Infelix Bosnia, quo vadis?

Řada evropských států trpí krizí identity. Vláda zákona polevuje, politické elity postrádají kompetence, vize a schopnosti klást si cíle, hospodářství procházejí depresí, rozpadá se sociální smír budovaný v době poválečné konjunktury, roste nezaměstnanost, populace stárne a nové, mladší a plodnější obyvatelstvo přichází ze vzdáleného zahraničí.

Vedle shora uvedených momentů ke státní nestabilitě valnou měrou přispívá i národnostní pestrost. Všechny evropské státy, které nejsou etnicky homogenní, vykazují dodatečné společensko-ekonomické problémy, které ohrožují jejich stabilitu. Úměrně s rostoucím procentem etnicky/nábožensky/jazykově odlišného obyvatelstva, roste i možnost rozpadu státního celku: Spojené království (15 %), Ukrajina (22 %), Španělsko (25 %), Makedonie (35 %), Lotyšsko (38 %), Bosna a Hercegovina (50 %), Belgie (59 %). Švýcarsko je v tomto případě výjimečné. S etnicitou je propojena i územní a politická samospráva. Jestliže se menšiny nacházejí v autonomních celcích, pravděpodobnost jejich odtržení dramaticky roste, zvláště pokud jsou ekonomicky výrazně slabší či výkonnější než celostátní průměr.

Bosna a Hercegovina v tomto ohledu splňuje všechna kritéria země před rozpadem. Dobře viditelné je to na příkladu její neschopné politické reprezentace. Poslední celostátní volby se uskutečnily 3. října 2010, ale jmenování centrální vlády neboli rady ministrů proběhlo až 10. února 2012. Sestavování vlády na nižší úrovni– v entitách, ve Federaci Bosny a Hercegoviny a v Republice Srbské, netrvalo již předlouhých sedmnáct měsíců, ale přesto neúměrně dlouho. V prvním případě půl roku a ve druhém o polovinu času méně. Vlády na dalším stupni samosprávy, v kantonech Federace Bosny a Hercegoviny, vznikaly řadů měsíců, a některé nevznikly dodnes.

Ve složité zněti státní správy a samosprávy se před dvěma lety ve Federaci Bosny a Hercegoviny nejlépe zorientovala Sociálně demokratická strana (SDP) a v Republice Srbské Svaz nezávislých sociálních demokratů (SNSD). SDP získala silné postavení v kantonech a ve federálním parlamentu, SNSD ovládl parlament a úřad prezidenta Srbské. Také v 42členném celostátním parlamentu, který ze dvou třetin vybírají voliči ve Federaci a z jedné třetiny v Srbské, dominovaly tyto dvě strany. Společná vláda domněle spřízněných levicových partají však musela počkat až na rozřešení situace na nižší úrovni.

SDP chtěla nejprve vytvořit koaliční vládu ve Federaci. Zde však vznikl problém, protože se nepodařilo překonat etnické bariéry mezi Bosňáky, kteří tvoří tři čtvrtiny federální populace, a Chorvaty, jež představují asi pětinu obyvatelstva. Bosňácká postkomunistická SDP přizvala k vládě bosňáckou národoveckou Stranu demokratické akce (SDA), odmítla však spolupracovat s nejsilnějšími a zároveň nacionalistickými chorvatskými subjekty, Chorvatským demokratickým společenstvím (HDZ) a HDZ 1990. Nový kabinet neboli tzv. platforma, sestavený z SDP-SDA a malých chorvatských stran, posléze vznikl 17. března 2011 i navzdory obstrukcím ze strany HDZ-HDZ 1990 a ústavně sporném zasedání druhé komory federálního parlamentů, bez níž nelze ministry jmenovat. Sněmovnu národů vybírají parlamenty 10 kantonů, ve čtyřech z nich ovšem dominovala HDZ a HDZ 1990 a ta odmítala zvolit své delegáty. Nesourodá vládní koalice následně dala podnět ke vzniku vlád v šesti kantonech, kde měla většinu.

Sestavení vlády Republiky Srbské pod vedením Alexandra Džombiće bylo poměrně hladké. Republika Srbská je totiž centralizovaně řízená a po nedávné válce i etnicky monolitní. SNSD si udržel dominantní postavení a se dvěma malými partnery vytvořil pevnou koalici. Jedinou změnou byl odchod předsedy SNSD Milorada Dodika z funkce premiéra do křesla prezidenta. Opoziční Srbská demokratická strana (SDS) uznala svou porážku a přijala úlohu trpného pozorovatele.

Sestavování rady ministrů oproti entitám vyžadovalo mnohem více času, a to s ohledem na tři premisy:

1) Srbové a Chorvaté utvořili národnostní bloky, které sestávaly vždy ze dvou etnicky nejsilnějších stran: SNSD-SDS a HDZ-HDZ 1190. Oba tyto bloky se navzájem uznaly za legitimní a jediné reprezentanty politické moci mezi svými národy;

2) V případě vzniku centrální koalice toto uskupení bude vládnout na všech úrovních, což se fakticky dotkne jen Federace (federálního kabinetu a kantonálních vlád);

3) Předsedou kabinetu bude Chorvat, protože se musí dostát údajně zažitému principu etnické rotace.

Nyní záleželo, jak se zachovají představitelé Bosňáků. SDP a SDA byly ochotné spolupracovat s HDZ a HDZ 1990 na celostátní úrovni, ale již ne na ostatních stupních vládní správy a samosprávy. Chorvatští zástupci se tomu však rozhodně bránili. Po sáhodlouhém vyjednávání nakonec vládní koalice vznikla – ze svých pozic ustoupily všechny strany –, a to pod vedením Vjekoslava Bevandy z HDZ, rozpory tím ale překlenuty nebyly. Spíše se objevovaly nové. Kabinetem záhy otřásly spory mezi SDP a SDA ohledně kompromisního návrhu státního rozpočtu na rok 2012. SDA jej rezolutně odmítala pro údajnou antistátnost a v parlamentu hlasovala proti schválení. Třebaže návrh prošel, SDP se rozhodla spolupráci s SDA a dalšími koaličními partnery v červnu 2012 rychle ukončit. V rámci této změny byla předjednána kooperace s HDZ a HDZ 1190 a bosňáckou Stranou pro lepší budoucnost. Co přesně obsahuje dohoda s chorvatskými nacionalisty, se veřejnost dosud nedozvěděla. Socialisté se však ve svém kalkulu přepočítali, jelikož federální prezident odmítl jmenovat novou vládu. Jediným výsledkem tak bylo ochromení činnosti federálního kabinetu a rozpad vládních uskupení v kantonech, ovšem nikoli ku prospěchu SDP, ale naopak SDA, která se nehodlala vzdát dvacet let budovaných pozic. Od té doby Federace nemá akceschopnou vládu. Jediným řešením tak je rozpuštění parlamentu a vypsání nových voleb.

Agónii na celostátní úrovni ukončil proces vylučování celostátních ministrů z SDA, což se odehrálo od 5. července do 22. října. Mezitím se 7. října uskutečnily komunální volby, ve kterých SDP ve Federaci a SNSD v Srbské oproti roku 2010 utrpěly významné ztráty. Obě poraženecké strany se v téže době dohodly na utužení spolupráce, jejímž výsledkem byla nejprve eliminace SDA a následně podpis dohody o partnerství z 31. října 2012. Srbské strany přitom od léta požadovaly odchod předsedy SDP Zlatka Lagumžiji z postu celostátního ministra zahraničí a místopředsedy celostátního parlamentu Denise Bečireviće. Bečirević v mezistranických třenicích padl, ale Lagumdžija se udržel, a to jen díky zákulisním vyjednáváním s SNSD a HDZ. Kontroverzní dohoda SDP a SNSD, jejíž detaily veřejnost stále nezná, se dotýká změn volebního zákona, výběru státních žalobců a rozdělení finančních rezerv celostátního energetického závodu v řádu desítek milionů eur. O strukturálních reformách nebo euroatlantické integraci nepadlo ani slovo.

Nynější politickou situaci v Bosně a Hercegovině lze přirovnat k chaosu, nikdo nespolupracuje s nikým a zároveň všichni se všemi. Opozice je pozice i opozice zároveň, cílem jedněch i druhých je pouze exploatace státních úřadů a firem. Za viníka současného stavu je nejčastějí označována SDP, jejíž nesystémová politika zemi přináší stále nové a nové obtíže. Svůj podíl viny má i SDA, která se pod pláštíkem státotvornosti snaží svého bývalého spojence zničit a vrátit se k moci. Za destruktivní tandemem SDP-SDA nezaostává ani SNSD, který vedle katastrofické ekonomické politiky stále hlouběji tone do nacionálního populismu. Třebaže se zdá, že nová rada ministrů vznikne v nejbližších týdnech, klíčové problémy Bosny a Hercegoviny se tím nezmírní, natož pak vyřeší. Zemi vládnou neschopní, zato však vypočítaví lidé, kteří namísto zjednodušování mocenské pyramidy, vládnoucí soustavu ještě více komplikují a znepřehledňují. Obyvatelstvo, které za posledních dvacet let prošlo běsy války, poválečnou obnovou a divokým kapitalismem, je proti jejich řádění hluché a slepé. Alespoň prozatím.