„Spadl nám kámen ze srce!“ Těmito slovy reagoval chorvatský ministerský předseda Zoran Milanović na rozhodnutí Mezinárodního soudního tribunálu pro bývalou Jugoslávii z 16. října zrušit tresty vězení pro chorvatské generály Ante Gotovinu a Mladena Markače. Původně je soud v dubnu 2011 odsoudil na 24 a 18 let odnětí svobody za zločinecké spiknutí proti srbskému národu v oblasti Krajina během války v letech 1991-1995. Další obviněný, generál Ivan Čermak, byl tehdy osvobozen.
Jak napovídá věta z úvodu, osudy Ante Gotoviny a Mladena Markače jsou nerozlučně spjaty s chorvatským státem a jeho nejnovějšími dějinami. Generálové zosobňují nedotknutelný symbol toho nejcennějšího, co mohl jeden Chorvat v 90. letech 20. století své vlasti nabídnout – schopnosti, dovednosti a srdce v boji za posvátnou národní věc. A tou věcí byla nezávislost na Jugoslávii a zápas s chorvatskými Srby, kteří tuto nezávislost odmítali. Doba byla plná hesel o Chorvatsku, Chorvatech a všem chorvatském. Paralela s fašistickým Chorvatským nezávislým státem z let 1941-1945 nebyla od věci. Nabubřelá slova nicméně šla ruku v ruce s odvážnými činy, které ne vždy splňovaly morální kritéria. Byl to neopakovatelný čas, kdy se vedle prezidentského monolitu jménem Miroslav Tuđman rodil i obraz vojáka-hrdiny pod všezahrnujícím názvem Ante Gotovina. Abychom však pochopili chronologickou posloupnost vytváření tohoto mýtu, musíme si některé aktéry národního zbožštění představit o něco blíže.
Ante Gotovina (*1955) coby osmnáctiletý námořník vstoupil do francouzské Cizinecké legie, v 80. letech působil ve francouzských bezpečnostních agenturách. V roce 1991 se zapojil do Sboru národní gardy, který na počátku 90. let suploval úlohu neexistující chorvatské armády. O tři roky později byl povýšen do hodnosti generála splitské oblasti. V té době se účastnil bojových akcí v Chorvatsku a Bosně a Hercegovině, které nakonec vyústily v úspěšnou operaci Bouře, jejímž cílem bylo zlomení odporu chorvatských Srbů a znovupřipojení jejich území k Chorvatsku. V roce 2000 byl po změně režimu penzionován, o rok později na něj Haagský soud vydal zatykač. Generál se ovšem rozhodl skrývat a na útěku strávil celých pět let.
Mladen Markač (*1955) od dokončení univerzity na začátku 80. let působil na různých odděleních jugoslávského ministerstva vnitra. V roce 1991 se stal velitelem protiteroristické jednotky a následně byl jmenován do hodnosti generála. Roku 1994 byl vybrán za šéfa speciální policie při chorvatském ministerstvu vnitra. Na tomto postu se zúčastnil operací Blesk a Bouře, kterým padly za oběť stovky Srbů a tisíce jejich domů byly vypáleny. V roce 2000 byl penzionován a o čtyři roky později se dobrovolně vzdal Haagskému soudu.
Osvobození archetypálních hrdinů Gotoviny a Markače a jejich okamžitý návrat do vlasti nemohl nenarazit na rozporuplné reakce. Na straně jedné generály na letišti a v ulicích Záhřebu vítaly desetitisíce rozjásaných lidí, na straně druhé bylo znát rozhořčení místních i regionálních Srbů. Současná levicová vláda v Záhřebu neskrývala nadšení, třebaže se v mnohém od Tuđmanovské éry distancuje, a nebyla schopna a ochotna připustit jakékoli pochybnosti o vině svých zasloužilých vojenských velitelů. Nikoho nezarmoutilo ani takřka 30 milionů eur, které za jejich obranu zaplatili chorvatští daňoví poplatníci. Pohledný Dalmatinec Ante Gotovina je persona, jejíž pověsti neuškodily ani okolnosti, za jakých utekl a pobýval mimo Chorvatsko; kdo mu vystavoval falešné doklady a platil jeho pětileté skrývání, je dosud neobjasněnou záhadou. Mladen Markač je v porovnání s ním bezejmenný občan.
Srbští politici zopakovali svůj neměnný postoj o podjatosti soudu a jeho antisrbské činnosti. Nebrali při tom v úvahu, že obžaloba, ať už záměrně či z nedbalosti, přecenila své schopnosti a nebyla s to dokázat záměr generálů vyhnat a zmasakrovat krajinské Srby. Pokud by soud přece jen chtěl prokázat zločinecké spolčení, musel by nejprve vyslýchat a odsoudit jejich velitele, mj. náčelníka generálního štábu, ministra obrany a prezidenta republiky. Nikdo z nich však už není mezi živými. Obžaloba se namísto úmyslu měla zabývat samotnými zločiny, za které oba jmenovaní vzhledem k velitelské odpovědnosti nesou vinu, to se však z nepochopitelného důvodu nestalo. Nynější rozhodnutí soudu, který již zanedlouho zavře své brány, patří mezi ostudné případy neschopnosti OSN potrestat strůjce a vykonavatele bezpráví nad civilním obyvatelstvem. Generálové se svým lidem oslavují, slepá spravedlnost trpně postává kdesi v koutě.
Ante Gotovina (*1955) coby osmnáctiletý námořník vstoupil do francouzské Cizinecké legie, v 80. letech působil ve francouzských bezpečnostních agenturách. V roce 1991 se zapojil do Sboru národní gardy, který na počátku 90. let suploval úlohu neexistující chorvatské armády. O tři roky později byl povýšen do hodnosti generála splitské oblasti. V té době se účastnil bojových akcí v Chorvatsku a Bosně a Hercegovině, které nakonec vyústily v úspěšnou operaci Bouře, jejímž cílem bylo zlomení odporu chorvatských Srbů a znovupřipojení jejich území k Chorvatsku. V roce 2000 byl po změně režimu penzionován, o rok později na něj Haagský soud vydal zatykač. Generál se ovšem rozhodl skrývat a na útěku strávil celých pět let.
Mladen Markač (*1955) od dokončení univerzity na začátku 80. let působil na různých odděleních jugoslávského ministerstva vnitra. V roce 1991 se stal velitelem protiteroristické jednotky a následně byl jmenován do hodnosti generála. Roku 1994 byl vybrán za šéfa speciální policie při chorvatském ministerstvu vnitra. Na tomto postu se zúčastnil operací Blesk a Bouře, kterým padly za oběť stovky Srbů a tisíce jejich domů byly vypáleny. V roce 2000 byl penzionován a o čtyři roky později se dobrovolně vzdal Haagskému soudu.
Osvobození archetypálních hrdinů Gotoviny a Markače a jejich okamžitý návrat do vlasti nemohl nenarazit na rozporuplné reakce. Na straně jedné generály na letišti a v ulicích Záhřebu vítaly desetitisíce rozjásaných lidí, na straně druhé bylo znát rozhořčení místních i regionálních Srbů. Současná levicová vláda v Záhřebu neskrývala nadšení, třebaže se v mnohém od Tuđmanovské éry distancuje, a nebyla schopna a ochotna připustit jakékoli pochybnosti o vině svých zasloužilých vojenských velitelů. Nikoho nezarmoutilo ani takřka 30 milionů eur, které za jejich obranu zaplatili chorvatští daňoví poplatníci. Pohledný Dalmatinec Ante Gotovina je persona, jejíž pověsti neuškodily ani okolnosti, za jakých utekl a pobýval mimo Chorvatsko; kdo mu vystavoval falešné doklady a platil jeho pětileté skrývání, je dosud neobjasněnou záhadou. Mladen Markač je v porovnání s ním bezejmenný občan.
Srbští politici zopakovali svůj neměnný postoj o podjatosti soudu a jeho antisrbské činnosti. Nebrali při tom v úvahu, že obžaloba, ať už záměrně či z nedbalosti, přecenila své schopnosti a nebyla s to dokázat záměr generálů vyhnat a zmasakrovat krajinské Srby. Pokud by soud přece jen chtěl prokázat zločinecké spolčení, musel by nejprve vyslýchat a odsoudit jejich velitele, mj. náčelníka generálního štábu, ministra obrany a prezidenta republiky. Nikdo z nich však už není mezi živými. Obžaloba se namísto úmyslu měla zabývat samotnými zločiny, za které oba jmenovaní vzhledem k velitelské odpovědnosti nesou vinu, to se však z nepochopitelného důvodu nestalo. Nynější rozhodnutí soudu, který již zanedlouho zavře své brány, patří mezi ostudné případy neschopnosti OSN potrestat strůjce a vykonavatele bezpráví nad civilním obyvatelstvem. Generálové se svým lidem oslavují, slepá spravedlnost trpně postává kdesi v koutě.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Poznámka: Komentáře mohou přidávat pouze členové tohoto blogu.