Fotbal není jen hra

Fotbalová reprezentace Bosny a Hercegoviny je podle červnového žebříčku mezinárodní federace FIFA na 15. místě z 207 registrovaných národních týmů. Ze zemí bývalé Jugoslávie je výše položené jen Chorvatsko, které obsadilo 4. příčku. Chorvatští a bosenští fotbalisté tak směle navazují na zlaté období jugoslávské kopané, která dvakrát uhrála čtvrté místo na mistrovství světa (1930, 1962), dvakrát druhé místo na mistrovství Evropy (1960, 1968), jednou zlato (1960) a třikrát stříbro (1948, 1952, 1956) na letních olympijských hrách. Stojí rovněž za připomenutí, že v evropské lize mistrů v sezóně 1965/1966 vybojoval druhé místo bělehradský FK Partizan a v letech 1990/1991 dokonce zvítězila Crvena zvezda.

Někdejší Socialistická republika Bosna a Hercegovina nepatřila k jugoslávské fotbalové líhni, ale i tak o sobě dávala často vědět. Celkem třikrát se jí podařilo získat republikový titul šampiona, a to v sezónách 1966/1967 FK Sarajevo, 1971/1972 FK Željezničar a 1984/1985 FK Sarajevo.

Nadějný rozjezd bosenskohercegovského fotbalu ukončila až válka (1992-1995), v jejímž důsledku země přišla o veškeré sportovní zázemí a cenný lidský kapitál. Jugoslávská fotbalová liga se rozpadla a na jejích základech vznikly menší soutěže v hranicích nových států. Místní fotbal vstoupil do sdružení FIFA už roku 1996, ale dalších šest let v zemi působily dvě asociace (zvlášť pro Federaci Bosny a Hercegoviny a zvlášť pro Republiku Srbskou). Výsledky zdejší kopané nebyly nijak valné, a tak nepřekvapí, že docházelo k častému střídání trenérů i hráčů. Mnozí Chorvaté a Srbové odešli hrát do klubů a reprezentací sousedních států, které jim nabídly lepší materiální podmínky i šance bojovat o prestižní tituly.

Nový impuls do hry přinesla až změna na postu trenéra národního týmu. V červenci 2008 se jím stal kdysi průměrný hráč NK Dinamo Zagreb a od roku 1963 trenér mnoha evropských klubů Miroslav „Ćiro“ Blažević. Nabuzené mužstvo porazilo celou řadu kvalitních soupeřů a již mělo nakročeno na kvalifikaci na mistrovství světa v roce 2010. V zápase o první místo ve skupině ho však porazilo zaslouženě lepší Portugalsko. Horkokrevný Blažević se záhy dostal do konfliktu jak s fotbalovým svazem, tak bosenskohercegovskými fanoušky, kteří těžce nesli jeho nevybíravé chování vůči populárním hráčům, a v prosinci 2009 na svůj post rezignoval. I navzdory osobitým způsobům nelze popřít, že pod Bažovićevým vedením národní tým zaznamenal úctyhodný pokrok – ze 74. místa v žebříčku FIFA se vyšplhal na nové maximum 33. příčky.

Nesporné kvality týmu rozpoznal i nový kouč, dlouholetý hráč FK Sarajevo a Paris Saint-Germain a trenér mnoha tureckých klubu Safet „Pape“ Sušić. Ten se ujal funkce v prosinci 2009 a vykonává ji doposud. Pod jeho taktovkou reprezentace odehrála 32 her, z nichž 16 vyhrála a 9 prohrála. Sušić se osvědčil jako trpělivý lídr, který s reprezentanty umí dlouhodobě pracovat a i přes nezdary je dovede cíleně motivovat. Jeho zásluhou se do týmu přihlásili i nadějní hráči, kteří vyrůstali v zahraničí. Do mužstva se mu však nepodařilo přivést talentované chorvatské a srbské hráče, a tak v něm dominují Bosňáci.

Raketový vzestup nicméně brzy zchladily administrativní problémy. FIFA začátkem roku 2011 odmítla nadále tolerovat stanovy zdejšího svazu, které počítaly se třemi prezidenty (po jednom z každého konstitutivního národa), a žádala pouze jednočlenné vedení. Odmítavé stanovisko fotbalových předáků vedlo k suspendování místní asociace. Následně vzniklo přechodné vedení v čele s fotbalovým internacionálem Ivicou Osimem, které zdárně ukončilo svou činnost až v prosinci 2012.

Současná národní sestava má 22 hráčů, z toho 18 Bosňáků, 3 Chorvaty a jednoho Srba. Mnozí fotbalisté vyrůstali a první zkušenosti nabývali v poválečné emigraci, Vedad Ibišević a Senad Lulić ve Švýcarsku, Miralem Pjanić v Lucembursku, Sejad Salihović a Jasmin Fejzić v Německu, Haris Medunjanin v Nizozemsku, Mensur Mujdža v Chorvatsku, Asmir Begović v Německu a Kanadě. Není bez zajímavosti, že neproduktivnější hráč Edin Džeko začínal svou veleúspěšnou mezinárodní kariéru v FK Teplice (2005–2007).

Národní tým Bosny a Hercegoviny má před sebou nadějné vyhlídky. V letech 2012-2013 se mu podařilo vybojovat první postupové místo ve skupině G na mistrovství světa v Brazílii, když opakovaně porazil Lichtenštejnsko, Lotyšsko, Litvu, Slovensko i favorizované Řecko. Společně s tím, jak rostly úspěchy, zvyšovala se i kvalita a sebevědomí hráčů. Těm dnes místní neřeknou jinak než draci (zmajevi). Bosenskohercegovský fotbal tak získal mimořádné privilegium spojovat zdejší národy, které za jiných okolností mají pro sebe jen velmi málo pochopení.

Sarajevo se bouří

Pátého dne měsíce června začaly masové projevy nesouhlasu s politickou elitou v Bosně a Hercegovině. Příčinou občanské neposlušnosti se stala neexistující zákonná úprava o rodných číslech. Ústavní soud loni zrušil platnost stávajícího zákona a celostátní vládě uložil ve lhůtě do šesti měsíců připravit zákon nový. Politici z Federace Bosny a Hercegoviny a Republiky Srbské se nicméně včas nedohodli na kompromisním řešení, a tak od 12. února tohoto roku matriky odmítají zapisovat novorozence. V této chaotické situaci vláda Republiky Srbské sáhla po dočasném řešení formou vlastního nařízení, kdežto Federace BaH, která se utápí v politické krizi a jejíž kabinet celé měsíce nezasedá, k žádnému nápravnému kroku nesáhla.

Když se nespokojení Sarajevané prvního dne vydali na náměstí před budovou parlamentu a vlády, ani zdaleka netušili, jaký ohlas tím vyvolají. Hybnou silou demonstrantů byl dojemný příběh těžce nemocné tříměsíční dívenky Belminy Ibriševićové, jež kvůli chybějícímu rodnému číslu nemohla odcestovat na léčení do ciziny. Politici se zalekli občanského odporu a vláda okamžitě vydala provizorní nařízení na šest měsíců. To však rozzlobené občany neuspokojilo.

Druhého dne třítisícový dav svůj nátlak vystupňoval. Skupinky demonstrantů za přihlížení policie zablokovaly východy z vládního komplexu s pohrůžkou, že pokud nebude přijato trvalé řešení, nikoho nepustí ven. V budově se v té době nacházely stovky zaměstnanců a zhruba 350 cizinců, kteří se účastnili zasedání Evropského fondu pro jihovýchodní Evropu. Kolem čtvrté hodiny ranní však Sarajevané ustoupili a po dohodě s vysokým představitel OSN v Bosně a Hercegovině Valentinem Inzkem všechny nechali odejít.

Srbští a chorvatští představitelé v celostátních orgánech se posléze označili za rukojmí a odmítli se vrátit do úřadů, dokud jim nebude garantována bezpečnost. Kdo a jak ji má garantovat, ale neupřesnili. Mediálně se tak svou neschopnost odpovědně vykonávat svěřené funkce pokusili přeonačit na zmanipulované řádění ulice a nepřiměřený nátlak Bosňáků. Politici z Republiky Srbské zašli ještě dál a vyjádřenou nespokojenost s jejich nečinností označili za útok na Srby a jejich samosprávnou entitu. Srbská veřejnost ovšem na jejich výpady nezareagovala nijak dramaticky, a tak od krajně nacionalistické rétoriky brzy upustili. Nešlo přehlédnout, že Sarajevany podpořilo nemálo lidí i z Banja Luky. 

Nikdo z politiků přitom nebyl schopen rozumně vysvětlit, proč nedošli ke shodě. Bosňáci tvrdí, že Republika Srbská se záměrně snaží omezit jednu z mála celostátních pravomocí, která vládě zůstala. Srbové se hájí, že chtějí, aby matriční obvody nepřekračovaly hraniční linii mezi Federací BaH a Republikou Srbskou.

Sarajevský příklad se ujal i v dalších městech po celé Federaci BaH. Dvanáctého června se ozvali i nespokojení studenti v Banja Luce. Původně zakázaný protest se nesl v duchu odporu proti dlouhodobě nevybíravému chování politiků z Republiky Srbské a těžkému životu studujících mladých lidí.

Odhodlání vytrvat třináctého června morálně podpořila tragická zpráva o úmrtí tříměsíční dívenky Beriny Hamidovićové, která bez rodného čísla a kvůli nezájmu úřadů podlehla těžké nemoci v Bělehradě. A třebaže nespokojených občanů v ulicích neubývá, jejich situace se v tuto chvíli jeví jako bezvýchodná. Za dva týdny odporu nedocílili téměř ničeho, ani náznaku zlepšení nynější těžké hospodářské a sociální situace. Aroganci vládnoucích vrstev nezmírnily ani starosti nových rodičů, ani utrpení jejich právě narozených dětí. Zákonodárci jim pouze hrubě vzkázali: vládneme, nerušit, anebo neúřadujeme.

V Srbsku objeven starověký Damastion

Srbským archeologům se podařil mimořádný objev, když na lokalitě Kale v obci Krševica poblíž hranice s Makedonií nalezli pozůstatky starověkého města. Třebaže terénní výzkum započal už roku 2001, teprve nyní se ukazuje jeho skutečný význam. Podle dosud nalezených předmětů, kterých je zhruba 5000, a dalších indicií a hypotéz zdá, že jde o ztracený Damastion, kdysi významné hornické město bohaté na stříbro. Damastion byl původně důležitým sídlem ilyrského kmene Dardanů, které po vítězné válce obsadil Filip II. Makedonský, otec slavného dobyvatele. Totožnost města je nutné prokázat dalšími vykopávkami, na ty však archeologové momentálně nemají dostatek finančních prostředků.