Albánci oslavují sto let státnosti

V makedonské metropoli se 25. listopadu sešla politická elita albánského národa, aby oslavila sto let od vzniku státu Albánie. Hostitelem oslav byl Ali Ahmeti, předseda nejsilnější albánské strany v Makedonii, Demokratické unie pro integraci, který na akci pozval kromě jiného premiéra Albánie Saliho Berishu a Kosova Hashima Thaçiho.

Připomínka albánské státnosti ovšem nemá jen deklarativní charakter. Nelze přehlédnout, že za centrum oslav nebyla záměrně vybrána Albánie, jejíž vyhlášení roku 1912 je tímto připomínáno, ani Kosovo, které nezávislost získalo roku 2008, nýbrž makedonská Skopje, kde si Albánci svůj definitivní status stále ještě hledají. Albánská komunita v Makedonii má od podpisu Ochridské dohody z léta 2001, jež zažehnala eskalující občanskou válku, zaručena více než obvyklá menšinová práva, ale její požadavky stále narůstají. Třebaže je Ali Ahmeti a jeho strana součástí pravicové vládní koalice (z tohoto důvody oslavy zaplatil makedonský kabinet!), jeho dlouhodobým a zároveň nevyřčeným cílem je vytvoření územní autonomie a pak úplná nezávislost. Ahmetiho rétorika a ambice jej staví do role vůdce makedonských Albánců a jednoho z mluvčích albánského národa v celé jihovýchodní Evropě.

Na příkladu Makedonie a její nevyřešené národnostní otázky je vidět, že nacionalismus v Evropě 21. století je stále živý a plodný. Albánci s výrazným zpožděním usilují o to, co mnohá etnika získala v 19. a 20. století. Jak se zdá, evropská podoba nacionalismu zákonitě směřuje k státní nezávislosti (viz dnešní Katalánie a Skotsko). V Evropě přitom není národ, který by musel ve značném počtu žít ve třech zemích současně. Albánskému tlaku čelí makedonský a srbský nacionalismus, ale výsledek je více než jasný – albánský prostor se sjednocuje, a to i navzdory hranicím a přáním četných politiků.

Není generál jako generál

„Spadl nám kámen ze srce!“ Těmito slovy reagoval chorvatský ministerský předseda Zoran Milanović na rozhodnutí Mezinárodního soudního tribunálu pro bývalou Jugoslávii z 16. října zrušit tresty vězení pro chorvatské generály Ante Gotovinu a Mladena Markače. Původně je soud v dubnu 2011 odsoudil na 24 a 18 let odnětí svobody za zločinecké spiknutí proti srbskému národu v oblasti Krajina během války v letech 1991-1995. Další obviněný, generál Ivan Čermak, byl tehdy osvobozen. 

Jak napovídá věta z úvodu, osudy Ante Gotoviny a Mladena Markače jsou nerozlučně spjaty s chorvatským státem a jeho nejnovějšími dějinami. Generálové zosobňují nedotknutelný symbol toho nejcennějšího, co mohl jeden Chorvat v 90. letech 20. století své vlasti nabídnout – schopnosti, dovednosti a srdce v boji za posvátnou národní věc. A tou věcí byla nezávislost na Jugoslávii a zápas s chorvatskými Srby, kteří tuto nezávislost odmítali. Doba byla plná hesel o Chorvatsku, Chorvatech a všem chorvatském. Paralela s fašistickým Chorvatským nezávislým státem z let 1941-1945 nebyla od věci. Nabubřelá slova nicméně šla ruku v ruce s odvážnými činy, které ne vždy splňovaly morální kritéria. Byl to neopakovatelný čas, kdy se vedle prezidentského monolitu jménem Miroslav Tuđman rodil i obraz vojáka-hrdiny pod všezahrnujícím názvem Ante Gotovina. Abychom však pochopili chronologickou posloupnost vytváření tohoto mýtu, musíme si některé aktéry národního zbožštění představit o něco blíže. 

Ante Gotovina (*1955) coby osmnáctiletý námořník vstoupil do francouzské Cizinecké legie, v 80. letech působil ve francouzských bezpečnostních agenturách. V roce 1991 se zapojil do Sboru národní gardy, který na počátku 90. let suploval úlohu neexistující chorvatské armády. O tři roky později byl povýšen do hodnosti generála splitské oblasti. V té době se účastnil bojových akcí v Chorvatsku a Bosně a Hercegovině, které nakonec vyústily v úspěšnou operaci Bouře, jejímž cílem bylo zlomení odporu chorvatských Srbů a znovupřipojení jejich území k Chorvatsku. V roce 2000 byl po změně režimu penzionován, o rok později na něj Haagský soud vydal zatykač. Generál se ovšem rozhodl skrývat a na útěku strávil celých pět let. 

Mladen Markač (*1955) od dokončení univerzity na začátku 80. let působil na různých odděleních jugoslávského ministerstva vnitra. V roce 1991 se stal velitelem protiteroristické jednotky a následně byl jmenován do hodnosti generála. Roku 1994 byl vybrán za šéfa speciální policie při chorvatském ministerstvu vnitra. Na tomto postu se zúčastnil operací Blesk a Bouře, kterým padly za oběť stovky Srbů a tisíce jejich domů byly vypáleny. V roce 2000 byl penzionován a o čtyři roky později se dobrovolně vzdal Haagskému soudu. 

Osvobození archetypálních hrdinů Gotoviny a Markače a jejich okamžitý návrat do vlasti nemohl nenarazit na rozporuplné reakce. Na straně jedné generály na letišti a v ulicích Záhřebu vítaly desetitisíce rozjásaných lidí, na straně druhé bylo znát rozhořčení místních i regionálních Srbů. Současná levicová vláda v Záhřebu neskrývala nadšení, třebaže se v mnohém od Tuđmanovské éry distancuje, a nebyla schopna a ochotna připustit jakékoli pochybnosti o vině svých zasloužilých vojenských velitelů. Nikoho nezarmoutilo ani takřka 30 milionů eur, které za jejich obranu zaplatili chorvatští daňoví poplatníci. Pohledný Dalmatinec Ante Gotovina je persona, jejíž pověsti neuškodily ani okolnosti, za jakých utekl a pobýval mimo Chorvatsko; kdo mu vystavoval falešné doklady a platil jeho pětileté skrývání, je dosud neobjasněnou záhadou. Mladen Markač je v porovnání s ním bezejmenný občan. 

Srbští politici zopakovali svůj neměnný postoj o podjatosti soudu a jeho antisrbské činnosti. Nebrali při tom v úvahu, že obžaloba, ať už záměrně či z nedbalosti, přecenila své schopnosti a nebyla s to dokázat záměr generálů vyhnat a zmasakrovat krajinské Srby. Pokud by soud přece jen chtěl prokázat zločinecké spolčení, musel by nejprve vyslýchat a odsoudit jejich velitele, mj. náčelníka generálního štábu, ministra obrany a prezidenta republiky. Nikdo z nich však už není mezi živými. Obžaloba se namísto úmyslu měla zabývat samotnými zločiny, za které oba jmenovaní vzhledem k velitelské odpovědnosti nesou vinu, to se však z nepochopitelného důvodu nestalo. Nynější rozhodnutí soudu, který již zanedlouho zavře své brány, patří mezi ostudné případy neschopnosti OSN potrestat strůjce a vykonavatele bezpráví nad civilním obyvatelstvem. Generálové se svým lidem oslavují, slepá spravedlnost trpně postává kdesi v koutě.

Slovinsko a Srbsko musí odškodnit podvedené střadatele

Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku 6. října vydal kladné rozhodnutí ve věci sporu Emina Ališićová, Aziz Sadžak a Sakib Šahdanović versus Slovinsko a Srbsko, který se týkal výplaty zadržovaných úspor v bankách. Výše zmiňovaní bosenskohercegovští občané tak mají nárok na výplatu peněz, které měli uložené v někdejších pobočkách slovinské Lublaňské banky a srbské Invest banky a o něž přišli během rozpadu společného jugoslávského státu. Na začátku 90. let se oba státní bankovní domy stáhly do svých mateřských zemí a občanům dalších jugoslávských republik odmítly vyplácet jejich vklady. Situaci následně zkomplikovaly vlastnické změny a krach obou bank.

V případě Ališićové a Sadžaka slovinský stát Lublaňskou banku roku 1994 záměrně zlikvidoval, když z ní odčerpal všechna aktiva a ponechal jí jen pasiva. Nová lublaňská banka se staronovým vlastníkem připravila o úspory celkem asi 300 000 střadatelů z Bosny a Hercegoviny a Chorvatska, kteří své vklady i s úroky dnes odhadují na 800 milionů bývalých německých marek (z toho 635 milionů náleží bosenskohercegovským občanům). Srbské úřady evidují celkovou výši pohledávek klientů Invest banky i s úroky před jejím bankrotem roku 2003 na 87,6 milionů eur, samotní bosenskohercegovští střadatelé nicméně vyčíslili dluhy banky na bezmála 205 milionů eur.

Slovinská reakce na výrok soudu na sebe nenechala dlouho čekat. Premiér Janez Janša oznámil, že Lublaň podá odvolání v zákonné tříměsíční lhůtě a žádné úspory zatím nevyplatí. Slovinsko zastává názor, že pobočky Lublaňské banky v Záhřebu a Sarajevu byly převzaty nástupnickými státy, a tudíž nemusí hradit jejich pohledávky. Alpská republika mimoto nemá na tak vysoké kompenzace finanční prostředy, státní kasa se potýká s ohromnými potížemi a nejinak tomu je v samotné Nové lublaňské bance. Srbsko na rozhodnutí soudu zatím oficiálně nereagovalo, zřejmě však také podá dovolání. Soudní dvůr tak bude otázku vrácení starých vkladů projednávat znovu, jednat ale bude ve značném spěchu. Otázka chorvatských střadatelů může totiž ovlivnit letošní vstup Chorvatska do Evropské unie. Navíc soud má na stole dalších 1650 žalob zhruba 8000 podvedených klientů.

Pád jednoho biskupa

Srbskou pravoslavnou církví otřásá skandál spojený s působením kontroverzního biskupa zvornicko-tuzlanského Vasilije Kačavendy. Nejprve synod SPC 6. října nečekaně schválil Kačavendovu rezignaci ze zdravotních důvodů, současně jej ale požádal o setrvání v úřadu do nového církevního sněmu v květnu příštího roku. Krátce nato média začala šířit spekulace ohledně skutečného důvodu biskupova odchodu. Nejčastěji se hovoří o jeho spoluúčasti na vraždě mladého novice Miliće Blažanovića roku 1999 v klášteře Papraća. Blažanović byl údajně svědkem homosexuálních orgií v řadách pravoslavné církve. Jeho smrt je spojována s neochotou podvolit se biskupovi a snahou veřejně promluvit o dění v církvi.

Kačavenda má přitom za sebou velmi temnou minulost. Na začátku bosenské války odešel z biskupského sídla v Tuzle, kterou se tehdy marně pokoušeli dobýt vojáci Republiky Srbské, a přesídlil do většinově srbské Bijeljiny. Během války nechal v centru Bijeljiny postavit pravoslavný klášter s kostelem na parcelách vyhnaných Bosňáků a samovolně obsadil bývalé sídlo Okresního výboru Svazu komunistů Jugoslávie, které přestavěl na přepychové biskupské sídlo. V létě roku 1995 společně se srbskými vojáky vstoupil do právě dobyté Srebrenice. Krátce po válce nechal postavit dva pravoslavné kostely ve vypálených bosňáckých vesnicích Divič a Konjevići. Před nedávnem také posvětil stavbu kostela nad memoriálním centrem v Potočarech, kde jsou pohřbívány oběti srebrenického masakru. Pověstné jsou také jeho nacionalistické a antiislámské projevy. Během svého působení v úřadu byl vždy miláčkem čelných politiků ve vedení Republiky Srbské. V rámci SPC patřil ke konzervativnímu křídlu, které se vždy bránilo jakékoli formě křesťanského ekumenismu. Jeho nenadálé odvolání zřejmě souvisí s přiostřením frakčních bojů uvnitř církve, které dosud žádné Kačavendovy výstřelky nevadily a spíše je zametala pod koberec.

Infelix Bosnia, quo vadis?

Řada evropských států trpí krizí identity. Vláda zákona polevuje, politické elity postrádají kompetence, vize a schopnosti klást si cíle, hospodářství procházejí depresí, rozpadá se sociální smír budovaný v době poválečné konjunktury, roste nezaměstnanost, populace stárne a nové, mladší a plodnější obyvatelstvo přichází ze vzdáleného zahraničí.

Vedle shora uvedených momentů ke státní nestabilitě valnou měrou přispívá i národnostní pestrost. Všechny evropské státy, které nejsou etnicky homogenní, vykazují dodatečné společensko-ekonomické problémy, které ohrožují jejich stabilitu. Úměrně s rostoucím procentem etnicky/nábožensky/jazykově odlišného obyvatelstva, roste i možnost rozpadu státního celku: Spojené království (15 %), Ukrajina (22 %), Španělsko (25 %), Makedonie (35 %), Lotyšsko (38 %), Bosna a Hercegovina (50 %), Belgie (59 %). Švýcarsko je v tomto případě výjimečné. S etnicitou je propojena i územní a politická samospráva. Jestliže se menšiny nacházejí v autonomních celcích, pravděpodobnost jejich odtržení dramaticky roste, zvláště pokud jsou ekonomicky výrazně slabší či výkonnější než celostátní průměr.

Bosna a Hercegovina v tomto ohledu splňuje všechna kritéria země před rozpadem. Dobře viditelné je to na příkladu její neschopné politické reprezentace. Poslední celostátní volby se uskutečnily 3. října 2010, ale jmenování centrální vlády neboli rady ministrů proběhlo až 10. února 2012. Sestavování vlády na nižší úrovni– v entitách, ve Federaci Bosny a Hercegoviny a v Republice Srbské, netrvalo již předlouhých sedmnáct měsíců, ale přesto neúměrně dlouho. V prvním případě půl roku a ve druhém o polovinu času méně. Vlády na dalším stupni samosprávy, v kantonech Federace Bosny a Hercegoviny, vznikaly řadů měsíců, a některé nevznikly dodnes.

Ve složité zněti státní správy a samosprávy se před dvěma lety ve Federaci Bosny a Hercegoviny nejlépe zorientovala Sociálně demokratická strana (SDP) a v Republice Srbské Svaz nezávislých sociálních demokratů (SNSD). SDP získala silné postavení v kantonech a ve federálním parlamentu, SNSD ovládl parlament a úřad prezidenta Srbské. Také v 42členném celostátním parlamentu, který ze dvou třetin vybírají voliči ve Federaci a z jedné třetiny v Srbské, dominovaly tyto dvě strany. Společná vláda domněle spřízněných levicových partají však musela počkat až na rozřešení situace na nižší úrovni.

SDP chtěla nejprve vytvořit koaliční vládu ve Federaci. Zde však vznikl problém, protože se nepodařilo překonat etnické bariéry mezi Bosňáky, kteří tvoří tři čtvrtiny federální populace, a Chorvaty, jež představují asi pětinu obyvatelstva. Bosňácká postkomunistická SDP přizvala k vládě bosňáckou národoveckou Stranu demokratické akce (SDA), odmítla však spolupracovat s nejsilnějšími a zároveň nacionalistickými chorvatskými subjekty, Chorvatským demokratickým společenstvím (HDZ) a HDZ 1990. Nový kabinet neboli tzv. platforma, sestavený z SDP-SDA a malých chorvatských stran, posléze vznikl 17. března 2011 i navzdory obstrukcím ze strany HDZ-HDZ 1990 a ústavně sporném zasedání druhé komory federálního parlamentů, bez níž nelze ministry jmenovat. Sněmovnu národů vybírají parlamenty 10 kantonů, ve čtyřech z nich ovšem dominovala HDZ a HDZ 1990 a ta odmítala zvolit své delegáty. Nesourodá vládní koalice následně dala podnět ke vzniku vlád v šesti kantonech, kde měla většinu.

Sestavení vlády Republiky Srbské pod vedením Alexandra Džombiće bylo poměrně hladké. Republika Srbská je totiž centralizovaně řízená a po nedávné válce i etnicky monolitní. SNSD si udržel dominantní postavení a se dvěma malými partnery vytvořil pevnou koalici. Jedinou změnou byl odchod předsedy SNSD Milorada Dodika z funkce premiéra do křesla prezidenta. Opoziční Srbská demokratická strana (SDS) uznala svou porážku a přijala úlohu trpného pozorovatele.

Sestavování rady ministrů oproti entitám vyžadovalo mnohem více času, a to s ohledem na tři premisy:

1) Srbové a Chorvaté utvořili národnostní bloky, které sestávaly vždy ze dvou etnicky nejsilnějších stran: SNSD-SDS a HDZ-HDZ 1190. Oba tyto bloky se navzájem uznaly za legitimní a jediné reprezentanty politické moci mezi svými národy;

2) V případě vzniku centrální koalice toto uskupení bude vládnout na všech úrovních, což se fakticky dotkne jen Federace (federálního kabinetu a kantonálních vlád);

3) Předsedou kabinetu bude Chorvat, protože se musí dostát údajně zažitému principu etnické rotace.

Nyní záleželo, jak se zachovají představitelé Bosňáků. SDP a SDA byly ochotné spolupracovat s HDZ a HDZ 1990 na celostátní úrovni, ale již ne na ostatních stupních vládní správy a samosprávy. Chorvatští zástupci se tomu však rozhodně bránili. Po sáhodlouhém vyjednávání nakonec vládní koalice vznikla – ze svých pozic ustoupily všechny strany –, a to pod vedením Vjekoslava Bevandy z HDZ, rozpory tím ale překlenuty nebyly. Spíše se objevovaly nové. Kabinetem záhy otřásly spory mezi SDP a SDA ohledně kompromisního návrhu státního rozpočtu na rok 2012. SDA jej rezolutně odmítala pro údajnou antistátnost a v parlamentu hlasovala proti schválení. Třebaže návrh prošel, SDP se rozhodla spolupráci s SDA a dalšími koaličními partnery v červnu 2012 rychle ukončit. V rámci této změny byla předjednána kooperace s HDZ a HDZ 1190 a bosňáckou Stranou pro lepší budoucnost. Co přesně obsahuje dohoda s chorvatskými nacionalisty, se veřejnost dosud nedozvěděla. Socialisté se však ve svém kalkulu přepočítali, jelikož federální prezident odmítl jmenovat novou vládu. Jediným výsledkem tak bylo ochromení činnosti federálního kabinetu a rozpad vládních uskupení v kantonech, ovšem nikoli ku prospěchu SDP, ale naopak SDA, která se nehodlala vzdát dvacet let budovaných pozic. Od té doby Federace nemá akceschopnou vládu. Jediným řešením tak je rozpuštění parlamentu a vypsání nových voleb.

Agónii na celostátní úrovni ukončil proces vylučování celostátních ministrů z SDA, což se odehrálo od 5. července do 22. října. Mezitím se 7. října uskutečnily komunální volby, ve kterých SDP ve Federaci a SNSD v Srbské oproti roku 2010 utrpěly významné ztráty. Obě poraženecké strany se v téže době dohodly na utužení spolupráce, jejímž výsledkem byla nejprve eliminace SDA a následně podpis dohody o partnerství z 31. října 2012. Srbské strany přitom od léta požadovaly odchod předsedy SDP Zlatka Lagumžiji z postu celostátního ministra zahraničí a místopředsedy celostátního parlamentu Denise Bečireviće. Bečirević v mezistranických třenicích padl, ale Lagumdžija se udržel, a to jen díky zákulisním vyjednáváním s SNSD a HDZ. Kontroverzní dohoda SDP a SNSD, jejíž detaily veřejnost stále nezná, se dotýká změn volebního zákona, výběru státních žalobců a rozdělení finančních rezerv celostátního energetického závodu v řádu desítek milionů eur. O strukturálních reformách nebo euroatlantické integraci nepadlo ani slovo.

Nynější politickou situaci v Bosně a Hercegovině lze přirovnat k chaosu, nikdo nespolupracuje s nikým a zároveň všichni se všemi. Opozice je pozice i opozice zároveň, cílem jedněch i druhých je pouze exploatace státních úřadů a firem. Za viníka současného stavu je nejčastějí označována SDP, jejíž nesystémová politika zemi přináší stále nové a nové obtíže. Svůj podíl viny má i SDA, která se pod pláštíkem státotvornosti snaží svého bývalého spojence zničit a vrátit se k moci. Za destruktivní tandemem SDP-SDA nezaostává ani SNSD, který vedle katastrofické ekonomické politiky stále hlouběji tone do nacionálního populismu. Třebaže se zdá, že nová rada ministrů vznikne v nejbližších týdnech, klíčové problémy Bosny a Hercegoviny se tím nezmírní, natož pak vyřeší. Zemi vládnou neschopní, zato však vypočítaví lidé, kteří namísto zjednodušování mocenské pyramidy, vládnoucí soustavu ještě více komplikují a znepřehledňují. Obyvatelstvo, které za posledních dvacet let prošlo běsy války, poválečnou obnovou a divokým kapitalismem, je proti jejich řádění hluché a slepé. Alespoň prozatím.