Šešelj se vrátil do Srbska

Předseda neparlamentní Srbské radikální strany Vojislav Šešelj se po více než jedenácti letech strávených ve vazební věznici Mezinárodního soudního tribunálu pro bývalou Jugoslávii vrátil bez rozsudku do Srbska. Soudní proces byl přerušen kvůli zhoršení jeho zdravotního stavu. Přesná diagnózna veřejnosti nebyla sdělena, spekuluje se ale, že politik trpí rakovinou jater.

Šešelj se narodil roku 1954 v Sarajevu. V rodném městě dokončil základní studia práv, magisterský a doktorský titul nato obdržel v hlavním městě Bělehradě. Během svého působení v akademické sféře se opakovaně dostával do konfliktu se svými nadřízenými, když veřejně upozorňoval na jejich nekompetentnost a protekci ze strany republikových komunistických funkcionářů. Po několikerém pokusu profesně zakotvit v Bosně a Hercegovině byl roku 1984 po štvavé kampani, v níž byl obviňován ze srbského nacionalismu, uvězněn a poté nepřímo vyhnán do Srbska. V 80. letech zakotvil v Bělehradě, kde udržoval blízké styky s mluvčími probouzejícího se srbského nacionalismu, mj. Dobricou Ćosićem a Vukem Draškovićem.

Vládnoucími kruhy zavrhovaný Šešelj na počátku 90. let, kdy byla obnovena svobodná politická soutěž, nečekaně vstoupil do politiky. S Vukem Draškovićem založil Srbské hnutí obnovy (SPO), které ostře vystupovalo proti komunistické minulosti a hlásalo vyhraněný nacionalismus. Po názorových neshodách posléze založil a vedl militantně nacionalistickou Srbskou radikální stranu. První volby roku 1990 ovšem drtivě opanoval představitel komunistické nomenklatury Slobodan Milošević, Šešeljova politická platforma zcela propadla. V dalších letech ale dokázal oslovit voliče o poznání úspěšněji, radikálové se stali druhou nejsilnější politickou stranou, bez jejichž více či méně viditelné podpory by Slobodan Miloševiće nemohl na politické scéně dlouhodobě existovat. V roli předsedy strany a vůdce samozvaných ozbrojenců (četniků) Šešelj morálně zaštiťoval a prováděl etnické čistky v Srbsku, Chorvatsku a Bosně a Hercegovině.

Po svržení Slobodana Miloševiće roku 2000 Srbská radikální strana ztratila velkou část svých podporovatelů, ale zanedlouho byla ještě silnější než dříve; dvakrát za sebou vyhrála volby, ale kvůli své kontroverzní pověsti, populistickému vystupování, antievropské a antiamerické rétorice nikdy nevstoupila do vlády. Následně roku 2008 dosáhla svého maxima se ziskem 29,5 % hlasů, poté ale přišel dramatický pád.

Roku 2003 totiž Haagský tribunál proti Šešeljovi vznesl obvinění z válečných zločinů. Ten se jako jeden z mála srbských činitelů rozhodl dobrovolně odcestovat do Nizozemska a svou čest hájit otevřeně a bez materiální podpory srbského vedení. Soudní řízení bylo zahájeno o čtyři roky později. Šešelj svou stranu vedl i z vězení, ale nesmlouvavý přístup roku 2008 partaj natolik rozklížil, že z ní odešla většina starých členů a ti pak založili Srbskou pokrokovou stranu. Smířliví pokrokáři následně roku 2012 vyhráli volby a poprvé sestavili vládní koalici. Radikálové se do sněmovny už neprobojovali a od té doby setrvávají na okraji zájmu veřejnosti.

Šešelj okamžitě po návratu zahájil ostré slovní výpady proti celému vládnoucímu establishmentu. Kritikou nešetří ani své bývalé nejbližší spolupracovníky, dnes prezidenta Tomislava Nikoliće a premiéra Aleksandra Vučiće. Na chování viditelně zesláblého politika je patrné, jak dlouho pobýval v izolaci mimo Srbsko a již plně nechápe nálady většiny srbské společnosti, která za více než deset let od jeho uvěznění prošla zásadní proměnou. Srbové na výjimky od své politické reprezentace nechtějí slyšet hřmotná nacionalistická hesla a zlomyslné výhrůžky, ale rady a pomoc při řešení své nelehké sociální situace. Vojislav Šešelj tak více než vůdce chybějící politické opozice působí jako pohrobek tragických 90. let.

Záhřebský starosta Milan Bandić zatčen

Chorvatská protikorupční policie (PNUSKOK) v neděli večer zatkla záhřebského starostu Milana Bandiće a několik dalších vlivných osob z podniků spravujících městský majetek. Kontroverzní politik, pověstný svým nevybíravým chováním, stál v čele chorvatské metropole v letech 2000–2002 a poté nepřetržitě od roku 2005. Původem Hercegovec byl členem dnes vládnoucí Sociálně demokratické strany, ale od roku 2009, kdy proti vůli čelných orgánů partaje neúspěšně kandidoval na prezidenta, působil jako nezávislý. Během své kariéry byl opakovaně podezříván z korupce a nehospodárného nakládání s veřejným majetkem.

Vojenská přehlídka v Bělehradě

U příležitosti 70. výročí osvobození města od nacistické okupace se v Bělehradě uskutečnila vojenská přehlídka. Co do počtu účastníků a nasazené techniky se jednalo o největší vojenské defilé od 80. let 20. století. Slavnostního programu se zúčastnil i ruský prezident Vladimír Putin, což se vzhledem k jeho postojům v ukrajinské krizi u západních politiků nesetkalo s pochopením.

Nedohraný zápas

Kvalifikační zápas na Mistrovství Evropy ve fotbale roku 2016 mezi Srbskem a Albánií na bělehradském stadionu FK Partizan skončil rvačkou. Důvodem roztržky bylo narušení hry létajícím dronem, který nesl vlajku nacionalisty propagované Velké Albánie. Na očividnou provokaci zareagoval srbský fotbalista Stefan Mitrović, který prapor okamžitě strhl. Krátce nato ho napadli albánští hráči a ty pak rozvášnění srbští fanoušci. Albánští fotbalisté následně utekli do šaten a pokračování ve hře podmiňovali vyklizením stadionu. Na to však protistrana nepřistoupila. Hlavní sudí, zaskočený vývojem situace, se poté rozhodl hru nadobro ukončit.

Policie po skončení zápasu předvolala k výslechu bratra albánského premiéra Olsi Ramu, v současné době občana USA. Podle některých indicií Rama dron ovládal ze své VIP lóže. K incidentu došlo nedlouho před plánovanou návštěvou albánského ministerského předsedy v Srbsku. Po výbušném zápasu došlo k řadě útoků na obchody vlastněné Albánci v Srbsku a albánské velvyslanectví v Černé Hoře a veřejným pálením srbské vlajky v Kosovu.

Povodně v Srbsku

Východní Srbsko zasáhly silné deště, které vyvolaly povodně. Voda se vylila ze břehů v povodí Dunaje při hranicích s Rumunskem. Nejvíce zasažený je okres Kladovo. Zvýšenou hladinu hlásí také vodohospodáři na řece Sávě v Chorvatsku.

Zapomenuté osudy: vojvodinští Chorvaté

Jednou ze smutných kapitol krvavého rozpadu Jugoslávie jsou osudy menšinových komunit, které se ocitly uvnitř země, s nimiž jejich matiční stát vedl ozbrojený konflikt. V takovémto postavení byli na počátku 90. let 20. století například vojvodinští Chorvaté.

Původ chorvatského etnika ve Vojvodině sahá do období masivní kolonizace regionu po podepsání Karlovického míru roku 1699. Ten Habsburkům zajistil vládu nad většinou Uher až k řece Sávě na jihu a řekám Mureši a Tise na východě. Poté se hranice podunajské monarchie posunuly ještě dále na východ. Mezi nově přišlými kolonizátory se objevili také katoličtí Bunjevci (ze západní Hercegoviny a Liky) a Šokci (z bosenského a chorvatského Posáví). Bunjevci se usadili kolem města Subotica a Šokci v Podunají západně od města Sombor.

Začátkem 20. století na území budoucí Vojvodiny žilo bezmála 81 tisíc Chorvatů, Bunjevců a Šokců (5,6 %) z celkových 1,43 milionu obyvatel. Po vyhnání Němců na konci druhé světové války a krátce po ní se Vojvodina znovu kolonizovala jugoslávskými občany, načež počet Chorvatů vzrostl na 134 tisíc (8,1 %) z celkových 1,66 milionu. Následně početní stav chorvatské komunity stagnoval.

Poté co v Chorvatsku vypukly boje mezi srbskými ozbrojenci, namnoze podporovanými Jugoslávskou lidovou armádou, a republikovými bezpečnostními složkami, situace menšinových Chorvatů ve Vojvodině se pomalu začala zhoršovat. Při sčítání lidu roku 1991 se k chorvatské národnosti přihlásilo již jen 74 tisíc lidí, což je proti minulé dekádě propad o 37 %. Rovněž další censy ukázaly dramatický pokles chorvatské populace na 57 tisíc (2002) a posléze na stávajících 47 tisíc lidí (2011). Sestupný trend přitom nijak nepolevuje.

Během bouřlivých 90. let Vojvodinu opustily desetitisíce Chorvatů (včetně Bunjevců a Šokců). Na rozhodnutí odejít se podepsaly nejen zhoršující se sociální podmínky a mezinárodní izolace Srbska a Černé Hory, ale i časté útoky ze strany srbských nacionalistů. Vzorovým příkladem bylo shromáždění srbských extremistů na čele s Vojislavem Šešeljem, předsedou Srbské radikální strany, ve vsi Hrtkovci 6. května roku 1992, na němž se veřejně prezentovala jména „nepřátelských“ příslušníků menšin. Nedlouho poté se sremské vesnice s chorvatskou majoritou Slankamen, Golubinci, Nikinci, Kukujevci a Hrtkovci začaly vylidňovat. Jestliže roku 1991 obec Hrtkovci obývalo 2684 lidí, z toho 1080 Chorvatů, roku 2002 to bylo 3428 lidí, z nichž bylo jen 256 Chorvatů.

Odhaduje se, že v krátké době Vojvodinu opustilo na 30 000 Chorvatů. Mnozí své rozhodnutí emigrovat učinili pod nátlakem extremistů, výjimečně docházelo k fyzickým útokům a vraždám. Političtí představitelé Vojvodiny i Srbska k vyhánění menšin zůstali hluší a dokonce ani dnes se k této problematice odmítají vyjádřit. Chorvatština je sice ve Vojvodině uznávaným úředním jazykem, práva chorvatské menšiny jsou ale dlouhodobě pošlapávána. Vládnoucí politická reprezentace ve spojení s představiteli inteligence se všemožně snaží rozbít národní jednotu chorvatské komunity, naposledy štědrou podporou etnické emancipace Bunjevců.

Operace Kosmaj a smrt na oprátce

Zrána 6. dubna 1941 vojska Třetí říše zaútočila na Jugoslávii. Za necelé dva týdny země agresorovi zcela podlehla. Domácí jednotky se až na sporadické výjimky vzdaly nebo se před nepřítelem stáhly do hornatého vnitrozemí. Německo, k němuž se brzy přidaly Itálie, Maďarsko a Bulharsko, zemi okamžitě rozdělilo na menší části a obyvatelstvo, které se odmítlo podřídit novým poměrům, nemilosrdně zlikvidovalo. Brutalita okupantů neznala mezí a zcela se vyrovnala běsnění v zabraném Polsku. Primární obětí teroru byli Židé a po nich hned Srbové, jež byli vnímáni jako zapřísáhlí nepřátelé německé rozpínavosti již od Veliké války. Teror se však nevyhnul ani Romům.

Odpor Jugoslávců byl s ohledem rychlý a razantní postup Berlína a jeho spojenců minimální. Slovinsko, Makedonie, Vojvodina a Kosovo byly zabrány sousedními státy, na území Chorvatska a Bosny a Hercegoviny vznikl fašistický Nezávislý stát Chorvatsko. Černá Hora vyhlásila nezávislost pod italským patronátem. Srbsko, zbavené území s početnými etnickými menšinami, se našlo pod přímou německou správou, byť ta vytvářela zdání fungující místní samosprávy.

Odbojové hnutí v Srbsku zesílilo až po německém útoku na SSSR 22. června 1941. Horliví komunisté tehdy začali vytvářet menší bojové skupiny v odlehlejších oblastech země. Jednou z prvních byl Kosmajsko-posávský oddíl, který vznikl hned počátkem července. Své jméno získal podle pohoří Kosmaj, ležícím asi 50 kilometrů jižně od Bělehradu. Jeho velitelem se stal veterán španělské občanské války a uznávaný literát Koča Popović. Následně 25. července oddíl provedl několik úspěšných sabotážních akcí na železnici. Začátkem srpna partyzáni svou činnost rozšířili o útoky na četnické stanice a obecní úřady. 

Zvýšená aktivita komunistů nedaleko Bělehradu vyvolala ostrou reakci na straně okupantů. Němci spěšně připravili odvetnou akci s krycím názvem Baden, jejímž cílem bylo vyčistit Kosmaj od povstalců. Operaci, jež započala 7. srpna, velel zkušený generál Paul Bader. Wehrmacht o síle několika tisíc mužů a s pomocí domácích proněmeckých sil celé pohoří  obklíčil a za několik málo dní oblast vyčistil od partyzánů. Na odpor se jim postavilo jen několik desítek slabě vyzbrojených, ale zato odhodlaných mužů.

Podle německých zdrojů při zřídkavých přestřelkách padlo 18 partyzánů a 13 bylo zajato. Části odbojářů se z obklíčení podařilo uprchnout. Počet zabitých Němců není znám. Těla padlých Srbů byla pro výstrahu několik dní vystavena ve vsi Sopot. Následně okupační správa 13. srpna uveřejnila výzvu, v níž se odsuzovalo partyzánské povstání a obyvatelstvo se vyzývalo k boji proti komunistům.

Dne 17. srpna Němci na ústředním bělehradském náměstí Terazije pověsili na kandelábry 5 odbojářů, přičemž dva z nich byli zajatci z Kosmaje. Iniciátorem veřejné popravy byl šéf bělehradského Gestapa SS-major Karl Kraus a schválil ji i vojenský velitel okupační správy generál Heinrich Danckelmann. Oběšenci byli nejdříve ve vězení zastřeleni revolverem do hlavy.

Odstrašující exekuce partyzány od další činnosti neodradila. Kosmajský oddíl se brzy rozrostl o další desítky členů. Odpor proti německé správě v Srbsku do podzimu jen sílil. Na památku obětí operace Baden v pohoří Kosmaj roku 1971 vznikl mohutný betonový památník.

***

Heinrich Danckelmann byl krátce po válce zajat spojeneckými vojáky a poté vydán do Jugoslávie. Tam byl odsouzen k trestu smrti a následně 30. října 1947 popraven.

Paul Bader, který od prosince 1941 do srpna 1943 dokonce vykonával funkci vojenského velitele okupační správy, před soudem nikdy nestanul a roku 1971 zemřel v rodném Německu ve vysokém věku 87 let.

Lidské ztráty Srbska a Černé Hory ve válečných letech 1991–1995 a 1998–1999

Válka ve Slovinsku, v Chorvatsku a Bosně a Hercegovině

Na základě analýz během válečného konfliktu ve třech jugoslávských republikách v letech 1991–1995 zahynulo nebo je nezvěstných 1930 občanů Svazové republiky Jugoslávie, resp. Srbska a Černé Hory. Výzkum byl proveden v období od 1. ledna 2009 do 31. srpna 2012.

Válka v Chorvatsku
Podle odhadů v Chorvatsku během války v letech 1991–1995 zahynulo 21–23 000 osob, z toho 14–16 000 chorvatských civilistů a vojáků a kolem 7 000 Srbů, civilistů, příslušníků Armády Republiky Srbské krajiny a Jugoslávské lidové armády (původem z Chorvatska). Výzkum byl uzavřen k 31. srpnu 2012.

Válka v Kosovu

V období od 1. ledna 1998 do konce roku 2000 na území Kosova bylo evidováno 13 526 zemřelých nebo pohřešovaných, z toho je 76 % Albánců a 21 % Srbů. Výzkum byl dokončen k 28. únoru 2013.

Intervence NATO
Následkem leteckých útoků sil NATO v Srbsku (bez Kosova) a Černé Hoře zahynulo 275 lidí, z toho 180 civilistů, 90 příslušníků Armády Jugoslávie (Vojska Jugoslavije), 5 policistů a 26 příslušníků Osvobozenecké armády Kosova (UÇK). Vyjma tří čínských občanů se jednalo výhradně o státní příslušníky Svazové republiky Jugoslávie. V Kosovu při náletech přišlo o život 484 osob, z toho 267 civilistů (209 albánských a 58 nealbánských), 171 příslušníků Armády Jugoslávie, 20 policistů a 26 příslušníků UÇK (19 z 26 zabitých povstalců zemřelo při vzdušném útoku na Věznici Dubrava u městečka Istok.

Zdroj: Fond za humanitarno pravo. Dostupné z: http://www.hlc-rdc.org/

Lidské ztráty Chorvatska ve válečných letech 1991–1995

Tradiční pohled
Bojové operace v Chorvatsku se dotkly 54 % území republiky, na kterém žilo 36 % zdejší populace. Srbští separatisté ovládali území o rozloze 14 760 km² neboli 26 % státního území. Během válečného konfliktu zahynulo či se pohřešuje 13 583 osob a dalších 37 180 utrpělo zranění. V prosinci roku 1991 bylo evidováno 550 000 uprchlíků, přičemž dalších 150 000 lidí se nacházelo v zahraničí. Roku 1995, kdy se uprchlíci začali masově vracet do svých domovů, se počet lidí bez domova snížil na 386 264 a utečenců v zahraničí na 57 000.

Situace s navrátilými uprchlíky v letech 1995–2000 byla následující: bývalí uprchlíci (většinou Chorvaté) čítali 191 794 osob, z toho 70 679 v Chorvatském podunají a 121 115 v jiných regionech postižených válkou. Návrat převážně Srbů činil 79 163 osob, z toho 56 508 byli navrátilci ze Svazové republiky Jugoslávie (SRJ) a Bosny a Hercegoviny (BaH) a 22 655 navrátilci z Chorvatského podunají. Celkový počet navrátilců tak dosáhl 270 957 osob. Roku 2001 bylo dále evidováno:

- 28 840 vysídlených čeká na návrat domů na území Chorvatska;

- 13 684 občanů srbské národnosti v SRJ a BaH podalo žádost o návrat;

- 3481 vnitřně přesídlených osob v Chorvatském podunají, které čekají na návrat do jiného chorvatského regionu;

- 22 019 lidí (20 500 z BaH a 1500 ze SRJ) má stále status uprchlíka.

V Chorvatsku přebývalo také nejméně 120 000 občanů Bosny a Hercegoviny, kteří získali chorvatské občanství, a tudíž nebyli považováni za uprchlíky. K tomu je třeba připočítat 30 000 lidí ze SRJ (zřejmě Chorvatů z Vojvodiny), z nichž někteří měli po jistý čas status uprchlíka.

Zdroj: PERKOVIĆ, Marijan, PULJIZ, Vlado. Ratne štete, izdaci za branitelje, žrtve i stradalnike rata u Republici Hrvatskoj. Revija za socijalnu politiku. Zagreb, sv. 8, č. 2/2001, 235–238. ISSN 1845-6014 Dostupné z: http://www.rsp.hr/ojs2/index.php/rsp/article/viewFile/225/996 [16. 7. 2014]

Alternativní pohled

Dokumentačně informační centrum Vertias nicméně dostupné údaje zpochybňuje a tvrdí, že předložená čísla udávají pouze etnické Chorvaty, resp. provládní vojáky a civilisty, a nikoli už Srby. Podle jeho propočtů, kdy násilnou smrtí zemřelo asi 1,06 % Chorvatů, počet padlých a zabitých Srbů může dosahovat 6179 osob a s uvážením 446 neověřených případů dokonce 6625 lidí. Celkový počet obětí konfliktu v Chorvatsku teoreticky dosahuje 20 208 zemřelých a pohřešovaných, z čehož 67 % tvoří Chorvaté a 33 % Srbové. Přitom dle sčítání lidu z roku 1991 se k chorvatské národnosti hlásilo 78,1 % obyvatel, dalších 12,2 % se označilo za Srby a 2,2 % za Jugoslávce.

Zdroj: Dokumentaciono informacioni centar Veritas. Dostupné z: http://www.veritas.org.rs/NestalaLica/ukupne-ljudske-zrtve-na-podrucju-rh/

V Prijedoru pohřbeno 284 obětí války

V bosenskohercegovském okresu Prijedor se dnes uskutečnila pohřební ceremonie za 283 Bosňáků a jednoho Chorvata, kteří byli zavražděni v polovině roku 1992 bosenskosrbskými vojáky. Ostatky zabitých civilistů byly nalezeny v masových hrobech Tomašica a Jakarina Kosa. Tomašica byla objevena v říjnu roku 2013 a dosud se z ní podařilo exhumovat 275 kompletních a přinejmenším 120 nekompletních těl. Velkou část chybějících kosterních pozůstatků se podařilo najít již roku 2001 v sekundárním masovém hrobu Jakarina Kosa, který ukrýval 373 těl.

Karel Pařík, český architekt Sarajeva

Balkánský poloostrov dosud neměl architekta, který by svou prací změnil charakter celého jednoho města – tedy s výjimkou sem došlého Karla Paříka. Český rodák z obce Veliš u Jičína se narodil 4. července 1857. Ve Vídni dokončil Střední průmyslovou školu stavební (Baugewerbeschule) a v letech 1878–1882 studoval na tamní Akademii výtvarných umění (Akademie der Bildenden Künste), resp. na zvláštní architektonické škole, kterou vedl vídeňský architekt dánského původu Theophil von Hansen (1813–1891). Dalším významným učitelem a architektem, který mladého Paříka během studií ovlivnil, byl Fridrich Schmidt (1825–1891).

Sarajevská radnice byla po 22 letech nákladné rekonstrukce otevřena letos

Schmidt byl poradcem tehdejšího rakousko-uherského ministra financí a zároveň guvernéra Bosny a Hercegoviny Benjámina Kállaye (1839–1903), který se rozhodl v Sarajevu postavit novou správní budovu, a tak mu doporučil nadějného mladého architekta chorvatského původu Josipa Vancaše (1859–1932). Vancaš nabídku přijal a ke spolupráci přizval svého spolužáka Karla Paříka.

Dnes sarajevská Akademie výtvarných umění, původně evangelický kostel

Pařík s Vancašem do Sarajeva přijeli začátkem roku 1884 a hned se ujali práce na první budově Zemské vlády Bosny a Hercegoviny (1884–1887, dnes známé jako Zgrada Zemaljske vlade I). V témže roce započali s výstavbou městského katolického chrámu – Katedrály srdce Ježíšova (1884–1889 Katedrala Srca Isusova). Následujícího léta jim přibyla další zakázka, palác islámské nadace (1886 Vakufska palata). Roku 1886 je Paříkovi nabídnuto místo ve Stavebním odboru Zemské vlády, a tak se rozhodne trvale přesídlit na Balkán.

Dnes Národní divadlo v Sarajevu, původně víceúčelový Společenský dům

Pařík se od roku 1884 do své smrti autorsky podílel na vzniku přinejmenším 117 projektů, z nichž se prokazatelně realizovalo 95. Je autorem většiny městotvorných staveb v bosenskohercegovské metropoli; projektoval budovy škol různých konfesí a oborů (např. 1887–1888 Šerijatska sudačka škola a 1889–1890 Viša gimnazija), velkolepou sarajevskou radnici (1892–1894 Vijećnica, projekt upravil Alexander Wittek a dokončil Ćiril Iveković) a věznici (1892–1893), místní obdobu národního muzea (1909−1913 Zemaljski muzej) a budoucí národní divadlo (1898 Društveni dom), sídla rozličných úřadů, kasárna, nemocnice, hotely, banky, obytné komplexy a církevní stavby – kostely, mešity i synagogy. Po první světové válce zůstal v Sarajevu a pokračoval ve své práci, i když v menším rozsahu než dříve a často na odlehlých lokalitách. Od 20. let projektoval zejména kostely a církevní objekty, s nimiž mu pomáhal jeho syn Marijan. Většinu staveb vytvořil v některém z historizujících slohů. Uznávaný architekt zemřel 16. června 1942 v Sarajevu. Jeho neocenitelný přínos modernizaci a europeizaci Sarajeva byl však brzy zapomenut.

Zemské muzeum, po Athénách nejstarší účelová muzeální budova na Balkáně

Paříka znovu objevili až mladí bosenští nadšenci do architektury na počátku 90. let 20. století a opětovně po devastující válce Jiří Kuděla, v letech 2005–2009 český velvyslanec v Bosně a Hercegovině. Roku 2007 se v Sarajevu otevřela výstava věnovaná životu a dílu Karla Paříka, která následně putovala po mnohých bosenskohercegovských městech. Následujícího roku Sarajevo po architektovi pojmenovalo jedno menší náměstí v centru města. O agilním Čechovi vznikla rovněž kniha: Karel Pařík. Architekt evropského Sarajeva (2012), jejímiž autory jsou Jan Boněk, Branka Dimitrijevićová a Jiří Kuděla. Více informací o architektovi lze najít na stránce www.karloparzik.com

Dnes budova rektorátu a právnické fakulty v Sarajevu, původně justiční palác

V Bosně a Hercegovině našli uplatnění také další čeští architekti. Byl mezi nimi František Blažek (1863–1944), tvůrce Mostarského gymnázia, a Karel Pánek (1860–?). Osudu českých stavitelů se věnoval pořad České televize Šumná města.

Konečné vítězství podvedených střadatelů

Evropský soud pro lidská práva vynesl pravomocný rozsudek, na jehož základě Slovinsko a Srbsko musejí do jednoho roku odškodnit podvedené střadatele zkrachovalých bank. O dlouholetém sporu klientů, kteří přišli o úspory během rozpadu socialistické Jugoslávie, se věnuje starší článek z 13. 11. 2012. Slovinská Nová lublaňská banka připravila o peníze asi 300 000 střadatelů z Bosny a Hercegoviny a Chorvatska, jejichž vklady i s úroky dnes dosahují asi 400 milionů eur (11 mld. Kč). Srbské úřady evidují celkovou výši pohledávek klientů Invest banky i s úroky před jejím bankrotem roku 2003 na 87,6 milionů eur (2,4 mld. Kč).

Slovinsko na rozhodnutí soudu reagovalo podrážděně. Po nedělních parlamentních volbách se z tématu odškodnění střadatelů bezpochyby stane politické téma prvořadého významu a může mít vliv také na složení budoucí vládní koalice. Srbsko na rozsudek prozatím nijak nereagovalo.

Na pomoc Srbsku a Bosně 1,8 miliardy eur

V Bruselu se uskutečnila dárcovská konference, která si dala za cíl pomoci s následky květnových záplav v jihovýchodní Evropě. Bosna a Hercegovina vyčíslila své nejnutnější potřeby na 650 milionů eur a od dárců získala příslib na 809,2 milionů (22,2 mld. Kč). Srbsko k normalizaci postižených oblastí žádalo 830 milionů eur a získalo příslib na 995,2 milionů (27,3 mld. Kč). Očekávané finanční prostředky budou použity na sanaci terénu, opravy dopravní infrastruktury, protipovodňová opatření a subvencování postižených zemědělců a dalších soukromých podnikatelů.

Přehled dárců: Evropská banka pro obnovu a rozvoj dosud schválila půjčku 58 milionů eur Bosně a Hercegovině (BaH) a dále nabízí 100 milionů pro každou zemi. Evropská investiční banka uvedla, že pro BaH vyčlenila kredit 90 milionů eur a pro Srbsko 170 milionů. MMF ohlásil pomoc BaH ve výši 95 milionů eur, Světová banka půjčí Srbsku 200 milionů a stejně tolik BaH na podporu malých a středních podniků. Rada Evropy nabídla BaH kredit 69 milionů eur a Srbsku 32,5 milionů eur na podporu malých a středních podniků. Mezi donátory jsou mnohé země světa:

Albánie: 200 tis. eur pro obě země společně prostřednictvím grantů
Alžírsko: dosud 500 tis. pro BaH a stejně tolik pro Srbsko
Ázerbájdžán: dosud 1 mil. dolarů pro obě země, zvažuje další pomoc
Bulharsko: stovky tisíc eur, navíc 50 tis. eur pro BaH a stejně tolik pro Srbsko
Česko: 400 tis. eur na energetický sektor (společně s dalšími dary asi milion eur)
Dánsko: příští rok věnuje 7 mil. eur
Chorvatsko: i navzdory vlastním škodám věnuje 1,35 mil. eur BaH
Indonésie: 100 tis. pro BaH a stejně tolik pro Srbsko
Itálie: 2 mil. eur pro obě země společně
Japonsko: dosud 300 tis. eur, v případě zájmu navíc 5 mil. eur každé zemi
Kanada: dosud 800 tis. dolarů, dalších 400 tis. pro Save the Children
Maďarsko: navíc 1 mil. eur pro BaH a Srbsko
Makedonie: dosud 100 tis. eur pro tři země, stejně tolik pro různé organizace
Maroko: 200 tis. dolarů pro obě země společně
Norsko: odhadem 9 mil. pro obě země společně
Rakousko: dosud přes 4 mil. eur pro obě země dohromady
Rumunsko: dosud 200 tis. eur, navíc 100 tis. USD
Řecko: dosud 100 tis. eur pro BaH a 200 tis. pro Srbsko
Slovensko: dosud 260 tis. eur, navíc 400 tis. eur pro obě země společně
Slovinsko: dosud 3,6 mil. eur pro obě země společně
Spojené království: 2 mil. liber
Švédsko: 2 mil. eur pro obě země společně
Švýcarsko: navíc 11,8 mil. eur
Turecko: dosud 3 mil. USD pro BaH a 200 tis. dolarů pro Srbsko, navíc 2 mil. USD pro BaH a 1,3 mil. USD pro Srbsko
USA: 16,5 mil. dolarů

Republika Srbská a český pravopis

srbsky: Republika Srpska; v srbštině se i víceslovné názvy států píší velkými písmeny, zároveň je třeba uvážit evoluci názvu regionu ze Srpska Republika Bosna i Hercegovina (Srbská republika Bosna a Hercegovina). Adjektivum srpska se postupem času substantivizovalo na Srpska po vzoru Hrvatska (Chorvatsko), Češka (Česko) a Slovačka  (Slovensko). Nicméně v češtině nemohlo dojít k jeho nahrazení pojmem Srbsko, neboť ten je vyhrazen pro jiný stát. Zachovat původní tvar Srpska není vhodné vzhledem k hláskové změně (srb>srp), což uživatelům ztěžuje rozpoznat návaznost na srbské etnikum.

česky: Republika Srbská; Srbská se tedy vždy bude psát s velkým počátečním písmenem jako např. Sadská, Haná, Březová a Karviná. Stejným způsobem se pak bude i skloňovat: bez Srbské, k Srbské… Stávající české varianty Republika srbská nebo Srbská republika v Bosně a Hercegovině jsou nevyhovující.

Závěrem shrnujeme názvy dvou podobných subjektů:

Republika Srpska = Republika Srbská

Republika Srbija = Srbská republika s hlavní městem Bělehradem

V Potočarech pohřbeno 175 Bosňáků

V pietním areálu Potočari na předměstí Srebrenice bylo pohřbeno 175 Bosňáků, které po obsazení enklávy Srebrenice v červenci roku 1995 povraždila Armáda Republiky Srbské. Islámské pohřební ceremonie se zúčastnily stovky pozůstalých a několik tisíc návštěvníků z celé Bosny a Hercegoviny i okolních zemí. Společně s dnešními ostatky je v Potočarech uloženo 6241 obětí války, přičemž zhruba 50 osob zemřelo ještě před masovými popravami.

Stručné dějiny správy Bosny a Hercegoviny

1878–1918 Rakousko-Uhersko

Přejato osmanské správní členění ze 60. let 19. století, konkrétně ze Zákona o vilájetu Bosna (1865), který provincii rozdělil na 7 sandžaků (Bihaćki, Travnički, Banjalučki, Sarajevski, Hercegovački se sídlem v Mostaru, Zvornički se sídlem v Dolní Tuzle a Novopazarski se sídlem ve Sjenici). Novopazarský sandžak byl roku 1877 připojen ke Kosovskému vilájetu. Bosna a Hercegovina se v monarchii zhmotnila na erbu Uherského království, které na zemi vznášelo nárok s odkazem na středověké uspořádání Evropy.

zemlja (2 země, Bosna i Hercegovina; prakticky ale jedna); pod správou rakousko-uherského ministerstva financí (1880-),  v zemi působila zemaljska vlada (zemská vláda, 1880-), v jejímž čele stál zemaljski poglavar (zemský náčelník), v letech 1910–1915 zasedal rovněž Bosanski sabor (Bosenský sněm);

okrug (6 okruhů, Banjalučki, Bihaćki, Mostarski, Sarajevski, Travnički, Zvornički, který roku 1906 nahradil Tuzlanski); v čele okružni predstojnik;

kotar (52 okresů, zast. chotárů), gradski kotar; pod ním kotarska ispostava; v čele kotarski predstojnik;

općina / džemat (obec), gradska općina; v čele načelnik / glavar općine, gradski načelnik

Převzato z: PEJANOVIĆ, Mirko: Istorijsko oblikovanje regija... s. 68.

1918–1921 Království Srbů, Chorvatů a Slovinců

pokrajina Bosna i Hercegovina (oblast Bosna a Hercegovina); v čele Narodno vijeće Bosne i Hercegovine (Národní rada Bosny a Hercegoviny), na jehož iniciativu byla sestavena vlada. Obě instituce působily jen krátce roku 1918. Následně vznikla Zemaljska vlada za BiH (Zemská vláda pro BaH);

okrug (6 okruhů); v čele okružni načelnik;

kotar (okres, zast. chotár), pod ním kotarska ispostava, grad (města Banja Luka, Mostar, Sarajevo, Tuzla); v čele kotarski načelnik;

opština (obec); v čele načelnik opštine

1921–1929 Království Srbů, Chorvatů a Slovinců
uspořádání podle Vidovanské ústavy (1921)

oblast (6 oblastí v hranicích BaH, Bihaćka, Mostarska, Sarajevska, Travnička, Tuzlanska, Vrbaska); v čele veliki župan;

okrug (okruh), bez praktické funkce;
srez (okres, srez = chotár); v čele sreski načelnik;
opština (obec); v čele načelnik opštine

1929–1941 Království Jugoslávie

zavedena královská diktatura; hranice historických zemí zanikly, nové členění

uprava grada Beograda; v čele predsednik opštine;

banovina (9 bánovin, někdejší BaH si rozdělily 4 bánoviny – Drinska, Primorska, Vrbaska, Zetska); v čele ban;

srez (375 okresů, srez = chotár), grad (město); v čele sreski načelnik, gradski načelnik, od pol. 30. let presjednik gradske opštine;

opština; v čele opštinski načelnik

1941–1945 Nezávislý stát Chorvatsko
Zagreb; v čele načelnik grada;
velika župa (do července 1941 10 žup, pak 22 velkých žup); v čele veliki župan;

kotar (zprvu 142 okresů, zast. chotárů, po pádu Itálie více); v čele kotarski predstojnik;

općina (1006 obcí); v čele općinski načelnik

1945–1949 Federativní lidová republika Jugoslávie

Narodna Republika Bosna i Hercegovina (Lidová republika Bosna a Hercegovina); v čele predsjednik Vlade, predsjednik Skupštine;

okrug (7 okruhů, nově Dobojski); v čele okružni načelnik;
srez (77 okresů, srez = chotár); v čele sreski načelnik;
područja mjesnih narodnih odbora (1280);
Sarajevo (pod ním reoni);
(města Banja Luka, Bihać, Mostar, Travnik, Tuzla, Bijeljina, Brčko, Zenica)

1949–1952 Federativní lidová republika Jugoslávie

Narodna Republika Bosna i Hercegovina (Lidová republika Bosna a Hercegovina); v čele predsjednik vlade, predsjednik Skupštine;

oblast (4 oblasti, Banjalučka, Mostarska, Sarajevska, Tuzlanska);
srez (67 okresů, srez = chotár), grad (město); v čele sreski načelnik;
područja mjesnih narodnih odbora;
Sarajevo (pod ním reoni);
(města Banja Luka, Bihać, Mostar, Travnik, Tuzla, Bijeljina, Brčko, Zenica)

1952–1963 Federativní lidová republika Jugoslávie

Narodna Republika Bosna i Hercegovina (Lidová republika Bosna a Hercegovina); v čele předseda vlády (predsjednik vlade, od 1953 předseda výkonné rady (predsjednik Izvršnog vijeća), předseda parlamentu (predsjednik Skupštine);

srez (66 okresů, srez = chotár), grad (města Sarajevo, Banja Luka, Tuzla, Mostar, Zenica);

opština (obce zavedeny roku 1955 v počtu 418, z toho bylo 53 městských); v čele načelnik opštine

 

Převzato z: PEJANOVIĆ, Mirko: Istorijsko oblikovanje regija... s. 70.

1963–1965 Socialistická federativní republika Jugoslávie

Socijalistička Republika Bosna i Hercegovina (Socialistická republika Bosna a Hercegovina); v čele předseda výkonné rady (predsjednik Izvršnog vijeća), předseda parlamentu (predsjednik Skupštine);

srez (15 okresů, srez = chotár, Bihać, Livno, Banja Luka, Prijedor, Travnik, Sarajevo, Zenica, Doboj, Mostar, Trebinje, Brčko, Tuzla, Zvornik, Jajce, Goražde), zanedlouho zrušeny 2 srezy (Trebinje, Zvornik); v čele sreski načelnik;

opština (obec); v čele načelnik opštine

1965–1992 Socialistická federativní republika Jugoslávie

Socijalistička Republika Bosna i Hercegovina (Socialistická republika Bosna a Hercegovina); v čele předseda výkonné rady (predsjednik Izvršnog vijeća), od 1990 jako předseda vlády (predsjednik Vlade), předseda parlamentu (predsjednik Skupštine), od 1974 přibylo také předsednictvo / prezidium (Predsjedništvo);

opština (106 obcí, od roku 1978 pak 109); v čele načelnik opštine

PEJANOVIĆ, Mirko: Istorijsko oblikovanje regija... s. 71.

1992–1996 Republika Bosna a Hercegovina

Republika Bosna i Hercegovina (Republika Bosny a Hercegovina); vedle toho působila Srbská republika v Bosně a Hercegovině (Srpska Republika Bosna i Hercegovina, 9. 1. 1992), následně Republika Srbská (Republika Srpska, 12. 8. 1992), Chorvatská republika Herceg-Bosna (Hrvatska Republika Herceg-Bosna, 28. 8. 1993), Autonomní oblast Západní Bosna (Autonomna pokrajina Zapadna Bosna, 27. 9. 1993), nato Republika Západní Bosna (Republika Zapadna Bosna, 26. 7. 1995), Federace Bosny a Hercegoviny (Federacija Bosne i Hercegovine, 18. 3. 1994); po Daytonské mírové dohodě zůstala jen Republika Srbská a Federace Bosny a Hercegoviny;

opština / općina (obec)

od 1996 Bosna a Hercegovina

država Bosna i Hercegovina (stát Bosna a Hercegovina); v čele předseda rady ministrů (predsjednik Vijeća ministara / Savjeta ministara), předseda parlamentu (predsjednik Parlamentarne skupštine, předsednictvo / prezidium (Predsjedništvo);

entitet (2 entity, Federacija Bosne i Hercegovine, Republika Srpska); v čele premijer, predsjednik;

kanton (10 kantonů / chorvatsky žup ve FBiH), regija (5 regionů v RS), distrikt (Distrikt Brčko); v čele premijer kantona/županije, gradonačelnik distrikta;

općina ve FBiH / opština v RS (obec), grad (město); v čele načelnik općine / opštine, gradonačelnik

* * *

Zdroje:

Historijski arhiv Sarajevo. Dostupné z: www.arhivsa.ba/index.php?option=com_content&view=article&id=84:uprava&catid=34:fonds [10.7.2014]

HADŽIĆ, Senahid: Administrativno-teritorijalni okvir Gračaničkog sreza 1945. godine. Gračanički glasnik. Gračanica, Monos, č. 18/2004, s. 91–93. Dostupné z: www.gracanickiglasnik.ba/wp-content/uploads/2013/01/Pages-from-gg18-17.pdf [10.7.2014]

IBRAHIMAGIĆ, Omer. Optimalna organizacija teritorije i vlasti Bosne i Hercegovine. Gračanički glasnik. Gračanica, Monos, č. 17/2004, s. 2–11. Dostupné z:
www.gracanickiglasnik.ba/wp-content/uploads/2013/01/Pages-from-gg17.pdf [10.7.2014]

PEJANOVIĆ, Mirko. Istorijsko oblikovanje regija i mogućnosti uspostave regionalne strukture Bosne i Hercegovine u postdejtonskom periodu. Sarajevski žurnal za društvena pitanja. Sarajevo, Fakultet političkih nauka, č. 2/2007, s. 65–89. Dostupné z: http://journal.fpn.unsa.ba/index.php/bjss/article/view/59/48 [10.7.2014]

VELAGIĆ, Adnan. Administrativno uređenje Hercegovine od 1945. do 1952. godine. Most. Mostar, č. 191/2005. Dostupné z: www.most.ba/102/082.aspx [10.7.2014]

Sarajevský atentát v kontextu let 1908–1914

Dne 6. října 1908 Rakousko-Uhersko dekretem vyhlásilo anexi Bosny a Hercegoviny, kterou od roku 1878 okupovalo na základě mandátu Berlínského kongresu. O den dříve Bulharsko vyhlásilo plnou nezávislost na Osmanské říši. Jednostranný krok podunajské monarchie vyvolal nelibost Srbska a Ruska, ačkoli Petrohrad o něm byl předem informován. V Srbském království, kde od krvavé změny na trůnu roku 1903 převládaly protirakouské nálady, se konaly masové demonstrace. Srbové byli přesvědčeni, že Bosna a Hercegovina patří do jejich etnického prostoru (podle sčítání z roku 1895 tvořili 43 % jejího obyvatelstva), a proto se velkou měrou přikláněli k vyhlášení války severnímu sousedovi a okamžitě zahájili mobilizaci. Turecko, jež bylo postaveno před hotovou věc, oznámilo bojkot dovozu rakousko-uherského zboží.

Monarchie na ostrou kritiku svého postupu reagovala podrážděně. Varianta preventivní války proti Srbsku nebyla zcela vyloučená. Vídeň nejen že proti Bělehradu dál vedla celní válku – zahájenou roku 1906 a nepřerušenou ani obchodní smlouvou z března 1908 –, navíc se rozhodla razantně zakročit proti srbským politickým reprezentantům v Trojjediném království dalmatském, chorvatském a slavonském (Srbové roku 1910 představovali 24,6 % populace Chorvatska-Slavonie a 16,3 % Dalmácie). Už 18. srpna, tedy na osmasedmdesáté narozeniny císaře Františka Josefa I., přitom došlo k zatýkání předních členů nejvlivnější Srbské samostatné strany (SSS). Po chorvatských parlamentních volbách roku 1906 a následně 1908 totiž vznikla silná chorvatsko-srbská koalice, jež svou činností popouzela jak Vídeň, tak Budapešť.

Odpor vůči anexi pro Habsburky představoval vhodnou záminkou k likvidaci nepohodlného domácího soupeře. Počátkem roku 1909 byl v Záhřebu započat soudní proces s 53 členy SSS, kteří se měli dopustit velezrady tím, že se Srbskem v tajnosti připravovali sjednocení všech Jihoslovanů do jednoho státu. A třebaže předložené důkazy byly chabé – proti obžalovaným svědčil policejní provokatér Đorđe Nastić, jenž v Budapešti 5. srpna 1908 vytiskl pomlouvačnou brožuru Finale –, většina účastníků byla 6. října 1909 odsouzena k dlouholetému žaláři. Dohromady si měli odpykat 173 let vězení. Pokud by ale v době anexní krize došlo k válce se Srbskem, jistě by jim hrozil i trest nejvyšší. Je paradoxní, že ačkoli obvinění svůj negativní postoj k podunajské monarchii neskrývali, žalobci se nepodařilo zajistit žádné relevantní důkazy. Na to ostatně poukázal i T. G. Masaryk, který energicky pomáhal obhajobě.

Očividná blamáž rakouské úřady neodradila ani od dalšího vykonstruovaného procesu. Na jaře 1909 historik a publicista Heinrich Friedjung prostřednictvím vídeňských novin Neuen Freien Presse obvinil chorvatsko-srbskou koalici ze spolupráce se Srbskem na rozbití monarchie. Následně v prosinci 1909 se uskutečnil soudní proces, v němž proti sobě stanuli vůdce koalice Franjo Supilo a dotčené periodikum. Soudní fraška, během níž se Friedjungovy zdroje ukázaly jako pochybné, nakonec skončila smírem. I v tomto procesu se na straně Jihoslovanů angažoval T. G. Masaryk. Supilo byl nakonec očištěn, ale jeho morální kredit byl zpochybněn i v domovské straně, načež se vzdal funkce a odešel do ústraní. Nové, o poznání smířlivější vedení koalice poté sjednalo kompromisní dohodu s uherským ministerským předsedou Khuen-Hédervárym. Krátce nato byli odsouzenci ze Záhřebského procesu omilostněni. Nicméně ani projevené gesto dobré vůle nemohlo zabránit stupňujícímu se odporu srbské, ale i chorvatské mládeže vůči přítomnosti Rakouska-Uherska na Balkánském poloostrově.

Většina chorvatského obyvatelstva i přes všechny ústrky a zřídkavé excesy k monarchii chovala úctu, byť o vřelém vztahu nemohlo být ani řeči. Jako dlouhodobě problematická se jevila koexistence s Budapeští, jejíž maďarizační a centralizační snahy Chorvaty i Srby svatoštěpánské koruně nadobro odcizily. Samotná anexe Bosny a Hercegoviny byla mezi Chorvaty přijata vcelku kladně, jelikož posílení slovanského živlu v říši mohlo podpořit přeměnu rakousko-uherského dualismu na trialismus s (jiho)slovanskou komponentou.

Od krize ke smíru

V Bosně a Hercegovině klima po anexi nebylo tak zjitřené jako v sousedním Srbsku a Chorvatsku, zdejší poměry ale měly ke klidu daleko. Po oboustranně přijatelné dohodě rakouské a uherské vlády se obě země – v té době se lpělo na zemském členění na Bosnu a Hercegovinu – přeměnily na společné kondominium obou částí dualistické monarchie. Pod dojmem nových okolností vídeňská vláda na místo zemského náčelníka 7. března 1909 jmenovala energického Marijana Varešanina. Příkladný generál měl podporu zvláště v c. k. vojenských kruzích, které oceňovaly jeho znalost místních poměrů a jazyka. Mezi pravoslavnými a muslimy v Bosně a Hercegovině nebyl nijak oblíbený, neboť jej považovali za klerikála a chorvatského šovinistu, jinak řečeno přespříliš oddaného monarchii.

Pro anektované území se plánovala ústava a vlastní zákonodárný sněm, čímž se měla uspokojit i světová veřejnost, respektive přesvědčit ostatní velmoci, že Habsburkové podporují osvícenou správu své „kolonie“, k níž by se brzy mohly připojit další balkánské oblasti. Německo se jednoznačně postavilo za anexi, Rusko se cítilo podvedeno, Spojené království bylo ochotné ke kompromisům, Francie se neangažovala.

Osmanská říše za ztrátu okupované provincie od Vídně získala finanční kompenzaci ve výši 2,5 milionu tureckých lir (54 mil. rakouských korun), příslib stažení jednotek z Novopazarského sandžaku, který monarchie využívala jako nárazníkové pásmo mezi Srbskem a Černou Horou, a náboženskou autonomii pro bosenskohercegovské muslimy. Příslušná bilaterální dohoda byla uzavřena 26. února 1909. Petrohrad se na mocenské střetnutí po prohrané rusko-japonské válce necítil dostatečně silný a Srbsko v jeho válečném nadšení po měsících vyhrocené krize nakonec nepodpořil. Bělehrad tak ve svém nároku na Bosnu a Hercegovinu zůstal osamocený a v březnu 1909 mu nezbylo než kapitulovat. Válka byla prozatím zažehnána.

Rakousko-uherská vláda 8. února 1909 uspořádala ústavní anketu, během níž oslovila významné bosenskohercegovské politické činitele a vznikající politické strany za účelem spolupráce na připravované konstituci. Odezva však byla chladnější, než se čekalo; účast odmítly nejsilnější strany – Srbská národní organizace (SNO), Muslimská národní organizace (MNO) i právě založená sociální demokracie. Spíše kladnou podporu záměru vyjádřili jen chorvatští představitelé. MNO se nakonec podvolila až po uznání církevní a školské samosprávy pro muslimskou komunitu v dubnu 1909.

Ústavu František Josef I. podepsal 17. února 1910. O tři dny později byla slavnostně vyhlášena v sídle zemské vlády v Sarajevu. K tomuto dni vznikl také zemský sněm (Bosanski sabor). Jak bylo tehdy v Rakousku-Uhersku obvyklé, volební právo bylo všeobecné, ovšem nikoli pro ženy, voličstvo své kandidáty vybíralo v kuriích. Část poslanců byla jmenována, jednalo se 20 virilistů, a část přímo volena. Ze 72 křesel 31 náleželo pravoslavným, 24 muslimům, 16 katolíkům a 1 židům. První volební klání se uskutečnilo v květnu a drtivě v nich zvítězily SNO a MNO, když obsadily všechna dostupná místa. Funkce parlamentu byla ale značně omezená – připomínal spíše diskuzní klub, kde dochází k ostré výměně názorů mezi prorežimními a protirežimními poslanci. Předsedou saboru byl s ohledem na tradici protěžování velmožského stavu zvolen muslim Ali-beg Firdus a po jeho předčasném skonu roku 1910 další muslim Safvet-beg Bašagić, který tento post zastával až do rozpuštění komory v únoru 1915.

Zjitřená atmosféra aktivizovala prosrbsky či jihoslovansky orientovanou mládež, v jejíž řadách kromě Srbů působilo také několik katolíků a muslimů. Idealističtí mladíci, odmítající rakousko-uherskou okupaci a toužící po spojení všech Srbů či Jihoslovanů, v jejich představách šlo o totéž, do jednoho státu, nacházeli inspiraci u ruského revolucionáře Bachtina. Činnost těchto učňů a studentů se nejdříve projevovala pálením rakouské vlajky a rozdáváním protistátních letáků a brožur, a když nenalezli podporu ani u většinové srbské populace, přiklonili se k radikálnějším metodám. Zastřešujícím orgánem jejich aktivit byla organizace Mladá Bosna (po vzoru Mladé Itálie, Mladé Evropy nebo Mladého Polska). Skrze své členy, nejčastěji univerzitní studenty, revolucionáři přes Bělehrad udržovali styky s dalšími srbskými nacionalistickými spolky po celém Balkáně. Blízké kontakty měli také s kontroverzním důstojníkem srbské armády Vojislavem Tankosićem, původem z Bosenské krajiny, a četnikem (povstalcem) Vojinem Popovićem. Tankosić se roku 1903 aktivně podílel na svržení královského rodu Obrenovićů a poté aktivně bojoval jako srbský četnik v turecké Makedonii. V době anexní krize v městečku Prokuplje založil poloilegální četnickou školu, kde cvičil mladé muže pro speciální úkoly v Bosně a Hercegovině. Souběžně s tím byl aktivním členem Mladé Bosny a 9. května 1911 v Bělehradě spoluzaložil organizaci Sjednocení nebo smrt (Ujedinjenje ili smrt, známou též jako Černá ruka), jejímž cílem bylo sjednocení „Srbů všech konfesí“ do jednoho státu.

Členy Mladé Bosny byli mimo jiné Gavrilo Princip (Srb), Bogdan Žerajić (Srb), Nedeljko Čabrinović (Srb), Danilo Ilić (Srb), Borivoje Jevtić (Srb), Trifko Grabež (Srb), Jezdimir Dangić (Srb), Veljko Čubrilović (Srb), Vaso Čubrilović (Srb), Muhamed Mehmedbašić (Muslim), Ivo Kranjčević (Chorvat), Ivo Andrić (Chorvat), Dobrosav Jevđević (Srb) a Jakov Milović (Srb). Ideologickým vůdcem organizace byl Vladimir Gaćinović (Srb).

Ve dnech 30. května až 4. června 1910 Bosnu a Hercegovinu poprvé a zároveň naposledy navštívil František Josef I. Nato 15. června došlo k otevření saboru. Téhož dne se srbský mladík Bogdan Žerajić pokusil zavraždit zemského náčelníka Varešanina. Vypálil na něj pět kulek, ale pokaždé minul, a tak na místě spáchal sebevraždu. Žerajić plánoval vraždu samotného císaře, ale v hercegovském Mostaru, kde měl k činu ideální příležitost, nenašel potřebnou odvahu. Generál po útoku začal uvažovat o rezignaci, jeho záměr se ale naplnil až 10. května 1911, kdy jej nahradil generál slovinského původu Oskar Potiorek. Žerajić byl mezi Srby, ale i dalšími Jihoslovany, uctíván jako národní hrdina.

V říjnu 1910 se v obou provinciích konalo sčítání lidu, v pořadí čtvrté od roku začátku okupace. Census potvrdil rostoucí podíl katolické populace v Bosně a Hercegovině (kromě Chorvatů do ní spadali Němci, Češi, Poláci a Slováci), a to hlavně díky kolonizaci a příchodu rakousko-uherských úředníků, četníků a vojáků. Naopak zastoupení muslimů klesalo v důsledku emigrace do balkánských provincií Turecka.

Chorvatsko se radikalizuje

Také v Chorvatsku se nespokojenost s politickou situací projevovala radikalizací jihoslovansky orientované mládeže. Za vlády bána Slavka Cuvaje (v úřadu 19. 1. 1912–21. 7. 1913) se opětovně stupňoval nátlak na chorvatsko-srbskou koalici, a když se ji nepodařilo rozbít, Cuvaj parlament 27. ledna rozpustil a 4. dubna pozastavil platnost ústavy. Reakce na sebe nenechala dlouho čekat – 8. června jen o vlásek unikl smrti. Jeho poradce Ivo Hervoić a četník Petar Borščak ale kulce studenta Luky Jukiće neunikli. Atentátník byl po zběsilé honičce dopaden a poté odsouzen k smrti oběšením. Policie následně provedla masový zátah proti nonkonformně smýšlející mládeži. Jukićovi byl nakonec trest zmírněn na doživotí. Dalších 11 mladíků od soudu odešlo s nepodmíněnými tresty.

Přímou reakcí na represe vůči mládeži bylo založení klubu Národního sjednocení (Narodno ujedinjenje), jenž měl spojit rakousko-uherské Srby a Chorvaty s cílem mj. hájit národní zájmy, podporovat duchovní život a bojovat proti klerikalismu a šlechtě. Mezi jeho členy patřili nastávající levicoví spisovatelé August Cesarec a Tin Ujević a budoucí nechvalně proslulý spisovatel a ministr kultu a školství ustašovské vlády Mile Budak. Tin Ujević a Milostislav Bartulica roku 1913 společně založili časopis Sjednocení (Ujedinjenje), kvůli němuž si oba literáti vysloužili tresty vězení.

Další neúspěšný útok na Cuvaje podnikl student Ivan Planinšak 31. října 1912, tedy již za první balkánské války. Na bána vystřelil při východu z úřadu, ale svůj cíl minul. Zbraň poté obrátil proti sobě, tentokrát s jistějším výsledkem. V prosinci byl nepopulární samovládce ze svého postu odvolán, i když formálně z čela chorvatské vlády odešel až o několik měsíců později. Pokusu o vraždu čelil i nový bán Iván Skerlecz (ve funkci od 21. 7. 1913). Dne 18. srpna je po mši ale pouze raněn do ruky mladíkem Stjepanem Dojčićem. Útočník se pokusil spáchat sebevraždu, ale neuspěl a ihned byl zadržen. Další marný pokus zastřelit Skerlecze se uskutečnil 20. května 1914 v záhřebském divadle. Atentát na bána připravoval student Jakob Schäffer, ale krátce před samotným útokem byl zadržen.

Balkánské války

Po desetiletí sousedské rivality došlo k nečekanému sblížení Srbska s Bulharskem. Dne 13. března 1912 premiéři obou zemí podepsali dohodu o „přátelství a spolupráci“. Součástí smlouvy byla tajná klauzule, která měla řešit problém dělení případných zisků v neklidné Makedonii (pokud nedojde k vytvoření autonomie v rámci Turecka, což ale nebylo reálné). Nato byla v květnu podepsána vojenská konvence ve Varně. Srbsko mělo poskytnout 150 000 vojáků, Bulharsko 200 000, avšak bez společného velení. Smlouvu podpořilo Rusko, tajně i další dohodové mocnosti, Velká Británie a Francie.

První balkánská válka vypukla 26. září 1912, kdy černohorská vojska překročila hranici s Tureckem. Následně 30. září státy Balkánského svazu, tj. Černá Hora, Bulharsko, Srbsko a Řecko, předložily sultánovi ultimátum, žádající autonomii pro křesťanské oblasti, jak to předpokládal článek 23 Berlínské smlouvy z roku 1878. Turci podle očekávání ultimátum rezolutně odmítli. Balkánští spojenci okamžitě vyrazili do boje. Nemálo rakousko-uherských Slovanů válku proti „Turkům“ přivítalo s nadšením a někteří se hlásili jako dobrovolníci do srbské nebo černohorské armády, ačkoli jim za to doma hrozil postih.

První balkánská válka probíhala na thrácké a makedonské frontě, z nichž první měla strategický cíl blokovat přesun čerstvých jednotek z Istanbulu a Anatolie. Bulharské jednotky obklíčily Drinopol, následně postupovaly dále na východ až k turecké obranné linii u města Çatalca. Další bulharská armáda postupovala údolím řeky Marice k Egejskému moři a k Bolayıru na Gallipolském poloostrově. Srbové se zatím v prostoru Novopazarského sandžaku spojili s Černohorci a postupovali na Kosovo (Kosovský vilájet). Srbským cílem bylo získat přístup k Jaderskému moři přes území dnešní Albánie (Skadarský vilájet), přičemž 29. listopadu srbská armáda obsadila přístav Drač. Další část srbské armády pod velením následníka trůnu prince Alexandra postupovala na jih do historické Makedonie (Soluňského vilájetu), kde v bitvě u Kumanova a Bitoly Turky porazila. Srbové díky rychlému postupu obsadili západní a střední Makedonii. Údolím Strumy na jihu postupovali Bulhaři, kteří ovládla pohoří Pirin. Srbské a bulharské vojsko prakticky oddělovala jen řeka Vardar. V týlu balkánských armád zůstaly jen tři dobře chráněné turecké pevnosti Skadar, Janina a Drinopol.

V druhé polovině října na území Makedonie vstoupila řecká armáda, jejímž hlavním cílem byl stopadesátitisícový přístav Soluň, ke kterému se blížili také Bulhaři. V tzv. běhu do Soluně byli nakonec úspěšnější Řekové, jež do města vstoupili 8. listopadu.

Rychlý postup Balkánského svazu začal znepokojovat evropské velmoci. Rakousko-Uhersko a Itálie se obávaly možnosti vzniku velkého Srbska s přístupem k Jaderskému moři. Vídeň proto dala souhlas se vznikem nezávislé Albánie, byť dosud operovala pouze s její autonomii. S podporou rakousko-uherské diplomacie byla 28. listopadu ve Vloře vyhlášena samostatnost nového státu. Válčící balkánské státy to však nebraly na zřetel.

Spory o budoucí hranice evropského Turecka nakonec vyvolaly evropskou krizi. Rakousko a Itálie 13. prosince vyzvaly Srby a Černohorce, aby se z Albánie neprodleně stáhli. Oba státy se ovšem nechtěly vzdát přístupu k moři – Boka Kotorská byla součástí Rakouska-Uherska a jiné možnosti územní expanze tudíž nebyly. Petrohrad varoval Bělehrad, že kvůli Drači nepůjde do války, ale pro jistotu vyhlásil mobilizaci. Následně mobilizovala i Vídeň a pro svůj postup získala podporu Německa. Francie naopak podpořila svého ruského spojence. Možnost vzniku evropské války nakonec zažehnala konference vyslanců šesti velmocí v Londýně, kde se delegáti shodli na ustavení nezávislé Albánie. I navzdory tomu však Černá Hora pokračovala v obléhání Skadaru, který kapituloval 24. dubna 1913. Od 14. dubna přitom spojené loďstvo velmoci, ovšem bez Ruska, demonstrovalo svou sílu u Baru a de facto tím zahájilo blokádu držených přístavů. Srbové podlehli tlaku a stáhli se z Albánie. Teprve až po ruském a srbském naléhání Černohorci Skadar předali pod mezinárodní správu, která trvala až do vypuknutí Velké války.

Velmoci se také snažily zprostředkovat příměří mezi Bulharskem a Tureckem. To bylo uzavřeno 3. prosince 1912. K příměří se připojily i Srbsko a Černá Hora a nakonec i Řecko, které se mermomocí snažilo dobýt zbytek Épeiru, ale po neúspěchu u Vlory další postup vzdalo. Nato 16. prosince v Londýně začala mírová jednání. Balkánský svaz žádal odstoupení všech území na západ od linie Enez-Midye (dnes Kıyıköy) a k tomu všechny egejské ostrovy. Zpráva o požadavcích vyvolala vzepětí tureckého národního cítění a následoval státní převrat. Noví vládci požadavky odmítli a 3. února 1913 příměří jednostranně vypověděli. Turci přešli u Çatalce do protiútoku, ale Bulhaři jejich postup zastavili a v březnu nakonec obsadili i Drinopol. Řekové se mezitím zmocnili Janiny. Turecko poté 14. dubna znovu požádalo o příměří a vrátilo se k jednacímu stolu. Posléze byla 30. května podepsána mírová smlouva. Turci se museli stáhnout za linii Enez-Midye. Na londýnské konferenci byla uznána i nezávislost Albánie, i když v menším územním rozsahu, než albánští zástupci požadovali. Srbsko bylo donuceno stáhnout své jednotky od moře, což jenom umocnilo jejich požadavek na zisk soluňské železnice.

Spory mezi Srbskem a Řeckem na jedné straně a Bulharskem na straně druhé nakonec zapříčinily druhou balkánskou válku. Už 1. června 1913 Srbsko a Řecko uzavřely v Soluni tajnou smlouvu namířenou proti Bulharsku. Oba státy se zavázaly nepřipustit obsazení území na západ od Vardaru a společnou hranici vytyčily tři kilometry jižně od Gevgelije. V polovině června bulharský car jmenoval novou vládu nakloněnou Rakousku-Uhersku a Německu.

Rozhodující krok k novému konfliktu učinil bulharský car, když 29. června 1913 bez vědomí kabinetu vydal rozkaz vytlačit srbské a řecké jednotky z celé historické Makedonie. Ferdinanda I. k tomu přivedla místní protisrbská povstání. I když byly vzpoury potlačeny, car se domníval, že příchodem bulharské armády do Makedonii získá všeobecnou podporu. Tímto neuváženým krokem začala druhá balkánská válka. Bulhaři, jejichž jednotky byly většinou umístěny na hranicích s Tureckem, však nemohli srbským a řeckým jednotkám konkurovat. Naděje na povstání v Makedonii se naneštěstí nenaplnily. Navíc 10. července do války proti Bulharsku vstoupilo Rumunsko a 13. července také Turecko. Rumuni postupovali na Sofii a Turci znovu obsadili Drinopol. Bulharský ministerský předseda rezignoval, ale jeho krok nastalou situaci už nemohl zvrátit.

Příměří se podařilo sjednat 31. července a poté byla 10. srpna v Bukurešti podepsána mírová smlouva. Výsledkem obou válek bylo, že většinu egejské Makedonie získalo Řecko, větší část vardarské Makedonie a Novopazarského sandžaku a celé Kosovo obsadilo Srbsko, Bulharsku zůstala jen pirinská Makedonie a egejské pobřeží mezi řekami Marica a Mesta. Přístup k egejskému přístavu Dedeağaç (Alexandrupoli) byl omezen tím, že jediná železniční trať do bulharského vnitrozemí vedla přes turecký Drinopol. Bulharsko přišlo ve prospěch Rumunska o jižní Dobrudžu a ve prospěch Turecka o drinopolskou Thrákii. Černá Hora získala část Novopazarského sandžaku a Metochii.

Porcování Turecka mezi Albánii, Bulharsko, Černou Horu, Srbsko a Řecko

Odhaduje se, že na začátku konfliktu měli spojenci k dispozici 474 000 mužů, kdežto turecká armáda pouze 290 000. Na bojiště bylo zprvu nasazeno 175 000 „Turků“ (zahrnuje v to Albánce, islamizované Slovany a Řeky aj.), 130 000 Srbů, 80 000 Řeků, 33 000 Bulharů a 31 000 Černohorců. Během celého konfliktu se počet bojujících spojeneckých vojáků mohl pohybovat v rozmezí 578–630 000 (až 350 000 Bulharů, 150 000 Srbů, 100 000 Řeků a 35 000 Černohorců), na turecké straně dosahoval 307–500 000. V srbských a černohorských oddílech bojovalo rovněž stovky až tisíce (pro)srbských dobrovolníků z Bosny a Hercegoviny (mez nimi např. členové Mladé Bosny Vladimir Gaćinović a Pero Slijepčević). Ztráty na bojištích byly mimořádně vysoké a odhadují se v řádu stovek tisíc mužů. Balkánské války byly co do početnosti armád a lidských ztrát nejhorším konfliktem na evropském kontinentu od Krymské války v polovině 19. století. Následkem bojů došlo k trvalému překreslení etnické mapy Balkánského poloostrova – obsazená území nadobro upustilo téměř celé muslimské obyvatelstvo, které v některých lokalitách tvořilo až třetinu populace. Střízlivé odhady uvádějí na 414 000 uprchlých muslimů těsně po bojích a další statisíce je následovaly po Velké válce.

Vstříc ideálům

Situace na Balkáně před sarajevským atentátem byla značně napjatá, vypuknutí ozbrojeného konfliktu však očekával jen málokdo. Srbsko a Černá hora byly silně vyčerpané po balkánských válkách, Rakousko-Uhersko se i přes válečnickou choutky části vojenských kruhů zaobíralo hlavně vnitřními problémy. Jednu skutečnost ovšem nešlo přehlédnout. Ze Srbského království se po nedávných bojích stal nepominutelný soupeř ověnčený válečnými triumfy, který kolem sebe šířil auru jihoslovanského Piemontu. Srbsko po balkánských válkách zvětšilo svou populaci z 2,9 milionu (1910) až na 4,5 milionu a rozlohu z 48 142 km² na zhruba 87 800 km². Bohatá kořist z něj učinila největší a nejlidnatější západobalkánskou zemi, jíž bylo nutné brát na vědomí. Ve stejné době měla Bosna a Hercegovina jen 1,9 milionu obyvatel a rozlohu 51 082 km² a Trojjediné království dalmatské, chorvatské a slavonské 3,5 milionu obyvatel a rozlohu 55 372 km². 

Role Srbska coby sjednotitele a zároveň osvoboditele vzbuzovala očekávání u mnohých Jihoslovanů, kteří vnímali existenci Rakouska-Uhersko jako přežitek a budoucí jihoslovanský stát jako naplnění jejich národních tužeb. Tato očekávání byla nicméně přehnaná, neboť moderní Srbsko bylo od samého počátku budováno jako národní stát Srbů, tj. srbopravoslavných, ve kterém není místo pro jiné národy a konfese. Silně negativní vztah se projevoval zvláště k muslimům, kteří byli z knížectví systematicky vyháněni. Obsazení Novopazarského sandžaku, Kosova a Makedonie se taktéž neobešlo bez krveprolití a etnických čistek, byť místní muslimské obyvatelstvo se nepodařilo vyhnat zcela. Srbská pravoslavná církev neměla v oblibě ani katolíky, s nimiž měla dogmatické i mocenské třenice. Přijmout jihoslovanskou myšlenku, v níž ústřední roli hraje Srbsko, pro nesrby znamenalo zříci se části vlastní identity – takovéto oběti byli schopni jen idealističtí mladíci na okraji společnosti, kteří se chtěli vymanit ze sociálního vyloučení, církevního dogmatismu a nadvlády šlechticko-vojenských kruhů. Většina jihoslovanské populace v Rakousku-Uhersku chování revolučně naladěných mladíků odmítala a před unáhlenými změnami dávala přednost pozvolnému vývoji.

Policejní manévry v Bosně

Státní agentura pro vyšetřování a ochranu, známá též jako SIPA, na 40 místech po celé Bosně a Hercegovině provedla razie proti osobám podezřelým z daňových podvodů. Během akce s krycím názvem Pandora bylo zadrženo 54 osob napojených na bývalé vedení Správy pro nepřímé zdanění (UIO), což je celostátní instituce, která dohlíží na výběr daně z přidané hodnoty a cel. Mezi zadrženými je Kemal Čaušević, v letech 2004–2011 ředitel UIO, a Zdravko Cvjetinović, současný náměstek celního odboru UIO.

Nynější ředitel Správy pro nepřímé zdanění Miro Džakula v tiskovém prohlášení uvedl, že za bývalého vedení vznikla škoda přesahující 2 miliardy marek (přes 26 mld. Kč). Čaušević byl do funkce dosazen jako politický kandidát vládnoucí bosňácké Strany demokratické akce. V průběhu svého mandátu přišel k 11 nemovitostem na různých sarajevských adresách v hodnotě 1,1 milionu marek (přes 14 mil. Kč). Ty mu však soud v dubnu tohoto roku obstavil. Jen dovozem nezdaněného textilu z Číny stát přišel o 300 milionů marek (9 mld. Kč).

Zátah proti Čauševićovi a jeho komplicům je největší akcí orgánů činných v trestním řízení od konce války. Rozsah vzniklých škod nemá v moderních dějinách Bosny a Hercegoviny obdobu.

Strelkov bojoval také v Bosně

Velitel povstalců v ukrajinském Slavjansku Igor Strelkov sbíral válečné zkušenosti i během ozbrojeného konfliktu v Bosně a Hercegovině. Podle jeho svědectví, které poskytl moskevskému týdeníku Zavtra 6. ledna 1998, v bývalé Jugoslávii pobýval od listopadu 1992 do března 1993 a sloužil zde jako dobrovolník v Druhém ruském dobrovolnickém oddílu.

Ve spojitosti s bosenskou válkou se nejčastěji zmiňují islámští bojovníci (tzv. mudžahedíni), kteří v počtu až 1700 mužů válčili na straně Armády Republiky Bosny a Hercegoviny. Častokrát se ale zapomíná na dobrovolníky z pravoslavných zemí, Ruska, Ukrajiny, Rumunska a Řecka, jež podporovali Armádu Republiky Srbské. V jejich řadách působilo 500–600 ozbrojenců.

Velká válka v dokumentech

Na internetu je dostupná unikátní sbírku obrazů, fotografií, knih a filmových záběrů, kterou u příležitosti stého výročí od začátku první světové války (1914–1918) připravila virtuální knihovna Europeana. Ta přitom vznikla na popud Evropské komise v roce 2008 a do dnešní doby představila kolem 10 výjimečných děl z více než 2000 evropských institucí.

V archivu jsou k vidění kromě jiného autentické záběry ze dne atentátu na rakousko-uherského následníka trůnu a jeho převoz do Vídně, snímky z bojových operací, korespondence z fronty, dobové fotografie, plakáty a dokumenty osobního charakteru. Odkaz je zde.

Kosovské volby bez vítěze

Předčasné parlamentní volby v Kosovu nepřinesly zásadnější změnu a rozložení sil ve sněmovně zůstává téměř identické. Největší podporu získala Demokratická strana Kosova (PDK) současného premiéra Hashima Thaçiho, která obdržela 30,7 % ze všech odevzdaných platných hlasů. Na druhém místě se umístila opoziční Demokratická liga Kosova (LDK), jež sice drtivě zvítězila v metropoli Prištině, ale na celostátní úrovni získala jen 25,7 %. Třetí místo obsadilo krajně nacionalistické Hnutí Sebeurčení! s 13,5 %, jež odmítá dialog s Bělehradem a slovně útočí na údajnou zkorumpovanost současné vlády, a za ním s 9,6 % Aliance pro budoucnost Kosova (AAK) bývalého prezidenta a kontroverzního podnikatele Behgjeta Pacolliho. Poslední stranou, která splnila pětiprocentní klausuli byla Iniciativa pro Kosovo s 5,2 %, v jejímž čele stojí Fatmir Limaj a Jakup Krasniqi, bývalí vysocí činitelé z PDK.

Ve stočlenném parlamentu usedne také dvacet zástupců menšin, z nichž polovinu budou tvořit Srbové. Pro srbskou komunitu se přitom jedná o první parlamentní volby od Bruselské dohody z 19. dubna 2013 o normalizaci vztahů mezi Srbskem a Kosovem, které se uskuteční i na území severně od řeky Ibru. Dosud tři severokosovské okresy a tzv. Severní Mitrovice kosovské úřady v Prištině neuznávaly a volby bojkotovaly.

S ohledem na kosovou tradici je jasné, že novým mandatářem se opětovně stane pragmatik Hashim Thaçi. Výběr z potenciálních koaličních partnerů nebude ovšem nijak snadný. Prozatím se zdá nejpravděpodobnější spolupráce s Alianci pro budoucnost Kosova, Iniciativou pro Kosovo a zástupci menšin. Nicméně ani takováto většinová vláda poměry na kosovské politické scéně neuklidní – nelze pominout, že mladá republika od roku 2001 prošla pěti parlamentními volbami, které zájem veřejnosti o politiku neustále snižují. Propad voličské účasti na současných 41,5 % je toho zářným důkazem. Výrazně slabší byla účast mezi srbským obyvatelstvem na severu země.

V srbské Rudnici nalezeno 34 zabitých Albánců

Forenzní technici dosud vyjmuly 34 těl zabitých kosovských Albánců z kamenolomu Rudnica v srbském okresu Raška, který bezprostředně sousedí s Kosovem. Odhaduje se, že na uvedené lokalitě může být uloženo až 250 tělesných pozůstatků.

Masový hrob v Rudnici vznikl v létě roku 1999 jako sekundární pohřebiště po spojeneckém bombardování Srbska a Černé Hory. Srbské politické vedení se tehdy snažilo před mezinárodní veřejností a haagským tribunálem utajit oběti srbsko-albánského ozbrojeného konfliktu. Krátce po válce byla na uvedené lokalitě postavena budova, která nyní musela být do základů zbořena. Exhumace probíhá od letošního dubna a s největší pravděpodobností bude trvat ještě několik měsíců.

Rudnica není jediným utajeným masovým hrobem zavražděných Albánců mimo Kosovo. Na policejní střelnici Batajnica v Bělehradu bylo roku 2001 exhumováno dokonce 705 těl, na policejním polygonu v Petrovu Selu 77, v jezeře Perućac 48 a v nákladním chladícím vozu, který byl nalezen v Dunaji u Kladova, dalších 86.

Pomoc Bosně a Srbsku

Podle posledních zpráv povodně v Bosně a Hercegovině a Srbsku zasáhly území o rozloze asi 22 900 kilometrů čtverečních, což odpovídá ploše historické Moravy. V dotčené oblasti žije asi 1,4 milionu bosenskohercegovských a 700 tisíc srbských občanů. Ministerstvo zahraničí ČR na pomoc postiženým zemím vyčlenilo 5 milionů korun a Člověk v tísni další milion korun.

zaplavené území v Bosně a Hercegovině (řeky Sáva, Vrbas, Bosna a Drina)

zaplavené území v Srbsku (řeky Sáva, Drina, Kolubara a Velika Morava)

Bosna a Srbsko pod vodou

Větší část Bosny čelí povodním, které zemi postihly po několikadenních intenzivních srážkách. Ze svých koryt se vylily řeky Miljacka, Bosna, Lašva a Vrbas ve střední části země, Drina na hranicích se Srbskem a Sáva na hranicích s Chorvatskem. Pod vodou se nacházejí četná města podél vodních toků, mezi nimi sarajevské předměstí Ilidža, dále okresy Zenica, Travnik, Maglaj, Zavidovići, Doboj, Bosanski Šamac, Banja Luka, Modriča, Bratunac, Zvornik, Bijeljina a Brčko. Škody budou mimořádně vysoké s ohledem na skutečnost, že drtivá obyvatel Bosny a Hercegoviny žije podél výše zmíněných řek.

S povodněmi se potýká rovněž sousední Srbsko, kde se vymkly kontrole řeky Ibar, Západní Morava a Sáva a jejich početné přítoky. Akutní nebezpečí hrozí okresům Kraljevo, Valjevo, Užice, Lazarevac, Sremska Palanka, Obrenovac, Paraćin a Jagodina a metropoli Bělehradu. Tisíce lidí byly evakuovány, na 135 000 obyvatel zůstalo bez elektrické energie.

Den mešit

Bosňáci po celém světě dnes vzpomínají na stovky mešit, které byly zničeny během nedávné války. Podle statistik Islámského společenství v Bosně a Hercegovině v letech 1992–1995 bylo zničeno 614 mešit, 218 mesdžidů (modliteben), 69 mektebů (škol), 4 tekije (kláštery), 37 hrobek a 405 dalších objektů náboženské obce.

Mešita v Počitelji, který byl vypálen chorvatskými extremisty roku 1993

Armáda Republiky Srbské nebo prosrbští radikálové zničili 534 mešit, Chorvatská rada obrany, Chorvatská armáda a chorvatští radikálové zbořili dalších 80. Z předválečných 1144 mešit bylo během konfliktu zcela zničeno nebo poškozeno celých 80 %. V poválečném období bylo obnoveno 452 mešit a 64 mesdžidů a dalších 367 mešit a 172 mesdžidů bylo nově postaveno.

Jedním z příkladů tragického osudu mešit je banjalucká Ferhadija ze 16. století, která bude opravena a otevřena ještě letos. Ferhadija byla vyhozena do povětří 7. května 1993 s vědomím bosenskosrbské politické a vojenské elity. Obnova modlitebny byla zahájena roku 2001 i přes silný odpor zdejších nacionalistů.

Pavelić na útěku

Nedávno zveřejněné dokumenty amerických a britských tajných služeb přinesly další podrobnosti o osudu Ante Paveliće, vůdce fašistického Nezávislého státu Chorvatsko (NDH), krátce po konci druhé světové války. Zdá se pravděpodobné, že Pavelić s dalšími pohlaváry NDH utekl ze Záhřebu 6. května 1945. O dva dny později do chorvatské metropole vstoupily první partyzánské jednotky. Pavelić zamířil do blízkého Rakouska, konkrétně do americké okupační zóny, kde se s rodinou ukrýval ve vsi nedaleko Salzburku. Není jasné, zda o jeho pobytu Spojenci věděli či nikoli – objevují se ale spekulace, že byl pod britskou ochranou. Díky skryté identitě se tak uprchlík vyhnul odhalení a vydání do země původů – mnozí jeho následovníci takové štěstí neměli a po repatriaci skončili ve stovkách masových hrobů nebo ve vězení.

Ante Pavelić vlevo, Hitlerův ministr zahraničí Joachim von Ribbentrop vpravo

Poglavnik poté na jaře roku 1946 z alpské republiky utekl coby kněz do Itálie s falešným peruánským pasem, v němž stálo jméno don Pedro Gonner. O rok později se nějaký čas zdržoval v Janově. V Itálii se ihned kontaktoval se spolupracovníky papeže Pia XII., kteří jej ukryli ve Vatikánu. Ostatně sám Pius byl známý svým dvojznačným postojem k italským fašistům a německým nacistům, mnohým z nich po válce přímo či nepřímo pomohl uniknout zaslouženému trestu. A právě během utajovaného pobytu ve Vatikánu roku 1947 američtí a britští agenti usilovali o jeho zatčení, okolnosti jim ale naneštěstí nepřály. Zřejmě na to mělo vliv i zjištění, že Pavelić podstoupil chirurgický zákrok, který sotva přežil.

V listopadu 1948 se štvanci pod maďarským jménem a s pomocí vatikánského pasu a dokladu Červeného kříže podařilo uprchnout do Argentiny. Latinská Amerika se tehdy stala útočištěm celé řady uprchlých fašistů a nacistů (mj. Adolfa Eichmanna a Josefa Mengeleho). Roku 1956 v Argentině spolu s dalšími nohsledy založil Chorvatské osvobozenecké hnutí, které se pro své extremistické názory a nemalou podporu emigrantů dostalo do hledáčku socialistické Jugoslávie. V dubnu 1957 Pavelić o vlásek unikl smrti při atentátu jugoslávské tajné služby. Před hrozícím odhalením a zatčením z argentinské strany utekl do frankistického Španělska, kde 28. prosince 1959 ve věku 70 let zemřel přirozenou smrtí.

Drtivé volební vítězství pokrokářů

Předčasné parlamentní volby v Srbsku, které se uskutečnily v neděli 16. března, s výraznou převahou vyhrála koalice kolem pravicové Srbské pokrokové strany (SNS). Podle předběžných výsledků SNS získala 48,3 % hlasů a 158 (63,2 %) křesel v 250členném jednokomorovém parlamentu, což jí umožní sestavit jednobarevnou vládu. Pokroková strana vznikla roku 2008 odtržením pragmatického křídla od ultranacionalistické Srbské radikální strany Vojislava Šešelje. Jejím předsedou byl zprvu Tomislav Nikolić, po jeho zvolení prezidentem republiky roku 2012 pak Aleksandar Vučić.

Na druhém místě se umístila koalice vedená Socialistickou stranou Srbska (SPS) s 13,5 % neboli 44 poslanci, jejíž ambiciózní předseda Ivica Dačić socialisty vyvlekl z temného Miloševićova stínu, přivedl je do několika minulých vlád a sám dokonce poslední vládě předsedal. Na třetím se umístila Demokratická strana (DS) s 6,0 % a 19 křesly. Její předseda Dragan Đilas, v letech 2008–2013 bělehradský starosta a od roku 2010 předseda DS, tak kvůli své kontroverzní minulostí a nevybíravému chování kdysi úspěšnou stranu přivedl na pokraj zániku. V reakci na špatné volební výsledky Đilas oznámil svou rezignaci. Na čtvrtém místě skončila Nová demokratická strana (NDS) s 5,7 % a 18 mandáty, kterou roku 2014 založil bývalý prezident Boris Tadić po rozchodu se svou domovskou Demokratickou stranou.

Překvapením voleb je propad tradičních stran, Demokratické strany Srbska, Liberálně demokratické strany a Strany sjednocených regionů, když nepřekročily volební 5% census a ocitly se mimo parlamentní půdu. Do sněmovny zamíří ještě zástupci národnostních menšin, 9 poslanců Svazu Vojvodinských Maďarů, 3 poslanci bosňácké Strany demokratické akce a 2 poslanci albánské Strany demokratické akce.

Drtivé vítězství pokrokářů má na svědomí i poměrně nízká volební účast, která se pohybovala kolem 53 %, v dřívějších letech přitom oscilovala mezi 59-61 %. Na slábnoucím zájmu voličů o politiku se podepsal i fakt, že v Srbsku se od roku 2000, kdy padl Miloševićův režim, uskutečnily již šestery parlamentní a prezidentské volby. Městské obyvatelstvo s liberálnějšími názory, které zklamala dlouholetá vláda Demokratické strany, odmítlo přijít k volbám anebo v menší míře uvěřilo chlácholivé rétorice pokrokářů.

Volební výsledek SNS nemá v moderních srbských dějinách obdoby, nejblíže má k volebnímu vítězství Slobodana Miloševiće z roku 1990, který tehdy získal 46,1 % hlasů a díky většinovému systému dokonce tři pětiny parlamentních křesel. Jedno je však jisté, dominance pokrokářů Srbsku nepřinese nijak výrazné změny k lepšímu – vysoká nezaměstnanost neklesne, korupce se nesníží, přístupové rozhovoru s EU nezrychlí. I navzdory reformnímu étosu SNS nechce a zřejmě ani nedovede Srbsko modernizovat, vláda jedné strany je spíše rizikem, s nímž má země četné nedobré zkušenosti, ale z něhož nebyla schopna se poučit.