Dnes si jen málokdo vzpomene, jak dopadl první pokus srbských homosexuálu uspořádat duhový průvod Bělehradem v roce 2001. Jen pro připomenutí; účastníci pochodu byli slovně uráženi a následně, kdy se policie vzdala jakéhokoli pokusu o uklidnění situace, fyzicky napadeni. Od té doby uplynulo již devět let. Během nich nemálo gayů a leseb ze Srbska emigrovalo, část se zneviditelnila, oženila se či vdala, a zbytek se uzavřel do mikrosvěta liberálních spolků a klubů. Touha po uznání však nevymizela.
Dne 10. října se uskutečnil druhý pochod, který tentokrát začal a skončil podle harmonogramu pořadatelů. Zhruba tisícovka odvážných, v níž nechyběli čelní politici, se prošla centrem města a bezpečně se rozešla do svých domovů. Samo o sobě to je mimořádný úspěch, i když byl vykoupen nasazením 5000 policistů a strážníků. Loni bezpečnostní složky odmítly garantovat bezpečnost shromáždění a aktivisté je museli na poslední chvíli zrušit.
Nezůstalo však jen u idylických slov o lidských právech. Ve stejný čas se uskutečnila několikanásobně početnější demonstrace odpůrců práv sexuálních menšin, která přerostla v otevřenou bitvu mezi policií a radikálními demonstranty. Při brutálních potyčkách bylo zraněno 100 osob, z toho 80 policistů. Strážci pořádku následně zatkli na 250 výtržníků. Řádění tím ale neskončilo. Skupinky radikálů začaly napadat sídla liberálních stran, budovu srbské radio-televize a rabovat obchody. Fyzicky napaden byl také jeden švýcarský občan.
Pro Středoevropana stěží pochopitelné vývoj událostí má řadu příčin. Srbská společnost je tradičně rozpolcená na dvě části. Jedna z nich je svou povahou městská, liberální, moderní, kosmopolitní a proevropská, druhá je převážně venkovská, konzervativní, pravoslavná a národovecká. Za dlouhé vlády Slobodana Miloševiće byly misky vah vychýleny ve prospěch zpátečníků, kteří hanili Západ a horovali pro spojenectví s Ruskem. Se změnou režimu, letos v říjnu je tomu přesně deset let, došlo k uvolnění poměrů, ale základní dělící linie je stále platná. Na politické scéně jsou toho svědkem dva soupeřící mocenské bloky, Demokratická strana a Srbská pokroková (sic!) strana. Ponechme stranou, že se nyní obě hlásí k Evropské unii. S mírnou nadsázkou se dá tvrdit, že uplynulého víkendu proti sobě stály dva protikladné obrazy současného Srbska.
A jak do tohoto bipolárního společenství zapadají sexuální menšiny? Liberálové je většinou podporují, byť se přitom snaží nepoštvat proti sobě hlas většinové (homofobní) populace, konzervativci je zavrhují s odůvodněním, že jsou nežádaným importem Západu, který rozbíjí tradiční, rozuměj pravoslavné rodinné vazby. Nelze pominout, že přechod od komunismu ke kapitalismu a demokracii měl v Srbsku obzvláště dramatickou podobu. Zbrklý návrat k nacionálním a náboženským kořenům, hluboká ekonomická krize, mezinárodní izolace a kult agresivního machismu jsou jedněmi z mnoha průvodních jevů posledních dvaceti let vývoje. V takové prostředí nemá odlišnost, ať už jakéhokoli rázu, na růžích ustláno. Naneštěstí ani v budoucnu není možné očekávat výraznější zlepšení. Byli to především mladí lidé, fanoušci dvou bělehradských fotbalových klubů a členové ultrapravicových organizací, kteří vystupovali nejagresivněji.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Poznámka: Komentáře mohou přidávat pouze členové tohoto blogu.