Černá Hora 2011: předběžné výsledky sčítání lidu

V dubnu tohoto roku se v Černé Hoře uskutečnilo první sčítání lidu od vyhlášení nezávislosti. Na státním území o ploše 13 812 km² v tu dobu žilo 620 029 lidí, z toho necelá třetina v Podgorici. Míra urbanizace dosáhla na evropské poměry relativně nízké výše 63 %. Oproti roku 2003, kdy na stejném prostoru pobývalo 620 145 osob, došlo k neznatelnému poklesu obyvatelstva, urbanizace se přitom mírně zvýšila. Za demografickým vývojem posledních let není možné vidět pouze rapidně klesající porodnost, nýbrž také masivní migraci do zahraničí, převážně do Srbska, Bosny a Hercegoviny a západní Evropy.

Z celkového počtu sečtených se k černohorské národnosti přihlásilo 45 % obyvatel, z toho nejvíce v okresech Cetinje (91 %), Danilovgrad (64 %) a Nikšić (64 %) ve střední části země, která je považována za centrum černohorské státnosti a lokální identity vůbec. Před osmi lety to bylo přitom o necelá dvě procenta méně. Co do počtu druhá je národnost srbská (29 %), nejčastěji se vyskytující na severu země při hranicích se Srbskem, a to v okresech Plužine (66 %), Andrijevica (62 %) a Pljevlja (57 %). Tato kategorie oproti poslednímu censu klesla o více než 3 %. Je zarážející, že z celkových 21 okresů mají Černohorci absolutní převahu pouze v 8 a relativní v dalších 4, kdežto u Srbů je poměr 3 a 3. Na pozvolném růstu příslušníků černohorského národa, a na druhé straně poklesu srbského, se projevila neustávající nacionální propagace a propaganda vládnoucí černohorské elity, která se pro svůj program svébytné národnosti, jazyka a náboženství, pokouší získat co nejvíce příznivců. Černá Hora se deklaruje a také vystupuje jako národní stát Černohorců, ačkoliv ti nepředstavují ani polovinu obyvatelstva.

Mezi menšími národnostmi počtem vyniká bosňácká (9 %), od níž se ale v 90. letech obratnou politickou manipulací oddělila národnost muslimská (3 %). Nejasnosti kolem deklarace národnostně vlažných islamizovaných Slovanů úřady dlouhodobě podporují. Důkazem toho jsou i další kolonky při sčítání pro ně zavedené, mj. Bosňan, Bosňák-Muslim, Černohorec-Muslim, Muslim-Bosňák a Muslim-Černohorec. Obě tyto komunity, respektive jedna vnějšími i vnitřními tlaky rozdělená na dvě části, žijí na stejném území, a to převážně v okresech Rožaje (84 a 5 %), Plav (52 a 6 %) a Bijelo Polje (27 a 13 %). Z dlouhodobějšího hlediska je však patrné, že bosňácké etnikum statisticky roste (z 8 % roku 2003), kdežto muslimské početně stagnuje. Posledním výraznou národnostní skupinou jsou Albánci, kteří představují sice jen 5 % populace, ale zcela dominují v okrese Ulcinj při hranicích s Albánií (71 %). Jejich počet se udržuje na relativně stabilní úrovni, i když soustavně pomalu klesá.

V kategorii náboženství je situace následovná; pravoslaví (72 %), bez rozlišení, zda se jedná o znesvářené příslušníky srbské nebo černohorské pravoslavné církve, islám (16 %, resp. 19 %, protože někteří lidé byli nelogicky přiřazeni k muslimské víře) a katolicismus (3 %). Při sčítání roku 2003 byl poměr 74, 18 a 4 %. Z toho je patrné, že všechny náboženské směry mají setrvalý počet deklarovaných vyznavačů.

Ohledně mateřského jazyka je situace mimořádně nepřehledná. Celkem 37 % lidí se přihlásilo k černohorštině, srbštinu si zvolilo 43 % respondentů, z ostatních jazyků počtem vybočuje bosenština (5 %), k níž lze rovněž přiřadit terminologicky zmatečnou bosňáčtinu (0,6 %), a albánština (5 %). Při posledním censu přitom byla čísla značně odlišná. K tehdy ještě nekodifikované černohorštině se hlásilo pouhých 22 % populace, a to v centrální části země, k srbštině celých 63 %, bosenštině 2 %, bosňáčtině 3 % a albánštině 5 %. Zde je možné očekávat další posun, a to v návaznosti na zavádění černohorského jazyka do vzdělávacího a správního systému v zemi. Černohorština je dle ústavy jediným oficiálním jazykem, srbština, bosenština, albánština a chorvatština jsou považovány za menšinové jazyky. Je pravděpodobné, že označení černohorština postupem času převáží nad srbštinou, ta se zřejmě i přes tuhý odpor udrží pouze na severu republiky. Bosenština bude i nadále posilovat na úkor statisticky vykonstruované bosňáčtiny, ale zda se jí podaří vstoupit do školského systému a uchytit se na celostátní úrovni, je stále otázkou.

Zdroje:
http://www.monstat.org/userfiles/file/popis2011/saopstenje/saopstenje(1).pdf
http://www.monstat.org/cg/page.php?id=222&pageid=57

Sarajevo jako symbol

Sarajevo vždy platilo za symbol. Za doby socialismu je lidé pamatovali jako kulinářský ráj s orientálními kulisami, kde si vedle sebe notují muezzin, kněz, pop, rabín i rockový nadšenec. Válka v 90. letech ale přinesla drastickou změnu; město utrpělo četné šrámy na kráse, mnohé budovy sežehly plameny a další oprýskal čas, polovina jeho obyvatel nadobro odešla a namísto ní přišly početné zástupy zbědovaných venkovanů. Nejvýraznější proměnou, jakou Sarajevo prošlo, je však jeho urbánní klima. A jeden symbol nahradil symbol jiný.

Dnešní bosenskohercegovská metropole není olympijským městem, většina sportovišť z roku 1984 zůstává dosud v ruinách, dokonce ani není centrem jugoslávského pop rocku, jak tomu bývalo v 80. letech, a už vůbec není oním multinacionálním městem, za jaké bylo považováno před válkou.

Čtyřleté srbské obléhání přineslo fyzickou zkázu, a co nedokonaly bomby a granáty, dovršil vnitřní citový rozvrat, válečné bezvládí a chaotické roky obnovy. Není divu, že pro odrostlejší Sarajevany zůstalo ono dřívější město nepřekonatelnou vzpomínkou, neboť i navzdory socialistické šedi a uniformitě pulsovalo životodárnou energií. S nostalgií vzpomínají, že bylo snesitelnější jako periferie jugoslávského urbánního života než jako centrum periferie zvané Bosna a Hercegovina. A čím více země v posledních letech zaostává za vývojem v Evropě, tím je touha po snovém návratu dřívějšího města silnější a kult zmizelého Sarajeva mocnější.

A zatímco Sarajevští rodáci vzpomínají na „staré dobré časy“, nově příchozí budují a přetvářejí město k obrazu svému. Po srbských a chorvatských ateistech a křesťanech přicházejí muslimští venkované z východní Bosny. Jak by napovídal počet nově postavených mešit, Sarajevo je opticky nejrychleji (re)islamizovanou částí Evropy a možná i celého světa. Za posledních dvacet let tu došlo k obnově všech poškozených muslimských svatostánků a desítky dalších vznikly na zelené louce. Motivy k tomu se našly všelijaké; hledání bosňáckých národních kořenů a s tím spojená reislamizace obyvatelstva po desetiletích ateismu, štědré zahraniční dary „spřátelených“ islámských zemí a v neposlední řadě i mocenské aspirace zdejší politické a duchovní elity. Od starého města s nízkou zástavbou, kterou tu a tu a tam zpestří drobná mešita, tak lze dojít až k obřím panelákovým sídlištím, jež doplňují monumentální chrámy ze skla a betonu.

A právě tato viditelná „islamizace“ je dnes nejčastěji zmiňována jako nové zosobnění Sarajeva. Zlí jazykové dokonce tvrdí, že tím vznikl nový Teherán. A co je na tom pravdy?

Sarajevo má dnes skutečně více mešit, než kdy dříve v minulosti. Sám tento fakt ale nehovoří nic o míře náboženského zápalu místního obyvatelstva. Zahalené dívky a muži s dlouhými vousy jsou stále v drtivé menšině. Nelze ale popřít, že bosenskohercegovská metropole je v posledních dvou desetiletích dominantně bosňáckým (muslimským) městem; je však přitom méně bosňácká než je srbská Banja Luka či západní chorvatský Mostar. Navíc během pětisetleté existence města v něm vždy převládali muslimové, což samo o sobě nesvědčí o právu některého národa si je přivlastnit, nýbrž osvětluje orientální sklony zdejší architektury a kultury vůbec. Při pozornějším prohlídce města se však nabízí mnohem pestřejší výběr staveb, které ne vždy souvisí s náboženstvím. Snad ze všech kopců a hor, které Sarajevo obklopují, jsou vidět moderní mrakodrapy, nákupní centra, kancelářské komplexy a široké bulváry, které ani zdaleka nepřipomínají zaostalé muslimské istány, ale zemi, která se méně než více úspěšně snaží přiblížit vyspělým západoevropským zemím.

Potlačené svědomí Srbska a Černé Hory

Rozpad Jugoslávie provázela řada rozporuplných činů, které nemají ve výkladu dějin toho kterého jihoslovanského národa jednoznačné hodnocení. Očividné přehmaty, ať už se za tímto eufemismem skrývá cokoli, jsou ve vlastních řadách povětšinou banalizovány, kdežto stejné prohřešky oponenta dostávají téměř mytické objasnění.

Srbská a černohorská společnost se například dosud nevyrovnaly s chováním svých politických reprezentací, které se v 90. letech oficiálně hlásily k politice nevměšování do konfliktů v Chorvatsku a Bosně a Hercegovině, ale fakticky všemožně podporovaly separatismu nakloněné krajanské Srby. Jak tato, mnohdy nekritická a pro Bělehrad škodlivá podpora vypadala, dokládají níže uvedené příklady.

Bratrské pochopení

Dne 22. října 1992 zamířil jako každé ráno autobus z vesnice Sjeverin do blízkého města Priboj. Lidé, kteří takto pravidelně dojížděli do zaměstnání, neměli ani nejmenší tušení, že je na dvacetikilometrové trase mezi domovem a prací může čekat nějaké nebezpečí. Jenže tu byla komplikace; Sjeverin a Priboj se nacházely na území Jugoslávie (dnes Srbska), ale silnice mezi těmito dvěma sídly procházela bosenskohercegovským okresem Rudo. A v Bosně a Hercegovině tehdy již sedm měsíců probíhala válka. Obyvatelé Sjeverinu byli přesvědčeni, že se jich konflikt v sousední zemi netýká. Tedy až do října. Onen zmíněný autobus přejel mezistátní hranici a hned u vesnice Mioče jej zastavili srbští ozbrojenci. Cestující prošli kontrolou dokladů a ti, u nichž jména prozradila bosňáckou národnost, byli zadrženi. V nedobrovolném zajetí se takto ocitlo 15 mužů a jedna žena. Jejich další osud obestírá mnoho nejasností, je ale bezpečně prokázáno, že byli následně utýráni k smrti.

Viz fotodokumentace: http://www.b92.net/specijal/sjeverin/fotografije.php

Bosňáci ze Sjeverinu a okolních vesnic nedlouho poté ze strachu opustili své domovy a utekli do bezpečnějších oblastí. Útoky proti místním Bosňákům se časem jen stupňovaly, mnozí obyvatelé se stali terčem šikany v práci, loupežných přepadení a fyzického násilí ze strany bosenskohercegovských i místních Srbů. Výmluvným příkladem je atak příslušníků Armády Jugoslávie na bosňáckou vesnici Kukurovići (okres Priboj) 18. února 1993. Během přepadu byli zabiti tři zdejší muži, ostatním obyvatelům se podařilo utéct do lesa. Většina domů v obci byla vypálena.

Další velký masakr po Sjeverinu se zopakoval o půl roku později, a to jen o dvacet kilometrů severněji. Dne 27. února 1993 skupinka ozbrojených mužů zastavila jugoslávský vlak na trase Bar-Bělehrad a násilím z něj vyvedla a následně povraždila 19 osob, z toho 18 Bosňáků a jednoho Chorvata. K přepadení vlaku došlo na příhraničním území Bosny a Hercegoviny, kam nakrátko jugoslávská (nyní srbská) železnice vybočuje.

Na obou případech je zarážející nezájem jugoslávských (srbských) bezpečnostních orgánů potrestat viníky masakrů, a to i přesto, že oběťmi byli bez výjimky jugoslávští státní příslušníci. Strůjce únosů byl totiž všeobecně znám. Jednalo se o nechvalně proslulého zločince a velitele bosenskosrbské paravojenské jednotky Mstitelé (nebo též Bílí orlové) Milana Lukiće. Rodák z východobosenské Foči se za organizování únosu u Sjeverinu ocitl před bělehradským soudem poprvé v roce 1994, ale pro „nedostatek“ důkazů byl osvobozen. Neochota místních orgánů vyšetřit Lukićovu úlohu během bosenskohercegovské války, a to zvláště v okresech Višegrad a Foča, vedl Haagský soudní tribunál k tomu, že na něj roku 1998 vydal mezinárodní zatykač. Lukić se až do roku 2004 úspěšně skrýval v Srbsku, ale zesilující tlak ze strany místních orgánů jej donutil uprchnout ze země. V té době byl v nepřítomnosti odsouzen k 20 letům vězení. Dopadnout uprchlíka se podařilo až v srpnu roku 2005 v argentinském Buenos Aires, kde žil pod falešnou identitou. O rok později byl převezen do Haagu a následně v roce 2009 odsouzen na doživotí za mnohačetné vraždy, znásilňování a mučení. Jeho starší bratr Sredoje, taktéž člen Mstitelů, přišel k 30 letům odnětí svobody. Není bez zajímavosti, že další Lukić, tentokrát policejní generál Sreten, byl ve stejném roce odsouzen k 22 letům vězení za etnické čistky v Kosovu.

Černé, černohorské svědomí

V prvních měsících vláky uteklo z Bosny a Hercegoviny několik tisíc osob do sousední Černé Hory. Zprvu je místní úřady trpěly, ale v květnu roku 1992 tehdejší ministerstvo vnitra, zřejmě na popud samotného vedení státu, otázku uprchlíků přehodnotilo a kvůli možnému „bezpečnostnímu“ riziku je začalo stíhat a vyhošťovat. Při policejních raziích následně bezpečnostní složky zadržely asi 160 mužů ve věku 18-60 let (většinu z nich bosňácké národnosti), a vydaly je orgánům separatistické Republiky Srbské v Bosně a Hercegovině. Nad zadrženými Bosňáky tak Černá Hora nepřímo vynesla rozsudek smrti, jak se posléze událo v nejméně 83 případech, a deportované Srby nahnala do řad Armády Republiky Srbské.

Černá Hora se dlouho snažila zlehčovat svůj podíl na vraždách a deportacích uprchlíků, až roku 2006 ustoupila silnému tlaku pozůstalých, nevládních organizací a zahájila vyšetřování. Na lavici obžalovaných se ocitli přední muži tehdejší tajné policie a ministerstva vnitra, ale konečný rozsudek z března 2011 vyzněl pro černohorskou justici nelichotivě. Všichni obžalovaní byli i přes četné důkazy protiprávního konání zproštěni viny; oni sami dokonce uváděli za jediného organizátora deportací bývalého ministra vnitra Pavla Bulatoviće, který ale zemřel násilnou smrtí v Bělehradě roku 2000. Černá Hora se tak znova vrátila k taktice mlčení a zapírání, kterou tehdejší a zároveň i současná mocenská elita dovedně aplikuje od začátku 90. let. Nic na tom nemění ani odškodnění ve výši 4,13 milionů eur (přes 100 mil. Kč), kterého se roku 2008 u soudu domohli pozůstalí deportovaných uprchlíků.

Ruce po zápěstí namočené

Svazová republika Jugoslávie, tj. soustátí Srbska a Černé Hory, opakovaně deklarovala, že se neúčastní válečných konfliktů v Chorvatsku a Bosně a Hercegovině. Tuto tezi dodnes hájí Srbsko, které se po osamostatnění Černé Hory ujalo role následníka bývalé federace. Jenže stále přibývající důkazy zřetelně ukazují, nakolik jsou slova Bělehradu vzdálená skutečnosti.

Je nesporným faktem, že SR Jugoslávie zdědila téměř kompletní výzbroj a výstroj, značnou část generality a důstojnického sboru Jugoslávské lidové armády. Během konfliktů v sousedních zemích své vojáky stáhla (až na místní rodáky), ale významný podíl zbraní přenechala armádám místních Srbů. Po celou dobu války lokální velitelé procházeli výcvikem v Srbsku, dostávali apanáž a instrukce od Bělehradského generálního štábu.

Přímé angažování na prostoru mezinárodně uznaných států je možné také vypozorovat na příkladu etnických čistek ve východní Bosně. Během prvních měsíců války bosenští Srbové prováděli nucené deportace Bosňáků do sousedního Srbska. To 26. června 1992 čekalo zhruba 2000 Bosňáků z vesnice Kozluk, kteří byli autobusy a kamiony deportováni nejprve do Loznice, a pak do Rumy, odkud byli v dobytčácích přesunuti do internačního tábora u jezera Palić. Zdejší vláda je odmítla přijmout a rovnou je přesouvala do Maďarska nebo třetích zemí.

Během obléhání města Zvornik na bosensko-srbské hranici těžké zbraně pálily převážně ze srbského břehu řeky Driny. Po celou dobu konfliktu bosensko-srbskou hranici volně, ale s vědomím úřadů, přecházely tisíce srbských dobrovolníků (viz Srpska dobrovoljačka garda Željka Ražnatoviće-Arkana, Škorpioni Slobodana Mediće, Srpska garda Đorđe Božoviće aj.), pro které konflikt představoval snadnou cestu, jak se domoci vydatné kořisti. Mimořádně tragickou kapitolou je účast srbského policejného sboru, resp. jednotky Škorpioni (S. Medić u soudu přiznal, že jednotka pracovala pod záštitou srbského ministerstva vnitra) na obsazení východobosenské Srebrenice a následné genocidě bosňáckých mužů a chlapců.

Mimoto po pádu Srebrenice a Žepy v červenci 1995 přes 800 bosňáckých obránců a civilistů uteklo do nedalekého Srbska. Namísto záchrany je ale čekaly internační tábory Šljivovica (okres Čajetina) a Mitrovo Polje (okres Aleksandrovac), ve kterých zůstali až do března roku 1996, tedy i po skončení konfliktu. Při nehumánním převozu do tábora zahynul jeden chlapec a na následky trýznění dalších pět mužů. Zajatci byli po celou dobu internace soustavně mučeni.

Předznamenání konce. Srebrenica v kontextu doby a propagandy

Blíží se přelomový moment bosenskohercegovské války. Fronta se již dva roky skoro nepohnula. Srbské vojsko a policie ovládají zhruba 70 % země s třetinou předválečné populace. O zbylé území se dělí v téměř rovném poměru Bosňáci a Chorvaté, kteří na začátku 90. let tvořili 44 a 17 % obyvatelstva.

V reakci na srbské obléhání vzniklo již dříve několik bezpečných zón pod ochranou OSN, mezi nimi východobosenská Srebrenica a Žepa. V obklíčených městech se tísní desetitisíce hladových mužů, žen a dětí. Mezinárodní společenství i přes všechny sliby a výhružky zůstává jen pasivním divákem tragické scenérie. Washington se neangažuje, zřejmě kvůli odporu Paříže a Londýna. Nad Bosnu a Hercegovinou stále visí embargo na dovoz zbraní, které z dob Jugoslávie zásobeným Srbům a Američany tajně vyzbrojovaným Chorvatům nečiní žádné starosti. Za tři roky konfliktu padlo kolem 74 000 lidí a další tisíce zemřely hlady a vyčerpáním. Zdá se, že krveprolití nemá konce.

Prezident Republiky Srbské Radovan Karadžić je v úzkých. V posledních měsících přišel o podporu srbského prezidenta Slobodana Miloševiće i šéfa svého generálního štábu Ratka Mladiće. Jeho armáda již není schopna podnikat rozsáhle ofenzivy a nadále udržuje jen dobytá území. Karadžiće netěší ani zprávy přicházející se sousedního Chorvatska, kde místní Srbové ztrácí jednu pozici za druhou ve prospěch vládního vojska. V létě 1995 padne osudové rozhodnutí zaokrouhlit teritoria pod srbskou kontrolou a následně žádat o „čestný“ mír. Početná srbská armáda v červenci utahuje smyčku kolem Srebrenice a Žepy a po slabém vzdoru obě enklávy obsazuje (12. a 25. července). Srebrenické ženy a děti jsou deportovány, muži se pokusí o útěk z obklíčení nebo se beze zbraně vzdají. Většina z nich se chytá do pasti a zahyne. Shodný scénář se opakuje v Žepě, i když v menším měřítku. Celé týdny nepřichází žádná mezinárodní odezva.

Teprve až druhý masakr na sarajevské tržnici Markale 28. srpna předznamená blížící se konec války. Světová veřejnost volá po ukončení konfliktu, na což západní velmoci musí důrazně reagovat. NATO zahájí bombardování srbských cílů, čímž změní poměr sil na bojištích. Chorvatsko obnovuje během vojenských operací Blesk a Bouře svrchovanost nad třetinou svého území, které dosud drželi srbští separatisté, a přesouvá své vojáky do Bosny a Hercegoviny. Sarajevo a Záhřeb nyní společně postupují k Banja Luce, nejlidnatějšímu městu Republiky Srbské. Zbývalo málo a zvěrstva se mohla opakovat, jen v opačných rolích. Američané však žádají přerušení palby a do Daytonu svolávají mírovou konferenci. Mír je na dosah.

Koncem roku 1995 utichly zbraně, ale kola propagandy se nezastavila. Krátkým popisem se jednalo o zveličování, negaci a zlehčování zločinů, kterých se jednotlivé strany dopouštěly. Ostré boje sváděl tradiční pohled Sarajeva a Západu s revizionistickým pohledem Srbů a protizápadně smýšlejících lidí. Neshody se týkaly převážně obléhání Sarajeva a Srebrenice, které bylo pro jedny útok a pro druhé obrana, pro jedny agrese a pro druhé relevantní cíl. A jaká je vůbec skutečnost?

Zde stojí za rozbor alespoň jedno z těchto témat:

- Srebrenický masakr se udál jako odplata za útoky na srbské vesnice v okolí bezpečné zóny. Jako důkaz slouží srbská obec Kravica, kterou oddíly vedené Naserem Orićem napadly a zničily na pravoslavné Vánoce roku 1993.

Vzpomínaná tragédie se skutečně udála, ale za jiných okolností, než revizionisté uvádějí. Srbské zdroje dříve hovořily o stovkách zabitých civilistů, ale podrobná analýza pohřbených ukázala, že počet obětí osciluje mezi 40 a 50, z nichž tři čtvrtiny tvořili vojáci. Případ Kravice a dalších obcí, které Orić napadl od léta 1992 do zimy 1993, je nutné chápat v kontextu zvýšené aktivity vojska Republiky Srbské během celého roku 1992. Jen koncem roku Srbové provedli rozsáhlou ofenzivu, při které obsadili údolí Konjević polje a vyhnali odsud tisíce Bosňáků. Kravica byla mstou za předchozí prohry, ale zároveň posloužila i jako vítaný zdroj potravin a jiné kořisti. Zároveň je nutné upozornit, že začarovaný kruh masakrů zahájili srbští vojáci, když na samém začátku války demonstrativně vyvraždili 65 obyvatel bosňácké obce Glogova.

- Srebrenica měla jako bezpečná zóna OSN projít odzbrojením, ale nikdy k tomu nedošlo. Místní vojáci zneužívali status bezpečné zóny a podnikali výpady na srbské území.

V bezpečných zónách skutečně neměli pobývat žádní ozbrojenci, ale vzhledem k slabé přítomnosti vojáků OSN a neblahým zkušenostem z minulosti, domobrana neodevzdala všechny zbraně. OSN získala kontrolu pouze nad těžkými zbraněmi, které ale místní nemohli kvůli nedostatku munice a pohonných hmot využívat. Technická převaha Vojska Republiky Srbské byla přitom zdrcující, i když ji částečně znehodnocoval nepřístupný horský terén a letecká kontrola NATO.

- Počet obětí masakru nebyl tak vysoký, jak se běžně uvádí. Nejednalo se o akt genocidy, ale o masovou vraždu vojáků.

Spor ohledně počtu zabitých Srebreničanů patří k nacionálnímu folklóru obou stran. Zatímco Bosňáci a světový tisk dlouho uváděli magickou cifru 10 000, srbské zdroje počet oběti bagatelizovaly a odhadovaly je na několik set, maximálně na jeden až dva tisíce. Revidované údaje na bosňácké straně dnes hovoří o 8373, i když střízlivější údaje přináší cifru ještě o něco menší (cca 6900). Konečné číslo bude možné určit až po odkrytí všech masových hrobů a následné identifikaci obětí.

Druhou věcí je klasifikace zločinu. Bosňácká strana dlouho, dokonce už během války, trvala na tom, aby se za viníka (tj. agresora) srbského a chorvatského separatismu prohlásilo Srbsko a Chorvatsko a masové zabíjení Bosňáků označilo za genocidu. Termín agrese se dnes používá jen v bosňáckém a probosenském prostředí a klasifikace genocida je v mezinárodním měřítku přiznána pouze Srebrenici. Označení genocida přitom vyvolává značně rozporuplné reakce, jelikož je mnohými kruhy nesprávně ztotožňováno pouze s holocaustem. Tato výtka ovšem nesmí směřovat k povaze srebrenického masakru, jelikož definici genocidy splňuje, ale na další soudy, které odmítají pro stejně ohavné, ale i rozsáhlejší zločiny používat shodnou klasifikaci. Krajním případem popírání samotného zločinu je vedení Republiky Srbské, které v roce 2002 negovalo jakékoli hromadné exekuce. Teprve až po mezinárodním nátlaku přiznalo záměrně vyvraždění asi 8000 mužů. Je zarážející, jak snadno oficiální místa Republiky Srbské přecházela fakt, že ostatky zabitých byly dodatečně přemisťovány, aby se ztížilo jejich nalezení a následná identifikace.

- Srebrenica padla, protože ji sarajevská vláda nechtěla dál bránit.

Tento argument stěží obstojí. Tehdejší prezident Alija Izetbegović si za žádných okolností nemohl dovolit obětovat jedno z mála území, které měl formálně pod kontrolou. V případě, že by takováto informace unikla do médií, Izetbegović a jeho strana by spáchali morální a politickou sebevraždu. Opozice proti jeho osobě byla přitom značná. Zároveň tvrdit, že sarajevská vláda masakr uvítala jako argument pro mezinárodní intervenci, je čirý cynismus. Netřeba dodávat, že NATO vojenské akce proti Srbům zahájilo až koncem srpna, více než měsíc po masakru.

Pro shrnutí; bosenskohercegovský konflikt dosáhl nejtragičtějších rozměrů v bosenském Podriní, kam patřila i Srebrenica. Mnozí lidé jsou přesvědčeni, že válka začala právě v této oblasti, když srbské paravojenské jednotky v březnu 1992 etnicky vyčistily město Bijeljina. Bestiálnímu útoku padlo za oběť pět desítek bosňáckých, chorvatských a romským civilistů. Poté následovaly útoky na většinově bosňácké okresy Zvornik, Bratunac, Srebrenica, Višegrad, Vlasenica, Rogatica a Foča. Pečlivě plánovaným atakům vzdorovaly jen slabé bojůvky místní domobrany. Všech těchto akcí se účastnilo přímo či nepřímo Srbsko, které dodávalo zbraně, střelivo a pohonné hmoty, platilo vojenské velitele či jen umožnilo nelegální přechod hranice stovkám ozbrojenců.

* * *

Dodatek I. Pro srovnání uvádím další masové vraždy během jugoslávských válek

Zde uvedené případy masových exekucí jsou jen dílčí statistikou, která ani v náznaku nepokrývá skutečný rozsah masakrů na prostoru bývalé Jugoslávie.

Koncem října 1991 srbské paravojenské oddíly zajaly a následně zabily nejméně 110 chorvatských civilistů u Chorvatské Dubice.

Jugoslávská lidová armáda 20. listopadu 1991 zajala a posléze zmasakrovala personál a pacienty vukovarské nemocnice v Chorvatsku. Jednalo se zhruba o 200-250 osob. Stalo se tak krátce poté, co JNA obsadila město.

Srbské paravojenské oddíly v polovině května 1992 ovládly východobosenský okres Višegrad, kde následně zmasakrovaly několik set místních Bosňáků/Muslimů. 14. a 27. června srbští ozbrojenci upálili ve dvou objektech na 120 muslimských civilistů.

Začátkem června 1992 Vojsko Republiky Srbské zadrželo a následně zmasakrovalo zhruba 700 Bosňáků v technické škole v Karakaji v okrese Zvornik.

V polovině roku 1992 Vojsko Republiky Srbské napadlo tři bosňácké obce v okrese Gacko. Při útoku a následných masakrech zahynulo na 130 lidí.

Vojsko Republiky Srbské 21. srpna zadrželo a posléze zavraždilo na 200 Bosňáků a Chorvatů v oblasti Korićanske stijene ve střední Bosně.

V dubnu roku 1993 příslušníci Chorvatské rady obrany zaútočili na středobosenskou obec Ahmići, ve které následně povraždili 116 bosňáckých civilistů.

Dodatek II. Úmluva o zabránění a trestání zločinu genocidia, 8. prosince 1948, OSN

Čl. II
V této Úmluvě se genocidiem rozumí kterýkoli z níže uvedených činů, spáchaných v úmyslu zničit úplně nebo částečně některou národní, ethnickou, rasovou nebo náboženskou skupinu jako takovou: a) usmrcení příslušníků takové skupiny; b) způsobení těžkých tělesných ublížení nebo duševních poruch členům takové skupiny; c) úmyslné uvedení kterékoli skupiny do takových životních podmínek, které mají přivodit její úplné nebo částečné fysické zničení; d) opatření směřující k tomu, aby se v takové skupině bránilo rození dětí; e) násilné převádění dětí z jedné skupiny do druhé

Srbsko vrací úder

Po deseti letech útlumu Bělehrad znova oživuje hegemoniální politiku vůči svým slabším sousedům, a to i navzdory třem prohraným válkám, rozpadu soustátí s Černou Horou a definitivní ztrátě Kosova. Dnes je více než jasné, že miloševićovskou politiku a procesy s ní související změna režimu neodbourala, ale pouze nakrátko utlumila. Milošević přitom v roli prezidenta nepůsobil jako mocenský solitér, pod jeho křídly vyrostla a zmohutněla celá řada osob a zájmových skupin, jejichž záměrem nebylo a není demokratické, svobodomyslné, liberálně tržní, sekularizované a mírumilovné Srbsko.

Devadesátá léta vyprofilovala dělící linii mezi vládnoucí pozicí a opozicí. Na straně jedné stáli manželé Miloševićovi se svými vlastními stranami (postkomunistickou Socialistickou stranou Srbska a Jugoslávskou sjednocenou levicí), tu a tam jim vypomohl ultranacionalista Vojislav Šešel se svými radikály. Druhý tábor vedla Demokratická strana Dragoljuba Mićunoviće a později Zorana Đinđiće, jež vznikla jako protipól (post)komunistů a následně se rozštěpila do mnoha znesvářených křídel. Politická bariéra mezi jedněmi a druhými přežila i pád režimu, ale pak se začala náhle rozpadat. Přelomovými body se stal atentát na charismatického premiéra Đinđiće roku 2003 a volby do poslanecké sněmovny o pět let později. Není překvapující, že v nynější vládě zasedají společně demokraté i socialisté.

Miloševićovu éru lze ve stručnosti nazvat ambiciózním pokusem sjednotit všechny Srby v jednom státě, transformovat plánovanou ekonomiku na státně-oligarchní kapitalismus, posílit roli církve jako kulturního tmele národa a geopoliticky nasměrovat Srbsko na východ (Rusko a Čína) a jih (Třetí svět).

Těsně po pádu režimu se zdálo, že ani jeden z těchto záměrů nebyl naplněn, a nebo, že nebyl realizován do nezvratného konce. V to doufali především voliči demokratů. Úsudek to byl nicméně mylný, jelikož oligarchové a lokální mafie ovládli téměř celé domácí hospodářství a nyní bránili jakékoli zahraniční konkurenci. Srbská pravoslavná církev krok za krokem upevňovala své postavení – stavěla kostely a kláštery, do škol zaváděla hodiny náboženství, obnovovala církevní svátky a rituály. Otázka zahraničně politického směřování zůstala dlouho otevřená; teprve nedávno vyjádřila podporu Evropské unii také nejsilnější pokroková strana, která vznikla odtržením od Šešeljových radikálů. Navzdory tomu však není možné pominout proruské cítění části politického spektra. Rovněž sjednocení všech Srbů zůstalo neměnnou konstantou. Za hranicemi Srbska zůstávaly na přelomu tisíciletí bezmála 2 miliony Srbů, které rozpad Jugoslávie zastihl mimo mateřskou zemi. A právě národní roztříštěnost je klíčovým vodítkem k pochopení nynější zahraniční politiky Bělehradu.

Vláda Borise Tadiće relativně tiše přijala osamostatnění Kosova, byť její ministr zahraničí tvrdí pravý opak. Nastalé diplomatické excesy lze přiřadit k politickému folklóru postjugoslávských republik. Ve skutečnosti bělehradské ústředí podporuje severokosovské Srby, ty na jihu přenechalo svému osudu, jen ze zvyku či v marné naději, že jednou v budoucnu dojde k územní reorganizaci oblasti v jeho prospěch. Bělehrad se naoko tváří, že je vládcem nad svojí jižní provincií, a Priština dovedně předstírá, že je hlavním městem nezávislého státu.

Pro následující vývoj je mnohem významnější vztah Srbska k sousední Bosně a Hercegovině a Černé Hoře. Jen s velkým přemáháním srbská elita i celý národ přijaly vznik států, v nichž jejich soukmenovci tvoří početné menšiny. Sarajevo vyhlásilo nezávislost proti vůli místních Srbů i Bělehradu, načež se rozhořela čtyřletá válka. V jejím závěru vznikla jasně definovaná entita Republika Srbská, zaujímající polovinu země a třetinu obyvatelstva. Černohorský lokalismus a partikulární zájmy zdejších politických špiček vyústily v rozpad srbsko-černohorského soustátí. Jen pro srovnání: ohledně Kosova Srbové argumentují domnělým historickým a mezinárodním právem a dějinami, ale směrem k Bosně a Hercegovině a Černé Hoře poukazují na daný stav věcí. Bělehrad si je vědom, že v Kosovu Srbové představují nejvýše 8 % obyvatelstva (roku 1981 to bylo ještě 13 %) a nemají zde žádnou územní autonomii. Situace okresů severně od Mitrovice je anomálií, která zřejmě nebude mít dlouhého trvání. Odstrašujícím příkladem je situace v Chorvatsku, kde zastoupení Srbů kleslo z 12 % na pouhá 4 %. V Černé Hoře se k srbské národnosti hlásí třetina populace, ale kvůli kulturní blízkosti je zde potenciál k růstu či poklesu. V Bosně a Hercegovině Srbové patří mezi tzv. konstitutivní národy, mají zde rozsáhlou územní a politickou autonomii. Existence Republiky Srbské nicméně není všeobecně přijímaným faktem v Sarajevu ani Záhřebu.

Vhled do bělehradské politiky po uznání Kosova ukazuje, že geostrategické zájmy Srbska přešly z jižních oblastí více na západ, kde se nacházejí mocensky slabší státy Černá Hora a Bosna a Hercegovina. Zájmům Bělehradu vycházejí vstříc i místní srbské komunity, které de facto nevystupují ve prospěch svých rodných států, ale výhradně matiční země. Jedinou výjimku představují Chorvatští Srbové, kteří se poučili z Miloševićovy zrady. Oživenou politiku dominance a zastrašování nejlépe ilustruje vztah srbské vlády k Sarajevu. Na jedné straně Srbsko vystupuje jako garant Daytonské mírové dohody, tj. územní integrity a politické svrchovanosti, ale druhé straně otevřeně podporuje secesionistické živly uvnitř srbské komunity.

A nyní zbývá zodpovědět, co si od nové politiky Srbsko slibuje. Je možné spekulovat, jak činí sarajevská média, že Srbsko hledá územní kompenzace za ztracené Kosovo v sousední Bosně a Hercegovině, resp. v její srbské části. Do úvahy přicházejí také společenskoekonomické potíže, ve kterých se Srbsko momentálně nachází. Akcentování nacionální otázky je možná zoufalou reakcí srbské vlády na nezvladatelnou hospodářskou krizi, vysokou nezaměstnanost, morální a kulturní úpadek společnosti. Z jiného úhlu se může jevit, že Bělehrad upadl do zajetí své vlastní politiky 90. let, kdy se radikalizované skupiny Srbů vymkly kontrole a zpětně ovlivňovaly vývoj v samotném Srbsku. Ani jedna z těchto teorií však nemusí být správná, spíše se jeví, že se vzájemně doplňují.

Není přehnané tvrdit, že staronová politika Bělehradu neuspěje, ať už s ohledem na odpor mezinárodního společenství, tak ekonomické obtíže a nechuť části liberálně smýšlejícího obyvatelstva. Nejzazším bodem, kam až by politici mohli zajít, je federace Srbska a Republiky Srbské a vnitřní rozklad Černé Hory. Za tím účelem by ale museli vyvolat novou válku, kterou ale nikdo nechce. Jediným reálným dopadem bělehradských snah tak v lepším případě budou zklamané naděje mnohých Srbů, v horším pak odvetné kroky zemí, ve kterých žijí či živoří. Za posledních dvacet let muselo opustit domovy na milion Srbů a další statisíce natrvalo odešly za lepším na Západ nebo přes oceán.

Fakta a fikce jedné války

Válce v Bosně a Hercegovině se dostalo mimořádné publicity. Po čtyři roky světová média přinášela závažné informace o mučení a zabíjení civilistů, ničení kulturních památek a rozbíjení hodnot, kterými by se pyšnila každá moderní civilizace.

Titově neboli druhé Jugoslávii, jíž byla Bosna a Hercegovina součástí, nebylo osudem přáno. Po čtyřiceti letech vlády komunistické strany lidé trpěli chronickou apatií, a tak při prvních svobodných volbách roku 1990 dali hlas změně. Změna se dostavila, ale s jakými následky! K moci se dostali komunističtí pohrobci, lidé bez morálky, kteří marxistické poučky nahradili nacionalistickými hesly. Stát se rozpadal, národy podléhaly panice, ale politici se malicherně přeli o to, kdo je v právu a kdo chybuje. Žádná konstruktivní řešení. Propaganda pracovala na plné obrátky. Zatím jen padala těžká slova, ale brzy je měli vystřídat živí lidé.

Protivník, dřívější soused, přítel či příbuzný, byl soustavně očerňován, mytizován, urážen a nakonec odlidštěn, aby jeho definitivní zkáza nepřipomínala nic víc než sejmutí lehkého břemene. V řeči nenávisti byl každý Muslim/Bosňák lstivý Turek, poturčenec, islámský terorista a staletý odpadlík od (srbské) ortodoxní víry, z Chorvata se stal fašistický ustaša z druhé světové války a Srb platil za krvežíznivého četnika, mezi jehož atributy patří lahev kořalky, dlouhé mastné vlasy a vousy a nůž s krví podřezaných žen a dětí.

Je bezpředmětné se ptát, kdo začal první, protože zmařené životy se tím nevrátí. Těžko hledat první vypálenou kulku. Zato o vině a odpovědnosti je nutné stále hovořit. Joseph Goebbels promine, ale ani stokrát opakovaná lež se nestává pravdou.

Válka nezná kompromisy, válka neprosí, ale jen žádá a rozkazuje, válka odmítá pravdu a pravdou pohrdá. Hledat pravdu ve válce a o válce je proto aktem nejvyšší odvahy. Slouží ke cti mnohým odvážlivcům, devatenáct jich za to dokonce zaplatilo životem, že se pokusili hledat příčiny, souvislosti a dopady konfliktu, který nadobro zničil jednu malou zemi a čtyři miliony jejích obyvatel uvrhl na desetiletí do všeobjímajícího marasmu.

Není možné zastírat, že drtivá část světových médií při bosenskohercegovském konfliktu podporovala nejslabší stranu, sarajevskou vládu, respektive Muslimy/Bosňáky a část Chorvatů a Srbů, kteří této vládě zůstali loajální. Na druhou stranu mnozí novináři podlehli iluzi, že se konflikt odehrává pouze v Sarajevu. Pro ně mělo dlouholeté obléhání města jasného (srbského) agresora a (muslimskou) oběť. Tento pohled, označme jej za tradiční, i navzdory všem svým nedostatkům, úspěšně ovlivňoval veřejné mínění a činí tak dodnes. Poněkud v pozadí zůstával názor, nazvěme jej revizionistický, že vina leží na všech stranách rovnoměrně. Teprve až události po 11. září 2001 znovu aktivizovali revizionisty, kteří na válečné střetnutí zpětně uplatňují stále populárnější teorii o střetu civilizací. Podle nich Srbové, jako již mnohokrát v minulosti, hájili Evropu před islámským barbarismem.

Na každé straně ulpívá trocha pravdy, mnoho polopravd a přetvářky a bezpočet lží. Tvrdit, že Srbové chtěli válku za každou cenu, je stejně lehkovážné, jako soudit, že Bosňáci a Chorvaté byli vzorem tolerance a pochopení. Největší díl viny ovšem padá na elity, a to bělehradskou a záhřebskou, jejichž nacionální megalomanie podpořila extrémní živly na bosenskohercegovské půdě. Radovanu Karadžićovi, mistrnému manipulátorovi s praxí psychiatra, se nemohl vyrovnat ani islamizující Alija Izetbegović, ani fašizující Mate Boban. Jeho demagogie, překrucování faktů, představ a stereotypů zdravý rozum těžko mohl pojmout, ale ve stísněné atmosféře strachu působil přesvědčivě a logicky. Srbské dobývání měst je obrana, obléhání Sarajeva, Bihaće, Goražde, Srebrenice, Žepy je obrana, bombardování mešit, katolických kostelů, tržnic, knihoven je obrana, internace a zabíjení nepřátel je obrana, znásilňování žen je obrana. Radovan Karadžić dokázal přesvědčit Srby, že jejich cesta ke svobodě je v přímém rozporu se svobodou ostatních národů, že k nim Chorvaté a Bosňáci chovají genetickou nenávist, že musejí zabíjet, aby nebyli zabíjeni, že jejich hlas zůstane oslyšen, pokud se nechopí iniciativy. Radovan Karadžić proti svému národu poštval mezinárodní společenství, aby mu vzápětí oznámil, že celý západní svět je nakažen srbofobií. V takové atmosféře bylo vše dovoleno, neplatila pravidla, vládl chaos, slepá spravedlnost byla zašlapána právem silnějšího.

Lidé umírali, aniž by se rozlišoval podíl jejich viny.

První: Radovan Karadžić budoval svůj nebeský stát, ve kterém byl srbský vzduch i země, voda i oheň. Spojenectví s nomenklaturním příživníkem Slobodanem Miloševićem zůstávalo natolik pevné, nakolik bylo pro obě strany výhodné. Ke konci války pozbylo jakoukoli vážnost. Nebeské gardy samozvaného barda rozsévaly zkázu na všechny strany; první na řadu přišli nepohodlní soukmenovci, po nich následovali přebyteční Muslimové a Chorvaté.

Druhý: Mate Boban poslušně vykonával přání svého záhřebského učitele, komunistického generála a historika Franja Tuđmana. Takzvaný tisíciletý boj Chorvatů za nezávislost spěl ke svému závěru a Západ mu nadšeně tleskal. Mnozí se přitom odvolávali na zrůdný fašistický režim za druhé světové války, který organizoval genocidu Srbů a Židů. Herceg-Bosna nechtěla zůstat stranou.

Třetí: Alija Izetbegović toužil po zemi občanů, která jeho národu zajistí ochranu (Muslimové žili rozprostřeni po celé zemi, hlavně ve městech a městysech), ale i mírnou převahu nad zbývajícími dvěma. Jakékoli dělení státu proto nepřicházelo v úvahu. Realita však ukazovala něco zcela jiného, Bosňáci prohrávali jednu bitvu za druhou a v konečném důsledku jim hrozilo úplné zničení. Jediným spojencem Sarajeva zůstal nerozhodný Západ a podbízivé islámské theokracie.

Bosna a Hercegovina jako stát zanikala a s ní také zanikala bosenskohercegovská idea o harmonickém soužití a toleranci. Všechno bosenské bylo negováno, násilně se přepisovalo vědomí i historie. Období socialismu bylo vymazáváno jako nepřirozené a protinárodní. Radovan Karadžić odmítl místní verzi srbštiny a zavedl jazykový standard ze Srbska. Sdělovací prostředky, podniky, města byly zbavovány přídomku bosenský a nahrazovány smyšlenými novotvary či srbským prefixem. Chorvaté v ničem nezaostávali. Široce rozšířeným fenoménem bylo přejmenovávání ulic; objevovala se jména srbských a chorvatských panovníků, četnických a ustašovských vojevůdců z druhé světové války. Rozklad socialistické Bosny a Hercegoviny se nakonec projevil i v těch oblastech, kde stále přebývala myšlenka jednotného státu. Rozčarovaní Bosňáci začali ulicím vracet jejich původní, orientální jména, anebo přišli s novými názvy, odrážejícími jejich kulturní a politickou tradici.

Každá z válečných stran se dopouštěla zločinů, nicméně podmínky za jakých k tomu docházelo, nebyly totožné. Silnější musela nutně zapříčinit více strádání než slabší. Odlišovala s také motivace. Jestliže jedni dobývali a rozšiřovali se, druzí se ocitali v pozici obránců či poražených. Je důležité připomenout, že tyto role se nezřídka obměňovaly. Klíčovou roli hrálo rovněž vědomí vlastních chyb. Sarajevská vláda již roku 1993 přistoupila k reorganizaci své armády, v níž získali silné pozice avanturisté a kriminálníci. Tento krok byl neobyčejně riskantní, jelikož mohl ohrozit akceschopnost vojska a podrýt obranu držených území. Srbové a Chorvaté na nic podobného ani nepomysleli. Zvláště chování Republiky Srbské vykazuje značnou míru sebedůvěry a bezohlednosti. Její vedení nejtěžší zločiny plánovalo, provádělo a posléze maskovalo, aby se o nich nedozvěděla veřejnost.

Současný vývoj v zemích bývalé Jugoslávie ukazuje, že je nutné přehodnotit náhled na události z první poloviny 90. let. Patnáct let od Daytonské mírové dohody očividně není dostatečně dlouhá doba, aby pominuly vášně, ale touha po usmíření a spolupráci je silnější než kdy dříve. Vrcholoví politici se omlouvají za zločiny spáchané ve jménu jejich národa, navštěvují místa tragických události a diskutují o společné budoucnosti. V uvolněnější atmosféře vyplouvají na povrch skutečnosti, které oslabují tezi o srbské kolektivní vině a přenechávají více odpovědnosti chorvatské vládě, a to v Chorvatsku i v Bosně a Hercegovině, a v menší míře rovněž sarajevskému vedení. Nicméně ani za těchto okolností nelze relativizovat odpovědnost nejvlivnějších politiků a vojáků, jimž příslušnost k určitému národu posloužila jako záminka k ohavným zločinům.

Hercegpolitika

Chorvaté v Bosně a Hercegovině mají dle ústavy status konstitutivního národa. V praxi to znamená, že se chorvatské etnikum, tvořící 13 % obyvatelstva, spolu s Bosňáky a Srby dělí o čelné politické funkce ve státě, popřípadě mu vzniká nárok na samostatné politické zastoupení. V mnoha případech se jedná až o třetinový podíl na vykonávané politické moci. V případě Srbů tento podíl odpovídá jejich reálnému počtu, kdežto u Bosňáků je značně podceněn. Je třeba dodat, že s nekonstitutivními národy se vůbec nepočítá a ústava je zcela pomíjí. Případ Finci-Sejdić, v němž představitel židovské a romské komunity úspěšně žalovali Bosnu a Hercegovinu za diskriminaci ve Štrasburku, je toho zářným příkladem.

Podle zaběhnutých zvyklostí Chorvaté obsazují jedno ze tří křesel Předsednictva BaH, dále jsou přítomni v obou komorách celostátních a entitních parlamentů (Federace Bosny a Hercegoviny a Republiky Srbské), ve vládách na všech úrovních, v soudních, vzdělávacích, bezpečnostních a vojenských institucích.

Z výše řečeného vyplývá, že Chorvaté požívají rozsáhlou autonomii, která se vztahuje k jejich deklarované národní příslušnosti. Na druhou stranu mají oproti svým bosňáckým a srbským krajanům ztížené podmínky, jak se domoci svých práv. Na území Republiky Srbské po masových etnických čistkách v 90. letech skoro nežijí, ve Federaci BaH zase čelí početní převaze Bosňáků. Souběhem okolností chorvatské etnikum za posledních dvacet let významně prořídlo, a to ze 760 000 na 460-470 000. Projevila se tu válka, masové vyvražďování a přesuny obyvatelstva, špatná politická rozhodnutí, ale také nedobré sociální podmínky, které vedly k migraci do Chorvatska či západní Evropy.

Zde se dostáváme k samotné podstatě chorvatské otázky v Bosně a Hercegovině. Chorvatští politici, zastřešení nacionalistickým Chorvatským demokratickým společenstvím (HDZ), nejprve podpořili vyhlášení nezávislosti státu roku 1992, ale během následné války se přidali na stranu srbských separatistů a usilovali o vznik svého vlastního Herceg-bosenského státu, který by se výhledově připojil k Chorvatsku. Po zahraničním nátlaku od této myšlenky ustoupili a roku 1994 utvořili s Bosňáky jakous takous federaci. V ní získali status ústavního národa a díky silné decentralizaci státní správy také kontrolu ve čtyřech z deseti federálních kantonů a ve dvou dalších významné zastoupení. Touha po hlubší autonomii, ale bez jasně vytyčených cílů, kam má směřovat, však nepolevila. V několika vlnách se chorvatská elita pokusila ultimativně přestavět Federaci tak, aby došlo ke spojení všech oblastí s chorvatskou většinou, a poté vyhlásit třetí autonomní entitu v rámci Bosny a Hercegoviny. Naposledy se tento požadavek objevil u voleb roku 2006 a po loňském hlasování se ozývá ještě intenzivněji.

Za autonomistickým hnutím se skrývá frustrace většiny chorvatského obyvatelstva z poválečného vývoje. Kromě západní Hercegoviny, kde tvoří majoritu, se ocitli v jasné demografické, kulturní a politické defenzívě. Z Bosenské krajiny a většinově chorvatského Posáví byli vyhnáni Srby, ve střední Bosně jsou zatlačováni bosňáckým živlem. Urychlovacím motorem nespokojenosti je samo HDZ, jež po dvaceti letech u moci není kvůli ideologické vyprázdněnosti schopno artikulovat jiná než nacionální témata. Předseda strany Dragan Čović, kterému bylo svého času zakázáno vykonávat státnické funkce kvůli zneužití pravomocí, se vpasoval do role spasitele národa. Všudypřítomné korupční skandály, klientelismus a nepotismus byly jedněmi z mnoha příčin, proč se roku 2006 od HDZ oddělilo umírněné, pragmaticky orientované křídlo HDZ 1990.

Reakce partaje byla nekompromisní a zoufalá současně; po mnoha letech intenzivní spolupráce s bosňáckými nacionalisty se rozhodla uzavřít dohodu se zástupci Srbů. Obrat o sto osmdesát stupňů doplil příklon k nacionálnímu populismu, který se smířil s existencí etnicky čisté Republiky Srbské a všechnu svou energii přesměroval na Federaci. Účelové spojenectví, jehož cílem je konečný rozvrat Bosny a Hercegoviny, bylo zpečetěno vznikem robustnějších nacionálních bloků. Na chorvatské straně se opětovně spojily obě HDZ, umírnění byli zcela převálcováni nenapadnutelnými hesly radikálů, a nyní se srbskou podporou žádají křeslo celostátního premiéra. Tento přehnaný požadavek odráží strach chorvatských národovců, že přijdou o své výsadní postavení, a zároveň jim slouží jako argument o diskriminaci chorvatského národa. Již dvakrát byli také přehlasováni při výběru chorvatského člena předsednictva, kde s přehledem, a nemalou podporou Bosňáků, zvítězil kandidát Sociálně demokratické strany (SDP). Je až s podivem, že chorvatskému bloku nevadí podobné „machinace“ v Republice Srbské. Chorvaty naposledy pobouřila vznikající koaliční vláda ve Federaci, kde po boku SDP za Chorvaty usedne liberální Národní strana prací k prosperitě a konzervativní Chorvatská strana práva, jež mezi chorvatským korpusem dohromady získaly třetinovou podporu. Obě HDZ v afektu přistoupila k obstrukcím a úspěšně blokují konstituování celostátního i federálního parlamentu, resp. celostátní a federální vlády.

Nyní souhrnně. Volby v roce 2010 po letech oživily citlivou chorvatskou otázku. Její elektrizující náboj zastínil i dosud převládající bosňácko-srbský antagonismus. Vládnoucí chorvatská politická reprezentace v obavě před ztrátou vlivu změnila strategii a za svůj primární a jediný cíl označila vytvoření chorvatské entity. Zdánlivě oprávněný požadavek, jenž má podporu chorvatského voličstva, však naráží na nezdolný odpor probosensky a probosňácky orientovaných sil. Podpora ze strany Srbů nemá konstruktivní základ a dlouhodobě neobstojí. Sami reálně uvažující Chorvaté, zpravidla žijící v etnicky smíšených oblastech, si uvědomují, že územní autonomie nepřinese zlepšení sociálních podmínek, ba naopak zapříčiní všeobecnou izolaci a další odliv obyvatelstva. Jediným řešením je postupná reforma, založená na kompromisní dohodě. Nicméně obě HDZ již rozehrály nebezpečnou hru vabank – všechno nebo nic. Na úrovni Federace definitivně přichází moc, ale v kantonech a na celostátní úrovni mohou ještě dlouho vzdorovat přesile. Jediným poraženým v tuto chvíli je nespokojený chorvatský volič.