2.–3. 5. Generál Jugoslávské lidové armády Vojislav Đurđevac na sarajevském letišti Butmir večer zajal prezidenta Aliju Izetbegoviće, který se předčasně vracel z mírové konference v Lisabonu. Izetbegović s doprovodem (dcerou, šéfkou kabinetu a zároveň překladatelkou Sabinou Berberovićovou, místopředsedou vlády Zlatkem Lagumdžijou a osobním strážcem) byl nejprve držen na letišti, a poté v kasárnách v příměstské čtvrti Lukavica, kterou držela JNA. Prezidentovi se na Lukavici podařilo telefonicky spojit s TV Sarajevo (ostatní linky nefungovaly) a ve 20:23 vstoupit do přímého televizního přenosu. Naživo tak byly přenášeny rozhovory mezi Izetbegovićem, únosci, Předsednictvem BaH a novináři ve studiu.
Bosně a Hercegovině od 14:00 zřejmě hrozil vojenský puč ze strany místních velitelů Jugoslávské lidové armády. V průběhu dne se JNA pod vedením generálů Milutina Kukanjce (velitele Druhé vojenské oblasti) a Vojislava Đurđevce (velitele 4. sboru v Sarajevu) pokoušela probít přes čtvrť Vraca a komplex Skenderija do středu města ke kasárnám (velitelství Druhé vojenské oblasti ve čtvrti Bistrik a Domu JNA v centru města), v ulicích je ale zastavily ozbrojené provládní jednotky. V posledních měsících u opevněných kasáren docházelo k četným incidentům, které nezřídka končily smrtí civilistů i ozbrojenců z obou stran. Do toho Sarajevo z okolních kopců nezřídka odstřelovali sympatizanti Srbské demokratické strany. V nastalém chaosu nebylo jasné, zda za bombardováním vysílače na kopci Hum, sídla energetického závodu Elektroprivreda a dalších strategických objektů stojí JNA či SDS, anebo obě zároveň. Parašutisté Nišského sboru (korpusu) Jugoslávské lidové armády zamířili k Domu JNA, místní ozbrojenci je ale obklíčili a posléze zajali v kině Đuro Đaković. Zhruba ve stejný čas neznámý pachatel zapálil hlavní sarajevskou poštu (v bezprostřední blízkosti kina), v níž bylo na 43 000 telefonních linek vyřazeno z provozu. Teritoriální obrana RBaH a další paravojenské oddíly všechny armádní objekty v centru města postupně obklíčily (Kasárny Maršála Tita a Jajce v centru města, Dům JNA aj., sám Kukanjac byl odříznut na velitelství ve čtvrti Bistrik) a vystavovaly palbě.
Záběry z obleženého Sarajeva 2. května 1992
Přestřelky kolem armádních objektů probíhaly po zbytek dne i v průběhu noci. Mezitím za přispění mise UNPROFOR a amerického velvyslance v Bělehradě Warena Zimmermana probíhalo vyjednávání, které na straně JNA vedl generál Milan Aksentijević a za Předsednictvo RBaH Ejup Ganić, jehož Izetbegović telefonicky pověřil výkonem funkce předsedy Předsednictva RBaH a vrchního velitele ozbrojených sil. Ústřední bosenskohercegovské úřady zachvátila panika, provládní jednotky nevěděly, kdo vydává rozkazy. Ganić opakovaně žádal bezpodmínečné propuštění zadržovaného prezidenta, kdežto JNA Izetbegovićovo propuštění spojovala s evakuací kasáren. Nakonec se Kukanjac, vyslanec Evropských společenství Colm Doyle, velitel UNPROFOR generál MacKenzie, Ganić a Izetbegović po telefonu dohodli (přesné podmínky nejsou známé) na řešení nastalé situace; Izetbegović bude vozidly UNPROFOR převezen na velitelství JNA v centru, odtud pojede v čele kolony s Kukanjcem, dokud JNA nedorazí ke komplexu Skenderija. Na závěr se JNA vydá směrem k Lukavici a Izetbegović odjede do nedalekého Předsednictva RBaH. Krátce po výjezdu z Bistriku kolem 18:00 se však kolona asi 36 vozidel JNA se zhruba 270 lidmi zastavila v ulici Dobrovoljačka. Někde v půli kolony došlo ke střelbě, jejíž příčinu není možné hodnověrně ověřit. Neidentifikovaní ozbrojenci z neznámých důvodů zaútočili na osádku sanitního vozidla, načež zabili 7 a zranili 14 osob. Provládní jednotky následně zajaly asi 215 vojáků JNA. Zbytku vojenského personálu a Kukanjcovi bylo dovoleno odjet na Lukavicu. Zajatci byli uvězněni, někteří mučeni, a po apelu UNPROFOR a výhrůžkách JNA, že bude odstřelovat klíčové body ve městě, brzy puštěni.
Události 2. a 3. května se brzy dočkaly dvojí interpretace. JNA tvrdila, že šlo o nevyprovokovaný útok a blokádu armádních budov (celá operace prý začala útokem na Dům JNA v centru), na který reagovala nasazením posil z předměstí. Druhý den charakterizoval přepad a masakr kolony. JNA se odvolávala na tzv. Skopskou dohodu mezi Blogojem Adžićem a Alijou Izetbegovićem z 26. 4. 1992, podle níž se armáda stáhne po dohodě zdejších národů o novém uspořádání země, ukončení bojů a deblokádě kasáren. Tato dohoda však nikdy nevznikla, jednalo se pouze o informativní rozhovor, který měl vyústit v další konzultace. Provládní instituce a Sarajevu nakloněná veřejnost naopak tvrdily, že šlo v prvé řadě o zahnání hrozícího státního převratu (po letech se začalo proslýchat, že se k němu měl přidat Fikret Abdić, člen Předsednictva RBaH a později separatistický vůdce Západní Bosny, a ministr vnitra Alija Delimustafić) a druhotně o útok na regulérní vojenský cíl. Členové kolony zřejmě nějaké lehké zbraně měli, skutečným důvodem útoku byl ale zřejmě strach, že JNA prezidenta nepustí, a všudypřítomný chaos ve vedení vládních orgánů a ozbrojených složek. Stojí za připomenutí, že kolona z velitelství odvážela jistou vojenskou dokumentaci, která byla při útoku zabavena. Během dvou dnů bojů zahynulo asi 42 příslušníků JNA, 6 civilistů a 16 provládních bojovníků. Kukanjac sice unikl ze zajetí, ale další řadoví vojáci a odvedenci JNA zůstávali v obležení v rozsáhlých kasárnách Maršála Tita a Jusufa Džonliće.
Kukanjac později uvedl, že blokáda Sarajeva 2. 5. byla provedena na jeho rozkaz, a to s cílem zabránit průniku chorvatských a muslimských jednotek do Sarajeva a zároveň evakuovat vojáky JNA z města. Okolnosti kolem Izetbegovića zadržení byly složitější; jednak přiletěl neočekávaně, jednak se vedení JNA údajně obávalo, že by ho zbylí členové předsednictva mohli obětovat. Kukanjac byl jmenován do hodnosti velitele nedávno zřízené Druhé vojenské oblasti koncem roku 1991. Jak sám tvrdil, účel nové vojenské oblasti mu byl dobře znám – ohraničit srbské oblasti v Chorvatsku (vyjma Východní Slavonie) a udržet co nejvíce území Bosny. Kukanjac se častokrát chlubil, že jeho zásluhou bylo do začátku května 1992 v Bosně a Hercegovině zachráněno vybavení z řady vojenských průmyslových závodů (Famos, Pretis, Zrak, Orao, Slavko Radić aj.) a odhadem 90 % zásob munice Teritoriální obrany (mj. ohromný sklad ve čtvrti Faletići), které později předal Srbské republice BaH. Velitelství JNA v centru Sarajevu bylo začátkem května již z větší části vystěhované (událo se tak bez těžkostí 10.–24. 4). Podle Kukanjce poslední kolona, která se z areálu stahovala 3. 5., byla ozbrojená a poučená o eventuálním boji.
4. 5. Předsednictvo Svazové republiky Jugoslávie rozhodlo, aby se všichni občané SRJ v řadách Jugoslávské lidové armády do 15 dnů vrátili na území zbytkové Jugoslávie. Nařízení bylo vydáno již 27. 4., ale dosud se prakticky nerealizovalo.
5.–6. 5. Představitelé dvou nacionalistických stran, Mate Boban z Chorvatského demokratického společenství (HDZ) a Radovan Karadžić z SDS, se scházejí na dvoustranném jednání o budoucnosti Bosny a Hercegoviny ve Štýrském Hradci. Druhého dne podepisují dokument, v němž se rámcově shodují na hranicích Herceg-Bosny a Srbské republiky (sporné rozhraničení podlehne arbitráži). Obě strany přistupují na okamžité ukončení vzájemných střetů a vyhlášení příměří. Setkání ve Štýrském Hradci navazuje na předešlé schůzky mezi vůdci bosenských Chorvatů a Srbů. Spekuluje se rovněž o tom, že mají spojitost s tajnými konzultacemi prezidentů Franji Tuđmana a Slobodana Miloševiće z března a dubna 1991 (v Karađorđevu a Tikveši), na nichž bylo údajně rozhodnuto o rozdělení Bosny a Hercegoviny mezi dva sousední státy.
9. 5. Jednotky bosenských Srbů utočí na vesnici Glogova (1913 obyvatel, téměř 100 % Muslimů) v okresu Bratunac. Odhadem 65 jejích obyvatel zavraždí, stovky uvězní nebo donutí k útěku. SDS přitom několik dní před útokem místním odebrala veškeré zbraně.
Po vícedenních urputných bojích muslimské provládní jednotky 9. 5. obsazují většinově muslimskou Srebrenici, kterou od 18. 4. drželi sympatizanti SDS. 8. 5. zřejmě místní bojovníci zabíjejí Gorana Zekiće, významného člena SDS a de facto velitele srbských jednotek v kraji. Ve městě vzniká okresní štáb teritoriální obrany, jemuž od 20. 5. velí Naser Orić. Zdejší Muslimové usilují o vznik obranyschopné enklávy napříč několika okresy, která zahrne veškeré území s muslimskou majoritou a ty pak spojí s provládními oblastmi ve střední Bosně. Srbsko-muslimské střety kolem Srebrenice se vyznačují značnou brutalitou, která si na obou stranách vybírá mnoho obětí. Kromě Srebrenice vznikají další významná centra odporu: Glogova (velitel Ejub Golić), Cerska (Šemsudin Salihović) a Žepa (Avdo Palić). Z Tuzly 5. 8. na pomoc místním jednotkám v Konjević Polje přichází více než 400 dobře vyzbrojených vojáků 16. muslimské brigády pod vedením zkušeného Nurifa Rizvanoviće, který se v oblasti marně pokouší převzít kontrolu jako náčelník tzv. Drinské divize. Na podzim je ale zavražděn. Spekuluje se, že ho nechal zabít Naser Orić.
10.–15. 5. V okresu Bratunac pod vedením SDS a paravojenských jednotek ze Srbska probíhají etnické čistky, které mají za cíl vyhnat poslední muslimské obyvatelstvo z města a jeho okolí. V předchozích dnech Srbové prováděli násilné odzbrojovací a zastrašovací akce v muslimských obcích v bezprostřední blízkosti Bratunce, mj. ve vsi Hranča (2.–3. 5. zabiti 4 lidé, 9 se pohřešuje, 9. 5. přes 14 mrtvých), Blječeva (6. 5. při minometné palbě bylo zabito několik lidí vč. dvou Srbů, jejich smrt je připisována Muslimům), Glogova (9. 5. asi 65 zabitých) a Suha (10. 5. přibližně 38 mrtvých). Muslimové jsou vyzváni, aby se shromáždili na autobusovém nádraží a fotbalovém stadionu. Tuto výzvu uposlechlo asi 3000 lidí. Muži jsou oddělováni od žen a dětí, které jsou převáženy do Kalesije pod sarajevskou kontrolou, a drženi v zajetí. Během pěti dnů je dobrovolníci ze Srbska a místní Srbové mučí a zabíjejí, některá těla hází do řeky Driny. Předáci SDS proti teroru nakonec zasahují, dobrovolníky vypovídají z okresu a zbylých 400 vězňů odváží na Pale, kde jsou vyměněni za srbské zajatce. Počet zabitých Muslimů není možné zjistit, minimální odhad je 40, reálná čísla se pohybují kolem několika set.
12. 5. Uskutečňuje se 16. a zároveň první válečné zasedání Parlamentu srbského národa v BaH. Poslanci posvěcují vznik tříčlenného Předsednictva Srbské republiky BaH, v němž zasedají Radovan Karadžić, Biljana Plavšićová a Nikola Koljević. Předsednictvo jako kolektivní orgán je vrchním velitelstvím ozbrojených sil srbské republiky a předsedá mu Karadžić. Na schůzi je odhlasován vznik republikové armády v čele s generál-podplukovníkem JNA Ratkem Mladićem. Karadžić představuje šest strategických cílů srbského národa:
- vytvořit státní hranice, které srbský národ oddělí od dalších dvou národů;
- vytvořit koridor mezi Semberijí a Bosenskou krajinou;
- vytvořit koridor v Podriní, Drina už nebude hranicí mezi srbskými státy;
- vytvořit hranice na Uně a Neretvě;
- rozdělit Sarajevo na srbskou a muslimskou část a v obou částech vytvořit akceschopné státní orgány;
- zabezpečit přístup k Jaderskému moři.
15. 5. V Tuzle provládní jednotky obkličují a napadají JNA během evakuace kasáren Husinska buna. První, improvizovaný a nikým neohlášený pokus o únik proběhl kolem 13:00, ale místní ozbrojenci kolonu donutili k návratu (dozvěděli se, že v kamionech je část výzbroje a výstroje teritoriální obrany, na kterou si činí nárok). Kasárny poté obkličují stovky ozbrojenců, kteří ji vystavují palbě. Druhý pokus se uskutečnil po 18:30, kdy se velitel kasáren Mile Dubajić dohodl na odchodu posádky do Bijeljiny s velitelem teritoriální obrany Enverem Delibegovićem a zástupcem místního policejního oddělení Muhamedem Brkićem. Deliberović, Brkić a Dubajić pro zajištění bezpečného transportu 80–100 vozidel a 300–320 vojáků jedou společně v čele kolony. Po 19:00 dochází ke střelbě, u níž není možné potvrdit, kdo jí začal. Poslední třetina kolony je odříznuta a na lokalitě Brčanska malta napadena provládními jednotkami. Přestřelka s obklíčenými vojáky JNA trvá až do následujícího dne, kdy část mužstva skládá zbraně a část uniká do bezpečí. Podle tuzlanských zdrojů při útoku zahynulo 55 osob, 49 příslušníků JNA, 4 zdejší členové ozbrojených sil a 2 civilisté. Srbský soupis zabitých vojáků JNA obsahuje 51 jmen. Přepad, ať už byl spontánní či plánovaný, měl zřejmě zabránit odvozu výzbroje a výstroje místní teritoriální obrany. Nelze ovšem pominout, že v předchozích dnech JNA odvezla nemálo vojenského materiálu, aniž by městské úřady jakkoli protestovaly. Ve stejném čase město v obavách o svou bezpečnost opustily tisíce Srbů.
Útok na kolonu JNA v Tuzle 15. 5. 1992
16. 5. Zhruba 200 pracovníků mise UNPROFOR se na základě rezoluce Rady bezpečnosti OSN začíná přesouvat ze Sarajeva do Bělehradu.
Bosenskosrbské oddíly vraždí 83 muslimských civilistů ve vesnici Zaklopača ve většinově muslimském okresu Vlasenica.
18. 5. Předsednictvo RBaH, JNA a bosenskosrbské politické vedení podepisují tříměsíční příměří v sídle UPROFOR v Sarajevu.
22. 5. Rezolucí Valného shromáždění OSN č. A/RES/46/237 Bosna a Hercegovina vstupuje do Organizace spojených národů. Doporučení k přijetí 20. 5. schválila Rada bezpečnosti OSN. Stejného dne je také odhlasován vstup Slovinska a Chorvatska. Zároveň s přijetím generální tajemník OSN Butrus Butrus-Ghálí žádá o vyslání zvláštní mise do Bosny a Hercegoviny, která by tu prozkoumala možnost nasazení jednotek OSN.
23. 5. Jednotky bosenských Srbů v počtu asi 1000 mužů zaútočily na muslimskou vesnici Hambarine v okrese Prijedor s 2800 obyvateli. Jako záminka jim posloužila přestřelka mezi několika příslušníky JNA a muslimskými ozbrojenci na kontrolním stanovišti poblíž vesnice, která se odehrála 22. 5 a jež dva vojáci JNA nepřežili. Jelikož vedení místní domobrany odmítlo splnit požadavky srbského vedení okresu, aby odevzdalo veškeré zbraně, následoval masivní útok. Na 400 obyvatel při útoku uprchlo ze svých domovů, desítky civilistů byly zabity, další stovky byly zajaty, muži byli následně oddělováni od žen a dětí a odváženi do blízkých internačních táborů.
23. 5. Předsednictvo RBaH rozhodlo o změně na postu náčelníka Teritoriální obrany RBaH (TORBiH). Namísto Hasana Efendiće přichází Muslim a bývalý major JNA Sefer Halilović. Ve vedení ozbrojených složek dosud panoval zmatek, mnohé jednotky nebyly plně pod kontrolou ústředního vedení, nedostávalo se zkušených velitelů, výzbroje ani výstroje. Halilović má za úkol zvýšit morálku jednotlivých ozbrojených skupin a podřídit je jednotnému vedení. Síly bosenských Srbů a JNA jsou po všech stránkách ve značné výhodě, třebaže vládní složky disponují až 93 052 vojáky. Z JNA do TORBiH do 14. 5. zběhlo 1062 důstojníků, z toho 88 % Muslimů, 7 % Chorvatů a 2 % Srbů. Nicméně ani Halilovićovy snahy nejsou příliš úspěšné – například lokální sarajevští velitelé Jusuf Juka Prazina (před válkou kriminálník a později velitel jednotky Zelených baretů Jukini vukovi o síle asi 3000 mužů), Mušan Topalović Caco (velitel 10. horské brigády ARBiH), Ramiz Delalić Ćelo (zástupce velitele 9. motorizované brigády ARBiH) a Ismet Bajramović Ćelo (před válkou kriminálník a v prvním roce války jeden z velitelů vojenské policie ARBiH), nadále jednají na vlastní pěst, vykrádají továrny, obchody a byty, nezřídka se dostávají do konfliktu s jinými vládními jednotkami, všemožně terorizují nebo přímo likvidují místo obyvatelstvo, a to převážně zůstavší Srby.
25. 5. Provládní jednotky zaútočily na většinově srbskou vesnici Bradina, která se nachází na strategicky důležité silnici mezi Konjicem a Sarajevem. Předpokládá se, že při brutálním útoku bylo povražděno nejméně 48 srbských civilistů a další desítky skončily v zajetí.
26. 5. Jednotky bosenských Srbů v počtu asi 5000 mužů dokončili obklíčení lidnaté muslimské vesnice Kozarac v okrese Prijedor s 4000 obyvateli. Již 22. 5. byla zahájena blokáda vesnice a přerušeny telefonní linky. Během následujících dvou dnů byla vesnice masivně odstřelována. Při útoku bylo na 800 lidí zabito a 1200 zajato. Muži byli odváženi do blízkých internačních táborů; v těchto dnech v okrese Prijedor vznikly tábory Omarska, Trnopolje a Keraterm. Vesnice pak byla v červnu systematicky vypálena.
26. 5. Bosenskosrbské oddíly zabíjejí 17 neozbrojených Muslimů v obci Bosanska Jagodina ve většinově muslimském okresu Višegrad.
27. 5. Minometný útok v centru Sarajeva způsobí smrt 16 lidí čekajících ve frontě na chléb.
28. 5. Delegace Bosny a Hercegoviny opustila mírová jednání v Lisabonu. Jako důvod uvedla pokračující útoky bosenskosrbských vojsk na Sarajevo.
30. 5. Rada bezpečnosti OSN přijala rezoluci č. 757 uvalující hospodářské, kulturní a politické sankce na Svazovou republiku Jugoslávii za to, že podporuje násilí páchané JNA na území Bosny a Hercegoviny. Již 15. 5. Byla přijata rezoluce č. 752 vyzývající k zastavení konfliktu na území bývalé Jugoslávie a respektování příměří z 12. 4.
31. 5. Bosenskosrbské jednotky vraždí 20 muslimských obyvatel vesnic Vrhpolje a Hrustovo v etnicky smíšeném okresu Sanski Most.
Na přelomu května a června bosenskosrbské jednotky začínají s rozsáhlým vyvražďováním zajatých Muslimů a Chorvatů, a to převážně ve východní Bosně a v Krajině. Na různých místech východní Bosny jsou zabity stovky muslimských civilistů a poté vhozeny do řeky Driny. V Kulturním domě v Čelopku je postupně usmrceno více než 19 Muslimů paravojenskou jednotkou Žluté vosy. Od června do prosince je umučeno nejméně 266 Muslimů ve fočanské věznici. Ve dnech 1.–5. 6. je zavražděno okolo 160 Muslimů v technické škole v Karakaji, 5.–8. 6. přibližně 190 Muslimů na dobytčích jatkách v okrese Zvornik, 14. 6. pak 47 Muslimů z obce Ahatović v sarajevské čtvrti Ilijaš. Masové popravy pokračovaly i během července a srpna. Koncem července bylo usmrceno více než 100 Muslimů a Chorvatů v zajateckém táboře Omarska a okolo 150 v táboře Keraterm, 5. 8. dalších asi 100 zajatců z tábora Omarska a Keraterm v oblasti Hrastova Glavica, 5. 8. několik desítek Muslimů v Kulturním domě ve Foči, 15. 8. přibližně 27 Muslimů v Rasadniku v okresu Rogatica, 21. 8. kolem 200 Muslimů a Chorvatů při násilné evakuaci civilistů v oblasti Korićanske stijene na hoře Vlašić.
Bosenští Srbové zřizují rovněž hustou síť zajateckých táborů. První z nich vznikají již na samém začátku ozbrojeného konfliktu. V dubnu byl otevřen Batković (prošlo jím na 4000 Muslimů, nepřežilo asi 80), v květnu Omarska (5–7000 lidí, z toho přes 95 % Muslimů, nepřežilo asi 2000), Keraterm (1000–1500 lidí, z toho 85 % Muslimů, umučeno asi 300), Trnopolje (4000–7000 lidí, z toho asi polovina žen a dětí, nepřežily stovky), Sušica (8000 Muslimů, zabito 200–1600) a mnohé další. Například Manjača byla funkční ještě za války v Chorvatsku; prošlo jí 4500–8000 osob, z toho 80 % Muslimů, nepřežilo asi 600. Od konce května zajatecké tábory zřizovala také Armáda RBaH pro Srby a později Chorvaty, konkrétně Silos v Tarčinu (750 lidí, nepřežilo přes 20), Musala v Konjici (1100 lidí), Stadion v Bugojnu (360 Chorvatů, nepřežilo cca 20) aj. pro nemuslimy. Chorvatská rada obrany (HVO) vedla tábory Čelebići (700 Srbů, nepřežilo 13), Gabela (2000 lidí), Heliodrom (6000 lidí, zabito 30–50), Dretelj (3000 lidí, umučeno asi 170) aj. pro nechorvaty. Velké zajatecké tábory byly po nátlaku mezinárodního společenství postupně rušeny v druhé polovině roku 1992, menší ale zůstaly až do konce války.
Dokumentární film o zajateckém táboře Omarska
1. 6. Bosenskosrbské jednotky po obsazení vesnic Velagići a Pudin Han v okrese Ključ zabily více než 100 muslimských můžu. Vraždění Muslimů v Bosenské krajině pokračovalo i v následujících týdnech a měsících: 10. 7. bylo usmrceno 144 muslimských mužů v obci Biljani a jejím okolí a 8. 8. asi 20 v obci Botonjići.
5. 6. 1992 Jugoslávská lidová armáda (od 20. 5. přejmenovaná na Armádu Jugoslávie) se po dlouhém vyjednávání stahuje ze sarajevských kasáren Maršála Tita. Do rozhovorů se zapojil velitel kasáren generál Miloš Baroš, z Bělehradu došlý generál JNA Nedeljko Bošković, členové Předsednictva RBaH Fikret Abdić a Stjepan Kljuić, bosenskohercegovský ministr obrany Jerko Doko a první náměstek ministra vnitra Jusuf Pušina. Jednání přihlíží také Azem Dervišević zvaný Zenga, zástupce velitele Regionálního štábu Teritoriální obrany Sarajevo a od 2. 5. šéf provládních jednotek obléhajících kasárny. Evakuace se týká více než 2000 vojáků a jejich rodin, záložníků a kadetů střední vojenské školy a části vojenského materiálu. Celá akce se odehrává mezi 12:00–14:00, když kasárny opustilo 70 vojenských kamionů, 23 autobusů a 130 osobních automobilů. Dle písemné dohody 2/3 výstroje, výzbroje a paliva zůstane sarajevské vládě a 1/3 bude předána Republice Srbské. Dervišević později uvedl, že Boškoviće instruoval sám Milošević, který si přál hlavně zachránit mužstvo, o vojenský materiál tolik nestál. Boškovićovo vyjednávání popouzí vedení bosenských Srbů (které si ostatně přivlastnilo více než třetinu materiálu), a tak mu Ratko Mladić hrozí zatčením a poté zřejmě iniciuje útok na jeho vozidlo. Při stahování se část jednotek JNA odchýlí od původního směru evakuace a zamíří do čtvrti Grbavica II, která je dosud zónou nikoho, a přivádí ji pod kontroly Srbské republiky.
8. 6. Rada bezpečnosti OSN přijímá rezoluci č. 758 o krizi v Bosně a Hercegovině, která umožňuje posílit misi UNPROFOR v zemi. Na jejím základě je rozhodnuto okamžitě vyslat dalších 1100 mírových vojáků. Ti se mají pokusit oddělit bojující strany a za účelem humanitární pomoci převzít kontrolu nad sarajevským letištěm Butmir, které ovládá Armáda Republiky Srbské. Modré přilby byly nicméně vybaveny jen slabým mandátem.
10. 6. V obci Čemerno v okrese Ilijaš je zabito kolem 30 srbských civilistů Armádou RBaH nebo chorvatskými ozbrojenci.
13. 6. Po stažení JNA a bosenskosrbských ozbrojenců z východní části Mostaru, kterou drželi od jara, místní lidé na lokalitách Uborak, Sutina a Zalik nacházejí 114 těl místních obyvatel (85 Muslimů a 29 Chorvatů). HVO a Teritoriální obrana RBaH od 14. 6. postupně obsazují východní břeh Neretvy a postupují k Stolci. V okresech Konjic, Jablanica, Mostar a Stolac od konce léta dochází ke stále vyhrocenějším třenicím mezi Chorvaty a Muslimy.
14. 6. Bosenskosrbské oddíly upalují na 60 muslimských obyvatel vesnice Koritnik, když je zavřou do jednoho domu v Pionýrské ulici ve většinově muslimském městě Višegrad a objekt zapálí.
15. 6. Bosenskosrbští ozbrojenci zabíjejí asi 60 muslimských mužů z uprchlické kolony v obci Paklenica ve většinově muslimském okresu Rogatica.
17. 6. Do Předsednictva RBaH byli kooptováni dva noví srbští členové, Nenad Kecmanović a Mirko Pejanović, kteří na srbské kandidátce do předsednictva roku 1990 obsadili druhé a třetí místo. Kecmanović ale 6. 7. odešel na Pale a pak do Bělehradu, čímž se fakticky vzdal členství v předsednictvu.
18.–19. 6. Ve středobosenském okresu Novi Travnik s mírnou chorvatskou majoritou vypuká spor mezi HVO a provládní teritoriální obranou. Chorvaté prý Muslimům dávají ultimátum, na jehož základě chtějí de facto ovládnout město. Ti to odmítají, načež HVO a HOS (Chorvatské ozbrojené síly) druhého dne útočí na místní školu, poštu a velitelství provládní Teritoriální obrany. Chorvaté ale tvrdí opak: místní TO se pokoušela převzít kontrolu a neřešila rostoucí kriminalitu přišlých muslimských uprchlíků. HVO již dříve ovládla středobosenské okresy s absolutní či prostou chorvatskou většinou, a to konkrétně Kreševo (v průběhu dubna), Busovača (v polovině května), Kiseljak (koncem května), Vareš (začátkem června), Vitez (v druhé polovině června). Muslimové samozvanou vládu HVO odmítají a v dotčených okresech zakládají paralelní instituce loajální vládě v Sarajevu. Situace v Novém Travniku se uklidňuje, ale napětí neklesá.
20. 6. Předsednictvo RBaH v zemi vyhlašuje válečný stav.
HVO se marně pokouší ovládnout většinově muslimské město Gornji Vakuf ve střední Bosně.
25. 6. Bosenskosrbské jednotky zabíjejí 21 civilistů nesrbské národnosti ve vesnici Vozuća ve středobosenském okresu Zavidovići s muslimskou majoritou.
27. 6. Bosenskosrbské oddíly upalují přes 60 muslimských obyvatel vesnice Bikovac ve většinově muslimském okresu Višegrad, když je zavřou do jednoho objektu a ten pak zapálí.
28. 6. Do Sarajeva nečekaně přilétá francouzský prezident François Mitterand. V doprovodu mírových sil OSN se schází s prezidentem Alijou Izetbegovićem. Mitterand byl zastáncem udržení jugoslávské federace a velmi se bránil uznání Slovinska, Chorvatska a Bosny a Hercegoviny. Jeho přílet do bosenskohercegovské metropole má symbolicky otevřít letecký most pro humanitární účely. Mitterand označuje za viníka konfliktu Slobodana Miloševiće a Srbsko, ale možné intervenci mezinárodních sil se brání. Obává se totiž, že by Francie utrpěla až příliš veliké ztráty pro malou zemi, která pro ni nemá žádnou cenu.
Provládní jednotky v červnu a červenci napadají řadu většinově srbských vesnic v okresu Srebrenica a Bratunac. Jejich cílem je vytvořit kompaktní území s hájitelnými hranicemi a získat kořist v podobě potravin a dalšího materiálu. V rychlém sledu jsou organizovány útoky na vsi Ratkovići (21. 6., zhruba 18 mrtvých Srbů), Loznica (28. 6., asi 11 zabitých), Brežani (30. 6., odhadem 19 zabitých), Zagoni (5.–12. 7., přes 20 zabitých), Krnjići (5. 7., asi 16 zabitých), Zalazje (12. 7., přibližně 39 zabitých) a Magasići (20. a 25. 7., asi 12 zabitých). Přepady jsou organizovány i během následujících měsíců, Ježestica (8. 8.), Podravanje (24. 9.), Fakovići (5. 10.), Boljevići (5. 10.), Bjelovac (14. 12.) a Sikirić (14. 12.).
V červenci se realizuje nařízení Předsednictva RBaH o vzniku Armády RBaH, kterou vede jako náčelník generálního štábu Sefer Halilović. Nato 18. 8. předsednictvo zřizuje 5 sborů (korpusů) v čele se Seferem Haliloviće jako velitelem štábu vrchního velení (ŠVK ARBiH). Prvnímu sboru se sídlem v Sarajevu od jeho vzniku 1. 9. velí Mustafa Hajrulahović přezdívaný Talijan, druhému v Tuzle od 29. 9. Željko Knez (Chorvat), třetímu v Zenici od 9. 11. Enver Hadžihasanović, čtvrtému v Mostaru od 17. 11. Arif Pašalić a pátému v Bihaći od 21. 10. Ramiz Dreković.
4. 7. Armáda Republiky Srbské obsazuje etnicky smíšenou Derventu.
8. 7. V sarajevské čtvrti Velešići, která se nachází pod vládní kontrolou, je úkladně zavražděno šest členů srbské rodiny Ristović. V lednu 1993 je z tohoto činu obviněno pět policistů z nedaleké stanice, ale ministerstvo vnitra se snaží případ zamést pod koberec. Po této události četní Srbové opouštějí obležené město ze strachu o svůj život. Sarajevští Srbové na vládním území jsou v tu dobu nezřídka odvádění do zajateckých táborů nebo vězení, kde jsou mučeni nebo přímo zabíjeni. Vše se to děje tajně, ale s vědomím ozbrojených složek a politického vedení státu.
21. 7. Prezidenti Chorvatska a Bosny a Hercegoviny Franjo Tuđman a Alija Izetbegović v Záhřebu uzavírají dohodu o přátelství a spolupráci (Sporazum o prijateljstvu i suradnji između Republike Bosne i Hercegovine i Republike Hrvatske). Při té příležitosti obě země navázují diplomatické styky. Tuđman a Izetbegović se shodují, že budoucí uspořádání Bosny a Hercegoviny bude respektovat vůli všech tří konstitutivních národů, tj. bude založeno na konstitutivních jednotkách. Bosna a Hercegovina poděkovala za příjem uprchlíku, kterých je v Chorvatsku asi 270 000. Podle dohody je HVO součástí Armády RBaH. Mezinárodní společenství se vyzývá k větší angažovanosti při zastavení „agrese na jejich země“. Smlouva nabádá k udržování dobré spolupráce a ke koordinaci vojenských operací v příhraničních regionech. Smlouva je následně 23. 9. v New Yorku doplněna (Dodatak sporazumu o prijateljstvu i suradnji između Republike BiH i Republike Hrvatske). Znovu se žádá větší podpora mezinárodního společenství při zastavení konfliktu. Za účelem obrany vzniká speciální odbor, který bude koordinovat společné vojenské akce. Obě země budou usilovat o zrušení embarga na dovoz zbraní. Později bylo této dohody ze strany Chorvatska nejednou zneužito k přímé vojenské intervenci ve prospěch bosenských Chorvatů v západní Hercegovině a ve střední Bosně.
V severozápadní Bosně probíhají masové etnické čistky ze strany prosrbských ozbrojenců, které mají za cíl oblast etnicky vyčistit od Muslimů a Chorvatů. 24. 7 Armáda RS oblehla a podnikla útok na většinově chorvatské vesnice Briševo, Raljaš a Muštanica (Stara Rijeka) v okrese Prijedor. Během dvou dnů vojenských operací dnů byly vesnice vypáleny, nejméně 67 civilistů (odhadem 55 z chorvatské vsi Briševo) se stalo obětí masových vražd. Další desítky lidí byly zavlečeny do internačního tábora v Sanském Mostě. Posmrtné ostatky obětí byly převáženy do sekundárních hrobů (např. v lokalitě Tomašica), aby se zločiny utajily. 25. 7. je povražděno 31 muslimských civilistů v prijedorské obci Zecovi, nicméně během vojenských operací srbských jednotek ve vsi a jejím okolí od 23. 7. do 28. 7. bylo zabito před 150 muslimských civilistů.
12. 8. Srbská republika Bosny a Hercegoviny změnila název na Republika Srbská, čímž deklarovala svou distanci od Bosny a Hercegoviny. Jejím hlavním střediskem od vypuknutí války je sarajevské předměstí Pale.
25.–26. 8. Bosenskosrbské jednotky odstřelují starou sarajevskou radnici, známou jako Vijećnica, v níž se nachází Národní knihovny Bosny a Hercegoviny. Při následném požáru shoří 80 % knižního fondu této instituce. Již 17. 5. je při odstřelování města zapálen Orientální institut, v němž podlehne zkáze přes 5000 vzácných rukopisů (mezi nimi i manuskripty z 11. století) a rozsáhlý archiv úředních dokumentů z doby osmanské vlády.
26.–28. 8. V Londýně probíhá konference o Jugoslávii. Jako v případě Lisabonu, metropole na Temži byla vybrána s ohledem britského předsednictví Rady ministrů Evropských společenství. Přítomny byly republiky bývalé Jugoslávie, země Evropských společenství, USA, Čína, Rusko, Kanada, Japonsko a Československo (předsedá CSCE, Commission on Security and Cooperation in Europe) a sousední státy bývalé SFRJ (Rakousko, Maďarsko, Rumunsko, Bulharsko a Albánie. Konference opětovně končí fiaskem. Jediným výsledkem je vznik Výkonné rady, v níž zasedá trojice zemí CSCE, trojice Evropských společenství, zástupce jednoho ze stálých členů RB OSN, zástupce islámských zemí, dva zástupci sousedních států a lord Carrington.
27. 8. Ve městě Prozor s muslimskou majoritou, ale ve většinově chorvatském okresu totožného jména, chorvatští ozbrojenci útočí na objekty významných Muslimů. ARBiH poté nařizuje teritoriální obraně, aby ukončila spolupráci s HVO a připravila se na možný ozbrojený střet.
31. 8. Na tržnici v Sarajevu je při srbském minometném útoku zabito nejméně 15 lidí a dalších 30 zraněno.
1. 9. Při minometném útoku v Sarajevu byli zraněni dva francouzští a jeden egyptský příslušník sil UNPROFOR.
3. 9. V Ženevě začíná mezinárodní konference o bývalé Jugoslávii, která bude s přestávkami trvat až do března 1995. Konferenci předsedali lord David Owen za EU a Cyrus Vance za OSN. Lord Carringhton na svou funkci rezignoval.
Zřejmě srbské dělostřelectvo sestřelilo italské vojenské letadlo, které vezlo humanitární pomoc do obleženého Sarajeva. Čtyřčlenná posádka zahynula. Humanitární lety do bosenskohercegovské metropole jsou na měsíc zastaveny.
14. 9. Rada bezpečnosti OSN přijala rezoluci č. 776, jež posilovala misi UNPROFOR. NATO a Západoevropská unie nabízejí 6 000 příslušníků, kteří by se přesunuli do Bosny a Hercegoviny.
Předsednictvo RBaH odvolává z postu předsedy bosenskohercegovského parlamentu Momčila Krajišnika, který již pět měsíců svou funkci nevykonává.
V Sarajevu se v druhé polovině září vyhrocuje vztah mezi elitní jednotkou Zelených baretů pod vedením Jusufa Praziny a velitelem štábu vrchního velení ARBiH Seferem Halilovićem. Prazinovy oddíly obsazují štáb v centru města a žádají rozhovor s nadřízeným Halilovićem. Teprve po intervenci prezidenta Alije Izetbegoviće Halilović přichází na schůzku, na níž je podroben ostré kritice za vojenské neúspěchy. Izetbegović následně rozhodne, že jednotka bude přebudována na speciální brigádu ARBiH v čele s Prazinou. Velení nad ní prezident zřejmě vykonává osobně. Jusuf Prazina se tak stává formálně čtvrtým mužem armády a členem štábu. Prazinu smírčí řešení neuspokojuje a své výtky prezentuje i veřejně. Halilović zvažuje rezignaci.
21.–22. 9. Na 300 vojáků Armády RS obkličuje muslimskou vesnici Novoseoci ve většinově srbském okrese Sokolac. Zdejší dospělí muži přitom v létě písemně vyjádřili loajalitu Srbské republice. Během akce bylo veškeré obyvatelstvo nahnáno do areálu podniku Metalika. Asi 44 mužů a chlapců ozbrojenci poté odvezli na skládku v lokalitě Ivan Polje a tam je popravili. Ženy a děti byly deportovány k hranicím Sarajeva, jedna žena byla při převozu zastřelena.
7. 10. Armáda RS obsazuje etnicky smíšený Bosenský Brod, chorvatští a muslimští obránci a civilisté se stahují do Slavonského Brodu. Neznámý pachatel odstřeluje most přes řeku Sávu, jedinou spojnici s Chorvatskem.
9. 10. Rada bezpečnosti OSN přijala rezoluci č. 781, vyhlašující zákaz přeletů vojenských letadel nad Bosnou a Hercegovinou. Rozhodnutí však nebylo nikým kontrolováno.
23. 10. HVO napadá vojáky Armády RBaH ve většinově muslimském městě Prozor, poté co odmítnou údajné ultimátum o předání zbraní, a ve dnech 24.–25. 10. učiní totéž ve městě Gornji Vakuf, kde se jí podaří ovládnout policejní stanici a několik továren. Muslimské obyvatelstvo Vakufu je vyháněno nebo posíláno do zajateckých táborů. 26. 10. je ujednáno příměří s platností od 28. 10.
29. 10. Srbské jednotky vstupují do Jajce, jehož obyvatelstvo tvoří většinou Muslimové a Chorvaté (dohromady přes 91 %). Oddíly HVO a ARBiH se zhruba 30 000 civilisty se stahují směrem k Travniku, odkud Chorvaté putují dále do Hercegoviny s chorvatskou většinou a Muslimové míří hlouběji do střední Bosny s muslimskou většinou. Evakuace Jajce narušuje dosud víceméně korektní vztahy mezi Chorvaty a Muslimy – velký přísun muslimských uprchlíků mění etnickou strukturu střední Bosny, což u Chorvatů vyvolává obavy, že budou marginalizováni.
Koncem října bosenští Srbové ovládají kolem 63 % země. Těžké boje znovu propukají v Podriní. Do úplného obklíčení Armádou RS se zde dostala města a zároveň enklávy Goražde, Žepa a Srebrenica, v nichž se tísnily desetitisíce muslimských obyvatel a uprchlíků z okolních oblastí. V Goražde se ocitlo v obležení 60 000 lidí, ve Srebrenici 50 000 a v Žepě 16–20 000 lidí. Ve stejném postavení se nacházelo 170 000 lidí v Bihaći a přes 200 000 v Sarajevu.
Záběry z obleženého Goražde v letech 1992–1995
V listopadu příslušníci Armády RS zabili okolo 190 muslimských mužů ve škole v Grabovici v etnicky smíšeném okresu Kotor Varoš, poté co se marně pokoušeli probít do Travniku.
9. 11. Stjepan Kljuić, nyní již bývalý předseda HDZ i člen této strany, na vlastní žádost odchází z Předsednictva RBaH. Jeho místo obsazuje Miro Lasić z HDZ.
10. 11. Rada bezpečnosti OSN schválila rezoluci č. 786, která pověřila generálního tajemníka Butruse Butrus-Ghálího, aby posílil misi UNPROFOR v Bosně a Hercegovině o 75 pozorovatelů. Tito pozorovatelé měli dohlížet na bezletovou zónu.
Jure Pelivan z HDZ skládá mandát předsedy bosenskohercegovské vlády. Na postu premiéra ho v prosinci nahrazuje stranický kolega a stávající generální tajemník Předsednictva RBaH Mile Akmadžić (Chorvat).
1.–2. 12. V saúdskoarabské Džiddě jednalo 17 ministrů zahraničních věcí islámských zemí o pomoci bosenským Muslimům. Ministři podpořili embargo vůči Jugoslávii a vytvoření bezletové zóny nad Bosnou a Hercegovinou, zároveň ale žádali větší úsilí směrem k mírovému řešení konfliktu. Členské státy islámské konference byly vyzvány, aby dle svých možností podpořili sebeobranu Bosnu a Hercegovinu.
14.–18. 12. Srbové propouštějí zajatce z tábora Manjača u Banja Luky, ti jsou následně evakuováni do uprchlického tábora v chorvatském Karlovci. Odhaduje se, že Manjačou prošlo 3500–8000 mužů, z nichž 80 % tvořili Bosňáci a 20 % Chorvaté. Tábor nejprve 15. 9. opouští 68 osob, jež jsou odvezeny na léčení do Spojeného království, 14. 11 je do Karlovce převezeno 755 osob, 14. 12. dalších 1008 či 1009, 16. 12. ještě 1001 a 18. 12. zbývajících 418 či 426. Po dokončení posledního odsunu tábor uzavřel své brány. Nicméně ještě před jeho rozpuštěním srbští věznitelé 13. 12. odvezli na neznámé místo 529 či 532 vězňů. Tábor byl v omezeném rozsahu otevřen znovu v roce 1995.
15. 12. Generální tajemník OSN Butrus Butrus-Ghálí žádá letectvo včasné výstrahy NATO, aby do 12. 4. 1993 zaktivovalo záložní plán Allied Harmony, který by vynutil bezletovou zónu nad Bosnou a Hercegovinou a vytvořil bezpečné útočiště pro civilní obyvatelstvo.
17. 12. Radovan Karadžić se stává jediným prezidentem Republiky Srbské a současně i vrchním velitelem ozbrojených sil.
V Bruselu se sešli ministři obrany zemí NATO, aby vyjádřili podporu OSN a CSCE při řešení konfliktu v bývalé Jugoslávii. Ministři se shodli, že hlavní vina padá na Srbsko a bosenské Srby. NATO odmítá unilaterální změny hranic a etnického složení populace. Ministři souhlasí se žádostí OSN o aktivaci záložního plánu Allied Harmony, který by zajistil bezletovou zónu v Bosně a Hercegovině.
19. 12. Vojáci Armády RBaH zaútočili na dříve smíšenou muslimsko-srbskou vesnici Jošanica v okrese Foča. Během akce zabili 56 Srbů, mezi nimi mnoho neozbrojených civilistů (21 žen a 3 děti).
22. 12. V Sarajevu se koná Kongres bosenskomuslimských intelektuálů, kterých se za mimořádně nepříznivých okolností schází na 800. Kongres vyzývá elitu bosenských Muslimů (Bosňáků), aby ve válečné době vynaložila veškeré síly k záchraně fyzické a duchovní existence muslimského národa. Zároveň je zveřejněno Prohlášení o bosenském jazyce (Proglas o bosanskome jeziku), v němž byl deklarován svébytný bosenský jazyk, paralelně existující vedle jazyka chorvatského a srbského.
Vztahy mezi Muslimy na jedné a Srby a Černohorci na druhé straně se během roku 1992 silně vyhrotily také v srbsko-černohorském příhraničním regionu Sandžak. Zdejší pobočka Strany demokratické akce v čele se Sulejmanem Ugljaninem zde agitovala pro vyhlášení politické autonomie. Pro samosprávu v případě rozpadu Jugoslávie se vyslovili sandžačtí Muslimové v referendu, které mezi sebou uspořádali 25.–27. 10. 1991. Z 264 156 oprávněných voličů do volebních místností přišlo 185 473 (70,19 %); 153 lístků bylo neplatných a 185 284 platných, z nichž 183 302 neboli 98,98 % hlasovalo pro. Srbské a černohorské úřady tyto snahy označily za pokus o separatismus a vůdce SDA v Sandžaku začaly pronásledovat. Vzájemná animozita mezi národnostními komunitami v Sandžaku se ještě prohloubila po propuknutí války v Bosně a Hercegovině. Tisíce Muslimů tehdy propadly panice a ze strachu, že by se masové vyhánění muslimského obyvatelstva mohlo rozšířit i do Sandžaku, odtud ve spěchu utekly. Uprchlíci hledali útočiště především v centrálních částech Bosny, v Chorvatsku a západoevropských zemích. Mnozí Muslimové ze Sandžaku byli přitom na čelných funkcích v Bosně a Hercegovině (např. Ejup Ganić a Sefer Halilović). I přes deklarovanou neúčast Srbska ve válce v Bosně a Hercegovině, muslimské obyvatelstvo Sandžaku opakovaně čelilo útokům srbských paravojenských jednotek (např. 22. 10. 1992 bylo zabito 16 Bosňáků ze Sjeverinu a 27. 2. 1993 na železniční zastávce Štrpci bylo uneseno a následně povražděno 18 Bosňáků a 1 Chorvat).
---------------------------------------------------------------------------------------------------
Divjak, Jovan: Ne pucaj. "Velešiće tuci i Pofaliće tuci" (10. deo). 26. maj 1992. www.slobodnaevropa.org/content/knjiga_jovana_divjaka_zgusnu_se_zivto_u_ratu_/24213609.html
Divjak, Jovan: Ne pucaj. "Velešiće tuci i Pofaliće tuci" (10. deo). 14. maj 1992.
www.slobodnaevropa.org/content/knjiga_jovana_divjaka_zgusnu_se_zivto_u_ratu_/24213609.html
Final report of the United Nations Commission of Experts established pursuant to security council resolution 780 (1992). Annex VIII - part 1/10. Prison camps. www.ess.uwe.ac.uk/comexpert/ANX/VIII-01.htm#III.A
