Eurovize 2012 se blíží

Hudební soutěž Eurovize se letos poprvé uskuteční v ázerbájdžánské metropoli Baku. Jak už bývá zvykem, hostitelem největšího evropského hudebního klání je domovská země vítězů z předešlého ročníku. V roce 2011 jimi bylo popové duo Eldar & Nigar. Soutěže se zúčastní všechny evropské země a několik středomořských, s výjimkou Česka, Polska, Arménie a několika ministátu. Mezi již tradiční soutěžící patří také země bývalé Jugoslávie. Nyní si pojďme přestavit jejich reprezentanty.

Bosnu a Hercegovinu bude zastupovat zpěvačka s pseudonymem Maya Sar, za nímž se skrývá vokalistka, skladatelka a klavíristka Maje Sarihodžić (1981). Výběr umělce v této zemi probíhá bez účasti publika a pravidelně jsou v něm obměňováni hudebníci a zpěváci ze všech tří zdejších konstitutivních národů.

Černá Hora vyslala na soutěž direktivní volbou bělehradského rockového zpěváka s černohorskými kořeny Ramba Amadea aneb Antonija Pušiće (1963). Od vyhlášení nezávislosti roku 2006 půjde o čtvrtou účast na Eurovizi.

Chorvatského představitele diváci vybrali v lokálním předkole zvaném Dora. Vítězem se stala široce známá zpěvačka Nina Badrić (1972), která se tak probojovala na mezinárodní scénu až napočtvrté.

Makedonie do klání interně vybrala zpěvačku a textařku arumunského původu Kaliopi Bukle (1966).

Slovinsko po domácím kole Misija Evrovizija vybralo mladičkou zpěvačku Evu Botovou (1995).

Srbsko bude zastupovat na základě neveřejné volby ostřílený hudebník Željko Joksimović (1972). O přízeň publika se na Eurovizi pokoušel vícekrát, buď jako skladatel, nebo zpěvák. Roku 2004 skončil jako druhý za ukrajinskou zpěvačkou Ruslanou.

Angelina Joliová: V zemi krve a medu

Debutový film americké herečky Angeliny Joliové V zemi krve a medu o válce v Bosně a Heregovině vyvolal nebývalou vlnu emocí na obou krajních protipólech. Zprvu nevinně vyhlížející zájem o ženské oběti válek na prostoru bývalé Jugoslávie se na filmovém plátně i mimo něj proměnil v politikum, k němuž se vyjadřovali lidé od nejnižších sociálních vrstev až po mocenské špičky jednotlivých zemí.

Angelina Joliová se začala intenzivněji angažovat v humanitárních projektech po natočení filmu Lara Croft: Tomb Raider v roce 2001. Tehdy vstoupila do kontaktu s Úřadem vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) a v následujících letech jako velvyslankyně dobré vůle navštívila řadu zemí světa, které sužovaly problémy válečných utečenců, mimo jiné Sierru Leone, Tanzanii, Súdán, Čad, Irák, Afghánistán, Libyi a konečně i Bosnu a Hercegovinu. Posledně jmenovaná destinace Joliovou zaujala především otázkou masově znásilňovaných žen během války v 90. letech. Její starost o týrané ženy vyústila nakonec v záměr natočit o této problematice celovečerní hraný film.

Hollywoodská herečka si pro svůj první filmařský počin vybrala kulisy Sarajeva, ale její úmysly záhy překazilo federální ministerstvo kultury, když po tlaku řady občanských sdružení natáčení zakázalo. Na veřejnost totiž pronikla informace, že se jedná o milostný příběh mezi srbským vojákem a bosňáckou zajatkyní, což mnohé bosňácké neziskové organizace odmítly jako neetické a znevažující oběti války. Joliová se se štábem přesunula do Maďarska, ale špatná pověst dosud neexistující snímek provázela i nadále. Účast na projektu odmítli i producenti ze Srbska, když film označili za srbofóbní agitku. Spíše stranou zůstal fakt, že do filmu byli obsazeni herci z celého postjugoslávského prostoru, mezi nimi vynikající herci Rade Šerbedžija (chorvatský Srb žijící střídavě v Hollywoodu, Londýně, Záhřebu a Rijece), Branko Đurić (bosenskohercegovský Srb žijící ve Slovinsku) a Nikola Ðuričko (Srb z Bělehradu) a vycházející hvězdy Zana Marjanovićová (Sarajevanka ze smíšeného manželství) a Goran Kostić (bosenskohercegovský Srb žijící v Londýně). Neobvyklé bylo také rozhodnutí natočit dvě jazykové verze, anglickou a srbochorvatskou.

Nová vlna spekulací ohledně filmu se objevila krátce před oficiálním uvedením do distribuce. Předpremiéra 5. prosince v New Yorku a následné týdenní promítání na začátku nového roku v Sarajevu ukázaly, jak vyhrocené reakce film vyvolává. Zatímco mezi Bosňáky a příznivci tradičního pohledu na bosenský konflikt byl snímek přijat kladně, srbské prostředí v Bosně a Hercegovině a Srbsku jej přijalo značně negativně. V Srbsku mediální lynč na americkou herečku dosáhl takových rozměrů, že v novinách byly šířeny lživé informace o jejím antisrbském cítění. Srbové podílející se na filmu byli označení za zrádce a museli čelit mediálním výpadům. K vrcholu nacionálního zápalu patřily arogantní otázky srbských novinářů, kteří se Joliové na tiskových konferencích ptali, kdy začne točit filmy o srbském utrpení. Zcela stranou zůstala skutečnost, že film kromě úzké skupiny lidí nikdo v zemích bývalé Jugoslávie na vlastní oči neviděl. Znovu se opakovala vypjatá situace jako u srbských filmů Lepa sela lepo gore (1996) a Montevideo, Bog te video (2010) a bosenskohercegovského snímku Grbavica (2006).

Mediální humbuk vyvrcholil na oficiální sarajevské premiéře 14. února. Veřejnému promítání v sálu kulturně sportovní arény Zetra přihlíželo 5000 diváků. Očividně dojatá Angelina Joliová si od publika vysloužila dlouhotrvající potlesk a vřelé ovace. Projekce se zúčastnila celá místní politická a kulturní honorace, mezi nimi i ti, kteří proti filmu dříve ze všech sil brojili. Jako šok působila přítomnost nejvyššího muslimského duchovního v zemi Mustafy ef. Ceriće, který snímek ohodnotil slovy, že je to nejlepší, co se v Bosně a Hercegovině od Daytonské mírové dohody stalo. Záměrně však opomenul, že donedávna byl jeho nezarytějším odpůrcem. Angelina Joliová se ze dne na den stala všemi Bosňáky opěvanou hvězdou.

Uvedení filmu do kin mělo stejně vznosnou podobu i v Záhřebu. Srbská premiéra naopak připomínala mediální tmu. Jak novináři výsměšně poznamenali, slavnostní projekce se zúčastnilo jen 12 platících návštěvníku, někteří však kinosál opustili předčasně. Málokdo ale později připomněl, že snímek byl v daném období co do počtu diváků třetím nejnavštěvovanějším. V Republice Srbské na veřejné promítání vůbec nedošlo. Místní distributor nejprve filmová práva koupil, ale poté se rozhodl, že údajně kvůli slabému zájmu film neuvede.

Nyní je potřeba dát prostor samotnému hodnocení filmu. Více než dvouhodinové drama je plné brutálního násilí a vypjatých emocí, vražd, znásilnění a mučení, které diváka nenechají chladným. Napohled schematický příběh nemožné lásky mezi Srbem a Bosňačkou prochází dynamickým, byť plochým a předvídatelným vývojem a končí poznáním, že ve válce kromě múz mlčí i romantické city. Středobodem filmu tak není láska, ale její nedostatek, hrdiny nejsou hlavní postavy, nýbrž všechny ženy, které válka ještě více než kdy dříve staví do role objektu dějin řízených muži. Ženy v podání Angeliny Jolie jsou slabé, křehké, trpící, ale přece jen odhodlané k životu, ve kterém jim poskytne ochranu silný protějšek. Kdo je tím ochráncem, není však zcela jasné. V tomto momentu je tak snímek více politickým apelem než uměleckým záměrem. Snaze podnítit soucit s trpícími padly za oběť i všechny filmové charaktery, jelikož ani jeden z hlavních protagonistů, dokonce ani Danijel a Ajla, není hlouběji prokreslený.

Zjevný schematismus je patrný i na chápání válečných stran. Srbové jsou zde ti, kteří páchají zločiny, ale zlo samo o sobě činí všichni. Režisérka dává prostor vysvětlit své počínání oběma stranám, morální vina však má pouze jednoho, srbského nositele. Joliová se dopustila i řady technických přehmatů, které u diváka znalého prostředí vyvolávaji rozpaky. Filmové Sarajevo je skutečnému Sarajevu na hony vzdálené, některé bojové scény působí samoúčelně a bez jasné vazby na tok děje. Nepříliš vhodné je i celkové rozložení filmu na celou dobu války. Jako vyložený kýč působí závěrečná scéna, kdy se Danijel předává do rukou mezinárodních sil OSN jako válečný zločinec.

(Čeští divaci V zemi krve a medu poprvé uvidí na filmovém festivalu Febiofest)

Zabranjeno pušenje v Praze

Dne 2. března se v Praze uskutečnil koncert slavné bosenskohercegovské kapely Zabranjeno pušenje. Skupina vznikla roku 1980 v Sarajevu a brzy se stala předvojem hudebního žánru nového primitivismu. Členové kapely se objevili v tehdy populárním satirickém pořadu TV Sarajevo Top lista nadrealista, ale jejich slibnou televizní a hudební kariéru přerušila válka. Zabranjeno pušenje se v pozměněné sestavě znovu objevilo na scéně v druhé polovině 90. let a jeho úspěch na prostoru bývalé Jugoslávie nikterak nepolevuje. V roce 2006 hudebníci nahráli soundtrack k domácímu filmu Nafaka (Osud) a jeho úvodní píseň Kad procvatu behari patří k tomu nejlepšímu v jejich repertoáru.

Srbsko je kandidát na členství v EU

Srbsko po dlouhých vyjednáváních získalo status kandidáta na členství v Evropské unii. Hlasování se nejdříve zadrhlo 28. února na odporu Rumunska, které žádalo větší práva pro vlašskou menšinu v Srbsku, ale po dalším vyjednávání byl nalezen kompromis. Bělehrad podle evropských představitelů splnil všechny podmínky, které bránily jeho hlubší eurointegraci. V posledních letech se zlepšila spolupráce s Mezinárodním soudním tribunálem pro bývalou Jugoslávii, dopadeni byli i poslední hledaní váleční zločinci Ratko Mladić a Goran Hadžić, a také vztahy s Kosovem se normalizovaly. V Srbsku vládnoucí Demokratická strana a její koaliční partneři přijali status kandidáta jako přelomovou zprávu, která zemi nasměruje k ekonomické prosperitě a politické stabilitě. Opozice ji však považuje za vychytralý krok EU, jak si koupit vítězství prozápadních stran před blížícími se parlamentními a prezidentskými volbami.

20 let nezávislosti

Bosna a Hercegovina si připomíná dvacet let od vyhlášení nezávislosti země na Jugoslávii. Formálnímu aktu předcházelo referendum, kterého se 29. února a 1. března 1992 zúčastnilo 64,31 % oprávněných voličů, z nichž 99,44 % se vyslovilo pro odtržení. Hlasování bojkotovala Srbská demokratická strana a většina jejích voličů z řad srbského národa. Bosenskohercegovští Srbové si v drtivé většině přáli zůstat součástí SFRJ, i když se od ní odtrhlo Slovinsko, Chorvatsko a Makedonie. Krátce po osamostatnění země upadla do čtyřletého válečného konfliktu. První březen je tak státním svátkem jen v bosňácko-chorvatské Federaci Bosny a Hercegoviny, ale většina Chorvatů jej kvůli zklamání z poválečného vývoje ignoruje. V Republice Srbské je to obyčejný pracovní den.

Chorvatský člen Předsednictva BaH Željko Komšić u Věčného ohně v Sarajevu.