Případ Jurišić: Bosna vs. Srbsko

V roce 2007 srbská policie v Bělehradě zatkla Iliju Jurišiće, bosenskohercegovského občana, jenž podle ní organizoval útok na kolonu Jugoslávské lidové armády (JNA) v květnu 1992 v severobosenském městě Tuzla. Na první pohled banální událost má ale hlubší smysl a odkrývá pozadí problematického soužití dvou balkánských zemí.

V dubnu 1992 Bosna a Hercegovina vyhlásila nezávislost, proti níž se postavil jak zbytek Jugoslávské federace (tehdy již jen Srbsko a Černá Hora), tak třetina jejích obyvatel, vesměs srbského původu. Srbští představitelé na čele s Radovanem Karadžićem osamostatnění neuznali a na protest odešli ze sarajevské vlády a parlamentu. Začala válka.

Na území nově vzniklého státu byly dislokovány početné jednotky JNA, často se uvádí údaj 80-90 000 vojáků, o jejichž osudu nebylo předem rozhodnuto. Skoro ze dne na den se z mnohonárodnostní armády, která svým ozbrojeným vystoupením ve Slovinsku a Chorvatsku ztratila kredit ochránce státu a všech jeho obyvatel, stalo výhradně srbsko-černohorské vojsko. JNA se v začínajícím konfliktu přiklonila jednoznačně na stranu bosenských Srbů a začala útočit na území mimo svou kontrolu.

Ozbrojené složky Bosny a Hercegoviny vznikaly za velmi ztížených podmínek, jelikož JNA, de facto armáda cizího státu, odmítla vyklidit kasárny a předat drženou výzbroj a výstroj. První měsíce po osamostatnění tak roli vojska plnily oddíly ministerstva vnitra, teritoriální obrany, vzniklé v 70. letech jako aktivní zálohy v případě zahraniční intervence, a militantní spolky typu Vlastenecké ligy, Chorvatské rady obrany a Chorvatských ozbrojených síl. Netřeba připomínat, že v těchto jednotkách působili lidé fakticky či domněle loajální sarajevské vládě, převážně Bosňáci a Chorvaté. Velitelé provládních bojůvek, vědomi si vojenské převahy JNA, často uplatňovali defenzivní strategii a taktiku partyzánského boje. A zde se dostáváme k případu Iliji Jurišiće.

Jurišiće vstoupil do války jako penzista. V dubnu 1992 byl mobilizován a následně působil na tuzlanském oddělení ministerstva vnitra jako kriminalista a telefonista operativního štábu. Dne 15. května 1992 měl zrovna pohotovost, když starosta Selman Bešlagić nařídil opětovat střelbu konvoje stahujících se jednotek JNA. Obdobný rozkaz dostaly vládní síly 2. a 3. května také při stahování jugoslávské armády ze Sarajeva. Dodnes je sporné, zda mezi místními veliteli a generalitou JNA existovala jakákoli dohoda o bezpečném průchodu či nikoli. Na mezistátní úrovni tomu tak nebylo, i když srbští činitelé často tvrdí opak.

O jednom nemůže být sporu: vládě loajální jednotky přeťaly několikakilometrovou kolonu JNA, ve které bylo asi 500-600 vojáků s veškerým itinerářem kasáren. Kdo útok vyprovokoval, není možné určit. Rozdílně lze interpretovat i zdůvodnění útoku. Bosenská strana argumentuje tím, že JNA byla cizí armádou a v zemi prováděla ozbrojenou agresi. Útok na ni byl legitimní, už jen z toho důvodu, že odvážené zbraně by předala bosenským Srbům. Srbská strana hodnotí přepad kolony jako válečný zločin, masakr neozbrojených vojáků. Výsledkem střetnutí bylo skutečně několik desítek mrtvých. Nejčastěji se uvádí 51 zabitých vojáků JNA, srbské zdroje uvádí až 200, a 3 usmrcení Tuzlané. Těm, co se nepodařilo prchnout, byli zajati, mučeni a následně vyměněni. Pro místní se 15. květen stal symbolem odporu a od té doby je slaven jako Den osvobození Tuzly.

Hodnotit účast Iliji Jurišiće na přepadu kolony je značně sporné. On sám nevelel přepadu ani se ho fyzicky neúčastnil. Podle řady svědectví jen dále rozšiřoval rozkazy tuzlanského vedení. Srbským úřadům to však vůbec nevadilo a ještě před zahájením soudního procesu ho vykreslily jako zločince prvního rangu. Přelíčení mělo přitom řadu procesních nedostatků, neobsahovalo žádné přesvědčivé důkazy a mezi svědky figurovali převážně bývalí příslušníci JNA, ale na jeho konci stál rozsudek 12 let vězení nepodmíněně. Tvrdý rozsudek vyvolal zděšení v bosňácké-chorvatské části Bosny a Hercegoviny, kde jej lidé pochopili jeho srbskou pomstu a pokračování agrese vůči svému státu. V tomto duchu se vyjádřili nesrbští členové předsednictva a mnozí další politici. Je paradoxní, že Jurišiće, ač Chorvata, nehájily chorvatské nacionalistické strany. Důvod je zřejmý, je pro ně až příliš „bosenský“ a málo hájí jejich politické cíle. Srbové trest naopak přijali se zadostiučiněním.

Tuzlanský rodák strávil ve vězení celkem tři a půl roku, než se jeho případ znovu dostal k soudu, tentokrát odvolacímu. O poznání klidnější jednání, do něhož se prostřednictvím videotelefonů zapojili i svědci z Bosny a Hercegoviny, skončilo zrušením rozsudku první instance. Jurišić byl propuštěn, ale soudní peripetie tím pro něj neskončily. Jedinou satisfakcí za promarněné roky je mu aureola vlastence a bojovníka proti zlovůli moci.

Na případu Jurišiće je vidět, jakým způsobem Srbsko přistupuje ke svému menšímu sousedovi. Z pozice silnějšího diktuje své požadavky a má jistotu, že v jedné části Bosny a Hercegoviny, V Republice Srbské, vždy získá podporu. V tomto kontextu se nabízí otázka, na základě jakých pravomocí Bělehrad soudí občany cizího státu, jež se údajně dopustili trestného činu mimo srbské teritorium, a při tom svévolně obchází instituce jednoho suverénního státu. Podobnou hru Srbsko rozehrálo i s Ejupem Ganićen, válečným členem Předsednictva BaH, který byl na jeho žádost zadržen v březnu tohoto roku v Londýně. Za vinu mu byl kladen přepad výše zmíněné kolony v Sarajevu. Srbsko však nepředložilo relevantní důkazy a Ganić byl v červenci propuštěn. Za celou akcí stál navýsost ambiciózní srbský ministr zahraničí Vuk Jeremić, kterému se ale nakonec vymkla u ruky. Přelíčení skončilo pro srbskou stranu blamáží, jelikož Bělehrad nechtěně přiznal válečný vztah mezi oběma státy v 90. letech, což dosud rezolutně odmítal.