Válce v Bosně a Hercegovině se dostalo mimořádné publicity. Po čtyři roky světová média přinášela závažné informace o mučení a zabíjení civilistů, ničení kulturních památek a rozbíjení hodnot, kterými by se pyšnila každá moderní civilizace.
Titově neboli druhé Jugoslávii, jíž byla Bosna a Hercegovina součástí, nebylo osudem přáno. Po čtyřiceti letech vlády komunistické strany lidé trpěli chronickou apatií, a tak při prvních svobodných volbách roku 1990 dali hlas změně. Změna se dostavila, ale s jakými následky! K moci se dostali komunističtí pohrobci, lidé bez morálky, kteří marxistické poučky nahradili nacionalistickými hesly. Stát se rozpadal, národy podléhaly panice, ale politici se malicherně přeli o to, kdo je v právu a kdo chybuje. Žádná konstruktivní řešení. Propaganda pracovala na plné obrátky. Zatím jen padala těžká slova, ale brzy je měli vystřídat živí lidé.
Protivník, dřívější soused, přítel či příbuzný, byl soustavně očerňován, mytizován, urážen a nakonec odlidštěn, aby jeho definitivní zkáza nepřipomínala nic víc než sejmutí lehkého břemene. V řeči nenávisti byl každý Muslim/Bosňák lstivý Turek, poturčenec, islámský terorista a staletý odpadlík od (srbské) ortodoxní víry, z Chorvata se stal fašistický ustaša z druhé světové války a Srb platil za krvežíznivého četnika, mezi jehož atributy patří lahev kořalky, dlouhé mastné vlasy a vousy a nůž s krví podřezaných žen a dětí.
Je bezpředmětné se ptát, kdo začal první, protože zmařené životy se tím nevrátí. Těžko hledat první vypálenou kulku. Zato o vině a odpovědnosti je nutné stále hovořit. Joseph Goebbels promine, ale ani stokrát opakovaná lež se nestává pravdou.
Válka nezná kompromisy, válka neprosí, ale jen žádá a rozkazuje, válka odmítá pravdu a pravdou pohrdá. Hledat pravdu ve válce a o válce je proto aktem nejvyšší odvahy. Slouží ke cti mnohým odvážlivcům, devatenáct jich za to dokonce zaplatilo životem, že se pokusili hledat příčiny, souvislosti a dopady konfliktu, který nadobro zničil jednu malou zemi a čtyři miliony jejích obyvatel uvrhl na desetiletí do všeobjímajícího marasmu.
Není možné zastírat, že drtivá část světových médií při bosenskohercegovském konfliktu podporovala nejslabší stranu, sarajevskou vládu, respektive Muslimy/Bosňáky a část Chorvatů a Srbů, kteří této vládě zůstali loajální. Na druhou stranu mnozí novináři podlehli iluzi, že se konflikt odehrává pouze v Sarajevu. Pro ně mělo dlouholeté obléhání města jasného (srbského) agresora a (muslimskou) oběť. Tento pohled, označme jej za tradiční, i navzdory všem svým nedostatkům, úspěšně ovlivňoval veřejné mínění a činí tak dodnes. Poněkud v pozadí zůstával názor, nazvěme jej revizionistický, že vina leží na všech stranách rovnoměrně. Teprve až události po 11. září 2001 znovu aktivizovali revizionisty, kteří na válečné střetnutí zpětně uplatňují stále populárnější teorii o střetu civilizací. Podle nich Srbové, jako již mnohokrát v minulosti, hájili Evropu před islámským barbarismem.
Na každé straně ulpívá trocha pravdy, mnoho polopravd a přetvářky a bezpočet lží. Tvrdit, že Srbové chtěli válku za každou cenu, je stejně lehkovážné, jako soudit, že Bosňáci a Chorvaté byli vzorem tolerance a pochopení. Největší díl viny ovšem padá na elity, a to bělehradskou a záhřebskou, jejichž nacionální megalomanie podpořila extrémní živly na bosenskohercegovské půdě. Radovanu Karadžićovi, mistrnému manipulátorovi s praxí psychiatra, se nemohl vyrovnat ani islamizující Alija Izetbegović, ani fašizující Mate Boban. Jeho demagogie, překrucování faktů, představ a stereotypů zdravý rozum těžko mohl pojmout, ale ve stísněné atmosféře strachu působil přesvědčivě a logicky. Srbské dobývání měst je obrana, obléhání Sarajeva, Bihaće, Goražde, Srebrenice, Žepy je obrana, bombardování mešit, katolických kostelů, tržnic, knihoven je obrana, internace a zabíjení nepřátel je obrana, znásilňování žen je obrana. Radovan Karadžić dokázal přesvědčit Srby, že jejich cesta ke svobodě je v přímém rozporu se svobodou ostatních národů, že k nim Chorvaté a Bosňáci chovají genetickou nenávist, že musejí zabíjet, aby nebyli zabíjeni, že jejich hlas zůstane oslyšen, pokud se nechopí iniciativy. Radovan Karadžić proti svému národu poštval mezinárodní společenství, aby mu vzápětí oznámil, že celý západní svět je nakažen srbofobií. V takové atmosféře bylo vše dovoleno, neplatila pravidla, vládl chaos, slepá spravedlnost byla zašlapána právem silnějšího.
Lidé umírali, aniž by se rozlišoval podíl jejich viny.
První: Radovan Karadžić budoval svůj nebeský stát, ve kterém byl srbský vzduch i země, voda i oheň. Spojenectví s nomenklaturním příživníkem Slobodanem Miloševićem zůstávalo natolik pevné, nakolik bylo pro obě strany výhodné. Ke konci války pozbylo jakoukoli vážnost. Nebeské gardy samozvaného barda rozsévaly zkázu na všechny strany; první na řadu přišli nepohodlní soukmenovci, po nich následovali přebyteční Muslimové a Chorvaté.
Druhý: Mate Boban poslušně vykonával přání svého záhřebského učitele, komunistického generála a historika Franja Tuđmana. Takzvaný tisíciletý boj Chorvatů za nezávislost spěl ke svému závěru a Západ mu nadšeně tleskal. Mnozí se přitom odvolávali na zrůdný fašistický režim za druhé světové války, který organizoval genocidu Srbů a Židů. Herceg-Bosna nechtěla zůstat stranou.
Třetí: Alija Izetbegović toužil po zemi občanů, která jeho národu zajistí ochranu (Muslimové žili rozprostřeni po celé zemi, hlavně ve městech a městysech), ale i mírnou převahu nad zbývajícími dvěma. Jakékoli dělení státu proto nepřicházelo v úvahu. Realita však ukazovala něco zcela jiného, Bosňáci prohrávali jednu bitvu za druhou a v konečném důsledku jim hrozilo úplné zničení. Jediným spojencem Sarajeva zůstal nerozhodný Západ a podbízivé islámské theokracie.
Bosna a Hercegovina jako stát zanikala a s ní také zanikala bosenskohercegovská idea o harmonickém soužití a toleranci. Všechno bosenské bylo negováno, násilně se přepisovalo vědomí i historie. Období socialismu bylo vymazáváno jako nepřirozené a protinárodní. Radovan Karadžić odmítl místní verzi srbštiny a zavedl jazykový standard ze Srbska. Sdělovací prostředky, podniky, města byly zbavovány přídomku bosenský a nahrazovány smyšlenými novotvary či srbským prefixem. Chorvaté v ničem nezaostávali. Široce rozšířeným fenoménem bylo přejmenovávání ulic; objevovala se jména srbských a chorvatských panovníků, četnických a ustašovských vojevůdců z druhé světové války. Rozklad socialistické Bosny a Hercegoviny se nakonec projevil i v těch oblastech, kde stále přebývala myšlenka jednotného státu. Rozčarovaní Bosňáci začali ulicím vracet jejich původní, orientální jména, anebo přišli s novými názvy, odrážejícími jejich kulturní a politickou tradici.
Každá z válečných stran se dopouštěla zločinů, nicméně podmínky za jakých k tomu docházelo, nebyly totožné. Silnější musela nutně zapříčinit více strádání než slabší. Odlišovala s také motivace. Jestliže jedni dobývali a rozšiřovali se, druzí se ocitali v pozici obránců či poražených. Je důležité připomenout, že tyto role se nezřídka obměňovaly. Klíčovou roli hrálo rovněž vědomí vlastních chyb. Sarajevská vláda již roku 1993 přistoupila k reorganizaci své armády, v níž získali silné pozice avanturisté a kriminálníci. Tento krok byl neobyčejně riskantní, jelikož mohl ohrozit akceschopnost vojska a podrýt obranu držených území. Srbové a Chorvaté na nic podobného ani nepomysleli. Zvláště chování Republiky Srbské vykazuje značnou míru sebedůvěry a bezohlednosti. Její vedení nejtěžší zločiny plánovalo, provádělo a posléze maskovalo, aby se o nich nedozvěděla veřejnost.
Současný vývoj v zemích bývalé Jugoslávie ukazuje, že je nutné přehodnotit náhled na události z první poloviny 90. let. Patnáct let od Daytonské mírové dohody očividně není dostatečně dlouhá doba, aby pominuly vášně, ale touha po usmíření a spolupráci je silnější než kdy dříve. Vrcholoví politici se omlouvají za zločiny spáchané ve jménu jejich národa, navštěvují místa tragických události a diskutují o společné budoucnosti. V uvolněnější atmosféře vyplouvají na povrch skutečnosti, které oslabují tezi o srbské kolektivní vině a přenechávají více odpovědnosti chorvatské vládě, a to v Chorvatsku i v Bosně a Hercegovině, a v menší míře rovněž sarajevskému vedení. Nicméně ani za těchto okolností nelze relativizovat odpovědnost nejvlivnějších politiků a vojáků, jimž příslušnost k určitému národu posloužila jako záminka k ohavným zločinům.
