Traduje se, že velcí lidé umírají tiše a nenápadně. A nezřídka také umírají předčasně. To je i případ význačného bosenskohercegovského politika a profesora Nijaze Durakoviće, který zemřel 29. ledna 2012 v Sarajevu ve věku 63 let. Duraković pocházel z hercegovského Stolce a již v osmnácti letech vstoupil do Svazu komunistů Bosny a Hercegoviny (SKBiH). Roku 1975 dokončil studium sociologie na Univerzitě v Sarajevu a později zde také získal titul doktora, docenta a profesora. Jeho kariéra nabrala strmý vzestup v 80. let 20. století, když pronikl do nejvyšších pater bosenskohercegovské a následně jugoslávské politiky.
Osmdesátá léta přinesla jugoslávské společnosti řadu zklamání, za něž oprávněně nesl vinu místní komunistická strana. Projevily se tu kromě jiného hospodářské potíže, narůstající mezietnické třenice, opadající vliv stranického a státního aparátu a prodemokratické hnutí. V této bouřlivé době Bosna a Hercegovina stála poněkud stranou, zdejší komunisté dokázali udržet otěže moci mnohem déle než jejich kolegové v rozvinutějších oblastech. Ukázkou jejich nezpochybnitelné samovlády byly zinscenované procesy s domnělou opozicí; bosňáckým „islamistou“ Alijou Izetbegovićem (1983) a srbským „nacionalistou“ Vojislavem Šešeljem (1984) a zimní olympijské hry v Sarajevu (1984). Sílící nespokojenost komunistické vedení neustálo až na konci desetiletí, když byly mediálně propírány aféry Agrokomerc (1987) a vily v Neumu (1988). První z nich ukázala na příkladu potravinářské gigantu, jak se zpronevěřují státní peníze v socialistickém hospodářství, a druhá elitářství místních politiků, kteří si v jediném bosenskohercegovském letovisku u moře stavěli soukromé vily na zestátněných pozemcích. Většina čelných politiků byla nucena odejít ze svých úřadů a přepustit místo jiným spolustraníkům. Výměna stráží provázel faktická kapitulace strany a její postupný rozklad ve prospěch nacionalistů ze všech tří zdejších národů.
V této době, přesněji v červnu 1989, se do čela donedávna všemocného SKBiH dostal čerstvý čtyřicátník Nijaz Duraković. Jeho manévrovací možnosti byly omezené, a tak mu nezbylo než se podvolit všeobecné demokratizaci společnosti. Komunisté tráceli jednu pozici za druhou, že po desetiletí budované „bratrství a jednota“ mohou být extremisty snadno zmičeny, nikdo nebral vážně. Na závěr roku 1990 byly vyhlášeny první demokratické volby, ve kterých komunisté pod hlavičkou SKBiH-Strany demokratických proměn utrpěli významnou porážku. Se ziskem 15 (ze 130) křesel v dolní a 4 (ze 110) v horní komoře parlamentu nadobro ztratili kontrolu nad vedením země a odešli do nedobrovolné opozice. V následujících letech jen trpce přihlíželi rozpadu jugoslávského soustátí i jejich vlastní republiky.
Nevěrnější členové strany pod vedením Nijaze Durakoviće se však nevzdali a v prosinci 1992 v Srby obleženém Sarajevu uspořádali kongres, který měl straně dát nový impuls k životu. Svaz komunistů se přejmenoval na Sociálně demokratickou stranu (SDP) a do jejího čela byl opětovně zvolen Duraković, poté co vypracoval stranický program a stanovy. Jeho cílem jako předsedy bylo udržet multinacionální podobu strany i státu, třebaže se většina Srbů a Chorvatů přiklonila k separatistům. Mezi řadovými členy SDP převládli Bosňáci, ale ve vedení se udržela řada srbských a chorvatských intelektuálů ze Sarajeva. Duraković po celou dobu války i po ní nešetřil kritikou bosňáckých nacionalistů ze Strany demokratické akce, kteří ze zbytku vládního území vybudovali doukromé dominium. Jeho autoritu posiloval i fakt, že během válečných let působil v předsednictvu republiky, k čemuž mu pomohli nacionalisté, ale on jejich čistě politický kalkul nenaplnil a v mnoha ohledech plnil úlohu neexistující opozice.
Poválečná SDP živořila na okraji politiky, což Durakoviće přivedlo myšlence přenechat vedení mladším a následovníkům. V roce 1997 jej v čele strany vystřídal agilní Zlatko Lagumdžija. Volební výsledky skutečně ukázaly rostoucí podporu strany, ale spory mezi novými a starými kádry vedly k postupné marginalizaci Durakovića vlivu. Sám byl v letech 1998-2000 poslancem v parlamentu Federace Bosny a Hercegoviny. Vítězství ve volbách roku 2000 přivedlo socialisty k moci, ale křehká koalice dlouho nevydržela. Drtivá porážka roku 2002, které Lagumdžijovo autoritativní vedení strany nijak nereflektovalo, Durakoviće vedlo k rozhodnutí rezignovat na všechny posty ve straně a trvale ji opustit. Do roku 2006 si však ponechal křeslo poslance v celostátním parlamentu, které získal na kandidátce Strany pro Bosnu a Hercegovinu. Po vypršení mandátu se připojil k Sociálně demokratické unii, ale jako volební lídr této marginální levicové strany neuspěl.
Nijaz Duraković se nebál prohrávat; třikrát vstoupil do předem ztracených bitev na poli vysoké politiky a třikrát utrpěl porážku. Jedno velké vítězství si však přece jen odnesl; až do své brzké smrti zůstal člověkem vysokých morálních kvalit. Jeho pohřbu, kterému nechyběly státnické oficiality i tradiční islámské zvyky, přihlížely stovky občanů z celé země. Ač sociální demokrat, vybral si za místo posledního odpočinku malebnou zahradu prastaré sarajevské mešity Aliho paši v samém centru města. Symbolicky tak spočinul daleko od padlých bojovníků za nezávislou Jugoslávii a Bosnu a Hercegovinu, které tolik obdivoval.
V této době, přesněji v červnu 1989, se do čela donedávna všemocného SKBiH dostal čerstvý čtyřicátník Nijaz Duraković. Jeho manévrovací možnosti byly omezené, a tak mu nezbylo než se podvolit všeobecné demokratizaci společnosti. Komunisté tráceli jednu pozici za druhou, že po desetiletí budované „bratrství a jednota“ mohou být extremisty snadno zmičeny, nikdo nebral vážně. Na závěr roku 1990 byly vyhlášeny první demokratické volby, ve kterých komunisté pod hlavičkou SKBiH-Strany demokratických proměn utrpěli významnou porážku. Se ziskem 15 (ze 130) křesel v dolní a 4 (ze 110) v horní komoře parlamentu nadobro ztratili kontrolu nad vedením země a odešli do nedobrovolné opozice. V následujících letech jen trpce přihlíželi rozpadu jugoslávského soustátí i jejich vlastní republiky.
Nevěrnější členové strany pod vedením Nijaze Durakoviće se však nevzdali a v prosinci 1992 v Srby obleženém Sarajevu uspořádali kongres, který měl straně dát nový impuls k životu. Svaz komunistů se přejmenoval na Sociálně demokratickou stranu (SDP) a do jejího čela byl opětovně zvolen Duraković, poté co vypracoval stranický program a stanovy. Jeho cílem jako předsedy bylo udržet multinacionální podobu strany i státu, třebaže se většina Srbů a Chorvatů přiklonila k separatistům. Mezi řadovými členy SDP převládli Bosňáci, ale ve vedení se udržela řada srbských a chorvatských intelektuálů ze Sarajeva. Duraković po celou dobu války i po ní nešetřil kritikou bosňáckých nacionalistů ze Strany demokratické akce, kteří ze zbytku vládního území vybudovali doukromé dominium. Jeho autoritu posiloval i fakt, že během válečných let působil v předsednictvu republiky, k čemuž mu pomohli nacionalisté, ale on jejich čistě politický kalkul nenaplnil a v mnoha ohledech plnil úlohu neexistující opozice.
Poválečná SDP živořila na okraji politiky, což Durakoviće přivedlo myšlence přenechat vedení mladším a následovníkům. V roce 1997 jej v čele strany vystřídal agilní Zlatko Lagumdžija. Volební výsledky skutečně ukázaly rostoucí podporu strany, ale spory mezi novými a starými kádry vedly k postupné marginalizaci Durakovića vlivu. Sám byl v letech 1998-2000 poslancem v parlamentu Federace Bosny a Hercegoviny. Vítězství ve volbách roku 2000 přivedlo socialisty k moci, ale křehká koalice dlouho nevydržela. Drtivá porážka roku 2002, které Lagumdžijovo autoritativní vedení strany nijak nereflektovalo, Durakoviće vedlo k rozhodnutí rezignovat na všechny posty ve straně a trvale ji opustit. Do roku 2006 si však ponechal křeslo poslance v celostátním parlamentu, které získal na kandidátce Strany pro Bosnu a Hercegovinu. Po vypršení mandátu se připojil k Sociálně demokratické unii, ale jako volební lídr této marginální levicové strany neuspěl.
Nijaz Duraković se nebál prohrávat; třikrát vstoupil do předem ztracených bitev na poli vysoké politiky a třikrát utrpěl porážku. Jedno velké vítězství si však přece jen odnesl; až do své brzké smrti zůstal člověkem vysokých morálních kvalit. Jeho pohřbu, kterému nechyběly státnické oficiality i tradiční islámské zvyky, přihlížely stovky občanů z celé země. Ač sociální demokrat, vybral si za místo posledního odpočinku malebnou zahradu prastaré sarajevské mešity Aliho paši v samém centru města. Symbolicky tak spočinul daleko od padlých bojovníků za nezávislou Jugoslávii a Bosnu a Hercegovinu, které tolik obdivoval.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Poznámka: Komentáře mohou přidávat pouze členové tohoto blogu.