterny Georgi Dimitrov zdůraznil, že v Jugoslávii existují podmínky pro vytvoření lidové fronty s opozičními občanskými stranami a že ÚV KSJ místo toho stranu orientoval výhradně na boj za vytvoření lidové fronty „zdola“. Zhodnoceno bylo, že Jugoslávie byla zavlečena do sféry Hitlerových zájmů, a KSJ proto musí posílit svůj boj proti vládě Milana Stojadinoviće. V oblasti národnostní otázky bylo uvedeno, že se strana musí ještě rozhodněji vyjádřit proti rozdělení země a za rovnoprávnost jejich národů, za demokratickou federativní republiku Jugoslávii. Jmenováno bylo také nové vedení KSJ, do jehož čela se kompromisním řešením vyšvihli Milan Gorkić a Josip Broz. První z nich se zasazoval o pokračování činnosti ÚV v zahraničí a druhý jmenovaný žádal návrat vedení do země. Nakonec bylo rozhodnuto, že Milan Gorkić zůstane v zahraničí (v Paříži) jako spojka s Kominternou a Josip Broz se vrátí do země, aby vytvořil podmínky pro formování nového ústředního orgánu. Toto zasedání mělo pro další chod strany zásadní význam. Počátkem listopadu 1936 bylo vybráno nové vedení KSJ. Vedle Gorkiće a Broze do ÚV KSJ vstoupili Rodoljub Čolaković a Sreten Žujović a člen Oblastního výboru KSJ pro Slovinsko Franc Leskošek. Milanu Gorkićovi, jenž se stal generálním tajemník, byly dány četné pravomoci ve vztahu ke kolektivnímu vedení strany, mimo jiné i právo veta na jeho rozhodnutí.

Nové vedení KSJ v duchu závěrů moskevského zasedání připravilo rezoluci a prohlášení, které byly počátkem roku 1937 poslány do země. V obou dokumentech byly zapracovány postoje z „Dopisu pro Srbsko“, které do země poslal Josip Broz 2. 11. 1936. V nich byl vysvětlen národnostní program pro Jugoslávii. Ten opakoval schválený postoj, že národy Jugoslávie mají být svobodné, ale v současných státních hranicích a na principu federace. Dávalo se za pravdu demokraticko-agrární opozici ohledně úlohy parlamentu, resp. vytvoření zemských parlamentů, které by rozhodly o národní budoucnosti. Právo na národní samostatnost měli mít vedle Srbů, Chorvatů a Slovinců také Makedonci a Černohorci a obyvatelé Bosny a Hercegoviny a Vojvodiny.

V téže době na celosvětové komunistické hnutí silně zapůsobilo dění ve Španělsku, kde po nezdařeném vojenském převratu vypukla občanská válka. Již v roce 1936 byl Tito při svém návratu do vlasti pověřen úkolem organizovat nábor dobrovolníků pro Španělsko. Snaha nalodit 500 dobrovolníků v Černé Hoře v březnu 1937 skončila katastrofálně, jelikož byli všichni ještě před naloděním zatčeni a odsouzeni k těžkému žaláři. Pronajatou loď La Corse zabavila jugoslávská vláda. Další pokusy o přepravu interbrigadistů po moři se již neuskutečnily. KSJ nicméně organizovala i jiné akce solidarity. Jugoslávská vláda, která vyhlásila v konfliktu neutralitu, přitom všemožně bránila vysílání dobrovolníků a lidé odcházející do Španělska byli zatýkání, a ti, jež vstoupili do Španělské republikánské armády, byli zbavováni občanství. I přes všechny překážky na Pyrenejský poloostrov odešlo několik set jugoslávských dobrovolníků. Jako krytí jim posloužila mimo jiné mezinárodní výstava v Paříži roku 1937. Mezi tehdejšími návštěvníky byl i Tito, který si ve městě na Seině otevřel kancelář. O přímé účasti Tita ve válce se dodnes vedou spory. Žádný přímý důkaz přitom nebyl nikdy předložen. Do bojujícího Španělska se mu však podařilo dopravit 1192 Jugoslávců, mezi nimiž bylo nemálo exulantů žijících v zahraničí a jen 330 přibylo ze samotné Jugoslávie. Z nich bylo 561 členů strany, zbytek tvořili sociální demokraté a přesvědčení antifašisté. Ztráty jugoslávských interbrigadistů byly poměrně vysoké, 671 zahynulo a dalších 300 zraněno. Mezi bojovníky byl značný počet tehdejších či budoucích významných komunistů, mezi nimi Blagoje Parović (padl v boji), Ivan Gošnjak, Veljko Vlahović, Peko Dapčević a Ivan Krajačić.

Proti nástupu fašismu se komunisté zapojovali také na domácí půdě formou demonstrací a šířením letáků. V průběhu roku 1937 bylo organizováno několik demonstrací; u příležitosti státní návštěvy italského ministra zahraničí Galeazza Ciana a německého ministra zahraničí Konstantina von Neuratha, a antifašistických shromáždění při státní návštěvě Edvarda Beneše a francouzského ministra zahraničí z lidové fronty Yvona Delbose. KSJ se na podzim 1937 vyslovila proti ratifikaci konkordátu s Vatikánem, jež následně pro odpor pravoslavné církve vzbudil skandál a rozhořčení nekatolické veřejnosti. Komunisté ostře vystoupili proti anschlussu Rakouska. Rozhořčení na postojem lavírující vlády se vyslovili i vysokoškolští studenti. V létě KSJ odsoudila defenzivní politiku Spojeného království a Francie a vyzvala k obraně nezávislosti Československa. Po celé zemi se v září 1938 uskutečnila řada protestů od Mariboru do Skopje. V srpnu se také pod hlavičkou komunistické strany sešlo shromáždění, jež zabránilo slavnostnímu otevření železniční trati Bileća-Nikšić za účasti premiéra Stojadinoviće. Nesouhlas komunistů s vývojem za hranicemi Jugoslávie se projevil i při okupaci Albánie italskými silami, kdy oblastní výbor v Kosovu spíše symbolicky organizoval zápis dobrovolníků na obranu okupované sousední země.

Aby si komunistická strana podržela vliv, musela udržet jednotné odbory, které byly sdruženy ve Sjednoceném svazu práce. Spor se socialistickou pravicí v roce 1937 vyvrcholil odložením kongresu svazu práce na následující rok. Komunistům se podařilo zachovat jednotný svaz s asi 100 000 členy a pod svým vedením. Vláda pak ve snaze uklidnit dělníky přijala nařízení o minimálních mzdách a zakázala stávky v životně důležitých odvětvích. I přes tyto ústupky dělnických stávek výrazně neubylo.

Po neúspěchu s Jednotnou stranou práce a v období přeskupování politických sil, jež vedlo k vytvoření opozičního Bloku národní shody, ÚV KSJ zahájil iniciativu založit novou legální Stranu pracujících, aby tím umožnil účast komunistů v tomto opozičním táboře. Hlavní přípravný odbor měl sídlo v Záhřebu. Jeho předsedou se stal Božidar Adžija. Posléze vznikly oblastní a místní přípravné odbory. Zveřejněna byla platforma strany, ve které byly obsaženy základní požadavky z dřívější platformy Fronty národní svobody, resp. Jednotné strany práce. V polovině roku 1938 se v Záhřebu uskutečnila ustavující konference, na které byli přítomni delegáti z Makedonie, Srbska, Černé Hory, Dalmácie, Chorvatska a Slovinska.

Navzdory usilovné snaze Strana pracujících nevstoupila do Bloku národní shody. Opětovně se opakoval rok 1935 s Jednotnou stranou práce, s níž opoziční občanské strany odmítly jednat. Z toho důvodu KSJ strana vstoupila do voleb na podzim 1938 prostřednictvím Strany pracujících samostatně (ve Vojvodině, Srbsku, Bosně a Hercegovině a Dalmácii), prostřednictvím Rolnicko-dělnického hnutí (ve Slovinsku) a Dělnicko-rolnické strany (v Černé Hoře). Pouze v Chorvatsku, kde zesilovaly separatismus a nacionální vášně, někteří členové strany podpořili Chorvatskou selskou stranu na kandidátce opozice.

V průběhu času docházelo i ke změnám v samotné KSJ. Po Titově návratu bylo nastoupena cesta k založení komunistických stran Chorvatska a Slovinska. Nejprve se počátkem roku 1937 uskutečnila porada s Oblastním výborem KSJ pro Slovinsko, aby se odstranily spory mezi ÚV KSJ a oblastní organizací, ke kterým došlo pro separatistické tendence části Slovinců. Na žádost Tita ÚV KSJ navrhl, aby se z Moskvy vrátil Edvard Kardelj. Ten se měl podílet na narovnání situace a pomohl by s přípravami na ustavující kongres. Kongres samotný se uskutečnil 17.–18. 4. 1937 v Čebinách. V přijatém manifestu komunisté Slovinska vyjádřili nutnost spolupráce při boji s fašismem a nacismem a při zápasu za demokratické změny – federativní uspořádání, svolání konstituanty a pomoc slovinským menšinám v sousedních zemích. KSS se nezříkala sjednocení všech Slovinců v jednom státě. Zároveň bylo řečeno, že vytvoření strany má vést k posílení strany a od komunistů se očekává rozhodný boj se separatisty a nacionalisty. Na kongresu byl vybrán ÚV KSS s devíti členy a třemi kandidáty, jakož i dva kandidáti do ÚV KSJ. Tajemníkem ÚV byl zvolen Franc Leskošek.

Přípravami na ustavující sjezd KS Chorvatska se zabýval sám Josip Broz. Kongres se uskutečnil 1.–2. 8. 1937 v Anindolu poblíž Somboru. Tito zdůvodnil vznik strany shodou zájmů pracujících a „pravých zájmů chorvatského národa“. Zároveň byl požadován boj proti nacionální malosti a šovinismu. K tomu se očekávala spolupráce Chorvatů s dalšími národy při sesazení vlády a v boji za demokratická práva a svobody. V tomto případě se opakovaly požadavky ze Slovinska s tím, že se upozorňovalo na nenávist šířenou vůči Srbům. Na kongresu byl vybrán ÚV KSCH a jeho tajemníkem se stal Đuro Špoljarić.

Vznik dvou regionálních poboček strany vycházel vstříc vzrůstajícími separatismu zdejších organizací, které tím více či méně reagovaly společenské klima v daných oblastech.

Změny dolehly i na komunistickou organizaci mládeže. Na jaře 1937 byla zřízena Ústřední mládežnická komise při ÚV KSJ s Ivem Ribarem v čele, která dočasně převzala vedení SKOJ. Tato organizace prošla obnovou a rozšiřovala své řady. Komise v polovině následujícího roku přerostla na ÚV SKOJ. Během let 1937–1939 byly zformovány mládežnické komise ve všech koutech země. V polovině roku 1939 měl pak SKOJ okolo 9000 členů.

V létě 1937 postihly KSJ dalekosáhlé změny, které dovedly v otázku samu její existenci jako sekce Kominterny. V polovině roku byl její generální tajemník Ivan Gorkić pozván do Moskvy. Za měsíc byl již ze stranické funkce sesazen a brzy nato zatčen. Během let 1937–1938 bylo uvězněno dalších více než 100 jugoslávských komunistů. Mnozí z nich byli obviněni jako „imperialističtí špioni“ a „trockisti“ a hned nato z valné části zastřeleni nebo se po nich slehla zem. Byli mezi nimi Filip Filipović, Vladimir Ćopić, Sima Marković, Đuro a Stjepan Cvijićové, Kamilo Horvatin, Ivan Gržetić, Kosta Novaković, bratři Vojislav, Radomir a Grgur Vujovićové a další. V polovině srpna 1937, kdy na pozvání členů politbyra ÚV KSJ Rodoljuba Čolakoviće a Sretena Žujoviće přicestoval do Paříže, Josip Broz za dosud nevyjasněných okolností převzal post tajemníka strany a o této změně informoval Výkonný výbor Kominterny. Zároveň vedení internacionály sdělil, že nemůže v nejbližší době odcestovat do Moskvy kvůli reorganizaci politbyra. Byl to velmi obratný krok, jelikož se tím vyhnul reálně hrozícímu nebezpečí v SSSR a mohl se věnovat upevnění svého postavení ve straně. V době vykonávání funkce se však setkal s neočekávanými těžkostmi, neboť kontakty s Kominternou byly stále slabší a straně byla zastavena nezbytná finanční pomoc. Mezi členy KSJ vypukly frakční spory. V důsledku zatčení Milana Gorkiće a rezervovaného vztahu Moskvy k Brozovi a ÚV se Ivan Marić a Labud Kusovac snažili na vlastní pěst spojit s komunisty v Jugoslávii (mj. s vězněným radikálem Petkem Miletićem) a o něco později bylo v Paříži zformováno paralelní centrum moci na čele s Ivanem Marićem. Koncem roku 1937 vedení Kominterny povolalo do Moskvy členy politbyra Rodoljuba Čolakoviće a Sretena Žujoviće. Vedení KS Francie, prostřednictvím které jugoslávská emigrace zasílala pomoc KSJ, Brozovi nadobro zastavilo přísun financí. Narušené vztahy s Kominternou byly znát i u jugoslávských komunistů ve Španělsku. Někteří byli zbavováni vedení a nevyhnuli se dohledu. Změnilo se také postavení představitelů KSJ při ÚV KSUSA A ÚV KS Kanady i v dalších zemích. Reálně hrozilo nebezpečí, že KSJ bude rozpuštěna jako se to stalo v Polsku a Koreji. Broz se v tomto období snažil udržet politickou aktivitu strany v zemi tak, že zůstal ve spojení s Edvardem Kardeljem a Ivanem Ribarem, a scházel se se zbylými členy vedení v Paříži. Vedle Mariće a Kusovce se jednalo o Čolakoviće, Žujoviće, Ivana Krndelje a Lovru Kuhara. Snažil se také získat podporu i mezi prominentními 200 členy strany ve sremskomitrovickém vězení na domácí půdě. Tímto úkolem pověřil Moše Pijade a Andriju Hebranga, jimž se podařilo převzít iniciativu a Brozova hlavního oponenta, bývalého člena politbyra a radikálního levičáka Petka Miletiće a jeho nejbližší, zbavit vlivu.

Broz stále hájil myšlenku přenést vedení strany do Jugoslávie, o čemž informoval Georgie Dimitrova. Sám se vrátil do Jugoslávie v březnu 1938. Začátkem května se zformovalo prozatímní vedení KSJ, v jehož sestavě byli Brozovi oddaní Edvard Kardelj, Franc Leskošek, Miha Marinko, Josip Kraš, Drago Petrović, Andrija Žaja, Milovan Đilas a Aleksandar Ranković. Přestože nové vedení nemělo s ohledem na tehdejší praxi Kominterny a status strany postavení ÚV, jeho zřízení mělo významný dopad. Prozatímní vedení se pustilo do nezbytné reorganizace strany.

Ve snaze vyřešit postavení KSJ Broz udržoval kontakt s Kominternou, načež v srpnu 1938 z vlastní iniciativy, ale se sovětským vstupním vízem, přicestoval do Moskvy. Situace na místě byla horší, než se domníval. V té době ještě probíhaly čistky mezi jugoslávskými komunisty. Úloha Broze na zatčeních a rozsudcích jeho spolustraníků není dosud vyjasněna. Jisté je však, že celá řada zatčení a poprav proběhla již před jeho příchodem a nemohl na ně tedy mít jakýkoli vliv. Broz a několik dalších jugoslávských komunistů bylo pověřeno překladem Stalinových Dějin Všesvazové komunistické strany (bolševiků) do srbochorvatštiny. Mezitím byl Broz několikrát obviněn z trockismu, vždy ale vyvázl bez trestu. Pravděpodobně na to měly vliv dobré styky, proletářský původ, charisma a v neposlední řadě i jeho neintelektuální povaha. Časté kontakty s Georgiem Dimitrovem, Wilhelmem Pieckem (od 1938 generálním tajemníkem Kominterny) a Ivanem Karaivanovem (členem NKVD) mu byli jistě velmi užitečné. Na jeho přežití se odrazily i nepředvídatelné okolnosti na poli mezinárodní politiky. Mezi nimi lze vyzdvihnout vývoj v Československu a sbližování pravicových vlád Polsku a Maďarsku s Hitlerovským Německem. Kromě jiného začali jugoslávští komunisté organizovat dobrovolníky na obranu Československa a manifestací na podporu ohrožené republiky se účastnily tisíce lidí. To vše bylo z větší části připisováno Brozovi.

Nakonec byl 5. ledna 1939 na zasedání Sekretariátu Výkonného výboru Kominterny Brozovi potvrzen mandát řídit prozatímní vedení. Ohledně pověření vést stranu jako generální tajemník KSJ se vedou debaty. Není totiž jasné, jak silné pověření Broz dostal a zda mu bylo dovoleno ustavit regulérní ÚV. Kominterna Broze jako generální tajemníka totiž poprvé oslovila až na podzim roku 1940. Krátce po zasedání Sekretariátu se Tito vrátil do vlasti, kde podle oficiální interpretace KSJ zřídil ústřední výbor, tj. prozatímní vedení přetransformoval na ústřední výbor. Tento akt se udál na schůzi stranického vedení 19.–21. března 1939. Do ÚV bylo zvoleno kromě Broze dalších šest členů, Drago Petrović a Andrija Žaja jako členové prozatímního vedení nebyli znovu vybráni. Na jednání bylo rozhodnuto vyloučit všechny bývalé členy nejužšího vedení strany, kteří byli v SSSR zabiti a nebo se nacházeli v moskevských věznicích. Na následujícím zasedání o deset dní později byl přijat Titův návrh zveřejnit Otevřený dopis členům KSJ, v němž byl vysvětlen postup komunistů v následujícím období. Jednalo se především o výzvu k loajalitě a jednotě uvnitř strany. Do toho se promítala soudobá atmosféra, kdy se začaly šířit informace o stalinských čistkách. Jednoznačně se hovořilo o nutnosti pročistit stranu od všech nepřátelských elementů.

Následně se 9.–10. června uskutečnila porada stranického vedení za účasti 29 stranických činitelů z ústředního výboru i oblastních výborů, vyjma z Makedonie a Dalmácie. Shromáždění se neslo v duchu shody a přítomní byli obeznámeni s vývojem v zemi i zahraničí. Schváleno bylo jmenování nového ÚV i jeho závěry v personálních otázkách.

Postavení strany v té době nebylo přitom nijak příznivé. Na tvrdý postih ze strany jugoslávské vlády doplatilo vězením asi 3000 komunistů, přičemž strana měla okolo 4500 členů. Členstvo mírně přibylo pouze v Chorvatsku a Slovinsku, jinde spíš kulminovalo.

I přes všechny nepříznivé okolnosti se KSJ na konci 30. let dostala do příznivějšího období své existence. Po dramatickém propadu se zastavil odliv jejích přívrženců, dokonce byla patrná tendence k opačnému vývoji. Dlouhodobé neshody a třenice byly věcí minulosti a do čela strany se dostali lidé, kteří se shodli nejen v oblasti ideologie, ale i praktické politiky. Není náhodné, že v čele KSJ před druhou světovou válkou stáli titíž lidé jako na jejím konci.

POUŽITÁ LITERATURA
Istorija Saveza komunista Jugoslavije. Beograd 1985.
MALIKOVIĆ, Dragi, RASTOVIĆ, Aleksandar, ŠUVAKOVIĆ, Uroš: Parlamentarne stranke u Kraljevini SHS-Jugoslaviji I-II. Kosovska Mitrovica-Beograd 2008.
RIDLEY, Jasper: Tito. Liberec 1995.
SIMIĆ, Pero: Tito. Tajna veka. Beograd 2009.
TITO-STALJIN. (Zbornik radova sa međunardnog okruglog stola.) Beograd 2007.