pátek 19. listopadu 2010

Tři scénáře pro Bosnu a Hercegovinu

V říjnu tohoto roku se v Bosně a Hercegovině uskutečnily parlamentní volby, které zcela zásadním způsobem určily budoucí vývoj země. Srbové a Chorvaté podpořili radikální nacionalisty, Bosňáci vyslovili důvěru umírněným nacionálům a sociální demokracii.

Již před volbami se přitom začalo rýsovat účelové spojenectví srbských a chorvatských národovců, jehož cílem je oslabení celostátních institucí a následné rozložení státního celku do tří etnonacionálních uskupení. To se dnes projevuje společnou žádostí, aby se příštím premiérem stal Chorvat z jedné konkrétní strany, jejíž volební zisk dosáhl pouhých 7 %. Obě vítězná hnutí, srbská Strana nezávislých sociálních demokratů (SNSD) a Chorvatské demokratické společenství (HDZ), však nezískala nadpoloviční podporu cílového (etno)elektorátu, a tak byla nucena hledat koaliční partnery. To se jim podařilo kupodivu snadno, neboť jejich „vlasteneckému“ programu nemohly či nechtěly poražené subjekty nic vytknout. Krátce po volbách tak na celostátní úrovni vznikly dva silné nacionální bloky, srbský SNSD-SDS (na celostátní úrovni zisk 25 %) a chorvatský HDZ-HDZ 1990 (10 %), jež mají za sebou dostatečný počet voličů a tedy i potřebnou legitimitu. Srbové přitom v Bosně a Hercegovině tvoří 34 % populace a Chorvaté 14 %.

Co do počtu hlasů nejúspěšnější Sociálně demokratická strana (SDP), deklarativně multietnický subjekt s bosňáckou voličskou základnou, nemá reálnou naději na vytvoření koalice umírněných sil, která by přednostně řešila tíživou ekonomickou situaci. Ačkoliv se intenzivně jedná o spolupráci SDP (17 %) a bosňácké SDA (13 %), výsledek rozhovorů není možné předem odhadnout. Rozpory mezi levicovými sekularisty a pravicovými tradicionalisty jsou trvalým zdrojem napětí uvnitř bosňáckého národa, který v Bosně a Hercegovině tvoří polovinu obyvatelstva. Za těchto okolností je možné očekávat trojí vývoj událostí.

1) Nacionální strany všech tří národů vytvoří v centrálním parlamentu koalici, který se pokusí napravit stávající poměry. Je otázkou, zda se k nim připojí SDP. K vytvoření dvoutřetinové, ústavní většiny bude ale její přítomnost nezbytná. Pragmatické strany (bosňácký Svaz pro lepší budoucnost, 8 %, srbská Strana demokratického pokroku, 2,5 %, a chorvatská Národní strana prací k prosperitě, 3 %) půjdou do nedobrovolné opozice. Srbové budou požadovat vrácení některých pravomocí do Republiky Srbské, jejich samosprávní jednotky v rámci státu. Chorvaté budou požadovat vytvoření vlastního územního celku na úkor Federace Bosny a Hercegoviny, druhé autonomní jednotky. Bosňáci budou ochotni ke kompromisům, ale budou za to žádat garance v podobě trvalé nedělitelnosti země a upevnění nejnezbytnějších pravomocí celostátních orgánů. Bosňácké obyvatelstvo však tuto dohodu z principu odmítne a bude žádat větší ústupky.

2) Nacionální strany vytvoří koalici, ale nebudou s to najít kompromis. Politická jednání se zablokují na další čtyři roky. Společenská atmosféra bude poznamenána všeobecnou apatií a pocitem zmaru. Přidružení k EU bude stále vzdálenější. V republice Srbské se začne utužovat autoritářský režim prezidenta Milorada Dodika a jeho SNSD. Výsledkem nečinnosti bude prohloubení ekonomické krize a další radikalizace politických elit a voličstva. Soužití ve společném státě bude prezentováno jako nemožné a neperspektivní. Stále častěji se bude mluvit o jeho definitivním rozpadu.

3) Vládnoucí elita bude hledat východisko z hospodářských obtíží v radikálním nacionalismu a separatismu. Srbové budou čekat na příhodný okamžik a pokusí se vyhlásit nezávislost. Jejich krok ovšem narazí na odpor mezinárodního společenství a Republika Srbská zamíří po vzoru Severního Kypru do mezinárodní izolace. Chorvaté se pokusí obnovit svou Herceg-Bosnu, a to i za cenu konfliktu s Bosňáky. Ve Federaci se jim podaří spojit tři z deseti kantonů s chorvatskou většinou a o další dva budou usilovat všemi dostupnými prostředky. Výsledkem jejich snažení bude jako v srbském případě izolace. Bosňácká část země, těžko odhadnout v jakém rozsahu, bude čelit dvěma výzvám. Buď se nechá strhnout hurávlastenectvím a zahájí boj o „přežití“, čímž na sebe přivolá hněv velmocí, anebo se vydá směrem k urychlené integraci do euroatlantických struktur, která ji ochrání před dravými sousedy.

Z těchto tří variant je patrné, že Bosna a Hercegovina nemá skoro žádnou naději na klidnou a prosperující budoucnost. Nejmenším ze všech zel je koalice nacionalistických stran, která provede byť i drobné korekce ústavy. Odměnou jí za to bude přibližování k Evropské unii. EU, ale hlavně USA, musí zároveň zvýšit tlak na místní politiky, aby se nebránili dohodě. Největší tíže odpovědnosti bude ležet na Bosňácích, zda přijmou krach idey o jednotné, občanské Bosně a Hercegovině. Srbové a Chorvaté by na oplátku měli zahájit konstruktivní dialog, jenž se oprostí od mentality rádoby utiskovaných menšin. Zvláště chorvatská reprezentace si musí uvědomit, že její případná neústupnost povede jen k další marginalizaci chorvatského národa.

středa 27. října 2010

Černohorské hledání sebe sama

Černohorci mají v zemích bývalé Jugoslávie pověst lenochů. Pravda, od nuzných pastýřů by nikdo ani nic jiného nečekal, ale časy se změnily. Černá Hora už dlouho není zemí bojovných hajduků, kteří by pro „svaté“ ideály, pravoslaví, čest a rodinu, položili své životy a při tom se trochu obohatili na cizí účet. Od druhé světové války se nosí politika a obchod.

Ještě donedávna platilo, že když chce mladý Černohorec uspět, odjede na studia do Bělehradu nebo Sarajeva a začne se politicky angažovat. Není proto těžké uhádnout, jaké mají kořeny srbští prezidenti Slobodan Milošević a Boris Tadić a bosenskosrbský politik Radovan Karadžić. Od roku 2006, kdy Černá Hora po osmaosmdesáti letech obnovila svou nezávislost, je ale všechno jinak.

Vlast Petra Petroviće Njegoše si na sebe upletla pořádně silný bič. Pro samou slávu z nově nabyté svobody málokdo postřehl, že samostatnost bude znamenat hlavně samotu a spory. Černá Hora se zničehonic zploštila a zmenšila, geograficky sice zůstala stejná, ale po duchovní stránce se její hranice zkrátily na pár desítek kilometrů mezi provinční Podgoricou a selským Nikšićem. Hleděnou balkánskou optikou, nejmenší (mezinárodně uznaný) balkánský stát se dostal do kulturně politické izolace. Chorvatsko a Bosna a Hercegovina udržovaly s Podgoricou jen formální vztahy. Málokterý Chorvat mohl zapomenout na odstřelování Dubrovníku černohorskými jednotkami v roce 1991, Bosňané a Hercegovci (Bosňáci a Chorvaté) považují sousední stát za agresora ve čtyřleté válce. Dosud bratrské Srbsko přijalo rozbití společného státu jako nůž vražený do zad a sáhlo k odvetným krokům.

Vznik nového státu uvítalo kupodivu méně lidí, než se očekávalo. Černohorci se totiž za posledních dvacet let významně proměnili. Jestliže se k místní identitě roku 1991 přihlásilo 62 % lidí, o dvanáct let později už jen 43 %. Uvedená čísla odráží problematická zákoutí etnicky černohorské identity. Ta je veskrze totožná se srbskou, s níž sdílí jednu kulturu, jazyk, náboženství a zvyky. V době obrody srbského nacionalismu v 80. a 90. letech se nemalá část Černohorců (zhruba jedna třetina) identifikovala s několikanásobně početnějšími sousedy. Je příznačné, že za Srby se považují hlavně obyvatelé severu Černé Hory, který byl k zemi připojen ze všech regionů nejpozději. Pro vyhlášení nezávislosti bylo třeba uspořádat referendum, ve kterém se 55 % voličů vysloví pro odtržení. Černohorců bylo málo, a tak pomohly menšiny, Bosňáci/Muslimové (12 %) a Albánci (5 %), jimž za to byly slíbeny ústupky. Pro se nakonec vyslovilo 55,5 % k hlasování přišlých občanů. Těsnější výsledek být snad ani nemohl.

Proč ale došlo k vyhlášení nezávislosti až v novém tisíciletí a ne dříve, kdy to udělaly jiné republiky jugoslávské federace? Předně v letech 1990-1998 republice vládli komunisté (od 1991 jako Demokratická strana socialistů, DPS) pod vedením prosrbského Momira Bulatoviće, kteří čile spolupracovali se Slobodanem Miloševićem. Jejich vzájemné sympatie vyplývaly z touhy po moci za každou cenu. V roce 1998 byl ale Bulatović poražen stranickou opozicí a přepustil své místo pročernohorskému Milu Đukanovićovi, který s menší přestávkou zemi vládne dodnes. Proč ale zrovna rok 2006? Černohorské vedení bez újmy přežilo bombardování NATO (1999) a Miloševićův pád (2000), ale v okamžiku, kdy Srbsko začalo účtovat s minulostí, se rozhodlo pro ryze autonomní politiku. Podgorica správně vytušila, že mezinárodní společenství a veřejnost jako původce balkánských válek vidí Srbsko, a nikoli Černou Horu. Osamostatnění se tak nabízelo jako snadné řešení, jak zemi přiblížit Evropské unii a jejím štědrým fondům. Podgorické vedení se svými záměry neotálelo a roku 2002 svévolně přešlo na společnou evropskou měnu. Čtyřleté překlenovací období, po které se mělo diskutovat o společné srbsko-černohorské budoucnosti, bylo předem znehodnoceno černohorskou stranou. Jeden z dalších důvodů, proč Đukanović tolik stál o nezávislost, je ryze soukromý. Obecně je známo, že se podílel na pašování cigaret a dalšího zboží a takto nashromáždil ohromný majetek. Ten se dnes odhaduje na stěží uvěřitelných 11,5 miliard eur. Je málo pravděpodobné, že by jako premiér suverénní země stanul před nezávislým soudem.

Po referendu se vládnoucí strana pustila do boje s (pro)srbskou opozicí. Jejím cílem bylo a stále je homogenizovat domácí obyvatelstvo, a to hned v několika oblastech. DPS horlivě podporuje svébytnost černohorského národa, vypomáhá neuznané Černohorské pravoslavné církvi a podílí se na kodifikaci černohorského jazyka. V menšinové politice lavíruje a často zastává dvojaké postoje. Albánskou a chorvatskou komunitu široce podporuje, zato Bosňáci a Muslimové jsou často vystavováni ústrkům. Stále platí stereotypy o slovanských muslimech jako islamizovaných Černohorcích a Srbech.

Černá Hora je v nelehkém období hledání své vlastní cesty. Na zahraničně politické scéně se profiluje proevropsky, hledá smířlivý dialog s Chorvatskem a Bosnou a Hercegovinou, ale zároveň otevírá dveře ruskému kapitálu. Užší spolupráce se Srbskem je prozatím vyloučená. Snahy budovat jednotnou společnost okolo černohorského národa se zatím příliš nedaří a zřejmě ani v budoucnu nebudou úspěšné. Je zde příliš mnoho skupin, které vývoj po roce 2006 zklamal. Místní Srbové žádají status konstitutivního národa a bližší kontakty s Bělehradem, Bosňáci doufají v přeshraniční autonomii Sandžaku (severu Černé Hory a jihozápadu Srbska), Albánci si přejí spolupráci s okolními albánskými komunitami. Takováto situace je dlouhodobě neudržitelná, a pokud se vládnoucí garnitura bude chtít udržet u moci, bude muset přistoupit na četné kompromisy. V tomto okamžiku se k nim nemá.

středa 20. října 2010

Případ Jurišić: Bosna vs. Srbsko

V roce 2007 srbská policie v Bělehradě zatkla Iliju Jurišiće, bosenskohercegovského občana, jenž podle ní organizoval útok na kolonu Jugoslávské lidové armády (JNA) v květnu 1992 v severobosenském městě Tuzla. Na první pohled banální událost má ale hlubší smysl a odkrývá pozadí problematického soužití dvou balkánských zemí.

V dubnu 1992 Bosna a Hercegovina vyhlásila nezávislost, proti níž se postavil jak zbytek Jugoslávské federace (tehdy již jen Srbsko a Černá Hora), tak třetina jejích obyvatel, vesměs srbského původu. Srbští představitelé na čele s Radovanem Karadžićem osamostatnění neuznali a na protest odešli ze sarajevské vlády a parlamentu. Začala válka.

Na území nově vzniklého státu byly dislokovány početné jednotky JNA, často se uvádí údaj 80-90 000 vojáků, o jejichž osudu nebylo předem rozhodnuto. Skoro ze dne na den se z mnohonárodnostní armády, která svým ozbrojeným vystoupením ve Slovinsku a Chorvatsku ztratila kredit ochránce státu a všech jeho obyvatel, stalo výhradně srbsko-černohorské vojsko. JNA se v začínajícím konfliktu přiklonila jednoznačně na stranu bosenských Srbů a začala útočit na území mimo svou kontrolu.

Ozbrojené složky Bosny a Hercegoviny vznikaly za velmi ztížených podmínek, jelikož JNA, de facto armáda cizího státu, odmítla vyklidit kasárny a předat drženou výzbroj a výstroj. První měsíce po osamostatnění tak roli vojska plnily oddíly ministerstva vnitra, teritoriální obrany, vzniklé v 70. letech jako aktivní zálohy v případě zahraniční intervence, a militantní spolky typu Vlastenecké ligy, Chorvatské rady obrany a Chorvatských ozbrojených síl. Netřeba připomínat, že v těchto jednotkách působili lidé fakticky či domněle loajální sarajevské vládě, převážně Bosňáci a Chorvaté. Velitelé provládních bojůvek, vědomi si vojenské převahy JNA, často uplatňovali defenzivní strategii a taktiku partyzánského boje. A zde se dostáváme k případu Iliji Jurišiće.

Jurišiće vstoupil do války jako penzista. V dubnu 1992 byl mobilizován a následně působil na tuzlanském oddělení ministerstva vnitra jako kriminalista a telefonista operativního štábu. Dne 15. května 1992 měl zrovna pohotovost, když starosta Selman Bešlagić nařídil opětovat střelbu konvoje stahujících se jednotek JNA. Obdobný rozkaz dostaly vládní síly 2. a 3. května také při stahování jugoslávské armády ze Sarajeva. Dodnes je sporné, zda mezi místními veliteli a generalitou JNA existovala jakákoli dohoda o bezpečném průchodu či nikoli. Na mezistátní úrovni tomu tak nebylo, i když srbští činitelé často tvrdí opak.

O jednom nemůže být sporu: vládě loajální jednotky přeťaly několikakilometrovou kolonu JNA, ve které bylo asi 500-600 vojáků s veškerým itinerářem kasáren. Kdo útok vyprovokoval, není možné určit. Rozdílně lze interpretovat i zdůvodnění útoku. Bosenská strana argumentuje tím, že JNA byla cizí armádou a v zemi prováděla ozbrojenou agresi. Útok na ni byl legitimní, už jen z toho důvodu, že odvážené zbraně by předala bosenským Srbům. Srbská strana hodnotí přepad kolony jako válečný zločin, masakr neozbrojených vojáků. Výsledkem střetnutí bylo skutečně několik desítek mrtvých. Nejčastěji se uvádí 51 zabitých vojáků JNA, srbské zdroje uvádí až 200, a 3 usmrcení Tuzlané. Těm, co se nepodařilo prchnout, byli zajati, mučeni a následně vyměněni. Pro místní se 15. květen stal symbolem odporu a od té doby je slaven jako Den osvobození Tuzly.

Hodnotit účast Iliji Jurišiće na přepadu kolony je značně sporné. On sám nevelel přepadu ani se ho fyzicky neúčastnil. Podle řady svědectví jen dále rozšiřoval rozkazy tuzlanského vedení. Srbským úřadům to však vůbec nevadilo a ještě před zahájením soudního procesu ho vykreslily jako zločince prvního rangu. Přelíčení mělo přitom řadu procesních nedostatků, neobsahovalo žádné přesvědčivé důkazy a mezi svědky figurovali převážně bývalí příslušníci JNA, ale na jeho konci stál rozsudek 12 let vězení nepodmíněně. Tvrdý rozsudek vyvolal zděšení v bosňácké-chorvatské části Bosny a Hercegoviny, kde jej lidé pochopili jeho srbskou pomstu a pokračování agrese vůči svému státu. V tomto duchu se vyjádřili nesrbští členové předsednictva a mnozí další politici. Je paradoxní, že Jurišiće, ač Chorvata, nehájily chorvatské nacionalistické strany. Důvod je zřejmý, je pro ně až příliš „bosenský“ a málo hájí jejich politické cíle. Srbové trest naopak přijali se zadostiučiněním.

Tuzlanský rodák strávil ve vězení celkem tři a půl roku, než se jeho případ znovu dostal k soudu, tentokrát odvolacímu. O poznání klidnější jednání, do něhož se prostřednictvím videotelefonů zapojili i svědci z Bosny a Hercegoviny, skončilo zrušením rozsudku první instance. Jurišić byl propuštěn, ale soudní peripetie tím pro něj neskončily. Jedinou satisfakcí za promarněné roky je mu aureola vlastence a bojovníka proti zlovůli moci.

Na případu Jurišiće je vidět, jakým způsobem Srbsko přistupuje ke svému menšímu sousedovi. Z pozice silnějšího diktuje své požadavky a má jistotu, že v jedné části Bosny a Hercegoviny, V Republice Srbské, vždy získá podporu. V tomto kontextu se nabízí otázka, na základě jakých pravomocí Bělehrad soudí občany cizího státu, jež se údajně dopustili trestného činu mimo srbské teritorium, a při tom svévolně obchází instituce jednoho suverénního státu. Podobnou hru Srbsko rozehrálo i s Ejupem Ganićen, válečným členem Předsednictva BaH, který byl na jeho žádost zadržen v březnu tohoto roku v Londýně. Za vinu mu byl kladen přepad výše zmíněné kolony v Sarajevu. Srbsko však nepředložilo relevantní důkazy a Ganić byl v červenci propuštěn. Za celou akcí stál navýsost ambiciózní srbský ministr zahraničí Vuk Jeremić, kterému se ale nakonec vymkla u ruky. Přelíčení skončilo pro srbskou stranu blamáží, jelikož Bělehrad nechtěně přiznal válečný vztah mezi oběma státy v 90. letech, což dosud rezolutně odmítal.

úterý 19. října 2010

Gay Parade aneb když se mládež zlobí

Dnes si jen málokdo vzpomene, jak dopadl první pokus srbských homosexuálu uspořádat duhový průvod Bělehradem v roce 2001. Jen pro připomenutí; účastníci pochodu byli slovně uráženi a následně, kdy se policie vzdala jakéhokoli pokusu o uklidnění situace, fyzicky napadeni. Od té doby uplynulo již devět let. Během nich nemálo gayů a leseb ze Srbska emigrovalo, část se zneviditelnila, oženila se či vdala, a zbytek se uzavřel do mikrosvěta liberálních spolků a klubů. Touha po uznání však nevymizela.



Dne 10. října se uskutečnil druhý pochod, který tentokrát začal a skončil podle harmonogramu pořadatelů. Zhruba tisícovka odvážných, v níž nechyběli čelní politici, se prošla centrem města a bezpečně se rozešla do svých domovů. Samo o sobě to je mimořádný úspěch, i když byl vykoupen nasazením 5000 policistů a strážníků. Loni bezpečnostní složky odmítly garantovat bezpečnost shromáždění a aktivisté je museli na poslední chvíli zrušit.

Nezůstalo však jen u idylických slov o lidských právech. Ve stejný čas se uskutečnila několikanásobně početnější demonstrace odpůrců práv sexuálních menšin, která přerostla v otevřenou bitvu mezi policií a radikálními demonstranty. Při brutálních potyčkách bylo zraněno 100 osob, z toho 80 policistů. Strážci pořádku následně zatkli na 250 výtržníků. Řádění tím ale neskončilo. Skupinky radikálů začaly napadat sídla liberálních stran, budovu srbské radio-televize a rabovat obchody. Fyzicky napaden byl také jeden švýcarský občan.

Pro Středoevropana stěží pochopitelné vývoj událostí má řadu příčin. Srbská společnost je tradičně rozpolcená na dvě části. Jedna z nich je svou povahou městská, liberální, moderní, kosmopolitní a proevropská, druhá je převážně venkovská, konzervativní, pravoslavná a národovecká. Za dlouhé vlády Slobodana Miloševiće byly misky vah vychýleny ve prospěch zpátečníků, kteří hanili Západ a horovali pro spojenectví s Ruskem. Se změnou režimu, letos v říjnu je tomu přesně deset let, došlo k uvolnění poměrů, ale základní dělící linie je stále platná. Na politické scéně jsou toho svědkem dva soupeřící mocenské bloky, Demokratická strana a Srbská pokroková (sic!) strana. Ponechme stranou, že se nyní obě hlásí k Evropské unii. S mírnou nadsázkou se dá tvrdit, že uplynulého víkendu proti sobě stály dva protikladné obrazy současného Srbska.

A jak do tohoto bipolárního společenství zapadají sexuální menšiny? Liberálové je většinou podporují, byť se přitom snaží nepoštvat proti sobě hlas většinové (homofobní) populace, konzervativci je zavrhují s odůvodněním, že jsou nežádaným importem Západu, který rozbíjí tradiční, rozuměj pravoslavné rodinné vazby. Nelze pominout, že přechod od komunismu ke kapitalismu a demokracii měl v Srbsku obzvláště dramatickou podobu. Zbrklý návrat k nacionálním a náboženským kořenům, hluboká ekonomická krize, mezinárodní izolace a kult agresivního machismu jsou jedněmi z mnoha průvodních jevů posledních dvaceti let vývoje. V takové prostředí nemá odlišnost, ať už jakéhokoli rázu, na růžích ustláno. Naneštěstí ani v budoucnu není možné očekávat výraznější zlepšení. Byli to především mladí lidé, fanoušci dvou bělehradských fotbalových klubů a členové ultrapravicových organizací, kteří vystupovali nejagresivněji.

sobota 16. října 2010

Všeobecné volby v Bosně a Hercegovině: vítězové a poražení

V neděli 3. října se v Bosně a Hercegovině uskutečnily všeobecné volby, v pořadí již šesté od vyhlášení nezávislosti (1992) a konce čtyřleté války (1995). V místních poměrech to znamená, že lidé zvolili tři členy předsednictva (zástupce tří zdejších konstitutivních národů), ústřední parlament, parlamenty dvou samosprávních regionů (Federace Bosny a Hercegoviny a Republiky Srbské), jednoho lokálního prezidenta a parlamenty v kantonech, nižších územních jednotkách Federace. Kvůli paralelnímu sčítání ústřední volební komise oznámí konečné výsledky nejdříve za týden, ale již z předběžných čísel je možné určit vítěze a poražené voleb. Hlasování provázela i navzdory jejich důležitosti poměrně nízká volební účast, zhruba 56%. Svůj podíl na tom měl dlouhodobý nezájem velké části veřejnosti o politické dění v zemi a také vysoké procento Bosňanů žijících v zahraničí.

Místní volební systém, jehož základy byly položeny při mírových rozhovorech v Daytonu roku 1995, je mimořádně složitý a pokaždé si vyžádá vysokou daň v podobě mnoha neplatných lístků. Voliči přitom ze zákona hlasují podle své regionální a nacionální příslušnosti. Tyto skutečnosti spolu s poměrným systémem a nízkou uzavírací klauzulí způsobují vysokou roztříštěnost politického spektra. V praxi to vypadá tak, že Srbové (35 % obyvatel) volí srbská uskupení ve svém regionu, Bosňáci (cca 48 % obyvatel) a Chorvaté (cca 15 % obyvatel) své strany ve Federaci. Specifikem Bosny a Hercegoviny je neexistence tradičního pravo-levého členění. Až na několik výjimek se jedná o umírněné nebo radikální nacionalisty s ideologicky nesourodým programem.

Ve Federaci Bosny a Hercegoviny lidé volí bosňáckého a chorvatského člena předsednictva, v Republice Srbské člena srbského. Toto hlasování, stejně jako v roce 2006, rozjitřilo emoce, jelikož Bosňáci opětovně v masové míře podpořili stávajícího chorvatského zástupce Željka Komšiće. Místopředseda Sociálně demokratické strany (SDP), nejsilnějšího opozičního uskupení a jediné velké jakés takés multietnické strany, získal 61 % hlasů a v absolutních číslech dokonce předstihl vítězného bosňáckého kandidáta. Jeho popularita mezi Bosňáky sahá až do válečného období, kdy se účastnil bojů v Sarajevu na straně vlády a získal nejvyšší vojenské vyznamenání. Strany s chorvatským prefixem přiznaly svou porážku, ale zároveň odmítly uznat legitimitu volby, která podle jejich mínění Chorvatům odpírá ústavní právo vybírat svého prezidenta. Mezi bosňáckými politiky zvítězil umírněný nacionalista Bakir Izetbegović s 35 % hlasy, syn zesnulého prezidenta Aliji Izetbegoviće a vysoký činitel Strany demokratické akce (SDA). Současný člen předsednictva Haris Silajdžić a předseda Strany pro Bosnu a Hercegovinu (SBiH) skončil až na třetím místě s 25 %. Po odchodu radikálního Silajdžiće lze očekávat zklidnění politického klimatu mezi vládnoucí elitou a větší ochotu ke kompromisům mezi Bosňáky a Srby. V Republice Srbské mandát znovu obhájil (čas od času) umírněný nacionalista Nebojša Radmanović ze Svazu nezávislých sociálních demokratů (SNSD) s 50 % hlasů. Těsně za ním skončil pragmatik a bývalý ministr zahraničí Mladen Ivanić, společný kandidát opozice. Ivanić svůj boj prozatím nevzdává a odvolává se na přepočet 60 000 neplatných lístků, z nichž i sama třetina by mu pomohla k vítězství.

Více než u předsednictva, které zásadně ovlivňuje pouze zahraniční politiku, je důležité obsazení ústředního parlamentu. Na něm závisejí nutné reformy, které mají zemi dovést do NATO a Evropské unie. Bosna a Hercegovina je dnes nejzaostalejší zemí Balkánu s nejvyšší mírou nezaměstnanosti a korupce v Evropě. Podle ústavy ze 42 poslanců pocházejí dvě třetiny z Federace a jedna třetina z Republiky Srbské. Platí nepsané pravidlo, že premiérský post obsazuje strana s nejvyšším počtem hlasu, a to bez ohledu na počet křesel. V boji o prvenství se utkaly SDP z Federace a SNSD z Republiky Srbské. Přestože se obě strany hlásí k levici, skutečnou moderní levicovou stranou je postkomunistická SDP. SNSD pod vedením autoritativního Milorada Dodika tíhne k halasnému nacionalismu a soustavně vznáší požadavek na nezávislost Republiky Srbské. Vítězství si nakonec odnesla proevropsky orientovaná SDP, ale její pozice nebude nijak snadná. Pro vytvoření životaschopné koalice se bude muset spojit s dalšími třemi čtyřmi stranami (koalice s SDA je na spadnutí), mezi kterými musí být jedna z Republiky Srbské. Není zcela vyloučené, že vládu znovu vytvoří nacionalisté z obou regionů a na další čtyři roky zablokují jakýkoli politický i ekonomický pokrok. V takovém případě by hrozil kolaps ústředních orgánů a pozvolný a jistě i definitivní rozpad vnitřně rozděleného státu. Proti osamostatnění Republiky Srbské by se však tvrdě postavila SDP a všechny bosňácké nacionální strany, které usilují o vyšší pravomoci pro centrální orgány. O silové řešení ale žádná ze stran neusiluje, alespoň prozatím.

V 98členném sněmu Federace získala největší podporu SDP s 26 % hlasů. Na druhém místě skončili umírnění nacionalisté z SDA, jimž odevzdal hlas skoro každý pátý volič. Velkým překvapením voleb je Svaz pro lepší budoucnost bosňáckého madiálního magnáta Fahrudina Radončiće, který rok od svého založení obdržel 12 % hlasů. Ve Federaci je více než jisté, že vznikne rudo-zelená koalice SDP-SDA, do níž bude zřejmě kooptováno nacionálně umírněné Chorvatské demokratické společenství (HDZ 1990) s 5 % hlasů. Také na nižší samosprávní úrovni zabodovala SDP, když zřejmě opanovala polovinu z deseti kantonů. Ve zbývajících pěti utržila nejvyšší počet hlasů HDZ, ale reálnou šanci vládnout má pouze ve třech, kde převažuje chorvatské obyvatelstvo.

V Republice Srbské již podruhé drtivě zvítězil SNSD s 45% podporou, který zároveň obsadí nadpoloviční většinu křesel v místní 83členné sněmovně. Předseda strany a současný premiér Milorad Dodik mimoto zvítězil v boji o křeslo místního prezidenta s 52 % hlasů. O tom, kdo ho nahradí na postu ministerského předsedy, zatím nepadlo ani řeči. Zřejmě se po vzoru Putina pokusí prosadit jednoho ze svých bezmezně oddaných spolupracovníků.

Výsledky voleb ukazují několik tendencí. Ve Federaci se po deseti letech vrátila na výsluní SDP se svým ambiciózním programem hospodářských, politických a sociálních proměn. Dosud vládnoucí nacionalisté z SDA a SBiH drtivě prohráli, druhá ze stran přišla dokonce o dvě třetiny voličů, a to především kvůli neschopnosti řešit tristní ekonomickou situaci. Čísla ukazují, že každý druhý bosňácký volič se vyslovil pro zásadní změnu. Dvě klíčové chorvatské strany, HDZ a HDZ 1990, si kvůli početně omezenému chorvatskému elektorátu ani nepolepšily, ani nepohoršily. Zdá se ale, že nacionálně umírněné HDZ 1990 (vzniklo roku 2006 odtržením od HDZ) na svou radikálnější jmenovkyni významně ztrácí. Požadavek na vznik třetího samosprávného regionu s chorvatskou většinou zůstane i nadále nesplněným slibem chorvatských národovců. V Republice Srbské se poměry výrazně nezměnily. Srbští voliči ukázali, že i přes špatné životní podmínky netouží po změně politického vedení a dali přednost jistotě politicky nevyzpytatelného SNSD.