Nedělní sněm předních muslimských duchovních a učenců z Bosny a Hercegoviny i diaspory v Sarajevu vybral za nového vůdce, reisu-l-ulemu, stařešinu či velikého muftího, islámského společenství Huseina ef. Kavazoviće. Současný tuzlanský muftí byl vybrán hned v prvním kole, když pro něj hlasovalo 240 z 354 přítomných delegátů. Kavazović (*1964) byl mezi kandidáty nejmladší, ale k jeho přednostem patří mimořádná smířlivost a pracovitost. V 80. letech studoval na káhirské univerzitě al-Azhar, v roce 1992 se stal tuzlanským muftím, během válečných let poskytoval útěchu četným uprchlíků a sám byl dokonce vězněn, po konfliktu se energicky pustil do obnovy mešit a dalších islámských objektů po celé východní Bosně. Jeho diecéze je přitom svou rozlohou největší v Bosně a Hercegovině a utrpěla mimořádně vysoké škody. Kavazovićův předchůdce Mustafa ef. Cerić i navzdory své erudici a světové proslulosti po čtrnáct let svého mandátu bosenskohercegovské muslimy spíše rozděloval, než spojoval. Svými arogantními a radikálními projevy vzbuzoval rozpaky na všech stranách. Od Kavazoviće se očekává, že odcházejícího reise v mnoha ohledech překoná, mimo jiné potlačí vliv ortodoxních muslimů, ale v tuto chvíli není možné soudit, zda si důvěru v něj vloženou zaslouží. Mezi sekulárními muslimy je považován za Cerićova člověka, který přinejmenším půjde v jeho výrazných stopách.
Islámské společenství v Bosně a Hercegovině vzniklo jako nezávislá duchovní struktura de facto roku 1878, kdy Rakousko-Uhersko obsadilo tehdy ještě tureckou provincii Bosnu. Po dohodě se sultánem císař František Josef I. získal povolení jmenovat nejvyššího islámského duchovního v zemi, což učinil roku 1882, kdy posvětil volbu (pověření neboli menšuru do roku 1924 uděloval veliký istanbulský muftí) sarajevského muftího Hilmi ef. Omeroviće za nového reise. V tomto roce vznikla také pětičlenná rada, rijaset, jako nejvyšší muslimská náboženská autorita. Rijaset měl vliv na Zemskou vakufskou komisi, která spravovala formou nadace zhruba třetinu půdy v zemi, jmenoval a řídil soudy podle šarí'y v oblasti dědického a rodinného práva a v neposlední řadě dohlížel na muslimské školy, mekteby a medresy. Islámské společenství v letech 1899 až 1910 vedlo poměrně úspěšný boj za větší nezávislost na rakousko-uherských úřadech. Vznik Jugoslávie přinesl ovšem postupné omezování vlivu islámského společenství, organizace nejprve agrární reformou přišla a četné majetky a roku 1930 také o svůj autonomní status. Sídlem nového jugoslávského islámského společenství se po bosenském Sarajevu stal Bělehrad. Během války se organizace islámského společenství v důsledku těžkých bojů a lidských ztrát fakticky rozpadla, zcela nezávisle působily orgány pro bosenské, albánské a turecké muslimy. Po příchodu komunistů k moci se společenství dostalo pod státní dozor, roku 1946 jsou zrušeny autonomní islámské soudy a další islámské spolky a organizace, ženy už se nesmějí zahalovat. Přestože je islámské společenství i nadále silně centralizované, od poloviny 50. let není státní moc již tak represivní. Koncem 80. let většina muslimského obyvatelstva Bosny a Hercegoviny islám již nepraktikuje, ale válka v 90. letech v mnohých z nich probudila touhu vrátit se ke kořenům. Klíčovou roli v tomto procesu hrálo právě znovu ustavené a nezávislé bosenskohercegovské islámské společenství. Přestože na jeho činnost měly a mají vliv politické kruhy, tajná volba reise je světový unikát. Nikde jinde muslimové nemohou sami volit svého duchovního vůdce.
Islámské společenství v Bosně a Hercegovině vzniklo jako nezávislá duchovní struktura de facto roku 1878, kdy Rakousko-Uhersko obsadilo tehdy ještě tureckou provincii Bosnu. Po dohodě se sultánem císař František Josef I. získal povolení jmenovat nejvyššího islámského duchovního v zemi, což učinil roku 1882, kdy posvětil volbu (pověření neboli menšuru do roku 1924 uděloval veliký istanbulský muftí) sarajevského muftího Hilmi ef. Omeroviće za nového reise. V tomto roce vznikla také pětičlenná rada, rijaset, jako nejvyšší muslimská náboženská autorita. Rijaset měl vliv na Zemskou vakufskou komisi, která spravovala formou nadace zhruba třetinu půdy v zemi, jmenoval a řídil soudy podle šarí'y v oblasti dědického a rodinného práva a v neposlední řadě dohlížel na muslimské školy, mekteby a medresy. Islámské společenství v letech 1899 až 1910 vedlo poměrně úspěšný boj za větší nezávislost na rakousko-uherských úřadech. Vznik Jugoslávie přinesl ovšem postupné omezování vlivu islámského společenství, organizace nejprve agrární reformou přišla a četné majetky a roku 1930 také o svůj autonomní status. Sídlem nového jugoslávského islámského společenství se po bosenském Sarajevu stal Bělehrad. Během války se organizace islámského společenství v důsledku těžkých bojů a lidských ztrát fakticky rozpadla, zcela nezávisle působily orgány pro bosenské, albánské a turecké muslimy. Po příchodu komunistů k moci se společenství dostalo pod státní dozor, roku 1946 jsou zrušeny autonomní islámské soudy a další islámské spolky a organizace, ženy už se nesmějí zahalovat. Přestože je islámské společenství i nadále silně centralizované, od poloviny 50. let není státní moc již tak represivní. Koncem 80. let většina muslimského obyvatelstva Bosny a Hercegoviny islám již nepraktikuje, ale válka v 90. letech v mnohých z nich probudila touhu vrátit se ke kořenům. Klíčovou roli v tomto procesu hrálo právě znovu ustavené a nezávislé bosenskohercegovské islámské společenství. Přestože na jeho činnost měly a mají vliv politické kruhy, tajná volba reise je světový unikát. Nikde jinde muslimové nemohou sami volit svého duchovního vůdce.
