Debutový film americké herečky Angeliny Joliové V zemi krve a medu o válce v Bosně a Heregovině vyvolal nebývalou vlnu emocí na obou krajních protipólech. Zprvu nevinně vyhlížející zájem o ženské oběti válek na prostoru bývalé Jugoslávie se na filmovém plátně i mimo něj proměnil v politikum, k němuž se vyjadřovali lidé od nejnižších sociálních vrstev až po mocenské špičky jednotlivých zemí.
Angelina Joliová se začala intenzivněji angažovat v humanitárních projektech po natočení filmu Lara Croft: Tomb Raider v roce 2001. Tehdy vstoupila do kontaktu s Úřadem vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) a v následujících letech jako velvyslankyně dobré vůle navštívila řadu zemí světa, které sužovaly problémy válečných utečenců, mimo jiné Sierru Leone, Tanzanii, Súdán, Čad, Irák, Afghánistán, Libyi a konečně i Bosnu a Hercegovinu. Posledně jmenovaná destinace Joliovou zaujala především otázkou masově znásilňovaných žen během války v 90. letech. Její starost o týrané ženy vyústila nakonec v záměr natočit o této problematice celovečerní hraný film.
Angelina Joliová se začala intenzivněji angažovat v humanitárních projektech po natočení filmu Lara Croft: Tomb Raider v roce 2001. Tehdy vstoupila do kontaktu s Úřadem vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) a v následujících letech jako velvyslankyně dobré vůle navštívila řadu zemí světa, které sužovaly problémy válečných utečenců, mimo jiné Sierru Leone, Tanzanii, Súdán, Čad, Irák, Afghánistán, Libyi a konečně i Bosnu a Hercegovinu. Posledně jmenovaná destinace Joliovou zaujala především otázkou masově znásilňovaných žen během války v 90. letech. Její starost o týrané ženy vyústila nakonec v záměr natočit o této problematice celovečerní hraný film.
Hollywoodská herečka si pro svůj první filmařský počin vybrala kulisy Sarajeva, ale její úmysly záhy překazilo federální ministerstvo kultury, když po tlaku řady občanských sdružení natáčení zakázalo. Na veřejnost totiž pronikla informace, že se jedná o milostný příběh mezi srbským vojákem a bosňáckou zajatkyní, což mnohé bosňácké neziskové organizace odmítly jako neetické a znevažující oběti války. Joliová se se štábem přesunula do Maďarska, ale špatná pověst dosud neexistující snímek provázela i nadále. Účast na projektu odmítli i producenti ze Srbska, když film označili za srbofóbní agitku. Spíše stranou zůstal fakt, že do filmu byli obsazeni herci z celého postjugoslávského prostoru, mezi nimi vynikající herci Rade Šerbedžija (chorvatský Srb žijící střídavě v Hollywoodu, Londýně, Záhřebu a Rijece), Branko Đurić (bosenskohercegovský Srb žijící ve Slovinsku) a Nikola Ðuričko (Srb z Bělehradu) a vycházející hvězdy Zana Marjanovićová (Sarajevanka ze smíšeného manželství) a Goran Kostić (bosenskohercegovský Srb žijící v Londýně). Neobvyklé bylo také rozhodnutí natočit dvě jazykové verze, anglickou a srbochorvatskou.
Nová vlna spekulací ohledně filmu se objevila krátce před oficiálním uvedením do distribuce. Předpremiéra 5. prosince v New Yorku a následné týdenní promítání na začátku nového roku v Sarajevu ukázaly, jak vyhrocené reakce film vyvolává. Zatímco mezi Bosňáky a příznivci tradičního pohledu na bosenský konflikt byl snímek přijat kladně, srbské prostředí v Bosně a Hercegovině a Srbsku jej přijalo značně negativně. V Srbsku mediální lynč na americkou herečku dosáhl takových rozměrů, že v novinách byly šířeny lživé informace o jejím antisrbském cítění. Srbové podílející se na filmu byli označení za zrádce a museli čelit mediálním výpadům. K vrcholu nacionálního zápalu patřily arogantní otázky srbských novinářů, kteří se Joliové na tiskových konferencích ptali, kdy začne točit filmy o srbském utrpení. Zcela stranou zůstala skutečnost, že film kromě úzké skupiny lidí nikdo v zemích bývalé Jugoslávie na vlastní oči neviděl. Znovu se opakovala vypjatá situace jako u srbských filmů Lepa sela lepo gore (1996) a Montevideo, Bog te video (2010) a bosenskohercegovského snímku Grbavica (2006).
Nová vlna spekulací ohledně filmu se objevila krátce před oficiálním uvedením do distribuce. Předpremiéra 5. prosince v New Yorku a následné týdenní promítání na začátku nového roku v Sarajevu ukázaly, jak vyhrocené reakce film vyvolává. Zatímco mezi Bosňáky a příznivci tradičního pohledu na bosenský konflikt byl snímek přijat kladně, srbské prostředí v Bosně a Hercegovině a Srbsku jej přijalo značně negativně. V Srbsku mediální lynč na americkou herečku dosáhl takových rozměrů, že v novinách byly šířeny lživé informace o jejím antisrbském cítění. Srbové podílející se na filmu byli označení za zrádce a museli čelit mediálním výpadům. K vrcholu nacionálního zápalu patřily arogantní otázky srbských novinářů, kteří se Joliové na tiskových konferencích ptali, kdy začne točit filmy o srbském utrpení. Zcela stranou zůstala skutečnost, že film kromě úzké skupiny lidí nikdo v zemích bývalé Jugoslávie na vlastní oči neviděl. Znovu se opakovala vypjatá situace jako u srbských filmů Lepa sela lepo gore (1996) a Montevideo, Bog te video (2010) a bosenskohercegovského snímku Grbavica (2006).
Mediální humbuk vyvrcholil na oficiální sarajevské premiéře 14. února. Veřejnému promítání v sálu kulturně sportovní arény Zetra přihlíželo 5000 diváků. Očividně dojatá Angelina Joliová si od publika vysloužila dlouhotrvající potlesk a vřelé ovace. Projekce se zúčastnila celá místní politická a kulturní honorace, mezi nimi i ti, kteří proti filmu dříve ze všech sil brojili. Jako šok působila přítomnost nejvyššího muslimského duchovního v zemi Mustafy ef. Ceriće, který snímek ohodnotil slovy, že je to nejlepší, co se v Bosně a Hercegovině od Daytonské mírové dohody stalo. Záměrně však opomenul, že donedávna byl jeho nezarytějším odpůrcem. Angelina Joliová se ze dne na den stala všemi Bosňáky opěvanou hvězdou.
Uvedení filmu do kin mělo stejně vznosnou podobu i v Záhřebu. Srbská premiéra naopak připomínala mediální tmu. Jak novináři výsměšně poznamenali, slavnostní projekce se zúčastnilo jen 12 platících návštěvníku, někteří však kinosál opustili předčasně. Málokdo ale později připomněl, že snímek byl v daném období co do počtu diváků třetím nejnavštěvovanějším. V Republice Srbské na veřejné promítání vůbec nedošlo. Místní distributor nejprve filmová práva koupil, ale poté se rozhodl, že údajně kvůli slabému zájmu film neuvede.
Nyní je potřeba dát prostor samotnému hodnocení filmu. Více než dvouhodinové drama je plné brutálního násilí a vypjatých emocí, vražd, znásilnění a mučení, které diváka nenechají chladným. Napohled schematický příběh nemožné lásky mezi Srbem a Bosňačkou prochází dynamickým, byť plochým a předvídatelným vývojem a končí poznáním, že ve válce kromě múz mlčí i romantické city. Středobodem filmu tak není láska, ale její nedostatek, hrdiny nejsou hlavní postavy, nýbrž všechny ženy, které válka ještě více než kdy dříve staví do role objektu dějin řízených muži. Ženy v podání Angeliny Jolie jsou slabé, křehké, trpící, ale přece jen odhodlané k životu, ve kterém jim poskytne ochranu silný protějšek. Kdo je tím ochráncem, není však zcela jasné. V tomto momentu je tak snímek více politickým apelem než uměleckým záměrem. Snaze podnítit soucit s trpícími padly za oběť i všechny filmové charaktery, jelikož ani jeden z hlavních protagonistů, dokonce ani Danijel a Ajla, není hlouběji prokreslený.
Zjevný schematismus je patrný i na chápání válečných stran. Srbové jsou zde ti, kteří páchají zločiny, ale zlo samo o sobě činí všichni. Režisérka dává prostor vysvětlit své počínání oběma stranám, morální vina však má pouze jednoho, srbského nositele. Joliová se dopustila i řady technických přehmatů, které u diváka znalého prostředí vyvolávaji rozpaky. Filmové Sarajevo je skutečnému Sarajevu na hony vzdálené, některé bojové scény působí samoúčelně a bez jasné vazby na tok děje. Nepříliš vhodné je i celkové rozložení filmu na celou dobu války. Jako vyložený kýč působí závěrečná scéna, kdy se Danijel předává do rukou mezinárodních sil OSN jako válečný zločinec.
(Čeští divaci V zemi krve a medu poprvé uvidí na filmovém festivalu Febiofest)
Žádné komentáře:
Okomentovat
Poznámka: Komentáře mohou přidávat pouze členové tohoto blogu.