Chronologie války v Bosně a Hercegovině 1992, květen–prosinec

1.–4. 5. Sympatizanti Srbské demokratické strany (SDS), mezi nimiž nechybí Bílí orlové, arkanovci a dobrovolníci ze sousedních okresů, v počtu až 1500 mužů napadají Brčko. Včera přitom srbští ozbrojenci kolem 4:44 nad ránem vyhodili do vzduchu dva mosty přes hraniční řeku Sávu, které město spojují s Chorvatskem. Při explozi na silničním mostě bylo zabito nejméně 10 a zraněno 8 civilistů, jež se marně pokoušeli vstoupit na území Bosny a Hercegoviny. Situace v Brčku se neuklidnila ani poté, co 17. 4. Strana demokratické akce (SDA) pod tlakem souhlasila s rozdělením území podle návrhu SDS. V samotném městě Brčko přitom dominovali Muslimové. Srbské jednotky s těžkou technikou rychle postupují a brzy ovládají celý prostor. V akci jim pomáhá i Jugoslávská lidová armáda (JNA). Zdejší Muslimové a Chorvaté prchají, a ti, kteří nestačí utéct, jsou hromadně internováni, mučeni a zabíjeni.

2.–3. 5. Generál Jugoslávské lidové armády Vojislav Đurđevac na sarajevském letišti Butmir večer zajal prezidenta Aliju Izetbegoviće, který se předčasně vracel z mírové konference v Lisabonu. Izetbegović s doprovodem (dcerou, šéfkou kabinetu a zároveň překladatelkou Sabinou Berberovićovou, místopředsedou vlády Zlatkem Lagumdžijou a osobním strážcem) byl nejprve držen na letišti, a poté v kasárnách v příměstské čtvrti Lukavica, kterou držela JNA. Prezidentovi se na Lukavici podařilo telefonicky spojit s TV Sarajevo (ostatní linky nefungovaly) a ve 20:23 vstoupit do přímého televizního přenosu. Naživo tak byly přenášeny rozhovory mezi Izetbegovićem, únosci, Předsednictvem BaH a novináři ve studiu.

Bosně a Hercegovině od 14:00 zřejmě hrozil vojenský puč ze strany místních velitelů Jugoslávské lidové armády. V průběhu dne se JNA pod vedením generálů Milutina Kukanjce (velitele Druhé vojenské oblasti) a Vojislava Đurđevce (velitele 4. sboru v Sarajevu) pokoušela probít přes čtvrť Vraca a komplex Skenderija do středu města ke kasárnám (velitelství Druhé vojenské oblasti ve čtvrti Bistrik a Domu JNA v centru města), v ulicích je ale zastavily ozbrojené provládní jednotky. V posledních měsících u opevněných kasáren docházelo k četným incidentům, které nezřídka končily smrtí civilistů i ozbrojenců z obou stran. Do toho Sarajevo z okolních kopců nezřídka odstřelovali sympatizanti Srbské demokratické strany. V nastalém chaosu nebylo jasné, zda za bombardováním vysílače na kopci Hum, sídla energetického závodu Elektroprivreda a dalších strategických objektů stojí JNA či SDS, anebo obě zároveň. Parašutisté Nišského sboru (korpusu) Jugoslávské lidové armády zamířili k Domu JNA, místní ozbrojenci je ale obklíčili a posléze zajali v kině Đuro Đaković. Zhruba ve stejný čas neznámý pachatel zapálil hlavní sarajevskou poštu (v bezprostřední blízkosti kina), v níž bylo na 43 000 telefonních linek vyřazeno z provozu. Teritoriální obrana RBaH a další paravojenské oddíly všechny armádní objekty v centru města postupně obklíčily (Kasárny Maršála Tita a Jajce v centru města, Dům JNA aj., sám Kukanjac byl odříznut na velitelství ve čtvrti Bistrik) a vystavovaly palbě.

Záběry z obleženého Sarajeva 2. května 1992

Přestřelky kolem armádních objektů probíhaly po zbytek dne i v průběhu noci. Mezitím za přispění mise UNPROFOR a amerického velvyslance v Bělehradě Warena Zimmermana probíhalo vyjednávání, které na straně JNA vedl generál Milan Aksentijević a za Předsednictvo RBaH Ejup Ganić, jehož Izetbegović telefonicky pověřil výkonem funkce předsedy Předsednictva RBaH a vrchního velitele ozbrojených sil. Ústřední bosenskohercegovské úřady zachvátila panika, provládní jednotky nevěděly, kdo vydává rozkazy. Ganić opakovaně žádal bezpodmínečné propuštění zadržovaného prezidenta, kdežto JNA Izetbegovićovo propuštění spojovala s evakuací kasáren. Nakonec se Kukanjac, vyslanec Evropských společenství Colm Doyle, velitel UNPROFOR generál MacKenzie, Ganić a Izetbegović po telefonu dohodli (přesné podmínky nejsou známé) na řešení nastalé situace; Izetbegović bude vozidly UNPROFOR převezen na velitelství JNA v centru, odtud pojede v čele kolony s Kukanjcem, dokud JNA nedorazí ke komplexu Skenderija. Na závěr se JNA vydá směrem k Lukavici a Izetbegović odjede do nedalekého Předsednictva RBaH. Krátce po výjezdu z Bistriku kolem 18:00 se však kolona asi 36 vozidel JNA se zhruba 270 lidmi zastavila v ulici Dobrovoljačka. Někde v půli kolony došlo ke střelbě, jejíž příčinu není možné hodnověrně ověřit. Neidentifikovaní ozbrojenci z neznámých důvodů zaútočili na osádku sanitního vozidla, načež zabili 7 a zranili 14 osob. Provládní jednotky následně zajaly asi 215 vojáků JNA. Zbytku vojenského personálu a Kukanjcovi bylo dovoleno odjet na Lukavicu. Zajatci byli uvězněni, někteří mučeni, a po apelu UNPROFOR a výhrůžkách JNA, že bude odstřelovat klíčové body ve městě, brzy puštěni.

Události 2. a 3. května se brzy dočkaly dvojí interpretace. JNA tvrdila, že šlo o nevyprovokovaný útok a blokádu armádních budov (celá operace prý začala útokem na Dům JNA v centru), na který reagovala nasazením posil z předměstí. Druhý den charakterizoval přepad a masakr kolony. JNA se odvolávala na tzv. Skopskou dohodu mezi Blogojem Adžićem a Alijou Izetbegovićem z 26. 4. 1992, podle níž se armáda stáhne po dohodě zdejších národů o novém uspořádání země, ukončení bojů a deblokádě kasáren. Tato dohoda však nikdy nevznikla, jednalo se pouze o informativní rozhovor, který měl vyústit v další konzultace. Provládní instituce a Sarajevu nakloněná veřejnost naopak tvrdily, že šlo v prvé řadě o zahnání hrozícího státního převratu (po letech se začalo proslýchat, že se k němu měl přidat Fikret Abdić, člen Předsednictva RBaH a později separatistický vůdce Západní Bosny, a ministr vnitra Alija Delimustafić) a druhotně o útok na regulérní vojenský cíl. Členové kolony zřejmě nějaké lehké zbraně měli, skutečným důvodem útoku byl ale zřejmě strach, že JNA prezidenta nepustí, a všudypřítomný chaos ve vedení vládních orgánů a ozbrojených složek. Stojí za připomenutí, že kolona z velitelství odvážela jistou vojenskou dokumentaci, která byla při útoku zabavena. Během dvou dnů bojů zahynulo asi 42 příslušníků JNA, 6 civilistů a 16 provládních bojovníků. Kukanjac sice unikl ze zajetí, ale další řadoví vojáci a odvedenci JNA zůstávali v obležení v rozsáhlých kasárnách Maršála Tita a Jusufa Džonliće.

Kukanjac později uvedl, že blokáda Sarajeva 2. 5. byla provedena na jeho rozkaz, a to s cílem zabránit průniku chorvatských a muslimských jednotek do Sarajeva a zároveň evakuovat vojáky JNA z města. Okolnosti kolem Izetbegovića zadržení byly složitější; jednak přiletěl neočekávaně, jednak se vedení JNA údajně obávalo, že by ho zbylí členové předsednictva mohli obětovat. Kukanjac byl jmenován do hodnosti velitele nedávno zřízené Druhé vojenské oblasti koncem roku 1991. Jak sám tvrdil, účel nové vojenské oblasti mu byl dobře znám – ohraničit srbské oblasti v Chorvatsku (vyjma Východní Slavonie) a udržet co nejvíce území Bosny. Kukanjac se častokrát chlubil, že jeho zásluhou bylo do začátku května 1992 v Bosně a Hercegovině zachráněno vybavení z řady vojenských průmyslových závodů (Famos, Pretis, Zrak, Orao, Slavko Radić aj.) a odhadem 90 % zásob munice Teritoriální obrany (mj. ohromný sklad ve čtvrti Faletići), které později předal Srbské republice BaH. Velitelství JNA v centru Sarajevu bylo začátkem května již z větší části vystěhované (událo se tak bez těžkostí 10.–24. 4). Podle Kukanjce poslední kolona, která se z areálu stahovala 3. 5., byla ozbrojená a poučená o eventuálním boji.

4. 5. Předsednictvo Svazové republiky Jugoslávie rozhodlo, aby se všichni občané SRJ v řadách Jugoslávské lidové armády do 15 dnů vrátili na území zbytkové Jugoslávie. Nařízení bylo vydáno již 27. 4., ale dosud se prakticky nerealizovalo.

5.–6. 5. Představitelé dvou nacionalistických stran, Mate Boban z Chorvatského demokratického společenství (HDZ) a Radovan Karadžić z SDS, se scházejí na dvoustranném jednání o budoucnosti Bosny a Hercegoviny ve Štýrském Hradci. Druhého dne podepisují dokument, v němž se rámcově shodují na hranicích Herceg-Bosny a Srbské republiky (sporné rozhraničení podlehne arbitráži). Obě strany přistupují na okamžité ukončení vzájemných střetů a vyhlášení příměří. Setkání ve Štýrském Hradci navazuje na předešlé schůzky mezi vůdci bosenských Chorvatů a Srbů. Spekuluje se rovněž o tom, že mají spojitost s tajnými konzultacemi prezidentů Franji Tuđmana a Slobodana Miloševiće z března a dubna 1991 (v Karađorđevu a Tikveši), na nichž bylo údajně rozhodnuto o rozdělení Bosny a Hercegoviny mezi dva sousední státy.

9. 5. Jednotky bosenských Srbů utočí na vesnici Glogova (1913 obyvatel, téměř 100 % Muslimů) v okresu Bratunac. Odhadem 65 jejích obyvatel zavraždí, stovky uvězní nebo donutí k útěku. SDS přitom několik dní před útokem místním odebrala veškeré zbraně.

Po vícedenních urputných bojích muslimské provládní jednotky 9. 5. obsazují většinově muslimskou Srebrenici, kterou od 18. 4. drželi sympatizanti SDS. 8. 5. zřejmě místní bojovníci zabíjejí Gorana Zekiće, významného člena SDS a de facto velitele srbských jednotek v kraji. Ve městě vzniká okresní štáb teritoriální obrany, jemuž od 20. 5. velí Naser Orić. Zdejší Muslimové usilují o vznik obranyschopné enklávy napříč několika okresy, která zahrne veškeré území s muslimskou majoritou a ty pak spojí s provládními oblastmi ve střední Bosně. Srbsko-muslimské střety kolem Srebrenice se vyznačují značnou brutalitou, která si na obou stranách vybírá mnoho obětí. Kromě Srebrenice vznikají další významná centra odporu: Glogova (velitel Ejub Golić), Cerska (Šemsudin Salihović) a Žepa (Avdo Palić). Z Tuzly 5. 8. na pomoc místním jednotkám v Konjević Polje přichází více než 400 dobře vyzbrojených vojáků 16. muslimské brigády pod vedením zkušeného Nurifa Rizvanoviće, který se v oblasti marně pokouší převzít kontrolu jako náčelník tzv. Drinské divize. Na podzim je ale zavražděn. Spekuluje se, že ho nechal zabít Naser Orić.

10.–15. 5. V okresu Bratunac pod vedením SDS a paravojenských jednotek ze Srbska probíhají etnické čistky, které mají za cíl vyhnat poslední muslimské obyvatelstvo z města a jeho okolí. V předchozích dnech Srbové prováděli násilné odzbrojovací a zastrašovací akce v muslimských obcích v bezprostřední blízkosti Bratunce, mj. ve vsi Hranča (2.–3. 5. zabiti 4 lidé, 9 se pohřešuje, 9. 5. přes 14 mrtvých), Blječeva (6. 5. při minometné palbě bylo zabito několik lidí vč. dvou Srbů, jejich smrt je připisována Muslimům), Glogova (9. 5. asi 65 zabitých) a Suha (10. 5. přibližně 38 mrtvých). Muslimové jsou vyzváni, aby se shromáždili na autobusovém nádraží a fotbalovém stadionu. Tuto výzvu uposlechlo asi 3000 lidí. Muži jsou oddělováni od žen a dětí, které jsou převáženy do Kalesije pod sarajevskou kontrolou, a drženi v zajetí. Během pěti dnů je dobrovolníci ze Srbska a místní Srbové mučí a zabíjejí, některá těla hází do řeky Driny. Předáci SDS proti teroru nakonec zasahují, dobrovolníky vypovídají z okresu a zbylých 400 vězňů odváží na Pale, kde jsou vyměněni za srbské zajatce. Počet zabitých Muslimů není možné zjistit, minimální odhad je 40, reálná čísla se pohybují kolem několika set.

12. 5. Uskutečňuje se 16. a zároveň první válečné zasedání Parlamentu srbského národa v BaH. Poslanci posvěcují vznik tříčlenného Předsednictva Srbské republiky BaH, v němž zasedají Radovan Karadžić, Biljana Plavšićová a Nikola Koljević. Předsednictvo jako kolektivní orgán je vrchním velitelstvím ozbrojených sil srbské republiky a předsedá mu Karadžić. Na schůzi je odhlasován vznik republikové armády v čele s generál-podplukovníkem JNA Ratkem Mladićem. Karadžić představuje šest strategických cílů srbského národa:
- vytvořit státní hranice, které srbský národ oddělí od dalších dvou národů;
- vytvořit koridor mezi Semberijí a Bosenskou krajinou;
- vytvořit koridor v Podriní, Drina už nebude hranicí mezi srbskými státy;
- vytvořit hranice na Uně a Neretvě;
- rozdělit Sarajevo na srbskou a muslimskou část a v obou částech vytvořit akceschopné státní orgány;
- zabezpečit přístup k Jaderskému moři.

15. 5. V Tuzle provládní jednotky obkličují a napadají JNA během evakuace kasáren Husinska buna. První, improvizovaný a nikým neohlášený pokus o únik proběhl kolem 13:00, ale místní ozbrojenci kolonu donutili k návratu (dozvěděli se, že v kamionech je část výzbroje a výstroje teritoriální obrany, na kterou si činí nárok). Kasárny poté obkličují stovky ozbrojenců, kteří ji vystavují palbě. Druhý pokus se uskutečnil po 18:30, kdy se velitel kasáren Mile Dubajić dohodl na odchodu posádky do Bijeljiny s velitelem teritoriální obrany Enverem Delibegovićem a zástupcem místního policejního oddělení Muhamedem Brkićem. Deliberović, Brkić a Dubajić pro zajištění bezpečného transportu 80–100 vozidel a 300–320 vojáků jedou společně v čele kolony. Po 19:00 dochází ke střelbě, u níž není možné potvrdit, kdo jí začal. Poslední třetina kolony je odříznuta a na lokalitě Brčanska malta napadena provládními jednotkami. Přestřelka s obklíčenými vojáky JNA trvá až do následujícího dne, kdy část mužstva skládá zbraně a část uniká do bezpečí. Podle tuzlanských zdrojů při útoku zahynulo 55 osob, 49 příslušníků JNA, 4 zdejší členové ozbrojených sil a 2 civilisté. Srbský soupis zabitých vojáků JNA obsahuje 51 jmen. Přepad, ať už byl spontánní či plánovaný, měl zřejmě zabránit odvozu výzbroje a výstroje místní teritoriální obrany. Nelze ovšem pominout, že v předchozích dnech JNA odvezla nemálo vojenského materiálu, aniž by městské úřady jakkoli protestovaly. Ve stejném čase město v obavách o svou bezpečnost opustily tisíce Srbů.

Útok na kolonu JNA v Tuzle 15. 5. 1992

16. 5. Zhruba 200 pracovníků mise UNPROFOR se na základě rezoluce Rady bezpečnosti OSN začíná přesouvat ze Sarajeva do Bělehradu.

Bosenskosrbské oddíly vraždí 83 muslimských civilistů ve vesnici Zaklopača ve většinově muslimském okresu Vlasenica.

18. 5. Předsednictvo RBaH, JNA a bosenskosrbské politické vedení podepisují tříměsíční příměří v sídle UPROFOR v Sarajevu.

22. 5. Rezolucí Valného shromáždění OSN č. A/RES/46/237 Bosna a Hercegovina vstupuje do Organizace spojených národů. Doporučení k přijetí 20. 5. schválila Rada bezpečnosti OSN. Stejného dne je také odhlasován vstup Slovinska a Chorvatska. Zároveň s přijetím generální tajemník OSN Butrus Butrus-Ghálí žádá o vyslání zvláštní mise do Bosny a Hercegoviny, která by tu prozkoumala možnost nasazení jednotek OSN.

23. 5. Jednotky bosenských Srbů v počtu asi 1000 mužů zaútočily na muslimskou vesnici Hambarine v okrese Prijedor s 2800 obyvateli. Jako záminka jim posloužila přestřelka mezi několika příslušníky JNA a muslimskými ozbrojenci na kontrolním stanovišti poblíž vesnice, která se odehrála 22. 5 a jež dva vojáci JNA nepřežili. Jelikož vedení místní domobrany odmítlo splnit požadavky srbského vedení okresu, aby odevzdalo veškeré zbraně, následoval masivní útok. Na 400 obyvatel při útoku uprchlo ze svých domovů, desítky civilistů byly zabity, další stovky byly zajaty, muži byli následně oddělováni od žen a dětí a odváženi do blízkých internačních táborů.

23. 5. Předsednictvo RBaH rozhodlo o změně na postu náčelníka Teritoriální obrany RBaH (TORBiH). Namísto Muslima Hasana Efendiće přichází další Muslim a bývalý major JNA Sefer Halilović. Ve vedení ozbrojených složek dosud panoval zmatek, mnohé jednotky nebyly plně pod kontrolou ústředního vedení, nedostávalo se zkušených velitelů, výzbroje ani výstroje. Halilović má za úkol zvýšit morálku jednotlivých ozbrojených skupin a podřídit je jednotnému vedení. Síly bosenských Srbů a JNA jsou po všech stránkách ve značné výhodě, třebaže vládní složky disponují až 93 052 vojáky. Z JNA do TORBiH do 14. 5. zběhlo 1062 důstojníků, z toho 88 % Muslimů, 7 % Chorvatů a 2 % Srbů. Nicméně ani Halilovićovy snahy nejsou příliš úspěšné – například lokální sarajevští velitelé Jusuf Juka Prazina (před válkou kriminálník a později velitel jednotky Zelených baretů Jukini vukovi o síle asi 3000 mužů), Mušan Topalović Caco (velitel 10. horské brigády ARBiH), Ramiz Delalić Ćelo (zástupce velitele 9. motorizované brigády ARBiH) a Ismet Bajramović Ćelo (před válkou kriminálník a v prvním roce války jeden z velitelů vojenské policie ARBiH), nadále jednají na vlastní pěst, vykrádají továrny, obchody a byty, nezřídka se dostávají do konfliktu s jinými vládními jednotkami, všemožně terorizují nebo přímo likvidují místo obyvatelstvo, a to převážně zůstavší Srby.

25. 5. Provládní jednotky zaútočily na většinově srbskou vesnici Bradina, která se nachází na strategicky důležité silnici mezi Konjicem a Sarajevem. Předpokládá se, že při brutálním útoku bylo povražděno nejméně 48 srbských civilistů a další desítky skončily v zajetí.

26. 5. Jednotky bosenských Srbů v počtu asi 5000 mužů dokončili obklíčení lidnaté muslimské vesnice Kozarac v okrese Prijedor s 4000 obyvateli. Již 22. 5. byla zahájena blokáda vesnice a přerušeny telefonní linky. Během následujících dvou dnů byla vesnice masivně odstřelována. Při útoku bylo na 800 lidí zabito a 1200 zajato. Muži byli odváženi do blízkých internačních táborů; v těchto dnech v okrese Prijedor vznikly tábory Omarska, Trnopolje a Keraterm. Vesnice pak byla v červnu systematicky vypálena.

26. 5. Bosenskosrbské oddíly zabíjejí 17 neozbrojených Muslimů v obci Bosanska Jagodina ve většinově muslimském okresu Višegrad.

27. 5. Minometný útok v centru Sarajeva způsobí smrt 16 lidí čekajících ve frontě na chléb.

28. 5. Delegace Bosny a Hercegoviny opustila mírová jednání v Lisabonu. Jako důvod uvedla pokračující útoky bosenskosrbských vojsk na Sarajevo.

30. 5. Rada bezpečnosti OSN přijala rezoluci č. 757 uvalující hospodářské, kulturní a politické sankce na Svazovou republiku Jugoslávii za to, že podporuje násilí páchané JNA na území Bosny a Hercegoviny. Již 15. 5. Byla přijata rezoluce č. 752 vyzývající k zastavení konfliktu na území bývalé Jugoslávie a respektování příměří z 12. 4.

31. 5. Bosenskosrbské jednotky vraždí 20 muslimských obyvatel vesnic Vrhpolje a Hrustovo v etnicky smíšeném okresu Sanski Most.

Na přelomu května a června bosenskosrbské jednotky začínají s rozsáhlým vyvražďováním zajatých Muslimů a Chorvatů, a to převážně ve východní Bosně a v Krajině. Na různých místech východní Bosny jsou zabity stovky muslimských civilistů a poté vhozeny do řeky Driny. V Kulturním domě v Čelopku je postupně usmrceno více než 19 Muslimů paravojenskou jednotkou Žluté vosy. Od června do prosince je umučeno nejméně 266 Muslimů ve fočanské věznici. Ve dnech 1.–5. 6. je zavražděno okolo 160 Muslimů v technické škole v Karakaji, 5.–8. 6. přibližně 190 Muslimů na dobytčích jatkách v okrese Zvornik, 14. 6. pak 47 Muslimů z obce Ahatović v sarajevské čtvrti Ilijaš. Masové popravy pokračovaly i během července a srpna. Koncem července bylo usmrceno více než 100 Muslimů a Chorvatů v zajateckém táboře Omarska a okolo 150 v táboře Keraterm, 5. 8. dalších asi 100 zajatců z tábora Omarska a Keraterm v oblasti Hrastova Glavica, 5. 8. několik desítek Muslimů v Kulturním domě ve Foči, 15. 8. přibližně 27 Muslimů v Rasadniku v okresu Rogatica, 21. 8. kolem 200 Muslimů a Chorvatů při odvozu z internačního tábora Trnopolje v oblasti Korićanske stijene na hoře Vlašić (12 osob přežilo, dosud nalezeny ostatky 181 obětí).

Bosenští Srbové zřizují rovněž hustou síť zajateckých táborů. První z nich vznikají již na samém začátku ozbrojeného konfliktu. V dubnu byl otevřen Batković (prošlo jím na 4000 Muslimů, nepřežilo asi 80), v květnu Omarska (5–7000 lidí, z toho přes 95 % Muslimů, nepřežilo asi 2000), Keraterm (1000–1500 lidí, z toho 85 % Muslimů, umučeno asi 300), Trnopolje (4000–7000 lidí, z toho asi polovina žen a dětí, nepřežily stovky), Sušica (8000 Muslimů, zabito 200–1600) a mnohé další. Například Manjača byla funkční ještě za války v Chorvatsku; prošlo jí 4500–8000 osob, z toho 80 % Muslimů, nepřežilo asi 600. Od konce května zajatecké tábory zřizovala také Armáda RBaH pro Srby a později Chorvaty, konkrétně Silos v Tarčinu (750 lidí, nepřežilo přes 20), Musala v Konjici (1100 lidí), Stadion v Bugojnu (360 Chorvatů, nepřežilo cca 20) aj. pro nemuslimy. Chorvatská rada obrany (HVO) vedla tábory Čelebići (700 Srbů, nepřežilo 13), Gabela (2000 lidí), Heliodrom (6000 lidí, zabito 30–50), Dretelj (3000 lidí, umučeno asi 170) aj. pro nechorvaty. Velké zajatecké tábory byly po nátlaku mezinárodního společenství postupně rušeny v druhé polovině roku 1992, menší ale zůstaly až do konce války.

Dokumentární film o zajateckém táboře Omarska

1. 6. Bosenskosrbské jednotky po obsazení vesnic Velagići a Pudin Han v okrese Ključ zabily více než 100 muslimských můžu. Vraždění Muslimů v Bosenské krajině pokračovalo i v následujících týdnech a měsících: 10. 7. bylo usmrceno 144 muslimských mužů v obci Biljani a jejím okolí a 8. 8. asi 20 v obci Botonjići. Po válce bylo v okolí Ključe objeveno více masových hrobů, mezi nimi Laniště 1 (188 těl) a Lanište 2 (77 těl).

5. 6. 1992 Jugoslávská lidová armáda (od 20. 5. přejmenovaná na Armádu Jugoslávie) se po dlouhém vyjednávání stahuje ze sarajevských kasáren Maršála Tita. Do rozhovorů se zapojil velitel kasáren generál Miloš Baroš, z Bělehradu došlý generál JNA Nedeljko Bošković, členové Předsednictva RBaH Fikret Abdić a Stjepan Kljuić, bosenskohercegovský ministr obrany Jerko Doko a první náměstek ministra vnitra Jusuf Pušina. Jednání přihlíží také Azem Dervišević zvaný Zenga, zástupce velitele Regionálního štábu Teritoriální obrany Sarajevo a od 2. 5. šéf provládních jednotek obléhajících kasárny. Evakuace se týká více než 2000 vojáků a jejich rodin, záložníků a kadetů střední vojenské školy a části vojenského materiálu. Celá akce se odehrává mezi 12:00–14:00, když kasárny opustilo 70 vojenských kamionů, 23 autobusů a 130 osobních automobilů. Dle písemné dohody 2/3 výstroje, výzbroje a paliva zůstane sarajevské vládě a 1/3 bude předána Republice Srbské. Dervišević později uvedl, že Boškoviće instruoval sám Milošević, který si přál hlavně zachránit mužstvo, o vojenský materiál tolik nestál. Boškovićovo vyjednávání popouzí vedení bosenských Srbů (které si ostatně přivlastnilo více než třetinu materiálu), a tak mu Ratko Mladić hrozí zatčením a poté zřejmě iniciuje útok na jeho vozidlo. Při stahování se část jednotek JNA odchýlí od původního směru evakuace a zamíří do čtvrti Grbavica II, která je dosud zónou nikoho, a přivádí ji pod kontroly Srbské republiky.

8. 6. Rada bezpečnosti OSN přijímá rezoluci č. 758 o krizi v Bosně a Hercegovině, která umožňuje posílit misi UNPROFOR v zemi. Na jejím základě je rozhodnuto okamžitě vyslat dalších 1100 mírových vojáků. Ti se mají pokusit oddělit bojující strany a za účelem humanitární pomoci převzít kontrolu nad sarajevským letištěm Butmir, které ovládá Armáda Republiky Srbské. Modré přilby byly nicméně vybaveny jen slabým mandátem.

10. 6. V obci Čemerno v okrese Ilijaš je zabito kolem 30 srbských civilistů Armádou RBaH nebo chorvatskými ozbrojenci.

13. 6. Po stažení JNA a bosenskosrbských ozbrojenců z východní části Mostaru, kterou drželi od jara, místní lidé na lokalitách Uborak, Sutina a Zalik nacházejí 114 těl místních obyvatel (85 Muslimů a 29 Chorvatů). HVO a Teritoriální obrana RBaH od 14. 6. postupně obsazují východní břeh Neretvy a postupují k Stolci. V okresech Konjic, Jablanica, Mostar a Stolac od konce léta dochází ke stále vyhrocenějším třenicím mezi Chorvaty a Muslimy.

14. 6. Bosenskosrbské oddíly upalují na 60 muslimských obyvatel vesnice Koritnik, když je zavřou do jednoho domu v Pionýrské ulici ve většinově muslimském městě Višegrad a objekt zapálí.

15. 6. Bosenskosrbští ozbrojenci zabíjejí asi 60 muslimských mužů z uprchlické kolony v obci Paklenica ve většinově muslimském okresu Rogatica.

17. 6. Do Předsednictva RBaH byli kooptováni dva noví srbští členové, Nenad Kecmanović a Mirko Pejanović, kteří na srbské kandidátce do předsednictva roku 1990 obsadili druhé a třetí místo. Kecmanović ale 6. 7. odešel na Pale a pak do Bělehradu, čímž se fakticky vzdal členství v předsednictvu.

18.–19. 6. Ve středobosenském okresu Novi Travnik s mírnou chorvatskou majoritou vypuká spor mezi HVO a provládní teritoriální obranou. Chorvaté prý Muslimům dávají ultimátum, na jehož základě chtějí de facto ovládnout město. Ti to odmítají, načež HVO a HOS (Chorvatské ozbrojené síly) druhého dne útočí na místní školu, poštu a velitelství provládní Teritoriální obrany. Chorvaté ale tvrdí opak: místní TO se pokoušela převzít kontrolu a neřešila rostoucí kriminalitu přišlých muslimských uprchlíků. HVO již dříve ovládla středobosenské okresy s absolutní či prostou chorvatskou většinou, a to konkrétně Kreševo (v průběhu dubna), Busovača (v polovině května), Kiseljak (koncem května), Vareš (začátkem června), Vitez (v druhé polovině června). Muslimové samozvanou vládu HVO odmítají a v dotčených okresech zakládají paralelní instituce loajální vládě v Sarajevu. Situace v Novém Travniku se uklidňuje, ale napětí neklesá.

20. 6. Předsednictvo RBaH v zemi vyhlašuje válečný stav.

HVO se marně pokouší ovládnout většinově muslimské město Gornji Vakuf ve střední Bosně.

25. 6. Bosenskosrbské jednotky zabíjejí 21 civilistů nesrbské národnosti ve vesnici Vozuća ve středobosenském okresu Zavidovići s muslimskou majoritou.

27. 6. Bosenskosrbské oddíly upalují přes 60 muslimských obyvatel vesnice Bikovac ve většinově muslimském okresu Višegrad, když je zavřou do jednoho objektu a ten pak zapálí.

28. 6. Do Sarajeva nečekaně přilétá francouzský prezident François Mitterand. V doprovodu mírových sil OSN se schází s prezidentem Alijou Izetbegovićem. Mitterand byl zastáncem udržení jugoslávské federace a velmi se bránil uznání Slovinska, Chorvatska a Bosny a Hercegoviny. Jeho přílet do bosenskohercegovské metropole má symbolicky otevřít letecký most pro humanitární účely. Mitterand označuje za viníka konfliktu Slobodana Miloševiće a Srbsko, ale možné intervenci mezinárodních sil se brání. Obává se totiž, že by Francie utrpěla až příliš veliké ztráty pro malou zemi, která pro ni nemá žádnou cenu.

Provládní jednotky v červnu a červenci napadají řadu většinově srbských vesnic v okresu Srebrenica a Bratunac. Jejich cílem je vytvořit kompaktní území s hájitelnými hranicemi a získat kořist v podobě potravin a dalšího materiálu. V rychlém sledu jsou organizovány útoky na vsi Ratkovići (21. 6., zhruba 18 mrtvých Srbů), Loznica (28. 6., asi 11 zabitých), Brežani (30. 6., odhadem 19 zabitých), Zagoni (5.–12. 7., přes 20 zabitých), Krnjići (5. 7., asi 16 zabitých), Zalazje (12. 7., přibližně 39 zabitých) a Magasići (20. a 25. 7., asi 12 zabitých). Přepady jsou organizovány i během následujících měsíců, Ježestica (8. 8.), Podravanje (24. 9.), Fakovići (5. 10.), Boljevići (5. 10.), Bjelovac (14. 12.) a Sikirić (14. 12.).

V červenci se realizuje nařízení Předsednictva RBaH o vzniku Armády RBaH, kterou vede jako náčelník generálního štábu Sefer Halilović. Nato 18. 8. předsednictvo zřizuje 5 sborů (korpusů) v čele se Seferem Haliloviće jako velitelem štábu vrchního velení (ŠVK ARBiH). Prvnímu sboru se sídlem v Sarajevu od jeho vzniku 1. 9. velí Mustafa Hajrulahović přezdívaný Talijan, druhému v Tuzle od 29. 9. Željko Knez (Chorvat), třetímu v Zenici od 9. 11. Enver Hadžihasanović, čtvrtému v Mostaru od 17. 11. Arif Pašalić a pátému v Bihaći od 21. 10. Ramiz Dreković.

4. 7. Armáda Republiky Srbské obsazuje etnicky smíšenou Derventu.

8. 7. V sarajevské čtvrti Velešići, která se nachází pod vládní kontrolou, je úkladně zavražděno šest členů srbské rodiny Ristović. V lednu 1993 je z tohoto činu obviněno pět policistů z nedaleké stanice, ale ministerstvo vnitra se snaží případ zamést pod koberec. Po této události četní Srbové opouštějí obležené město ze strachu o svůj život. Sarajevští Srbové na vládním území jsou v tu dobu nezřídka odvádění do zajateckých táborů nebo vězení, kde jsou mučeni nebo přímo zabíjeni. Vše se to děje tajně, ale s vědomím ozbrojených složek a politického vedení státu.

21. 7. Prezidenti Chorvatska a Bosny a Hercegoviny Franjo Tuđman a Alija Izetbegović v Záhřebu uzavírají dohodu o přátelství a spolupráci (Sporazum o prijateljstvu i suradnji između Republike Bosne i Hercegovine i Republike Hrvatske). Při té příležitosti obě země navázují diplomatické styky. Tuđman a Izetbegović se shodují, že budoucí uspořádání Bosny a Hercegoviny bude respektovat vůli všech tří konstitutivních národů, tj. bude založeno na konstitutivních jednotkách. Bosna a Hercegovina poděkovala za příjem uprchlíku, kterých je v Chorvatsku asi 270 000. Podle dohody je HVO součástí Armády RBaH. Mezinárodní společenství se vyzývá k větší angažovanosti při zastavení „agrese na jejich země“. Smlouva nabádá k udržování dobré spolupráce a ke koordinaci vojenských operací v příhraničních regionech. Smlouva je následně 23. 9. v New Yorku doplněna (Dodatak sporazumu o prijateljstvu i suradnji između Republike BiH i Republike Hrvatske). Znovu se žádá větší podpora mezinárodního společenství při zastavení konfliktu. Za účelem obrany vzniká speciální odbor, který bude koordinovat společné vojenské akce. Obě země budou usilovat o zrušení embarga na dovoz zbraní. Později bylo této dohody ze strany Chorvatska nejednou zneužito k přímé vojenské intervenci ve prospěch bosenských Chorvatů v západní Hercegovině a ve střední Bosně.

V severozápadní Bosně probíhají masové etnické čistky ze strany prosrbských ozbrojenců, které mají za cíl oblast etnicky vyčistit od Muslimů a Chorvatů. 24. 7 Armáda RS oblehla a podnikla útok na většinově chorvatské vesnice Briševo, Raljaš a Muštanica (Stara Rijeka) v okrese Prijedor. Během dvou dnů vojenských operací dnů byly vesnice vypáleny, nejméně 67 civilistů (odhadem 55 z chorvatské vsi Briševo) se stalo obětí masových vražd. Další desítky lidí byly zavlečeny do internačního tábora v Sanském Mostě. Posmrtné ostatky obětí byly převáženy do sekundárních hrobů, aby se zločiny utajily. 25. 7. je povražděno 31 muslimských civilistů v prijedorské obci Zecovi, nicméně během vojenských operací srbských jednotek ve vsi a jejím okolí od 23. 7. do 28. 7. bylo zabito před 150 muslimských civilistů. Po válce bylo v okolí Prijedoru a Sanského Mostu objeveno více masových hrobů: Sasina (identifikováno 65 osob), Tomašica (iden. 274 osob), Kevljani (iden. 80 osob), Stari Kevljani (iden. 354 osob), Hrastova glavica (iden. 121 osob), Lisac (iden. 54 osob), Jakarina kosa (iden. 311 osob) a Redak 1 (iden. 74 osob).

12. 8. Srbská republika Bosny a Hercegoviny změnila název na Republika Srbská, čímž deklarovala svou distanci od Bosny a Hercegoviny. Jejím hlavním střediskem od vypuknutí války je sarajevské předměstí Pale.

25.–26. 8. Bosenskosrbské jednotky odstřelují starou sarajevskou radnici, známou jako Vijećnica, v níž se nachází Národní knihovny Bosny a Hercegoviny. Při následném požáru shoří 80 % knižního fondu této instituce. Již 17. 5. je při odstřelování města zapálen Orientální institut, v němž podlehne zkáze přes 5000 vzácných rukopisů (mezi nimi i manuskripty z 11. století) a rozsáhlý archiv úředních dokumentů z doby osmanské vlády.

26.–28. 8. V Londýně probíhá konference o Jugoslávii. Jako v případě Lisabonu, metropole na Temži byla vybrána s ohledem britského předsednictví Rady ministrů Evropských společenství. Přítomny byly republiky bývalé Jugoslávie, země Evropských společenství, USA, Čína, Rusko, Kanada, Japonsko a Československo (předsedá CSCE, Commission on Security and Cooperation in Europe) a sousední státy bývalé SFRJ (Rakousko, Maďarsko, Rumunsko, Bulharsko a Albánie. Konference opětovně končí fiaskem. Jediným výsledkem je vznik Výkonné rady, v níž zasedá trojice zemí CSCE, trojice Evropských společenství, zástupce jednoho ze stálých členů RB OSN, zástupce islámských zemí, dva zástupci sousedních států a lord Carrington.

27. 8. Ve městě Prozor s muslimskou majoritou, ale ve většinově chorvatském okresu totožného jména, chorvatští ozbrojenci útočí na objekty významných Muslimů. ARBiH poté nařizuje teritoriální obraně, aby ukončila spolupráci s HVO a připravila se na možný ozbrojený střet.

31. 8. Na tržnici v Sarajevu je při srbském minometném útoku zabito nejméně 15 lidí a dalších 30 zraněno.

1. 9. Při minometném útoku v Sarajevu byli zraněni dva francouzští a jeden egyptský příslušník sil UNPROFOR.

3. 9. V Ženevě začíná mezinárodní konference o bývalé Jugoslávii, která bude s přestávkami trvat až do března 1995. Konferenci předsedali lord David Owen za EU a Cyrus Vance za OSN. Lord Carringhton na svou funkci rezignoval.

Zřejmě srbské dělostřelectvo sestřelilo italské vojenské letadlo, které vezlo humanitární pomoc do obleženého Sarajeva. Čtyřčlenná posádka zahynula. Humanitární lety do bosenskohercegovské metropole jsou na měsíc zastaveny.

14. 9. Rada bezpečnosti OSN přijala rezoluci č. 776, jež posilovala misi UNPROFOR. NATO a Západoevropská unie nabízejí 6 000 příslušníků, kteří by se přesunuli do Bosny a Hercegoviny.

Předsednictvo RBaH odvolává z postu předsedy bosenskohercegovského parlamentu Momčila Krajišnika, který již pět měsíců svou funkci nevykonává.

V Sarajevu se v druhé polovině září vyhrocuje vztah mezi elitní jednotkou Zelených baretů pod vedením Jusufa Praziny a velitelem štábu vrchního velení ARBiH Seferem Halilovićem. Prazinovy oddíly obsazují štáb v centru města a žádají rozhovor s nadřízeným Halilovićem. Teprve po intervenci prezidenta Alije Izetbegoviće Halilović přichází na schůzku, na níž je podroben ostré kritice za vojenské neúspěchy. Izetbegović následně rozhodne, že jednotka bude přebudována na speciální brigádu ARBiH v čele s Prazinou. Velení nad ní prezident zřejmě vykonává osobně. Jusuf Prazina se tak stává formálně čtvrtým mužem armády a členem štábu. Prazinu smírčí řešení neuspokojuje a své výtky prezentuje i veřejně. Halilović zvažuje rezignaci.

21.–22. 9. Na 300 vojáků Armády RS obkličuje muslimskou vesnici Novoseoci ve většinově srbském okrese Sokolac. Zdejší dospělí muži přitom v létě písemně vyjádřili loajalitu Srbské republice. Během akce bylo veškeré obyvatelstvo nahnáno do areálu podniku Metalika. Asi 44 mužů a chlapců ozbrojenci poté odvezli na skládku v lokalitě Ivan Polje a tam je popravili. Ženy a děti byly deportovány k hranicím Sarajeva, jedna žena byla při převozu zastřelena.

7. 10. Armáda RS obsazuje etnicky smíšený Bosenský Brod, chorvatští a muslimští obránci a civilisté se stahují do Slavonského Brodu. Neznámý pachatel odstřeluje most přes řeku Sávu, jedinou spojnici s Chorvatskem.

9. 10. Rada bezpečnosti OSN přijala rezoluci č. 781, vyhlašující zákaz přeletů vojenských letadel nad Bosnou a Hercegovinou. Rozhodnutí však nebylo nikým kontrolováno.

23. 10. HVO napadá vojáky Armády RBaH ve většinově muslimském městě Prozor, poté co odmítnou údajné ultimátum o předání zbraní, a ve dnech 24.–25. 10. učiní totéž ve městě Gornji Vakuf, kde se jí podaří ovládnout policejní stanici a několik továren. Muslimské obyvatelstvo Vakufu je vyháněno nebo posíláno do zajateckých táborů. 26. 10. je ujednáno příměří s platností od 28. 10.

29. 10. Srbské jednotky vstupují do Jajce, jehož obyvatelstvo tvoří většinou Muslimové a Chorvaté (dohromady přes 91 %). Oddíly HVO a ARBiH se zhruba 30 000 civilisty se stahují směrem k Travniku, odkud Chorvaté putují dále do Hercegoviny s chorvatskou většinou a Muslimové míří hlouběji do střední Bosny s muslimskou většinou. Evakuace Jajce narušuje dosud víceméně korektní vztahy mezi Chorvaty a Muslimy – velký přísun muslimských uprchlíků mění etnickou strukturu střední Bosny, což u Chorvatů vyvolává obavy, že budou marginalizováni.

Koncem října bosenští Srbové ovládají kolem 63 % země. Těžké boje znovu propukají v Podriní. Do úplného obklíčení Armádou RS se zde dostala města a zároveň enklávy Goražde, Žepa a Srebrenica, v nichž se tísnily desetitisíce muslimských obyvatel a uprchlíků z okolních oblastí. V Goražde se ocitlo v obležení 60 000 lidí, ve Srebrenici 50 000 a v Žepě 16–20 000 lidí. Ve stejném postavení se nacházelo 170 000 lidí v Bihaći a přes 200 000 v Sarajevu.

Záběry z obleženého Goražde v letech 1992–1995

V listopadu příslušníci Armády RS zabili okolo 190 muslimských mužů ve škole v Grabovici v etnicky smíšeném okresu Kotor Varoš, poté co se marně pokoušeli probít do Travniku.

9. 11. Stjepan Kljuić, nyní již bývalý předseda HDZ i člen této strany, na vlastní žádost odchází z Předsednictva RBaH. Jeho místo obsazuje Miro Lasić z HDZ.

10. 11. Rada bezpečnosti OSN schválila rezoluci č. 786, která pověřila generálního tajemníka Butruse Butrus-Ghálího, aby posílil misi UNPROFOR v Bosně a Hercegovině o 75 pozorovatelů. Tito pozorovatelé měli dohlížet na bezletovou zónu.

Jure Pelivan z HDZ skládá mandát předsedy bosenskohercegovské vlády. Na postu premiéra ho v prosinci nahrazuje stranický kolega a stávající generální tajemník Předsednictva RBaH Mile Akmadžić (Chorvat).

1.–2. 12. V saúdskoarabské Džiddě jednalo 17 ministrů zahraničních věcí islámských zemí o pomoci bosenským Muslimům. Ministři podpořili embargo vůči Jugoslávii a vytvoření bezletové zóny nad Bosnou a Hercegovinou, zároveň ale žádali větší úsilí směrem k mírovému řešení konfliktu. Členské státy islámské konference byly vyzvány, aby dle svých možností podpořili sebeobranu Bosnu a Hercegovinu.

14.–18. 12. Srbové propouštějí zajatce z tábora Manjača u Banja Luky, ti jsou následně evakuováni do uprchlického tábora v chorvatském Karlovci. Odhaduje se, že Manjačou prošlo 3500–8000 mužů, z nichž 80 % tvořili Bosňáci a 20 % Chorvaté. Tábor nejprve 15. 9. opouští 68 osob, jež jsou odvezeny na léčení do Spojeného království, 14. 11 je do Karlovce převezeno 755 osob, 14. 12. dalších 1008 či 1009, 16. 12. ještě 1001 a 18. 12. zbývajících 418 či 426. Po dokončení posledního odsunu tábor uzavřel své brány. Nicméně ještě před jeho rozpuštěním srbští věznitelé 13. 12. odvezli na neznámé místo 529 či 532 vězňů. Tábor byl v omezeném rozsahu otevřen znovu v roce 1995.

15. 12. Generální tajemník OSN Butrus Butrus-Ghálí žádá letectvo včasné výstrahy NATO, aby do 12. 4. 1993 zaktivovalo záložní plán Allied Harmony, který by vynutil bezletovou zónu nad Bosnou a Hercegovinou a vytvořil bezpečné útočiště pro civilní obyvatelstvo.

17. 12. Radovan Karadžić se stává jediným prezidentem Republiky Srbské a současně i vrchním velitelem ozbrojených sil.

V Bruselu se sešli ministři obrany zemí NATO, aby vyjádřili podporu OSN a CSCE při řešení konfliktu v bývalé Jugoslávii. Ministři se shodli, že hlavní vina padá na Srbsko a bosenské Srby. NATO odmítá unilaterální změny hranic a etnického složení populace. Ministři souhlasí se žádostí OSN o aktivaci záložního plánu Allied Harmony, který by zajistil bezletovou zónu v Bosně a Hercegovině.

19. 12. Vojáci Armády RBaH zaútočili na dříve smíšenou muslimsko-srbskou vesnici Jošanica v okrese Foča. Během akce zabili 56 Srbů, mezi nimi mnoho neozbrojených civilistů (21 žen a 3 děti).

22. 12. V Sarajevu se koná Kongres bosenskomuslimských intelektuálů, kterých se za mimořádně nepříznivých okolností schází na 800. Kongres vyzývá elitu bosenských Muslimů (Bosňáků), aby ve válečné době vynaložila veškeré síly k záchraně fyzické a duchovní existence muslimského národa. Zároveň je zveřejněno Prohlášení o bosenském jazyce (Proglas o bosanskome jeziku), v němž byl deklarován svébytný bosenský jazyk, paralelně existující vedle jazyka chorvatského a srbského.

Vztahy mezi Muslimy na jedné a Srby a Černohorci na druhé straně se během roku 1992 silně vyhrotily také v srbsko-černohorském příhraničním regionu Sandžak. Zdejší pobočka Strany demokratické akce v čele se Sulejmanem Ugljaninem zde agitovala pro vyhlášení politické autonomie. Pro samosprávu v případě rozpadu Jugoslávie se vyslovili sandžačtí Muslimové v referendu, které mezi sebou uspořádali 25.–27. 10. 1991. Z 264 156 oprávněných voličů do volebních místností přišlo 185 473 (70,19 %); 153 lístků bylo neplatných a 185 284 platných, z nichž 183 302 neboli 98,98 % hlasovalo pro. Srbské a černohorské úřady tyto snahy označily za pokus o separatismus a vůdce SDA v Sandžaku začaly pronásledovat. Vzájemná animozita mezi národnostními komunitami v Sandžaku se ještě prohloubila po propuknutí války v Bosně a Hercegovině. Tisíce Muslimů tehdy propadly panice a ze strachu, že by se masové vyhánění muslimského obyvatelstva mohlo rozšířit i do Sandžaku, odtud ve spěchu utekly. Uprchlíci hledali útočiště především v centrálních částech Bosny, v Chorvatsku a západoevropských zemích. Mnozí Muslimové ze Sandžaku byli přitom na čelných funkcích v Bosně a Hercegovině (např. Ejup Ganić a Sefer Halilović). I přes deklarovanou neúčast Srbska ve válce v Bosně a Hercegovině, muslimské obyvatelstvo Sandžaku opakovaně čelilo útokům srbských paravojenských jednotek (např. 22. 10. 1992 bylo zabito 16 Bosňáků ze Sjeverinu a 27. 2. 1993 na železniční zastávce Štrpci bylo uneseno a následně povražděno 18 Bosňáků a 1 Chorvat).

---------------------------------------------------------------------------------------------------

Divjak, Jovan: Ne pucaj. "Velešiće tuci i Pofaliće tuci" (10. deo). 26. maj 1992. www.slobodnaevropa.org/content/knjiga_jovana_divjaka_zgusnu_se_zivto_u_ratu_/24213609.html
Divjak, Jovan: Ne pucaj. "Velešiće tuci i Pofaliće tuci" (10. deo). 14. maj 1992.
www.slobodnaevropa.org/content/knjiga_jovana_divjaka_zgusnu_se_zivto_u_ratu_/24213609.html
Final report of the United Nations Commission of Experts established pursuant to security council resolution 780 (1992). Annex VIII - part 1/10. Prison camps. www.ess.uwe.ac.uk/comexpert/ANX/VIII-01.htm#III.A

Chronologie války v Bosně a Hercegovině 1993

4. 1. Míroví vyjednavači OSN a EU Cyrus Vance a David Owen na konferenci o bývalé Jugoslávii v Ženevě předkládají projekt na dosažení míru v Bosně a Hercegovině (tzv. Vance-Owenův mírový plán). Podle jejich návrhu v zemi vznikne 10 kantonů, tři muslimské, tři srbské a tři chorvatské a společný kanton Sarajevo. Podle územního členění Muslimům připadá zhruba 29 % země, Srbům 42 %, Chorvatům 25,5 % a společné správě 3,5 %. Dramatické navýšení plochy chorvatských oblastí ve střední Bosně a Posáví, kde do války měli většinu Muslimové a Srbové, je hlavní příčinou, proč návrh bezvýhradně podpoří jen chorvatská reprezentace. Představitelé Muslimů a bosenských Srbů s plánem nesouhlasí, ale po mezinárodním tlaku vyjadřují předběžnou podporu. Srbové oproti předchozímu návrhu nedostávají téměř žádné nové území, zároveň se musejí vzdát již drženého koridoru u Brčka a Podriní, který jejich území rozděluje na několik izolovaných enkláv. Srbské jednotky na přelomu roku přitom ovládají na 65 % země a na frontách dále postupují. Sarajevská delegace plán z principu odmítá, ale těžká situace na bojištích jí nedává na vybranou.



7. 1. Různé oddíly Armády RBaH (ARBiH) na pravoslavné Vánoce napadly srbské vesnice Kravica, Ježestica a Šiljkovići v okresu Bratunac. Vojáky následovaly stovky muslimských civilistů hledajících potraviny a další kořist. Při ozbrojeném střetu zahynulo asi 46 Srbů, z toho 11 civilistů. Desítky domů byly vypáleny. Kravica byla významnou srbskou enklávou uprostřed oblasti, v níž Muslimové vytvářeli kompaktní provládní území. Kravicu nejpozději do poloviny května znovu ovládla Armáda Republiky Srbské (VRS).

8. 1. Na srbském kontrolním bodě u sarajevského letiště Butmir byl zabit bosenskohercegovský vicepremiér Hakija Turajlić (Muslim). Srbští ozbrojenci zastavili francouzské vozidlo UNPROFOR, které se vracelo z jednání s představiteli turecké vlády o příjmu humanitární pomoci na letišti, a před pěti francouzskými vojáky Turajliće ve vozidle zastřelili.

Chorvatské společenství Herceg-Bosna posiluje vojenské posádky Chorvatské rady obrany (HVO) ve střední Bosně, do Vitezu 8. 1. přichází 150–200 vojáků a do Nového Travniku 10. 1. taktéž 150–200 mužů. Oba kontingenty jsou převeleny z Hercegoviny.

13. 1. Místní HVO ve většinově muslimském okresu Gornji Vakuf dává ultimátum Armádě RBaH, aby složila zbraně a město předala, ta to ale odmítá. HVO přitom už od 11. 1. vede útok na muslimské vesnice po celém okresu. HVO situaci interpretuje opačně, boj údajně zahájila ARBaH. Ať je skutečnost jakákoli, zůstává faktem, že muslimské obyvatelstvo je vyháněno nebo odváděno do zajetí, nezřídka dochází k masovým vraždám. Město Gornji Vakuf se ocitá v obležení.

16. 1. Bosenskohercegovský ministr obrany Božo Rajić, Chorvat z HDZ, nařizuje všem jednotkám Armády RBaH na území tří budoucích chorvatských kantonů, aby se do 20. 1. podřídily hlavnímu štábu HVO. Nařízení platí i pro chorvatské jednotky na území tří budoucích muslimských kantonů, které se podřizují Armádě RBaH. Armádě Republiky Srbské je nakázáno, aby se stáhla do oblastí tří budoucích srbských kantonů. Všechny armády v Sarajevu, které má být pod společnou správou, se vyzývají k ukončení bojů. ARBiH, v níž dominují Muslimové, a VRS rozkaz ignorují. Podobné nařízení 14. 1. vydal hlavní štáb HVO.

16. 1. Armáda RBaH napadla vesnici Skelani a její okolí v okresu Srebrenica, přičemž zabila 48–69 místních Srbů.

Armáda Republiky Srbské v lednu zahajuje mohutnou ofenzivu (operacija Pesnica) ve středním Podriní, která má rozbít spojené muslimské enklávy Cerska, Konjević Polje, Srebrenica a Žepa. Bojů se účastní bosenskosrbské jednotky z celé země, aktivně jim pomáhá Armáda Jugoslávie a dobrovolníci ze Srbska. VRS 2. 2. obsazuje vesnici Vojevica, 17. 2. Sase, 1. 3. Cersku a 15. 3. Kojević Polje (tuto obec obsadila výsadková brigáda z Niše). Na 15 000 vyhnaných Muslimů prchá do Srebrenice, která se odmítá vzdát.

25. 1. HVO, a zřejmě i HOS a příslušníci Chorvatské armády, v Busovači s mírnou chorvatskou většinou napadá čtvrť Kadića Strana, kterou obývají především Muslimové. Muslimové z města utíkají, z předválečných 1500 jich zůstává asi 90. Při bojích zemřely asi čtyři desítky lidí, z toho většina Muslimů. Bojové operace chorvatských sil se přesouvají do okolí Busovače.

31. 1. UNPROFOR od 3. 7. 1992 do konce ledna 1993 zorganizovala 2476 humanitární letů do Sarajeva, které do města přivezly 27 460 tun potravin, zdravotnického a dalšího materiálu.

Americká diplomacie začátkem února v New Yorku odmítla žádost vyjednavačů Vanceho a Owena, aby USA podpořily jejich mírový projekt pro Bosnu a Hercegovnu. Ministr zahraničí Warren Christopher 10. 2. Prezentoval názor americké vlády, podle které rozdělení země do autonomních kantonů pod slabou ústřední vládou uzákoňuje srbskou politiku „etnického čištění”. USA formálně trvaly na územní celistvosti a suverenitě země, řešení krize však ponechávaly Evropanům. Naproti tomu Evropská společenství Vance-Owenův plán zvláštní deklarací 1. 2. podpořila, přijatelný byl i pro Rusko.

19. 2. Rada bezpečnosti OSN schvaluje rezoluci č. 807, která všechny dotčené strany konfliktu v Chorvatsku a Bosně a Hercegovině vyzývá ke spoluúčasti na zachování příměří. Bojující strany se žádají o stažení jednotek z dosahu mírových sil a chráněných oblastí (UNPA) a volný pohyb mezinárodních jednotek.

21. 2. Rada bezpečnosti OSN přijala rezoluci č. 808, na jejímž základě vzniká Mezinárodní soudní tribunál v bývalé Jugoslávii. Další rezolucí č. 827 z 25. 5. je přijat jeho statut.

24. 2. Generální tajemník NATO vydává prohlášení na podporu rozhodnutí USA shazovat z letounů humanitární pomoc do východní Bosny. 26. 2. Americký prezident Bill Clinton podepsal rozkaz, kterým umožnil americkým ozbrojeným silám (ve spolupráci s UNHCR a WFP) zahájit letecké shazování potravin a léků do muslimských enkláv po celé zemi. První letadla s nákladem odstartovala z Frankfurtu nad Mohanem 28. 2. Do listopadu bylo uskutečněno 1482 takových letů s 10 100 tunami potravin a 167 tunami zdravotnického materiálu. Materiál byl shazován na lokality Srebrenica, Žepa, Cerska, Konjevići, Goražde, Tuzla, Mostar, Maglaj a Tešanj.

11.–12. 3. 1993 Srebrenici navštívil velitel UNPROFOR v Bosně a Hercegovině francouzský generál Philippe Morillon. Předtím navštívil Srby čerstvě dobytou Cersku a Konjević Polje, které bylo soustavně odstřelováno srbskými jednotkami. Cynický Morillon v Cersce prohlásil, že se zde nepotvrdily zprávy o srbských krutostech. V Konjević Polje 10. 3. obránce v čele s Naserem Orićem vyzval, aby se s veškerým civilním obyvatelstvem raději přemístili do bezpečí v provládní Tuzle, ti to však rezolutně odmítli. Takový přesun mimo jiné negarantoval bezpečnost vojensky způsobilým mužům. Morillom 8. 3. vyjednával o přísunu humanitární pomoci se srbskými představiteli v Pale. Dohoda byla ujednána 11. 3. a obnášela vpuštění britského konvoje, který měl z Konjević Polje odvézt 75 raněných Muslimů, a volnou cestu pro konvoj s humanitární pomocí do Srebrenice. Britský konvoj po několikerém zadržování a snižování kapacity 11. 3. dorazil do Konjević Polje, kde ho obstoupili místní civilisté, kteří žádali příměří, intervenci OSN a humanitární pomoc. Shromážděný dav začali odstřelovat Srbové, jimž se podařilo ukrást i několik vozidel z kolony. Celá akce tak skončila fiaskem.

Humanitární konvoj po zdržovacích manévrech vstoupil do Srebrenice v noci z 11. na 12. 3. 1993 Morillom svůj náhled na situaci v Podriní zopakoval při návštěvě vedení Srebrenice. Neuvědomoval si však, že nepřímo podporuje etnické čisty, které zahájila Armáda Republiky Srbské. Na takové podmínky ani lokální, ani sarajevská vláda nechtěla přistoupit. Při odjezdu generála a jeho doprovod zadrželi zoufalí místní obyvatelé a ozbrojenci (zřejmě na popud sarajevské vlády), neboť se obávali, že Srbové oblast brzy obsadí a humanitární pomoc nadobro zablokují. Morillon se pod tlakem rozhodl, že setrvá s obklíčenými obyvateli, dokud Srbové nedovolí, aby do města dorazila humanitární pomoc. Zároveň prohlásil, že Srebrenica je od nyní pod ochranou OSN. Morillon vyjednával s generálem VRS Manojlem Milovanovićem (náčelník štábu Ratko Mladić s ním odmítl jednat), který mu předložil tři požadavky; ukončení ofenzivy Armády RBaH u sarajevského Ilijaše a Tuzly a odchod Morillona ze Srebrenice. Morillon nejprve odmítá odjet, ale nakonec ustupuje. 20. 3. odchází s konvojem 673 uprchlíků do Tuzly, v Bratunci je ale konvoj zastaven a prohledán, zda v něm nejsou muži. 24. 3. je pomocí vrtulníků ze Srebrenice evakuováno dalších 214 lidí, evakuační místo Srbové záměrně odstřelují. 26. 3. Morillon vyjednává v Bělehradě. 27. 3. do Srebrenice přijíždí humanitární konvoj s 18 vozidly. 28. 3. je Morillonu umožněn vstup do Srebrenice, boje v okolí podle jeho svědectví slábnou. V březnu a dubnu je z enklávy odvezeno celkem 8–9 000 civilistů.

Obležená Srebrenice na jaře roku 1993 

4. 4. Hlavní velení HVO v Mostaru dává ultimátum prezidentu Aliji Izetbegovićovi, aby do 15. 4. podepsal údajnou deklaraci Mate Bobana a Alije Izetbegoviće o podřízení Armády RBaH na území budoucích chorvatských kantonů podle Vance-Owenova plánu. Podle očitých svědectví ovšem takováto deklarace nikdy nevznikla. V případě odmítnutí podpisu, HVO kontrolu nad oblastmi převezme jednostranně.

HVO v Hercegovině již od března zadržuje a rozkrádá konvoje s vojenským materiálem pro Armádu RBaH.

12. 4. Začíná operace Operation Deny Flight aliance NATO k vynucení bezletové zóny nad Bosnou a Hercegovinou. Akce je zaštítěna rezolucí OSN č. 816 a rozhodnutím Severoatlantické rady z 8. 4. Účastní se jí bojové a pozorovací letouny několika členských států a letadla sil včasné výstrahy NATO (NAEWE).

Srbské jednotky ostřelují Srebrenici, jelikož chtějí místní představitele donutit ke kapitulaci. Jejich hlavním cílem je hřiště zdejší školy. Při minometném útoku je zabito 62 lidí a 152 zraněno, mezi nimi hlavně děti.

15. 4. HVO vede ofenzivu s cílem dobýt Jablanici, hlavní město okresu s muslimskou většinou. 17. 4. obsazuje muslimskou vesnici Sovići a pak národnostně smíšené Doljani, které etnicky vyčišťuje. Další postup je ale zastaven.

16. 4. Místní HVO a HOS obsazují obec Vitez s nepatrnou muslimskou většinou, které se nachází v okresu též jména s chorvatskou většinou. Ve městě se nachází továrna na výbušniny Vitezit. Muslimové se brání, nakonec jsou nuceni k masovému odchodu z Vitezu i okolních vesnic, mnozí končí v zajetí, jejich domy jsou vypalovány. Útoku vzdoruje pouze historické centrum Vitezu (tzv. Mahala), kde se Muslimové opevňují a čelí nepřetržitému obléhání až do roku 1994. Chorvatští ozbrojenci při obsazování Vitezu zaútočili i na muslimskou vesnici Ahmići, v níž zabili podle různých odhadů 104-116 jejích obyvatel, z toho 43 žen a dětí.

Armáda RBaH, resp. Speciální oddíl zvláštního nasazení Zulfikar pod vedením Zulfikara Ališpago a příslušníci 45. horské brigády Neretvica, napadla vesnici Trusina ve většinově muslimském okresu Konjic a zabila zde 22 Chorvatů, z toho 16 civilistů. Není jasné, zda povel k útoku dal přímo Sefer Halilović, což je zpochybňováno odposlechy a svědectvími, nebo Salko Gušić, šéf Operativní skupiny Igman.

17.–18. 4. V Sarajevu probíhají jednání velitele ARBiH a VRS Sefera Haliloviće a Ratka Mladiće o situaci ve Srebrenici. Srbové se na poslední chvíli snaží dokončit plán ofenzivy, ale srebreničtí obránci je i navzdory vysokým ztrátám odrážejí. Halilović, Mladić a generál UNPROFOR Wahlgreen nakonec podepisují příměří. Rada bezpečnosti OSN přitom již 16. 4. schválila rezolucí č. 819, která vyhlašovala bezpečnou zónu Srebrenica. Srbská strana na to ale nebrala žádný ohled.

V březnu a dubnu obleženou Srebrenici s pomocí konvojů OSN opustilo 8–9000 žen a dětí. Dalším přesunům obyvatelstva zabránila sarajevská vláda, která tím chtěla zamezit etnickému čištění.

18. 4. HVO z většinově chorvatského Kiseljaku napadá muslimské vesnice v okolí, a to ves Gomionica, Svinjarevo, Behrići, Rotilj, Gromiljak, Polje Višnjica aj. Zdejší obyvatelstvo prchá, útočníci zapalují jejich domy.

19. 4. HVO odstřeluje většinově muslimskou Zenici. Následkem toho 15 lidí umírá a dalších 40 je zraněno. Chorvatská rada obrany tím chce zřejmě odradit Armádu RBaH od případných protiakci ve střední Bosně. Není náhodné, že chorvatské operace ve Vitezu a Kiseljaku (a dříve v Busovači) probíhají na budoucím chorvatsko-muslimském rozhraničení podle Vance-Owenova plánu.

21. 4. Scházejí se HVO a ARBiH, aby jednaly o přerušení bojů ve střední Bosně. Příměří je nakonec dohodnuto na setkání Mate Bobana a Aliji Izetbegoviće 25. 4. v Záhřebu.

2. 5. Radovan Karadžić na konferenci v Athénách pod tlakem mezinárodních vyjednavačů, Slobodana Miloševiće a řeckých a ruských diplomatů podepisuje Vance-Owenův plán, avšak s podmínkou, že ho musí schválit Parlament Republiky Srbské. Ten ho ale 6. 5. jednoznačně odmítá. Jednání parlamentu se účastní i Slobodan Milošević, Momir Bulatović a Dobrica Ćosić, kteří za něj neúspěšně lobbují. Zákonodárci nicméně rozhodují, že poslední slovo v celé záležitosti bude mít referendum. Referendum o Vance-Owenově plánu se uskutečňuje 15.–16. 5. 1993 a dle očekávání dopadá záporně – proti je 96 % dotázaných. Po srbském odmítnutí mezi západními diplomaty zavládlo veliké zklamání. Nebyli schopni rychle reagovat na neúspěch jiným protinávrhem. 22. 5. 1993 ve Washingtonu jednali ministři zahraničí USA, Francie, Velké Británie, Španělska a Ruska, aby se dohodli na společném postupu při řešení bosenskohercegovské krize. Rusko zde vyzvalo své partnery, aby ustoupily od snahy prosadit v republice komplexní mírový plán a namísto toho postupovalo „krok za krokem”. Mnozí zahraničněpolitičtí komentátoři upozorňovali, že takovýto přístup k problému by ve skutečnosti znamenal legalizování etnických čistek. Všechny země se shodly na vytvoření bezpečných zón, ale Evropané bez výjimky odmítli plán Billa Clintona použít vojenskou sílu.

6. 5. Rada bezpečnosti OSN přijala rezoluci č. 824, kterou byly enklávy Sarajevo, Tuzla, Žepa, Goražde, Bihać a Srebrenica vyhlášeny bezpečnými zónami pod ochranou OSN.

9. 5. Chorvaté v Mostaru zahajují bitvu o nadvládu nad městem. Roku 1991 v pětasedmdesátitisícovém Mostaru žilo 34 % Muslimů, 29 % Chorvatů a 19 % Srbů. Po stažení JNA z města odešla drtivá většina srbského obyvatelstva. Jako důvod útoku Chorvaté uvádějí demografickou hrozbu od zdejších Bosňáků, jejichž řady významně posílili po příchodu uprchlíků z východní Hercegoviny (16–20 000). Přitom sami Chorvaté posilují v důsledku přílivu běženců ze střední Bosny. HVO na silnicích staví barikády a ze západního břehu města vyhání všechny nechorvaty, asi 1500–2500 lidí odvádí do zajateckého tábora Heliodrom. Bosňáci vzdorují a opevňují se na východním břehu města. V obležení se ocitá 50–55 000 lidí, kteří jsou dennodenně vystavováni odstřelování a těžkým životním podmínkám. Muslimské svatostánky jsou systematicky ničeny.

1. 6. Při srbském minometném útoku na fotbalový zápas v sarajevské čtvrti Dobrinja bylo zabito 11–15 lidí a dalších 133 zraněno.

4. 6. Rada bezpečnosti OSN přijala rezoluci č. 836 o vojenské ochraně bezpečných zón v Bosně a Hercegovině, která umožňovala nasazení vojenské síly v případě, že by tu byly ohroženy jednotky UNPROFOR.

Armáda RBaH začátkem června zahajuje ofenzivu ve střední Bosně s cílem oslabit Chorvatskou radu obrany a zabezpečit držené území. Bojů se účastní i islámští mudžahedíni. ARBiH 4. 6. napadá HVO ve většinově muslimském Travniku, 5. 6. obsazuje etnicky smíšenou vesnici Dolac u Travniku, 6. 6. vstupuje do vesnice Ovčarevo, 8. 6. napadá ves Guča Gora. Po obsazení chorvatské vesnice Maline vojáci ARBiH 8. 6. zabili asi 25 Chorvatů. Do 13. 6. jsou všechny tyto lokality víceméně pod kontrolou vládě loajálních ozbrojených sil.

8. 6. Vzniká post náčelníka štábu vrchního velení ARBiH, který obsazuje Rasim Delić. Sefer Halilović působí jako velitel, resp. zástupce náčelníka štábu.

ARBiH zahajuje vojenskou operaci ve většinově muslimském okresu Kakanj, který částečně ovládá HVO. Po pětidenních bojích je HVO poražena, nemovitý majetek v chorvatských rukou prakticky zničen, 13–15 000 Chorvatů utíká do sousedního okresu Vareš s chorvatskou většinou.

9. 6. Vypukají ozbrojené střety mezi Armádou RBaH a HVO v etnicky míšeném Novém Travniku. Chorvatů v něm žije sotva čtvrtina, ale po masovém odchodu Srbů, kteří zde byli nejpočetnější komunitou, se jejich procentuální zastoupení zvyšuje. Frontová linie se táhne přes centrum města a do roku 1994 zůstává téměř neměnná.

10. 6. Dělostřelecký granát, vypálený z pozic ARBiH, zabil v chorvatské čtvrti Podgradina ve Vitezu 8 dětí a několik dalších zranil.

HVO v obci Rankovići u středobosenského Nového Travniku rabuje humanitární konvoj pod ochranou UNPROFOR. Kolona, složená z asi 500 vozidel a 2000 osob, hlavně Muslimů, vyrazila ze Splitu 1. 6. a po šesti dnech dorazila do Prozoru, kde se kvůli bojům HVO a ARBiH na tři dny zastavila. 10. 6. konvoj přepadají vojáci HVO a společně s chorvatskými civilisty začínají drancovat kamiony s humanitární pomocí. Při útoku je zabito 7 řidičů, osud dalších tří osob je neznámý. Do cíle v severobosenské Tuzle nakonec dorazí jen asi 300 vozidel.

12.–13. 6. HVO z Kiseljaku znovu napadá muslimské vesnice v okolí a etnicky je čistí. Desítky muslimských civilistů jsou zabity. Při útoku na ves Han Ploča Chorvatské radě obrany dělostřelecky pomáhají také nepříliš vzdálené jednotky Armády Republiky Srbské.

16. 6. Bosenští Srbové a Chorvaté při novém kole rozhovorů navrhli rozdělení země na tři etnické státy v konfederaci jako náhradu za neúspěšný Vance-Owenův plán. Alija Izetbegović návrh odmítl a na protest opustil jednání.

HVO z Kiseljaku útočí na postavení ARBiH v okresu Kreševo a zdejší oblast čistí od muslimského obyvatelstva.

21. 6. V černohorském letovisku Herceg Novi se sešli Radovan Karadžić s Mate Bobanem, aby tu jednali o rozdělení Bosny a Hercegoviny na tři části. Společné stanovisko k novému plánu pak oznámili 24. 6. při jednáních v Ženevě.

21.–22. 6. V Předsednictvu RBaH, které mimořádně zasedá na bosenskohercegovském velvyslanectví v Záhřebu, vzniká ostrý spor o to, jak dále řešit situaci v zemi. Alija Izetbegović navrhoval, aby na další jednání do Ženevy Sarajevo poslalo jen své pozorovatele. Proti tomu se postavil člen předsednictva Fikret Abdić, který prohlásil, že bude usilovat o dohodu s Franjou Tuđmanem a Slobodanem Miloševićem, ustavující tři národnostní celky v zemi. Na jednání v Ženevě byl nakonec vyslán chorvatský člen předsednictva Franjo Boras.

24. 6. Místní HVO za použití těžké vojenské techniky obsazuje většinově muslimské Žepče. Úplná kontrola nad městem je převzata koncem měsíce.

30. 6. V Sarajevu byl dokončen tajný tunel mezi čtvrtí Dobrinja a Butmir, resp. pod mezinárodním letištěm ovládaným misí UNPROFOR. Armáda RBaH tunel začala kopat 1. 3., aby spojila obležené Sarajevo se zbytkem vládního území. Letiště bylo ze dvou stran obklíčeno Armádou Republiky Srbské a pohyb na něm byl pod neustálým dohledem. Tunel by dlouhý asi 720 metrů a vysoký 1,5 metru a používal se k přesunu lidí, humanitární pomoci a vojenského materiálu. Roku 1994 v něm byly položeny koleje.

Armáda Republiky Srbské v červenci zintenzivňuje bojové operace kolem Sarajeva, které zahájila o měsíc dříve. Hlavní útok je veden na pohoří Igman a Bjelašnica pod vládní kontrolou. 9. 7. Srbové obsazují vesnice Grebak, Rogoj a Delijaš a 11. 7. městečko Trnovo. Obrana se rozpadá a s civilisty ustupuje na západ.

2. 7. ARBiH útočí na pozice HVO ve většinově muslimském okresu Fojnica. Chorvatské ozbrojené síly jsou vyhnány a s nimi i 5500 chorvatských civilistů.

7. 7. V sarajevské čtvrti Ciglane se odehrál bombový útok na rodinu druhého muže ARBiH Sefera Haliloviće. Výbušnina na balkoně ale namísto Haliloviće, který nebyl doma, zabila jeho manželku a švagra. Dvě děti, které se náhodně ocitly v bytě, atentát ve zdraví přežily. Útok od samého začátku provázely pochybnosti; některé expertizy tvrdily, že šlo o minometný útok, druhé o nastraženou bombu. Až po letech se útok začal spojovat se zvláštní jednotkou Ševe bosenskohercegovského ministerstva vnitra. Halilović byl tehdy nepohodlnou osobou, která těžko vycházela jak s politickým vedením státu, tak vojenskými složkami. V červnu byl přitom odvelen z čela armády.

9. 7. Alija Izetbegović oznámil, že bosenskohercegovské vedení odmítá srbsko-chorvatský plán. Jako alternativu navrhl přeměnu Bosny a Hercegoviny ve federaci.

12. 7. V sarajevské čtvrti Dobrinja bylo při minometném útoku na frontu čekající na vodu zabito 13 lidí a další 15 zraněno.

18. 7. Armáda RBaH přebírá kontrolu nad etnicky smíšeným Bugojnem. Do války v něm každý z hlavních národů měl kolem 30 % obyvatelstva, ale s příchodem uprchlíků se poměr vychýlil ve prospěch Muslimů. Příslušníci HVO, Chorvatské armády a zdejších policistů do 28. 7. vzdorují, ale nakonec jsou poraženi. Postupně je zadrženo téměř 500 chorvatských ozbrojenců a civilistů (z nichž nejméně 20 bylo zabito), na 13 000 Chorvatů z okresu utíká do Hercegoviny. Násilností se dopouštěla rovněž HVO např. v oblasti Vrbanja, kde bylo během několika dnů zabito asi 45 zajatých muslimských civilistů.

27. 7. Thorvald Stoltenberg, od 1. 5. náhradník za Cyruse Vance, a David Owen, kteří v podstatě akceptovali srbsko-chorvatskou ideu o rozdělení země, v Ženevě předložili plán na vytvoření volné unie bosenskohercegovských republik. Srbům připadlo 53 % země, Muslimům 30 % a Chorvatům 17 %, Sarajevo by spravovala OSN a Mostar Evropská společenství. Toto řešení problému bylo označováno jako Owen-Stoltenbergův plán. SDS a HDZ prohlašují, že plán schválí, pokud tak učiní zbylé dvě strany. Izetbegović v té době jednání bojkotoval. Když pak o něco později za sebe vyjádřil ochotu rozdělit Bosnu a Hercegovinu, v Sarajevu musel čelit neúspěšnému pokusu o převrat, který proti němu chystali neústupní představitelé bosenských Muslimů a zároveň vlivní členové a spoluzakladatelé SDA, konkrétně ministr energetiky v bosenskohercegovské vládě Rusmir Mahmutćehajić a velvyslanec v Íránu Omer Behmen.



Armáda Republiky Srbské vyostřuje boje o pohoří Bjelašnica a Igman. Bosenskosrbští představitelé ofenzivu zřejmě používají k nátlaku na Sarajevo, aby schválilo Owen-Stoltenbergův plán. Alija Izetbegović v důsledku bojů 9. 8. přerušuje jednání, dokud se srbská armáda nestáhne. NATO přitom schvaluje možnost útoku na srbské pozice u Sarajeva. 13. 8. bylo podepsáno příměří mezi VRS a ARBiH. 15. 8. Srbové pod hrozbou leteckých útoků NATO pohoří opouštějí, před stažením ale vypalují většinu olympijských objektů z 1984. Pozice na Igmanu poté obsazují vojáci UNPROFOR.

28. 8. Předsednictvo Chorvatského společenství Herceg-Bosny a chorvatští politici v bosenskohercegovských orgánech v Grude vyhlásili Chorvatskou republiku Herceg-Bosnu, která měla být součástí předpokládané Unie republik Bosny a Hercegoviny. Chorvaté rovněž schválili vznik svého parlamentu (Zastupnički dom Hrvatske Republike Herceg-Bosne). Prezidentem republiky byl vybrán Mate Boban, předsedou vlády Jadranko Prlić a předsedou parlamentu Perica Jukić.

Bosenskohercegovský parlament, po odchodu Chorvatů de facto jen muslimský, se postavil proti ženevskému plánu na nové územní uspořádání republiky. Muslimům dával zhruba jen 30 % území, přitom ještě rozděleného do několika vzájemně izolovaných částí. Muslimové požadovali nejméně třetinu území. Parlament Republiky Srbské a nově ustavený zákonodárný sbor Chorvatské republiky Herceg-Bosny ženevský plán na rozdělení Bosny a Hercegoviny schválily. Ženevská jednání o etnickém rozdělení země ztroskotala pro nepřekonatelné názorové rozdíly zúčastněných. Jedním z problémů, o němž se v Ženevě živě diskutovalo, a který však měl spíše psychologický význam, byla otázka přístupu jednotlivých republik k moři. Mate Boban odmítal přiřknout muslimskému útvaru přímořské letovisko Neum s chorvatskou většinou, jediné místo, kde se na 24 km Bosna a Hercegovina bezprostředně dotýká Jaderského moře. Přes Neum vede důležitá pozemní komunikace – Jadranská magistrála, která propojuje chorvatskou střední Dalmácii s jihodalmatským Dubrovníkem. Namísto toho muslimům nabízel vybudování přístavu na dolním toku Neretvy nebo pronájem části chorvatského přístavu Ploče na 99 let. Bosenští Srbové požadovali pro svůj útvar přístup k moři jižně od Cavtatu. Toto území však patřilo Chorvatsku. Bylo nemyslitelné, že by kdy Záhřeb takovouto možnost připustil. V muslimském vedení pokračovaly rozpory. Proti Aliji Izetbegovićovi se znovu postavil Fikret Abdić, který tvrdil, že prezident a jeho stoupenci ženou svou politickou neústupností národ do další války, v níž však muslimové riskují své fyzické přežití.

HVO v červenci dokončuje přebírání kontroly nad většinově chorvatským okresem Prozor, v jehož hlavním městě ale dominují Muslimové. Nechorvatské obyvatelstvo, které zde ještě zůstalo po etnickém čištění v roce 1992, utíká do okresu Jablanica. Nejméně 70 civilistů je zabito a pohřbeno v masových hrobech.

Armáda RBaH v září realizovala operaci Neretva '93, jejímž cílem bylo vytvořit bezpečný koridor kolem řeky Neretvy mezi Konjicem, Jablanicí a Mostarem, který se dlouhodobě nacházel v chorvatském obležení. Plán ovšem předpokládal etnicky vyčištěné oblasti od chorvatských jednotek, a tedy i bojeschopných civilistů.

8.–9. 9. Příslušnici Armády RBaH při útoku na chorvatskou vesnici Grabovica v okresu Jablanica zabili nejméně 13 civilistů. Chorvatské zdroje nejčastěji uvádějí 33 obětí. K masakru došlo poté, co do oblasti, od května plně pod kontrolou bosenské vlády, byly převeleny některé jednotky ze Sarajeva v počtu asi 700 mužů. Byly mezi nimi i 9. a 10. horská brigáda, jež neměly valnou pověst a často jednaly svévolně.

14. 9. Armáda RBaH zaútočila na chorvatskou vesnici Uzdol v okresu Prozor a zabila 41 jejích chorvatských obyvatel, z toho 29 civilistů.

27. 9. Fikret Abdić v okresu Velika Kladuša na severu obležené muslimské enklávy Bihać na shromáždění asi 400 Kladušanů vyhlásil Autonomní oblast západní Bosna (AO Zapadna Bosna, její obyvatelé se označovali jako autonomaši), která vypověděla poslušnost ústřední vládě v Sarajevu. Její předák rozvinul politická jednání jak s krajinskými a bosenskými Srby, tak s Chorvatskem. Ačkoli byla muslimská bihaćská enkláva ze všech stran obklopena územím krajinských a bosenských Srbů, panoval v ní do té doby relativní klid. Alija Izetbegović Abdićovo chování označil za separatistickou vzpouru a vyslal proti němu 5. sbor Armády RBaH z Bihaće. V bihaćské eklávě se v následujících týdnech rozhořely boje Muslimů proti Muslimům.

Krátce před vyhlášením autonomie Abdiće ze svých řad vyloučila jeho domovská strana SDA. 27. 9. Ústavní soud RBaH vyzval předsednictvo, aby vyvodilo závěry z neústavního chování jejího člena Fikreta Abdiće. 28. 9. předsednictvo vydává nařízení, které specifikuje, za jakých okolností je možné odvolat jeho členy. 20. 11 je odvolán Fikret Abdić (a také Chorvaté Franjo Boras a Vitomir /Miro/ Lasić) a na jeho místo přichází Nijaz Duraković (a rovněž Chorvaté Ivo Komšić a Stjepan Kljuić).

27.–28. 9. V sarajevském hotelu Holiday Inn se uskutečnil Bosňácký sněm (Bošnjački sabor), během něhož 377 představitelů muslimského veřejného života jednalo o navrženém mírovém řešení konfliktu. Pro muslimskou komunitu byla tato chvíle jednou z nejkritičtějších za celou dobu války. Vedení států kolem Aliji Izetbegoviće (mj. i ministr zahraničí Haris Silajdžić a ministr bez portfeje Hasan Muratović) vzhledem k situaci na bojištích a mezinárodnímu klimatu doporučovalo přijetí Owen-Stoltenbergova plánu, tedy parcelaci země podle etnického klíče. Vlivní intelektuálové jako např. Rusmir Mahmutćehajić, Ejup Ganić, Muhamed Filipović a Nijaz Duraković byli proti. Stejně smýšlelo 22 % delegátů. Většina (62 %) z přítomných se ale rozhodla pro podmíněné přijetí návrhu, resp. až poté, co Srbové navrátí území, kde měli původně většinu Muslimové. Toto podmíněné přijetí se fakticky rovnalo odmítnutí. Muslimové udělali totéž, co předtím Srbové, když zavrhli řešení, které se ostatním jevilo jako kompromisní, a veškeré vyjednávání mohlo začít nanovo. Shromáždění zároveň formou deklarace doporučilo, aby se pro označování muslimské komunity namísto jména Muslimové, které ve světě vzbuzovalo negativní asociace, napříště používalo starší pojmenování Bosňáci (Bošnjaci). Hlavní zásluhu na propagaci bosňáctví měl Muhamed Filipović, který tak činil proti většinovému smýšlení uvnitř SDA a náboženských kruhů v čele s resu-l-ulemou Mustafa-ef. Cerićem. SDA byla svolná k podpoře bosňáctví jen v kontextu zamýšleného vzniku etnicky čistého ministátu v rámci bosenskohercegovské unie republik. Muslimský stát by s největší pravděpodobností neměl šanci na mezinárodní uznání, kdežto bosňácký ano. V případě, že by Izetbegovićova doporučení sněm posvětil, došlo by k rozpuštění bosenskohercegovského parlamentu, založení bosňáckého zákonodárného sboru a přijetí ústavy „bosňácké“ republiky. Část SDA, opoziční strany a nezávislé osobnosti o takovýchto záměrech nechtěli ani slyšet.

21. 10. Fikret Abdić a Mate Boban v Záhřebu vydávají společné prohlášení o ukončení bojů a neústavních změnách v Předsednictvu RBaH. Oba souhlasí s předloženými návrhy mírové konference o Unii států Bosny a Hercegoviny. Poté v Bělehradě 22. 10. Fikret Abdić a Radovan Karadžić za přítomnosti Slobodana Miloševiće podepisují deklaraci o trvalém míru mezi Republikou Srbskou a AO Západní Bosna. Obě strany souhlasí s budoucí existencí Unie států Bosny a Hercegoviny. Obyvatelé obou separatistických území se budou moci volně pohybovat po obou státech, hranice mezi nimi bude ustavena společnou komisí. Další dohodu o spolupráci podepsali následně 24. 2. 1994.

23. 10. Vojáci HVO z Kiseljaku v obci Stupni Do ve většinově chorvatském okresu Vareš zabili nejméně 36 Bosňáků. Po masakru zdejší Bosňáci masově opouštějí okres. V reakci na to Armáda RBaH připravuje obsazení vládě neloajální Vareše, který se nachází nedaleko frontové linie s VRS. Město je dobyto 4. 11. Místní Chorvaté utíkají do chorvatské enklávy Kiseljak.

26. 10. Novým bosenskohercegovským premiérem byl jmenován dosavadní ministr zahraničí Haris Silajdžić (Muslim). Ten také 29. 10. sestavil převážně bosňáckou vládu Republiky Bosny a Hercegoviny.

27. 10. V Sarajevu za nejasných okolností zemřel bývalý velitel 10. horské brigády Mušan Topalović Caco. Jeho smrt je navázána na tajnou akci bezpečnostních složek Trebević 2, kterou 25. 10. posvětil Alija Izetbegović. 26. 10. několik set členů ARBiH a policie v Sarajevu provedlo rozsáhlou razii s cílem zatknout a degradovat vlivné a svévolně jednající velitele ARBiH Mušana Topaloviće a Ramize Delaliće, někdejšího velitele 3. horské brigády a nyní zástupce velitele 9. motorizované brigády, a jejich nejbližší spolupracovníky. Při akci byly z bezpečnostních důvodů blokovány mnohé speciální jednotky, mj. i štáb druhého muže armády Sefera Haliloviće, nad kterými armáda neměla plnou kontrolu. Operace skončila zatčením obou velitelů a desítek jejich podřízených, nicméně špatné organizovaným oddílům Topalović a jeho nejvěrnější dlouho vzdorovali a zabili při tom 9 příslušníků ozbrojených složek. Topalović se nakonec vzdal ministru vnitra, poté odjel do Předsednictva RBaH, kde byl zadržen. Krátce po svém zatčení a mučení přišel o život – údajně byl zastřelen při pokusu o útěk. Delalić se vzdal a na sedm a půl měsíce skončil ve vězení. Topalović stál mj. za vražděním srbských obyvatel obklíčeného Sarajeva v jámě Kazani. Z ní bylo při exhumaci 10. 11. vyzvednuto 21 těl, z nichž se podařilo identifikovat jen 15 (mezi nimi byl i jeden Bosňák a Chorvat). Tři osoby, jejichž vražda byla potvrzena během soudního líčení, nebyly nalezeny. Dalších sedm těl se podařilo exhumovat na lokalitách Gaj a Grm Maline, ve všech případech se jednalo o sarajevské Srby. Rozhodnutí zasáhnout proti Topalovićovi a Delalićovi padlo zřejmě kvůli jejich svévolnému chování, které v létě 1993 málem skončilo rozpadem obrany Sarajeva a vnitrostranickým konfliktem.

Již v říjnu 1992 se ARBiH pokoušela odzbrojit také Jusufa Prazinu, bývalého velitele paravojenské jednotky Jukini vukovi (Jukovi vlci) a od července velitele Brigády zvláštního určení ARBiH. Prazina (před válkou kriminálník) patřil společně s Draganem Vikićem, Zoranem Čegarem, Ramizem Delalićem, Mušanem Topalovićem, Ismet Bajramović (před válkou kriminálník, do začátku 1993 šéf vojenské věznice) k předním obráncům města. Prazina s Izetbegovićovým svolením opustil hlavní město, pak se marně pokoušel vrátit přes pohoří Igman, nakonec ale utekl do Mostaru, kde s 250 vojáky bojoval na straně HVO proti Bosňákům. Nato odcestoval do Německa a konečně do Belgie, kde byl začátkem prosince úkladně zabit svými kumpány. Politické vedení země v Sarajevu v téže době dalo svolení k operaci Trebević, během níž byl 1. července 1993 zatčen Senad Pecar, zástupce velitele 10. horské brigády. Dalšího dne příslušníci 10. a 9. brigády (první držela jižní a druhá severní předměstí starého města) zaútočili na sarajevské policejní stanice a generální štáb ARBiH, jelikož měli za to, že zatčení Pecara nařídil velitel speciální jednotky policie Dragan Vikić. Náčelník generálního štábu Rasim Delić se nakonec rozhodl Pecara propustit, aby se tím vyhnul otevřenému sporu se vzbouřenými veliteli.

Vývoj konfliktu mezi znepřátelenými stranami v Bosně a Hercegovině dospěl až do zdánlivě paradoxní, ve skutečnosti však docela logické situace. Začátkem listopadu se u středobosenského města Olovo spojili bosenští Srbové a Chorvaté a společně napadli jednotky Bosňáků. Armáda Republiky Srbské zde prováděla ofenzivu s cílem dobýt město a spojit tak srbské síly ve středních a východní Bosně přes koridor Olovo-Vozuća-Ozren. Ostré boje pokračovaly až do ledna 1994.

9. 11. V Mostaru byl při minometném útoku odstřelen Starý most přes řeku Neretvu. Most byl postaven za turecké nadvlády roku 1566 a byl pokládán za symbol města. Řeka Neretva s menšími výjimkami Mostar rozdělovala na „chorvatský” pravý a „bosňácký” levý břeh (hranice procházela i ulicí Bulevar na západní straně). Situace Bosňáků, kteří zůstali ve městě, byla stále kritičtější.

V prosinci se ministři zahraničních věcí zemí EU na zasedání v Bruselu pokusili zachránit Owen-Stoltenbergův plán tím, že upravili jeho body, zvláště ty, které se týkaly rozdělení území. Centrální bosňácké republice mělo podle nového návrhu připadnout 33,3 % teritoria a chorvatskému útvaru 17,5 %, což dohromady tvořilo zhruba 51 % území státu. Ani tato korekce ale politiky znesvářených stran nepřiměla dohodu podepsat. Proti byli stále Bosňáci, kteří odmítali připustit, že by se Sarajevo rozdělilo na dvě části – bosňáckou a srbskou.

22.–23. 12. Armáda RBaH zaútočila na Križančevo Selo ve většinově chorvatském okresu Vitez a v nastalém střetu zabila desítky Chorvatů. Jedny zdroje uvádějí 34 padlých vojáků HVO a několik civilistů, druhé hovoří až o 74 zavražděných vojácích a civilistech.

Chronologie války v Bosně a Hercegovině 1994

5. 1. Zástupkyně USA v OSN Madeleine Albrightová prohlásila, že by proti Chorvatsku mohly být vyhlášeny mezinárodní sankce, pokud se nepřestane vojensky angažovat v Bosně a Hercegovině. Útoků jednotek HVO na město Gornji Vakuf a údolí řeky Lašvy ve střední Bosně se 30. 1. zúčastnilo i sedm brigád regulérní armády Chorvatska. Boje provázel teror a vyhánění bosňáckých civilistů. Koncem ledna byl na 45. zasedání Rady Evropy ve Štrasburku přiznán Bosně a Hercegovině status zvláštního pozorovatele.



9. 1. Oddíl Armády RBaH napadl vesnici Šantići ve většinově chorvatském okresu Vitez a v osadě Buhine Kuće zabil 25 jejích chorvatských obyvatel.

Na přelomu ledna a února vstoupily razantním způsobem do bosenskohercegovské krize USA, které chtěly z globálně politických důvodů za každou cenu zabránit tomu, aby na území Bosny a Hercegoviny (resp. na Balkáně vůbec) vznikl čistě muslimský stát. Americká administrativa působila především na Chorvatsko, které se v té době viditelně sbližovalo s SRJ 19. 1. byla v Ženevě např. podepsána předběžná dohoda o brzké normalizaci vzájemných vztahů a o výměně vyslanců mezi Záhřebem a Bělehradem, aby se přestalo angažovat v bosenskohercegovské válce s vidinou územního rozdělení země. Zvlášť aktivní byl v tomto směru americký ministr zahraničí Warren Christopher a jeho zvláštní vyslanec Charles E. Redman. Na Záhřeb tehdy zatlačilo také Německo prostřednictvím kancléře Kohla a ministra zahraničí Kinkela. Za strategický obrat v politice Záhřebu sliboval Západ Chorvatům podporu při hájení územní celistvosti jejich státu, tj. při řešení problému se srbskou Krajinou a Slavonií v Chorvatsku, a při poválečné obnově Chorvatska. Média později rozšířila informaci, že Západ poskytl v následujícím období Chorvatsku na obnovu jeho hospodářství 400 milionů dolarů. Těchto peněz však bylo z větší části užito k posilnění Chorvatské armády.

4. 2. Při srbském minometném útoku na sarajevskou čtvrť Dobrinja zemřelo 9 lidí a dalších 16 zraněno.

5. 2. Na tržišti Markale v centru Sarajeva došlo k masakru (ve 12:10 místního času si exploze minometných střel ráže 120 mm vyžádala 68 mrtvých a asi dvě stovky raněných). Srbové obvinění z útoku odmítli. Podle Radovana Karadžiće byl útok zinscenován Bosňáky, se snahou upoutat na Sarajevo pozornost světové veřejnosti. Případ vyšetřovaly orgány OSN, avšak bez jednoznačného výsledku. V Sarajevu zasedl Sněm Chorvatů BaH. Nacionální radikálové z Herceg-Bosny tu byli v menšině. Sněm vyhlásil, že jednotná Bosna a Hercegovina je životním zájmem chorvatského národa. 8. 2. podal demisi předák bosenskohercegovských Chorvatů Mate Boban – zřejmě na nátlak Záhřebu – a byl vystřídán umírněnějším Krešimirem Zubakem.

7. 2. Generální tajemník OSN Butrus Butrus-Ghálí se obrátil pod vlivem sarajevské tragédie na generálního tajemníka NATO Manfreda Hermanna Wörnera, aby co nejrychleji zmocnil Radu NATO k leteckým úderům proti srbským dělostřeleckým pozicím v okolí Sarajeva.

9. 2. Rada NATO dala bosenskohercegovským Srbům ultimátum, aby se nejpozději do 21. 2. stáhli 20 km od Sarajeva a odevzdali těžké zbraně v této zóně pod dohled UNPROFOR. Jinak hrozily letecké útoky. Proti rozhodnutí NATO se ostře postavilo Rusko, mezi státy EU též Řecko. Ruský prezident Boris Jelcin přišel 17. 2. s iniciativou, aby se do Srby opuštěných pozic kolem Sarajeva přesunulo 400 ruských vojáků sil UNPROFOR, kteří sem byli narychlo staženi z Chorvatska. Bosenští Srbové návrh přijali a do stanovené lhůty se stáhli. 23. 2. Vrchní velitelé bosenskohercegovských Chorvatů a Bosňáků podepsali v Záhřebu dohodu o všeobecném příměří mezi svými jednotkami s platností od 25. 2.

26. 2. Ve Washingtonu byly zahájeny za prostřednictví USA chorvatsko-bosňácké rozhovory o urovnání vzájemných vztahů obou komunit v Bosně a Hercegovině.

28. 2. Letadla sil NATO sestřelila nad Bosnou a Hercegovinou 4 srbská letadla Galeb. Srbská letadla krátce předtím porušila zákaz letu nad Bosnou a Hercegovinou, když bombardovala město Bugojno a továrnu v Novém Travniku. 1. 3. Ve Washingtonu byla podepsána předběžná politická dohoda mezi zástupci bosenskohercegovských Chorvatů a Bosňáků o vytvoření společného státního útvaru (federace) v Bosně a Hercegovině. V následujících dnech probíhala ve Vídni jednání o ústavě zvažovaného státu.

18. 3. Za účasti amerického prezidenta Clintona podepsali ve Washingtonu nejvyšší představitelé Chorvatska a Bosny a Hercegoviny Franjo Tuđman a Alija Izetbegović smlouvu o vytvoření Bosňácko-chorvatské Federace v BaH (Bošnjačko-hrvatska federacija).

24. 3. Parlament bosenskohercegovských Srbů odmítl možnost připojení Republiky Srbské k federaci Bosňáků a Chorvatů.

26. 3. Parlament Chorvatské republiky Herceg-Bosna schválil dohodu z Washingtonu.

28.–30. 3. V Sarajevu zasedal bosenskohercegovský parlament, opět složený z bosňáckých a chorvatských poslanců, který se deklaroval jako Ústavodárné shromáždění bosňácko-chorvatské federace. 29. 3. ratifikoval tento orgán washingtonskou dohodu a schválil ústavu federace.

26. 3. Armáda Republiky Srbské zahájila mohutnou ofenzivu s 40 000 vojáky na obklíčenou bosňáckou enklávu Goražde s cílem zastrašit tamější obyvatelstvo v počtu 50 000 lidí a přimět ho k opuštění města. Po prolomení obrany 4. dubna Srbové obsadili téměř celý levý břeh řeky Driny v Goražde. 6. 4. požadovala Rada bezpečnosti OSN okamžité zastavení srbských útoků, ty však pokračovaly. 10. 4. na žádost UNPROFOR zaútočily 2 letouny NATO proti srbským jednotkám probíjejícím se na předměstí města. Bylo zničeno několik srbských tanků. 11. 4. následoval další izolovaný útok letadel NATO. Proti užití síly ostře protestovalo Rusko. 16. 4. Srbové sestřelili jeden britský letoun nad městem. 22. 4. NATO dalo bosenskohercegovským Srbům ultimátum, aby se do 2 dnů stáhli 3 km od centra Goražde. Znovu hrozilo leteckými útoky. Bosenskohercegovští Srbové po jisté době, nikoliv však na nátlak NATO, ale spíše na základě domluvy Ruska, své jednotky stáhli. Do 23. 4. v Goražde zahynulo 694 lidí a 1917 bylo zraněno. V noci na 24. 4. do města vstoupili příslušníci sil UNPROFOR.

Intenzivně se rozvíjely styky sarajevské vlády s islámskými zeměmi. 14. 4. byla v Sarajevu otevřena ambasáda Íránu. 9. 5. se konalo v hlavním městě Malajsie Kuala Lumpur shromáždění 30 000 lidí manifestujících solidaritu s Bosnou a Hercegovinou.

11. 5. Na americké ambasádě ve Vídni se dohodli zástupci Bosňáků a Chorvatů o hranicích 8 kantonů v jejich budoucí federaci a o rozdělení nejdůležitějších postů ve státní správě. V Ženevě dojednali ministři zahraničí USA, Ruska a 5 států EU společnou strategii pro obnovu mírových rozhovorů o Bosně a Hercegovině. Poprvé zde zazněla myšlenka rozdělení území mezi bosňácko-chorvatskou federaci a republiku bosenských Srbů v poměru 51:49 %.

31. 5. Ústavodárné shromáždění bosňácko-chorvatské federace zvolilo prezidentem Ejupa Ganiće. Faktickým nejvyšším představitelem Bosny a Hercegoviny, který ji nadále zastupoval vůči zahraničí, zůstával však i poté Alija Izetbegović. Zároveň bylo rozhodnuto, že federace bude při mírových rozhovorech požadovat 58 % území.

Na přelomu května a června byly vedeny rozhovory o dočasném předání správy nad Mostarem do rukou EU. Následné pokusy o obnovu normálního života v Mostaru byly však velice obtížné.

23. 6. Na zasedání starého republikového a nově federálního parlamentu byla jmenována společná vláda Republiky BaH a Bosňácko-chorvatské federace v čele s Harisem Siladžićem.

6. 7. Diplomaté pěti velmocí sdružených v tzv. kontaktní skupině pro Bosnu a Hercegovinu předložili představitelům válčících bosenskohercegovských stran nový mírový plán. Jeho základem byla mapa rozdělující zemi podle etnického klíče v poměru 51 % pro bosňácko-chorvatskou federaci a 49 % pro území bosenskohercegovských Srbů. Srbové v té době však kontrolovali téměř 70 % území.

18. 7. Bosňáci a Chorvaté oznámili, že přijímají plán kontaktní skupiny. Parlament bosenskohercegovských Srbů 19. 7. sice plán přímo neodmítl, ale zároveň vyzval k dalším doplňujícím jednáním. Srbský parlament posléze rozhodl, že k otázce nového mírového plánu uspořádá referendum. 14. 8. V Sarajevu se konalo ustavující zasedání Srbského občanského výboru Sarajeva. Výbor se vyslovil pro jednotnou Bosnu a Hercegovinu, která by zůstala vlastí všech svých občanů.

21. 8. Vojákům 5. sboru Armády RBaH se podařilo vojensky porazit stoupence Fikreta Abdiće a vstoupit do města Velika Kladuša (operacija Tigar 94, operacija Tigar-Sloboda 94). Na 40 000 Abdićových sympatizantů však odtud před příchodem vládních sil uprchly do sousedního Chorvatska, neboť se obávaly, že se jim bosenskohercegovská armáda bude mstít za předchozí separatismus. Uprchnout se podařilo i Abdićovi. Izetbegović vyzval uprchlé obyvatele Kladuši, aby se vrátili do svých domovů, kde jim měla být garantována bezpečnost. Abdićovi stoupenci na výzvu nereagovali.

27.–28. 8. Konalo se referendum bosenskohercegovských Srbů o mírovém plánu kontaktní skupiny. Naprostá většina odevzdaných hlasovacích lístků obsahovala NE. Hlasování se z 1 056 783 registrovaných voličů zúčastnilo 962 100 (91,0 %), z nichž 96,7 % návrh zamítlo.

Začátkem září měl Sarajevo navštívit papež Jan Pavel II. Protože však bosenskohercegovští Srbové odmítli zaručit klid zbraní, byla návštěva odvolána. Papež nakonec celebroval mši za všechny obyvatele bojující země 8. 9. v Castel Gondolfo u Říma.

6. 10. Vojáci OSN nalezli na úpatí hory Igman 16 mrtvých srbských vojáků a 4 zdravotní sestry. Útok provedlo komando Armády RBaH. Incident znovu vyostřil srbsko-bosňácké vztahy.

Prudké boje mezi bosenskohercegovskými Srby a Bosňáky se rozhořely nejdříve na severu Bosny v okolí měst Doboj a Maglaj v pohoří Ozren a v oblasti koridoru u Brčka. Armádě RBaH posílené o jednotky HVO se tu podařilo dobýt 60 kilometrů čtverečních Srby obsazeného území poblíž města Gradačac. Armáda RBaH zahájila koncem září zároveň útok z bihaćské enklávy. V následujících dnech se jí podařilo obsadit 250 kilometrů čtverečních, včetně celého města Bosanska Krupa. Jednalo se o doposud nejúspěšnější vojenskou akci Bosňáků od začátku bosenské války.

14. 10. Národní banka Bosny a Hercegoviny zavedla nový bosenskohercegovský dinár. Kurs nového dináru k německé marce byl stanoven v poměru 100:1.

21. 10. Haris Silajdžić informoval vládu o důkazech, že v jednotkách bosenskohercegovských Srbů působí ruští žoldnéři. Během války v Bosně a Hercegovině jich působilo na 700, a to hlavně v Sarajevu a východní Bosně, z nichž nejméně 47 přišlo o život.

1.–3. 11. Armáda RBaH realizuje operaci Cincar. S pomocí HVO dobývá město Kupres s okolím (400 kilometrů čtverečních) na jihozápadě Bosny, které dosud držela Armáda Republiky Srbské. Do tisku pronikly zprávy, že úspěchy Armády RBaH umožnila technická pomoc, kterou Bosňákům poskytli američtí specialisté. Radovan Karadžić vyhlásil v důsledku značných ztrát území totální mobilizaci bosenskohercegovských Srbů. 11. 11. Americký prezident Bill Clinton nařídil pod tlakem republikánského Kongresu americkým lodím v Jaderském moři, aby zde přerušily kontrolu dodržování embarga na dovoz zbraní do zemí bývalé Jugoslávie. Ve světě byl tento krok interpretován jako snaha o jednostranné přerušení embarga ze strany USA. S ostrou kritikou Američanů vystoupili nejen Rusové, ale i američtí spojenci v západní Evropě.

Do bojů v bihaćské enklávě přišli bosenskohercegovským Srbům na pomoc srbské jednotky z chorvatské Krajiny. Z krajinského letiště v Udbině startovala 18. 11. srbská letadla k náletům na předměstí Bihaće. 21. 11. provedla letadla NATO odvetný útok na udbinskou leteckou základnu (2 mrtví, poškozené protiletadlové baterie a přistávací dráhy). Do konce listopadu se podařilo spojeným srbským vojskům dobýt zpět asi 80 % nedávno ztraceného území. Srbské jednotky z Chorvatska a Bosny a Hercegoviny se mj. zmocnily Veliké Kladuši (operacija Pauk), kam se záhy vrátil Fikret Abdić se svými stoupenci. 26. 11. Armáda RBaH v bihaćské enklávě byla donucena podepsat příměří. Její pokus o vojenskou ofenzívu skončil v podstatě neúspěchem.

Záběry z Veliké Kladuše po návratu Fikreta Abdiće, prosinec 1994

NATO v prosinci přistoupilo na vypracování plánu na stažení modrých přileb z Bosny a Hercegoviny. Z analýzy vyplynulo, že by k takovémuto kroku bylo zapotřebí účasti USA a vyžádala by si přinejmenším 45 000 vojáků. Náklady na odsun by se pohybovaly mezi 1,5–2 mld. dolarů.

Na zasedání Organizace islámských států (OIS) v marocké Casablance bylo 13. 12. dohodnuto, že členské země poskytnou Bosně a Hercegovině materiální pomoc v rozmezí od 300 000 do 5 milionů dolarů v rámci zvláštního programu OIS.

Bývalý americký Jimmy Carter nabídl, že se pokusí o mírové zprostředkování v Bosně a Hercegovině. 18. 12. přijel Carter do Sarajeva a 20. 12. se sešel v Pale s Radovanem Karadžićem. Výsledkem jednání byla ochota bosenskohercegovských Srbů přistoupit na navrhované čtyřměsíční příměří, které by pokrývalo i oblast bihaćské enklávy. Karadžić na jednáních prohlásil, že Srbové jsou připraveni vytvořit „dočasně” volný svazek s bosňácko-chorvatskou částí, pokud to umožní mezinárodní společenství „zachovat si tvář”. Zároveň předložil seznam pěti hlavních požadavků bosenských Srbů: rozdělení Sarajeva na dvě části, stanovení přirozených a obranyschopných hranic pro srbskou a bosňácko-chorvatskou entitu, rozdělení přírodních zdrojů a infrastruktury na rovnocenném základě, životaschopnou ekonomiku pro obě strany a zajištění přístupu k moři pro srbskou komunitu.

31. 12. Sarajevská vláda se zástupci bosenskohercegovských Srbů podepsala dohodu o čtyřměsíčním příměří. Příměří mělo vstoupit v platnost 1. 1. 1995. 2. 1. přidal svůj podpis také Krešimir Zubak jako souhlas chorvatské strany.

Chronologie války v Bosně a Hercegovině 1995

I přes podepsanou dohodu o příměří stále se bojovalo v bihaćské enklávě na západě Bosny. Abdićovi stoupenci se k příměří nepřipojili. Prudké srážky probíhaly v blízkosti města Velika Kladuša, kde se střetl 5. sbor Armády RBaH s Abdićovými ozbrojenci, podporovanými jednotkami krajinských Srbů z Chorvatska. Bouřlivou diskuzi v Předsednictvu RBaH vyvolalo zjištění, že mezi vojáky 7. brigády Armády BaH v Zenici jsou hojně užívány islámské náboženské symboly (zelené pásky přes čelo, muslimské pozdravy ad.). Projevilo se to i při oficiální návštěvě Aliji Izetbegoviće u této brigády. Izetbegović a místopředseda předsednictva Ejup Ganić tyto skutečnosti obhajovali, chorvatští a srbští zástupci v předsednictvu se stavěli ostře proti. Jak vyšlo v této souvislosti najevo, v zemi během války působilo přes 400 dobrovolníků z islámských zemí (mudžáhidů) – hlavně veteránů z války v Íránu, Afghánistánu a Alžírsku (některé zdroje udávají číslo až 1500, ale přesné počty není možné zjistit). Oddíly islámských dobrovolníků patřily k nejlepším, které Armáda RBaH měla. Byly nasazovány na frontě v první linii při útocích pěchoty a jejich akce byly po bojové stránce vysoce efektivní.

26.–27. 1. V Sarajevu se uskutečnila řada kulturních akcí k připomenutí 1000 dní, které uplynuly od začátku blokády bosenskohercegovské metropole. Přítomno bylo na 200 zahraničních hostů, zvláště z uměleckých a intelektuálských kruhů, a také starostové několika cizích měst. Do obklíčeného města se většina z nich dostala tunelem vedoucím pod sarajevským letištěm, který tajně prokopala Armáda RBaH již v průběhu roku 1993.

2. 2. Znesvářené strany se dohodly, že ze Sarajeva budou otevřeny dvě cesty – jedna, která spojí Sarajevo s ostatním územím ovládaným bosňáckými vládními silami, a druhá, která umožní kontakty mezi dvěma srbskými předměstími na okraji metropole.

4. 2. Rada bezpečnosti OSN chvaluje rezoluci č. 900, v níž vítá příměří a dohodu o staženích těžkých zbrání kolem Sarajeva. Dále rezoluce volá po normalizaci života v Sarajevu, a to nejprve umožněním volného pohybu lidí a humanitární pomoci.

Ani po několika měsících formální existence bosňácko-chorvatské federace se nepodařilo uvést do praktického života dohodnuté politické principy. Na území kontrolovaném bosenskými Chorvaty fungovaly nadále zcela nezávislé vojenské a správní struktury, které se odmítaly podřídit ústředním sarajevským orgánům. V obležené bihaćské enklávě se začal dramaticky projevovat nedostatek potravin. Humanitární konvoje byly blokovány Srby a ozbrojenci Fikreta Abdiće. V některých místech enklávy hrozilo vypuknutí hladomoru. Bill Clinton 15. 2. schválil návrh, aby bylo Srbsku, resp. Svazové republice Jugoslávii (SRJ), nabídnuto postupné zrušení hospodářských sankcí, pokud Bělehrad politicky uzná Bosnu a Hercegovinu a ostatní nezávislé republiky bývalé Jugoslávie. Srbsko však iniciativu velmocí koncem února odmítlo. Milošević požadoval nejprve zrušení všech sankcí zavedených vůči SRJ a teprve poté byl ochoten jednat dále.

6. 3. V Záhřebu se sešli velitelé chorvatských a bosenskohercegovských ozbrojených sil (Armády RBaH a HVO), aby podepsali dohodu o propojení velení svých armád. Smyslem vzájemné koordinace bylo nedopustit, aby bihaćská enkláva jako celek padla do srbských rukou. Podobnou vojenskou alianci měli krajinští a bosenští Srbové mezi sebou uzavřenu již od poloviny února. Po několika týdnech klidu se začala zhoršovat situace v okolí Sarajeva. Cesty byly počátkem ledna otevřeny pro pohyb civilistů. Vojáci Armády RBaH podnikli koncem března několik izolovaných strategických výpadů proti pozicím bosenskohercegovských Srbů. Jednalo se o útok na telekomunikační vysílač na hoře Vlašić v centrální Bosně nedaleko Travniku a na spojovací uzel na vrchu Stolica v pohoří Majevica v blízkosti Tuzly. Radovan Karadžić nařídil v souvislosti s těmito útoky všeobecnou mobilizaci bosenskosrbské armády. Své rozhodnutí zdůvodnil tím, že jednotky Armády RBaH sabotují příměří a využívají klidu zbraní k přeskupování sil a k přípravě ofenzivních akcí.

19. 4. Rada bezpečnosti OSN přijala zvláštní rezoluci, v níž žádala strany zúčastněné v bosenskohercegovském konfliktu, aby se snažily prodloužit příměří i po uplynutí sjednaného klidu zbraní, tj. po 30. 4. Radovan Karadžić však hned 20. 4. při jednáních s Jasušim Akašim, zvláštním vyslancem generálního tajemníka OSN, tuto myšlenku odmítl. Stejně dopadla také jednání se sarajevskou vládou. Obě strany se snažily svalit vinu za krach jednání na svého protivníka.

24. 4. Mezinárodní tribunál v Haagu označil za podezřelé ze spáchání válečných zločinů tři nejvyšší politické a vojenské představitele Republiky Srbské – konkrétně prezidenta Radovana Karadžiće, vrchního velitele armády Ratka Mladiće a ministra vnitra Miću Stanišiće. Hlavní žalobce soudu Richard Goldstone měl požádat o jejich vydání příslušnou vládu.

Začátkem května provedla chorvatská armáda útok na pozice krajinských Srbů v západní Slavonii (operace Blesk neboli Bljesak). Během krátké doby se jí podařilo tuto oblast dobýt. Část srbských uprchlíků z chorvatské krajiny hledala útočiště v Bosně a Hercegovině. 4. 5. se sešel v Kninu Radovan Karadžić s krajinským prezidentem Milanem Martićem a přislíbil mu veškerou pomoc. 23. 5. parlament bosenskohercegovských Srbů odhlasoval brzké spojení své Republiky Srbské a Republiky srbská Krajina v Chorvatsku. V této době zároveň došlo k faktickému spojení armád obou republik.

7. 5. Při srbském ostřelování jižního vstupu do tunelu pod sarajevským letištěm, jenž propojuje obležené město s dalším územím pod kontrolou vlády, zemřelo 10 lidí a 11 dalších bylo zraněno. 

22. 5. Bosenskohercegovští Srbové pronikli do skladu těžkých zbraní UNPROFOR u Sarajeva a odvezli odtud přes protest hlídkujících francouzských vojáků několik děl. Sarajevské vládní jednotky naopak odstřelovaly srbskou zásobovací cestu vedoucí ze sarajevského předměstí Lukavica do Pale. Velitel jednotek UNPROFOR dal oběma stranám ultimátum, aby přestaly užívat v okolí Sarajeva těžké zbraně a odevzdaly je pod kontrolu sil OSN. Při nesplnění požadavku hrozil leteckými údery NATO. Bojující strany výzvu ignorovaly.

25. 5. Šest letadel NATO zničilo muniční sklad bosenskohercegovských Srbů nedaleko Pale. Další útok následoval 26. 5. Srbové označili tento útok za porušení nestrannosti modrých přileb a zároveň oznámili, že v důsledku toho jednostranně přerušují všechny dohody uzavřené s OSN. Následovalo hromadné zajímání vojáků UNPROFOR a pozorovatelů OSN bosenskohercegovskými Srby. Někteří ze zajatců byli připoutáni jako lidské štíty k důležitým vojenským objektům. Koncem května dosáhl počet zadržovaných rukojmí čísla 374.

25. 5. Srbský minometný granát vypálený z pohoří Ozren ve 20:55 hod. zasáhl pěší zónu v centru Tuzly. Na místě bylo 71 mrtvých, vesměs mladých lidí, kteří tu byli na večerní procházce, a kolem 200 raněných. Jednalo se o jeden z největších jednorázových masakrů civilistů od začátku války.

28. 5. U chorvatského Cetingradu zemřel bosenskohercegovský ministr zahraničí Irfan Ljubijankić s doprovodem. Vrtulník, se kterým se vracel z Bihaće do Záhřebu byl sestřelen Armádou Republiky Srbská krajina a poté se zřítil k zemi. Předpokládá se, že šlo o úmyslný čin – ministr měl u sebe navíc 4–5 milionů starých německých marek (přichystaných k výměně za nové), které se nikdy nenašly.

30. 5. Představitelé kontaktní skupiny pro Bosnu a Hercegovinu se dohodli na jednání v Haagu, že síly OSN v zemi budou posíleny. Zajetí vojáků UNPROFOR silně otřáslo prestiží OSN a Západu a do značné míry misi OSN v republice zesměšnilo.

V Londýně bylo začátkem června oznámeno, že Velká Británie a Francie vytvoří síly rychlého nasazení v počtu několika tisíc mužů, vybavené lehkými tanky a bojovými vrtulníky, určené pro zásah na ochranu modrých přileb v Bosně a Hercegovině. Toto rozhodnutí schválila schůzka ministrů zemí EU a NATO v Paříži 3. 6. Jednotky se v Bosně objevily až začátkem srpna.

3. 6. Bosenskohercegovští Srbové začali na výzvu Slobodana Miloševiće postupně propouštět zadržované příslušníky jednotek OSN.

12. 6. Do funkce vyjednavače EU pro řešení konfliktu v bývalé Jugoslávii byl jmenován Carl Bildt. Měl nahradit Davida Owena, který oznámil svou rezignaci.

V polovině června bylo v oblasti Visoko a Breza poblíž Sarajeva shromážděno 34 000 vojáků Armády RBaH s cílem prorazit blokádu Sarajeva (Operacija Tekbir ’95, zkráceně Operacija T). Po několika dnech však bosenští Srbové, jejichž síly byly zhruba poloviční, ofenzivu Armády RBaH odrazili. Znovu se ukázalo, že ačkoli měla Armáda RBaH početní převahu, Srbové byli schopni udržet své pozice díky masivní převaze v těžkých zbraních. Německá vláda se rozhodla vyslat do bývalé Jugoslávie vojáky bundeswehru k podpoře akcí OSN. Celkem bylo vysláno asi 1300 vojáků, kteří zde měli pomáhat při plnění záložních úkolů (třetinu z celkového počtu tvořili zdravotníci). Jednalo se o první vyslání německých vojáků do zahraničí od konce II. světové války.

Koncem června se znovu ocitly pod palbou bosenskohercegovských Srbů východobosenské enklávy Srebrenica, Žepa a Goražde.

11. 7. Bosenskohercegovští Srbové dobyli bosňáckou enklávu Srebrenici, kterou obléhali od léta 1992. Padla tím první z šesti tzv. bezpečných zón, které měly být chráněny silami OSN. Ve Srebrenici působilo asi 400 holandských vojáků mise UNPROFOR. Z města bylo nuceně evakuováno na 23 000 žen a dětí do Kladnje u středobosenské Tuzly. Muži v počtu 10–12 000 se pokusili z obležení probít směrem do Tuzly, ale odhadem 6–7000 jich bylo zadrženo a popraveno. Dalších několik set (900–1200) bylo odděleno od žen a dětí při evakuaci a posléze zavražděno. Obsazením Srebrenice padly poslední zbytky respektu, který Bosňáci k jednotkám OSN prozatím ještě měli.

Obsazování Srebrenice Armádou Republiky Srbské 12. 7. 1995

Po dobytí Srebrenice mezi západními politickými a vojenskými činiteli znovu propukla diskuze, zda má mise OSN pokračovat, či zda by nebylo lepší odtud vojáky UNPROFOR stáhnout. Nový francouzský prezident Jacques Chirac chtěl upozornit na svou osobu a vyzval západní spojence k ozbrojené akci v Bosně a Hercegovině, posílení ochrany enkláv a proražení blokády Sarajeva. Rusko se k jeho iniciativě stavělo odmítavě.

14. 7. Jednotky bosenskohercegovských Srbů zaútočily na další bosňáckou enklávu Žepu. Tu chránilo jen několik stovek místních ozbrojenců a 79 vojáků UNPROFOR z Ukrajiny. Enkláva definitivně padla do srbských rukou koncem měsíce, 24. července byla obsazena klíčová obranná kóta Brezova ravan. Mezi 25. a 27. červencem proběhla vynucená evakuace obyvatelstva. Vojenský velitel enklávy Avdo Palić a jeho dva zástupci 27. července odcházejí vyjednat svobodu pro místní muže, od toho dne jsou ale nezvěstní. Předpokládá se, že Avdo Palić byl zabit 5. září. Jeho kosterní pozůstatky byly vyjmuty s masového hrobu poblíž Rogatice v roce 2001, identifikace těla se nicméně zdařila až roku 2009. Po evakuaci byly veškeré domy v enklávě vykradeny, stejně jako v případě Srebrenice, a následně zapáleny. Bojeschopní muži se nakonec pokusili o unik z obklíčení, část jich směřovala do enklávy Goražde (při tom padlo 24 mužů), část do středobosenského Kladnje (zahynulo 14 mužů) a část nelezla záchranu v nedalekém Srbsku (a to na přímluvu Carla Bildta u Slobodana Miloševiće, těchto asi 850 mužů bylo ale okamžitě internováno v táborech Šljivovica a Mitrovo polje do dubna 1996; srbské úřady přitom během letní ofenzivy vydaly ozbrojeným složkám Republiky Srbské nejméně 39 Muslimů uprchlých do Srbska, kteří byli poté zavražděni). Někteří obránci se schovávali v nedalekých lesích až do konce války.

Karadžić vyzval vojáky Armády RBaH, aby opustili také enklávu Goražde. Bosňákům navrhoval výměnu Goražde za část Sarajeva. Zároveň požadoval pro Republiku Srbskou nejméně 56 % bosenskohercegovského území, přiznání práva pro bosenskohercegovské Srby na vlastní stát, neboť „Bosna” již podle jeho názoru přestala existovat, a rozdělení Sarajeva na dvě sousední hlavní města – jedno pro Srby a druhé pro Bosňáky.

Silné napětí v té době vzniklo kolem enklávy Bihać. Existovalo reálné nebezpečí, že se i ona dostane do srbských rukou. Sarajevo ani Záhřeb si však nemohly pád Bihaće ze strategických důvodů dovolit. Z tohoto důvodu došlo 21. 7. ke schůzce Franji Tuđmana, Aliji Izetbegoviće a Krešimira Zubaka ve Splitu, kde byla podepsána deklarace o oživení Washingtonské dohody o společné obraně proti srbské agresi. Chorvatsko krátce nato poslalo do bihaćské enklávy 2000 svých vojáků s těžkou výzbrojí, aby tu pomohli 5. sboru Armády RBaH. V následujících dnech také zaútočili chorvatští vojáci z oblasti západní Hercegoviny a odřízli srbská města Bosansko Grahovo a Glamoč v západní Bosně. Dosáhli tak velkého strategického úspěchu, neboť přerušili pozemní spojení mezi Banja Lukou a chorvatským Kninem.

26. 7. Americký senát rozhodl na návrh republikánských senátorů, aby USA zrušily zbrojní embargo vůči Bosně a Hercegovině. Krok senátu se setkal s prudkou kritikou nejen Ruska, ale i většiny zemí, které měly v Bosně a Hercegovině své vojáky v misi OSN, zvláště Velké Británie a Francie.

4. 8. Chorvatská armáda zahájila mohutnou operaci Bouře (Oluja), jejímž cílem bylo ovládnout srbskou Krajinu. Po 4 dnech byla Krajina včetně hlavního města Kninu dobyta. Srbské jednotky prakticky nebojovaly a poměrně spořádaně se stáhly z Krajiny na území Republiky Srbské. Následovaly je desetitisíce srbských uprchlíků. Noviny psaly až o 150 000 lidech na útěku.

Bosenskohercegovský premiér Haris Silajdžić podal demisi. Izetbegović tuto demisi přijal. Silajdžićovi byla kladena za vinu nedostatečná ochrana enkláv Srebrenice a Žepy. Po několika dnech politických tahanic Silajdžić na základě četných žádostí svých sympatizantů, zvláště z Tuzly, a především v důsledku diplomatické intervence USA, které se za něj postavily, 10. 8. svou rezignaci stáhl.

5. 8. Chorvatská vojska se spojila a Armádou RBaH severně od vesnice Šturlić. Tím bylo proraženo srbské obklíčení bihaćské enklávy. 7. 8. se 5. sbor Armády RBaH znovu zmocnil Veliké Kladuši. Fikret Abdić uprchl do Chorvatska.

V Banja Luce se objevilo více než 100 000 srbských uprchlíků z Krajiny. Vedoucí činitelé RS žádali o pomoc Slobodana Miloševiće. Oficiální bělehradská místa však reagovala na ofenzivu Chorvatů jen neformálním protestem.

Porážky na bojištích vyvolaly rozkol také v táboře bosenskohercegovských Srbů. 4. 8. Radovan Karadžić odvolal vrchního velitele Ratka Mladiće. Nicméně 18 generálů hlavního štábu bosenskosrbské armády se za něj postavilo, a tak 11. 8. Karadžić musel Mladiće znovu vrátit do funkce. Armáda RBaH využila oslabení Srbů a udeřila na jejich pozice ve střední Bosně u města Donji Vakuf (toto většinově muslimské město Srbové drželi od konce dubna 1992).

11. 8. Bill Clinton vetoval rozhodnutí Kongresu žádající zrušení embarga na dodávky zbraní Bosňákům. Argumentoval přitom obavou, že by odvolání embarga mohlo vést k ještě větší eskalaci násilí na Balkáně.

28. 8. Na sarajevské tržnici došlo znovu k masakru. Granát tentokrát zabil 37 lidí a dalších 85 zranil. Vojáci UNPROFOR označili za útočníky bosenskohercegovské Srby.

30. 8. Letadla NATO provedla hromadný útok na vojenské pozice bosenskohercegovských Srbů na řadě míst po celé zemi. Při výběru cílů posloužil pilotům velice detailní průzkum bosenskohercegovského území, získaný letadly NATO v předchozích měsících během kontroly vzdušného prostoru.

1. 9. Byly zveřejněny hlavní požadavky NATO vůči bosenskohercegovským Srbům; stáhnout všechny těžké zbraně z okolí Sarajeva a otevřít přístupové cesty do bosenské metropole.

8. 9. Při jednání ministrů zahraničí Chorvatska, Bosny a Hercegoviny a Svazové republiky Jugoslávie v Ženevě došlo k dohodě o několika zásadách jejich vzájemných vztahů, mj., že Bosna a Hercegovina zůstane jedním státem v mezinárodně uznaných hranicích.

14. 9. Ratko Mladić podepsal, i přes původní neochotu, dohodu o uvolnění Sarajeva a stažení srbských těžkých zbraní 20 kilometrů od města.

Jednotky Armády RBaH, HVO a Chorvatské armády využily radikální změny v poměru sil na bosenskohercegovském bojišti a v průběhu tří zářijových týdnů obsadily celkem 4000 kilometrů čtverečních (Operacija Sana), které předtím drželi bosenskohercegovští Srbové. Jednalo se o velkou část střední Bosny, včetně měst Bosanski Petrovac, Ključ, Sanski Most, Jajce a Mrkonjić Grad. Bosňácko-chorvatský postup vyvolal novou uprchlickou vlnu Srbů (cca 90 000 lidí), která z větší části znovu směřovala do Banja Luky. Velitel Armády RBaH Rasim Delić byl odhodlán Banja Luku obsadit, resp. donutit Srby, aby město demilitarizovali. Velmoci však v této chvíli vyvinuly silný politický tlak, aby se bosňácko-chorvatská ofenziva tímto směrem ukončila. Chorvatský pokus o překročení řeky Uny a obsazení severozápadní Bosny kolem měst Bosanski Novi, Kostajnica a Dubica 18.–19. 9. (Operacija Una) selhal a k dalším vojenským operacím nebyla vůle. 19. 9. Chorvatsko dalo svým jednotkám rozkaz k zastavení postupu. Operací v Bosně a Hercegovině se účastnilo na 20 000 vojáků chorvatské armády.

Srbští uprchlíci v okolí Banja Luky, září 1995

22. 9. Ministr zahraničí SR Jugoslávie Milan Milutinović při návštěvě Paříže vyslovil souhlas s myšlenkou, že „Sarajevo musí zůstat nerozdělené a být hlavním městem Muslimů, aby se jím nestal Teherán nebo Ankara. Pro srbská předměstí Sarajeva požadoval jejich napojení na území Republiky Srbské.

26. 9. Na jednáních ministrů zahraničí bojujících stran a zástupců kontaktní skupiny a zemí EU v New Yorku bylo dosaženo dohody o třech hlavních principech ústavního uspořádání budoucí Bosny a Hercegoviny; funkci prezidenta, svobodných volbách a návratu uprchlíků. O přesném rozdělení území mezi Bosňácko-chorvatskou federaci a Republiku Srbskou se prozatím nejednalo.

Bosenskohercegovským Srbům se na přelomu září a října podařilo dobýt zpět část území v severozápadní Bosně, hlavně u města Ključ. Pomohli jim přitom i dobrovolnické oddíly Želja Ražnatoviće Arkana, narychlo sem přesunuté ze Srbska.

5. 10. Richardu Holbrookovi se mezi znepřátelenými stranami podařilo uzavřít dohodu, že 10. 10. vstoupí v platnost všeobecné příměří. Jednotlivé strany se musely vzdát svých extrémních požadavků; sarajevská vláda rezignovala na demilitarizaci Banja Luky, bosenskohercegovští Srbové se naopak zavázali, že umožní otevření koridoru ze Sarajeva do obklíčeného Goražde. 10. 10. se podařilo obnovit dodávky ruského plynu.

V okolí Banja Luky probíhaly etnické čistky s cílem vypudit z města zbylé Bosňáky a Chorvaty, kteří tu během války ještě zůstali (8–9 000 lidí). Ještě předtím byly přes řeku Sávu deportovány stovky lidí nesrbského původu ze severní Bosny a z koridoru kolem Brčka. Byla to reakce na útěk Srbů z jihozápadní Bosny před postupujícími jednotkami Chorvatské armády a Armády RBaH.

Sarajevská vláda požádala Chorvatsko o vydání Fikreta Abdiće, který byl obviněn z válečných zločinů proti civilnímu obyvatelstvu a z ničení kulturních hodnot. Záhřeb na výzvu nereagoval. NATO v polovině října začalo chystat vojenskou operaci pro zajištění míru v Bosně a Hercegovině. Jádrem plánovaných mnohonárodnostních jednotek, které se jí měly účastnit, mělo být 20 000 amerických vojáků. Parlament bosenskohercegovských Srbů schválil složení delegace, která se měla připojit k srbskému prezidentu Miloševićovi na mírových jednáních v USA. V delegaci nebyl ani Karadžić, ani Mladić, kteří byli obviněni z válečných zločinů a jejichž účast na jednáních Američané a Bosňáci předem vyloučili.

31. 10. Do amerického Daytonu přijely srbská, chorvatská a bosenskohercegovská delegace v čele s prezidenty Miloševićem, Tuđmanem a Izetbegovićem, aby tu za účasti diplomatů USA a dalších zemí z kontaktní skupiny vedly mírová jednání.

1. 11. V Daytonu začala mírová jednání. Návrh smlouvy připravily USA. Američtí diplomaté byli také hlavními dirigenty tohoto zasedání. Američané v Daytonu použili silného politického a psychologického tlaku, aby donutili zúčastněné strany k definitivnímu rozhodnutí. Delegacím byly např. pouštěny snímky z bombardování srbských pozic, které měly dokumentovat naprostou vojenskou a technologickou převahu sil NATO. Některým aktérům schůzky bylo naznačeno, že USA mají zároveň „nepříjemné” materiály o jejich aktivitách v průběhu války. Političtí vůdci z Balkánu, přitlačení takto ke zdi a zbavení možnosti politického kličkování, které tak často užívali v předchozích vyjednáváních, byli nuceni přistoupit na dohodu. O týden později, konkrétně 9. 11., došlo k dohodě mezi sarajevskou vládou a Chorvaty o tom, že bude obnoven projekt bosňácko-chorvatské federace. Obě strany se dohodly, že na přelomu roku budou rozpuštěny vojenské a správní struktury Herceg-Bosny a na území federace bude nastolena jednotná správa vyplývající z dohodnutých ústavních principů.



V průběhu dalších rozhovorů se jednání zastavila na nejtěžším bodě – na otázce přesného rozdělení země. Američané trvali na dodržení principu 51:49 %. Protože ale v samotné Bosně a Hercegovině došlo k výrazným proměnám v držení teritoria, závěrečná mapa doznala několika důležitých změn. Např. federaci zůstaly obsazené srbské oblasti v západní Bosně. Republice Srbské byla vrácena města Mrkonjić Grad a Šipovo a některé části pohoří Ozren u měst Doboj a Maglaj. Nejkritičtějším místem jednání byl problém s koridorem u Brčka, zajišťujícího Srbům spojení bosenské Krajiny a východní Bosny. Srbové požadovali rozšíření koridoru, Bosňáci a Chorvaté trvali na opaku. Po americkém nátlaku představitelé Bosňáků a Chorvatů ustoupili. Výsledkem bylo, že po napjaté noci z 20. na 21. 11. prezidenti dosáhli kompromisního řešení – koridor u Brčka bude rozšířen, o jeho konečném osudu ale rozhodne mezinárodní arbitráž.

21. 11. Americký prezident Bill Clinton slavnostně oznámil netrpělivým novinářům, že návrh mírové dohody v Daytonu byl parafován prezidenty Srbska, Chorvatska a Bosny a Hercegoviny.

22. 11. Rada bezpečnosti OSN odhlasovala okamžité zrušení hospodářských sankcí vůči Srbsku a Černé Hoře a postupné zrušení zbrojního embarga vůči republikám bývalé Jugoslávie.

27. 11. Bill Clinton vystoupil s televizním projevem k Američanům, jímž se snažil získat podporu pro mírovou misi v Bosně a Hercegovině. Americký Kongres totiž vyslovil obavy nad možnými ztrátami při nasazení na Balkáně.

1. 12. Rada NATO v Bruselu schválila okamžité vyslání 2600 vojáků tzv. předsunutých sil do Bosny a Hercegoviny, aby tu zajistili příchod hlavních jednotek mezinárodní mise Spojené úsilí (Joint Endeavour).

12. 12. Parlament Bosňácko-chorvatské federace schválil velkou většinou mírovou dohodu z Daytonu.

14. 12. V Paříži byl podepsán závěrečný text dohody o míru v Bosně a Hercegovině. V Elysejském paláci ho slavnostně podepsali Slobodan Milošević, Franjo Tuđman a Alija Izetbegović. Jako svědci dohody byli přítomni americký prezident Bill Clinton, jeho francouzský protějšek Jacques Chirac, německý kancléř Helmut Kohl, britský premiér John Major a předsedové vlád Ruska a Španělska. Přítomni byli také generální tajemník OSN a NATO, zástupci EU i mnoha dalších států. Tak reprezentativní účast světových politiků vyplývala z faktu, že podpis dohody o míru v Bosně a Hercegovině představoval oficiální ukončení nejkrvavějšího konfliktu v Evropě od konce druhé světové války.

20. 12. Na letišti v Sarajevu proběhlo oficiální předání pravomocí mírové mise z jednotek UNPROFOR na IFOR. Souběžně s tím pokračovalo rozmisťování hlavního kontingentu IFOR na území Bosny a Hercegoviny.

21. 12. V Bruselu se konala mezinárodní konference o poválečné hospodářské pomoci Bosně a Hercegovině. Bylo rozhodnuto, že pro první tři měsíce roku 1996 země EU a Světová banka poskytnou půl miliardy dolarů na nejnutnější obnovu země. Další finanční pomoc ve výši 5,1 miliard dolarů pro období 1996–1999 měla být schválena v březnu 1996.

Do začátku roku 1996 obyvatelé Bosny a Hercegoviny vstupovali s nadějí, že to snad bude po čtyřech letech krvavé války konečně rok míru. Ve válce přišlo o život cca 100 000 lidí a z dalších zhruba 2 miliony udělala válka uprchlíky. Konflikt se přímo či nepřímo dotkl v podstatě každé bosenskohercegovské rodiny. 

---------------------------------------------------------------------------------------------------

Podle Výzkumně dokumentačního centra v Sarajevu v letech 1991–1995 zahynulo nebo je stále pohřešováno 97 207 občanů Bosny a Hercegoviny (uzavřeno k roku 2007). V tomto počtu je zahrnuto 57 523 vojáků (59,2 %) a 39 684 civilistů (40,8 %). Mezi padlými vojáky sloužilo 30 633 (53,3 %) v Armádě RBaH, 20 626 (35,9 %) v Jugoslávské lidové armádě / Armádě Republiky Srbské, 5 719 (9,9 %) v Chorvatské radě obrany a 545 (0,9 %) v Národní obraně Západní Bosny. V kategorii civilistů je zahrnuto 33 070 (83,3 %) Bosňáků, 4 075 (10,3 %) Srbů, 2 163 (5,5 %) Chorvatů a 376 (0,9 %) ostatních.




Nejvíce padlých a pohřešovaných je zaznamenáno v roce 1992, a to konkrétně 45 110 lidí (46,4 %). V souhrnném počtu je 90,0 % mužů a 10,0 % žen. Kolika dalším lidem se život kvůli válce zkrátil (následkem hladu, žízně, špatného počasí, věznění a stresu), není možné odhadnout.

---------------------------------------------------------------------------------------------------

V textu jsou používány výrazy Muslim a Bosňák coby synonyma a označují jeden ze tří konstitutivních národů v Bosně a Hercegovině. Komunistické vedení tento národ uznalo za státní roku 1968, ale jeho možné pojmenování vyvolávalo kontroverze. Někteří muslimští komunisté se zasazovali za bosňácké jméno, většina muslimů i nemuslimů byla ochotná ke kompromisu a muslimskému pojmenování. Označení pro náboženskou skupinu tak přešlo ve jméno národa, což v budoucnu vedlo k mnoha zmatkům. Nicméně i proti samotnému uznání vznikla silná opozice, která za určitých okolností byla svolná k ústupkům, jméno Bosňáci ale rezolutně odmítala. V době, kdy se živě diskutovalo o tom, že každý jugoslávský národ (na rozdíl od národnosti) má svůj mateřský stát, by toto pojmenování vedlo k úvaze, že Bosna a Hercegovina je národním státem Bosňáků, v němž není místo pro ústavotvorné Srby a Chorvaty. Muslimská elita, veskrze světská a ateistická, se k bosňáctví vrátila roku 1993, kdy tomu nebránila ani komunistická samovláda, ani pocit vlastní méněcennosti.

Doporučená literatura v češtině

HONIG, Jan Willem, BOTH, Norbert. Srebrenica. Praha 2001.
HLADKÝ, Vladislav. Bosna a Hercegovina. Brno 1996.
VULLIAMY, Ed. Údobí pekla. Praha 1994.
KRONIKA 1992. Praha 1993.
KRONIKA 1993. Praha 1994.

Elektronické zdroje

www.un.org/icty/ | www.e-novine.com | www.pbsbih.ba | www.hic.hr
www.glas-javnosti.co.yu | www.slobodnaevropa.org | www.idc.org.ba

Poznámky

Armáda Republiky Bosny a Hercegoviny (Armija Republike Bosne i Hercegovine, ARBiH) vznikla 15. 4. 1992 transformací Teritoriální obrany RBaH (TORBiH), Vlastenecké ligy, Zelených baretů, Chorvatské rady obrany a dalších provládních jednotek. HVO ovšem nikdy plně neuznala nadřazenost ARBiH, roku 1993 a 1994 s ní dokonce válčila. TORBiH byla vytvořena 8. 4. 1992 po mobilizaci republikové Teritoriální obrany 3. 4. 1992, když se rozpadlo její vedení. V tu dobu již byla vyhlášena nezávislost Bosny a Hercegoviny. Většinu ze 170–200 000 členů armády tvořili Bosňáci (roku 1995 jich bylo 230 000, z toho 95,5 % Bosňáků). Skládala se až ze sedmi sborů/korpusů (Sarajevo, Tuzla, Zenica, Mostar, Bihać, od 1993 Konjic a od 1994 Travnik). Náčelníkem štábu byl nejprve bývalý major JNA Sefer Halilović (1992–1993), a poté Rasim Delić (1993–1995). Zástupcem náčelníka byl zprvu Chorvat Stjepan Šiber. Za svou kritiku islamizace a dalších nešvarů v ARBiH byl ovšem roku 1993 odvolán a v hodnosti generála převelen na místo vojenského atašé do švýcarského Bernu. Počátkem roku 1994 byl také odstaven druhý zástupce, generál a etnický Srb Jovan Divjak, čímž je završen dlouhodobý proces bosňácké dominance v ARBiH.

Armáda Republiky Srbské (Vojska Republike Srpske, VRS) byla zřízena 12. 5. 1992 jako Armáda Srbské Republiky Bosny a Hercegoviny. V té době měla nahradit jak stahující se jednotky Jugoslávské lidové armády, tak další sbory (část republikové Teritoriální obrany a policie), které v zemi operovaly na straně Srbů. Velitelem generálního štábu byl v letech 1992–1995 Ratko Mladić, generál-podplukovník JNA. Skládala se ze šesti sborů (První krajinský – Banja Luka, Druhý krajinský – Drvar, Východobosenský – Bijeljina, Sarajevsko-romanijský – Srbské Sarajevo, Drinský – Vlasenica a Hercegovský – Bileća). V roce 1992 měla kolem 50 000 členů.

Bílí orlové nebo také Šešeljovci, Četnici, Mstitelé (Beli orlovi, Šešeljevci, Četnici, Osvetnici) byli paravojenská jednotka pod patronátem Srbské radikální strany Vojislava Šešelje, která verbovala válečné dobrovolníky ze Srbska. Jejich velitelem byl v letech 1991–1995 umělec Dragoslav Bokan. Bílí orlové byli zvláště aktivní v Bosně a Hercegovině, resp. v Podriní, okrajově také v Chorvatsku. V jejich řadách působili nechvalně proslulí bratranci Sredoje a Milan Lukićové, kteří mají na svědomí i únos cestujících z vlaku na trase Bělehrad–Bar v obci Štrpci roku 1993.

Červené barety neboli Jednotka pro speciální operace (Crvene beretke, Jedinica za specijalne operacije, JSO) byl elitní vojenský oddíl při srbské tajné službě (Služba državne bezbednosti, SDB) s různými jmény. Předchůdce JSO formálně vznikl 4. května 1991 a zapojil se do bojů v chorvatské vsi Borovo selo. V Srbsku tehdy vnikla neformální skupina, v níž působili lidé od tajné služby po Slobodana Miloševiće, která pomocí pašování zboží a dalšími kriminálními činnostmi financovala krajinské Srby i Miloševićův režim. Jedněmi z prvních členů Červených baretů byli agenti SDB a srbští dobrovolníci z chorvatské Krajiny, které mezi dubnem a červnem 1991 v chorvatské vesnici Golubić vycvičil „kapitán“ Dragan Vasiljković, jehož k tomu najala SDB, resp. její šéf Jovica Stanišić a vlivný agent Franko Simatović „Frenki“. Základnou Červených baretů byl Ležimir v srbské části Sremu. V Červených baretech postupně převládli dobrovolníci ze Srbska. Odhaduje se, že počet regulérních vojáků nikdy nepřekročil číslo 300. Mezi nimi bylo nemálo odsouzených kriminálníků. Velitelem jednotky byl Dragan Vasiljković a krátce nato Živojin Ivanović „Žika Crnogorac“, hlavním šéfem byl ale Franko Simatović. Červené barety se až do roku 1995 účastnily bojů v Chorvatsku a Bosně a Hercegovině (se speciální jednotkou policie Srbska čítaly až 2000 členů). JSO přebrala patronát i nad separatistickou Autonomní oblastí Západní Bosna, kterou vyhlásil Fikret Abdić, ale to jí nebránilo, aby v oblasti Bihaće rozvíjela krvavé obchody se všemi stranami konfliktu. Když 5. sbor ARBiH samozvanou Západní Bosnu dobyl, Červené barety s pomocí SDG zorganizovaly velkou ofenzivu, která Abdiće vrátila zpátky k moci. V roce 1996 se k reorganizované jednotce připojil Milorad Ulemek „Legija“, dosud působící v Srbské dobrovolnické gardě, a poté se stal jejím velitelem.

Chorvatská armáda (Hrvatska vojska) vznikla transformací chorvatského Sboru národní obrany 3. 11. 1991, který v tu dobu měl asi 60 000 členů, z toho 30 000 v rámci bezpečnostních složek ministerstva obrany. V letech 1992–1995 se účastnila bojů také v Bosně a Hercegovině na straně místních Chorvatů, ke konci války spolupracovala s ARBiH.

Chorvatské obranné síly (Hrvatske obrambene snage, HOS) byly zřizovány jako ozbrojené křídlo fašizující Chorvatské strany práva v Chorvatsku a Bosně a Hercegovině, a to od 3. 1. 1992 v hercegovském Ljubuški. Během roku 1992 vytlačily bosenskosrbské jednotky z Mostaru, Čapljiny, Neumu a Stolce. Náčelník HOS Blaž Kraljević a dalších osm velitelů bylo zabito 7. 8. 1992, když se vraceli ze schůzky s předáky HVO. Předpokládá se, že šlo o politickou vraždu, která měla zabránit další spolupráci HOS a ARBiH. Nedlouho poté byly oddíly HOS rozpuštěny. V jejich řadách vedle Chorvatů působilo také nemálo Bosňáků.

Chorvatská rada obrany (Hrvatsko vijeće obrane, HVO) vznikla jako ozbrojené křídlo politické strany Chorvatské demokratické společenství Bosny a Hercegoviny (HDZ BiH) 8. 4. 1992. HDZ již 18. 11. 1991 vyhlásilo separatistický stát Chorvatské společenství Herceg-Bosna, který zahrnoval území s chorvatskou většinou, tedy západní Hercegovinu a část střední Bosny. V letech 1993–1994 HVO zápasila s Armádou RBaH o kontrolu nad vládním územím, poslední dva roky války obě vojska víceméně spolupracovala. HVO své jednotky dělila do čtyř operativních zón (s centry ve městech Tomislavgrad, Mostar, Vitez a Orašje). V roce 1995 měla okolo 50 000 členů.

Jugoslávská lidová armáda (Jugoslovenska narodna armija, JNA) byla regulérním vojskem socialistické Jugoslávie. Od svého založení se těšila mimořádné politické autonomii a vysoké prestiži mezi jugoslávským obyvatelstvem. JNA vznikla 22. 12. 1941 jako Národně osvobozenecká armáda Jugoslávie, roku 1945 se přejmenovala na Armádu Jugoslávie/Jugoslávskou armádu. V roce 1951 dostala přídomek lidová. Vzhledem k vývoji za druhé světové války většinu příslušníků JNA tvořili Srbové a Černohorci. Pozemní vojsko bylo rozděleno na 6 vojenských oblastí (Prva armija – Beograd, Druga armija – Niš, Treća armija – Skoplje, Peta armija – Zagreb, Sedma armija – Sarajevo, Deveta armija – Ljubljana, Drugi korpus – Titograd, Primorska pomorska vojna oblast – Split, dříve Četvrta armija). Po Titově smrti se zdálo, že existence dvou složek ozbrojených sil (JNA a Teritoriální obrany) může být potenciálním bezpečnostním rizikem. Od poloviny 80. let se proto realizoval třífázový plán „Jednota“, který měl ozbrojené síly podřídit větší kontrole a efektivnějšímu vedení. Roku 1988 se generální štáb JNA přeměnil na generální štáb ozbrojených složek SFRJ. V té době se také změnila organizační struktura; armádní oblasti (šest armád) nahradily vojenské oblasti (bojiště): 1. VO (Beogradska), 3. VO (Skopska), 5. VO (Zagrebačka), Vojnopomorska oblast (VPO) a Ratno vazduhoplovstvo i protivvazdušna odbrana (RV i PVO). V době zostřující se krize od 12. do 15. 3. 1991 společně zasedalo Předsednictvo SFRJ a generální štáb, přičemž někteří politici žádali vyhlášení výjimečného stavu. Těsnou většinou však tento evidentní pokus o vojenský převrat neprošel. JNA roku 1990 čítala asi 220 000 mužů. Po stažení ze Slovinska a Chorvatska během roku 1991 se valná většina mužstva přesunula do Bosny a Hercegoviny (tehdejší odhad vojáků v zemi se pohybuje kolem 90 000). Na přelomu roku 1991 a 1992 došlo k další reorganizaci JNA.

Národní garda neboli Panteři (Nacionalna garda, Panteri) byla srbská paravojenská jednotka, která vznikla v severovýchodní Bosně 27. 3. 1992 v okruhu sympatizantů SDS. Jejím velitelem byl Ljubiša Savić „Mauzer“. Od května do června 1992 působila pod jménem Národní garda SAO Semberija a Majevica. Poté je včleněna do Armády Republiky Srbské, kde platí za elitní jednotku. Od konce června až do své smrti začátkem září ji vede Branko Pantelić „Panter“. Jednotka se poté mění na Speciální brigádu – garda panteři. Během války gardou prošlo až 2000 vojáků.

Srbská dobrovolnická garda (Srpska dobrovoljačka garda, SDG), nazývaná též jako Arkanovi tygři (Arkanovi tigrovi), byla založena kriminálníkem Željkem Ražnatovićem „Arkanem“ 11. 10. 1990 jako paravojenská jednotka, která do svých řad verbovala válečné dobrovolníky převážně ze Srbska. Jádro gardy tvořili skalní fanoušci bělehradského fotbalového klubu Crvena zvezda a Arkanovi přátelé, mnozí s kriminální minulostí. Počet jejích členů není znám, odhaduje se mezi 300 a 10 000. SDG by nemohla vzniknout a působit bez vědomí srbské tajné služby (Služba državne bezbednosti, SDB), která jednotku pomáhala vycvičit, sháněla jí finanční a materiální podporu. Arkan se chtěl zapojit do nastávajících bojů v Chorvatsku, ale zdejší policie ho v 29. 11. 1990 zatkla a soud v červnu odsoudil na pět let vězení. Nicméně před nástupem do výkonu trestu byl propuštěn, načež odcestoval do Srbska. Spekuluje se, že ho SDB u chorvatských orgánů vyplatila. Arkan poté buduje svou gardu ve vinařském závodu v Erdutu v chorvatské Východní Slavonii, kterou ovládají povstalečtí Srbové. Z gardy se stává vysoce profesionální jednotka, kterou přímo ovládá SDB a její vrchní velitel Slobodan Milošević. Arkanovci se účastní bojů v Chorvatsku od června 1991 a v Bosně a Hercegovině od března 1992. Po zformování Armády Republiky Srbské jsou z Bosny a Hercegoviny vypovězeni. Arkan je poté zvolen do parlamentu Srbska. Garda se po delší odmlce zapojuje do bojů mezi ARBiH a Srby podporovanými milicemi Národní obrany pod vedením Fiketa Abdiće. Východní Slavonie se stává Arkanovým dominiem, kudy prochází pašované zboží a suroviny mezi Chorvatskem a Srbskem. Garda byla rozpuštěna roku 1996, část jejího členstva byla odvelena do Červených baretů.

Skřivani (Ševe) byla speciální jednotka Ministerstva vnitra RBaH, která vznikla v dubnu 1992 za ministra Aliji Delimustafiće (1990–1992). Smysl její existence ani politické vedení tohoto uskupení nejsou známy. Kontroverzního Delimustafiće, jinak bývalého policistu a podnikatele (před válkou se podílel na pašování zbraní Srbům v Chorvatsku a později Chorvatům a Bosňákům v BaH) a podporovatele SDA, vystřídalo ještě několik ministrů, ale na činnost jednotky to nemělo podstatnější vliv. Skřivanům jsou připisovány mnohé zločiny, kterých se pod velením Nedžada Ugljena a Nedžada Herendy dopustili během války v Sarajevu. Údajně 22. 4. 1992 stáli za krutou vraždou 8 zajatých příslušníků JNA, 19. 5. 1993 zastřelili „sarajevského Romea a Julii“ při pokusu o útěk z města přes srbské linie, 7. 7. 1993 vykonali neúspěšný atentát na bývalého náčelníka generálního štábu ARBiH Sefera Haliloviće, při kterém zahynula jeho žena a švagr, roku 1995 zastřelili francouzského vojáka mise UPROFOR, terorizovali srbské, ale i bosňácké a chorvatské obyvatelstvo Sarajeva a napadali vojáky ARBiH. Většina těchto činů byla za války připisována bosenským Srbům. Kdo byl původcem destruktivní činnosti Skřivanů, dosud nebylo zjištěno.

Škorpioni (Škorpioni) byla malá vojenská jednotka při srbské tajné službě (Služba državne bezbednosti, SDB). Zformována byla na podzim 1991 v chorvatském Erdutu, který ovládali srbští povstalci. Na jejím vzniku se podíleli Željko Ražnatović „Arkan“ a Radovan Stojčić „Badža“, šéf speciální policejní jednotky ministerstva vnitra Srbska. Velitelem jednotky byl Slobodan Medić a zástupcem jeho bratr Aleksandar. Škorpioni se účastnili bojů v Chorvatsku a Bosně a Hercegovině. O jejich aktivitách svědčí video z roku 1995, kdy zabili 6 bosňáckých mužů po pádu Srebrenice.

Teritoriální nebo Územní obrana (Teritorijalna odbrana, TO) vznikla v reakci na obsazení Československa armádami Varšavské smlouvy roku 1968. Tehdy byla přijata Koncepce všenárodní obrany (Koncepcija opštenarodne odbrane, KONO) a Společenská sebeobrana (Društvena samozaštita, DSZ). Tyto aktivní zálohy měly v případě zahraniční intervence asistovat JNA a následně přejít k taktice partyzánské války. TO byla organizována jednotlivými jugoslávskými republikami, na nižší úrovni pak okresy, a charakterizovalo ji svébytné vedení a vlastní zásoby vojenského materiálu. Během transformace ozbrojených sil roku 1988 vedení TO z jednotlivých republikových předsednictev přešlo na reorganizovaný generální štáb. Roku 1990 Jugoslávská lidová armáda TO odzbrojila, ale mnohé okresy odmítly vydat veškerý zbrojní arzenál.

Vlastenecká liga (Patriotska liga) vznikla jako masové ozbrojené křídlo sympatizantů bosňácké politické strany SDA 2. 5. 1991. O něco později, 10. 6. 1991, na zasedání muslimských předáků v Domě milice (policie) v Sarajevu přešla pod formální politickou kontrolu SDA, když byla zřízena Rada pro národní obranu muslimského národa. V první polovině roku 1992 splynula s ARBiH. Jejím velitelem byl Sefer Halilović, který se později stal prvním náčelníkem generálního štábu ARBiH.

Zelené barety (Zelene beretke) neboli sdružení Bosnae oficiálně vznikly jako ozbrojené křídlo bosňácké strany SDA 10. 6. 1991 v Sarajevu. Jejich tehdejším velitelem byl Emin Švrakić. Členové Zelených baretů patřili k elitním vojákům na straně sarajevské vlády a po celou válku si udržovali značnou nezávislost, třebaže byli součástí ARBiH.

Žluté vosy (Žute ose) byla srbská paravojenská jednotka složená z dobrovolníků ze Srbska, kterou 12. 4. 1992 založil Vojin Vučković „Žuća“. Vosy byly aktivní zvláště v Podriní (v okresu Zvornik). V srpnu 1992 jejích 70 členů s ohromným lupem zatkla policie Republiky Srbské a deportovala je do Srbska.