Speciální modrý vlak pro Josipa Broze byl užíván v letech 1946–1980. Poprvé vyjel na dráhu v prosinci 1946 a naposledy 5. května 1980, kdy převezl rakev s Titovými ostatky z Lublaně do Bělehradu.
Odhaduje se, že Josip Broz s vlakem najel 600 tisíc kilometrů. Souprava se skládala ze šesti vagónů; jídelního vozu, salónního vozu, kuchyňského vozu, dvou spacích vozů a přepravního vozu pro 4 automobily. Celková kapacita vlaku byla 92 míst, resp. 90 spacích lůžek. Na palubě se za desetiletí provozu vystřídalo mnoho světových politiků a hvězd šoubyznysu.
Modrý vlak byl vrácen na koleje roku 2007, od roku 2009 jezdí na lince Bělehrad-Bar. Nynější souprava byla postavena roku 1959, následně roku 1972 prošla významnou rekonstrukcí. Při výzdobě interiéru bylo nezřídka použito dřevo, mj. i drahocenný mahagon. V nejstarších časech byla používána parní lokomotiva, od poloviny 50. let pouze dieselový pohon.
Brod Galeb
Původně italské plavidlo společnosti Regia Azienda Monopoli Banane (RAMB) bylo postaveno v letech 1937–1938 v janovských loděnicích. Nejprve neslo jméno RAMB II, po italské kapitulaci 1943 je zabavili Němci, kteří je překřtili na Kiebitz. To už se z obchodní lodi přeměnilo na minonosku. Kiebitz se podílel na zaminování severního Jadranu. Roku 1944 byl potopen při spojeneckém bombardování Rijeky. Roku 1947 byl vyzvednut ze dna, odtažen do Puly a zde přestavěn na výcvikovou armádní loď Galeb neboli Racek.
Plavidlo si poté vyhlédlo jugoslávské námořnictvo pro námořní cesty Josipa Broze a jeho doprovodu. V roce 1953 se s ním vydal na první zahraniční návštěvu od roztržky se Stalinem, a to do Spojeného království. Galeb prezident využil k 14 zahraničním cestám, při nichž navštívil 3 kontinenty, 18 zemí a 29 přístavů. Na palubě hostil mnohé osobnosti, mezi nimi politiky a umělce světového významu. Podle odhadů Galeb na těchto výpravách, které dohromady čítaly 549 dnů, najel 157 420 kilometrů. Na lodi se nacházela speciálně zařízená kajuta pro Josipa Broze a další pro první dámu Jovanku.
Na začátku chorvatské války za nezávislost Jugoslávská lidová armáda Galeb odvezla z domovské Puly do Boky Kotorské v Černé Hoře. Koncem 90. let loď koupil bohatý řecký kupec, který ji nechal odtáhnout na opravy do loděnice v Rijece. Pro nedostatek financí se práce zastavily a Galeb začal velmi rychle chátrat. Město Rijeka roku 2009 loď koupilo na veřejné dražbě za 150 tisíc dolarů. Prvotním cílem bylo vytvořit reprezentativní muzeum, veškeré plány ale prozatím zůstávají pouze na papíře. Technické parametry lodi nejsou nijak závratné, ale vzbuzují respekt; délka 117 m, šířka 15 m, výška 17 m, max. rychlost 17,6 uzlů (33 km za hod) a výtlak 5377 tun.
Automobily
Podle některých zdrojů Josipu Brozovi patřilo na 250 vozidel, z nichž některé získal od jugoslávských vysídlenců, jiné od zahraničních politiků a domácích firem. Ve skutečnosti většinu automobilů vlastnila Jugoslávská lidová armáda, parlament, vláda a kancelář prezidenta, Tito je měl pouze zapůjčené pro reprezentační účely. V tomto rozsáhlém vozovém parku se nacházelo mnoho světových unikátů a komfortních limuzín, jejichž pořizovací cena ještě dnes vyvolává údiv. Převážná část flotily se zachovala, automobily se ale nacházejí v několika postjugoslávských republikách. Nyní si pojďme představit nejčastěji využívaná vozidla. Stojí za připomenutí, že Josip Broz do roztržky se Stalinem využíval hlavně automobily zkonfiskované během války a krátce po ní, od roku 1948 z ideologických důvodů převážně stroje americké (např. firem Packard, Cadillac a Lincoln) a evropské (Rolls-Royce a Mercedes). Vzácnou výjimkou jsou dva opancéřované sovětské stroje ZIS 115 z roku 1954, speciálně vyvinuté pro Stalina, které mu osobně věnoval Nikita Chruščov.
Některé automobily jsou vystaveny v Muzeu dějin Jugoslávie v Bělehradě (http://mij.rs/) a v Technickém muzeu v Lublani (www.tms.si 15 vozidel, mj. Mercedes 540K, 1939, Packard, 1937, dva vozy ZIS, 1954, Horch 951A, Rolls Royce, 1952).
Cadillac Eldorado
Luxusní americké dvoudvéřové vozidlo se vyrábělo v letech 1953–2002. Titův Cadillac, který mu koupili kanadští vysídlenci, pochází z roku 1954. Dálka vozu je 5610 mm, šířka 2030 mm, objem motoru 5,3 l a výkon 240 hp. Ve své době stál neuvěřitelných 7750 dolarů. Od samého začátku byl využíván hlavně na souostroví Brioni, kde se nachází i dnes. Nedávno prošel renovací. Návštěvníci ostrova Veliki Brijun si jej mohou pronajmout. Od stejné firmy Tito užíval ještě Cadillac Series 62 z roku 1946 a Cadillac De Ville z roku 1976.
Rolls-Royce Phantom V
Pátá řada luxusního automobilu se vyráběla v letech 1959–1968. Čtyřdvéřový sedan černé barvy je dlouhý 6045 mm, široký 2007 mm, objem motoru 6,23 l.
Mercedes-Benz 600
Velmi populární řadu limuzín německé výroby z 60. a 70. let pořídily různé jugoslávské instituce k reprezentačním účelům, a to hlavně pro potřeby Josipa Broze. Do Jugoslávie bylo dovezeno zhruba 20 těchto strojů, a to ve čtyřdvéřovém (Pullman) a šestidvéřovém provedení a verzi se sklápěcí střechou landaulet. Vše v černé barvě. Dodnes 13 těchto vozů slouží pro potřeby vlády Srbska, několik kusů se nachází ve Slovinsku, Chorvatsku a Makedonii. Verze Pullman byla dlouhá 6240 mm, široká 1950 mm, max. rychlost 200 km/h, objem motoru 6,3 l a výkon 250 hp. Jeho cena v polovině 60. let se pohybovalo kolem 24 tisíc dolarů.
Josip Broz Tito (1892–1980) byl doma i ve světě známý tím, že rád holduje luxusu. Jeho záliba v přepychu se ovšem vyznačovala dobrým vkusem a přijatelnou měrou. Na rozdíl od mnoha autoritářů, s nimiž se přátelil, státní majetek si nepřivlastňoval, ale jen dlouhodobě propůjčoval. Svým potomkům neodkázal žádné bohatství ani výsady, které sám jako hlava státu po desetiletí užíval. V průběhu dlouhé vlády měl k dispozici mnoho reprezentativních objektů, většina z nich mu ale nikdy nepřirostla k srdci. Ostatně sám inicioval pouze výstavbu areálu na souostroví Brioni a na bělehradské adrese Užička 15, ostatní pro něj nechali upravit či postavit úslužní spolustraníci. Nyní si pojďme prohlédnout jugoslávské rezidence, v nichž Josip Broz strávil alespoň část svého života.
SRBSKO
Užička 15, Dedinje, Bělehrad
Dnes již legendární bělehradské sídlo Josipa Broze. Původní vilu na ploše 10 780 metrů čtverečních si nechal postavit srbský architekt Aleksandar Acović roku 1934, a to na nijak prestižní adrese Rumunská 15. Roku 1941 si komfortní rezidenci vyhlédl šéf německé civilní okupační zprávy Franz Neuhausen. V půli října 1944 objekt zabavili partyzáni a hned 23. října se do něj nastěhoval Josip Broz. Rumunská ulice byla přejmenována na Užickou, a to na počest první komunistické republiky, kterou vytvořili za německé nadvlády. K vile se brzy připojily i parcely Užička 11 a 13. Roku 1948 je rezidence stavebně upravena, následně v 60. letech prochází řadou zásadních proměn, které zcela mění charakter stavby i jejího okolí. V letech 1964–1970 tak vzniká zcela nový objekt, který je podstatně rozlehlejší než Acovićova vila.
Roku 1975 se prezidentský pár fakticky rozchází, Tito odchází do královského paláce Beli dvor, Jovanka zůstává ve vile. Úslužní komunisté nezahálí a pro Tita v roce 1979 staví druhou vilu o ploše asi 4000 metrů čtverečních, luxusní oválné sídlo Mír (Mir), resp. MIR – Maršálovu intimní rezidenci. Do ní se však nikdy nenastěhuje, poslední konec roku svého života tráví v Karađorđevu. První dáma je několik měsíců po Titově smrti donucena prezidentské sídlo opustit a přestěhovat se na Bulevar mira, dnes Bulevar kralja Aleksandra, kde bude žít dalších třiatřicet let v úplné izolaci.
Součástí areálu Užička 15 je také Muzeum 25. května (Muzej 25. maj), které Tito „dostal“ k sedmdesátým narozeninám 25. května 1962. Josip Broz se sice narodil začátkem května, ale budovatelům kultu osobnosti vyhovoval spíše konec měsíce, kdy bylo více teplo. 25. květen se jinak nazýval také dnem mládí. Muzeum má rozlohu 3480 metrů čtverečních. Součástí komplexu je i Staré muzeum (Stari muzej) o ploše 871 metrů čtverečních z let 1963–1964, kde jsou uloženy zahraniční dary pro prezidentský pár. Roku 1975 k němu přibývá i Dům květin (Kuća cveća) neboli zimní zahrada o rozloze 902 metrů čtverečních, v němž je uložený Brozův sarkofág. Během Titovy dlouhé samovlády vzniká rozsáhlá expozice, která čítá na 200 000 předmětů. Všechny zmíněné budovy se nacházejí na pozemku o ploše 11,9 hektaru. Krátce po Titově smrti se areál mění na Památník Josipa Broze Tita (1982–1996) a poté Muzeum dějin Jugoslávie. Obytná část dlouho zůstává prázdná. Roku 1997 se do ní po rekonstrukci stěhuje Slobodan Milošević s rodinou, který komplex rozděluje zdí na veřejnou a soukromou část.
Užička 15 byla silně poškozena při bombardování NATO v dubnu 1999 a od té doby je z ní ruina. Slobodan Milošević se přestěhoval do vedlejší nepoškozené vily Užička 11. Zároveň krátce před začátkem náletů požádal o vilu Užička 32, která mu byla za podivných okolností převedena za 9500 německých marek. Stát se nyní o vilu soudí. Užická ulice a čtvrť Dedinje měly v 90. letech jisté kouzlo i pro novou, nekomunistickou politickou elitu, která si zde kupovala či stavěla mondénní sídla. Například na čísle 23 vznikla rezidence prezidenta republiky, která se stala domovem Borise Tadiće i Tomislava Nikoliće.
Beli dvor, Dedinje, Bělehrad
Královské sídlo rodu Karađorđevićů z let 1934–1937, které v neoklasickém stylu nechal postavit král Aleksandr a po jeho předčasné smrti regent Pavel. Jeho prvními obyvateli byli kníže Pavel s rodinou. Roku 1944 areál obsadili partyzáni, nějaký čas v něm pobýval Josip Broz se svojí drahou milenkou Davorjankou Paunovićovou. Ta ovšem roku 1946 zemřela na tuberkulózu, a tak ji nechal pohřbít v nedaleké zahradě, aby mu byla stále na blízku. Palác byl využíván převážně k ubytování a audiencím významných zahraničních hostů. V této tradici pokračoval i Slobodan Milošević. Součástí areálu o 135 hektarech je také menší palác Kraljevski dvor, postavený na popud krále Aleksandra v letech 1924–1929 v srbobyzantském stylu. Roku 2001 se celý komplex vrátil rodině Karađorđevićů, která jej za výjimečných okolností otevírá i veřejnosti.
Vila Oplenac, Topola
Královský letohrádek začal budovat Petr Karađorđević roku 1914, ale kvůli světové válce byl dokončen až za Alexandra o devět let později. Objekt se nachází v rozsáhlém komplexu, který sloužil jako Památník rodu Karađorđevićů. Po druhé válce areál zabavili komunisté. V letech 1946–1953 ve vile často pobýval Josip Broz, než přesídlil na souostroví Brioni. Z té doby pochází i vojenský bunkr, který si zde nechal postavit. Vilu v letech 1992–2000 obýval druhý syn krále Petra, princ Tomislav, který se vrátil z emigrace. Komplex spravuje soukromá nadace a je přístupný veřejnosti.
BOSNA A HERCEGOVINA
V okolí středobosenského Bugojna vznikly dvě lovecké „chaty“ pro Josipa Broze. První z nich, vybudovaná roku 1968, se nachází přímo u města na zalesněném vršku Gorica (první fotografie), druhá v nedalekých horách v lokalitě Koprivnica (druhá fotografie).
Obě rezidence těžce zasáhla bosenskohercegovská válka, a tak se do dnešních dnů dochovala jen betonová torza kdysi reprezentativních budov. Klidná poloha Gorice v nynější době láká k vycházkám již jen bugojanské narkomany.
ČERNÁ HORA
Vila Galeb, Igalo
Přímořská rezidence pro Josipa Broze byla postavena za pouhých šest měsíců roku 1976. Prezident měl k dispozici konformní zázemí o rozloze 5500 metrů čtverečních a 7hektarovou zahradu. Podle oficiálních údajů ji navštívil pouze čtyřikrát, poprvé hned roku 1977 a naposledy krátce před cestou na léčení do Lublaně. Není bez zajímavosti, že když Černou Horu 10. 4. 1979 postihlo katastrofální zemětřesení, Tito zrovna pobýval ve vile Galeb. Roku 1985 svazová vláda budovu bezúplatně převedla na místní rehabilitační centrum Simo Milošević. Od poloviny 90. let je pronajímána, ale vcelku bezúspěšně. V brzké době se čeká její prodej.
CHORVATSKO
Vila Izvor neboli Vila 99, Národní park Plitvická jezera
Prostornou rezidenci pro Josipa Broze v letech 1948–1953 postavili váleční vězni. Nachází se v hlubokém lese na kopci severozápadně od jezerní soustavy (u obce Plitvice Selo). Základy k ní položilo 99 dělníků, a proto se nejprve nazývala Vila 99. Budovu o rozloze 6500 metrů čtverečních využívali hlavně komunističtí předáci, mj. sem jezdili lovit divokou zvěř. Podle dostupných údajů tajné útočiště prezident navštívil pouze pětkrát. Z hlavního objektu vede 80metrový tunel pro případ ohrožení. Od roku 1988 se areál využíval i k turistickým účelům. Během chorvatské války za nezávislost byl značně poškozen a kvůli nezájmu úřadů rychle chátrá.
Predsjednički dvori neboli Vila Zagorje, Pantovčak, Záhřeb
Štědře pojatá vila Zagorje byla postavena v letech 1962–1964 moderními architekty Vjenceslavem Richterem a Kazimirem Ostrogovićem přímo pro prezidenta Tita. V interiéru i exteriéru je vystaveno mnoho soudobých uměleckých děl. Nachází se na záhřebském kopci Pantovčak, odkud je úchvatný výhled do krajiny. Její plocha se odhaduje na 3700 metrů čtverečních. Vila je obklopena rozsáhlým 10hektarovým parkem. Po vyhlášení chorvatské nezávislosti se areál přejmenoval a brzy se z něj stalo oficiální sídlo prezidenta republiky.
Dvorac Tikveš, Bilje
První lovecký zámeček zde byl postaven koncem 19. století. Dnešní podobu získal až ve 30. letech, kdy jej nechal přestavět královský rod Karađorđevićů. Roku 1925 byl na zámku držen psychicky labilní princ Đorđe, nejstarší syn krále Petra. V polovině století k němu přibylo několik technických budov. Po druhé světové válce zámek sloužil k soukromým účelům Josipa Broze. Po dokončení areálu v Karađorđevu jeho návštěvy nebyly již tak časté.
Brioni
Josip Broz si chorvatské souostroví Brioni vyhlédl při první návštěvě roku 1947. Skládá se z 2 ostrovů a 12 ostrůvků o celkové ploše 33,9 kilometrů čtverečních. Osídleno bylo již v antice, ale kvůli bažinám a šíření malárie bylo nakonec opuštěno. Teprve až na přelomu 19. a 20. století se na něj vracejí první lidé. Roku 1893 Brioni koupil Paul Kupelwieser (1843–1919), ředitel Vítkovických železáren, který zde vymítil malárii a pustil se do nových stavebních projektů.
Souostroví bylo za komunistického režimu veřejně nepřístupné, dovolenou na něm trávili jen pozvaní funkcionáři. Na ostrově Veliki Brion se mimo jiné nachází vila Jadranka, postavená roku 1926 a rekonstruovaná 1948, která byla Titovou oficiální rezidencí v letech 1948–1953. Hlava státu poté přesídlila do komfortnějšího objektu Bijela vila. Pro důležité hosty vystavěl hotel Brionka. Nejraději ale pobýval na miniaturním ostrově Vanga (Krasnica), kde si od roku 1952 nechal stavět klidné útočiště. Na Vangu měli přístup jen vybraní prominenti. Po narůstajících neshodách v prezidentském páru Tito vybudoval skromný příbytek pro panovačnou Jovanku Brozovou na ostrůvku Galija.
Souostroví Brioni bylo vedle Bělehradu nejčastějším místem pobytu Josipa Broze. Trávil zde až šest měsíců v roce. V rozsáhlém areálu přijímal zahraniční delegace, svolával schůze ústředního výboru, opečovával živé zahraniční dary. Na Velikém Brionu tak k vilám a golfovému hřišti z počátku 20. století přidal hotely, safari park a vojenský újezd. Souostroví bylo roku 1983 prohlášeno za národní park. Brioni jsou dnes přístupné veřejnosti, většina objektů je ale nedostupná, mnohé z nich jsou využívány novou chorvatskou elitou. Údajně sám Franjo Tuđman souostroví roku 1994 přejmenoval na Brijuni, aby tím naznačil distanci od starého režimu.
Borovka 1, Kupari
Vznikla jako součást 34hektarového elitního armádního přímořského letoviska Kupari. Prezidentská část areálu ze 60. let se rozkládá na 5hektarovém pozemku, na kterém se nacházejí vily Borovka 1, Borovka 2 a hotel Galeb. Titova vila nabízí komfortních 1150 metrů čtverečních ploch. První dáma měla k dispozici menší objekt se zhruba 850 metry, ten ale nebyl nikdy dokončen. Pod budovami je 800 metrů dlouhý tunel se dvěma desítkami místnostmi pro případ neočekávaného útoku. Během chorvatské války za nezávislost většina komplexu Kupari byla vykradena a poškozena. V Borovce 1 sice několikrát přespal chorvatský prezident Stjepan Mesić, dnes tam ale není k dispozici ani pitná voda. Areál je prázdný a pustne. Veřejnost k němu nemá přístup.
Vila Lapad, Dubrovník
Přímořská rezidence bohaté dubrovnické rodiny Banac byla vystavěna roku 1936. Během války nebo krátce po ní ve vile přenocoval Josip Broz, a tak ji komunisté pro nového vůdce země postátnili. Proslýchá se, že ji neměl nijak zvlášť v oblibě. O to častěji v ní pobývali jeho následníci, prezidenti nezávislého Chorvatska. Roku 2012 byla vrácena původním majitelům a 115 předmětů z Titovy éry putovalo do dražby.
MAKEDONIE
Vila Biljana, komplex Gorica, Ochrid
Podrobnější informace o vile a celém areálu nejsou dostupné.
SLOVINSKO
Brdo pri Kranju
Aristokratické sídlo Josip Broz využíval jako reprezentační slovinskou rezidenci od konce druhé světové války. Nezřídka zde přijímal i zahraniční hosty. Prostý renezanční zámek byl vybudován na začátku 16. století. Od roku 1935 byl ve vlastnictví jugoslávského regenta, prince Pavla Karađorđeviće. Od vyhlášení slovinské nezávislosti je využíván k reprezentačním účelům slovinské vlády.
Vila Bled, Bledské jezero
Před druhou světovou válkou byla rezidencí královského rodu Karađorđevićů. Po válce ji vzalo do péče místní komunistické vedení a přestavělo ji podle plánu architekta Josipa Plečnika. Při svých návštěvách Slovinska ji často využíval i sám Josip Broz. Od roku 1984 je z ní luxusní hotel na břehu Bledského jezera.
VOJVODINA
Vojna ustanova Karađorđevo, Bačka Palanka
Jeho historie sahá do roku 1885, kdy zde podunajská monarchie zakládá hřebčín (ergelu), a to na úctyhodné ploše 1000 hektarů. Teprve až roku 1901 jsou zde postaveny první obytné budovy. Roku 1924 výnosem krále Aleksandra Karađorđeviće vzniká Státní lovecký a lesní statek Karađorđevo, který přežívá i druhou světovou válku. V letech 1957–1959 na bažinatém území probíhá výstavba reprezentativního komplexu o ploše 436 hektarů, kopána jsou i umělá jezera, načež roku 1973 areál přechází pod správu armády. V době čilého stavebního ruchu vzniká i lovecká vila pro prezidenta Josipa Broze, který zde mile rád pobýval. V Karađorđevu Tito trávil i poslední chvíle před odjezdem na léčení do Lublaně, kde po těžké nemoci zemřel. Vojenský statek od začátku 90. let upadá. Roku 2013 Karađorđevo získala do třicetiletého nájmu společnost al-Dahre ze Spojených arabských emirátů.
Vila Ravne, obec Sviloš, Národní park Fruška Gora, Vojvodina
Rezidenci v hustých lesích nechal vybudovat koncem 19. století italský šlechtic Arturo Odescalchi. Poté ji vlastnil uherský šlechtic Rudolf Kotek. Po druhé světové válce byla zkonfiskována. Vilu po politickém pádu roku 1966 využíval k loveckým kratochvílím Aleksandar Ranković „Leko“, svého času druhý muž Jugoslávie, a tak se často označovala jako Lekova vila. Po ústavních změnách roku 1974, kdy byla pevně ustaveno autonomní postavení Vojvodiny, místní politici chtěli vilu z vděčnosti nabídnout prezidentskému páru. Objekt v letech 1974–1975 prošel nákladnou rekonstrukcí, Tito v ní však pobyl jen krátce po jejím otevření. Při leteckých náletech NATO roku 1999 byla mírně poškozena, načež ji místní obyvatelé začali hromadně vykrádat.
V seznamu budov chybí lovecká chata na Dubašnici a vila na Zlatiboru. První objekt nebyl zmíněn proto, že byl dokončen až po Titově smrti (1979–1983) a spíše než Brozovi patřil Slobodanu Miloševićovi. Druhý, mimořádně skromný objekt nebyl hoden označení prezidentského sídla.
Podle statistik z roku 2011 v České republice pobývalo 10 043 občanů sedmi nástupnických států bývalé Jugoslávie. Konkrétně to znamená, že se v zemi nacházelo 2487 (déle než 12 měsíců 2364) občanů Chorvatska, 2297 (2084) Srbska, 2193 (2042) Bosny a Hercegoviny, 1879 (1780) Makedonie, 761 (733) Kosova, 295 (295) Slovinska a 131 (123) Černé Hory.
Tento součet ovšem nezahrnuje obyvatele postjugoslávských republik, kteří v Česku získali občanství. Vzhledem k restriktivní politice nabývání státního občanství je možné soudit, že se jedná pouze o několik set jedinců. Například v letech 2001–2011 české úřady naturalizovaly 306 obyvatel Bosny a Hercegoviny, 164 SR Jugoslávie / Srbska a Černé Hory, 146 Makedonie, 86 Srbska, 79 Chorvatska a 2 Černé Hory.
Další zajímavá čísla ukazuje sčítání lidu z roku 2011, při němž se k jazykům bývalé srbochorvatštiny přihlásilo nejméně 4049 osob. Srbštinu jako svůj mateřský jazyk uvedlo 1931 lidí, chorvatštinu 1392 a bosenštinu 726. Černohorština nebyla vykazována. U položky národnosti je patrné, že 1717 obyvatel se přihlásilo k srbství a 1125 k chorvatství. Skutečná čísla u obou kategorií budou ale podstatně vyšší.
Zdroje
www.czso.cz/csu/2012edicniplan.nsf/t/CB00457FAE/$File/141412_t1-01.pdf
http://vdb.czso.cz/
V chorvatské Rovinji zemřel významný spisovatel a dramatik Mirko Kovač. Kovač se narodil v obci Petrovići u hercegovské Bileći, vystudoval dramaturgii v Bělehradě a před rozpadem Jugoslávie přesídlil do Rovinje. Jeho pravoslavná rodina má kořeny v Černé Hoře. Z těchto důvodů je označován za bosenskohercegovského, černohorského, srbského a chorvatského autora. Rozmanitý původ byl patrný i na samotném literárním stylu; zatímco většinu děl do rozpadu Jugoslávie napsal v srbském ekavském nářečí, po odchodu do Chorvatska se vrátil k rodné ijekavštině.
Kovač debutoval roku 1962 románem Gubilište (Popraviště), kterým na sebe přivolal hněv komunistického režimu kvůli údajně černému vidění světa. Nicméně ani jeho další díla nebyla o nic méně realistická a společensky kritická. Mimořádný ohlas vyvolal román Vrata od utrobe (Brána do nitra, 1978), který trhal rekordy prodejnosti a zároveň obdržel prestižní literární cenu týdeníku NIN. Koncem 80. let se autor znelíbil Miloševićově režimu, který proti němu vedl mediální lynč, a tak se roku 1991 rozhodl k odchodu do Chorvatska. V novém domově napsal dnes již legendární román Kristalne rešetke (Krystalové mříže, 1995) a vzpomínkovou knihu Grad u zrcalu (Město v zrcadle, 2007).
Česky dosud vyšel román Má sestra Elida (1968) a filmový scénář Den k tetování (1989), slovensky pak sbírka esejů Európska hniloba (2000) a román Malvína: životopis Malvíny Trifkovićovej (2003).
Vstup Chorvatska do Evropské unie bude mít pro malou jadranskou ekonomiku ještě horší následky, než se čekalo. Nejen, že kvůli přistoupení Chorvatsko opustilo zónu volného obchodu CEFTA, v jejímž rámci se odvíjelo nemálo tuzemského dovozu a vývozu (roku 2011 asi 6 a 19 %), ale nucené zavedení víz pro země mimo EU vede k dramatickému poklesu solventních turistů. Třebaže republiku v červnu navštívilo o 5,1 % zahraničních hostů více než ve stejném období loňského roku, situace v té které zemi se podstatně liší. Statistice návštěvnosti po léta vévodí Němci (-2,7 %), Slovinci (+1,1 %), Rakušané (-13,2), Češi (+3,4 %) a Italové (-7,6 %). Z těchto pěti zemí se počet hostů snížil z loňských 804 tisíc na současných 775 tisíc, tedy o 3,6 %. Odliv turistů je patrný hlavně u východoevropských zemí s vízovou povinností; méně přijíždějí Ukrajinci (-28,8 %), Turci (-28,3 %) i Rusové (-18,7 %). Bilanci zahraňují pouze hosté z méně obvyklých zemí. Dramatičtější čísla přinášejí údaje o nocování, kterých meziročně přibylo jen 2,1 %. Pětice nejpočetnějších zemí zaznamenala propad dokonce o 5,2 %. Údaje za červenec, na jehož počátku Chorvatsko vstoupilo do EU a zavedlo přísnější kontroly na hranicích, ještě nejsou k dispozici, předpokládá se ale, že budou mimořádně špatné. Chorvatsko tak doplácí na evropskou migrační politiku i vlastní lajdáctví – ceny služeb a zboží ani zdaleka neodpovídají kvalitě, pracovníci ve službách jsou neurvalí, turistická nabídka všední a po léta neměnná.
Na sarajevském letišti dnes s policejním doprovodem přistál Aleksandar Cvetković, kterého bosenskohercegovské státní zastupitelství viní ze zločinu genocidy. Cvetković se ho měl dopustit jako člen 10. diverzního oddílu Armády Republiky Srbské v červenci 1995 na statku Branjevo, kde bylo povražděno přes 800 bosňáckých mužů a chlapců ze Srebrenice. Aleksandar Cvetković roku 2006 emigroval do Izraele a díky židovskému původu své manželky (narozené snad na Ukrajině) získal tamější občanství. V roce 2011 byl s pomocí Interpolu a izraelských policejních orgánů vypátrán a zatčen. Krátce nato začalo soudní řízení o jeho vydání do země původu. Ačkoli bylo stěží představitelné, že Izrael vydá svého občana kvůli tak závažnému a v židovské společnosti mimořádně citlivému obvinění, jeruzalémský soud extradici bez průtahů povolil. Jedinou podmínkou je zachování osobní bezpečnosti a možnost návštěv zástupců izraelského velvyslanectví.
