Téměř přesně na čtvrté výročí nezávislosti Kosova na Srbsku došlo k přelomovým dohodám, které nové balkánské republice umožní kontrolovat své hranice a svobodně vystupovat na mezinárodní scéně a Srbsku uchovají zdání teritoriální integrity někdejšího státního území. Intenzivní kosovsko-srbská jednání, která se zmatečně nazývají technické rozhovory, nevedou překvapivě čelní politici, ale lidé z kuloárů a vládních kabinetů; Edita Tahiriová je kosovskou vicepremiérkou a Borislav Stefanović je ředitelem kabinetu srbského ministra zahraničí.
První kolo dvoustranných rozhovorů proběhlo od 30. listopadu do 2. prosince 2011 v Bruselu. Jeho cílem bylo najít řešení krize na hraničních přechodech mezi Kosovem a Srbskem. Situace se přitom mezi oběma zeměmi vyostřila v půli roku po neshodách ohledně celních kontrol na hranicích. Srbsko totiž odmítlo vpouštět na své území zboží s kosovskými razítky a státními symboly. Kosovo poté 20. července zavedlo embargo na dovoz veškerého srbského zboží. Nemožnost kontroly všech hraničních přechodů a kritika nelegálního dovozu ze Srbska vyústily 25. července ve svévolnou akci kosovské policie, když vstoupila na území čtyř dosud nekontrolovaných severokosovských okresů a obsadila zdejší hraniční přechody Jarinje a Brnjak. Srbové, kteří zde tvoří majoritu a neuznávají vládu v Prištině, následně přechody zablokovali a značně je zdemolovali. Součástí odporu bylo i stavění barikád na silnicích. Do situace na kosovské straně byla vtažena i mise EULEX, která se za pomoci vojska snažila přechody udržet pod svou kontrolou.
Po několikaměsíčních půtkách, které si vyžádaly několik úmrtí a desítky zraněných na obou stranách, došlo k dohodě o společné správě hraničních přechodů. Větších ústupků se však domohlo Kosovo, které de facto získalo kontrolu nad celou hranicí se Srbskem, a to i přesto, že Bělehrad uznal jen hraniční správu mise EULEX a dělící linii s Kosovem stále považuje za administrativní čáru. Priština navíc zamezila jakékoliv diskuzi o případných územních výměnách mezi Kosovem a Srbskem či parcelaci někdejší autonomní oblasti. Na druhé straně Srbsko neztratilo důležitého obchodního partnera; srbský vývoz do této země dosahuje ročně 300 milionů eur. Pro Bělehrad i Prištinu bylo navíc dlouhodobě nevýhodné udržovat na severu Kosovu reálné bezvládí, jelikož se zde rozmohly sítě organizovaného zločinu.
Severokosovští Srbové, kterých je dnes asi 60 000 a představují už jen nepatrný díl kosovské populace, dohodu s Prištinou přijali nelibě. Kvůli byrokratickým procedurám musejí nově při přechodu mezi Kosovem a Srbskem podstupovat řadu zbytečných a finančně náročných oficialit. Jejich nespokojenost vyvrcholila 14. a 15. února v referendu, které se uskutečnilo ve čtyřech okresech na severu Kosova. Srbové na jih od řeky Ibar, kterých je podle loňského sčítání méně než 25 000 a jež se zapojili do struktur nového státu, se referenda nezúčastnili. Proti uznání Prištiny a jejích orgánů se vyslovilo 99 % lidí při účasti 75 % oprávněných voličů. Místní srbské obyvatelstvo tak dalo na rozdíl od své mateřské země jasné ne dalším ústupkům.
I navzdory tomu Bělehrad jednání s Prištinou nepřerušil. Klíčovým motivačním faktorem je snaha získat status kandidáta na vstup do EU před blížícími se parlamentními a prezidentskými volbami. Po podzimním odmítnutí je dalším možným termínem jaro 2012. Eurointegraci Srbska se nejvíce bránilo Německo, které svůj souhlas s přidružením podmínilo vzájemnou dohodou o normalizaci vztahů mezi Kosovem a Srbskem.
V pořadí již druhé rokování se uskutečnilo v Bruselu 24. února. Při něm se obě strany dohodly, že Kosovo bude v regionálních organizacích vystupovat nezávisle a pod svým jménem, ale s poznámkou, že se jedná o Kosovo dle Rezoluce Rady bezpečnosti OSN 1244 a rozhodnutí Mezinárodního soudního dvora o Deklaraci o nezávislosti Kosova. Jak Priština, tak Bělehrad smlouvu vyložily jako svůj úspěch, ale opozice v obou zemích ji ostře napadla. Jedni v dohodě vidí podřízení se Srbsku, druzí zlom v politice neuznání odtrženecké provincie. Srbsko de iure v Kosovu uznává pouze svrchovanost mise EULEX, ale fakticky komunikuje převážně jen s prištinskými úředníky. USA a další západní velmoci mezinárodní správu nad Kosovem směrem k Srbsku vnímají jen jako podpůrný prostředek a Bělehrad pomalu tlačí k uznání současného stavu. V tomto ohledu proto nepřekvapí projev americké ministryně zahraničí Hillary Clintonové, že vbrzku očekává nová uznání Kosova; dosud s touto republikou navázalo diplomatické styky 88 nezávislých států. Není přehnané očekávat, že Kosovo do dvou let vstoupí do OSN.
Po několikaměsíčních půtkách, které si vyžádaly několik úmrtí a desítky zraněných na obou stranách, došlo k dohodě o společné správě hraničních přechodů. Větších ústupků se však domohlo Kosovo, které de facto získalo kontrolu nad celou hranicí se Srbskem, a to i přesto, že Bělehrad uznal jen hraniční správu mise EULEX a dělící linii s Kosovem stále považuje za administrativní čáru. Priština navíc zamezila jakékoliv diskuzi o případných územních výměnách mezi Kosovem a Srbskem či parcelaci někdejší autonomní oblasti. Na druhé straně Srbsko neztratilo důležitého obchodního partnera; srbský vývoz do této země dosahuje ročně 300 milionů eur. Pro Bělehrad i Prištinu bylo navíc dlouhodobě nevýhodné udržovat na severu Kosovu reálné bezvládí, jelikož se zde rozmohly sítě organizovaného zločinu.
Severokosovští Srbové, kterých je dnes asi 60 000 a představují už jen nepatrný díl kosovské populace, dohodu s Prištinou přijali nelibě. Kvůli byrokratickým procedurám musejí nově při přechodu mezi Kosovem a Srbskem podstupovat řadu zbytečných a finančně náročných oficialit. Jejich nespokojenost vyvrcholila 14. a 15. února v referendu, které se uskutečnilo ve čtyřech okresech na severu Kosova. Srbové na jih od řeky Ibar, kterých je podle loňského sčítání méně než 25 000 a jež se zapojili do struktur nového státu, se referenda nezúčastnili. Proti uznání Prištiny a jejích orgánů se vyslovilo 99 % lidí při účasti 75 % oprávněných voličů. Místní srbské obyvatelstvo tak dalo na rozdíl od své mateřské země jasné ne dalším ústupkům.
I navzdory tomu Bělehrad jednání s Prištinou nepřerušil. Klíčovým motivačním faktorem je snaha získat status kandidáta na vstup do EU před blížícími se parlamentními a prezidentskými volbami. Po podzimním odmítnutí je dalším možným termínem jaro 2012. Eurointegraci Srbska se nejvíce bránilo Německo, které svůj souhlas s přidružením podmínilo vzájemnou dohodou o normalizaci vztahů mezi Kosovem a Srbskem.
V pořadí již druhé rokování se uskutečnilo v Bruselu 24. února. Při něm se obě strany dohodly, že Kosovo bude v regionálních organizacích vystupovat nezávisle a pod svým jménem, ale s poznámkou, že se jedná o Kosovo dle Rezoluce Rady bezpečnosti OSN 1244 a rozhodnutí Mezinárodního soudního dvora o Deklaraci o nezávislosti Kosova. Jak Priština, tak Bělehrad smlouvu vyložily jako svůj úspěch, ale opozice v obou zemích ji ostře napadla. Jedni v dohodě vidí podřízení se Srbsku, druzí zlom v politice neuznání odtrženecké provincie. Srbsko de iure v Kosovu uznává pouze svrchovanost mise EULEX, ale fakticky komunikuje převážně jen s prištinskými úředníky. USA a další západní velmoci mezinárodní správu nad Kosovem směrem k Srbsku vnímají jen jako podpůrný prostředek a Bělehrad pomalu tlačí k uznání současného stavu. V tomto ohledu proto nepřekvapí projev americké ministryně zahraničí Hillary Clintonové, že vbrzku očekává nová uznání Kosova; dosud s touto republikou navázalo diplomatické styky 88 nezávislých států. Není přehnané očekávat, že Kosovo do dvou let vstoupí do OSN.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Poznámka: Komentáře mohou přidávat pouze členové tohoto blogu.