Ve Srebrenici pohřbeno 127 obětí války

V obci Potočari u východobosenské Srebrenice se uskutečnila pietní akce s uložením ostatků 127 obětí genocidy, které byly zabity vojáky a policisty Republiky Srbské v červenci roku 1995. Události mimo jiné přihlížel bosňácký člen kolektivního předsednictva Bakir Izetbegović, záhřebský starosta Milan Bandić, předseda marginální Liberálně demokratické strany ze Srbska Čedomir Jovanović a turecký ministr zahraničí Mevlüt Çavuşoğlu. Představitelé Republiky Srbské hromadný pohřeb jako v minulosti bojkotovali, vládním činitelům Srbska organizační výbor vzkázal, aby raději nepřijížděli.

Na hřbitově v Potočarech dosud nalezlo věčný klid 6377 zabitých obyvatel východní Bosny. Dalších 225 obětí je pochováno na jiných místech. Identifikace se zdařila celkem u 6959 osob, vzhledem k nekompletnosti těl ale jejich rodiny vyčkávají s oficiálním pohřbem. O složitosti práce svědčí fakt, že odborníci museli ztotožnit na 170 000 kusů kosterního materiálu ze 430 lokací, v tom 94 masových hrobů. Úhrnný počet obětí se odhaduje na 7745, ostatky několika set lidí se dosud nepodařilo nalézt nebo je nelze identifikovat.

Za zločiny ve Srebrenici a jejím okolí bylo Tribunálem pro bývalou Jugoslávii v Haagu odsouzeno dvacet osob, mezi nimi Radovan Karadžić, prezident Republiky Srbské. Stejný verdikt se letos očekává i v případě Ratka Mladiće, náčelníka generálního štábu Republiky Srbské.

Romský přínos hudbě

V zemích bývalé Jugoslávie na přelomu tisíciletí žilo přinejmenším čtvrt milionů Romů. Mnozí z nich živořili na okraji společnosti, ve vesnických nebo městských ghettech, ale přece jen se našli i tací, kteří v nepřejícím prostředí uspěli. Romská stopa je obzvláště patrná v hudbě, k níž měli coby hmotně strádající vyděděnci neobyčejně blízko.

Bakija Bakić (Vranje, 1923–1989) byl slavný trumpetista.

Šaban Bajramović (Niš, 1936–2008) byl věhlasný zpěvák srbské a romské lidové hudby. Jeho skladba Đelem, Đelem se stala romskou hymnou.

Vida Pavlović (Futog, 1945–Bělehrad, 2005) byla úspěšná zpěvačka srbské a romské lidové hudby.

Usnija Redžepova (Skopje, 1946–Bělehrad, 2015) byla makedonsko-srbská zpěvačka a herečka romsko-tureckého původu z Makedonie.

Muharem Serbezovski (Skopje, 1950) je zpěvák, spisovatel a překladatel.

Šaban Šaulić (Šabac, 1951) je široce známý zpěvák, hudebník a producent tradiční i modernizované lidové hudby.

Zorica Brunclik (Smederevo, 1955) je populární zpěvačka tradiční i modernizované lidové hudby.

Ljubomir „Ljuba“ Aličić (Šabac, 1955) je proslavený zpěvák popové-folkové hudby.

Sinan „Siki“ Sakić (Loznica, 1956) je popový a folkový zpěvák.

Đorđe „Đole“ Đogani neboli Hamit Đogaj (Bělehrad, 1960) je zpěvák, hudebník, tanečník a choreograf.

Zlata Petrović (Bělehrad, 1962) je úspěšná zpěvačka.

Verica Šerifović (Kragujevac, 1963) je zpěvačka popové a folkové hudby.

Džej Ramadanovski (Bělehrad, 1964) je proslavený zpěvák.

Boban Marković (Vladičin Han, 1964) je hudebník, někdy označovaný za nejlepšího trumpetistu Balkánu.

Marija Šerifović (Kragujevac, 1984) je popová zpěvačka. Roku 2007 zvítězila v mezinárodní soutěži Eurovision Song Contest.

Slavnostně otevřena mešita Ferhadija

V Banja Luce byla slavnostně otevřena mešita Ferhat-paši, která byla zničena srbskými extremisty roku 1993. Slavnostního aktu se zúčastnili nejvyšší političtí činitelé Bosny a Hercegoviny, reisu-l-ulema Husein-ef. Kavazović, nejvyšší islámský duchovní v zemi, turecký premiér Ahmet Davutoğlu a několik tisíc hostů z celé Bosny a Hercegoviny. Na bezpečný průběh ceremonie dohlíželo na tisíc příslušníků bezpečnostních sil Republiky Srbské.

Lidově zvaná Ferhadija byla postavena roku 1579 na popud Ferhat-paši Sokoloviće, osmanského místodržícího v Bosně a zakladatele Banja Luky. Jak bylo tehdy v osmanské říši zvykem, městské obyvatelstvo tvořili dominantně muslimové, čemuž odpovídala i architektura, křesťané se do něj začali stěhovat až od poloviny 19. století. Roku 1950 byla skvostná mešita prohlášena za kulturní památku Bosny a Hercegoviny, později se dočkala i zápisu na seznam UNESCO. Bez větších škod přečkala i velké zemětřesení roku 1969, které silně poškodilo Banja Luku a přilehlé okolí. Osudnou se jí stal až krvavý rozpad Jugoslávie.

Během sčítání lidu roku 1991 statistici zaznamenali, že v Banja Luce žije 143 tisíc lidí, z toho 70 tisíc Srbů, 28 tisíc Bosňáků (Muslimů) a 16 tisíc Chorvatů. Počátkem dubna 1992, kdy se v zemi rozhořívala válka, se města zmocnili ozbrojení srbští separatisté, kterým ochotně sekundovala vládní Srbská demokratická strana. Mnozí nesrbští obyvatelé se dali na útěk, odhadem 15 tisíc jich ale zůstalo obklíčeno ve městě; tu museli čelit šikaně, úřední zlovůli, nemálo jich skončilo v koncentračních táborech nebo rovnou přišlo o život. Zbylí Bosňáci a Chorvaté byli z města vypovězeni roku 1993, kdy došlo i ke zničení všech šestnácti zdejších mešit.

První na řadě se ocitla Ferhadija, která byla stržena výbušninami 7. května 1993 neznámými pachateli. Její destrukce proběhla natolik důkladně, že po ní nezbyly ani základy. Na uprázdněném místě poté vzniklo improvizované parkoviště. Po skončení válečného konfliktu se Islámské společenství v Bosně a Hercegovině pokoušelo zničenou památku obnovit, úřady Republiky Srbské mu v tom ale všemožně bránily. Teprve až po nátlaku mezinárodního společenství došlo k udělení příslušného stavebního povolení. Slavnostní položení základního kamene 7. května 2001 se nicméně neobešlo bez incidentu. Zhruba 4 tisíce srbských nacionalistů tehdy kameny zaútočily na muslimské objekty ve městě a 300 návštěvníků, přičemž jedna osoba následkům zranění podlehla. Ani poté však obnova neprobíhala bez problémů. Tradiční způsob výstavby se ukázal jako finančně mimořádně náročný; celkové náklady přesáhly 5 milionů eur, nemalou částí přispěla i turecká Agentura pro rozvoj a spolupráci a Vláda Republiky Srbské.

Ferhadija je v pořadí patnáctou obnovenou mešitou v Banja Luce, na své otevření čeká ještě Arnaudija, postavená roku 1594 a zničená 7. května 1993. Muslimské svatostánky se tak pomalu vracejí do každodenního života města na řece Vrbasu, jeho muslimští obyvatelé ale nikoli, do předválečných domovů se jich vrátily sotva 3 tisíce.

Srbské parlamentní volby bez překvapení

Parlamentní volby v Srbsku bez překvapení vyhrála koalice vládnoucí centristické Srbské pokrokové strany (SNS), která získala přes 48 % hlasů, tedy zhruba stejně jako před čtyřmi lety. Druhou v pořadí je koalice taktéž vládní Socialistické strany Srbska (SPS). Pětiprocentní hranici pro vstup do sněmovny překročili i nacionalisté ze Srbské radikální strany (SRS) s 8 % a tři menší liberálně levicová uskupení, čtyři strany budou také zastupovat zájmy maďarské, bosňácké a albánské menšiny. Těsně pod censem skončila nacionalistická koalice Demokratické strany Srbska a hnutí Dveri, kvůli opakování hlasování v některých obvodech se ale tato skutečnost může nakonec změnit. V jednokomorovém parlamentu přesto zasedne dvacítka politických uskupení.

Původně se 24. dubna měly konat pouze volby místní a regionální do parlamentu Vojvodiny, předseda vlády Aleksandar Vučić (SNS) ale v lednu s pomocí prezidenta a zároveň spolustraníka Tomislava Nikoliće překvapivě rozpustil i dosud řádně fungující parlament. V situaci, kdy vládní koalice vyšla z předešlých voleb s 63 % hlasů a ziskem 202 poslaneckých křesel z 250, bylo jasné, že obě sbratřené koalice utrpí výrazné ztráty. Sama SNS přitom ztratila čtvrtinu poslaneckých křesel (pokud DSS-Dveri nakonec překročí census), byť má stále mimořádně silné postavení, a nyní musí počítat s houževnatější opozicí. Vučićův krok lze vysvětlit jedině snahou udržet se déle u moci a posílit vliv SNS v regionech a Vojvodině, což se mu více než podařilo – strana poprvé od svého vzniku utvoří vládu v této autonomní oblasti. Ambiciózní premiér zároveň významně oslabil svého koaličního partnera, na něhož fakticky shodil veškeré neúspěchy své vlády a připravil jej také o dlouhodobého politického spojence v podobě strany PUPS.

Radovan Karadžić odsouzen na 40 let vězení

Mezinárodní soud pro bývalou Jugoslávii v Haagu odsoudil k 40 letům odnětí svobody někdejšího prezidenta Republiky Srbské v Bosně a Hercegovině Radovana Karadžiće. Politika tribunál mimo jiné uznal vinným z válečných zločinů, zločinů proti lidskosti, obléhání Sarajeva a genocidy ve Srebrenici.

Radovan Karadžić se narodil 19. června 1945 v černohorské obci Petnjica. Roku 1960 se přestěhoval do Sarajeva, kde následně vystudoval psychiatrii na místní univerzitě a našel si trvalé zaměstnání. Roku 1984 byl zatčen a poté obviněn ze zpronevěry a podvodu, za což si vysloužil trest tří let odnětí svobody. V této době se myšlenkově sblížil s nacionálně orientovanými srbskými spisovateli Dobricou Ćosićem a Matijou Bećkovićem.

Karadžić v červenci 1990 spoluzaložil a vedl nacionálně orientovanou Srbskou demokratickou stranu v Bosně a Hercegovině, která v prvních svobodných volbách v této jugoslávské republice získala většinu hlasů srbské komunity. Sám Karadžić ale nevykonával žádnou politickou ani státnickou funkci, třebaže jeho strana společně s bosňáckými a chorvatskými nacionalisty utvořila vládní koalici. Rozdílné pohledy bosenskohercegovských národů na budoucí uspořádání Jugoslávie nakonec začátkem roku 1992 vedly k vyhlášení suverenity a následně nezávislosti Bosny a Hercegoviny, kterou ale SDS neuznala a proti zbývajícím dvěma národům zahájila válku. SDS ovšem ještě před mezinárodním uznáním Bosny a Hercegoviny založila separatistický stát Republiku Srbskou. Karadžiće v nesmlouvavé politice aktivně podporoval i srbský prezident Slobodan Milošević, který bosenským Srbům prostřednictvím Jugoslávské lidové armády zpočátku poskytoval všestrannou materiální pomoc. Během bosenské války se armáda a policie Republiky Srbské dopustily mimořádně ohavných zločinů, které svou zuřivostí a rozsahem nesnesou srovnání s jednáním protivníků.

SDS vyhrála volby v Republice Srbské i v září 1996, prvním poválečném volebním klání, ale po vydání mezinárodního zatykače na Radovana Karadžiće v létě a na podzim 1995 a nátlaku mezinárodního společenství se její nezpochybnitelný vůdce dobrovolně stáhl do ilegality. S pozměněnou identitou se poté skrýval až do 21. července 2008, kdy byl zatčen v Bělehradě a vydán do nizozemského Haagu. V té době vystupoval jako alternativní léčitel Dragan Džabić, jehož výrazným rysem byl mohutný bílý plnovous.

Hlavní líčení s někdejším vysokým představitelem Republiky Srbské bylo zahájeno 26. října 2009 a trvalo celkem 498 dní. Senát vyslechl 586 svědků, z toho 337 obžaloby a 248 obhajoby a jednoho předvolal sám, a do procesu zařadil na 11 500 důkazních prostředků.

Více na http://www.icty.org/en/case/karadzic/4

Lidské ztráty ve válečných letech 1914–1918

Odhaduje se, že na území budoucího Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (Jugoslávie) v letech 1914–1918 zemřelo asi 1,9 milionu lidí, mezi nimi vojáci v uniformách různých armád i civilisté mnohých národností.

Bitva na řece Kolubara listopad–prosinec 1914

Bosna a Hercegovina

Bývalá osmanská provincie sloužila jako jedno ze dvou seřadišť rakousko-uherské armády před útokem na Srbsko. Po neúspěšné bitvě u Ceru početně slabší Srbové přešli do protiútoku a na řadě míst nepřátele zatlačili až k hraniční řece Drině; některé jednotky dokonce vstoupily na bosenskohercegovské území. Bitva na Drině probíhala v září a počátkem října roku 1914, než byli Srbové opětovně zatlačeni na své území. Během srbského protiútoku před invazním vojskem do vnitrozemí Bosny utekly či byly nuceně evakuovány desetitisíce místních (muslimských a srbských) civilistů.

Rakousko-Uhersko vojáky z Bosny a Hercegoviny nasazovalo na jihovýchodní (srbské) a východní (ruské) frontě a po italském vyhlášení války roku 1915 je posílalo taktéž na jižní frontu. Během války bylo odvedeno 291 498 mužů neboli 16,3 % obyvatelstva, výcvikem ale prošlo přes 660 000 mužů. V boji padlo asi 38 000 mužů a dalších 51 815 bylo zraněno či se nakazilo různými nemocemi (např. tyfem a zákopovou horečkou). Oběti mezi civilisty nejsou známy; řádově se jednalo o tisíce násilně usmrcených a další desetitisíce zemřely hladem a nemocemi. Obzvláště kruté perzekuci ze strany okupačního režimu čelilo srbské obyvatelstvo – rakousko-uherské úřady takřka celou bosenskosrbskou politickou a kulturní elitu internovalo v početných táborech (Aradu, Doboji aj.) a podporovalo chorvatské a muslimské domobranecké jednotky v útocích na bezbranné Srby. O decimování celkové populace svědčí i srovnání počtu lidí roku 1910 a 1921. Z výchozích 1,898 mil. za jedenáct let pokleslo na pouhých 1,890 mil.

Černá Hora

Během války zhynulo nebo bylo zraněno asi 20 000 černohorských vojáků. Nicméně je třeba uvážit, že Černá Hora v První balkánské válce měla dalších 3500 padlých a 6500 zraněných a v Druhé 150 mrtvých a 700 vyřazených z boje. Při sčítání lidu roku 1909 v Černé Hoře žilo 317 856 lidí (reálně ale 220–240 000), kdežto roku 1921 jen 199 227 (včetně dobytého území v Balkánských válkách).

Chorvatsko

Novodobé Chorvatsko se do roku 1918 skládalo z víceméně samosprávných celků v rámci Rakouska-Uherska, a to konkrétně bánského Chorvatska-Slavonie, Dalmácie a Istrie (Rakouského přímoří). Jestliže roku 1910 v Chorvatsku žilo 3,461 milionu lidí, o jedenáct let později jen 3,443 milionu. Odhaduje se, že za války zahynulo 190 000 obyvatel. Jiné zdroje uvádějí 137 000 padlých vojáků původem z Chorvatska a dalších 109 000 lidí, povětšinou civilistů, podlehlo nemocem a hladu.

Srbsko

Krátce před válkou v království žilo asi 4,5 milionu obyvatel. Přesný počet obyvatel vzhledem k rozšíření země po Balkánských válkách nelze s jistotou potvrdit. Užší Srbsko k roku 1910 obývalo 2,922 milionu lidí. K nim přibyly nově dobyté kraje Kosovo a Metochie, Sandžak a oblast Bujanovce, kde roku 1913 žilo 680 tisíc lidí, a Vardarská Makedonie. Běžně se uvádí, že během čtyřletého konfliktu padlo 1 250 000 lidí  (bezmála třetina populace!) a dalších 728 148 utrpělo zranění. Toto číslo se však zdá poněkud přehnané a zřejmě jednou projde výraznou proměnou. Roku 1921 mělo Srbsko bez Vojvodiny 4,133 milionu obyvatel (z toho 857 tisíc v Makedonii).

Uprchlíci a Balkán

Nynější uprchlická krize ukazuje celou řadu nevšedních jevů. Třebaže jsou s nelegální migrací nejčastěji spojováni válkou stíhaní Syřané, Afghánci, Iráčané a Eritrejci, nezanedbatelnou část běženců v Evropské unii tvoří obyvatelé balkánských zemí, které EU považuje za bezpečné a ekonomicky poměrně stabilní.

V první polovině roku 2015 bylo v EU zaznamenáno 398 895 prvožadatelů o azyl, z toho 154 055 (39 %) odpadlo na Německo, hlavní cílovou destinaci běženců, 65 485 (16 %) na Maďarsko, první hraniční zemi schengenského prostoru na tzv. balkánské cestě. Mediálně zmiňovaná Itálie evidovala „pouze“ 30 145 (8 %) případů, Francie 29 460 (7 %), velmi žádané Švédsko pak 25 710 (6 %) a Spojené království 14 800 (4 %). Česko ve stejný čas přijalo žádost o azyl 635 (0,2 %!) osob.

V prvním kvartálu bylo přitom odevzdáno 185 695 žádostí. Dle zemí původu následují Kosovo 48 870 (26 %), Sýrie 29 095 (16 %), Afghánistán 12 910 (7 %), Albánie 8140 (4 %), Irák 7295 (4 %) a Srbsko 6335 (3 %). Z celkového počtu azylantů stěží uvěřitelných 67 665 (36 %) osob pocházelo ze západního Balkánu, sestupně po zemích Kosovo, Albánie, Srbsko, Makedonie 2165, Bosna a Hercegovina 1550 a Černá Hora 605.

Ve druhém kvartálu bylo předáno již 213 200 žádostí. Dle zemí původu následují Sýrie 43 995 (21 %), Afghánistán 26 995 (13 %), Albánie 17 665 (8 %), Irák 13 930 (6 %), Kosovo 10 045 (5 %) a Eritrea 9185 (4 %). Z úhrnného počtu 38 265 (18 %) osob pocházelo z Balkánu, sestupně po zemích Kosovo, Albánie, Srbsko 4825, Makedonie 2640, Bosna a Hercegovina 1635 a Černá Hora 1455.

Jen během první poloviny roku 2015 se z šestice balkánských států na cestu za štěstím do vyspělejší části Evropy vydalo 105 930 lidí, v posledních dvanácti po sobě následujících měsících pak ohromujících 164 650 (Kosovo 88 495, Albánie 33 825, Srbsko 23 730, Makedonie 8485, Bosna a Hercegovina 7400 a Černá Hora 2715), což je nejvíce od válek v 90. letech. Téměř každý pátý žadatel o azyl mezi červnem 2014 a 2015 pocházel ze západního Balkánu, přičemž šance na získání pobytu se pohybovala mezi 1 a 6 %.

Kumulativní souhrn žadatelů odráží podstatně dramatičtější situaci. Do konce června 2015 na území EU čekalo na vyřízení azylu přibližně 592 000 osob – zhruba tolik obyvatel má i Lucembursko –, z toho 305 800 (52 %) v Německu, 56 000 (9 %) ve Švédsku, 48 300 (8 %) v Itálii, 36 100 (6 %) ve Francii, 29 400 (5 %) ve Spojeném království a 29 200 (5 %) v Řecku. V loňském roce to přitom bylo 365 000 žádostí, což činí meziroční nárůst o 62 %.

Podrobnější statistika ukazuje, jak nestřežení vnějších hranic Evropské unie postupně vede k zesilování přistěhovalecké vlny. Na přelomu roku 2014 a 2015 desetitisíce migrantů z Kosova a Albánie, veskrze etničtí Albánci, před zraky mediálního světa prokázaly, že Maďarsko není schopno střežit vnější hranice EU a bezpečnostní složky pouštějí nově příchozí hlouběji do vnitrozemí. Na toto zjištění s malým zpožděním zareagovali uprchlíci v okolních zemích, konkrétně v Turecku, Libanonu, Libyi a Egyptě, kde pobývají váleční běženci ze Sýrie, Iráku a Eritreje. V poslední době se ale na strastiplnou cestu do Evropy častěji vydávají i lidé ze vzdálenějšího kruhu zemí (Afghánistánu, Pákistánu, Nigérie, Bangladéše aj.), kde převážejí ekonomické důvody nad těmi politickými. 

Zdroje:

www.pewresearch.org/fact-tank/2015/09/30/europes-asylum-seekers-who-they-are-where-theyre-going-and-their-chances-of-staying/
http://ec.europa.eu/eurostat/statistics-explained/index.php/Asylum_quarterly_report
http://ec.europa.eu/eurostat/documents/2995521/6996925/3-18092015-BP-EN.pdf/b0377f79-f06d-4263-aa5b-cc9b4f6a838f