Chronologie války v Bosně a Hercegovině 1992, leden–duben

Socialistická republika Bosna a Hercegovina vstupuje do roku 1992 s nadějí, že válka podobná té v Chorvatsku se už nikdy a nikde nebude opakovat. Bratrství a jednota mezi zdejšími národy přeci jen zvítězí nad vzájemným strachem a nenávistí. Politické elity nicméně počítají s odlišným vývojem. Bosenskohercegovští Muslimové a Chorvaté směřují k samostatnosti, byť z odlišných důvodů, Srbové za každou cenu trvají na udržení Jugoslávie, ať už je tím míněno cokoli. Muslimy vede politický disident, právník, samozvaný islámský myslitel a nejistý muž důchodového věku Alija Izetbegović (66), Chorvaty agilní a prostořeký novinář Stjepan Kljuić (52) a Srby psychiatr, rekreační básník a defraudant s nekonečnými ambicemi Radovan Karadžić (46). Nacionálně nevyhraněné občany, bývalé komunisty a nynější socialisty, konzervativce, liberály a zelené, muže a ženy bez přídomků, nevede zhola nikdo – pouze nejistota, že dnešní relativní klid vystřídá bouře, která všechny bez výjimky uvrhne do zkázy.

Předválečné trio: Chorvat z HDZ Stjepan Kljuić, Srb z SDS Radovan Karadžić, Muslim z SDA Alija Izetbegović

Na přelomu let 1991 a 1992 Jugoslávská lidová armáda (JNA) prochází významnou reformou – na území Srbska, Černé hory, Makedonie a Bosny a Hercegoviny vznikají čtyři vojenské oblasti (namísto pěti v hranicích SFRJ). Ze Slovinska a Chorvatska je stahována veškerá technika a loajální mužstvo, a to převážně do centrální jugoslávské republiky. Bosna a Hercegovina spadá převážně pod Druhou vojenskou oblast, jejímž velitelem byl jmenován generál srbského původu Milutin Kukanjac. Co do územního rozsahu tato oblast zabírá Bosnu a v Chorvatsku navíc Západní Slavonii, Baniji, Liku, Korun a Kninskou krajinu – tedy oblasti, kde chorvatští Srbové 19. 12. 1991 jednostranně vyhlásili Republiku Srbskou krajinu. Východní Hercegovina spadá pod Čtvrtou vojenskou oblast a západní Hercegovina pod Vojenskou přímořskou oblast. O překotných změnách v organizaci a hierarchii JNA svědčí i fakt, že v únoru 1992 bylo penzionováno 30 starších generálu a v květnu dalších 38, mezi nimi i Kukanjac. Svazového ministra obrany srbo-chorvatského původu z Chorvatska Veljka Kadijeviće začátkem ledna nahradil náčelník generálního štábu JNA Blagoje Adžić, bosenský Srb. Novým náčelníkem byl vybrán generál srbského původu Života Panić. Zanedlouho se však musel poroučet i Adžić, když 8. 5. podal vynucenou demisi. Panić se 20. 5. 1992 stal náčelníkem generálního štábu nově zřízené Armády Jugoslávie, kde ho 26. 8. 1993 vystřídal generál srbského původu Momčilo Perišić.

2. 1. V Sarajevu je podepsáno příměří mezi Chorvatskem a Jugoslávskou lidovou armádou, které dojednal chorvatský ministr obrany Gojko Šušak, generál JNA Andrija Rašeta a mírový vyslanec generálního tajemníka OSN Cyrus Vance. Obě strany konfliktu se zavázaly, že ukončí boje a setrvají na dosažených pozicích.

7. 1. MiG-21 JNA útočí na dva vrtulníky s pozorovateli Evropských společenství u chorvatského města Varaždin. Jeden vrtulník rychle padá k zemi, na jeho palubě umírá 5 osob, a druhý byl donucen k nouzovému přistání. Druhého dne jugoslávský ministr obrany a generál JNA Veljko Kadijević podává rezignaci, třebaže odmítá jakoukoli zodpovědnost za tragický incident.

9. 1. V sarajevském hotelu Holiday Inn je ustavena separatistická Republika srbského národa Bosny a Hercegoviny. Brzy se pro ni vžilo označení Srbská republika BaH, resp. Republika Srbská BaH. Již v první polovině roku 1991 dochází k prohlubování spolupráce mezi bosenskohercegovskými okresy se srbskou majoritou (např. formou sdružení okresů). V září roku 1991 byly vyhlášeny čtyři tzv. srbské autonomní oblasti (SAO Bosanska Krajina, SAO Semberija, SAO Romanija a SAO Hercegovina) na území okresů s absolutní srbskou většinou.



Primárním cílem bosenskosrbských představitelů, jež zaštiťovala Srbská demokratická strana (SDS) a její předseda Radovan Karadžić, bylo zabránit rozpadu stávající Jugoslávie, resp. udržet všechny Srby v jednom státě. Jejich argumentace se opírala o více či méně nepodložený strach z opakování genocidy z druhé světové války a právo národa na sebeurčení. Politici dokola opakovali, že pokud srbskému národu nebude umožněno setrvat v SFRJ, ve které ovšem po odtržení Slovinska a Chorvatska jasně dominovali Srbové a jejich autoritářský vůdce Slobodan Milošević, vzepřou se nezávislosti Bosny a Hercegoviny. Když k tomu přeci jen dojde, s použitím všech dostupných prostředků vybojují autonomii a připojení ke zbytkové Jugoslávii. Jakékoli kompromisní návrhy ohledně změny státního zřízení z federace na volnou federaci či konfederaci rezolutně odmítali.

Od poloviny roku přitom dochází k vážnějším mezietnickým incidentům. Na jaře 1991 význační Srbové okresu Bosanska Krupa (74 % Muslimů a 24 % Srbů), mezi nimi i předáci SDS, svévolně postavili sochu všeobecně uznávanému spisovateli Branku Ćopićovi, zdejšímu rodákovi srbského původu. Ve zjitřené atmosféře byl tento akt považován za očividnou provokaci. Vedení okresu, v němž měla většinu muslimská SDA, poté v červenci rozhodlo o jeho demontáži. Poté je 8. září v městečku Bosanska Otoka davem na mostě zadržen a poté obležen na policejní stanici Milan Martić, ministr vnitra separatistické Republiky Srbská krajina, a plukovník JNA Dušan Smiljanić. Není jasné, kdo lidi k akci vybídl. Na pravém břehu řeky Uny, která dělí okres na dvě poloviny a za níž mají většinu Srbové, se objevují stovky prosrbských ozbrojenců hrozících útokem na městečko, pokud nedojde k propuštění zadržených. Na přímluvu republikového a jugoslávského politického i armádního vedení jsou nakonec oba propuštěni. Srbští policisté, instruovaní SDS, poté 9. září opouštějí s vybavením Bosenskou Krupu a usazují se v obci Jasenica, kde setrvávají do 12. září, kdy je dosaženo dohody mezi oběma stranami.

Srbští poslanci se 15. 10. 1991 postavili proti koalici muslimských a chorvatských nacionalistů, kterým se za podpory části tzv. občanských stran podařilo odhlasovat memorandum o suverenitě země v rámci Jugoslávie. Ve 240členném parlamentu zasedalo 86 poslanců z muslimské Strany demokratické akce (SDA), 72 ze Srbské demokratické strany (SDS), 44 z Chorvatského demokratického společenství (HDZ) a 38 z ostatních stran, přičemž etnické složení bylo následující: 99 Muslimů, 85 Srbů, 49 Chorvatů a 7 ostatních. Tímto krokem byly místní zákony nadřazeny svazovým. Sarajevský parlament před hlasováním kolektivně opustilo 77 srbských poslanců (všichni členové SDS, 1 ze Srbského hnutí obnovy a 4 ze Svazu reformních sil) a 24. 10. ustavilo vlastní zákonodárný sbor – Parlament srbského národa v Bosně a Hercegovině. Řady tohoto sněmu se brzy rozrostly až na 83 srbských poslanců. SDS poté ve dnech 9.–10. 11. mezi srbským obyvatelstvem zorganizovala referendum, v němž se drtivá část Srbů vyslovila pro setrvání v Jugoslávii. Do plebiscitu se údajně zapojilo až 1,350 mil. bosenskohercegovských obyvatel a 98 % se vyslovilo kladně. Jeho důvěryhodnost ovšem sráží skutečnost, že hlasovací lístky měly jiný obsah pro Srby (modrý lístek s textem Da li ste za odluku koju je 24. oktobra 1991. donijela Skupština srpskog naroda u Bosni i Hercegovini, po kojoj bi Srbi ostali u zajedničkoj državi Jugoslaviji koja bi obuhvatala Srbiju, Crnu Goru, Srpsku autonomnu oblast Krajinu, Srpsku autonomnu oblast Slavoniju, Baranju i zapadni Srem, te sve ostale koji žele ostati u takvoj državi?) a nesrby (žlutý lístek s textem Da li ste za to da Bosna i Hercegovina ostane republika sa ravnopravnim statusom u zajedničkoj drzavi Jugoslaviji sa svim ostalim republikama koje se takođe izjasne tome u prilog?) a volební účast byla nereálně vysoká, srbská populace včetně dětí dle sčítání lidu z roku 1991 čítala 1,366 mil. obyvatel, přičemž nesrbové referendum prakticky ignorovali.

Parlament srbského národa pak 21. 11. 1991 vyhlásil nově pět srbských autonomních oblastí (SAO Bosanska Krajina, SAO Semberija, SAO Sjeverna Bosna, SAO Romanija-Birač a SAO Hercegovina), které sice jako federální jednotky tvořily Bosnu a Hercegovinu, zároveň ale zůstávaly nedílnou součástí SFRJ. Původní teritoriální rozsah SAO se zvětšil o strategicky důležité okresy, v nichž Srbové neměli absolutní většinu (např. Sanski Most a Zvornik) a mnohdy ani výraznější menšinové zastoupení (např. Banovići a Srebrenik). Argument pro začlenění oblastí s nesrbskou většinou se našel v masovém vyvražďování za druhé světové války, které Srby údajně připravilo o četná etnická území. Ve skutečnosti bylo cílem získat kompaktnější území s nepřerušenými hranicemi.

Samozvaná Republika srbského národa Bosny a Hercegoviny se již nepovažuje za integrální součást Bosny a Hercegoviny, ale federální jednotkou samotné Jugoslávie. Jejími vůdci jsou srbští politici zvolení při prvních demokratických volbách 18. 11. 1990 do bosenskohercegovských státních orgánů. Dva ze sedmi členů kolektivního Předsednictva SRBaH, Nikola Koljević a Biljana Plavšićová, tvoří neformální předsednictvo Srbské republiky, předseda bosenskohercegovského parlamentu Momčilo Krajišnik obsazuje post předsedy parlamentu srbského národa. Skutečným vůdcem parastátu je ale Radovan Karadžić, který vyjma poslaneckého mandátu nikdy nezískal žádnou volenou funkci.

14. 1. Z iniciativy nacionalistického Chorvatského demokratického společenství (HDZ) vzniká samozvané území Chorvatské společenství Usora. Ta je v pořadí třetí separatistickou oblastí, která se připojuje k myšlence chorvatského státu či kantonu v rámci Bosny a Hercegoviny. Již 12. 11. 1991 bylo vyhlášeno Chorvatské společenství Bosenské Posáví s centrem v Bosenském Brodu a 18. 11. 1991 Chorvatské společenství Herceg-Bosna s centrem v Mostaru (které zahrnulo okresy s většinovým i menšinovým chorvatským obyvatelstvem v západní Hercegovině a ve střední Bosně). Po Usoře 27. 1. ještě následovalo Chorvatské společenství Střední Bosna. Vytvoření Herceg-Bosny v řadách HDZ způsobilo nepřekonatelný rozkol – probosensky orientovaní členové (hl. z Posáví) v čele s předsedou Stjepanem Kljuićem hájili nedělitelnost Bosny a Hercegoviny, kdežto hercegovští zástupci souhlasili s chorvatským prezidentem Franjou Tuđmanem, že nejlepší bude zemi rozdělit se Srby a následně se připojit k Chorvatsku. Kljuić na svůj post rezignoval 2. 2. 1992 na zasedání Předsednictva HDZ ve městě Široki Brijeg. Tehdy ho o ztrátě podpory klíčového hráče politiky HDZ Franji Tuđmana informoval Stjepan Mesić. Kljuiće ve funkci předsedy 15. 3. vystřídal poddajnější Miljenko Brkić, ministr náboženství v bosenskohercegovské vládě.

15. 1. Badinterova Arbitrážní komise v rámci Mírové konference o Jugoslávii konstatuje, že k ustavení suverénní a nezávislé Bosny a Hercegoviny je třeba ještě vypsat všelidové referendum. Referendum o nezávislosti již proběhlo 23. prosince 1990 ve Slovinsku (88,5 % pro), 19. 5. 1991 v Chorvatsku (93,2 % pro) a 8. 9. 1991 v Makedonii (96,5 % pro). Obdobné hlasování, ale v improvizovaných podmínkách, se konalo i v Kosovu (26.–30. 9. 1991, 100 % pro) a Sandžaku (25.–27. 10. 1991, 98,9 % pro). Evropská společenství zároveň uznávají nezávislost Slovinska a Chorvatska.

Arbitrážní komisi jmenovala Rada ministrů Evropských společenství 27. 8. 1991 za účelem řešení hlavních právních otázek jugoslávské krize. První mezinárodní konference o budoucnosti Jugoslávie a jejích národů se uskutečnila 7.–12. 9. v nizozemském Haagu a dle očekávání skončila fiaskem – ES ji zorganizovala, aniž by došlo ke splnění základních podmínek pro její svolání. Konferenci vedl doyen britské diplomacie a pamětník z konfliktu v Rhodésii Peter Carington, šestý baron (často označovaný jako lord) Carrington. Účastníci odmítli podepsat jakýkoli závazný text, pouze se shodli na vyjádření záměru (Declaration of Intent), který situaci v Jugoslávii spíše jen vyostřil. Ve stejném čase totiž probíhala bitva o Vukovar a Medak a krátce po konferenci začaly boje o Zadar, Dubrovník a kasárny Jugoslávské lidové armády (JNA) v Chorvatsku. Rada bezpečnosti OSN proto 25. 9. vydala rezoluci č. 713 o zavedení embarga na dovoz zbraní do Jugoslávie. Tento krok v dlouhodobém horizontu oslabil postavení Chorvatska a Bosny a Hercegoviny na úkor vyzbrojeného Srbska a jím podporované JNA. První vážný ozbrojený střet na území Bosny a Hercegoviny přichází záhy ve dnech 2.–5. října, kdy JNA s pomocí černohorských rezervistů ničí hercegovské vsi Hrasno a Ravno s chorvatskou většinou. Arbitrážní komise posléze 29. 11. došla k závěru, že SFRJ se nachází v procesu disoluce (uveřejněno 7. 12.). Totéž 16. 12. zopakovala i Bruselská deklarace Evropských společenství, která zároveň vyzvala všechny zúčastněné strany, aby se do 23. 12. vyjádřily o své nezávislosti. Republikám bylo přislíbeno, že do 15. ledna 1992 budou mezinárodně uznány. Předsednictvo SR Bosny a Hercegoviny požádalo o uznání nezávislosti země 20. 12. prostřednictvím republikového ministerstva zahraničí. Dva srbští zástupci v sedmičlenném orgánu byli tehdy přehlasováni. V reakci na to bosenskosrbští politici 21. 12. přijali záměr zřídit Srbskou republiku BaH (4. sjednica Skupštine srpskog naroda u BiH, Odluka da se pristupi formiranju Republike Srpske Bosne i Hercegovine) do juliánského čili srbského Nového roku. Téhož dne na zasedání srbského parlamentu vznikla rada ministrů v čele s právníkem Miodragem Simovićem, místopředsedou vlády SR Bosny a Hercegoviny, a byla uznána separatistická Republika Srpska Krajina v Chorvatsku.

24.–25. 1. Parlament Socialistické republiky Bosny a Hercegoviny při svém posledním zasedání před vyhlášením samostatnosti a vypuknutím války schválil vypsání referenda o nezávislosti. Pro hlasovali muslimští a chorvatští nacionalisté ze Strany demokratické akce a Chorvatského demokratického společenství a většina představitelů tzv. občanských partají (mezi nimi i zbývající dva srbští poslanci Miro Lazović a Tatjana Ljujićová-Mijatovićová). Srbové, které majoritně zastupovala nacionalistická Srbská demokratická strana a okrajově nacionalistické Srbské hnutí obnovy, parlament před hlasováním opustili. Jejich argumentace o ignorování vůle srbského národa a jeho ústavního postavení, kterou použili již při podzimní rozpravě o suverenitě země, nebyla vyslyšena.

Od prvních demokratických voleb 18. 11. a 2. 12. 1990 ve 240členném dvoukomorovém Parlamentu SRBaH zasedalo 86 poslanců SDA, 72 SDS, 44 HDZ, 19 Svazu komunistů, 13 Svazu reformních sil a 6 poslanců dalších stran. Odchodem většiny Srbů parlament ztratil více než třetinu osazenstva. Zákonodárný sbor 25. 1. bez srbských poslanců odhlasoval také stažení republikových zástupců, kteří ještě působili ve svazových úřadech v Bělehradě. Po odchodu slovinských a chorvatských představitelů beztak nemohli plně vykonávat své funkce.

12. 2. Vedoucí představitelé Srbska a Černé Hory se dohodli na vytvoření nové Jugoslávie, kterou dříve opustilo Slovinsko a Chorvatsko. Tehdy už bylo zřejmé, že se k ní nepřipojí ani Bosna a Hercegovina, ani Makedonie. Zúčastnění politici nový stát pokládali za nástupce Socialistické federativní republiky Jugoslávie.

K prvnímu velkému rozkolu mezi jugoslávskými komunisty došlo na 14. mimořádném kongresu SKJ v Bělehradě 20.–22. 1. 1990. Tehdy proti sobě nejostřeji vystoupili politici ze Slovinska a Srbska, resp. Milan Kučan a Slobodan Milošević. Jedni požadovali rozvolnění Svazu komunistů Jugoslávie a de facto i federace, druzí žádali pravý opak. Konzervativní komunisté nakonec Slovince a Chorvaty přehlasovali a Slovinci na protest z jednání odešli. Poté se ve Slovinsku (8. a 12. 4.) a Chorvatsku (22. 4. a 6. 5.) uskutečnily první svobodné volby, ve kterých zvítězili nacionalisté toužící po nezávislosti svých zemí (ve Slovinsku získala koalice DEMOS 54 % a v Chorvatsku koalice kolem HDZ 36 %). V Makedonii (11. a 25. 11.) a Bosně a Hercegovině (18. 11. a 2. 12.) slavili taktéž nacionalisté, ale jejich směřování nebylo zcela vyhraněné. Naopak v Srbsku (9. a 23. 12.) a Černé Hoře (9. 12.) se udrželi komunisté převlečení do nacionálního hávu (v Srbsku 65 % a v Černé Hoře 56 %), jež odmítali rozpad federace a parcelaci srbského etnického prostoru. Krize pokračovala i v následujícím roce, když od dubna do června selhaly opakované pokusy dohodnout se na úrovni šestice nejvyšších republikových představitelů (28. 3. ve Splitu, 4. 4. v Bělehradě, 11. 4. v Brdu u Kranje, 18. 4. v Ohridu, 29. 4. v Cetinji, 6. 6. v Sarajevu a v užší sestavě 12. 6. ve Splitu). V této době dochází i k bilaterálním schůzkám představitelů Chorvatska a Srbska; největší význam je přikládám setkání chorvatského a srbského prezidenta Franji Tuđmana a Sloboda Miloševiće 25. 3. v Karađorđevu a 15. 4. v Tikveši, kde údajně došlo k územnímu rozdělení Bosny a Hercegoviny mezi dva sousední státy. Předsednictvo SFRJ, v němž Slobodan Milošević ovládal polovinu z 8 hlasů (republik Srbska a Černé Hory a autonomních oblastí Vojvodiny a Kosova), se mimoto bezúspěšně pokoušelo do politických sporů zapojit JNA, když 9. 1. a poté ještě 12. 3. 1991 navrhlo vyhlášení stanného práva a fakticky provedení vojenského puče. Milošević nehodlal ustoupit, a tak od 16. 5. do 30. 6. 1991 blokoval ryze formální volbu Chorvata Stjepana Mesiće do funkce předsedy Předsednictva SFRJ. Po nátlaku mezinárodního společenství nakonec ustoupil a Mesić se ujal nejvyššího úřadu ve státě. Napětí nicméně dále eskalovalo po vyhlášení chorvatské a slovinské nezávislosti 25. 6. V té době už neshody přerostly ve válečný konflikt – a to ve Slovinsku (27. 6.–7. 7.) a Chorvatsku (postupně graduje od přestřelky ve vsi Borovo selo 2. 5.).

13.–14. 2. V sarajevském hotelu Villa konak se za přítomnosti evropského mírového emisara Josého Cutileira sházejí delegace tří nacionalistických stran, SDA, HDZ a SDS, aby projednaly budoucí státní uspořádání Bosny a Hercegoviny. SDA prosazuje unitární a občanský princip (jelikož Muslimové jsou nejpočetnější a zároveň nejvíce územně rozprostřeni), HDZ podporuje federální uspořádání s etnickými kantony a SDS trvá na třech etnických republikách v konfederaci. Jednání pokračují 21.–22. 2. v Lisabonu, kde už Cutileiro představuje Prohlášení o principech pro nové ústavní uspořádání BaH (Statement of Principles for New Constitutional Arrangement for Bosnia and Herzegovina). Tímto krokem Evropská společenství de facto přistupují na rozdělení země na etnickém principu. Prohlášení navrhuje tři etnické republiky s jistou mírou autonomie. Jejich hranice se mohly odvíjet od jednoho z posledních sčítání lidu. Tento návrh uspokojil SDS (souhlasila by i s referendem o nezávislosti) a HDZ, SDA ho nejprve odmítla, ale po nátlaku ustoupila. Účastníci schůzky se tedy v zásadě shodli, ale nepodepsali žádný závazný dokument.

Alija Izetbegović po návratu do Sarajeva uspořádal shromáždění asi 250 muslimských „intelektuálů“, kteří plán etnického rozdělení odmítli. Nerozhodný Izetbegović tak z předběžné dohody hodlal vykličkovat, v čemž ho zřejmě během schůzky 26. 2. nepřímo podpořil také americký velvyslanec v Bělehradě Warren Zimmerman. Rovněž HDZ a SDS nebyly svolné k dalším kompromisům, což by už psanou dohodu dříve nebo později odsoudilo k zániku. Jediným výsledkem jednání tak bylo sblížení postojů HDZ a SDS, poté co se ve Štýrském Hradci 26. 2. sešli Radovan Karadžić s Josipem Manolićem, poradcem chorvatského prezidenta Franji Tuđmana. Nelze pochybovat, že obě strany si činily nárok na území Bosny a Hercegoviny, Chorvatsko navíc usilovalo o přenesení hlavní tíže konfliktu do sousední republiky. HDZ tudíž podpořila nejen konání referenda, ale i jeho kladné vyústění (jistý vliv na to měl mezinárodní tlak i většinové přání chorvatské populace). Třetí kolo jednání 27. 2. v hotelu Villa konak opětovně skončilo debaklem, protože ani jedna delegace nehodlala ustoupit ze svých požadavků. Izetbegović rovněž spoléhal na blížící se referendum a mezinárodní uznání nového státu, což by jeho pozici výrazně posílilo.

21. 2. Rada bezpečnosti OSN při uvážení válečného stavu v Chorvatsku schválila rezoluci č. 743, na jejímž základě vznikla mise UNPROFOR (The United Nations Protection Force).

Záběry z doby kolem referenda o nezávislosti 29. 2.–1. 3. 1992 

29. 2.–1. 3. Uskutečnilo se referendum o nezávislosti Bosny a Hercegoviny. Bosenskosrbští představitelé je bojkotovali a s nimi i okresy se srbskou majoritou. Neúčast srbského obyvatelstva na referendu Srbská demokratická strana často vymáhala neotevřením volebních místností, zastrašováním a barikádami na silnicích. Část srbského obyvatelstva přesto k urnám dorazila. Atmosféru plnou napětí dodatečně rozvířila zpráva z Travniku, kde byl 28. 2. zabit taxikář a dva lidé těžce zraněni při pokusu projet barikádou, kterou tam postavila srbská paravojenská jednotka. Srbská barikáda byla odpovědí na dřívější zátaras chorvatských ozbrojenců proti JNA. K urnám přesto dorazila více než polovina oprávněných voličů a bylo více než jasné, že drtivá většina hlasovala pro.

Druhého dne referenda odpoledne došlo k ozbrojenému útoku na srbský svatební průvod v centru Sarajeva, které obývají převážně Muslimové. Členové provládní jednotky Zelených baretů se pohádali se svatebčany a v následné přestřelce před starým pravoslavným kostelem byl zastřelen ženichův otec Nikola Gardović a poraněn kněz Radenko Miković. Jméno střelce nebylo nikdo prokázáno, ale nejčastěji se spekuluje o Ramizu Delalićovi, muži s bohatou kriminální minulostí. Po zatčení Delalić údajně prohlásil, že ho tímto úkolem pověřil Alija Izetbegović, aby vyprovokoval konflikt se Srby. Tuto teorii má podpořit i jeho brzké propuštění. S tímto vysvětlením ovšem není možné souhlasit, vražda nebyla příčinou, ale následkem vyhrocených vztahů; již samotné konání referenda automaticky vedlo k ozbrojenému konfliktu. Jako příčina útoku bývá často uváděna srbská vlajka, kterou průvod nesl, ale není vyloučené, že šlo o záměrnou provokaci z obou stran.

V noci z 1. na 2. března maskovaní ozbrojenci na hlavních silnicích Sarajeva postavili barikády, u nichž se ozývala sporadická střelba. Několik lidí bylo zabito a zraněno. K těmto nepokojům se přihlásila Srbská demokratická strana, která tak chtěla dát najevo svou nespokojenost s výsledky referenda a žádala potrestání viníků útoku na srbskou svatbu i kádrové změny na ministerstvu vnitra. Sympatizanti SDS stavěli barikády i v dalších městech po celé zemi (např. Bosanski Šamac, Bosanski Brod, Odžak, Derventa). Krizový štáb SDS odstranění barikád podmiňoval splněním šesti požadavků: 1) zastavit proces suverenity a nezávislosti země a jejího mezinárodního uznání; 2) rychle obnovit rozhovory o transformaci Bosny a Hercegoviny; 3) zastavit mediální podporu suverenity a nezávislosti země a objektivně informovat o situaci až do ukončení konference o transformaci země; 4) situace v zemi je výsledkem nevyřešených vztahů v policejních složkách, a proto se do 24 hodin žádá jejich transformace dle dohod po volbách z roku 1990; 5) zatknout a potrestat viníky útoku na srbskou svatbu na Baščaršiji; 6) srbský národ je mediálně ostrakizován, a proto se žádá rozdělení státní televize a rádia a přerušení vysílání celojugoslávské televize Yutel do ukončení konference o transformaci země. Od provládních policejních složek se žádá, aby proti organizátorům barikád nebo jiným představitelům srbského národa nepožívaly sílu.

Ve stejné době Radovan Karadžić odjíždí na návštěvu Bělehradu, kde o svém dalším postupu jedná s představiteli zbytkové Jugoslávie, resp. Srbska a Černé Hory.

2. 3. Schází se Předsednictvo SRBaH, kterého se vedle jeho řádných členů účastní i premiér Jure Pelivan (Chorvat), vicepremiér Muhamed Čengić (Muslim), velitel Druhé vojenské oblasti JNA generál Milutin Kukanjac (Srb), náčelník republikového štábu Teritoriální obrany generál Drago Vukosavljević (Srb), ministr vnitra Alija Delimustafić (Muslim) a jeho náměstek Vitomir Žepinić (Srb) a předseda krizového štábu SDS Rajko Dukić (Srb). Jednání končí dohodou, podle níž konání referenda nemá vliv na uspořádání země a vícestranné jednání o něm, v nejbližší možné době proběhnou rozhovory o transformaci policejních složek. Předsednictvo po jednodenní činnosti odvolává svůj krizový štáb a bosenskohercegovské občany a organizátory barikád vyzývá k zachování klidu a policejní složky k udržení pořádku.

3. 3. Předseda sedmičlenného Předsednictva SR BaH Alija Izetbegović oficiálně vyhlásil nezávislost Bosny a Hercegoviny. Vedle Muslima Izetbegoviće v kolektivním prezídiu zasedal také Muslim Fikret Abdić, oba ze Strany demokratické akce (SDA), Chorvaté Stjepan Kljujić a Franjo Boras z Chorvatského demokratického společenství (HDZ), Srbové Biljana Plavšićová a Nikola Koljević ze Srbské Demokratické strany (SDS) a jeden zástupce ostatních národů, ale de facto Muslim Ejup Ganić (SDA). Plavšićová a Koljević proti vyhlášení nezávislosti protestují, ale z kolektivního orgánu prozatím neodcházejí.

Ozbrojení sympatizanti Srbské demokratické strany se pokoušejí obsadit strategický most přes hraniční řeku Sávu v etnicky smíšeném Bosenském Brodu (okres 34 148 lidí, 41 % Chorvatů a 34 % Srbů; město 14 045, 31 % Sr. a 29 % Chor.). Na odpor se jim staví zdejší Chorvaté a posléze i policejní jednotky posílené o specialisty z Doboje a Bihaće. K nim se z chorvatské strany hranice přidává asi 350 neidentifikovaných ozbrojenců. Na místě situaci uklidňuje náměstek ministra vnitra Avdo Hebib (Muslim), který si vyslechl požadavky SDS (volný vstup Srbů do Chorvatska, návrat na jejich pracoviště v Chorvatsku aj.). Již včera se přitom kolem města shromáždily stovky ozbrojených srbských civilistů a militanti ze Srbské dobrovolnické gardy (Srpska dobrovoljačka garda), kteří vyhrožovali útokem na Brod. V oblasti rovněž působilo na 400 rezervistů Jugoslávské lidové armády. Čtrnáctitisícové město na Sávě tvoří do jisté míry předměstí šedesátitisícového Slavonského Brodu na chorvatském břehu řeky. Zdejší Chorvaté, asi třetina městské populace, otevřeně podporují boj Chorvatska za nezávislost a samoiniciativně 12. 11. 1991 prohlásili Chorvatské společenství Bosenské Posáví s centrem v Bosenském Brodu. V noci z 3. na 4. 3 na město dopadlo asi 50 minometných granátů, ale v následujících dnech se situace načas zklidňuje.

6. 3. Republiková volební komise oznámila konečné výsledky referenda o nezávislosti. Z celkového počtu 3 253 847 oprávněných voličů k urnám přišlo 2 073 568 neboli 64,31 %, z nichž 1 989 786 se nacházelo ve všeobecných volebních seznamech a 83 535 odvolilo mimo své trvalé bydliště. Platných hlasů bylo celkem 2 067 969 neboli 64,14 %. Pro hlasovalo 2 061 932 občanů (99,44 %) a proti 6037 (0,29 %), neplatných hlasů bylo evidováno 5227 (0,25 %). Viz Službeni list Socijalističke Republike Bosne i Hercegovine č. 7/92, OBJAVA o rezultatima republičkog referenduma za utvrđivanje atatusa Rosne i Hercegovine koji je održan 29. februara i 1. marta 1992. godine.

7. 3. Zástupci tří nacionalistických stran se po konání referenda scházejí v Bruselu na další sérii jednání o budoucím uspořádání země. Cutileiro pozměňuje Prohlášení o zásadách; etnické územní jednotky (počet nebyl stanoven) v rámci státu získají větší pravomoci, taktéž suverenita státu bude vycházet zdola. HDZ a SDA vyjadřují předběžnou podporu, SDS ale žádá konfederální uspořádání tří etnických celků. Rozdílné názory nejsou překonány, ale politici se shodují na pokračování rozhovorů. V zákulisí se ale rozehrává klání o etnické hranice. Již 14. 3. sarajevský deník Oslobođenje uveřejňuje dva návrhy etnického rozdělení země z dílny SDS (pro Srby 64 % území, a to formou jednoho ze tří kompaktních kantonů, anebo velkého množství etnických ostrůvků). Američané i navzdory neúspěšným jednáním apelují na evropské spojence, aby uznali Bosnu a Hercegovinu; na oplátku nabízejí uznání pro Slovinsko a Chorvatsko. Další kolo jednání se odehrává 16.–18. 3. v Sarajevu. Evropská společenství poprvé předkládají vlastní mapu etnické parcelace země (Muslimové / Srbové / Chorvaté – 43,3 / 43,1 / 13,6 %). Vedle samotného principu rozdělení se dopouštějí chyby rovněž v tom, že většina Chorvatů a polovina Srbů zůstává mimo svou samosprávnou jednotku. Třebaže ani jedena ze stran není úplně spokojena, s předloženými návrhy předběžně souhlasí. Zároveň ale začínají navrhovat vlastní mapy a předkládat další požadavky. Za těchto okolností principiální dohoda není možná. Parlament Republiky srbské BaH v důsledku chybějící shody mezi delegacemi 27. 3. přijímá vlastní ústavu.



20. 3. Srbové staví barikády ve většinově muslimském okresu Goražde (předcházela tomu nepřiměřená reakce jednoho srbského občana, který nedostal palivo u čerpací stanice – okres se potýká s nedostatkem paliva již půl roku a lidé je dostávají na příděl). Brzy je následují také zdejší Muslimové. Druhého dne zastupitelstvo vyhlašuje výjimečný stav a bez svolení sarajevské centrály mobilizuje jednotku teritoriální obrany, aby ve městě udržovala pořádek. 23. 3. Ve městě začínají přestřelky mezi sympatizanty Srbské demokratické strany a vládě loajálním jednotkám. Loajalisté drží pod kontrolou místní policejní stanici a továrnu Azot, Srbové obsazují televizní vysílač Trovrh, vzdálený asi 10 km za městem. Druhého dne do Goražde přijíždí policejní jednotka ze Sarajeva a vojáci JNA, aby dohlédli na smírčím řešení konfliktu. Jednání jsou víceméně neúspěšná.

Velitelství JNA v Sarajevu v druhé polovině března (k 19. 3.) zpracovává tajný dokument, který zhodnocuje vývoj situace na území pod kontrolou Druhé vojenské oblasti. Podle něj konflikt eskaluje kvůli neústupnému jednání všech tří nacionálních stran, z nichž každá usiluje o realizaci svého plánu budoucího uspořádání Bosny a Hercegoviny. Nejblíže k JNA mají Srbové a SDS, jejich vzájemný vztah ale není bez těžkostí. Text si všímá i vyzbrojování civilistů, podle odhadů se jedná o 60 000 Muslimů, 35 000 Chorvatů a 20 000 Srbů. JNA uvádí, že bosenskohercegovská vláda na svévolné chování ozbrojenců a extremistických skupin nijak nereaguje. Přitom ale zamlčuje, že úřady jsou vinou politických neshod měsíce paralyzované. Relativně malý počet ozbrojených Srbů je dán faktem, že v záložních řadách JNA působí 69 198 lidí, resp. místních Srbů. Ve Čtvrté vojenské oblasti v Hercegovině dalších asi 6500. Rovněž v samotné armádě na území Bosny a Hercegoviny zůstali z větší části Srbové, doplnění o nepočetné Srby a Černohorce z ostatních republik. Předsednictvo BaH již dříve vyzvalo mladé muže, aby nereagovali na povolávací rozkazy do armády – JNA tak trpěla chronickým nedostatkem branců. Dokument uvádí, že JNA rozdala 51 900 kusů zbraní (zřejmě rezervistům a penzionovaným vojákům) a dalších 17 298 věnovala SDS. Ve skladech navíc uchovávala dalších 30 000 zbraní, 40 000 tun munice a 25 000 tun pohonných hmot pro JNA a 78 400 zbraní a 1500 tun munice pro Teritoriální obranu (6000 pěchotních zbraní TO bylo rozdáno). Velitelství JNA navrhuje přemístit sklady zbraní a munice z potenciálně nebezpečných lokalit (Konjic, Tuzla, Derventa, Doboj aj.) na území s de facto srbskou většinou nebo přímo do Srbska. Armáda informuje, že bude ze všech sil bránit své objekty v Sarajevu.

23.–24. 3. Chorvatské paravojenské jednotky (vedené Chorvatskými ozbrojenými silami, HOS) bojují s JNA o vesnici Hrasno nedaleko přímořského letoviska Neum. V Neumu Chorvaté 14. 3. založili okres Ravno na části stávajícího většinově srbského okresu Trebinje. Neklid se o něco později přesouvá do sousedního etnicky smíšeného okresu Stolac.

24. 3 Srbské paravojenské jednotky zahajují ozbrojený útok na předměstí Bosenského Brodu. Srbské obyvatelstvo již 19. 3. hromadně opustilo město. 25. 3. místní krizový štáb vyhlašuje mobilizaci mužů ve věku 18–50 let a přechází do protiofenzivy. K místním Chorvatům se připojují stovky ozbrojenců z Chorvatska. 26. 3. na Brod dopadá 1500 různých projektilů, které zabijí asi 5 lidí a dalších 10 zraní. Nazítří město navštěvují členové Předsednictva SRBaH Fikret Abdić, Biljana Plavšićová a Franjo Boras, velitel Druhé vojenské oblasti generál Kukanjac nepřijel. Všechny pokusy o vyjednávání mezi znesvářenými stranami jsou ale bezvýsledné. Předsednictvo BaH pod vedením Ejupa Ganiće, pověřeného řízením republiky v době soukromé návštěvy Aliji Izetbegoviće v Saudské Arábii, na zasedání 25. 3. přijalo usnesení, kterým se JNA vyzývá, aby se stáhla z krizového okresu Bosanski Brod, jinak bude informovat OSN, že v zemi došlo k vnitřní agresi. Kukanjac večer v televizním rozhovoru odmítá stažení vojáků JNA z oblasti, a to s poukazem na výskyt velkého počtu chorvatských ozbrojenců z Bosny a Hercegoviny i Chorvatska. Generál apeloval, aby se žádné paravojenské jednotky nepouštěly do konfliktu s Jugoslávskou lidovou armádou, jinak ponesou těžké následky. Třebaže JNA otevřeně nebojuje ani na jedné straně, svým postojem přesto více hájí srbské zájmy.

26. 3. Oddíly Chorvatské armády (HV) z Chorvatska, bosenskochorvatských ozbrojenců (zejména příslušníků Chorvatských ozbrojených sil, HOS) a provládní Vlastenecké ligy (PL) útočí na etnicky smíšenou vesnici Sijekovac v okrese Bosanski Brod, ve které se nacházejí srbští ozbrojenci a civilisté. Není jasné, zda chtějí zabránit případnému obsazení strategicky důležitého mostu přes řeku Sávu srbskými jednotkami, zastrašit místní obyvatelstvo, nebo vytvořit bezpečné předpolí pro jimi ovládané město a jeho nedalekou rafinerii, jedinou svého druhu v zemi. Výsledkem bojů jsou mrtví ozbrojenci na obou stranách, nejméně 11 zabitých srbských civilistů (podle některých indicií až pět desítek) a 50 spálených domů. Srbské obyvatelstvo v Bosenském Brodu a jeho okolí je vystaveno šikaně provládních paramilitárních jednotek a nezřídka také internováno v improvizovaných táborech.

27. 3. Parlament srbského národa v Bosně a Hercegovině schvaluje ústavu. Současně vzniká devítičlenná Rada národní bezpečnosti, v jejímž čele stojí předseda Srbské demokratické strany Radovan Karadžić. Parlament rovněž schvaluje zákon o území 70 srbských okresů, které se nacházejí v hranicích stávajících okresů nebo jejich částech (např. nový srbský okres Turbe, Milići nebo Petrovo). Samozvané území Republiky Srbské tak pojímá přes 60 % bosenskohercegovské populace a 73 % území. Některé nárokované okresy na soupisu ještě chybějí. V celé Bosně a Hercegovině přitom existovalo 109 okresů. Vedení srbských okresů se vyzývá, aby ve svých úřadovnách nepoužívala předměty s portréty Josipa Broze Tita. S ohledem na přijetí ústavy je ustavena vláda, jejímž sestavením byl pověřen Branko Đerić. Z 13 ministrů byli rovnou jmenováni čtyři; ministr zahraničí Aleksa Buha, ministr vnitra Mićo Stanišić, ministr školství, kultury a náboženských vztahů Ljubomir Zuković a ministryně zdravotnictví, sociální politiky a ochrany rodiny Tatjana Starovićová. SDS tímto krokem dává jasně najevo, že namísto jednání za stolem dává přednost radikálnímu rozdělení země.

28. 3. V Sarajevském hotelu Holiday Inn se uskutečnil první Kongres srbských intelektuálů, který se formou deklarace jednoznačně postavil za rozdělení země na tři etnické subjekty a odsoudil „velmocenskou politiku“ Západu vůči Jugoslávii. Shromáždění se zúčastnilo na 500 bosenských Srbů, kteří žijí v Bosně a Hercegovině i v zahraničí. Politický program SDS nejhlasitěji obhajovali stále radikálnější bosenští Srbové Milorad Ekmečić (*1928), historik a pedagog na Univerzitě v Sarajevu, a komunistický disident a spisovatel Gojko Đogo (*1941). Ekmečić zůstával v Sarajevu i navzdory rostoucímu napětí, čelil zde však šikaně ze strany některých provládních jednotek, zřejmě Zelených baretů, a tak 22. 5. raději uprchl do Bělehradu. O svém pobytu v obleženém městě podal značně jednostranně svědectví v novinách Večernje novosti 27. 5.–1. 6. 1992. V srbské metropoli poté v letech 1992–1994 vyučoval na Filozofické fakultě. Đogo od studií pobýval Srbsku, zde také roku 1989 spoluzaložil Demokratickou stranu, jedinou demokratickou platformu vůči vládnoucím komunistům, a předsedal Spolku Srbů z BaH (Udruženje Srba iz BiH), který vznikl v březnu 1991. Ve vedení Demokratické strany setrval až do změny režimu roku 2000, spolek řídil v letech 1991–1997.

30.–31. 3 V Bruselu se odehrává šesté kolo jednání mezi třemi nacionalistickými stranami. Boje v celé zemi načas utichají. Rozhovory se dotýkají konkrétní podoby již předloženého návrhu tří etnických celků v konfederaci. Všechny strany návrhy naoko přijímají, žádný oficiální text prozatím ale neparafují. Izetbegović krátce po konferenci od dohody nepřímo ustupuje. Oficiálně je to potvrzeno v červnu 1992. Karadžić i přesto triumfuje, jeho návrhy na rozdělení země jsou všeobecně přijaty a vina za prohlubování konfliktu, jenž sám podněcuje, padá na Izetbegoviće.

31. 3.–3. 4. V Bijeljině paravojenská Srbská dobrovolnická garda (SDG) pod vedením Željka Ražnatoviće „Arkana“ a místní oddíly v čele s Mirkem Blagojevićem zaútočily na nesrbské civilisty a zřejmě i nepočetné provládní ozbrojence. Bijeljinu mezitím zcela obklíčila JNA. Chráněný svědek u mezinárodního soudu v Haagu v případu Karadžić roku 2011 uvedl, že útok osnoval sám Arkan, když předtím zbil některé místní představitelé SDS. Muslimové, kteří tvoří mírně přes polovinu městského obyvatelstva, na obranu staví barikády. Při následných pouličních bojích různé srbské oddíly (kromě jiného i militanti ze skupin Srbská národní garda, Žluté vosy, Bílí orlové aj.) zabily nejméně 48 muslimských, chorvatských, srbských, albánských a romských civilistů, mezi nimi i ženy a děti. Mnozí muslimové jsou odvedeni do zajateckého tábora Batković, další tisíce z města narychlo utíkají.

Dokumentární film o událostech v Bijeljině v dubnu 1992 

1. 4. Jugoslávská lidová armáda blokuje přístup k Čitluku. Z Kupresu, kde mají většinu Srbové, se v posledních dnech stahuje civilní obyvatelstvo, nejprve srbské, pak chorvatské. Srbské paravojenské oddíly napadají etnicky smíšenou Derventu.

2. 4. JNA začíná evakuovat své vojáky z Mostaru, srbské civilní obyvatelstvo masově odchází z města.

3. 4. Veřejnosti neznámá paravojenská jednotka Srbské obranné síly (Srpske odbrambene snage, SOS) v čele s Ljubanem Ećimem a Nenadem Stevandićem blokuje všechny strategické body ve většinově srbské Banja Luce, čímž město fakticky ovládne. Místní politické vedení, v němž dominuje SDS, je nuceno přistoupit na všechny požadavky SOS.


Předsednictvo SRBaH do Bijeljiny vysílá delegaci ve složení Fikret Abdić (Muslim), Biljana Plavšićová (Srbka), ministr obrany Jerko Doko (Chorvat), ministr vnitra Alija Delimustafić (Muslim) odmítl, a místopředseda vlády Miodrag Simović (Srb). Delegace se dvakrát ocitá v nouzi, když je zastavena na srbských barikádách v Ugljeviku a na předměstí Bijeljiny. Od cesty do města je odrazuje jak JNA, tak samotný Arkan, který je na druhé barikádě posílá zpět. V Bijeljině se v tom čase z ulic odstraňují mrtvá těla zabitých civilistů.

Začíná všeobecná mobilizace provládní Teritoriální obrany (TO) v Tuzle a Livnu. Srbští politici v etnicky smíšeném městě Livnu nabádají místní Srby k odchodu. V západní a střední Hercegovině staví barikády Chorvatské obranné síly (Hrvatske obrambene snage, HOS).

V Mostaru před kasárami JNA Sjeverni logor kolem 17:30 explodovala cisterna naložená výbušninami. Při výbuchu byl zabit jeden civilista a zraněno několik místních vojáků a dětí. JNA reaguje odstřelováním města.

4. 4. Je první den Ramadánského bajramu, třídenního muslimského svátku.

Předsednictvo SRBaH vysílá druhou delegaci do Bijeljiny, tentokrát je přítomen pouze Fikret Abdić (Muslim), Biljana Plavšićová (Srbka) a představitelé JNA v čele s generálem Dobrašinem Praščevićem. Dle očitého svědectví novináře Seada Omeragiće (a televizních snímků) v soudním řízení s Momčilem Krajišnikem roku 2005 Abdić a zástupci JNA navštívili místní kasárna JNA, Plavšićová se na vlastní žádost nejprve na radnici sešla s Arkanem, Goranem Hadžićem, prezidentem Republiky Srbské Krajiny, a představiteli místního Krizového štábu SDS. Teprve pak se na radnici dostavil Abdić a představitelé JNA. Poté znovu došlo na prohlídku města. Před odjezdem Plavšićová požádala Arkana, ať město předá Jugoslávské lidové armádě, ten to přislíbil až po ukončení bojů. Jako další místo svého angažování označil Bosanski Brod.

Srbské paravojenské jednotky napadají Bosanski Brod. V Derventě a Neumu je vyhlášena všeobecná mobilizace.

Předsednictvo SRBaH prohlašuje mobilizaci Teritoriální obrany a policejních záloh v celé zemi a civilní ochrany pro potřeby okresů, o níž rozhodlo na zasedání 3. 4. Od JNA se žádá, aby jednotkám teritoriální obrany předala výzbroj a výstroj drženou v kasárnách. Velitel republikového štábu TO generál Drago Vukosavljević rozhodnutí předsednictva ignoruje, svůj štáb de facto rozpouští a stahuje se do kasáren JNA na sarajevském předměstí Lukavica.

V centrále speciální jednotky Ministerstva vnitra SRBaH Krtelji v Sarajevu proběhlo jednání, zda se elitní sbor rozpadne podle nacionálního klíče. Nejdříve bylo před ministrem vnitra Alijou Delimustafićem (Muslim) dohodnuto zachování jednoty pod vedením Dragana Vikiće (Chorvat), po několika hodinách se ale jeho zástupce Milenko Karišik (Srb) rozhodl se srbskými policisty odejít (a sebou vzít třetinu výstroje a výzbroje) a připojit se k SDS. Někteří policisté byli k odchodu zřejmě donuceni. Jednotka tak přišla nejen o 34 mužů, ale i o veškeré zázemí, protože základnu srbští policisté nejdříve vykradli, a poté ji místní Srbové zničili. Centrálu Krtelji jednotka kvůli bezpečnostním rizikům s částí techniky včas opustila a přemístila se do centra města.

Tentýž den bylo dokončeno vytváření paralelních srbských policejních struktur. Srb Vitomir Žepinić, od 30. 1. 1991 první náměstek ministra vnitra coby nestraník podporovaný SDS, se na jednání s představiteli SDS proti rozdělení rozhodně postavil. Podle jeho svědectví na něj ministr vnitra Srbské republiky BaH Mićo Stanišić vytáhl pistoli a před svým náměstkem Momčilem Mandićem a Radovanem Karadžićem mu pohrozil, že pokud k dělení nedojde, vina padne na jeho bedra. Žepinić raději na svůj post rezignoval a jako jeden z mála vysoce postavených Srbů zůstal v obleženém Sarajevu (do svého pokusu o útěk do Bělehradu; od srpna byl vězněn v Republice Srbské). V noci ze 4. na 5. dubna sympatizanti SDS, posílení o čerstvě zběhnuvší srbské policisty, zaútočili na některé policejní stanice v Sarajevu.

4.–6. 4. Sympatizanti SDS napadají muslimské vesnice ve většinově srbském okresu Han Pijesak a při tom zabíjejí desítky civilistů. Celá operace začíná propuštěním všech Muslimů ze zaměstnání ve státním sektoru. Ve stejném čase začínají útoky na muslimské vesnice v sousedním většinově muslimském okresu Rogatica.

5. 4. V Sarajevu a Mostaru se uskutečnily mírové demonstrace. Před budovou parlamentu a vlády v Sarajevu demonstrovaly tisíce lidí proti válce. Do účastníků demonstrace začali střílet příslušníci srbských polovojenských jednotek. Na mostě u vládního komplexu byly zabity dvě ženy, Suada Dilberovićová (Muslimka) a Olga Sučićová (Chorvatka), a na následky zranění v nemocnici umírá Milomir Vučijak. Rozhořčený dav 2–3 000 lidí vtrhl do parlamentu, kde dával verbálně najevo nespokojenost s politickou reprezentací, jež zemi uvrhla do války. V zasedacím sále se k nim po půlnoci neočekávaně obrátil Alija Izetbegović, který jim vyjádřil podporu a pochopení, ale jeho slova narazila na smíšené reakce. Část lidí zakládá Všelidový parlament a Výbor spásy, který by převzaly moc z rukou nacionalistických stran. Volání ulice je však mimo realitu.

Krátce po 15:00 ozbrojenci SDS za pomoci těžké techniky JNA napadají policejní akademii (Centar za obrazovanje kadrova unutrašnjih poslova SRBiH) v sarajevské čtvrti Vraca. Areál měl strategickou polohu na vyvýšenině, ze které se dalo kontrolovat centrum města a případně se mohl využít k přetnutí města na dvě části. V blízkosti se také nacházela čtvrť Grbavica I, kterou neformálně ovládala SDS. Vraca a Grbavica byly součástí městské části Novo Sarajevo, kde procento srbského obyvatelstva v urbánní části Sarajevu dosahovala nejvyššího procenta (34,6 %). Útok vedl Milenko Karišik, jemuž asistoval Mlađen Mandić, donedávný učitel akademie. Areál svépomocí hájilo asi 600 kadetů a učitelů, kolem 19:30 se ale vzdali, když jim JNA slíbila převzít nad areálem kontrolu a bojující strany oddělit. Jednalo se však o lest, komplex Vraca a jeho okolí se dostaly pod srbskou kontrolu. Muslimští a chorvatští učitelé byli odvezeni na výslech a část z nich do zajetí na Pale, kde byli pět dní mučeni a poté vyměněni. Zajatí kadeti byli internováni v blízké základní škole a 6. 4. propuštěni – jeden kadet byl patrně omylem zastřelen. Akademie byla později užívána jako zajatecký tábor.

JNA mezitím zahájila několikadenní blokádu Sarajeva. Její jednotky ze základny Rajlovac obsadily mezinárodní letiště Butmir. V noci z 5. na 6. 4. Sarajevo zažívá první odstřelování. Časně ráno začíná srbský pěchotní útok na čtvrti Vasin Han, Jarčedoli a Širokača na východě města.

6. 4. Pokračují demonstrace za mír před vládním komplexem v Sarajevu. K desítkám tisíc lidí se připojují horníci ze střední Bosny. Na demonstranty začali střílet srbští ozbrojenci z nedalekého hotelu Holiday Inn, kde měla sídlo Srbská demokratická strana (tehdejší zástupce velitele speciálních jednotek policie Zoran Čegar roku 2012 nicméně v afektu prohlásil, že do lidí střílel člen Zelených baretů Jusuf Prazina). Provládní bojovníci vtrhli do hotelu, domnělé útočníky zajali, ale zanedlouho je byli nuceni vyměnit za zajatce z policejní akademie ve čtvrti Vraca. Radovan Karadžić a jeho nejbližší Holiday Inn v dostatečném předstihu opustili a přemístili se do hotelu Panorama na předměstí Pale.

Předsednictvo vyhlašuje výjimečný stav v Sarajevu a zavádí zákaz vycházení. Dále nejvyšší státní orgán podporuje vyhlášení předčasných voleb a bere na vědomí rezignaci ministerského předsedy Jury Pelivana, která ve svém úřadu setrvá do jmenování nové vlády.

Evropská společenství uznávají nezávislost Bosny a Hercegoviny

7. 4. Spojené státy americké uznávají nezávislost Bosny a Hercegoviny.

Představitelé srbského národa v Banja Luce vyhlašují nezávislost Srbské republiky Bosny a Hercegoviny a vyjadřují svou vůli připojit se ke zbytku původní Jugoslávie. Postupně se také začínají stahovat z ústředních orgánů; Biljana Plavšićová a Nikola Koljević opouštějí Předsednictvo SRBaH (8. 4. skládají mandát, 9. 4. předsednictvo odchod bere na vědomí) a Momčilo Krajišnik bosenskohercegovský parlament. Jejich příklad brzy následují další vysoce postavení Srbové.

Začínají ozbrojené střety mezi ozbrojenými Srby a Muslimy v okresu Višegrad, když prosrbská teritoriální obrana vytlačuje provládní jednotku a obsazuje městečko Dobrun. Muslimští ozbrojenci se stahují a obsazují vodní elektrárnu Višegrad.

JNA odstřeluje většinově chorvatský Široki Brijeg.

8. 4. Předseda Předsednictva SRBaH Alija Izetbegović dekretem vyhlásil stav bezprostředního válečného nebezpečí. Zároveň bylo rozhodnuto vypustit z názvu státu termín socialistická. Předsednictvo rozhodlo o vytvoření Teritoriální obrany RBaH namísto již prakticky nefungující Teritoriální obrany. Náčelníkem štábu se stává bývalý plukovník JNA, nyní náčelník městského štábu TO Sarajevo Muslim Hasan Efendić. Jeho zástupci jsou Chorvat Stjepan Šiber a Srb Jovan Divjak. Původně měl ozbrojené síly vést Šiber, ten to však odmítl s odůvodněním, že jiný Chorvat již působí na postu ministra obrany. Vysocí činitelé bývalé TO se o podpoře nových ozbrojených sil mohli vyjádřit do druhého dne; mnozí Srbové se novému vedení odmítli upsat a vojenskou organizaci opustili. TORBiH si za svůj znak vybrala středověký erb bosenského královského rodu Kotromanićů. Brzy byla zřízena také vojenské policie v čele s Muslimem Kerimem Lučarevićem. Do 11. 4. novým silám vyjádřilo loajalitu 6 z 9 regionálních štábů TO (mimo Banja Luky, Mostaru a Doboje) a 76 ze 109 okresních štábů. Do poloviny dubna tak nová teritoriální obrana disponovala minimálně 74 000 lidmi, z toho 30 000 v Sarajevu. Nedostávalo se jí však zbraní, střeliva a těžké techniky.

V hercegovském Grude je na jednání Chorvatského společenství Herceg-Bosna zřízena Chorvatská rada obrany (Hrvatsko vijeće obrane, HVO). HVO působí jako ozbrojené křídlo HDZ a vojsko separatistických chorvatských oblastí.

Bosenskosrbské jednotky dobývají většinově muslimský Zvornik na hranicích se Srbskem. Útok započal časně ráno za podpory letectva a dělostřelectva JNA na druhém břehu řeky, který se nachází v Srbsku. Operaci ve Zvorniku vedl Arkan a jeho Srbská dobrovolnická garda, k níž se přidali ozbrojenci ze skupin Bílí orlové, Žluté vosy aj. Již 6. 4. SDS založila vlastní policii se sídlem v Karakaji, která začala stavět barikády na přístupových komunikacích k městu. Po útoku srbské oddíly zahájily etnické čistky; Muslimy vyháněly do střední Bosny nebo do zahraničí (viz deportace obyvatel vesnic Đulići, Kučić Kula a Klisa – zde přebývalo na 5000 uprchlíků z širokého okolí – do Tuzly 1. 6., přičemž v lokalitě Bijeli Potok došlo k oddělení mužů od žen a dětí, na 750 mužů a chlapců bylo následně povražděno, mj. v Karakaji a Zvorniku, dále nucené vystěhování 1649 obyvatel Kozluku a 173 Skočiće 26. 6. přes Srbsko do Maďarska), prováděly masové vyvražďování a věznění civilistů v zajateckých táborech. Nepočetní provládní ozbrojenci v čele se Samirem Ništovićem, členem Vlastenecké ligy a zběhlým kapitánem JNA, se stáhli na zříceninu hradu nad městem, kde odolávali útokům až do ústupu 26. 4. Ništović později uvedl, že několik dnů před útokem zdejším politikům SDA nabízel obsazení klíčových bodů ve městě, ti to ale odmítli s odůvodněním, že není třeba rozdmychávat nacionální vášně a že stále důvěřují JNA.

Záběry z východobosenského Zvorniku v dubnu 1992

8.–17. 4. Sympatizanti SDS napadají Foču, v níž se koncentrují provládní bojovníci SDA a muslimští civilisté. Srbové ani Muslimové nemají v okresu výraznou většinu. SDS si již 7. 4. vynucuje rozdělení policejních jednotek na srbskou a muslimskou část a následně vyzývá k odchodu srbského obyvatelstva. V noci Srbové obsazují místní stanici rádia, sklad polikliniky a teritoriální obrany. Prosrbské jednotky město obsazují a zbylé muslimské obyvatelstvo (do té doby z okresu uprchlo asi 15 000 lidí) odvádějí do zajateckých táborů, vyvražďují a vyhánějí.

10. 4. JNA a sympatizanti SDS po osmi dnech bojů obsazují Kupres, který hájila TORBiH a chorvatské paramilitární jednotky HVO a HOS. V okolí Bosenského Brodu a Derventy, kde žila početná chorvatská a muslimská populace, se utkaly srbské jednotky s provládními oddíly. JNA a srbští ozbrojenci také obsadili policejní stanici ve většinově muslimské Modriči a následně i všechny ostatní strategické budovy ve městě. Místní obyvatelstvo se jim nepostavilo na odpor, alespoň dočasně. JNA vede ofenzivu také v Hercegovině, kde směřuje k Neumu. Cílem SDS a části JNA je prorazit koridor na linii Bosanski Brod–Derventa, Brčko–Modriča–Doboj a Neum–Čapljina–Mostar.

11. 4. JNA útočí na většinově chorvatská a muslimská města; mezi nimi Čitluk, ze vzduchu bombarduje Livno a Široki Brijeg, odstřeluje Foču.

Provládní šedesátičlenná jednotka vedená Muratem Šabanovićem obsazuje přehradu ve Višegradu na řece Drině (vlévá se do Sávy, která protéká Bělehradem) a hrozí jejím odstřelením, pokud JNA nepřestane s odstřelováním a neumožní evakuaci muslimského obyvatelstva. Se Šabanovićem v přímém přenosu TV Sarajevo vyjednává Alija Izetbegović a generál JNA Milutin Kukanjac. Šabanović byl veřejnosti znám jako člověk, který před válkou zničil sochu držitele Nobelovy ceny za literaturu Iva Andriće ve Višegradu. JNA a srbské jednotky své aktivity i navzdory výhrůžkám nezastavují a druhého dne pronikají k přehradě. Šabanovićova jednotka s rukojmími (mezi nimiž byl i policista a budoucí válečný zločinec Sredoje Lukić) uniká ke Goražde, kde vězně propouští. Šabanović před stažením nechal z nádrže vypouštět maximum vody, ale jak později přiznal, odstřelit ji nemohl kvůli nedostatku výbušnin.

Vláda v Sarajevu začala s monitorováním jednotek Teritoriální obrany RBaH. Ty skupiny, které se neohlásí a nepodřídí centrálnímu vedení do 15. 4., budou považovány za ilegální. K tomuto datu měla oficiálně vzniknout Armáda Republiky BaH.

13. 4. JNA přesouvá své jednotky, konkrétně příslušníky Novosadského sboru, k většinově muslimské Vlasenici. Ve východobosenských okresech Bratunac, Foča a Goražde s muslimskou majoritou již operuje Užický sbor. V řadách JNA působí také nemálo jednotek dobrovolníků. Jugoslávská lidová armáda s pomocí místních Srbů připravuje útok na okresní město Višegrad.

14. 4. TORBiH schvaluje Nařízení k obraně suverenity a nezávislosti Republiky Bosny a Hercegoviny (Direktiva za odbranu suvereniteta i nezavisnosti Republike Bosne i Hercegovine), jejímiž autory byli z valné části plukovník Jovan Divjak a podplukovník Kadir Jusić. Tajný dokument je pomocí telefaxu odeslán místním velitelstvím TO, Jugoslávská lidová armáda, která odposlouchává všechny linky, se ho však okamžitě zmocňuje. Nařízení označuje za viníky rozkladu země Srbskou demokratickou stranu spřaženou s JNA a extrémní křídlo HDZ a za hlavní centra sil dezintegrace banjalucký a dobojský region a západní a východní Hercegovinu. Na straně nepřítele stojí šest sborů JNA, 80–120 000 lidí v jednotkách SDS a 1–2 brigády (do 10 000) sympatizantů HDZ. Počty obránců jsou nadmíru směle odhadnuty na 120 000 lidí, po započtení dobrovolníků mimo Bosnu a Hercegovinu a zběhů z JNA až na 150 000. Cílem obránců je ochránit civilní obyvatelstvo, zmocnit se vojenských objektů a blokovat strategické dopravní komunikace.

V Sarajevu je kvůli odstřelování města uzavřeno mezinárodní letiště Butmir.

15. 4. JNA obsazuje Višegrad a nedalekou vodní elektrárnu. Do města ihned zamíří kolona 100 nákladních automobilů ze Srbského Užice a pěší prapor z černohorské obce Pljevlja.

17. 4. Prosrbské jednotky dobývají etnicky smíšený Bosenský Šamac na řece Sávě.

17. 4. Do Bratunce (okres 33 619 lidí, 64 % Muslimů a 34 % Srbů; město 7695, 56 % Mus. a 39 % Srb.) přicházejí ozbrojení dobrovolníci ze Srbska. Místní vůdci Srbské demokratické strany (SDS) dávají ultimátum muslimské Straně demokratické akce (SDA), aby se ihned stáhla z vedení okresu, kde má většinu, odevzdala zbraně a vyklidila místní policejní stanici. Předběžná dohoda o rozdělení okresu byla ujednána 14. 4. na poslední schůzi zastupitelstva. Přitom už 9. 4. SDA ustoupila nátlaku SDS, aby se místní policie rozdělila na muslimskou a srbskou část. Muslimové se nicméně podvolují, předáci SDA odcházejí do středobosenské Tuzly. Srbské jednotky nato koncem měsíce provádějí násilné akce vůči muslimům, jejichž údajným cílem má být zabavení nelegálně držených zbraní.

Obdobné rozhovory probíhají 17. 4. také ve Srebrenici (okres 36 666 lidí, 75 % Muslimů a 23 % Srbů; město 5746 lidí, 64 % Mus. a 28 % Srb.), kde Muslimové mají do druhého dne odevzdat zbraně a opustit okresní město. Ti souhlasí s odchodem, zbraně však odevzdat nechtějí – raději zakládají menší oddíly domobrany. V obci Potočari vzniká provládní teritoriální obranu pod vedením policisty Nasera Oriće. SDS již 11. 4. převzala kontrolu nad srebrenickou obcí Skelani (1123 lidí, 85 % Muslimů a 14 % Srbů) a začala stavět barikády. 13. 4. SDS a SDA na zasedání zastupitelstva předběžně schvalují rozdělení Srebrenice (vznikne srbský okres Skelani a zbytková Srebrenice se rozdělí na dvě části), SDS ale na další výzvy k jednání nereaguje. 18. 4. po krátkém odstřelování srbské paravojenské oddíly vstupují do Srebrenice; přišlí ozbrojenci po několik následujících dní vyvolávají strach a napětí mezi obyvatelstvem obou sousedících okresů, dopouštějí se rabování a zabíjení Muslimů. 20. 4. jednotku srbských dobrovolníků v Potočari napadne oddíl Nasera Oriće a 10 jich zabije. Orić tak zahajuje víceméně úspěšnou partyzánskou válku vůči sympatizantům SDS. Represe vůči Muslimům se časem stupňují, dochází k etnickému čištění a masovému vraždění civilistů.

SDS v Sanském Mostě, kde mají Srbové slabou většinu nad Muslimy, dociluje rozdělení místního policejního sboru na etnickém principu s muslimskou SDA. Nesrbští policisté jednostranné kroky odmítají a zabarikádují se v radnici, kde nato probíhá další kolo jednání. Budovu po vypršení ultimáta SDS 19. 4. obsazuje Jugoslávská lidová armáda, rebelující policisté jsou okamžitě propuštěni. Zanedlouho na radnici a další desítky objektů ve vlastnictví zdejších Muslimů a Chorvatů útočí ozbrojenci paramilitárních Srbských obranných sil. Nesrbské obyvatelstvo je následně vyháněno, odváděno do zajateckých táboru a hromadně vyvražďováno.

21. 4. Začalo přímé dělostřelecké odstřelování Sarajeva jednotkami JNA a bosenských Srbů s cílem obklíčit bosenskou metropoli. Druhého dne se vedoucí představitelé bosenských Muslimů, Srbů a Chorvatů po jednání s lordem Carringtonem dohodli na zastavení bojů. Příměří ale ani jedna ze stran nerespektuje.

JNA a srbští ozbrojenci vstupují do většinově muslimské Vlasenice, kterou SDS následně prohlašuje za srbské město. Místní předáci SDA již 11. 4. pod tlakem přistupují na dohodu s SDS, jež počítá s rozdělením okresu na muslimskou a srbskou část. Po vynucené dohodě Muslimové ve velkém počtu utíkají do střední Bosny. Po obsazení Vlasenice dochází k etnickým čistkám a masovému vraždění Muslimů. Nedaleko města vzniká internační tábor Sušica, kterým od dubna do září projde na 8000 Muslimů, z nichž podle svědectví 1600 nepřežije.

24. 4. Chorvatští ozbrojenci vítězí po několikatýdenních bojích s JNA o většinově chorvatskou Čapljinu. Do vyjednávání se zapojuje i okresní výbor. JNA evakuuje své vojáky z místních kasáren.

25. 4. TORBiH obsazuje kasárny a sklad zbraní JNA v etnicky smíšené Derventě. Již dříve byly zajištěny kasárny ve městě Visoko, které ale Jugoslávská lidová armáda před dobrovolnou evakuací zničila.

27. 4. Parlament SFRJ schválil Ústavu Svazové republiky Jugoslávie. Tímto vznikla v pořadí třetí Jugoslávie, jejímiž členy zůstaly jen Srbsko a Černá Hora.

28. 4. Předsednictvo RBaH vydává nařízení o stažení jednotek JNA z území státu.

29. 4. Ozbrojení sympatizanti srbské SDS ve východní Bosně zajali desítky muslimských obyvatel v jinak většinově srbské vesnice Snagovo, kteří se skrývali v nedalekých lesích. Při následném masakru bylo zabito 36 muslimů, jejich těla byla na místě spálena.

30. 4. V Prijedoru sympatizanti SDS z řad místní policie a JNA staví barikády, čímž město fakticky ovládnou. Muslimové a Chorvaté, kteří tvoří necelou polovinu obyvatelstva, jsou ostrakizováni a poté systematicky vyháněni a zabíjeni. Načas ještě vzdorují v okolních vesnicích, do konce června je ale celá oblast etnicky vyčištěna.

---------------------------------------------------------------------------------------------------

Hrušík, Michal: Kritická analýza tzv. Cutileirova plánu pre Bosnu a Hercegovinu. In: Člověk. Číslo 19 (1. 7. 2010). http://clovek.ff.cuni.cz/view.php?cisloclanku=2010070101
Presuda. Tužilac protiv Momčila Krajišnika. Međunarodni sud za krivično gonjenje osoba odgovornih za teška kršenja međunarodnog humanitarnog prava počinjena na teritoriji bivše Jugoslavije od 1991. godine, 27. septembra 2006, s. 111–113. IT-00-39-T.
www.icty.org/x/cases/krajisnik/tjug/bcs/060927.pdf
Divjak, Jovan: Ne pucaj. Imam li prava odlučivati o sudbini nekog mladog čoveka? (5. deo). 11. april 1992. www.slobodnaevropa.org/content/april_10_1992_imam_li_pravo/24194781.html
Divjak, Jovan: Ne pucaj. Podlost u pamfletima JNA (6. deo). 17. april 1992. www.slobodnaevropa.org/content/podlost_u_pamfletima_jna_/24194843.html
Orić, Naser: Srebrenica svjedoči i optužuje: genocid nad Bošnjacima u istočnij Bosni. Srebrenica 1995. s. 40-45. Presuda. Tužilac protiv Miroslava Deronjića. Međunarodni sud za krivično gonjenje osoba odgovornih za teška kršenja međunarodnog humanitarnog prava počinjena na teritoriji bivše Jugoslavije od 1991. godine, 30. mart 2004, s. 18–21. IT-02-61-S. www.icty.org/x/cases/deronjic/tjug/bcs/040330.pdf
Izjava svjedoka, Miroslav Deronjić.
www.icty.org/x/cases/slobodan_milosevic/proswitness/bcs/mil-wit-deronjic.htm

Chronologie války v Bosně a Hercegovině 1992, květen–prosinec

1.–4. 5. Sympatizanti Srbské demokratické strany (SDS), mezi nimiž nechybí Bílí orlové, arkanovci a dobrovolníci ze sousedních okresů, v počtu až 1500 mužů napadají Brčko. Včera přitom srbští ozbrojenci kolem 4:44 nad ránem vyhodili do vzduchu dva mosty přes hraniční řeku Sávu, které město spojují s Chorvatskem. Při explozi na silničním mostě bylo zabito nejméně 10 a zraněno 8 civilistů, jež se marně pokoušeli vstoupit na území Bosny a Hercegoviny. Situace v Brčku se neuklidnila ani poté, co 17. 4. Strana demokratické akce (SDA) pod tlakem souhlasila s rozdělením území podle návrhu SDS. V samotném městě Brčko přitom dominovali Muslimové. Srbské jednotky s těžkou technikou rychle postupují a brzy ovládají celý prostor. V akci jim pomáhá i Jugoslávská lidová armáda (JNA). Zdejší Muslimové a Chorvaté prchají, a ti, kteří nestačí utéct, jsou hromadně internováni, mučeni a zabíjeni.

2.–3. 5. Generál Jugoslávské lidové armády Vojislav Đurđevac na sarajevském letišti Butmir večer zajal prezidenta Aliju Izetbegoviće, který se předčasně vracel z mírové konference v Lisabonu. Izetbegović s doprovodem (dcerou, šéfkou kabinetu a zároveň překladatelkou Sabinou Berberovićovou, místopředsedou vlády Zlatkem Lagumdžijou a osobním strážcem) byl nejprve držen na letišti, a poté v kasárnách v příměstské čtvrti Lukavica, kterou držela JNA. Prezidentovi se na Lukavici podařilo telefonicky spojit s TV Sarajevo (ostatní linky nefungovaly) a ve 20:23 vstoupit do přímého televizního přenosu. Naživo tak byly přenášeny rozhovory mezi Izetbegovićem, únosci, Předsednictvem BaH a novináři ve studiu.

Bosně a Hercegovině od 14:00 zřejmě hrozil vojenský puč ze strany místních velitelů Jugoslávské lidové armády. V průběhu dne se JNA pod vedením generálů Milutina Kukanjce (velitele Druhé vojenské oblasti) a Vojislava Đurđevce (velitele 4. sboru v Sarajevu) pokoušela probít přes čtvrť Vraca a komplex Skenderija do středu města ke kasárnám (velitelství Druhé vojenské oblasti ve čtvrti Bistrik a Domu JNA v centru města), v ulicích je ale zastavily ozbrojené provládní jednotky. V posledních měsících u opevněných kasáren docházelo k četným incidentům, které nezřídka končily smrtí civilistů i ozbrojenců z obou stran. Do toho Sarajevo z okolních kopců nezřídka odstřelovali sympatizanti Srbské demokratické strany. V nastalém chaosu nebylo jasné, zda za bombardováním vysílače na kopci Hum, sídla energetického závodu Elektroprivreda a dalších strategických objektů stojí JNA či SDS, anebo obě zároveň. Parašutisté Nišského sboru (korpusu) Jugoslávské lidové armády zamířili k Domu JNA, místní ozbrojenci je ale obklíčili a posléze zajali v kině Đuro Đaković. Zhruba ve stejný čas neznámý pachatel zapálil hlavní sarajevskou poštu (v bezprostřední blízkosti kina), v níž bylo na 43 000 telefonních linek vyřazeno z provozu. Teritoriální obrana RBaH a další paravojenské oddíly všechny armádní objekty v centru města postupně obklíčily (Kasárny Maršála Tita a Jajce v centru města, Dům JNA aj., sám Kukanjac byl odříznut na velitelství ve čtvrti Bistrik) a vystavovaly palbě.

Záběry z obleženého Sarajeva 2. května 1992

Přestřelky kolem armádních objektů probíhaly po zbytek dne i v průběhu noci. Mezitím za přispění mise UNPROFOR a amerického velvyslance v Bělehradě Warena Zimmermana probíhalo vyjednávání, které na straně JNA vedl generál Milan Aksentijević a za Předsednictvo RBaH Ejup Ganić, jehož Izetbegović telefonicky pověřil výkonem funkce předsedy Předsednictva RBaH a vrchního velitele ozbrojených sil. Ústřední bosenskohercegovské úřady zachvátila panika, provládní jednotky nevěděly, kdo vydává rozkazy. Ganić opakovaně žádal bezpodmínečné propuštění zadržovaného prezidenta, kdežto JNA Izetbegovićovo propuštění spojovala s evakuací kasáren. Nakonec se Kukanjac, vyslanec Evropských společenství Colm Doyle, velitel UNPROFOR generál MacKenzie, Ganić a Izetbegović po telefonu dohodli (přesné podmínky nejsou známé) na řešení nastalé situace; Izetbegović bude vozidly UNPROFOR převezen na velitelství JNA v centru, odtud pojede v čele kolony s Kukanjcem, dokud JNA nedorazí ke komplexu Skenderija. Na závěr se JNA vydá směrem k Lukavici a Izetbegović odjede do nedalekého Předsednictva RBaH. Krátce po výjezdu z Bistriku kolem 18:00 se však kolona asi 36 vozidel JNA se zhruba 270 lidmi zastavila v ulici Dobrovoljačka. Někde v půli kolony došlo ke střelbě, jejíž příčinu není možné hodnověrně ověřit. Neidentifikovaní ozbrojenci z neznámých důvodů zaútočili na osádku sanitního vozidla, načež zabili 7 a zranili 14 osob. Provládní jednotky následně zajaly asi 215 vojáků JNA. Zbytku vojenského personálu a Kukanjcovi bylo dovoleno odjet na Lukavicu. Zajatci byli uvězněni, někteří mučeni, a po apelu UNPROFOR a výhrůžkách JNA, že bude odstřelovat klíčové body ve městě, brzy puštěni.

Události 2. a 3. května se brzy dočkaly dvojí interpretace. JNA tvrdila, že šlo o nevyprovokovaný útok a blokádu armádních budov (celá operace prý začala útokem na Dům JNA v centru), na který reagovala nasazením posil z předměstí. Druhý den charakterizoval přepad a masakr kolony. JNA se odvolávala na tzv. Skopskou dohodu mezi Blogojem Adžićem a Alijou Izetbegovićem z 26. 4. 1992, podle níž se armáda stáhne po dohodě zdejších národů o novém uspořádání země, ukončení bojů a deblokádě kasáren. Tato dohoda však nikdy nevznikla, jednalo se pouze o informativní rozhovor, který měl vyústit v další konzultace. Provládní instituce a Sarajevu nakloněná veřejnost naopak tvrdily, že šlo v prvé řadě o zahnání hrozícího státního převratu (po letech se začalo proslýchat, že se k němu měl přidat Fikret Abdić, člen Předsednictva RBaH a později separatistický vůdce Západní Bosny, a ministr vnitra Alija Delimustafić) a druhotně o útok na regulérní vojenský cíl. Členové kolony zřejmě nějaké lehké zbraně měli, skutečným důvodem útoku byl ale zřejmě strach, že JNA prezidenta nepustí, a všudypřítomný chaos ve vedení vládních orgánů a ozbrojených složek. Stojí za připomenutí, že kolona z velitelství odvážela jistou vojenskou dokumentaci, která byla při útoku zabavena. Během dvou dnů bojů zahynulo asi 42 příslušníků JNA, 6 civilistů a 16 provládních bojovníků. Kukanjac sice unikl ze zajetí, ale další řadoví vojáci a odvedenci JNA zůstávali v obležení v rozsáhlých kasárnách Maršála Tita a Jusufa Džonliće.

Kukanjac později uvedl, že blokáda Sarajeva 2. 5. byla provedena na jeho rozkaz, a to s cílem zabránit průniku chorvatských a muslimských jednotek do Sarajeva a zároveň evakuovat vojáky JNA z města. Okolnosti kolem Izetbegovića zadržení byly složitější; jednak přiletěl neočekávaně, jednak se vedení JNA údajně obávalo, že by ho zbylí členové předsednictva mohli obětovat. Kukanjac byl jmenován do hodnosti velitele nedávno zřízené Druhé vojenské oblasti koncem roku 1991. Jak sám tvrdil, účel nové vojenské oblasti mu byl dobře znám – ohraničit srbské oblasti v Chorvatsku (vyjma Východní Slavonie) a udržet co nejvíce území Bosny. Kukanjac se častokrát chlubil, že jeho zásluhou bylo do začátku května 1992 v Bosně a Hercegovině zachráněno vybavení z řady vojenských průmyslových závodů (Famos, Pretis, Zrak, Orao, Slavko Radić aj.) a odhadem 90 % zásob munice Teritoriální obrany (mj. ohromný sklad ve čtvrti Faletići), které později předal Srbské republice BaH. Velitelství JNA v centru Sarajevu bylo začátkem května již z větší části vystěhované (událo se tak bez těžkostí 10.–24. 4). Podle Kukanjce poslední kolona, která se z areálu stahovala 3. 5., byla ozbrojená a poučená o eventuálním boji.

4. 5. Předsednictvo Svazové republiky Jugoslávie rozhodlo, aby se všichni občané SRJ v řadách Jugoslávské lidové armády do 15 dnů vrátili na území zbytkové Jugoslávie. Nařízení bylo vydáno již 27. 4., ale dosud se prakticky nerealizovalo.

5.–6. 5. Představitelé dvou nacionalistických stran, Mate Boban z Chorvatského demokratického společenství (HDZ) a Radovan Karadžić z SDS, se scházejí na dvoustranném jednání o budoucnosti Bosny a Hercegoviny ve Štýrském Hradci. Druhého dne podepisují dokument, v němž se rámcově shodují na hranicích Herceg-Bosny a Srbské republiky (sporné rozhraničení podlehne arbitráži). Obě strany přistupují na okamžité ukončení vzájemných střetů a vyhlášení příměří. Setkání ve Štýrském Hradci navazuje na předešlé schůzky mezi vůdci bosenských Chorvatů a Srbů. Spekuluje se rovněž o tom, že mají spojitost s tajnými konzultacemi prezidentů Franji Tuđmana a Slobodana Miloševiće z března a dubna 1991 (v Karađorđevu a Tikveši), na nichž bylo údajně rozhodnuto o rozdělení Bosny a Hercegoviny mezi dva sousední státy.

9. 5. Jednotky bosenských Srbů utočí na vesnici Glogova (1913 obyvatel, téměř 100 % Muslimů) v okresu Bratunac. Odhadem 65 jejích obyvatel zavraždí, stovky uvězní nebo donutí k útěku. SDS přitom několik dní před útokem místním odebrala veškeré zbraně.

Po vícedenních urputných bojích muslimské provládní jednotky 9. 5. obsazují většinově muslimskou Srebrenici, kterou od 18. 4. drželi sympatizanti SDS. 8. 5. zřejmě místní bojovníci zabíjejí Gorana Zekiće, významného člena SDS a de facto velitele srbských jednotek v kraji. Ve městě vzniká okresní štáb teritoriální obrany, jemuž od 20. 5. velí Naser Orić. Zdejší Muslimové usilují o vznik obranyschopné enklávy napříč několika okresy, která zahrne veškeré území s muslimskou majoritou a ty pak spojí s provládními oblastmi ve střední Bosně. Srbsko-muslimské střety kolem Srebrenice se vyznačují značnou brutalitou, která si na obou stranách vybírá mnoho obětí. Kromě Srebrenice vznikají další významná centra odporu: Glogova (velitel Ejub Golić), Cerska (Šemsudin Salihović) a Žepa (Avdo Palić). Z Tuzly 5. 8. na pomoc místním jednotkám v Konjević Polje přichází více než 400 dobře vyzbrojených vojáků 16. muslimské brigády pod vedením zkušeného Nurifa Rizvanoviće, který se v oblasti marně pokouší převzít kontrolu jako náčelník tzv. Drinské divize. Na podzim je ale zavražděn. Spekuluje se, že ho nechal zabít Naser Orić.

10.–15. 5. V okresu Bratunac pod vedením SDS a paravojenských jednotek ze Srbska probíhají etnické čistky, které mají za cíl vyhnat poslední muslimské obyvatelstvo z města a jeho okolí. V předchozích dnech Srbové prováděli násilné odzbrojovací a zastrašovací akce v muslimských obcích v bezprostřední blízkosti Bratunce, mj. ve vsi Hranča (2.–3. 5. zabiti 4 lidé, 9 se pohřešuje, 9. 5. přes 14 mrtvých), Blječeva (6. 5. při minometné palbě bylo zabito několik lidí vč. dvou Srbů, jejich smrt je připisována Muslimům), Glogova (9. 5. asi 65 zabitých) a Suha (10. 5. přibližně 38 mrtvých). Muslimové jsou vyzváni, aby se shromáždili na autobusovém nádraží a fotbalovém stadionu. Tuto výzvu uposlechlo asi 3000 lidí. Muži jsou oddělováni od žen a dětí, které jsou převáženy do Kalesije pod sarajevskou kontrolou, a drženi v zajetí. Během pěti dnů je dobrovolníci ze Srbska a místní Srbové mučí a zabíjejí, některá těla hází do řeky Driny. Předáci SDS proti teroru nakonec zasahují, dobrovolníky vypovídají z okresu a zbylých 400 vězňů odváží na Pale, kde jsou vyměněni za srbské zajatce. Počet zabitých Muslimů není možné zjistit, minimální odhad je 40, reálná čísla se pohybují kolem několika set.

12. 5. Uskutečňuje se 16. a zároveň první válečné zasedání Parlamentu srbského národa v BaH. Poslanci posvěcují vznik tříčlenného Předsednictva Srbské republiky BaH, v němž zasedají Radovan Karadžić, Biljana Plavšićová a Nikola Koljević. Předsednictvo jako kolektivní orgán je vrchním velitelstvím ozbrojených sil srbské republiky a předsedá mu Karadžić. Na schůzi je odhlasován vznik republikové armády v čele s generál-podplukovníkem JNA Ratkem Mladićem. Karadžić představuje šest strategických cílů srbského národa:
- vytvořit státní hranice, které srbský národ oddělí od dalších dvou národů;
- vytvořit koridor mezi Semberijí a Bosenskou krajinou;
- vytvořit koridor v Podriní, Drina už nebude hranicí mezi srbskými státy;
- vytvořit hranice na Uně a Neretvě;
- rozdělit Sarajevo na srbskou a muslimskou část a v obou částech vytvořit akceschopné státní orgány;
- zabezpečit přístup k Jaderskému moři.

15. 5. V Tuzle provládní jednotky obkličují a napadají JNA během evakuace kasáren Husinska buna. První, improvizovaný a nikým neohlášený pokus o únik proběhl kolem 13:00, ale místní ozbrojenci kolonu donutili k návratu (dozvěděli se, že v kamionech je část výzbroje a výstroje teritoriální obrany, na kterou si činí nárok). Kasárny poté obkličují stovky ozbrojenců, kteří ji vystavují palbě. Druhý pokus se uskutečnil po 18:30, kdy se velitel kasáren Mile Dubajić dohodl na odchodu posádky do Bijeljiny s velitelem teritoriální obrany Enverem Delibegovićem a zástupcem místního policejního oddělení Muhamedem Brkićem. Deliberović, Brkić a Dubajić pro zajištění bezpečného transportu 80–100 vozidel a 300–320 vojáků jedou společně v čele kolony. Po 19:00 dochází ke střelbě, u níž není možné potvrdit, kdo jí začal. Poslední třetina kolony je odříznuta a na lokalitě Brčanska malta napadena provládními jednotkami. Přestřelka s obklíčenými vojáky JNA trvá až do následujícího dne, kdy část mužstva skládá zbraně a část uniká do bezpečí. Podle tuzlanských zdrojů při útoku zahynulo 55 osob, 49 příslušníků JNA, 4 zdejší členové ozbrojených sil a 2 civilisté. Srbský soupis zabitých vojáků JNA obsahuje 51 jmen. Přepad, ať už byl spontánní či plánovaný, měl zřejmě zabránit odvozu výzbroje a výstroje místní teritoriální obrany. Nelze ovšem pominout, že v předchozích dnech JNA odvezla nemálo vojenského materiálu, aniž by městské úřady jakkoli protestovaly. Ve stejném čase město v obavách o svou bezpečnost opustily tisíce Srbů.

Útok na kolonu JNA v Tuzle 15. 5. 1992

16. 5. Zhruba 200 pracovníků mise UNPROFOR se na základě rezoluce Rady bezpečnosti OSN začíná přesouvat ze Sarajeva do Bělehradu.

Bosenskosrbské oddíly vraždí 83 muslimských civilistů ve vesnici Zaklopača ve většinově muslimském okresu Vlasenica.

18. 5. Předsednictvo RBaH, JNA a bosenskosrbské politické vedení podepisují tříměsíční příměří v sídle UPROFOR v Sarajevu.

22. 5. Rezolucí Valného shromáždění OSN č. A/RES/46/237 Bosna a Hercegovina vstupuje do Organizace spojených národů. Doporučení k přijetí 20. 5. schválila Rada bezpečnosti OSN. Stejného dne je také odhlasován vstup Slovinska a Chorvatska. Zároveň s přijetím generální tajemník OSN Butrus Butrus-Ghálí žádá o vyslání zvláštní mise do Bosny a Hercegoviny, která by tu prozkoumala možnost nasazení jednotek OSN.

23. 5. Jednotky bosenských Srbů v počtu asi 1000 mužů zaútočily na muslimskou vesnici Hambarine v okrese Prijedor s 2800 obyvateli. Jako záminka jim posloužila přestřelka mezi několika příslušníky JNA a muslimskými ozbrojenci na kontrolním stanovišti poblíž vesnice, která se odehrála 22. 5 a jež dva vojáci JNA nepřežili. Jelikož vedení místní domobrany odmítlo splnit požadavky srbského vedení okresu, aby odevzdalo veškeré zbraně, následoval masivní útok. Na 400 obyvatel při útoku uprchlo ze svých domovů, desítky civilistů byly zabity, další stovky byly zajaty, muži byli následně oddělováni od žen a dětí a odváženi do blízkých internačních táborů.

23. 5. Předsednictvo RBaH rozhodlo o změně na postu náčelníka Teritoriální obrany RBaH (TORBiH). Namísto Hasana Efendiće přichází Muslim a bývalý major JNA Sefer Halilović. Ve vedení ozbrojených složek dosud panoval zmatek, mnohé jednotky nebyly plně pod kontrolou ústředního vedení, nedostávalo se zkušených velitelů, výzbroje ani výstroje. Halilović má za úkol zvýšit morálku jednotlivých ozbrojených skupin a podřídit je jednotnému vedení. Síly bosenských Srbů a JNA jsou po všech stránkách ve značné výhodě, třebaže vládní složky disponují až 93 052 vojáky. Z JNA do TORBiH do 14. 5. zběhlo 1062 důstojníků, z toho 88 % Muslimů, 7 % Chorvatů a 2 % Srbů. Nicméně ani Halilovićovy snahy nejsou příliš úspěšné – například lokální sarajevští velitelé Jusuf Juka Prazina (před válkou kriminálník a později velitel jednotky Zelených baretů Jukini vukovi o síle asi 3000 mužů), Mušan Topalović Caco (velitel 10. horské brigády ARBiH), Ramiz Delalić Ćelo (zástupce velitele 9. motorizované brigády ARBiH) a Ismet Bajramović Ćelo (před válkou kriminálník a v prvním roce války jeden z velitelů vojenské policie ARBiH), nadále jednají na vlastní pěst, vykrádají továrny, obchody a byty, nezřídka se dostávají do konfliktu s jinými vládními jednotkami, všemožně terorizují nebo přímo likvidují místo obyvatelstvo, a to převážně zůstavší Srby.

25. 5. Provládní jednotky zaútočily na většinově srbskou vesnici Bradina, která se nachází na strategicky důležité silnici mezi Konjicem a Sarajevem. Předpokládá se, že při brutálním útoku bylo povražděno nejméně 48 srbských civilistů a další desítky skončily v zajetí.

26. 5. Jednotky bosenských Srbů v počtu asi 5000 mužů dokončili obklíčení lidnaté muslimské vesnice Kozarac v okrese Prijedor s 4000 obyvateli. Již 22. 5. byla zahájena blokáda vesnice a přerušeny telefonní linky. Během následujících dvou dnů byla vesnice masivně odstřelována. Při útoku bylo na 800 lidí zabito a 1200 zajato. Muži byli odváženi do blízkých internačních táborů; v těchto dnech v okrese Prijedor vznikly tábory Omarska, Trnopolje a Keraterm. Vesnice pak byla v červnu systematicky vypálena.

26. 5. Bosenskosrbské oddíly zabíjejí 17 neozbrojených Muslimů v obci Bosanska Jagodina ve většinově muslimském okresu Višegrad.

27. 5. Minometný útok v centru Sarajeva způsobí smrt 16 lidí čekajících ve frontě na chléb.

28. 5. Delegace Bosny a Hercegoviny opustila mírová jednání v Lisabonu. Jako důvod uvedla pokračující útoky bosenskosrbských vojsk na Sarajevo.

30. 5. Rada bezpečnosti OSN přijala rezoluci č. 757 uvalující hospodářské, kulturní a politické sankce na Svazovou republiku Jugoslávii za to, že podporuje násilí páchané JNA na území Bosny a Hercegoviny. Již 15. 5. Byla přijata rezoluce č. 752 vyzývající k zastavení konfliktu na území bývalé Jugoslávie a respektování příměří z 12. 4.

31. 5. Bosenskosrbské jednotky vraždí 20 muslimských obyvatel vesnic Vrhpolje a Hrustovo v etnicky smíšeném okresu Sanski Most.

Na přelomu května a června bosenskosrbské jednotky začínají s rozsáhlým vyvražďováním zajatých Muslimů a Chorvatů, a to převážně ve východní Bosně a v Krajině. Na různých místech východní Bosny jsou zabity stovky muslimských civilistů a poté vhozeny do řeky Driny. V Kulturním domě v Čelopku je postupně usmrceno více než 19 Muslimů paravojenskou jednotkou Žluté vosy. Od června do prosince je umučeno nejméně 266 Muslimů ve fočanské věznici. Ve dnech 1.–5. 6. je zavražděno okolo 160 Muslimů v technické škole v Karakaji, 5.–8. 6. přibližně 190 Muslimů na dobytčích jatkách v okrese Zvornik, 14. 6. pak 47 Muslimů z obce Ahatović v sarajevské čtvrti Ilijaš. Masové popravy pokračovaly i během července a srpna. Koncem července bylo usmrceno více než 100 Muslimů a Chorvatů v zajateckém táboře Omarska a okolo 150 v táboře Keraterm, 5. 8. dalších asi 100 zajatců z tábora Omarska a Keraterm v oblasti Hrastova Glavica, 5. 8. několik desítek Muslimů v Kulturním domě ve Foči, 15. 8. přibližně 27 Muslimů v Rasadniku v okresu Rogatica, 21. 8. kolem 200 Muslimů a Chorvatů při násilné evakuaci civilistů v oblasti Korićanske stijene na hoře Vlašić.

Bosenští Srbové zřizují rovněž hustou síť zajateckých táborů. První z nich vznikají již na samém začátku ozbrojeného konfliktu. V dubnu byl otevřen Batković (prošlo jím na 4000 Muslimů, nepřežilo asi 80), v květnu Omarska (5–7000 lidí, z toho přes 95 % Muslimů, nepřežilo asi 2000), Keraterm (1000–1500 lidí, z toho 85 % Muslimů, umučeno asi 300), Trnopolje (4000–7000 lidí, z toho asi polovina žen a dětí, nepřežily stovky), Sušica (8000 Muslimů, zabito 200–1600) a mnohé další. Například Manjača byla funkční ještě za války v Chorvatsku; prošlo jí 4500–8000 osob, z toho 80 % Muslimů, nepřežilo asi 600. Od konce května zajatecké tábory zřizovala také Armáda RBaH pro Srby a později Chorvaty, konkrétně Silos v Tarčinu (750 lidí, nepřežilo přes 20), Musala v Konjici (1100 lidí), Stadion v Bugojnu (360 Chorvatů, nepřežilo cca 20) aj. pro nemuslimy. Chorvatská rada obrany (HVO) vedla tábory Čelebići (700 Srbů, nepřežilo 13), Gabela (2000 lidí), Heliodrom (6000 lidí, zabito 30–50), Dretelj (3000 lidí, umučeno asi 170) aj. pro nechorvaty. Velké zajatecké tábory byly po nátlaku mezinárodního společenství postupně rušeny v druhé polovině roku 1992, menší ale zůstaly až do konce války.

Dokumentární film o zajateckém táboře Omarska

1. 6. Bosenskosrbské jednotky po obsazení vesnic Velagići a Pudin Han v okrese Ključ zabily více než 100 muslimských můžu. Vraždění Muslimů v Bosenské krajině pokračovalo i v následujících týdnech a měsících: 10. 7. bylo usmrceno 144 muslimských mužů v obci Biljani a jejím okolí a 8. 8. asi 20 v obci Botonjići.

5. 6. 1992 Jugoslávská lidová armáda (od 20. 5. přejmenovaná na Armádu Jugoslávie) se po dlouhém vyjednávání stahuje ze sarajevských kasáren Maršála Tita. Do rozhovorů se zapojil velitel kasáren generál Miloš Baroš, z Bělehradu došlý generál JNA Nedeljko Bošković, členové Předsednictva RBaH Fikret Abdić a Stjepan Kljuić, bosenskohercegovský ministr obrany Jerko Doko a první náměstek ministra vnitra Jusuf Pušina. Jednání přihlíží také Azem Dervišević zvaný Zenga, zástupce velitele Regionálního štábu Teritoriální obrany Sarajevo a od 2. 5. šéf provládních jednotek obléhajících kasárny. Evakuace se týká více než 2000 vojáků a jejich rodin, záložníků a kadetů střední vojenské školy a části vojenského materiálu. Celá akce se odehrává mezi 12:00–14:00, když kasárny opustilo 70 vojenských kamionů, 23 autobusů a 130 osobních automobilů. Dle písemné dohody 2/3 výstroje, výzbroje a paliva zůstane sarajevské vládě a 1/3 bude předána Republice Srbské. Dervišević později uvedl, že Boškoviće instruoval sám Milošević, který si přál hlavně zachránit mužstvo, o vojenský materiál tolik nestál. Boškovićovo vyjednávání popouzí vedení bosenských Srbů (které si ostatně přivlastnilo více než třetinu materiálu), a tak mu Ratko Mladić hrozí zatčením a poté zřejmě iniciuje útok na jeho vozidlo. Při stahování se část jednotek JNA odchýlí od původního směru evakuace a zamíří do čtvrti Grbavica II, která je dosud zónou nikoho, a přivádí ji pod kontroly Srbské republiky.

8. 6. Rada bezpečnosti OSN přijímá rezoluci č. 758 o krizi v Bosně a Hercegovině, která umožňuje posílit misi UNPROFOR v zemi. Na jejím základě je rozhodnuto okamžitě vyslat dalších 1100 mírových vojáků. Ti se mají pokusit oddělit bojující strany a za účelem humanitární pomoci převzít kontrolu nad sarajevským letištěm Butmir, které ovládá Armáda Republiky Srbské. Modré přilby byly nicméně vybaveny jen slabým mandátem.

10. 6. V obci Čemerno v okrese Ilijaš je zabito kolem 30 srbských civilistů Armádou RBaH nebo chorvatskými ozbrojenci.

13. 6. Po stažení JNA a bosenskosrbských ozbrojenců z východní části Mostaru, kterou drželi od jara, místní lidé na lokalitách Uborak, Sutina a Zalik nacházejí 114 těl místních obyvatel (85 Muslimů a 29 Chorvatů). HVO a Teritoriální obrana RBaH od 14. 6. postupně obsazují východní břeh Neretvy a postupují k Stolci. V okresech Konjic, Jablanica, Mostar a Stolac od konce léta dochází ke stále vyhrocenějším třenicím mezi Chorvaty a Muslimy.

14. 6. Bosenskosrbské oddíly upalují na 60 muslimských obyvatel vesnice Koritnik, když je zavřou do jednoho domu v Pionýrské ulici ve většinově muslimském městě Višegrad a objekt zapálí.

15. 6. Bosenskosrbští ozbrojenci zabíjejí asi 60 muslimských mužů z uprchlické kolony v obci Paklenica ve většinově muslimském okresu Rogatica.

17. 6. Do Předsednictva RBaH byli kooptováni dva noví srbští členové, Nenad Kecmanović a Mirko Pejanović, kteří na srbské kandidátce do předsednictva roku 1990 obsadili druhé a třetí místo. Kecmanović ale 6. 7. odešel na Pale a pak do Bělehradu, čímž se fakticky vzdal členství v předsednictvu.

18.–19. 6. Ve středobosenském okresu Novi Travnik s mírnou chorvatskou majoritou vypuká spor mezi HVO a provládní teritoriální obranou. Chorvaté prý Muslimům dávají ultimátum, na jehož základě chtějí de facto ovládnout město. Ti to odmítají, načež HVO a HOS (Chorvatské ozbrojené síly) druhého dne útočí na místní školu, poštu a velitelství provládní Teritoriální obrany. Chorvaté ale tvrdí opak: místní TO se pokoušela převzít kontrolu a neřešila rostoucí kriminalitu přišlých muslimských uprchlíků. HVO již dříve ovládla středobosenské okresy s absolutní či prostou chorvatskou většinou, a to konkrétně Kreševo (v průběhu dubna), Busovača (v polovině května), Kiseljak (koncem května), Vareš (začátkem června), Vitez (v druhé polovině června). Muslimové samozvanou vládu HVO odmítají a v dotčených okresech zakládají paralelní instituce loajální vládě v Sarajevu. Situace v Novém Travniku se uklidňuje, ale napětí neklesá.

20. 6. Předsednictvo RBaH v zemi vyhlašuje válečný stav.

HVO se marně pokouší ovládnout většinově muslimské město Gornji Vakuf ve střední Bosně.

25. 6. Bosenskosrbské jednotky zabíjejí 21 civilistů nesrbské národnosti ve vesnici Vozuća ve středobosenském okresu Zavidovići s muslimskou majoritou.

27. 6. Bosenskosrbské oddíly upalují přes 60 muslimských obyvatel vesnice Bikovac ve většinově muslimském okresu Višegrad, když je zavřou do jednoho objektu a ten pak zapálí.

28. 6. Do Sarajeva nečekaně přilétá francouzský prezident François Mitterand. V doprovodu mírových sil OSN se schází s prezidentem Alijou Izetbegovićem. Mitterand byl zastáncem udržení jugoslávské federace a velmi se bránil uznání Slovinska, Chorvatska a Bosny a Hercegoviny. Jeho přílet do bosenskohercegovské metropole má symbolicky otevřít letecký most pro humanitární účely. Mitterand označuje za viníka konfliktu Slobodana Miloševiće a Srbsko, ale možné intervenci mezinárodních sil se brání. Obává se totiž, že by Francie utrpěla až příliš veliké ztráty pro malou zemi, která pro ni nemá žádnou cenu.

Provládní jednotky v červnu a červenci napadají řadu většinově srbských vesnic v okresu Srebrenica a Bratunac. Jejich cílem je vytvořit kompaktní území s hájitelnými hranicemi a získat kořist v podobě potravin a dalšího materiálu. V rychlém sledu jsou organizovány útoky na vsi Ratkovići (21. 6., zhruba 18 mrtvých Srbů), Loznica (28. 6., asi 11 zabitých), Brežani (30. 6., odhadem 19 zabitých), Zagoni (5.–12. 7., přes 20 zabitých), Krnjići (5. 7., asi 16 zabitých), Zalazje (12. 7., přibližně 39 zabitých) a Magasići (20. a 25. 7., asi 12 zabitých). Přepady jsou organizovány i během následujících měsíců, Ježestica (8. 8.), Podravanje (24. 9.), Fakovići (5. 10.), Boljevići (5. 10.), Bjelovac (14. 12.) a Sikirić (14. 12.).

V červenci se realizuje nařízení Předsednictva RBaH o vzniku Armády RBaH, kterou vede jako náčelník generálního štábu Sefer Halilović. Nato 18. 8. předsednictvo zřizuje 5 sborů (korpusů) v čele se Seferem Haliloviće jako velitelem štábu vrchního velení (ŠVK ARBiH). Prvnímu sboru se sídlem v Sarajevu od jeho vzniku 1. 9. velí Mustafa Hajrulahović přezdívaný Talijan, druhému v Tuzle od 29. 9. Željko Knez (Chorvat), třetímu v Zenici od 9. 11. Enver Hadžihasanović, čtvrtému v Mostaru od 17. 11. Arif Pašalić a pátému v Bihaći od 21. 10. Ramiz Dreković.

4. 7. Armáda Republiky Srbské obsazuje etnicky smíšenou Derventu.

8. 7. V sarajevské čtvrti Velešići, která se nachází pod vládní kontrolou, je úkladně zavražděno šest členů srbské rodiny Ristović. V lednu 1993 je z tohoto činu obviněno pět policistů z nedaleké stanice, ale ministerstvo vnitra se snaží případ zamést pod koberec. Po této události četní Srbové opouštějí obležené město ze strachu o svůj život. Sarajevští Srbové na vládním území jsou v tu dobu nezřídka odvádění do zajateckých táborů nebo vězení, kde jsou mučeni nebo přímo zabíjeni. Vše se to děje tajně, ale s vědomím ozbrojených složek a politického vedení státu.

21. 7. Prezidenti Chorvatska a Bosny a Hercegoviny Franjo Tuđman a Alija Izetbegović v Záhřebu uzavírají dohodu o přátelství a spolupráci (Sporazum o prijateljstvu i suradnji između Republike Bosne i Hercegovine i Republike Hrvatske). Při té příležitosti obě země navázují diplomatické styky. Tuđman a Izetbegović se shodují, že budoucí uspořádání Bosny a Hercegoviny bude respektovat vůli všech tří konstitutivních národů, tj. bude založeno na konstitutivních jednotkách. Bosna a Hercegovina poděkovala za příjem uprchlíku, kterých je v Chorvatsku asi 270 000. Podle dohody je HVO součástí Armády RBaH. Mezinárodní společenství se vyzývá k větší angažovanosti při zastavení „agrese na jejich země“. Smlouva nabádá k udržování dobré spolupráce a ke koordinaci vojenských operací v příhraničních regionech. Smlouva je následně 23. 9. v New Yorku doplněna (Dodatak sporazumu o prijateljstvu i suradnji između Republike BiH i Republike Hrvatske). Znovu se žádá větší podpora mezinárodního společenství při zastavení konfliktu. Za účelem obrany vzniká speciální odbor, který bude koordinovat společné vojenské akce. Obě země budou usilovat o zrušení embarga na dovoz zbraní. Později bylo této dohody ze strany Chorvatska nejednou zneužito k přímé vojenské intervenci ve prospěch bosenských Chorvatů v západní Hercegovině a ve střední Bosně.

V severozápadní Bosně probíhají masové etnické čistky ze strany prosrbských ozbrojenců, které mají za cíl oblast etnicky vyčistit od Muslimů a Chorvatů. 24. 7 Armáda RS oblehla a podnikla útok na většinově chorvatské vesnice Briševo, Raljaš a Muštanica (Stara Rijeka) v okrese Prijedor. Během dvou dnů vojenských operací dnů byly vesnice vypáleny, nejméně 67 civilistů (odhadem 55 z chorvatské vsi Briševo) se stalo obětí masových vražd. Další desítky lidí byly zavlečeny do internačního tábora v Sanském Mostě. Posmrtné ostatky obětí byly převáženy do sekundárních hrobů (např. v lokalitě Tomašica), aby se zločiny utajily. 25. 7. je povražděno 31 muslimských civilistů v prijedorské obci Zecovi, nicméně během vojenských operací srbských jednotek ve vsi a jejím okolí od 23. 7. do 28. 7. bylo zabito před 150 muslimských civilistů.

12. 8. Srbská republika Bosny a Hercegoviny změnila název na Republika Srbská, čímž deklarovala svou distanci od Bosny a Hercegoviny. Jejím hlavním střediskem od vypuknutí války je sarajevské předměstí Pale.

25.–26. 8. Bosenskosrbské jednotky odstřelují starou sarajevskou radnici, známou jako Vijećnica, v níž se nachází Národní knihovny Bosny a Hercegoviny. Při následném požáru shoří 80 % knižního fondu této instituce. Již 17. 5. je při odstřelování města zapálen Orientální institut, v němž podlehne zkáze přes 5000 vzácných rukopisů (mezi nimi i manuskripty z 11. století) a rozsáhlý archiv úředních dokumentů z doby osmanské vlády.

26.–28. 8. V Londýně probíhá konference o Jugoslávii. Jako v případě Lisabonu, metropole na Temži byla vybrána s ohledem britského předsednictví Rady ministrů Evropských společenství. Přítomny byly republiky bývalé Jugoslávie, země Evropských společenství, USA, Čína, Rusko, Kanada, Japonsko a Československo (předsedá CSCE, Commission on Security and Cooperation in Europe) a sousední státy bývalé SFRJ (Rakousko, Maďarsko, Rumunsko, Bulharsko a Albánie. Konference opětovně končí fiaskem. Jediným výsledkem je vznik Výkonné rady, v níž zasedá trojice zemí CSCE, trojice Evropských společenství, zástupce jednoho ze stálých členů RB OSN, zástupce islámských zemí, dva zástupci sousedních států a lord Carrington.

27. 8. Ve městě Prozor s muslimskou majoritou, ale ve většinově chorvatském okresu totožného jména, chorvatští ozbrojenci útočí na objekty významných Muslimů. ARBiH poté nařizuje teritoriální obraně, aby ukončila spolupráci s HVO a připravila se na možný ozbrojený střet.

31. 8. Na tržnici v Sarajevu je při srbském minometném útoku zabito nejméně 15 lidí a dalších 30 zraněno.

1. 9. Při minometném útoku v Sarajevu byli zraněni dva francouzští a jeden egyptský příslušník sil UNPROFOR.

3. 9. V Ženevě začíná mezinárodní konference o bývalé Jugoslávii, která bude s přestávkami trvat až do března 1995. Konferenci předsedali lord David Owen za EU a Cyrus Vance za OSN. Lord Carringhton na svou funkci rezignoval.

Zřejmě srbské dělostřelectvo sestřelilo italské vojenské letadlo, které vezlo humanitární pomoc do obleženého Sarajeva. Čtyřčlenná posádka zahynula. Humanitární lety do bosenskohercegovské metropole jsou na měsíc zastaveny.

14. 9. Rada bezpečnosti OSN přijala rezoluci č. 776, jež posilovala misi UNPROFOR. NATO a Západoevropská unie nabízejí 6 000 příslušníků, kteří by se přesunuli do Bosny a Hercegoviny.

Předsednictvo RBaH odvolává z postu předsedy bosenskohercegovského parlamentu Momčila Krajišnika, který již pět měsíců svou funkci nevykonává.

V Sarajevu se v druhé polovině září vyhrocuje vztah mezi elitní jednotkou Zelených baretů pod vedením Jusufa Praziny a velitelem štábu vrchního velení ARBiH Seferem Halilovićem. Prazinovy oddíly obsazují štáb v centru města a žádají rozhovor s nadřízeným Halilovićem. Teprve po intervenci prezidenta Alije Izetbegoviće Halilović přichází na schůzku, na níž je podroben ostré kritice za vojenské neúspěchy. Izetbegović následně rozhodne, že jednotka bude přebudována na speciální brigádu ARBiH v čele s Prazinou. Velení nad ní prezident zřejmě vykonává osobně. Jusuf Prazina se tak stává formálně čtvrtým mužem armády a členem štábu. Prazinu smírčí řešení neuspokojuje a své výtky prezentuje i veřejně. Halilović zvažuje rezignaci.

21.–22. 9. Na 300 vojáků Armády RS obkličuje muslimskou vesnici Novoseoci ve většinově srbském okrese Sokolac. Zdejší dospělí muži přitom v létě písemně vyjádřili loajalitu Srbské republice. Během akce bylo veškeré obyvatelstvo nahnáno do areálu podniku Metalika. Asi 44 mužů a chlapců ozbrojenci poté odvezli na skládku v lokalitě Ivan Polje a tam je popravili. Ženy a děti byly deportovány k hranicím Sarajeva, jedna žena byla při převozu zastřelena.

7. 10. Armáda RS obsazuje etnicky smíšený Bosenský Brod, chorvatští a muslimští obránci a civilisté se stahují do Slavonského Brodu. Neznámý pachatel odstřeluje most přes řeku Sávu, jedinou spojnici s Chorvatskem.

9. 10. Rada bezpečnosti OSN přijala rezoluci č. 781, vyhlašující zákaz přeletů vojenských letadel nad Bosnou a Hercegovinou. Rozhodnutí však nebylo nikým kontrolováno.

23. 10. HVO napadá vojáky Armády RBaH ve většinově muslimském městě Prozor, poté co odmítnou údajné ultimátum o předání zbraní, a ve dnech 24.–25. 10. učiní totéž ve městě Gornji Vakuf, kde se jí podaří ovládnout policejní stanici a několik továren. Muslimské obyvatelstvo Vakufu je vyháněno nebo posíláno do zajateckých táborů. 26. 10. je ujednáno příměří s platností od 28. 10.

29. 10. Srbské jednotky vstupují do Jajce, jehož obyvatelstvo tvoří většinou Muslimové a Chorvaté (dohromady přes 91 %). Oddíly HVO a ARBiH se zhruba 30 000 civilisty se stahují směrem k Travniku, odkud Chorvaté putují dále do Hercegoviny s chorvatskou většinou a Muslimové míří hlouběji do střední Bosny s muslimskou většinou. Evakuace Jajce narušuje dosud víceméně korektní vztahy mezi Chorvaty a Muslimy – velký přísun muslimských uprchlíků mění etnickou strukturu střední Bosny, což u Chorvatů vyvolává obavy, že budou marginalizováni.

Koncem října bosenští Srbové ovládají kolem 63 % země. Těžké boje znovu propukají v Podriní. Do úplného obklíčení Armádou RS se zde dostala města a zároveň enklávy Goražde, Žepa a Srebrenica, v nichž se tísnily desetitisíce muslimských obyvatel a uprchlíků z okolních oblastí. V Goražde se ocitlo v obležení 60 000 lidí, ve Srebrenici 50 000 a v Žepě 16–20 000 lidí. Ve stejném postavení se nacházelo 170 000 lidí v Bihaći a přes 200 000 v Sarajevu.

Záběry z obleženého Goražde v letech 1992–1995

V listopadu příslušníci Armády RS zabili okolo 190 muslimských mužů ve škole v Grabovici v etnicky smíšeném okresu Kotor Varoš, poté co se marně pokoušeli probít do Travniku.

9. 11. Stjepan Kljuić, nyní již bývalý předseda HDZ i člen této strany, na vlastní žádost odchází z Předsednictva RBaH. Jeho místo obsazuje Miro Lasić z HDZ.

10. 11. Rada bezpečnosti OSN schválila rezoluci č. 786, která pověřila generálního tajemníka Butruse Butrus-Ghálího, aby posílil misi UNPROFOR v Bosně a Hercegovině o 75 pozorovatelů. Tito pozorovatelé měli dohlížet na bezletovou zónu.

Jure Pelivan z HDZ skládá mandát předsedy bosenskohercegovské vlády. Na postu premiéra ho v prosinci nahrazuje stranický kolega a stávající generální tajemník Předsednictva RBaH Mile Akmadžić (Chorvat).

1.–2. 12. V saúdskoarabské Džiddě jednalo 17 ministrů zahraničních věcí islámských zemí o pomoci bosenským Muslimům. Ministři podpořili embargo vůči Jugoslávii a vytvoření bezletové zóny nad Bosnou a Hercegovinou, zároveň ale žádali větší úsilí směrem k mírovému řešení konfliktu. Členské státy islámské konference byly vyzvány, aby dle svých možností podpořili sebeobranu Bosnu a Hercegovinu.

14.–18. 12. Srbové propouštějí zajatce z tábora Manjača u Banja Luky, ti jsou následně evakuováni do uprchlického tábora v chorvatském Karlovci. Odhaduje se, že Manjačou prošlo 3500–8000 mužů, z nichž 80 % tvořili Bosňáci a 20 % Chorvaté. Tábor nejprve 15. 9. opouští 68 osob, jež jsou odvezeny na léčení do Spojeného království, 14. 11 je do Karlovce převezeno 755 osob, 14. 12. dalších 1008 či 1009, 16. 12. ještě 1001 a 18. 12. zbývajících 418 či 426. Po dokončení posledního odsunu tábor uzavřel své brány. Nicméně ještě před jeho rozpuštěním srbští věznitelé 13. 12. odvezli na neznámé místo 529 či 532 vězňů. Tábor byl v omezeném rozsahu otevřen znovu v roce 1995.

15. 12. Generální tajemník OSN Butrus Butrus-Ghálí žádá letectvo včasné výstrahy NATO, aby do 12. 4. 1993 zaktivovalo záložní plán Allied Harmony, který by vynutil bezletovou zónu nad Bosnou a Hercegovinou a vytvořil bezpečné útočiště pro civilní obyvatelstvo.

17. 12. Radovan Karadžić se stává jediným prezidentem Republiky Srbské a současně i vrchním velitelem ozbrojených sil.

V Bruselu se sešli ministři obrany zemí NATO, aby vyjádřili podporu OSN a CSCE při řešení konfliktu v bývalé Jugoslávii. Ministři se shodli, že hlavní vina padá na Srbsko a bosenské Srby. NATO odmítá unilaterální změny hranic a etnického složení populace. Ministři souhlasí se žádostí OSN o aktivaci záložního plánu Allied Harmony, který by zajistil bezletovou zónu v Bosně a Hercegovině.

19. 12. Vojáci Armády RBaH zaútočili na dříve smíšenou muslimsko-srbskou vesnici Jošanica v okrese Foča. Během akce zabili 56 Srbů, mezi nimi mnoho neozbrojených civilistů (21 žen a 3 děti).

22. 12. V Sarajevu se koná Kongres bosenskomuslimských intelektuálů, kterých se za mimořádně nepříznivých okolností schází na 800. Kongres vyzývá elitu bosenských Muslimů (Bosňáků), aby ve válečné době vynaložila veškeré síly k záchraně fyzické a duchovní existence muslimského národa. Zároveň je zveřejněno Prohlášení o bosenském jazyce (Proglas o bosanskome jeziku), v němž byl deklarován svébytný bosenský jazyk, paralelně existující vedle jazyka chorvatského a srbského.

Vztahy mezi Muslimy na jedné a Srby a Černohorci na druhé straně se během roku 1992 silně vyhrotily také v srbsko-černohorském příhraničním regionu Sandžak. Zdejší pobočka Strany demokratické akce v čele se Sulejmanem Ugljaninem zde agitovala pro vyhlášení politické autonomie. Pro samosprávu v případě rozpadu Jugoslávie se vyslovili sandžačtí Muslimové v referendu, které mezi sebou uspořádali 25.–27. 10. 1991. Z 264 156 oprávněných voličů do volebních místností přišlo 185 473 (70,19 %); 153 lístků bylo neplatných a 185 284 platných, z nichž 183 302 neboli 98,98 % hlasovalo pro. Srbské a černohorské úřady tyto snahy označily za pokus o separatismus a vůdce SDA v Sandžaku začaly pronásledovat. Vzájemná animozita mezi národnostními komunitami v Sandžaku se ještě prohloubila po propuknutí války v Bosně a Hercegovině. Tisíce Muslimů tehdy propadly panice a ze strachu, že by se masové vyhánění muslimského obyvatelstva mohlo rozšířit i do Sandžaku, odtud ve spěchu utekly. Uprchlíci hledali útočiště především v centrálních částech Bosny, v Chorvatsku a západoevropských zemích. Mnozí Muslimové ze Sandžaku byli přitom na čelných funkcích v Bosně a Hercegovině (např. Ejup Ganić a Sefer Halilović). I přes deklarovanou neúčast Srbska ve válce v Bosně a Hercegovině, muslimské obyvatelstvo Sandžaku opakovaně čelilo útokům srbských paravojenských jednotek (např. 22. 10. 1992 bylo zabito 16 Bosňáků ze Sjeverinu a 27. 2. 1993 na železniční zastávce Štrpci bylo uneseno a následně povražděno 18 Bosňáků a 1 Chorvat).

---------------------------------------------------------------------------------------------------

Divjak, Jovan: Ne pucaj. "Velešiće tuci i Pofaliće tuci" (10. deo). 26. maj 1992. www.slobodnaevropa.org/content/knjiga_jovana_divjaka_zgusnu_se_zivto_u_ratu_/24213609.html
Divjak, Jovan: Ne pucaj. "Velešiće tuci i Pofaliće tuci" (10. deo). 14. maj 1992.
www.slobodnaevropa.org/content/knjiga_jovana_divjaka_zgusnu_se_zivto_u_ratu_/24213609.html
Final report of the United Nations Commission of Experts established pursuant to security council resolution 780 (1992). Annex VIII - part 1/10. Prison camps. www.ess.uwe.ac.uk/comexpert/ANX/VIII-01.htm#III.A