Rozpad Jugoslávie provázela řada rozporuplných činů, které nemají ve výkladu dějin toho kterého jihoslovanského národa jednoznačné hodnocení. Očividné přehmaty, ať už se za tímto eufemismem skrývá cokoli, jsou ve vlastních řadách povětšinou banalizovány, kdežto stejné prohřešky oponenta dostávají téměř mytické objasnění.
Srbská a černohorská společnost se například dosud nevyrovnaly s chováním svých politických reprezentací, které se v 90. letech oficiálně hlásily k politice nevměšování do konfliktů v Chorvatsku a Bosně a Hercegovině, ale fakticky všemožně podporovaly separatismu nakloněné krajanské Srby. Jak tato, mnohdy nekritická a pro Bělehrad škodlivá podpora vypadala, dokládají níže uvedené příklady.
Bratrské pochopení
Dne 22. října 1992 zamířil jako každé ráno autobus z vesnice Sjeverin do blízkého města Priboj. Lidé, kteří takto pravidelně dojížděli do zaměstnání, neměli ani nejmenší tušení, že je na dvacetikilometrové trase mezi domovem a prací může čekat nějaké nebezpečí. Jenže tu byla komplikace; Sjeverin a Priboj se nacházely na území Jugoslávie (dnes Srbska), ale silnice mezi těmito dvěma sídly procházela bosenskohercegovským okresem Rudo. A v Bosně a Hercegovině tehdy již sedm měsíců probíhala válka. Obyvatelé Sjeverinu byli přesvědčeni, že se jich konflikt v sousední zemi netýká. Tedy až do října. Onen zmíněný autobus přejel mezistátní hranici a hned u vesnice Mioče jej zastavili srbští ozbrojenci. Cestující prošli kontrolou dokladů a ti, u nichž jména prozradila bosňáckou národnost, byli zadrženi. V nedobrovolném zajetí se takto ocitlo 15 mužů a jedna žena. Jejich další osud obestírá mnoho nejasností, je ale bezpečně prokázáno, že byli následně utýráni k smrti.
Viz fotodokumentace: http://www.b92.net/specijal/sjeverin/fotografije.php
Bosňáci ze Sjeverinu a okolních vesnic nedlouho poté ze strachu opustili své domovy a utekli do bezpečnějších oblastí. Útoky proti místním Bosňákům se časem jen stupňovaly, mnozí obyvatelé se stali terčem šikany v práci, loupežných přepadení a fyzického násilí ze strany bosenskohercegovských i místních Srbů. Výmluvným příkladem je atak příslušníků Armády Jugoslávie na bosňáckou vesnici Kukurovići (okres Priboj) 18. února 1993. Během přepadu byli zabiti tři zdejší muži, ostatním obyvatelům se podařilo utéct do lesa. Většina domů v obci byla vypálena.
Další velký masakr po Sjeverinu se zopakoval o půl roku později, a to jen o dvacet kilometrů severněji. Dne 27. února 1993 skupinka ozbrojených mužů zastavila jugoslávský vlak na trase Bar-Bělehrad a násilím z něj vyvedla a následně povraždila 19 osob, z toho 18 Bosňáků a jednoho Chorvata. K přepadení vlaku došlo na příhraničním území Bosny a Hercegoviny, kam nakrátko jugoslávská (nyní srbská) železnice vybočuje.
Na obou případech je zarážející nezájem jugoslávských (srbských) bezpečnostních orgánů potrestat viníky masakrů, a to i přesto, že oběťmi byli bez výjimky jugoslávští státní příslušníci. Strůjce únosů byl totiž všeobecně znám. Jednalo se o nechvalně proslulého zločince a velitele bosenskosrbské paravojenské jednotky Mstitelé (nebo též Bílí orlové) Milana Lukiće. Rodák z východobosenské Foči se za organizování únosu u Sjeverinu ocitl před bělehradským soudem poprvé v roce 1994, ale pro „nedostatek“ důkazů byl osvobozen. Neochota místních orgánů vyšetřit Lukićovu úlohu během bosenskohercegovské války, a to zvláště v okresech Višegrad a Foča, vedl Haagský soudní tribunál k tomu, že na něj roku 1998 vydal mezinárodní zatykač. Lukić se až do roku 2004 úspěšně skrýval v Srbsku, ale zesilující tlak ze strany místních orgánů jej donutil uprchnout ze země. V té době byl v nepřítomnosti odsouzen k 20 letům vězení. Dopadnout uprchlíka se podařilo až v srpnu roku 2005 v argentinském Buenos Aires, kde žil pod falešnou identitou. O rok později byl převezen do Haagu a následně v roce 2009 odsouzen na doživotí za mnohačetné vraždy, znásilňování a mučení. Jeho starší bratr Sredoje, taktéž člen Mstitelů, přišel k 30 letům odnětí svobody. Není bez zajímavosti, že další Lukić, tentokrát policejní generál Sreten, byl ve stejném roce odsouzen k 22 letům vězení za etnické čistky v Kosovu.
Černé, černohorské svědomí
V prvních měsících vláky uteklo z Bosny a Hercegoviny několik tisíc osob do sousední Černé Hory. Zprvu je místní úřady trpěly, ale v květnu roku 1992 tehdejší ministerstvo vnitra, zřejmě na popud samotného vedení státu, otázku uprchlíků přehodnotilo a kvůli možnému „bezpečnostnímu“ riziku je začalo stíhat a vyhošťovat. Při policejních raziích následně bezpečnostní složky zadržely asi 160 mužů ve věku 18-60 let (většinu z nich bosňácké národnosti), a vydaly je orgánům separatistické Republiky Srbské v Bosně a Hercegovině. Nad zadrženými Bosňáky tak Černá Hora nepřímo vynesla rozsudek smrti, jak se posléze událo v nejméně 83 případech, a deportované Srby nahnala do řad Armády Republiky Srbské.
Černá Hora se dlouho snažila zlehčovat svůj podíl na vraždách a deportacích uprchlíků, až roku 2006 ustoupila silnému tlaku pozůstalých, nevládních organizací a zahájila vyšetřování. Na lavici obžalovaných se ocitli přední muži tehdejší tajné policie a ministerstva vnitra, ale konečný rozsudek z března 2011 vyzněl pro černohorskou justici nelichotivě. Všichni obžalovaní byli i přes četné důkazy protiprávního konání zproštěni viny; oni sami dokonce uváděli za jediného organizátora deportací bývalého ministra vnitra Pavla Bulatoviće, který ale zemřel násilnou smrtí v Bělehradě roku 2000. Černá Hora se tak znova vrátila k taktice mlčení a zapírání, kterou tehdejší a zároveň i současná mocenská elita dovedně aplikuje od začátku 90. let. Nic na tom nemění ani odškodnění ve výši 4,13 milionů eur (přes 100 mil. Kč), kterého se roku 2008 u soudu domohli pozůstalí deportovaných uprchlíků.
Ruce po zápěstí namočené
Svazová republika Jugoslávie, tj. soustátí Srbska a Černé Hory, opakovaně deklarovala, že se neúčastní válečných konfliktů v Chorvatsku a Bosně a Hercegovině. Tuto tezi dodnes hájí Srbsko, které se po osamostatnění Černé Hory ujalo role následníka bývalé federace. Jenže stále přibývající důkazy zřetelně ukazují, nakolik jsou slova Bělehradu vzdálená skutečnosti.
Je nesporným faktem, že SR Jugoslávie zdědila téměř kompletní výzbroj a výstroj, značnou část generality a důstojnického sboru Jugoslávské lidové armády. Během konfliktů v sousedních zemích své vojáky stáhla (až na místní rodáky), ale významný podíl zbraní přenechala armádám místních Srbů. Po celou dobu války lokální velitelé procházeli výcvikem v Srbsku, dostávali apanáž a instrukce od Bělehradského generálního štábu.
Přímé angažování na prostoru mezinárodně uznaných států je možné také vypozorovat na příkladu etnických čistek ve východní Bosně. Během prvních měsíců války bosenští Srbové prováděli nucené deportace Bosňáků do sousedního Srbska. To 26. června 1992 čekalo zhruba 2000 Bosňáků z vesnice Kozluk, kteří byli autobusy a kamiony deportováni nejprve do Loznice, a pak do Rumy, odkud byli v dobytčácích přesunuti do internačního tábora u jezera Palić. Zdejší vláda je odmítla přijmout a rovnou je přesouvala do Maďarska nebo třetích zemí.
Během obléhání města Zvornik na bosensko-srbské hranici těžké zbraně pálily převážně ze srbského břehu řeky Driny. Po celou dobu konfliktu bosensko-srbskou hranici volně, ale s vědomím úřadů, přecházely tisíce srbských dobrovolníků (viz Srpska dobrovoljačka garda Željka Ražnatoviće-Arkana, Škorpioni Slobodana Mediće, Srpska garda Đorđe Božoviće aj.), pro které konflikt představoval snadnou cestu, jak se domoci vydatné kořisti. Mimořádně tragickou kapitolou je účast srbského policejného sboru, resp. jednotky Škorpioni (S. Medić u soudu přiznal, že jednotka pracovala pod záštitou srbského ministerstva vnitra) na obsazení východobosenské Srebrenice a následné genocidě bosňáckých mužů a chlapců.
Mimoto po pádu Srebrenice a Žepy v červenci 1995 přes 800 bosňáckých obránců a civilistů uteklo do nedalekého Srbska. Namísto záchrany je ale čekaly internační tábory Šljivovica (okres Čajetina) a Mitrovo Polje (okres Aleksandrovac), ve kterých zůstali až do března roku 1996, tedy i po skončení konfliktu. Při nehumánním převozu do tábora zahynul jeden chlapec a na následky trýznění dalších pět mužů. Zajatci byli po celou dobu internace soustavně mučeni.
Bratrské pochopení
Dne 22. října 1992 zamířil jako každé ráno autobus z vesnice Sjeverin do blízkého města Priboj. Lidé, kteří takto pravidelně dojížděli do zaměstnání, neměli ani nejmenší tušení, že je na dvacetikilometrové trase mezi domovem a prací může čekat nějaké nebezpečí. Jenže tu byla komplikace; Sjeverin a Priboj se nacházely na území Jugoslávie (dnes Srbska), ale silnice mezi těmito dvěma sídly procházela bosenskohercegovským okresem Rudo. A v Bosně a Hercegovině tehdy již sedm měsíců probíhala válka. Obyvatelé Sjeverinu byli přesvědčeni, že se jich konflikt v sousední zemi netýká. Tedy až do října. Onen zmíněný autobus přejel mezistátní hranici a hned u vesnice Mioče jej zastavili srbští ozbrojenci. Cestující prošli kontrolou dokladů a ti, u nichž jména prozradila bosňáckou národnost, byli zadrženi. V nedobrovolném zajetí se takto ocitlo 15 mužů a jedna žena. Jejich další osud obestírá mnoho nejasností, je ale bezpečně prokázáno, že byli následně utýráni k smrti.
Viz fotodokumentace: http://www.b92.net/specijal/sjeverin/fotografije.php
Bosňáci ze Sjeverinu a okolních vesnic nedlouho poté ze strachu opustili své domovy a utekli do bezpečnějších oblastí. Útoky proti místním Bosňákům se časem jen stupňovaly, mnozí obyvatelé se stali terčem šikany v práci, loupežných přepadení a fyzického násilí ze strany bosenskohercegovských i místních Srbů. Výmluvným příkladem je atak příslušníků Armády Jugoslávie na bosňáckou vesnici Kukurovići (okres Priboj) 18. února 1993. Během přepadu byli zabiti tři zdejší muži, ostatním obyvatelům se podařilo utéct do lesa. Většina domů v obci byla vypálena.
Další velký masakr po Sjeverinu se zopakoval o půl roku později, a to jen o dvacet kilometrů severněji. Dne 27. února 1993 skupinka ozbrojených mužů zastavila jugoslávský vlak na trase Bar-Bělehrad a násilím z něj vyvedla a následně povraždila 19 osob, z toho 18 Bosňáků a jednoho Chorvata. K přepadení vlaku došlo na příhraničním území Bosny a Hercegoviny, kam nakrátko jugoslávská (nyní srbská) železnice vybočuje.
Na obou případech je zarážející nezájem jugoslávských (srbských) bezpečnostních orgánů potrestat viníky masakrů, a to i přesto, že oběťmi byli bez výjimky jugoslávští státní příslušníci. Strůjce únosů byl totiž všeobecně znám. Jednalo se o nechvalně proslulého zločince a velitele bosenskosrbské paravojenské jednotky Mstitelé (nebo též Bílí orlové) Milana Lukiće. Rodák z východobosenské Foči se za organizování únosu u Sjeverinu ocitl před bělehradským soudem poprvé v roce 1994, ale pro „nedostatek“ důkazů byl osvobozen. Neochota místních orgánů vyšetřit Lukićovu úlohu během bosenskohercegovské války, a to zvláště v okresech Višegrad a Foča, vedl Haagský soudní tribunál k tomu, že na něj roku 1998 vydal mezinárodní zatykač. Lukić se až do roku 2004 úspěšně skrýval v Srbsku, ale zesilující tlak ze strany místních orgánů jej donutil uprchnout ze země. V té době byl v nepřítomnosti odsouzen k 20 letům vězení. Dopadnout uprchlíka se podařilo až v srpnu roku 2005 v argentinském Buenos Aires, kde žil pod falešnou identitou. O rok později byl převezen do Haagu a následně v roce 2009 odsouzen na doživotí za mnohačetné vraždy, znásilňování a mučení. Jeho starší bratr Sredoje, taktéž člen Mstitelů, přišel k 30 letům odnětí svobody. Není bez zajímavosti, že další Lukić, tentokrát policejní generál Sreten, byl ve stejném roce odsouzen k 22 letům vězení za etnické čistky v Kosovu.
Černé, černohorské svědomí
V prvních měsících vláky uteklo z Bosny a Hercegoviny několik tisíc osob do sousední Černé Hory. Zprvu je místní úřady trpěly, ale v květnu roku 1992 tehdejší ministerstvo vnitra, zřejmě na popud samotného vedení státu, otázku uprchlíků přehodnotilo a kvůli možnému „bezpečnostnímu“ riziku je začalo stíhat a vyhošťovat. Při policejních raziích následně bezpečnostní složky zadržely asi 160 mužů ve věku 18-60 let (většinu z nich bosňácké národnosti), a vydaly je orgánům separatistické Republiky Srbské v Bosně a Hercegovině. Nad zadrženými Bosňáky tak Černá Hora nepřímo vynesla rozsudek smrti, jak se posléze událo v nejméně 83 případech, a deportované Srby nahnala do řad Armády Republiky Srbské.
Černá Hora se dlouho snažila zlehčovat svůj podíl na vraždách a deportacích uprchlíků, až roku 2006 ustoupila silnému tlaku pozůstalých, nevládních organizací a zahájila vyšetřování. Na lavici obžalovaných se ocitli přední muži tehdejší tajné policie a ministerstva vnitra, ale konečný rozsudek z března 2011 vyzněl pro černohorskou justici nelichotivě. Všichni obžalovaní byli i přes četné důkazy protiprávního konání zproštěni viny; oni sami dokonce uváděli za jediného organizátora deportací bývalého ministra vnitra Pavla Bulatoviće, který ale zemřel násilnou smrtí v Bělehradě roku 2000. Černá Hora se tak znova vrátila k taktice mlčení a zapírání, kterou tehdejší a zároveň i současná mocenská elita dovedně aplikuje od začátku 90. let. Nic na tom nemění ani odškodnění ve výši 4,13 milionů eur (přes 100 mil. Kč), kterého se roku 2008 u soudu domohli pozůstalí deportovaných uprchlíků.
Ruce po zápěstí namočené
Svazová republika Jugoslávie, tj. soustátí Srbska a Černé Hory, opakovaně deklarovala, že se neúčastní válečných konfliktů v Chorvatsku a Bosně a Hercegovině. Tuto tezi dodnes hájí Srbsko, které se po osamostatnění Černé Hory ujalo role následníka bývalé federace. Jenže stále přibývající důkazy zřetelně ukazují, nakolik jsou slova Bělehradu vzdálená skutečnosti.
Je nesporným faktem, že SR Jugoslávie zdědila téměř kompletní výzbroj a výstroj, značnou část generality a důstojnického sboru Jugoslávské lidové armády. Během konfliktů v sousedních zemích své vojáky stáhla (až na místní rodáky), ale významný podíl zbraní přenechala armádám místních Srbů. Po celou dobu války lokální velitelé procházeli výcvikem v Srbsku, dostávali apanáž a instrukce od Bělehradského generálního štábu.
Přímé angažování na prostoru mezinárodně uznaných států je možné také vypozorovat na příkladu etnických čistek ve východní Bosně. Během prvních měsíců války bosenští Srbové prováděli nucené deportace Bosňáků do sousedního Srbska. To 26. června 1992 čekalo zhruba 2000 Bosňáků z vesnice Kozluk, kteří byli autobusy a kamiony deportováni nejprve do Loznice, a pak do Rumy, odkud byli v dobytčácích přesunuti do internačního tábora u jezera Palić. Zdejší vláda je odmítla přijmout a rovnou je přesouvala do Maďarska nebo třetích zemí.
Během obléhání města Zvornik na bosensko-srbské hranici těžké zbraně pálily převážně ze srbského břehu řeky Driny. Po celou dobu konfliktu bosensko-srbskou hranici volně, ale s vědomím úřadů, přecházely tisíce srbských dobrovolníků (viz Srpska dobrovoljačka garda Željka Ražnatoviće-Arkana, Škorpioni Slobodana Mediće, Srpska garda Đorđe Božoviće aj.), pro které konflikt představoval snadnou cestu, jak se domoci vydatné kořisti. Mimořádně tragickou kapitolou je účast srbského policejného sboru, resp. jednotky Škorpioni (S. Medić u soudu přiznal, že jednotka pracovala pod záštitou srbského ministerstva vnitra) na obsazení východobosenské Srebrenice a následné genocidě bosňáckých mužů a chlapců.
Mimoto po pádu Srebrenice a Žepy v červenci 1995 přes 800 bosňáckých obránců a civilistů uteklo do nedalekého Srbska. Namísto záchrany je ale čekaly internační tábory Šljivovica (okres Čajetina) a Mitrovo Polje (okres Aleksandrovac), ve kterých zůstali až do března roku 1996, tedy i po skončení konfliktu. Při nehumánním převozu do tábora zahynul jeden chlapec a na následky trýznění dalších pět mužů. Zajatci byli po celou dobu internace soustavně mučeni.
