Černohorci mají v zemích bývalé Jugoslávie pověst lenochů. Pravda, od nuzných pastýřů by nikdo ani nic jiného nečekal, ale časy se změnily. Černá Hora už dlouho není zemí bojovných hajduků, kteří by pro „svaté“ ideály, pravoslaví, čest a rodinu, položili své životy a při tom se trochu obohatili na cizí účet. Od druhé světové války se nosí politika a obchod.
Ještě donedávna platilo, že když chce mladý Černohorec uspět, odjede na studia do Bělehradu nebo Sarajeva a začne se politicky angažovat. Není proto těžké uhádnout, jaké mají kořeny srbští prezidenti Slobodan Milošević a Boris Tadić a bosenskosrbský politik Radovan Karadžić. Od roku 2006, kdy Černá Hora po osmaosmdesáti letech obnovila svou nezávislost, je ale všechno jinak.
Vlast Petra Petroviće Njegoše si na sebe upletla pořádně silný bič. Pro samou slávu z nově nabyté svobody málokdo postřehl, že samostatnost bude znamenat hlavně samotu a spory. Černá Hora se zničehonic zploštila a zmenšila, geograficky sice zůstala stejná, ale po duchovní stránce se její hranice zkrátily na pár desítek kilometrů mezi provinční Podgoricou a selským Nikšićem. Hleděnou balkánskou optikou, nejmenší (mezinárodně uznaný) balkánský stát se dostal do kulturně politické izolace. Chorvatsko a Bosna a Hercegovina udržovaly s Podgoricou jen formální vztahy. Málokterý Chorvat mohl zapomenout na odstřelování Dubrovníku černohorskými jednotkami v roce 1991, Bosňané a Hercegovci (Bosňáci a Chorvaté) považují sousední stát za agresora ve čtyřleté válce. Dosud bratrské Srbsko přijalo rozbití společného státu jako nůž vražený do zad a sáhlo k odvetným krokům.
Vznik nového státu uvítalo kupodivu méně lidí, než se očekávalo. Černohorci se totiž za posledních dvacet let významně proměnili. Jestliže se k místní identitě roku 1991 přihlásilo 62 % lidí, o dvanáct let později už jen 43 %. Uvedená čísla odráží problematická zákoutí etnicky černohorské identity. Ta je veskrze totožná se srbskou, s níž sdílí jednu kulturu, jazyk, náboženství a zvyky. V době obrody srbského nacionalismu v 80. a 90. letech se nemalá část Černohorců (zhruba jedna třetina) identifikovala s několikanásobně početnějšími sousedy. Je příznačné, že za Srby se považují hlavně obyvatelé severu Černé Hory, který byl k zemi připojen ze všech regionů nejpozději. Pro vyhlášení nezávislosti bylo třeba uspořádat referendum, ve kterém se 55 % voličů vysloví pro odtržení. Černohorců bylo málo, a tak pomohly menšiny, Bosňáci/Muslimové (12 %) a Albánci (5 %), jimž za to byly slíbeny ústupky. Pro se nakonec vyslovilo 55,5 % k hlasování přišlých občanů. Těsnější výsledek být snad ani nemohl.
Proč ale došlo k vyhlášení nezávislosti až v novém tisíciletí a ne dříve, kdy to udělaly jiné republiky jugoslávské federace? Předně v letech 1990-1998 republice vládli komunisté (od 1991 jako Demokratická strana socialistů, DPS) pod vedením prosrbského Momira Bulatoviće, kteří čile spolupracovali se Slobodanem Miloševićem. Jejich vzájemné sympatie vyplývaly z touhy po moci za každou cenu. V roce 1998 byl ale Bulatović poražen stranickou opozicí a přepustil své místo pročernohorskému Milu Đukanovićovi, který s menší přestávkou zemi vládne dodnes. Proč ale zrovna rok 2006? Černohorské vedení bez újmy přežilo bombardování NATO (1999) a Miloševićův pád (2000), ale v okamžiku, kdy Srbsko začalo účtovat s minulostí, se rozhodlo pro ryze autonomní politiku. Podgorica správně vytušila, že mezinárodní společenství a veřejnost jako původce balkánských válek vidí Srbsko, a nikoli Černou Horu. Osamostatnění se tak nabízelo jako snadné řešení, jak zemi přiblížit Evropské unii a jejím štědrým fondům. Podgorické vedení se svými záměry neotálelo a roku 2002 svévolně přešlo na společnou evropskou měnu. Čtyřleté překlenovací období, po které se mělo diskutovat o společné srbsko-černohorské budoucnosti, bylo předem znehodnoceno černohorskou stranou. Jeden z dalších důvodů, proč Đukanović tolik stál o nezávislost, je ryze soukromý. Obecně je známo, že se podílel na pašování cigaret a dalšího zboží a takto nashromáždil ohromný majetek. Ten se dnes odhaduje na stěží uvěřitelných 11,5 miliard eur. Je málo pravděpodobné, že by jako premiér suverénní země stanul před nezávislým soudem.
Po referendu se vládnoucí strana pustila do boje s (pro)srbskou opozicí. Jejím cílem bylo a stále je homogenizovat domácí obyvatelstvo, a to hned v několika oblastech. DPS horlivě podporuje svébytnost černohorského národa, vypomáhá neuznané Černohorské pravoslavné církvi a podílí se na kodifikaci černohorského jazyka. V menšinové politice lavíruje a často zastává dvojaké postoje. Albánskou a chorvatskou komunitu široce podporuje, zato Bosňáci a Muslimové jsou často vystavováni ústrkům. Stále platí stereotypy o slovanských muslimech jako islamizovaných Černohorcích a Srbech.
Černá Hora je v nelehkém období hledání své vlastní cesty. Na zahraničně politické scéně se profiluje proevropsky, hledá smířlivý dialog s Chorvatskem a Bosnou a Hercegovinou, ale zároveň otevírá dveře ruskému kapitálu. Užší spolupráce se Srbskem je prozatím vyloučená. Snahy budovat jednotnou společnost okolo černohorského národa se zatím příliš nedaří a zřejmě ani v budoucnu nebudou úspěšné. Je zde příliš mnoho skupin, které vývoj po roce 2006 zklamal. Místní Srbové žádají status konstitutivního národa a bližší kontakty s Bělehradem, Bosňáci doufají v přeshraniční autonomii Sandžaku (severu Černé Hory a jihozápadu Srbska), Albánci si přejí spolupráci s okolními albánskými komunitami. Takováto situace je dlouhodobě neudržitelná, a pokud se vládnoucí garnitura bude chtít udržet u moci, bude muset přistoupit na četné kompromisy. V tomto okamžiku se k nim nemá.
Vlast Petra Petroviće Njegoše si na sebe upletla pořádně silný bič. Pro samou slávu z nově nabyté svobody málokdo postřehl, že samostatnost bude znamenat hlavně samotu a spory. Černá Hora se zničehonic zploštila a zmenšila, geograficky sice zůstala stejná, ale po duchovní stránce se její hranice zkrátily na pár desítek kilometrů mezi provinční Podgoricou a selským Nikšićem. Hleděnou balkánskou optikou, nejmenší (mezinárodně uznaný) balkánský stát se dostal do kulturně politické izolace. Chorvatsko a Bosna a Hercegovina udržovaly s Podgoricou jen formální vztahy. Málokterý Chorvat mohl zapomenout na odstřelování Dubrovníku černohorskými jednotkami v roce 1991, Bosňané a Hercegovci (Bosňáci a Chorvaté) považují sousední stát za agresora ve čtyřleté válce. Dosud bratrské Srbsko přijalo rozbití společného státu jako nůž vražený do zad a sáhlo k odvetným krokům.
Vznik nového státu uvítalo kupodivu méně lidí, než se očekávalo. Černohorci se totiž za posledních dvacet let významně proměnili. Jestliže se k místní identitě roku 1991 přihlásilo 62 % lidí, o dvanáct let později už jen 43 %. Uvedená čísla odráží problematická zákoutí etnicky černohorské identity. Ta je veskrze totožná se srbskou, s níž sdílí jednu kulturu, jazyk, náboženství a zvyky. V době obrody srbského nacionalismu v 80. a 90. letech se nemalá část Černohorců (zhruba jedna třetina) identifikovala s několikanásobně početnějšími sousedy. Je příznačné, že za Srby se považují hlavně obyvatelé severu Černé Hory, který byl k zemi připojen ze všech regionů nejpozději. Pro vyhlášení nezávislosti bylo třeba uspořádat referendum, ve kterém se 55 % voličů vysloví pro odtržení. Černohorců bylo málo, a tak pomohly menšiny, Bosňáci/Muslimové (12 %) a Albánci (5 %), jimž za to byly slíbeny ústupky. Pro se nakonec vyslovilo 55,5 % k hlasování přišlých občanů. Těsnější výsledek být snad ani nemohl.
Proč ale došlo k vyhlášení nezávislosti až v novém tisíciletí a ne dříve, kdy to udělaly jiné republiky jugoslávské federace? Předně v letech 1990-1998 republice vládli komunisté (od 1991 jako Demokratická strana socialistů, DPS) pod vedením prosrbského Momira Bulatoviće, kteří čile spolupracovali se Slobodanem Miloševićem. Jejich vzájemné sympatie vyplývaly z touhy po moci za každou cenu. V roce 1998 byl ale Bulatović poražen stranickou opozicí a přepustil své místo pročernohorskému Milu Đukanovićovi, který s menší přestávkou zemi vládne dodnes. Proč ale zrovna rok 2006? Černohorské vedení bez újmy přežilo bombardování NATO (1999) a Miloševićův pád (2000), ale v okamžiku, kdy Srbsko začalo účtovat s minulostí, se rozhodlo pro ryze autonomní politiku. Podgorica správně vytušila, že mezinárodní společenství a veřejnost jako původce balkánských válek vidí Srbsko, a nikoli Černou Horu. Osamostatnění se tak nabízelo jako snadné řešení, jak zemi přiblížit Evropské unii a jejím štědrým fondům. Podgorické vedení se svými záměry neotálelo a roku 2002 svévolně přešlo na společnou evropskou měnu. Čtyřleté překlenovací období, po které se mělo diskutovat o společné srbsko-černohorské budoucnosti, bylo předem znehodnoceno černohorskou stranou. Jeden z dalších důvodů, proč Đukanović tolik stál o nezávislost, je ryze soukromý. Obecně je známo, že se podílel na pašování cigaret a dalšího zboží a takto nashromáždil ohromný majetek. Ten se dnes odhaduje na stěží uvěřitelných 11,5 miliard eur. Je málo pravděpodobné, že by jako premiér suverénní země stanul před nezávislým soudem.
Po referendu se vládnoucí strana pustila do boje s (pro)srbskou opozicí. Jejím cílem bylo a stále je homogenizovat domácí obyvatelstvo, a to hned v několika oblastech. DPS horlivě podporuje svébytnost černohorského národa, vypomáhá neuznané Černohorské pravoslavné církvi a podílí se na kodifikaci černohorského jazyka. V menšinové politice lavíruje a často zastává dvojaké postoje. Albánskou a chorvatskou komunitu široce podporuje, zato Bosňáci a Muslimové jsou často vystavováni ústrkům. Stále platí stereotypy o slovanských muslimech jako islamizovaných Černohorcích a Srbech.
Černá Hora je v nelehkém období hledání své vlastní cesty. Na zahraničně politické scéně se profiluje proevropsky, hledá smířlivý dialog s Chorvatskem a Bosnou a Hercegovinou, ale zároveň otevírá dveře ruskému kapitálu. Užší spolupráce se Srbskem je prozatím vyloučená. Snahy budovat jednotnou společnost okolo černohorského národa se zatím příliš nedaří a zřejmě ani v budoucnu nebudou úspěšné. Je zde příliš mnoho skupin, které vývoj po roce 2006 zklamal. Místní Srbové žádají status konstitutivního národa a bližší kontakty s Bělehradem, Bosňáci doufají v přeshraniční autonomii Sandžaku (severu Černé Hory a jihozápadu Srbska), Albánci si přejí spolupráci s okolními albánskými komunitami. Takováto situace je dlouhodobě neudržitelná, a pokud se vládnoucí garnitura bude chtít udržet u moci, bude muset přistoupit na četné kompromisy. V tomto okamžiku se k nim nemá.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Poznámka: Komentáře mohou přidávat pouze členové tohoto blogu.