Národní stát a Balkán

Chceme-li se zabývat pojmy národ a stát, musíme nejdříve podrobně vysvětlit, co tím míníme. Jestliže hovoříme o pojmu národ, pak nám postačí konstatování, že v moderní době je tím označována skupina obyvatel, která sdílí vědomí vlastní minulosti, přítomnosti a budoucnosti a zpravidla mívá jeden převládající jazyk, náboženství a území, jež považuje za svou vlast. Pokud se týče státu, v moderním čase tím označujeme území s jasně definovanými hranicemi, jež má funkční správní a bezpečnostní aparát a většinu obyvatelstva, které jej uznává a neváhá pro něj obětovat své osobní zájmy.

V Evropském kontextu jsou pojmy národ a stát neodmyslitelně spjaté s Francouzskou revolucí, která podnítila národotvorný/státotvorný proces po celém kontinentu. Jsou tu však jisté rozdíly. Jestliže na Západě (Francie, Spojené království, Španělsko aj.) měl přednost vznik státu a v něm státního národa, tak ve Středu a na Východě převládl proces národní a po něm až následoval státotvorný (Itálie, Německo aj.). Zjednodušeně se dá říci, že v prvém případě není možné rozlišit státní příslušnost od národnosti, kdežto v druhém je to samozřejmé. Státní útvary Západu se staletou kontinuitou a víceméně pevnými hranicemi v moderní době jen reformovaly své zřízení a uspořádání směrem k budování jediného státního národa na úkor regionálních/etnických identit, kdežto etnická/jazyková společenství proměnlivého Středu a Východu měla jisté povědomí o své blízkosti, ale kvůli bouřlivé historii byla rozdrobená na velké množství správních celků nebo naopak spojená do multietnických říší. Ani jedna z těchto variant však není optimální a z dlouhodobého hlediska vede k systémovým potížím, které způsobují rozklad či rozpad státních útvarů.



Nyní se zaměříme na prostor Balkánského poloostrova. Jihovýchodní Evropa si prošla vývojem úpadku mnohonárodnostních říší (osmanské a rakouské), na jejichž troskách vznikly národní či kvazinárodní státy. Tento proces však trval delší čas a nevyhnul se těžkostem a konfliktům na území, které se nárokovalo vícero národů. Často se opakující střety vyústily buď v masové přesuny obyvatelstva za sporného území (např. odchod muslimů za balkánských válek 1912-1913, turecko-řecká výměna obyvatel 1922-1923, vyhánění Srbů z Chorvatského nezávislého státu 1941-1944, vystěhování Němců z celého Balkánu 1944-1945 aj.) nebo v násilné přivtělení území s menšinovou populací k expanzivnímu národnímu státu (Bosňáci/Muslimové a Albánci v Jugoslávii/Srbsku, Turci v Bulharsku, Maďaři v Srbsku a Rumunsku aj.). Druhý případ, zvláště když se nepodařilo menšinové národy trvale žijící v novém národním státě dostatečně integrovat nebo asimilovat, přinesl neřešitelný problém, často ústící v neuznání státní moci na části území nebo hůře iredentou. Tento stav je přitom patrný dodnes například v Sanžaku nebo Kosovu.

Rozpad východního bloku a Jugoslávie opětovně aktualizoval problematiku národního státu, jeho definice a praktické realizace. Mnohé země znovukonstituovaly své národní atributy (Srbsko, Černá Hora, Albánie, Bulharsko a Rumunsko) a jiné zase poprvé hledaly a stále hledají své místo v rodině evropských států (Slovinsko, Chorvatsko, Bosna a Hercegovina, Makedonie a nedávno také Kosovo).

Častokrát se v posledních desetiletích ze strany západoevropských politiků objevovaly výtky na adresu nemožnosti najít kompromis v národnostních otázkách na Balkáně, a přitom se zapomínalo na narůstající etnické třenice uvnitř těchto vyspělých států (Katalánsko, Skotsko, Vlámsko). Princip občanského státu, kde jsou si všichni občané rovni na základě státní příslušnosti a zároveň mají garantována a realizována všechna menšinová práva je ideál, který není zcela samozřejmý ani na Západě. Jihovýchodní Evropa se k této představě deklarativně hlásí, ale v postkonfliktní době, kdy se hranice mezi národy a státy stále tvoří, není možné očekávat střízlivý pohled na řešení dané problematiky. Evropská unie v této věci může pomoci a dokonce pomáhá, ale v žádném případě nedokáže ovlivnit klima nepřející menšinám. Každý jednotlivý stát musí do oboustranně vyhovujícího stavu dospět sám, aniž to majorita nebo minorita bude považovat za svou prohru. Etnické přesuny a čistky i v té nejbrutálnější podobě k tomuto procesu neodmyslitelně patří, i když v 21. století nejsou morálně přípustné. Dokonce ani rozpad státu nemůže být tabuizován. Vše záleží na dohodě politických elit a ochotě obyvatelstva na tuto dohodu přistoupit. Jak nás dějiny učí, hranice nejsou neměnné. Je-li však snahou balkánských politiků vytvářet dobré sousedské vztahy, touha po budování musí být větší než touha po ničení. Zatím se tak neděje z jejich hlubokého přesvědčení, ale pod tlakem zvenčí. Největší kus práce k etnické harmonii mají před sebou představitelé Bosna a Hercegovina a Makedonie.

Bosňáci se loučí se svými blízkými

Stovky pozůstalých a známých z celé východní Bosny se dnes sešly na hromadném pohřbu 26 identifikovaných bosňáckých obětí války ve městě Vlasenica. Mezi zesnulými byly i čtyři děti a několik žen, z nich nejstarší měla 74 let. Zádušní mši vedl nejvyšší islámský duchovní v Bosně a Hercegovině resu-l-ulema Mustafa ef. Cerić. Ceremonie se zúčastnil i Bakir Izetbegović, bosňácký člen Předsednictva Bosny a Hercegoviny a vysoký činitel Strany demokratické akce.

Hřbitov Rakita na okraji Vlasenice vznikl roku 2007 jako pietní místo zdejších Bosňáků, kteří před válkou tvořili polovinu obyvatelstva, ale dnes jich tu žije jen několik set. Etnickému čištění a vyvražďování ze strany bosenskosrbské armády a policie padlo za oběť přes 2700 Vlaseničanů, z toho 265 dětí. Na Rakitě je pohřbeno 284 kompletních či nekompletních těl z řady masových hrobů. O krutosti války v tomto regionu svědčí i fakt, že ostatky 1300 obyvatel nebyly dosud nalezeny. Napětí mezi zdejšími národy přetrvává dodnes, o čemž svědčí i kamenování kolony autmobilů s ostatky místními Srby.

Připomínka padlých Sarajevanů

V centru Sarajeva bylo dnes instalováno 11 541 červených židlí, které symbolizují stejný počet zamřelých Sarajevanů během válečného obležení v letech 1992-1996.

(celý fotoseriál je možné vidět na bosenskohercegovském portálu www.klix.ba zde)

Jak Sarajevo vypadalo krátce po válce a jak vypadá v současnosti, můžete srovnat v bohaté galerii televize al-Jazeera Balkans zde a rádia Svobodná Evropa zde.

Sarajevo si dnes připomíná 20 let od začátku blokády

Jako oficiální začátek obležení hlavního města je považováno obsazení sarajevského mezinárodního letiště Jugoslávskou lidovou armádou (JNA) a útok srbských paravojenských jednotek na místní policejní stanice v noci ze 4. na 5. dubna 1992. V té době Bosna a Hercegovina byla více než měsíc formálně nezávislou zemí a vojáci kdysi federální JNA stáli pevně na straně místního srbského obyvatelstva, které proklamovanou samostatnost odmítlo a žádalo připojení ke zbytkové Jugoslávii. Ve zjitřené atmosféře přibývaly incidenty, které podbarvovaly mezietnickou nedůvěru a nevraživost. Ve východní Bosně již probíhaly etnické čistky. Dne 5. dubna do sarajevských ulic vyšly desetitisíce občanů všech národností, aby protestovali proti začínajícímu válečnému konfliktu. Před vládním komplexem do nich začali střílet ozbrojenci Srbské demokratické strany z hotelu Holiday Inn. Zemřelo šest demonstrantů, mezi prvními Suada Dilberovićová a Olga Sučićová. Téhož dne srbské paravojenské jednotky dobyly policejní školu ve čtvrti Vraca.

V následujících dnech a týdnech srbské paravojenské oddíly uzavřely všechny pozemní komunikace do Sarajeva a zahájily blokádu, která trvala až do 29. února roku 1996. Jediné spojení s městem se odvíjelo přes mezinárodní letiště, ke kterému byl vyhlouben podzemní tunel, a vysoce nebezpečnou cestu přes horu Igman. V průběhu čtyř válečných let v metropoli a jejím okolí zahynulo téměř 11 000 lidí, mezi nimi 1600 dětí, a dalších 50 000 bylo raněno.