Makedonie a Bosna a Hercegovina mají na Balkáně pověst nefunkčních států, které může kdykoli rozložit jejich mezietnická řevnivost a nefunkční státní správa. Ačkoliv se běžně soudí, že blíže ke kolapsu má druhý zmiňovaný stát, v posledních týdnech a měsících má k destruktivnímu chaosu více nakročeno Makedonie.
Tato nevelká země o rozloze Moravy má něco málo přes dva miliony obyvatel, nelehkou minulost a mnoho traumat, se kterými si neví rady. Klíčovým problémem existence Makedonie je národnostní pestrost, jelikož zde vedle sebe žijí ideově nesouzníci Makedonci a Albánci (64 a 25 % obyvatelstva). Od vzniku republiky Makedonie v rámci Jugoslávie byl zdejší prostor budován jako národní stát slovanských Makedonců, i když zdejší menšiny tvořily vždy nejméně třetinu celkové populace. Situace se nezměnila ani po roce 1991, kdy země vyhlásila úplnou nezávislost. Dosud upozaďovaná albánská komunita pod vlivem dění v Kosovu a Albánii začala v 80. a 90. letech otevřeněji prezentovat své cíle, a to od jazykové a územní autonomie po odtržení oblastí osídlených Albánci a připojení ke Kosovu či Albánii.
Nastaveným zrcadlem makedonsko-albánských vztahů je půlmilionová Skopje, kde procentuální podíl mezi národy odráží více méně celorepublikový stav. Za poslední půlstoletí se v Makedonii významně projevila etnická homogenizace na úrovni okresů. Jejím výsledkem je dnes téměř dominantní albánské osídlení v okresech severně, severozápadně a jihozápadně od hlavního města a makedonské na zbytkovém území. V samotné Skopji došlo k nárůstu makedonského živlu spolu s posunutím městských hranic po zemětřesení roku 1963. Původní, etnicky nemakedonské obyvatelstvo v historických částech města bylo zahnáno do zčásti vynucených, zčásti dobrovolných ghett. Již na první pohled je zřejmé rozdělení Skopje na severní muslimskou a jižní křesťanskou část.
S ohledem na dramatický vývoj v sousedním Kosovu se nespokojení Albánci na severu Makedonie v lednu 2001 chopili zbraní a začali, jak často sami zdůrazňovali, boj za větší autonomii a rovnoprávnost albánského národa v této republice. Jejich organizace se podle kosovského vzoru z 90. let pojmenovala Národní osvobozenecká armáda (Ushtria Çlirimtare Kombëtare) zvaná též UÇK/ONA. Do čela hnutí odporu se dostal makedonský rodák Ali Ahmeti (*1959), vystudovaný filozof v kosovské Prištině a dlouholetý zastánce albánského autonomismu a později separatismu v Jugoslávii, který v letech 1986-2001 pobýval jako politický azylant ve Švýcarsku. Odhaduje se, že během vojenského odporu se k povstalcům přidalo 5-7000 osob, mezi nimi četní veteráni z kosovské války. Na makedonské straně působily vojenské a policejní síly zhruba v počtu 15 000 mužů. Oběti na makedonské straně dosáhly zhruba 70-80, na albánské 90-800, a to v závislosti na zdrojích informací.
Výsledkem několikaměsíčních potyček na severu a severozápadě Makedonie byla mírová dohoda z Ohridu, která 13. srpna smluvně zastavila rozdmýchávající se občankou válku. Ohridská smlouva mezi makedonskými představiteli, vůdci dvou albánských politických stran, Demokratické strany Albánců (PDS/DPA) a Strany za demokratickou prosperitu (PDP), a zprostředkovateli EU a USA vyústila v dalekosáhlé legislativní změny ve prospěch místních Albánců. Ve všech okresech, kde se k nějaké národnosti přihlásí více než 20 % obyvatel, bude jazyk této menšiny hned po makedonštině druhou úřední řečí. Kompromis to byl jistě potřebný a všeobecně přijatelný, ale makedonská strana jej chápala jako jeden z mála možných, zato Albánci za jednu položku v řadě oprávněných požadavků.
Výsledkem smírného jednání byla i amnestie pro všechny povstalce a jejich odzbrojení zástupci NATO. Ali Ahmeti v polovině následujícího roku zažil vlastní politickou platformu pod názvem Demokratická unie pro integraci BDI/DUI. V následujících volbách v září 2002, prvních od vypuknutí nepokojů, BDI získala 11,9 % hlasů a vůdčí pozici mezi albánskými stranami v Makedonii. Nacionalistická PDS získala 5,2 % a umírněná PDP jen 2,3 %. Následně mezi lety 2002 a 2006 v Makedonii působila harmonická koaliční vláda sociální demokracie, liberálů a BDI, ale roku 2006 ji vystřídali pravicoví nacionalisté z VMRO-DPMNE. Ti pod vedením Nikoly Gruevského svými neuváženými kroky postupně destabilizovali relativně klidnou politickou scénu (poprvé se jim to podařilo během jejich vlády v letech 1998-2002, kdy proběhlo i zmiňované albánské povstání), což se nakonec projevilo i v konání dvou předčasných voleb (2008 a 2011) a bezmyšlenkovitým hledáním vládních partnerů mezi PDS i BDI. Mocenská řevnivost se tak dnes projevuje jak v nestabilní vládě VMRO-DPMNE a BDI, tak mezi albánskými představiteli. Při volebních kláních v oblastech s albánskou většinou není výjimkou falšování voleb ani fyzické násilí.
Ohridská dohoda tak sice ukončila ozbrojený konflikt mezi menšinovými Albánci a většinovými Makedonci, ale nenastavila pravidla jejich vzájemného soužití a rovněž nepomohla k obnově důvěry mezi dvěma hlavními národy v zemi. Jak představitelé Makedonců, tak Albánců tu a tam podněcují mezietnickou nevraživost, která se přenáší i na dění v ulicích. Zvnějšku nemožná koalice populistických stran VMRO-DPMNE a BDI je harmonickou symbiózou vzájemně nepřátelských myšlenkových proudů, které na sebe vzájemně útočí, aby vymezily svého nepřítele a zároveň získaly podporu cílového elektorátu. A nemálo voličů jim dává za pravdu.
VMRO-DPMNE se snaží dostát své velkomakedonské politice zveličování národních dějin a vyzdvihování kultu starověké Makedonie přejmenováváním budov po celé zemi (Skopské letiště Alexandra Velikého, Aréna Filipa II. Makedonského aj.) a stavěním pseudoantických staveb (socha Alexandra Velikého ve Skopji, vítězný oblouk aj.). V době hospodářské krize tak zbytečně utrácí desítky milionů eur za projekty ryze propagandistického účelu. Z deklarované prozápadní politiky zbyly jen sliby a ignorace ze strany Evropské unie. BDI na druhou stranu atakuje všechny snahy stavět kostely a jiné církevní stavby na řadě míst ve Skopji, které považuje za součást i svých národních dějin.
V této zjitřené atmosféře se pak jeví úkladná vražda pěti rybařících Makedonců 12. dubna u Smiljkovského jezera jako rozbuška nedozírných následků. Spekulace o národnostně motivovaném zločinu ukončila o tři týdny později razie 800 policistů v převážně albánských vesnicích v blízkosti Skopje. Výsledkem největším manévrů bezpečnostních složek za poslední léta bylo zabavení množství zbraní, propagačních materiálů UÇK a dvacet zatčených osob albánského původu, které byly následně označeny za islámské teroristy. Z hrůzného masakru bylo nakonec obviněno pět mužů, z nichž dva toho času na útěku v sousedním Kosovu. Reakce albánského obyvatelstva na sebe nenechala dlouho čekat; 4. a 11. května se shromáždilo několik tisíc lidí v centru Skopje a demonstrovalo proti spojení Albánců s terorismem.
Situace ve Skopji, ale i celé Makedonii je napjatá. V nejbližších dnech se uskuteční další masová shromáždění. Stále častěji jsou veřejně páleny vlajky, tu makedonská, tu albánská. Napětí na stadionech a v ulicích roste, ale vládnoucí koalice svůj podíl na rozdmýchávání násilí popírá. Jestliže představitelé Makedonců a Albánců v tuto chvíli nezasáhnou a rázně neukončí provokace z obou stran, Makedonie je odsouzena k hluboké vnitřní krizi, která může brzy přerůst v regulérní občanskou válku. Do případného konfliktu se jistojistě nepřímo zapojí i sousední země, v prvé řadě Kosovo a Albánie. VMRO-DPMNE a BDI hrají nebezpečnou a bezohlednou hru, kterou není schopna zastavit ani parlamentní opozice, ani potlačená občanská společnost. Evropská unie prozatím mlčí.
Tato nevelká země o rozloze Moravy má něco málo přes dva miliony obyvatel, nelehkou minulost a mnoho traumat, se kterými si neví rady. Klíčovým problémem existence Makedonie je národnostní pestrost, jelikož zde vedle sebe žijí ideově nesouzníci Makedonci a Albánci (64 a 25 % obyvatelstva). Od vzniku republiky Makedonie v rámci Jugoslávie byl zdejší prostor budován jako národní stát slovanských Makedonců, i když zdejší menšiny tvořily vždy nejméně třetinu celkové populace. Situace se nezměnila ani po roce 1991, kdy země vyhlásila úplnou nezávislost. Dosud upozaďovaná albánská komunita pod vlivem dění v Kosovu a Albánii začala v 80. a 90. letech otevřeněji prezentovat své cíle, a to od jazykové a územní autonomie po odtržení oblastí osídlených Albánci a připojení ke Kosovu či Albánii.
Nastaveným zrcadlem makedonsko-albánských vztahů je půlmilionová Skopje, kde procentuální podíl mezi národy odráží více méně celorepublikový stav. Za poslední půlstoletí se v Makedonii významně projevila etnická homogenizace na úrovni okresů. Jejím výsledkem je dnes téměř dominantní albánské osídlení v okresech severně, severozápadně a jihozápadně od hlavního města a makedonské na zbytkovém území. V samotné Skopji došlo k nárůstu makedonského živlu spolu s posunutím městských hranic po zemětřesení roku 1963. Původní, etnicky nemakedonské obyvatelstvo v historických částech města bylo zahnáno do zčásti vynucených, zčásti dobrovolných ghett. Již na první pohled je zřejmé rozdělení Skopje na severní muslimskou a jižní křesťanskou část.
S ohledem na dramatický vývoj v sousedním Kosovu se nespokojení Albánci na severu Makedonie v lednu 2001 chopili zbraní a začali, jak často sami zdůrazňovali, boj za větší autonomii a rovnoprávnost albánského národa v této republice. Jejich organizace se podle kosovského vzoru z 90. let pojmenovala Národní osvobozenecká armáda (Ushtria Çlirimtare Kombëtare) zvaná též UÇK/ONA. Do čela hnutí odporu se dostal makedonský rodák Ali Ahmeti (*1959), vystudovaný filozof v kosovské Prištině a dlouholetý zastánce albánského autonomismu a později separatismu v Jugoslávii, který v letech 1986-2001 pobýval jako politický azylant ve Švýcarsku. Odhaduje se, že během vojenského odporu se k povstalcům přidalo 5-7000 osob, mezi nimi četní veteráni z kosovské války. Na makedonské straně působily vojenské a policejní síly zhruba v počtu 15 000 mužů. Oběti na makedonské straně dosáhly zhruba 70-80, na albánské 90-800, a to v závislosti na zdrojích informací.
Výsledkem několikaměsíčních potyček na severu a severozápadě Makedonie byla mírová dohoda z Ohridu, která 13. srpna smluvně zastavila rozdmýchávající se občankou válku. Ohridská smlouva mezi makedonskými představiteli, vůdci dvou albánských politických stran, Demokratické strany Albánců (PDS/DPA) a Strany za demokratickou prosperitu (PDP), a zprostředkovateli EU a USA vyústila v dalekosáhlé legislativní změny ve prospěch místních Albánců. Ve všech okresech, kde se k nějaké národnosti přihlásí více než 20 % obyvatel, bude jazyk této menšiny hned po makedonštině druhou úřední řečí. Kompromis to byl jistě potřebný a všeobecně přijatelný, ale makedonská strana jej chápala jako jeden z mála možných, zato Albánci za jednu položku v řadě oprávněných požadavků.
Výsledkem smírného jednání byla i amnestie pro všechny povstalce a jejich odzbrojení zástupci NATO. Ali Ahmeti v polovině následujícího roku zažil vlastní politickou platformu pod názvem Demokratická unie pro integraci BDI/DUI. V následujících volbách v září 2002, prvních od vypuknutí nepokojů, BDI získala 11,9 % hlasů a vůdčí pozici mezi albánskými stranami v Makedonii. Nacionalistická PDS získala 5,2 % a umírněná PDP jen 2,3 %. Následně mezi lety 2002 a 2006 v Makedonii působila harmonická koaliční vláda sociální demokracie, liberálů a BDI, ale roku 2006 ji vystřídali pravicoví nacionalisté z VMRO-DPMNE. Ti pod vedením Nikoly Gruevského svými neuváženými kroky postupně destabilizovali relativně klidnou politickou scénu (poprvé se jim to podařilo během jejich vlády v letech 1998-2002, kdy proběhlo i zmiňované albánské povstání), což se nakonec projevilo i v konání dvou předčasných voleb (2008 a 2011) a bezmyšlenkovitým hledáním vládních partnerů mezi PDS i BDI. Mocenská řevnivost se tak dnes projevuje jak v nestabilní vládě VMRO-DPMNE a BDI, tak mezi albánskými představiteli. Při volebních kláních v oblastech s albánskou většinou není výjimkou falšování voleb ani fyzické násilí.
Ohridská dohoda tak sice ukončila ozbrojený konflikt mezi menšinovými Albánci a většinovými Makedonci, ale nenastavila pravidla jejich vzájemného soužití a rovněž nepomohla k obnově důvěry mezi dvěma hlavními národy v zemi. Jak představitelé Makedonců, tak Albánců tu a tam podněcují mezietnickou nevraživost, která se přenáší i na dění v ulicích. Zvnějšku nemožná koalice populistických stran VMRO-DPMNE a BDI je harmonickou symbiózou vzájemně nepřátelských myšlenkových proudů, které na sebe vzájemně útočí, aby vymezily svého nepřítele a zároveň získaly podporu cílového elektorátu. A nemálo voličů jim dává za pravdu.
VMRO-DPMNE se snaží dostát své velkomakedonské politice zveličování národních dějin a vyzdvihování kultu starověké Makedonie přejmenováváním budov po celé zemi (Skopské letiště Alexandra Velikého, Aréna Filipa II. Makedonského aj.) a stavěním pseudoantických staveb (socha Alexandra Velikého ve Skopji, vítězný oblouk aj.). V době hospodářské krize tak zbytečně utrácí desítky milionů eur za projekty ryze propagandistického účelu. Z deklarované prozápadní politiky zbyly jen sliby a ignorace ze strany Evropské unie. BDI na druhou stranu atakuje všechny snahy stavět kostely a jiné církevní stavby na řadě míst ve Skopji, které považuje za součást i svých národních dějin.
V této zjitřené atmosféře se pak jeví úkladná vražda pěti rybařících Makedonců 12. dubna u Smiljkovského jezera jako rozbuška nedozírných následků. Spekulace o národnostně motivovaném zločinu ukončila o tři týdny později razie 800 policistů v převážně albánských vesnicích v blízkosti Skopje. Výsledkem největším manévrů bezpečnostních složek za poslední léta bylo zabavení množství zbraní, propagačních materiálů UÇK a dvacet zatčených osob albánského původu, které byly následně označeny za islámské teroristy. Z hrůzného masakru bylo nakonec obviněno pět mužů, z nichž dva toho času na útěku v sousedním Kosovu. Reakce albánského obyvatelstva na sebe nenechala dlouho čekat; 4. a 11. května se shromáždilo několik tisíc lidí v centru Skopje a demonstrovalo proti spojení Albánců s terorismem.
Situace ve Skopji, ale i celé Makedonii je napjatá. V nejbližších dnech se uskuteční další masová shromáždění. Stále častěji jsou veřejně páleny vlajky, tu makedonská, tu albánská. Napětí na stadionech a v ulicích roste, ale vládnoucí koalice svůj podíl na rozdmýchávání násilí popírá. Jestliže představitelé Makedonců a Albánců v tuto chvíli nezasáhnou a rázně neukončí provokace z obou stran, Makedonie je odsouzena k hluboké vnitřní krizi, která může brzy přerůst v regulérní občanskou válku. Do případného konfliktu se jistojistě nepřímo zapojí i sousední země, v prvé řadě Kosovo a Albánie. VMRO-DPMNE a BDI hrají nebezpečnou a bezohlednou hru, kterou není schopna zastavit ani parlamentní opozice, ani potlačená občanská společnost. Evropská unie prozatím mlčí.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Poznámka: Komentáře mohou přidávat pouze členové tohoto blogu.