Černá Hora 2011: předběžné výsledky sčítání lidu

V dubnu tohoto roku se v Černé Hoře uskutečnilo první sčítání lidu od vyhlášení nezávislosti. Na státním území o ploše 13 812 km² v tu dobu žilo 620 029 lidí, z toho necelá třetina v Podgorici. Míra urbanizace dosáhla na evropské poměry relativně nízké výše 63 %. Oproti roku 2003, kdy na stejném prostoru pobývalo 620 145 osob, došlo k neznatelnému poklesu obyvatelstva, urbanizace se přitom mírně zvýšila. Za demografickým vývojem posledních let není možné vidět pouze rapidně klesající porodnost, nýbrž také masivní migraci do zahraničí, převážně do Srbska, Bosny a Hercegoviny a západní Evropy.

Z celkového počtu sečtených se k černohorské národnosti přihlásilo 45 % obyvatel, z toho nejvíce v okresech Cetinje (91 %), Danilovgrad (64 %) a Nikšić (64 %) ve střední části země, která je považována za centrum černohorské státnosti a lokální identity vůbec. Před osmi lety to bylo přitom o necelá dvě procenta méně. Co do počtu druhá je národnost srbská (29 %), nejčastěji se vyskytující na severu země při hranicích se Srbskem, a to v okresech Plužine (66 %), Andrijevica (62 %) a Pljevlja (57 %). Tato kategorie oproti poslednímu censu klesla o více než 3 %. Je zarážející, že z celkových 21 okresů mají Černohorci absolutní převahu pouze v 8 a relativní v dalších 4, kdežto u Srbů je poměr 3 a 3. Na pozvolném růstu příslušníků černohorského národa, a na druhé straně poklesu srbského, se projevila neustávající nacionální propagace a propaganda vládnoucí černohorské elity, která se pro svůj program svébytné národnosti, jazyka a náboženství, pokouší získat co nejvíce příznivců. Černá Hora se deklaruje a také vystupuje jako národní stát Černohorců, ačkoliv ti nepředstavují ani polovinu obyvatelstva.

Mezi menšími národnostmi počtem vyniká bosňácká (9 %), od níž se ale v 90. letech obratnou politickou manipulací oddělila národnost muslimská (3 %). Nejasnosti kolem deklarace národnostně vlažných islamizovaných Slovanů úřady dlouhodobě podporují. Důkazem toho jsou i další kolonky při sčítání pro ně zavedené, mj. Bosňan, Bosňák-Muslim, Černohorec-Muslim, Muslim-Bosňák a Muslim-Černohorec. Obě tyto komunity, respektive jedna vnějšími i vnitřními tlaky rozdělená na dvě části, žijí na stejném území, a to převážně v okresech Rožaje (84 a 5 %), Plav (52 a 6 %) a Bijelo Polje (27 a 13 %). Z dlouhodobějšího hlediska je však patrné, že bosňácké etnikum statisticky roste (z 8 % roku 2003), kdežto muslimské početně stagnuje. Posledním výraznou národnostní skupinou jsou Albánci, kteří představují sice jen 5 % populace, ale zcela dominují v okrese Ulcinj při hranicích s Albánií (71 %). Jejich počet se udržuje na relativně stabilní úrovni, i když soustavně pomalu klesá.

V kategorii náboženství je situace následovná; pravoslaví (72 %), bez rozlišení, zda se jedná o znesvářené příslušníky srbské nebo černohorské pravoslavné církve, islám (16 %, resp. 19 %, protože někteří lidé byli nelogicky přiřazeni k muslimské víře) a katolicismus (3 %). Při sčítání roku 2003 byl poměr 74, 18 a 4 %. Z toho je patrné, že všechny náboženské směry mají setrvalý počet deklarovaných vyznavačů.

Ohledně mateřského jazyka je situace mimořádně nepřehledná. Celkem 37 % lidí se přihlásilo k černohorštině, srbštinu si zvolilo 43 % respondentů, z ostatních jazyků počtem vybočuje bosenština (5 %), k níž lze rovněž přiřadit terminologicky zmatečnou bosňáčtinu (0,6 %), a albánština (5 %). Při posledním censu přitom byla čísla značně odlišná. K tehdy ještě nekodifikované černohorštině se hlásilo pouhých 22 % populace, a to v centrální části země, k srbštině celých 63 %, bosenštině 2 %, bosňáčtině 3 % a albánštině 5 %. Zde je možné očekávat další posun, a to v návaznosti na zavádění černohorského jazyka do vzdělávacího a správního systému v zemi. Černohorština je dle ústavy jediným oficiálním jazykem, srbština, bosenština, albánština a chorvatština jsou považovány za menšinové jazyky. Je pravděpodobné, že označení černohorština postupem času převáží nad srbštinou, ta se zřejmě i přes tuhý odpor udrží pouze na severu republiky. Bosenština bude i nadále posilovat na úkor statisticky vykonstruované bosňáčtiny, ale zda se jí podaří vstoupit do školského systému a uchytit se na celostátní úrovni, je stále otázkou.

Zdroje:
http://www.monstat.org/userfiles/file/popis2011/saopstenje/saopstenje(1).pdf
http://www.monstat.org/cg/page.php?id=222&pageid=57

Sarajevo jako symbol

Sarajevo vždy platilo za symbol. Za doby socialismu je lidé pamatovali jako kulinářský ráj s orientálními kulisami, kde si vedle sebe notují muezzin, kněz, pop, rabín i rockový nadšenec. Válka v 90. letech ale přinesla drastickou změnu; město utrpělo četné šrámy na kráse, mnohé budovy sežehly plameny a další oprýskal čas, polovina jeho obyvatel nadobro odešla a namísto ní přišly početné zástupy zbědovaných venkovanů. Nejvýraznější proměnou, jakou Sarajevo prošlo, je však jeho urbánní klima. A jeden symbol nahradil symbol jiný.

Dnešní bosenskohercegovská metropole není olympijským městem, většina sportovišť z roku 1984 zůstává dosud v ruinách, dokonce ani není centrem jugoslávského pop rocku, jak tomu bývalo v 80. letech, a už vůbec není oním multinacionálním městem, za jaké bylo považováno před válkou.

Čtyřleté srbské obléhání přineslo fyzickou zkázu, a co nedokonaly bomby a granáty, dovršil vnitřní citový rozvrat, válečné bezvládí a chaotické roky obnovy. Není divu, že pro odrostlejší Sarajevany zůstalo ono dřívější město nepřekonatelnou vzpomínkou, neboť i navzdory socialistické šedi a uniformitě pulsovalo životodárnou energií. S nostalgií vzpomínají, že bylo snesitelnější jako periferie jugoslávského urbánního života než jako centrum periferie zvané Bosna a Hercegovina. A čím více země v posledních letech zaostává za vývojem v Evropě, tím je touha po snovém návratu dřívějšího města silnější a kult zmizelého Sarajeva mocnější.

A zatímco Sarajevští rodáci vzpomínají na „staré dobré časy“, nově příchozí budují a přetvářejí město k obrazu svému. Po srbských a chorvatských ateistech a křesťanech přicházejí muslimští venkované z východní Bosny. Jak by napovídal počet nově postavených mešit, Sarajevo je opticky nejrychleji (re)islamizovanou částí Evropy a možná i celého světa. Za posledních dvacet let tu došlo k obnově všech poškozených muslimských svatostánků a desítky dalších vznikly na zelené louce. Motivy k tomu se našly všelijaké; hledání bosňáckých národních kořenů a s tím spojená reislamizace obyvatelstva po desetiletích ateismu, štědré zahraniční dary „spřátelených“ islámských zemí a v neposlední řadě i mocenské aspirace zdejší politické a duchovní elity. Od starého města s nízkou zástavbou, kterou tu a tu a tam zpestří drobná mešita, tak lze dojít až k obřím panelákovým sídlištím, jež doplňují monumentální chrámy ze skla a betonu.

A právě tato viditelná „islamizace“ je dnes nejčastěji zmiňována jako nové zosobnění Sarajeva. Zlí jazykové dokonce tvrdí, že tím vznikl nový Teherán. A co je na tom pravdy?

Sarajevo má dnes skutečně více mešit, než kdy dříve v minulosti. Sám tento fakt ale nehovoří nic o míře náboženského zápalu místního obyvatelstva. Zahalené dívky a muži s dlouhými vousy jsou stále v drtivé menšině. Nelze ale popřít, že bosenskohercegovská metropole je v posledních dvou desetiletích dominantně bosňáckým (muslimským) městem; je však přitom méně bosňácká než je srbská Banja Luka či západní chorvatský Mostar. Navíc během pětisetleté existence města v něm vždy převládali muslimové, což samo o sobě nesvědčí o právu některého národa si je přivlastnit, nýbrž osvětluje orientální sklony zdejší architektury a kultury vůbec. Při pozornějším prohlídce města se však nabízí mnohem pestřejší výběr staveb, které ne vždy souvisí s náboženstvím. Snad ze všech kopců a hor, které Sarajevo obklopují, jsou vidět moderní mrakodrapy, nákupní centra, kancelářské komplexy a široké bulváry, které ani zdaleka nepřipomínají zaostalé muslimské istány, ale zemi, která se méně než více úspěšně snaží přiblížit vyspělým západoevropským zemím.