Všeobecné volby v Bosně a Hercegovině: vítězové a poražení

V neděli 3. října se v Bosně a Hercegovině uskutečnily všeobecné volby, v pořadí již šesté od vyhlášení nezávislosti (1992) a konce čtyřleté války (1995). V místních poměrech to znamená, že lidé zvolili tři členy předsednictva (zástupce tří zdejších konstitutivních národů), ústřední parlament, parlamenty dvou samosprávních regionů (Federace Bosny a Hercegoviny a Republiky Srbské), jednoho lokálního prezidenta a parlamenty v kantonech, nižších územních jednotkách Federace. Kvůli paralelnímu sčítání ústřední volební komise oznámí konečné výsledky nejdříve za týden, ale již z předběžných čísel je možné určit vítěze a poražené voleb. Hlasování provázela i navzdory jejich důležitosti poměrně nízká volební účast, zhruba 56%. Svůj podíl na tom měl dlouhodobý nezájem velké části veřejnosti o politické dění v zemi a také vysoké procento Bosňanů žijících v zahraničí.

Místní volební systém, jehož základy byly položeny při mírových rozhovorech v Daytonu roku 1995, je mimořádně složitý a pokaždé si vyžádá vysokou daň v podobě mnoha neplatných lístků. Voliči přitom ze zákona hlasují podle své regionální a nacionální příslušnosti. Tyto skutečnosti spolu s poměrným systémem a nízkou uzavírací klauzulí způsobují vysokou roztříštěnost politického spektra. V praxi to vypadá tak, že Srbové (35 % obyvatel) volí srbská uskupení ve svém regionu, Bosňáci (cca 48 % obyvatel) a Chorvaté (cca 15 % obyvatel) své strany ve Federaci. Specifikem Bosny a Hercegoviny je neexistence tradičního pravo-levého členění. Až na několik výjimek se jedná o umírněné nebo radikální nacionalisty s ideologicky nesourodým programem.

Ve Federaci Bosny a Hercegoviny lidé volí bosňáckého a chorvatského člena předsednictva, v Republice Srbské člena srbského. Toto hlasování, stejně jako v roce 2006, rozjitřilo emoce, jelikož Bosňáci opětovně v masové míře podpořili stávajícího chorvatského zástupce Željka Komšiće. Místopředseda Sociálně demokratické strany (SDP), nejsilnějšího opozičního uskupení a jediné velké jakés takés multietnické strany, získal 61 % hlasů a v absolutních číslech dokonce předstihl vítězného bosňáckého kandidáta. Jeho popularita mezi Bosňáky sahá až do válečného období, kdy se účastnil bojů v Sarajevu na straně vlády a získal nejvyšší vojenské vyznamenání. Strany s chorvatským prefixem přiznaly svou porážku, ale zároveň odmítly uznat legitimitu volby, která podle jejich mínění Chorvatům odpírá ústavní právo vybírat svého prezidenta. Mezi bosňáckými politiky zvítězil umírněný nacionalista Bakir Izetbegović s 35 % hlasy, syn zesnulého prezidenta Aliji Izetbegoviće a vysoký činitel Strany demokratické akce (SDA). Současný člen předsednictva Haris Silajdžić a předseda Strany pro Bosnu a Hercegovinu (SBiH) skončil až na třetím místě s 25 %. Po odchodu radikálního Silajdžiće lze očekávat zklidnění politického klimatu mezi vládnoucí elitou a větší ochotu ke kompromisům mezi Bosňáky a Srby. V Republice Srbské mandát znovu obhájil (čas od času) umírněný nacionalista Nebojša Radmanović ze Svazu nezávislých sociálních demokratů (SNSD) s 50 % hlasů. Těsně za ním skončil pragmatik a bývalý ministr zahraničí Mladen Ivanić, společný kandidát opozice. Ivanić svůj boj prozatím nevzdává a odvolává se na přepočet 60 000 neplatných lístků, z nichž i sama třetina by mu pomohla k vítězství.

Více než u předsednictva, které zásadně ovlivňuje pouze zahraniční politiku, je důležité obsazení ústředního parlamentu. Na něm závisejí nutné reformy, které mají zemi dovést do NATO a Evropské unie. Bosna a Hercegovina je dnes nejzaostalejší zemí Balkánu s nejvyšší mírou nezaměstnanosti a korupce v Evropě. Podle ústavy ze 42 poslanců pocházejí dvě třetiny z Federace a jedna třetina z Republiky Srbské. Platí nepsané pravidlo, že premiérský post obsazuje strana s nejvyšším počtem hlasu, a to bez ohledu na počet křesel. V boji o prvenství se utkaly SDP z Federace a SNSD z Republiky Srbské. Přestože se obě strany hlásí k levici, skutečnou moderní levicovou stranou je postkomunistická SDP. SNSD pod vedením autoritativního Milorada Dodika tíhne k halasnému nacionalismu a soustavně vznáší požadavek na nezávislost Republiky Srbské. Vítězství si nakonec odnesla proevropsky orientovaná SDP, ale její pozice nebude nijak snadná. Pro vytvoření životaschopné koalice se bude muset spojit s dalšími třemi čtyřmi stranami (koalice s SDA je na spadnutí), mezi kterými musí být jedna z Republiky Srbské. Není zcela vyloučené, že vládu znovu vytvoří nacionalisté z obou regionů a na další čtyři roky zablokují jakýkoli politický i ekonomický pokrok. V takovém případě by hrozil kolaps ústředních orgánů a pozvolný a jistě i definitivní rozpad vnitřně rozděleného státu. Proti osamostatnění Republiky Srbské by se však tvrdě postavila SDP a všechny bosňácké nacionální strany, které usilují o vyšší pravomoci pro centrální orgány. O silové řešení ale žádná ze stran neusiluje, alespoň prozatím.

V 98členném sněmu Federace získala největší podporu SDP s 26 % hlasů. Na druhém místě skončili umírnění nacionalisté z SDA, jimž odevzdal hlas skoro každý pátý volič. Velkým překvapením voleb je Svaz pro lepší budoucnost bosňáckého madiálního magnáta Fahrudina Radončiće, který rok od svého založení obdržel 12 % hlasů. Ve Federaci je více než jisté, že vznikne rudo-zelená koalice SDP-SDA, do níž bude zřejmě kooptováno nacionálně umírněné Chorvatské demokratické společenství (HDZ 1990) s 5 % hlasů. Také na nižší samosprávní úrovni zabodovala SDP, když zřejmě opanovala polovinu z deseti kantonů. Ve zbývajících pěti utržila nejvyšší počet hlasů HDZ, ale reálnou šanci vládnout má pouze ve třech, kde převažuje chorvatské obyvatelstvo.

V Republice Srbské již podruhé drtivě zvítězil SNSD s 45% podporou, který zároveň obsadí nadpoloviční většinu křesel v místní 83členné sněmovně. Předseda strany a současný premiér Milorad Dodik mimoto zvítězil v boji o křeslo místního prezidenta s 52 % hlasů. O tom, kdo ho nahradí na postu ministerského předsedy, zatím nepadlo ani řeči. Zřejmě se po vzoru Putina pokusí prosadit jednoho ze svých bezmezně oddaných spolupracovníků.

Výsledky voleb ukazují několik tendencí. Ve Federaci se po deseti letech vrátila na výsluní SDP se svým ambiciózním programem hospodářských, politických a sociálních proměn. Dosud vládnoucí nacionalisté z SDA a SBiH drtivě prohráli, druhá ze stran přišla dokonce o dvě třetiny voličů, a to především kvůli neschopnosti řešit tristní ekonomickou situaci. Čísla ukazují, že každý druhý bosňácký volič se vyslovil pro zásadní změnu. Dvě klíčové chorvatské strany, HDZ a HDZ 1990, si kvůli početně omezenému chorvatskému elektorátu ani nepolepšily, ani nepohoršily. Zdá se ale, že nacionálně umírněné HDZ 1990 (vzniklo roku 2006 odtržením od HDZ) na svou radikálnější jmenovkyni významně ztrácí. Požadavek na vznik třetího samosprávného regionu s chorvatskou většinou zůstane i nadále nesplněným slibem chorvatských národovců. V Republice Srbské se poměry výrazně nezměnily. Srbští voliči ukázali, že i přes špatné životní podmínky netouží po změně politického vedení a dali přednost jistotě politicky nevyzpytatelného SNSD.