V makedonské metropoli se 25. listopadu sešla politická elita albánského národa, aby oslavila sto let od vzniku státu Albánie. Hostitelem oslav byl Ali Ahmeti, předseda nejsilnější albánské strany v Makedonii, Demokratické unie pro integraci, který na akci pozval kromě jiného premiéra Albánie Saliho Berishu a Kosova Hashima Thaçiho.
Připomínka albánské státnosti ovšem nemá jen deklarativní charakter. Nelze přehlédnout, že za centrum oslav nebyla záměrně vybrána Albánie, jejíž vyhlášení roku 1912 je tímto připomínáno, ani Kosovo, které nezávislost získalo roku 2008, nýbrž makedonská Skopje, kde si Albánci svůj definitivní status stále ještě hledají. Albánská komunita v Makedonii má od podpisu Ochridské dohody z léta 2001, jež zažehnala eskalující občanskou válku, zaručena více než obvyklá menšinová práva, ale její požadavky stále narůstají. Třebaže je Ali Ahmeti a jeho strana součástí pravicové vládní koalice (z tohoto důvody oslavy zaplatil makedonský kabinet!), jeho dlouhodobým a zároveň nevyřčeným cílem je vytvoření územní autonomie a pak úplná nezávislost. Ahmetiho rétorika a ambice jej staví do role vůdce makedonských Albánců a jednoho z mluvčích albánského národa v celé jihovýchodní Evropě.
Na příkladu Makedonie a její nevyřešené národnostní otázky je vidět, že nacionalismus v Evropě 21. století je stále živý a plodný. Albánci s výrazným zpožděním usilují o to, co mnohá etnika získala v 19. a 20. století. Jak se zdá, evropská podoba nacionalismu zákonitě směřuje k státní nezávislosti (viz dnešní Katalánie a Skotsko). V Evropě přitom není národ, který by musel ve značném počtu žít ve třech zemích současně. Albánskému tlaku čelí makedonský a srbský nacionalismus, ale výsledek je více než jasný – albánský prostor se sjednocuje, a to i navzdory hranicím a přáním četných politiků.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Poznámka: Komentáře mohou přidávat pouze členové tohoto blogu.