Lidské ztráty ve válečných letech 1914–1918

Odhaduje se, že na území budoucího Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (Jugoslávie) v letech 1914–1918 zemřelo asi 1,9 milionu lidí, mezi nimi vojáci v uniformách různých armád i civilisté mnohých národností.

Bitva na řece Kolubara listopad–prosinec 1914

Bosna a Hercegovina

Bývalá osmanská provincie sloužila jako jedno ze dvou seřadišť rakousko-uherské armády před útokem na Srbsko. Po neúspěšné bitvě u Ceru početně slabší Srbové přešli do protiútoku a na řadě míst nepřátele zatlačili až k hraniční řece Drině; některé jednotky dokonce vstoupily na bosenskohercegovské území. Bitva na Drině probíhala v září a počátkem října roku 1914, než byli Srbové opětovně zatlačeni na své území. Během srbského protiútoku před invazním vojskem do vnitrozemí Bosny utekly či byly nuceně evakuovány desetitisíce místních (muslimských a srbských) civilistů.

Rakousko-Uhersko vojáky z Bosny a Hercegoviny nasazovalo na jihovýchodní (srbské) a východní (ruské) frontě a po italském vyhlášení války roku 1915 je posílalo taktéž na jižní frontu. Během války bylo odvedeno 291 498 mužů neboli 16,3 % obyvatelstva, výcvikem ale prošlo přes 660 000 mužů. V boji padlo asi 38 000 mužů a dalších 51 815 bylo zraněno či se nakazilo různými nemocemi (např. tyfem a zákopovou horečkou). Oběti mezi civilisty nejsou známy; řádově se jednalo o tisíce násilně usmrcených a další desetitisíce zemřely hladem a nemocemi. Obzvláště kruté perzekuci ze strany okupačního režimu čelilo srbské obyvatelstvo – rakousko-uherské úřady takřka celou bosenskosrbskou politickou a kulturní elitu internovalo v početných táborech (Aradu, Doboji aj.) a podporovalo chorvatské a muslimské domobranecké jednotky v útocích na bezbranné Srby. O decimování celkové populace svědčí i srovnání počtu lidí roku 1910 a 1921. Z výchozích 1,898 mil. za jedenáct let pokleslo na pouhých 1,890 mil.

Černá Hora

Během války zhynulo nebo bylo zraněno asi 20 000 černohorských vojáků. Nicméně je třeba uvážit, že Černá Hora v První balkánské válce měla dalších 3500 padlých a 6500 zraněných a v Druhé 150 mrtvých a 700 vyřazených z boje. Při sčítání lidu roku 1909 v Černé Hoře žilo 317 856 lidí (reálně ale 220–240 000), kdežto roku 1921 jen 199 227 (včetně dobytého území v Balkánských válkách).

Chorvatsko

Novodobé Chorvatsko se do roku 1918 skládalo z víceméně samosprávných celků v rámci Rakouska-Uherska, a to konkrétně bánského Chorvatska-Slavonie, Dalmácie a Istrie (Rakouského přímoří). Jestliže roku 1910 v Chorvatsku žilo 3,461 milionu lidí, o jedenáct let později jen 3,443 milionu. Odhaduje se, že za války zahynulo 190 000 obyvatel. Jiné zdroje uvádějí 137 000 padlých vojáků původem z Chorvatska a dalších 109 000 lidí, povětšinou civilistů, podlehlo nemocem a hladu.

Srbsko

Krátce před válkou v království žilo asi 4,5 milionu obyvatel. Přesný počet obyvatel vzhledem k rozšíření země po Balkánských válkách nelze s jistotou potvrdit. Užší Srbsko k roku 1910 obývalo 2,922 milionu lidí. K nim přibyly nově dobyté kraje Kosovo a Metochie, Sandžak a oblast Bujanovce, kde roku 1913 žilo 680 tisíc lidí, a Vardarská Makedonie. Běžně se uvádí, že během čtyřletého konfliktu padlo 1 250 000 lidí  (bezmála třetina populace!) a dalších 728 148 utrpělo zranění. Toto číslo se však zdá poněkud přehnané a zřejmě jednou projde výraznou proměnou. Roku 1921 mělo Srbsko bez Vojvodiny 4,133 milionu obyvatel (z toho 857 tisíc v Makedonii).

Uprchlíci a Balkán

Nynější uprchlická krize ukazuje celou řadu nevšedních jevů. Třebaže jsou s nelegální migrací nejčastěji spojováni válkou stíhaní Syřané, Afghánci, Iráčané a Eritrejci, nezanedbatelnou část běženců v Evropské unii tvoří obyvatelé balkánských zemí, které EU považuje za bezpečné a ekonomicky poměrně stabilní.

V první polovině roku 2015 bylo v EU zaznamenáno 398 895 prvožadatelů o azyl, z toho 154 055 (39 %) odpadlo na Německo, hlavní cílovou destinaci běženců, 65 485 (16 %) na Maďarsko, první hraniční zemi schengenského prostoru na tzv. balkánské cestě. Mediálně zmiňovaná Itálie evidovala „pouze“ 30 145 (8 %) případů, Francie 29 460 (7 %), velmi žádané Švédsko pak 25 710 (6 %) a Spojené království 14 800 (4 %). Česko ve stejný čas přijalo žádost o azyl 635 (0,2 %!) osob.

V prvním kvartálu bylo přitom odevzdáno 185 695 žádostí. Dle zemí původu následují Kosovo 48 870 (26 %), Sýrie 29 095 (16 %), Afghánistán 12 910 (7 %), Albánie 8140 (4 %), Irák 7295 (4 %) a Srbsko 6335 (3 %). Z celkového počtu azylantů stěží uvěřitelných 67 665 (36 %) osob pocházelo ze západního Balkánu, sestupně po zemích Kosovo, Albánie, Srbsko, Makedonie 2165, Bosna a Hercegovina 1550 a Černá Hora 605.

Ve druhém kvartálu bylo předáno již 213 200 žádostí. Dle zemí původu následují Sýrie 43 995 (21 %), Afghánistán 26 995 (13 %), Albánie 17 665 (8 %), Irák 13 930 (6 %), Kosovo 10 045 (5 %) a Eritrea 9185 (4 %). Z úhrnného počtu 38 265 (18 %) osob pocházelo z Balkánu, sestupně po zemích Kosovo, Albánie, Srbsko 4825, Makedonie 2640, Bosna a Hercegovina 1635 a Černá Hora 1455.

Jen během první poloviny roku 2015 se z šestice balkánských států na cestu za štěstím do vyspělejší části Evropy vydalo 105 930 lidí, v posledních dvanácti po sobě následujících měsících pak ohromujících 164 650 (Kosovo 88 495, Albánie 33 825, Srbsko 23 730, Makedonie 8485, Bosna a Hercegovina 7400 a Černá Hora 2715), což je nejvíce od válek v 90. letech. Téměř každý pátý žadatel o azyl mezi červnem 2014 a 2015 pocházel ze západního Balkánu, přičemž šance na získání pobytu se pohybovala mezi 1 a 6 %.

Kumulativní souhrn žadatelů odráží podstatně dramatičtější situaci. Do konce června 2015 na území EU čekalo na vyřízení azylu přibližně 592 000 osob – zhruba tolik obyvatel má i Lucembursko –, z toho 305 800 (52 %) v Německu, 56 000 (9 %) ve Švédsku, 48 300 (8 %) v Itálii, 36 100 (6 %) ve Francii, 29 400 (5 %) ve Spojeném království a 29 200 (5 %) v Řecku. V loňském roce to přitom bylo 365 000 žádostí, což činí meziroční nárůst o 62 %.

Podrobnější statistika ukazuje, jak nestřežení vnějších hranic Evropské unie postupně vede k zesilování přistěhovalecké vlny. Na přelomu roku 2014 a 2015 desetitisíce migrantů z Kosova a Albánie, veskrze etničtí Albánci, před zraky mediálního světa prokázaly, že Maďarsko není schopno střežit vnější hranice EU a bezpečnostní složky pouštějí nově příchozí hlouběji do vnitrozemí. Na toto zjištění s malým zpožděním zareagovali uprchlíci v okolních zemích, konkrétně v Turecku, Libanonu, Libyi a Egyptě, kde pobývají váleční běženci ze Sýrie, Iráku a Eritreje. V poslední době se ale na strastiplnou cestu do Evropy častěji vydávají i lidé ze vzdálenějšího kruhu zemí (Afghánistánu, Pákistánu, Nigérie, Bangladéše aj.), kde převážejí ekonomické důvody nad těmi politickými. 

Zdroje:

www.pewresearch.org/fact-tank/2015/09/30/europes-asylum-seekers-who-they-are-where-theyre-going-and-their-chances-of-staying/
http://ec.europa.eu/eurostat/statistics-explained/index.php/Asylum_quarterly_report
http://ec.europa.eu/eurostat/documents/2995521/6996925/3-18092015-BP-EN.pdf/b0377f79-f06d-4263-aa5b-cc9b4f6a838f