Silnice do východobosenského městečka Srebrenica jsou zaplněné autobusy a osobními automobily. Stejně jako každý rok se na předměstí Potočari organizuje hromadný pohřeb Bosňáků, kteří byli krátce po obsazení města a stejnojmenné enklávy v červenci roku 1995 povražděni armádou a policií Republiky Srbské.
Srebrenica je bolavým místem bosňácké národní paměti. I sedmnáct let poté je vzpomínka na traumatické události posledního roku bosenské války stále živá. Nejen že všechny oběti nebyly nalezeny a identifikovány, přímé dopady krvavého července jsou stále patrné na každém kroku. Srebrenica symbolizuje etnické čistky, mezietnickou nenávist a brutalitu, kterých se vojensky silnější Srbové dopustili na početnějších, ale materiálně slabších Bosňácích. Čísla hovoří jasnou řečí, z 97 200 přímých obětí války bylo 66 % Bosňáků, mezi vojáky 54 % a civilisty 83 %. Je nezbytné připomenout, že krátce před vypuknutím konfliktu bosňácké obyvatelstvo tvořilo 44 % veškeré bosenskohercegovské populace a bylo rozprostřeno na celém státním území. Válka měla obzvláště tragický průběh v prvním roce, kdy došlo k největší masové vlně vyhánění, vyvražďování, ničení kulturních památek, loupení a znásilňování. Nucená migrace se dotkla zhruba každého druhého Bosňáka z celkového počtu 1 900 000 lidí. Na 70 % bosenskohercegovského území, které ovládala armáda a policie Republiky Srbské, zůstalo jen několik málo tisíc Bosňáků, veškeré stavby spojené s islámem byly zničeny (mj. stovky mešit). Na troskách mnohých z nich byly stavěny pravoslavné kostely nebo jiné stavby. Pro válku bylo symptomatické také zřizování koncentračních táborů, kterými prošly desetitisíce Bosňáků (mezi nimi i významné osobnosti z oblasti politiky a kultury), a systematické znásilňování bosňáckých žen.
Význam genocidy ve Srebrenici je nutné hodnotit v kontextu válečného běsnění. Již po několika měsících konfliktu bylo bosňácké obyvatelstvo zahnáno do několika izolovaných enkláv, které tvořily širší zázemí několika větších měst (Sarajevo, Tuzla, Zenica, Bihać, Srebrenica, Goražde, Konjic). To nakonec vedlo OSN k vyhlášení bezpečných zón, které měly s pomocí mezinárodních kontingentů ochránit civilní obyvatelstvo. Ne zcela neoprávněný strach z biologického zničení národa Bosňáky vedl k houževnatému odporu, který nebyl pokaždé úspěšný. Města a okresy s bosňáckou většinou padaly jedny za druhým (mj. Brčko, Zvornik, Bratunac, Višegrad, Foča, Brčko, Prijedor a Doboj). Naopak celkem efektivní byla obrana obleženého Sarajeva, Bihaće a Goražde.
Památník v Potočarech vznikl roku 2003 s nemalou pomocí amerického prezidenta Billa Clintona a tehdejšího vysokého představitele Wolfganga Petritsche. Od té doby v něm bylo pohřbeno 5 137 obětí války. Ostatky jsou tradičně převáženy v kamionech ze středobosenského městečka Visoko, nato projíždějí ulicemi Sarajeva, které toho dne lemují tisíce lidí, mnozí původem z východní Bosny, a následně se vydávají na cestu do Potočarů, kde jsou uloženy v bývalém sídle nizozemské jednotky OSN – továrně na akumulátory.
Letos bude v Potočarech pohřbeno dalších 520 osob, přičemž u některých u nich se podařilo najít jen několik kostí. Orgány Republiky Srbské, vědomy si své odpovědnosti, na konci války nebo krátce po ní ostatky z primárních masových hrobů přemisťovaly, někdy dokonce vícekrát. Ještě před zahájením oficiálního programu do města dorazí asi 7000 účastníků Pochodu míru, kteří během třídenního marše ujdou 110kilometrovou trasu, kudy se v opačném směru muži a chlapci ze Srebrenice v červenci 1995 pokusili o útěk na území pod kontrolou bosenskohercegovské armády.
Srebrenica je dnes vybydlený okres. Z původních 37 000 počet obyvatel poklesl na sotva 10 000, procento Bosňáků opadlo ze 75 % na 30 %. Díky výjimce z volebního zákona mohli v posledních letech ve volbách hlasovat všichni obyvatelé okresu podle soupisu z roku 1991, i když ve Srebrenici trvale nežijí. Na hlasování v říjnu tohoto roku se výjimka již vztahovat nebude, a tak je pravděpodobné, že se předsedou okresu nově stane srbský kandidát. Obě etnické komunity žijí více méně paralelně vedle sebe, jediné, co je spojuje, je chudoba a nezaměstnanost.
