Chorvaté v Bosně a Hercegovině mají dle ústavy status konstitutivního národa. V praxi to znamená, že se chorvatské etnikum, tvořící 13 % obyvatelstva, spolu s Bosňáky a Srby dělí o čelné politické funkce ve státě, popřípadě mu vzniká nárok na samostatné politické zastoupení. V mnoha případech se jedná až o třetinový podíl na vykonávané politické moci. V případě Srbů tento podíl odpovídá jejich reálnému počtu, kdežto u Bosňáků je značně podceněn. Je třeba dodat, že s nekonstitutivními národy se vůbec nepočítá a ústava je zcela pomíjí. Případ Finci-Sejdić, v němž představitel židovské a romské komunity úspěšně žalovali Bosnu a Hercegovinu za diskriminaci ve Štrasburku, je toho zářným příkladem.
Podle zaběhnutých zvyklostí Chorvaté obsazují jedno ze tří křesel Předsednictva BaH, dále jsou přítomni v obou komorách celostátních a entitních parlamentů (Federace Bosny a Hercegoviny a Republiky Srbské), ve vládách na všech úrovních, v soudních, vzdělávacích, bezpečnostních a vojenských institucích.
Z výše řečeného vyplývá, že Chorvaté požívají rozsáhlou autonomii, která se vztahuje k jejich deklarované národní příslušnosti. Na druhou stranu mají oproti svým bosňáckým a srbským krajanům ztížené podmínky, jak se domoci svých práv. Na území Republiky Srbské po masových etnických čistkách v 90. letech skoro nežijí, ve Federaci BaH zase čelí početní převaze Bosňáků. Souběhem okolností chorvatské etnikum za posledních dvacet let významně prořídlo, a to ze 760 000 na 460-470 000. Projevila se tu válka, masové vyvražďování a přesuny obyvatelstva, špatná politická rozhodnutí, ale také nedobré sociální podmínky, které vedly k migraci do Chorvatska či západní Evropy.
Zde se dostáváme k samotné podstatě chorvatské otázky v Bosně a Hercegovině. Chorvatští politici, zastřešení nacionalistickým Chorvatským demokratickým společenstvím (HDZ), nejprve podpořili vyhlášení nezávislosti státu roku 1992, ale během následné války se přidali na stranu srbských separatistů a usilovali o vznik svého vlastního Herceg-bosenského státu, který by se výhledově připojil k Chorvatsku. Po zahraničním nátlaku od této myšlenky ustoupili a roku 1994 utvořili s Bosňáky jakous takous federaci. V ní získali status ústavního národa a díky silné decentralizaci státní správy také kontrolu ve čtyřech z deseti federálních kantonů a ve dvou dalších významné zastoupení. Touha po hlubší autonomii, ale bez jasně vytyčených cílů, kam má směřovat, však nepolevila. V několika vlnách se chorvatská elita pokusila ultimativně přestavět Federaci tak, aby došlo ke spojení všech oblastí s chorvatskou většinou, a poté vyhlásit třetí autonomní entitu v rámci Bosny a Hercegoviny. Naposledy se tento požadavek objevil u voleb roku 2006 a po loňském hlasování se ozývá ještě intenzivněji.
Za autonomistickým hnutím se skrývá frustrace většiny chorvatského obyvatelstva z poválečného vývoje. Kromě západní Hercegoviny, kde tvoří majoritu, se ocitli v jasné demografické, kulturní a politické defenzívě. Z Bosenské krajiny a většinově chorvatského Posáví byli vyhnáni Srby, ve střední Bosně jsou zatlačováni bosňáckým živlem. Urychlovacím motorem nespokojenosti je samo HDZ, jež po dvaceti letech u moci není kvůli ideologické vyprázdněnosti schopno artikulovat jiná než nacionální témata. Předseda strany Dragan Čović, kterému bylo svého času zakázáno vykonávat státnické funkce kvůli zneužití pravomocí, se vpasoval do role spasitele národa. Všudypřítomné korupční skandály, klientelismus a nepotismus byly jedněmi z mnoha příčin, proč se roku 2006 od HDZ oddělilo umírněné, pragmaticky orientované křídlo HDZ 1990.
Reakce partaje byla nekompromisní a zoufalá současně; po mnoha letech intenzivní spolupráce s bosňáckými nacionalisty se rozhodla uzavřít dohodu se zástupci Srbů. Obrat o sto osmdesát stupňů doplil příklon k nacionálnímu populismu, který se smířil s existencí etnicky čisté Republiky Srbské a všechnu svou energii přesměroval na Federaci. Účelové spojenectví, jehož cílem je konečný rozvrat Bosny a Hercegoviny, bylo zpečetěno vznikem robustnějších nacionálních bloků. Na chorvatské straně se opětovně spojily obě HDZ, umírnění byli zcela převálcováni nenapadnutelnými hesly radikálů, a nyní se srbskou podporou žádají křeslo celostátního premiéra. Tento přehnaný požadavek odráží strach chorvatských národovců, že přijdou o své výsadní postavení, a zároveň jim slouží jako argument o diskriminaci chorvatského národa. Již dvakrát byli také přehlasováni při výběru chorvatského člena předsednictva, kde s přehledem, a nemalou podporou Bosňáků, zvítězil kandidát Sociálně demokratické strany (SDP). Je až s podivem, že chorvatskému bloku nevadí podobné „machinace“ v Republice Srbské. Chorvaty naposledy pobouřila vznikající koaliční vláda ve Federaci, kde po boku SDP za Chorvaty usedne liberální Národní strana prací k prosperitě a konzervativní Chorvatská strana práva, jež mezi chorvatským korpusem dohromady získaly třetinovou podporu. Obě HDZ v afektu přistoupila k obstrukcím a úspěšně blokují konstituování celostátního i federálního parlamentu, resp. celostátní a federální vlády.
Nyní souhrnně. Volby v roce 2010 po letech oživily citlivou chorvatskou otázku. Její elektrizující náboj zastínil i dosud převládající bosňácko-srbský antagonismus. Vládnoucí chorvatská politická reprezentace v obavě před ztrátou vlivu změnila strategii a za svůj primární a jediný cíl označila vytvoření chorvatské entity. Zdánlivě oprávněný požadavek, jenž má podporu chorvatského voličstva, však naráží na nezdolný odpor probosensky a probosňácky orientovaných sil. Podpora ze strany Srbů nemá konstruktivní základ a dlouhodobě neobstojí. Sami reálně uvažující Chorvaté, zpravidla žijící v etnicky smíšených oblastech, si uvědomují, že územní autonomie nepřinese zlepšení sociálních podmínek, ba naopak zapříčiní všeobecnou izolaci a další odliv obyvatelstva. Jediným řešením je postupná reforma, založená na kompromisní dohodě. Nicméně obě HDZ již rozehrály nebezpečnou hru vabank – všechno nebo nic. Na úrovni Federace definitivně přichází moc, ale v kantonech a na celostátní úrovni mohou ještě dlouho vzdorovat přesile. Jediným poraženým v tuto chvíli je nespokojený chorvatský volič.
Z výše řečeného vyplývá, že Chorvaté požívají rozsáhlou autonomii, která se vztahuje k jejich deklarované národní příslušnosti. Na druhou stranu mají oproti svým bosňáckým a srbským krajanům ztížené podmínky, jak se domoci svých práv. Na území Republiky Srbské po masových etnických čistkách v 90. letech skoro nežijí, ve Federaci BaH zase čelí početní převaze Bosňáků. Souběhem okolností chorvatské etnikum za posledních dvacet let významně prořídlo, a to ze 760 000 na 460-470 000. Projevila se tu válka, masové vyvražďování a přesuny obyvatelstva, špatná politická rozhodnutí, ale také nedobré sociální podmínky, které vedly k migraci do Chorvatska či západní Evropy.
Zde se dostáváme k samotné podstatě chorvatské otázky v Bosně a Hercegovině. Chorvatští politici, zastřešení nacionalistickým Chorvatským demokratickým společenstvím (HDZ), nejprve podpořili vyhlášení nezávislosti státu roku 1992, ale během následné války se přidali na stranu srbských separatistů a usilovali o vznik svého vlastního Herceg-bosenského státu, který by se výhledově připojil k Chorvatsku. Po zahraničním nátlaku od této myšlenky ustoupili a roku 1994 utvořili s Bosňáky jakous takous federaci. V ní získali status ústavního národa a díky silné decentralizaci státní správy také kontrolu ve čtyřech z deseti federálních kantonů a ve dvou dalších významné zastoupení. Touha po hlubší autonomii, ale bez jasně vytyčených cílů, kam má směřovat, však nepolevila. V několika vlnách se chorvatská elita pokusila ultimativně přestavět Federaci tak, aby došlo ke spojení všech oblastí s chorvatskou většinou, a poté vyhlásit třetí autonomní entitu v rámci Bosny a Hercegoviny. Naposledy se tento požadavek objevil u voleb roku 2006 a po loňském hlasování se ozývá ještě intenzivněji.
Za autonomistickým hnutím se skrývá frustrace většiny chorvatského obyvatelstva z poválečného vývoje. Kromě západní Hercegoviny, kde tvoří majoritu, se ocitli v jasné demografické, kulturní a politické defenzívě. Z Bosenské krajiny a většinově chorvatského Posáví byli vyhnáni Srby, ve střední Bosně jsou zatlačováni bosňáckým živlem. Urychlovacím motorem nespokojenosti je samo HDZ, jež po dvaceti letech u moci není kvůli ideologické vyprázdněnosti schopno artikulovat jiná než nacionální témata. Předseda strany Dragan Čović, kterému bylo svého času zakázáno vykonávat státnické funkce kvůli zneužití pravomocí, se vpasoval do role spasitele národa. Všudypřítomné korupční skandály, klientelismus a nepotismus byly jedněmi z mnoha příčin, proč se roku 2006 od HDZ oddělilo umírněné, pragmaticky orientované křídlo HDZ 1990.
Reakce partaje byla nekompromisní a zoufalá současně; po mnoha letech intenzivní spolupráce s bosňáckými nacionalisty se rozhodla uzavřít dohodu se zástupci Srbů. Obrat o sto osmdesát stupňů doplil příklon k nacionálnímu populismu, který se smířil s existencí etnicky čisté Republiky Srbské a všechnu svou energii přesměroval na Federaci. Účelové spojenectví, jehož cílem je konečný rozvrat Bosny a Hercegoviny, bylo zpečetěno vznikem robustnějších nacionálních bloků. Na chorvatské straně se opětovně spojily obě HDZ, umírnění byli zcela převálcováni nenapadnutelnými hesly radikálů, a nyní se srbskou podporou žádají křeslo celostátního premiéra. Tento přehnaný požadavek odráží strach chorvatských národovců, že přijdou o své výsadní postavení, a zároveň jim slouží jako argument o diskriminaci chorvatského národa. Již dvakrát byli také přehlasováni při výběru chorvatského člena předsednictva, kde s přehledem, a nemalou podporou Bosňáků, zvítězil kandidát Sociálně demokratické strany (SDP). Je až s podivem, že chorvatskému bloku nevadí podobné „machinace“ v Republice Srbské. Chorvaty naposledy pobouřila vznikající koaliční vláda ve Federaci, kde po boku SDP za Chorvaty usedne liberální Národní strana prací k prosperitě a konzervativní Chorvatská strana práva, jež mezi chorvatským korpusem dohromady získaly třetinovou podporu. Obě HDZ v afektu přistoupila k obstrukcím a úspěšně blokují konstituování celostátního i federálního parlamentu, resp. celostátní a federální vlády.
Nyní souhrnně. Volby v roce 2010 po letech oživily citlivou chorvatskou otázku. Její elektrizující náboj zastínil i dosud převládající bosňácko-srbský antagonismus. Vládnoucí chorvatská politická reprezentace v obavě před ztrátou vlivu změnila strategii a za svůj primární a jediný cíl označila vytvoření chorvatské entity. Zdánlivě oprávněný požadavek, jenž má podporu chorvatského voličstva, však naráží na nezdolný odpor probosensky a probosňácky orientovaných sil. Podpora ze strany Srbů nemá konstruktivní základ a dlouhodobě neobstojí. Sami reálně uvažující Chorvaté, zpravidla žijící v etnicky smíšených oblastech, si uvědomují, že územní autonomie nepřinese zlepšení sociálních podmínek, ba naopak zapříčiní všeobecnou izolaci a další odliv obyvatelstva. Jediným řešením je postupná reforma, založená na kompromisní dohodě. Nicméně obě HDZ již rozehrály nebezpečnou hru vabank – všechno nebo nic. Na úrovni Federace definitivně přichází moc, ale v kantonech a na celostátní úrovni mohou ještě dlouho vzdorovat přesile. Jediným poraženým v tuto chvíli je nespokojený chorvatský volič.
