26.–27. 1. V Sarajevu se uskutečnila řada kulturních akcí k připomenutí 1000 dní, které uplynuly od začátku blokády bosenskohercegovské metropole. Přítomno bylo na 200 zahraničních hostů, zvláště z uměleckých a intelektuálských kruhů, a také starostové několika cizích měst. Do obklíčeného města se většina z nich dostala tunelem vedoucím pod sarajevským letištěm, který tajně prokopala Armáda RBaH již v průběhu roku 1993.
2. 2. Znesvářené strany se dohodly, že ze Sarajeva budou otevřeny dvě cesty – jedna, která spojí Sarajevo s ostatním územím ovládaným bosňáckými vládními silami, a druhá, která umožní kontakty mezi dvěma srbskými předměstími na okraji metropole.
4. 2. Rada bezpečnosti OSN chvaluje rezoluci č. 900, v níž vítá příměří a dohodu o staženích těžkých zbrání kolem Sarajeva. Dále rezoluce volá po normalizaci života v Sarajevu, a to nejprve umožněním volného pohybu lidí a humanitární pomoci.
Ani po několika měsících formální existence bosňácko-chorvatské federace se nepodařilo uvést do praktického života dohodnuté politické principy. Na území kontrolovaném bosenskými Chorvaty fungovaly nadále zcela nezávislé vojenské a správní struktury, které se odmítaly podřídit ústředním sarajevským orgánům. V obležené bihaćské enklávě se začal dramaticky projevovat nedostatek potravin. Humanitární konvoje byly blokovány Srby a ozbrojenci Fikreta Abdiće. V některých místech enklávy hrozilo vypuknutí hladomoru. Bill Clinton 15. 2. schválil návrh, aby bylo Srbsku, resp. Svazové republice Jugoslávii (SRJ), nabídnuto postupné zrušení hospodářských sankcí, pokud Bělehrad politicky uzná Bosnu a Hercegovinu a ostatní nezávislé republiky bývalé Jugoslávie. Srbsko však iniciativu velmocí koncem února odmítlo. Milošević požadoval nejprve zrušení všech sankcí zavedených vůči SRJ a teprve poté byl ochoten jednat dále.
6. 3. V Záhřebu se sešli velitelé chorvatských a bosenskohercegovských ozbrojených sil (Armády RBaH a HVO), aby podepsali dohodu o propojení velení svých armád. Smyslem vzájemné koordinace bylo nedopustit, aby bihaćská enkláva jako celek padla do srbských rukou. Podobnou vojenskou alianci měli krajinští a bosenští Srbové mezi sebou uzavřenu již od poloviny února. Po několika týdnech klidu se začala zhoršovat situace v okolí Sarajeva. Cesty byly počátkem ledna otevřeny pro pohyb civilistů. Vojáci Armády RBaH podnikli koncem března několik izolovaných strategických výpadů proti pozicím bosenskohercegovských Srbů. Jednalo se o útok na telekomunikační vysílač na hoře Vlašić v centrální Bosně nedaleko Travniku a na spojovací uzel na vrchu Stolica v pohoří Majevica v blízkosti Tuzly. Radovan Karadžić nařídil v souvislosti s těmito útoky všeobecnou mobilizaci bosenskosrbské armády. Své rozhodnutí zdůvodnil tím, že jednotky Armády RBaH sabotují příměří a využívají klidu zbraní k přeskupování sil a k přípravě ofenzivních akcí.
19. 4. Rada bezpečnosti OSN přijala zvláštní rezoluci, v níž žádala strany zúčastněné v bosenskohercegovském konfliktu, aby se snažily prodloužit příměří i po uplynutí sjednaného klidu zbraní, tj. po 30. 4. Radovan Karadžić však hned 20. 4. při jednáních s Jasušim Akašim, zvláštním vyslancem generálního tajemníka OSN, tuto myšlenku odmítl. Stejně dopadla také jednání se sarajevskou vládou. Obě strany se snažily svalit vinu za krach jednání na svého protivníka.
24. 4. Mezinárodní tribunál v Haagu označil za podezřelé ze spáchání válečných zločinů tři nejvyšší politické a vojenské představitele Republiky Srbské – konkrétně prezidenta Radovana Karadžiće, vrchního velitele armády Ratka Mladiće a ministra vnitra Miću Stanišiće. Hlavní prokurátor soudu Richard Goldstone měl požádat o jejich vydání příslušnou vládu.
Začátkem května provedla chorvatská armáda útok na pozice krajinských Srbů v západní Slavonii (operace Blesk neboli Bljesak). Během krátké doby se jí podařilo tuto oblast dobýt. Část srbských uprchlíků z chorvatské krajiny hledala útočiště v Bosně a Hercegovině. 4. 5. se sešel v Kninu Radovan Karadžić s krajinským prezidentem Milanem Martićem a přislíbil mu veškerou pomoc. 23. 5. parlament bosenskohercegovských Srbů odhlasoval brzké spojení své Republiky Srbské a Republiky srbská Krajina v Chorvatsku. V této době zároveň došlo k faktickému spojení armád obou republik.
22. 5. Bosenskohercegovští Srbové pronikli do skladu těžkých zbraní UNPROFOR u Sarajeva a odvezli odtud přes protest hlídkujících francouzských vojáků několik děl. Sarajevské vládní jednotky naopak odstřelovaly srbskou zásobovací cestu vedoucí ze sarajevského předměstí Lukavica do Pale. Velitel jednotek UNPROFOR dal oběma stranám ultimátum, aby přestaly užívat v okolí Sarajeva těžké zbraně a odevzdaly je pod kontrolu sil OSN. Při nesplnění požadavku hrozil leteckými údery NATO. Bojující strany výzvu ignorovaly.
25. 5. Šest letadel NATO zničilo muniční sklad bosenskohercegovských Srbů nedaleko Pale. Další útok následoval 26. 5. Srbové označili tento útok za porušení nestrannosti modrých přileb a zároveň oznámili, že v důsledku toho jednostranně přerušují všechny dohody uzavřené s OSN. Následovalo hromadné zajímání vojáků UNPROFOR a pozorovatelů OSN bosenskohercegovskými Srby. Někteří ze zajatců byli připoutáni jako lidské štíty k důležitým vojenským objektům. Koncem května dosáhl počet zadržovaných rukojmí čísla 374.
27. 5. Srbský minometný granát zasáhl kavárnu v centru Tuzly. Na místě bylo 71 mrtvých, vesměs mladých lidí, kteří tu byli na diskotéce, a dalších 166 raněných. Jednalo se o jeden z největších jednorázových masakrů civilistů od začátku války.
28. 5. U chorvatského Cetingradu zemřel bosenskohercegovský ministr zahraničí Irfan Ljubijankić s doprovodem. Vrtulník, se kterým se vracel z Bihaće do Záhřebu byl sestřelen Armádou Republiky Srbská krajina a poté se zřítil k zemi. Předpokládá se, že šlo o úmyslný čin – ministr měl u sebe navíc 4–5 milionů starých německých marek (přichystaných k výměně za nové), které se nikdy nenašly.
30. 5. Představitelé kontaktní skupiny pro Bosnu a Hercegovinu se dohodli na jednání v Haagu, že síly OSN v zemi budou posíleny. Zajetí vojáků UNPROFOR silně otřáslo prestiží OSN a Západu a do značné míry misi OSN v republice zesměšnilo.
V Londýně bylo začátkem června oznámeno, že Velká Británie a Francie vytvoří síly rychlého nasazení v počtu několika tisíc mužů, vybavené lehkými tanky a bojovými vrtulníky, určené pro zásah na ochranu modrých přileb v Bosně a Hercegovině. Toto rozhodnutí schválila schůzka ministrů zemí EU a NATO v Paříži 3. 6. Jednotky se v Bosně objevily až začátkem srpna.
3. 6. Bosenskohercegovští Srbové začali na výzvu Slobodana Miloševiće postupně propouštět zadržované příslušníky jednotek OSN.
12. 6. Do funkce vyjednavače EU pro řešení konfliktu v bývalé Jugoslávii byl jmenován Carl Bildt. Měl nahradit Davida Owena, který oznámil svou rezignaci.
V polovině června bylo v oblasti Visoko a Breza poblíž Sarajeva shromážděno 35 000 vojáků Armády RBaH s cílem prorazit blokádu Sarajeva (operacija T). Po několika dnech však bosenští Srbové ofenzivu Armády RBaH odrazili. Znovu se ukázalo, že ačkoli měla Armáda RBaH početní převahu, Srbové byli schopni udržet své pozice díky masivní převaze v těžkých zbraních. Německá vláda se rozhodla vyslat do bývalé Jugoslávie vojáky bundeswehru k podpoře akcí OSN. Celkem bylo vysláno asi 1300 vojáků, kteří zde měli pomáhat při plnění záložních úkolů (třetinu z celkového počtu tvořili zdravotníci). Jednalo se o první vyslání německých vojáků do zahraničí od konce II. světové války.
Koncem června se znovu ocitly pod palbou bosenskohercegovských Srbů východobosenské enklávy Srebrenica, Žepa a Goražde.
11. 7. Bosenskohercegovští Srbové dobyli bosňáckou enklávu Srebrenici, kterou obléhali od léta 1992. Padla tím první z šesti tzv. bezpečných zón, které měly být chráněny silami OSN. Ve Srebrenici působilo asi 400 holandských vojáků mise UNPROFOR. Z města bylo nuceně evakuováno na 23 000 žen a dětí do Kladnje u středobosenské Tuzly. Muži v počtu 10–12 000 se pokusili z obležení probít směrem do Tuzly, ale odhadem 6–7000 jich bylo zadrženo a popraveno. Dalších několik set (900–1200) bylo odděleno od žen a dětí při evakuaci a posléze zavražděno. Obsazením Srebrenice padly poslední zbytky respektu, který Bosňáci k jednotkám OSN prozatím ještě měli.
Obsazování Srebrenice Armádou Republiky Srbské 12. 7. 1995
Po dobytí Srebrenice mezi západními politickými a vojenskými činiteli znovu propukla diskuze, zda má mise OSN pokračovat, či zda by nebylo lepší odtud vojáky UNPROFOR stáhnout. Nový francouzský prezident Jacques Chirac chtěl upozornit na svou osobu a vyzval západní spojence k ozbrojené akci v Bosně a Hercegovině, posílení ochrany enkláv a proražení blokády Sarajeva. Rusko se k jeho iniciativě stavělo odmítavě.
14. 7. Jednotky bosenskohercegovských Srbů zaútočily na další bosňáckou enklávu Žepu. Tu chránilo jen několik stovek místních ozbrojenců a 79 vojáků UNPROFOR z Ukrajiny. Enkláva definitivně padla do srbských rukou koncem měsíce, 24. července byla obsazena klíčová obranná kóta Brezova ravan. Mezi 25. a 27. červencem proběhla vynucená evakuace obyvatelstva. Vojenský velitel enklávy Avdo Palić a jeho dva zástupci 27. července odcházejí vyjednat svobodu pro místní muže, od toho dne jsou ale nezvěstní. Předpokládá se, že Avdo Palić byl zabit 5. září. Jeho kosterní pozůstatky byly vyjmuty s masového hrobu poblíž Rogatice v roce 2001, identifikace těla se nicméně zdařila až roku 2009. Po evakuaci byly veškeré domy v enklávě vykradeny, stejně jako v případě Srebrenice, a následně zapáleny. Bojeschopní muži se nakonec pokusili o unik z obklíčení, část jich směřovala do enklávy Goražde (při tom padlo 24 mužů), část do středobosenského Kladnje (zahynulo 14 mužů) a část nelezla záchranu v nedalekém Srbsku (a to na přímluvu Carla Bildta u Slobodana Miloševiće, těchto asi 850 mužů bylo ale okamžitě internováno v táborech Šljivovica a Mitrovo polje do dubna 1996; srbské úřady přitom během letní ofenzivy vydaly ozbrojeným složkám Republiky Srbské nejméně 39 Muslimů uprchlých do Srbska, kteří byli poté zavražděni). Někteří obránci se schovávali v nedalekých lesích až do konce války.
Karadžić vyzval vojáky Armády RBaH, aby opustili také enklávu Goražde. Bosňákům navrhoval výměnu Goražde za část Sarajeva. Zároveň požadoval pro Republiku Srbskou nejméně 56 % bosenskohercegovského území, přiznání práva pro bosenskohercegovské Srby na vlastní stát, neboť „Bosna” již podle jeho názoru přestala existovat, a rozdělení Sarajeva na dvě sousední hlavní města – jedno pro Srby a druhé pro Bosňáky.
Silné napětí v té době vzniklo kolem enklávy Bihać. Existovalo reálné nebezpečí, že se i ona dostane do srbských rukou. Sarajevo ani Záhřeb si však nemohly pád Bihaće ze strategických důvodů dovolit. Z tohoto důvodu došlo 21. 7. ke schůzce Franji Tuđmana, Aliji Izetbegoviće a Krešimira Zubaka ve Splitu, kde byla podepsána deklarace o oživení Washingtonské dohody o společné obraně proti srbské agresi. Chorvatsko krátce nato poslalo do bihaćské enklávy 2000 svých vojáků s těžkou výzbrojí, aby tu pomohli 5. sboru Armády RBaH. V následujících dnech také zaútočili chorvatští vojáci z oblasti západní Hercegoviny a odřízli srbská města Bosansko Grahovo a Glamoč v západní Bosně. Dosáhli tak velkého strategického úspěchu, neboť přerušili pozemní spojení mezi Banja Lukou a chorvatským Kninem.
26. 7. Americký senát rozhodl na návrh republikánských senátorů, aby USA zrušily zbrojní embargo vůči Bosně a Hercegovině. Krok senátu se setkal s prudkou kritikou nejen Ruska, ale i většiny zemí, které měly v Bosně a Hercegovině své vojáky v misi OSN, zvláště Velké Británie a Francie.
4. 8. Chorvatská armáda zahájila mohutnou operaci Bouře (Oluja), jejímž cílem bylo ovládnout srbskou Krajinu. Po 4 dnech byla Krajina včetně hlavního města Kninu dobyta. Srbské jednotky prakticky nebojovaly a poměrně spořádaně se stáhly z Krajiny na území Republiky Srbské. Následovaly je desetitisíce srbských uprchlíků. Noviny psaly až o 150 000 lidech na útěku.
Bosenskohercegovský premiér Haris Silajdžić podal demisi. Izetbegović tuto demisi přijal. Silajdžićovi byla kladena za vinu nedostatečná ochrana enkláv Srebrenice a Žepy. Po několika dnech politických tahanic Silajdžić na základě četných žádostí svých sympatizantů, zvláště z Tuzly, a především v důsledku diplomatické intervence USA, které se za něj postavily, 10. 8. svou rezignaci stáhl.
5. 8. Chorvatská vojska se spojila a Armádou RBaH severně od vesnice Šturlić. Tím bylo proraženo srbské obklíčení bihaćské enklávy. 7. 8. se 5. sbor Armády RBaH znovu zmocnil Veliké Kladuši. Fikret Abdić uprchl do Chorvatska.
V Banja Luce se objevilo více než 100 000 srbských uprchlíků z Krajiny. Vedoucí činitelé RS žádali o pomoc Slobodana Miloševiće. Oficiální bělehradská místa však reagovala na ofenzivu Chorvatů jen neformálním protestem.
Porážky na bojištích vyvolaly rozkol také v táboře bosenskohercegovských Srbů. 4. 8. Radovan Karadžić odvolal vrchního velitele Ratka Mladiće. Nicméně 18 generálů hlavního štábu bosenskosrbské armády se za něj postavilo, a tak 11. 8. Karadžić musel Mladiće znovu vrátit do funkce. Armáda RBaH využila oslabení Srbů a udeřila na jejich pozice ve střední Bosně u města Donji Vakuf (toto většinově muslimské město Srbové drželi od konce dubna 1992).
11. 8. Bill Clinton vetoval rozhodnutí Kongresu žádající zrušení embarga na dodávky zbraní Bosňákům. Argumentoval přitom obavou, že by odvolání embarga mohlo vést k ještě větší eskalaci násilí na Balkáně.
28. 8. Na sarajevské tržnici došlo znovu k masakru. Granát tentokrát zabil 37 lidí a dalších 85 zranil. Vojáci UNPROFOR označili za útočníky bosenskohercegovské Srby.
30. 8. Letadla NATO provedla hromadný útok na vojenské pozice bosenskohercegovských Srbů na řadě míst po celé zemi. Při výběru cílů posloužil pilotům velice detailní průzkum bosenskohercegovského území, získaný letadly NATO v předchozích měsících během kontroly vzdušného prostoru.
1. 9. Byly zveřejněny hlavní požadavky NATO vůči bosenskohercegovským Srbům; stáhnout všechny těžké zbraně z okolí Sarajeva a otevřít přístupové cesty do bosenské metropole.
8. 9. Při jednání ministrů zahraničí Chorvatska, Bosny a Hercegoviny a Svazové republiky Jugoslávie v Ženevě došlo k dohodě o několika zásadách jejich vzájemných vztahů, mj., že Bosna a Hercegovina zůstane jedním státem v mezinárodně uznaných hranicích.
14. 9. Ratko Mladić podepsal, i přes původní neochotu, dohodu o uvolnění Sarajeva a stažení srbských těžkých zbraní 20 kilometrů od města.
Jednotky Armády RBaH, HVO a Chorvatské armády využily radikální změny v poměru sil na bosenskohercegovském bojišti a v průběhu tří zářijových týdnů obsadily celkem 4000 kilometrů čtverečních, které předtím drželi bosenskohercegovští Srbové. Jednalo se o velkou část střední Bosny, včetně měst Bosanski Petrovac, Ključ, Sanski Most, Jajce a Mrkonjić Grad. Bosňácko-chorvatský postup vyvolal novou uprchlickou vlnu Srbů (cca 90 000 lidí), která z větší části znovu směřovala do Banja Luky. Velitel Armády RBaH Rasim Delić byl odhodlán Banja Luku obsadit, resp. donutit Srby, aby město demilitarizovali. Velmoci však v této chvíli vyvinuly silný politický tlak, aby se bosňácko-chorvatská ofenziva ukončila. 19. 9. Chorvatsko dalo svým jednotkám rozkaz k zastavení postupu. Operací v Bosně a Hercegovině se účastnilo na 20 000 vojáků chorvatské armády.
Srbští uprchlíci v okolí Banja Luky, září 1995
22. 9. Ministr zahraničí SR Jugoslávie Milan Milutinović při návštěvě Paříže vyslovil souhlas s myšlenkou, že „Sarajevo musí zůstat nerozdělené a být hlavním městem Muslimů, aby se jím nestal Teherán nebo Ankara. Pro srbská předměstí Sarajeva požadoval jejich napojení na území Republiky Srbské.
26. 9. Na jednáních ministrů zahraničí bojujících stran a zástupců kontaktní skupiny a zemí EU v New Yorku bylo dosaženo dohody o třech hlavních principech ústavního uspořádání budoucí Bosny a Hercegoviny; funkci prezidenta, svobodných volbách a návratu uprchlíků. O přesném rozdělení území mezi Bosňácko-chorvatskou federaci a Republiku Srbskou se prozatím nejednalo.
Bosenskohercegovským Srbům se na přelomu září a října podařilo dobýt zpět část území v severozápadní Bosně. Pomohli jim přitom i dobrovolnické oddíly Želja Ražnatoviće Arkana, narychlo sem přesunuté ze Srbska.
5. 10. Richardu Holbrookovi se mezi znepřátelenými stranami podařilo uzavřít dohodu, že 10. 10. vstoupí v platnost všeobecné příměří. Jednotlivé strany se musely vzdát svých extrémních požadavků; sarajevská vláda rezignovala na demilitarizaci Banja Luky, bosenskohercegovští Srbové se naopak zavázali, že umožní otevření koridoru ze Sarajeva do obklíčeného Goražde. 10. 10. se podařilo obnovit dodávky ruského plynu.
V okolí Banja Luky probíhaly etnické čistky s cílem vypudit z města zbylé Bosňáky a Chorvaty, kteří tu během války ještě zůstali (8–9 000 lidí). Ještě předtím byly přes řeku Sávu deportovány stovky lidí nesrbského původu ze severní Bosny a z koridoru kolem Brčka. Byla to reakce na útěk Srbů z jihozápadní Bosny před postupujícími jednotkami Chorvatské armády a Armády RBaH.
Sarajevská vláda požádala Chorvatsko o vydání Fikreta Abdiće, který byl obviněn z válečných zločinů proti civilnímu obyvatelstvu a z ničení kulturních hodnot. Záhřeb na výzvu nereagoval. NATO v polovině října začalo chystat vojenskou operaci pro zajištění míru v Bosně a Hercegovině. Jádrem plánovaných mnohonárodnostních jednotek, které se jí měly účastnit, mělo být 20 000 amerických vojáků. Parlament bosenskohercegovských Srbů schválil složení delegace, která se měla připojit k srbskému prezidentu Miloševićovi na mírových jednáních v USA. V delegaci nebyl ani Karadžić, ani Mladić, kteří byli obviněni z válečných zločinů a jejichž účast na jednáních Američané a Bosňáci předem vyloučili.
31. 10. Do amerického Daytonu přijely srbská, chorvatská a bosenskohercegovská delegace v čele s prezidenty Miloševićem, Tuđmanem a Izetbegovićem, aby tu za účasti diplomatů USA a dalších zemí z kontaktní skupiny vedly mírová jednání.
1. 11. V Daytonu začala mírová jednání. Návrh smlouvy připravily USA. Američtí diplomaté byli také hlavními dirigenty tohoto zasedání. Američané v Daytonu použili silného politického a psychologického tlaku, aby donutili zúčastněné strany k definitivnímu rozhodnutí. Delegacím byly např. pouštěny snímky z bombardování srbských pozic, které měly dokumentovat naprostou vojenskou a technologickou převahu sil NATO. Některým aktérům schůzky bylo naznačeno, že USA mají zároveň „nepříjemné” materiály o jejich aktivitách v průběhu války. Političtí vůdci z Balkánu, přitlačení takto ke zdi a zbavení možnosti politického kličkování, které tak často užívali v předchozích vyjednáváních, byli nuceni přistoupit na dohodu. O týden později, konkrétně 9. 11., došlo k dohodě mezi sarajevskou vládou a Chorvaty o tom, že bude obnoven projekt bosňácko-chorvatské federace. Obě strany se dohodly, že na přelomu roku budou rozpuštěny vojenské a správní struktury Herceg-Bosny a na území federace bude nastolena jednotná správa vyplývající z dohodnutých ústavních principů.
V průběhu dalších rozhovorů se jednání zastavila na nejtěžším bodě – na otázce přesného rozdělení země. Američané trvali na dodržení principu 51:49 %. Protože ale v samotné Bosně a Hercegovině došlo k výrazným proměnám v držení teritoria, závěrečná mapa doznala několika důležitých změn. Např. federaci zůstaly obsazené srbské oblasti v západní Bosně. Republice Srbské byla vrácena města Mrkonjić Grad a Šipovo a některé části pohoří Ozren u měst Doboj a Maglaj. Nejkritičtějším místem jednání byl problém s koridorem u Brčka, zajišťujícího Srbům spojení bosenské Krajiny a východní Bosny. Srbové požadovali rozšíření koridoru, Bosňáci a Chorvaté trvali na opaku. Po americkém nátlaku představitelé Bosňáků a Chorvatů ustoupili. Výsledkem bylo, že po napjaté noci z 20. na 21. 11. prezidenti dosáhli kompromisního řešení – koridor u Brčka bude rozšířen, o jeho konečném osudu ale rozhodne mezinárodní arbitráž.
21. 11. Americký prezident Bill Clinton slavnostně oznámil netrpělivým novinářům, že návrh mírové dohody v Daytonu byl parafován prezidenty Srbska, Chorvatska a Bosny a Hercegoviny.
22. 11. Rada bezpečnosti OSN odhlasovala okamžité zrušení hospodářských sankcí vůči Srbsku a Černé Hoře a postupné zrušení zbrojního embarga vůči republikám bývalé Jugoslávie.
27. 11. Bill Clinton vystoupil s televizním projevem k Američanům, jímž se snažil získat podporu pro mírovou misi v Bosně a Hercegovině. Americký Kongres totiž vyslovil obavy nad možnými ztrátami při nasazení na Balkáně.
1. 12. Rada NATO v Bruselu schválila okamžité vyslání 2600 vojáků tzv. předsunutých sil do Bosny a Hercegoviny, aby tu zajistili příchod hlavních jednotek mezinárodní mise Spojené úsilí (Joint Endeavour).
12. 12. Parlament Bosňácko-chorvatské federace schválil velkou většinou mírovou dohodu z Daytonu.
14. 12. V Paříži byl podepsán závěrečný text dohody o míru v Bosně a Hercegovině. V Elysejském paláci ho slavnostně podepsali Slobodan Milošević, Franjo Tuđman a Alija Izetbegović. Jako svědci dohody byli přítomni americký prezident Bill Clinton, jeho francouzský protějšek Jacques Chirac, německý kancléř Helmut Kohl, britský premiér John Major a předsedové vlád Ruska a Španělska. Přítomni byli také generální tajemník OSN a NATO, zástupci EU i mnoha dalších států. Tak reprezentativní účast světových politiků vyplývala z faktu, že podpis dohody o míru v Bosně a Hercegovině představoval oficiální ukončení nejkrvavějšího konfliktu v Evropě od konce druhé světové války.
20. 12. Na letišti v Sarajevu proběhlo oficiální předání pravomocí mírové mise z jednotek UNPROFOR na IFOR. Souběžně s tím pokračovalo rozmisťování hlavního kontingentu IFOR na území Bosny a Hercegoviny.
21. 12. V Bruselu se konala mezinárodní konference o poválečné hospodářské pomoci Bosně a Hercegovině. Bylo rozhodnuto, že pro první tři měsíce roku 1996 země EU a Světová banka poskytnou půl miliardy dolarů na nejnutnější obnovu země. Další finanční pomoc ve výši 5,1 miliard dolarů pro období 1996–1999 měla být schválena v březnu 1996.
Do začátku roku 1996 obyvatelé Bosny a Hercegoviny vstupovali s nadějí, že to snad bude po čtyřech letech krvavé války konečně rok míru. Ve válce přišlo o život cca 100 000 lidí a z dalších zhruba 2 miliony udělala válka uprchlíky. Konflikt se přímo či nepřímo dotkl v podstatě každé bosenskohercegovské rodiny.
---------------------------------------------------------------------------------------------------
Podle Výzkumně dokumentačního centra v Sarajevu v letech 1991–1995 zahynulo nebo je stále pohřešováno 97 207 občanů Bosny a Hercegoviny (uzavřeno k roku 2007). V tomto počtu je zahrnuto 57 523 vojáků (59,2 %) a 39 684 civilistů (40,8 %). Mezi padlými vojáky sloužilo 30 633 (53,3 %) v Armádě RBaH, 20 626 (35,9 %) v Jugoslávské lidové armádě / Armádě Republiky Srbské, 5 719 (9,9 %) v Chorvatské radě obrany a 545 (0,9 %) v Národní obraně Západní Bosny. V kategorii civilistů je zahrnuto 33 070 (83,3 %) Bosňáků, 4 075 (10,3 %) Srbů, 2 163 (5,5 %) Chorvatů a 376 (0,9 %) ostatních.
Nejvíce padlých a pohřešovaných je zaznamenáno v roce 1992, a to konkrétně 45 110 lidí (46,4 %). V souhrnném počtu je 90,0 % mužů a 10,0 % žen. Kolika dalším lidem se život kvůli válce zkrátil (následkem hladu, žízně, špatného počasí, věznění a stresu), není možné odhadnout.
---------------------------------------------------------------------------------------------------
V textu jsou používány výrazy Muslim a Bosňák coby synonyma a označují jeden ze tří konstitutivních národů v Bosně a Hercegovině. Komunistické vedení tento národ uznalo za státní roku 1968, ale jeho možné pojmenování vyvolávalo kontroverze. Někteří muslimští komunisté se zasazovali za bosňácké jméno, většina muslimů i nemuslimů byla ochotná ke kompromisu a muslimskému pojmenování. Označení pro náboženskou skupinu tak přešlo ve jméno národa, což v budoucnu vedlo k mnoha zmatkům. Nicméně i proti samotnému uznání vznikla silná opozice, která za určitých okolností byla svolná k ústupkům, jméno Bosňáci ale rezolutně odmítala. V době, kdy se živě diskutovalo o tom, že každý jugoslávský národ (na rozdíl od národnosti) má svůj mateřský stát, by toto pojmenování vedlo k úvaze, že Bosna a Hercegovina je národním státem Bosňáků, v němž není místo pro ústavotvorné Srby a Chorvaty. Muslimská elita, veskrze světská a ateistická, se k bosňáctví vrátila roku 1993, kdy tomu nebránila ani komunistická samovláda, ani pocit vlastní méněcennosti.
Doporučená literatura v češtině
HONIG, Jan Willem, BOTH, Norbert. Srebrenica. Praha 2001.
HLADKÝ, Vladislav. Bosna a Hercegovina. Brno 1996.
VULLIAMY, Ed. Údobí pekla. Praha 1994.
KRONIKA 1992. Praha 1993.
KRONIKA 1993. Praha 1994.
Elektronické zdroje
www.un.org/icty/ | www.e-novine.com | www.pbsbih.ba | www.hic.hr
www.glas-javnosti.co.yu | www.slobodnaevropa.org | www.idc.org.ba
Poznámky
Armáda Republiky Bosny a Hercegoviny (Armija Republike Bosne i Hercegovine, ARBiH) vznikla 15. 4. 1992 transformací Teritoriální obrany RBaH (TORBiH), Vlastenecké ligy, Zelených baretů, Chorvatské rady obrany a dalších provládních jednotek. HVO ovšem nikdy plně neuznala nadřazenost ARBiH, roku 1993 a 1994 s ní dokonce válčila. TORBiH byla vytvořena 8. 4. 1992 po mobilizaci republikové Teritoriální obrany 3. 4. 1992, když se rozpadlo její vedení. V tu dobu již byla vyhlášena nezávislost Bosny a Hercegoviny. Většinu ze 170–200 000 členů armády tvořili Bosňáci (roku 1995 jich bylo 230 000, z toho 95,5 % Bosňáků). Skládala se až ze sedmi sborů/korpusů (Sarajevo, Tuzla, Zenica, Mostar, Bihać, od 1993 Konjic a od 1994 Travnik). Náčelníkem štábu byl nejprve bývalý major JNA Sefer Halilović (1992–1993), a poté Rasim Delić (1993–1995). Zástupcem náčelníka byl zprvu Chorvat Stjepan Šiber. Za svou kritiku islamizace a dalších nešvarů v ARBiH byl ovšem roku 1993 odvolán a v hodnosti generála převelen na místo vojenského atašé do švýcarského Bernu. Počátkem roku 1994 byl také odstaven druhý zástupce, generál a etnický Srb Jovan Divjak, čímž je završen dlouhodobý proces bosňácké dominance v ARBiH.
Armáda Republiky Srbské (Vojska Republike Srpske, VRS) byla zřízena 12. 5. 1992 jako Armáda Srbské Republiky Bosny a Hercegoviny. V té době měla nahradit jak stahující se jednotky Jugoslávské lidové armády, tak další sbory (část republikové Teritoriální obrany a policie), které v zemi operovaly na straně Srbů. Velitelem generálního štábu byl v letech 1992–1995 Ratko Mladić, generál-podplukovník JNA. Skládala se ze šesti sborů (První krajinský – Banja Luka, Druhý krajinský – Drvar, Východobosenský – Bijeljina, Sarajevsko-romanijský – Srbské Sarajevo, Drinský – Vlasenica a Hercegovský – Bileća). V roce 1992 měla kolem 50 000 členů.
Bílí orlové nebo také Šešeljovci, Četnici, Mstitelé (Beli orlovi, Šešeljevci, Četnici, Osvetnici) byli paravojenská jednotka pod patronátem Srbské radikální strany Vojislava Šešelje, která verbovala válečné dobrovolníky ze Srbska. Jejich velitelem byl v letech 1991–1995 umělec Dragoslav Bokan. Bílí orlové byli zvláště aktivní v Bosně a Hercegovině, resp. v Podriní, okrajově také v Chorvatsku. V jejich řadách působili nechvalně proslulí bratranci Sredoje a Milan Lukićové, kteří mají na svědomí i únos cestujících z vlaku na trase Bělehrad–Bar v obci Štrpci roku 1993.
Červené barety neboli Jednotka pro speciální operace (Crvene beretke, Jedinica za specijalne operacije, JSO) byl elitní vojenský oddíl při srbské tajné službě (Služba državne bezbednosti, SDB) s různými jmény. Předchůdce JSO formálně vznikl 4. května 1991 a zapojil se do bojů v chorvatské vsi Borovo selo. V Srbsku tehdy vnikla neformální skupina, v níž působili lidé od tajné služby po Slobodana Miloševiće, která pomocí pašování zboží a dalšími kriminálními činnostmi financovala krajinské Srby i Miloševićův režim. Jedněmi z prvních členů Červených baretů byli agenti SDB a srbští dobrovolníci z chorvatské Krajiny, které mezi dubnem a červnem 1991 v chorvatské vesnici Golubić vycvičil „kapitán“ Dragan Vasiljković, jehož k tomu najala SDB, resp. její šéf Jovica Stanišić a vlivný agent Franko Simatović „Frenki“. Základnou Červených baretů byl Ležimir v srbské části Sremu. V Červených baretech postupně převládli dobrovolníci ze Srbska. Odhaduje se, že počet regulérních vojáků nikdy nepřekročil číslo 300. Mezi nimi bylo nemálo odsouzených kriminálníků. Velitelem jednotky byl Dragan Vasiljković a krátce nato Živojin Ivanović „Žika Crnogorac“, hlavním šéfem byl ale Franko Simatović. Červené barety se až do roku 1995 účastnily bojů v Chorvatsku a Bosně a Hercegovině (se speciální jednotkou policie Srbska čítaly až 2000 členů). JSO přebrala patronát i nad separatistickou Autonomní oblastí Západní Bosna, kterou vyhlásil Fikret Abdić, ale to jí nebránilo, aby v oblasti Bihaće rozvíjela krvavé obchody se všemi stranami konfliktu. Když 5. sbor ARBiH samozvanou Západní Bosnu dobyl, Červené barety s pomocí SDG zorganizovaly velkou ofenzivu, která Abdiće vrátila zpátky k moci. V roce 1996 se k reorganizované jednotce připojil Milorad Ulemek „Legija“, dosud působící v Srbské dobrovolnické gardě, a poté se stal jejím velitelem.
Chorvatská armáda (Hrvatska vojska) vznikla transformací chorvatského Sboru národní obrany 3. 11. 1991, který v tu dobu měl asi 60 000 členů, z toho 30 000 v rámci bezpečnostních složek ministerstva obrany. V letech 1992–1995 se účastnila bojů také v Bosně a Hercegovině na straně místních Chorvatů, ke konci války spolupracovala s ARBiH.
Chorvatské obranné síly (Hrvatske obrambene snage, HOS) byly zřizovány jako ozbrojené křídlo fašizující Chorvatské strany práva v Chorvatsku a Bosně a Hercegovině, a to od 3. 1. 1992 v hercegovském Ljubuški. Během roku 1992 vytlačily bosenskosrbské jednotky z Mostaru, Čapljiny, Neumu a Stolce. Náčelník HOS Blaž Kraljević a dalších osm velitelů bylo zabito 7. 8. 1992, když se vraceli ze schůzky s předáky HVO. Předpokládá se, že šlo o politickou vraždu, která měla zabránit další spolupráci HOS a ARBiH. Nedlouho poté byly oddíly HOS rozpuštěny. V jejich řadách vedle Chorvatů působilo také nemálo Bosňáků.
Chorvatská rada obrany (Hrvatsko vijeće obrane, HVO) vznikla jako ozbrojené křídlo politické strany Chorvatské demokratické společenství Bosny a Hercegoviny (HDZ BiH) 8. 4. 1992. HDZ již 18. 11. 1991 vyhlásilo separatistický stát Chorvatské společenství Herceg-Bosna, který zahrnoval území s chorvatskou většinou, tedy západní Hercegovinu a část střední Bosny. V letech 1993–1994 HVO zápasila s Armádou RBaH o kontrolu nad vládním územím, poslední dva roky války obě vojska víceméně spolupracovala. HVO své jednotky dělila do čtyř operativních zón (s centry ve městech Tomislavgrad, Mostar, Vitez a Orašje). V roce 1995 měla okolo 50 000 členů.
Jugoslávská lidová armáda (Jugoslovenska narodna armija, JNA) byla regulérním vojskem socialistické Jugoslávie. Od svého založení se těšila mimořádné politické autonomii a vysoké prestiži mezi jugoslávským obyvatelstvem. JNA vznikla 22. 12. 1941 jako Národně osvobozenecká armáda Jugoslávie, roku 1945 se přejmenovala na Armádu Jugoslávie/Jugoslávskou armádu. V roce 1951 dostala přídomek lidová. Vzhledem k vývoji za druhé světové války většinu příslušníků JNA tvořili Srbové a Černohorci. Pozemní vojsko bylo rozděleno na 6 vojenských oblastí (Prva armija – Beograd, Druga armija – Niš, Treća armija – Skoplje, Peta armija – Zagreb, Sedma armija – Sarajevo, Deveta armija – Ljubljana, Drugi korpus – Titograd, Primorska pomorska vojna oblast – Split, dříve Četvrta armija). Po Titově smrti se zdálo, že existence dvou složek ozbrojených sil (JNA a Teritoriální obrany) může být potenciálním bezpečnostním rizikem. Od poloviny 80. let se proto realizoval třífázový plán „Jednota“, který měl ozbrojené síly podřídit větší kontrole a efektivnějšímu vedení. Roku 1988 se generální štáb JNA přeměnil na generální štáb ozbrojených složek SFRJ. V té době se také změnila organizační struktura; armádní oblasti (šest armád) nahradily vojenské oblasti (bojiště): 1. VO (Beogradska), 3. VO (Skopska), 5. VO (Zagrebačka), Vojnopomorska oblast (VPO) a Ratno vazduhoplovstvo i protivvazdušna odbrana (RV i PVO). V době zostřující se krize od 12. do 15. 3. 1991 společně zasedalo Předsednictvo SFRJ a generální štáb, přičemž někteří politici žádali vyhlášení výjimečného stavu. Těsnou většinou však tento evidentní pokus o vojenský převrat neprošel. JNA roku 1990 čítala asi 220 000 mužů. Po stažení ze Slovinska a Chorvatska během roku 1991 se valná většina mužstva přesunula do Bosny a Hercegoviny (tehdejší odhad vojáků v zemi se pohybuje kolem 90 000). Na přelomu roku 1991 a 1992 došlo k další reorganizaci JNA.
Národní garda neboli Panteři (Nacionalna garda, Panteri) byla srbská paravojenská jednotka, která vznikla v severovýchodní Bosně 27. 3. 1992 v okruhu sympatizantů SDS. Jejím velitelem byl Ljubiša Savić „Mauzer“. Od května do června 1992 působila pod jménem Národní garda SAO Semberija a Majevica. Poté je včleněna do Armády Republiky Srbské, kde platí za elitní jednotku. Od konce června až do své smrti začátkem září ji vede Branko Pantelić „Panter“. Jednotka se poté mění na Speciální brigádu – garda panteři. Během války gardou prošlo až 2000 vojáků.
Srbská dobrovolnická garda (Srpska dobrovoljačka garda, SDG), nazývaná též jako Arkanovi tygři (Arkanovi tigrovi), byla založena kriminálníkem Željkem Ražnatovićem „Arkanem“ 11. 10. 1990 jako paravojenská jednotka, která do svých řad verbovala válečné dobrovolníky převážně ze Srbska. Jádro gardy tvořili skalní fanoušci bělehradského fotbalového klubu Crvena zvezda a Arkanovi přátelé, mnozí s kriminální minulostí. Počet jejích členů není znám, odhaduje se mezi 300 a 10 000. SDG by nemohla vzniknout a působit bez vědomí srbské tajné služby (Služba državne bezbednosti, SDB), která jednotku pomáhala vycvičit, sháněla jí finanční a materiální podporu. Arkan se chtěl zapojit do nastávajících bojů v Chorvatsku, ale zdejší policie ho v 29. 11. 1990 zatkla a soud v červnu odsoudil na pět let vězení. Nicméně před nástupem do výkonu trestu byl propuštěn, načež odcestoval do Srbska. Spekuluje se, že ho SDB u chorvatských orgánů vyplatila. Arkan poté buduje svou gardu ve vinařském závodu v Erdutu v chorvatské Východní Slavonii, kterou ovládají povstalečtí Srbové. Z gardy se stává vysoce profesionální jednotka, kterou přímo ovládá SDB a její vrchní velitel Slobodan Milošević. Arkanovci se účastní bojů v Chorvatsku od června 1991 a v Bosně a Hercegovině od března 1992. Po zformování Armády Republiky Srbské jsou z Bosny a Hercegoviny vypovězeni. Arkan je poté zvolen do parlamentu Srbska. Garda se po delší odmlce zapojuje do bojů mezi ARBiH a Srby podporovanými milicemi Národní obrany pod vedením Fiketa Abdiće. Východní Slavonie se stává Arkanovým dominiem, kudy prochází pašované zboží a suroviny mezi Chorvatskem a Srbskem. Garda byla rozpuštěna roku 1996, část jejího členstva byla odvelena do Červených baretů.
Skřivani (Ševe) byla speciální jednotka Ministerstva vnitra RBaH, která vznikla v dubnu 1992 za ministra Aliji Delimustafiće (1990–1992). Smysl její existence ani politické vedení tohoto uskupení nejsou známy. Kontroverzního Delimustafiće, jinak bývalého policistu a podnikatele (před válkou se podílel na pašování zbraní Srbům v Chorvatsku a později Chorvatům a Bosňákům v BaH) a podporovatele SDA, vystřídalo ještě několik ministrů, ale na činnost jednotky to nemělo podstatnější vliv. Skřivanům jsou připisovány mnohé zločiny, kterých se pod velením Nedžada Ugljena a Nedžada Herendy dopustili během války v Sarajevu. Údajně 22. 4. 1992 stáli za krutou vraždou 8 zajatých příslušníků JNA, 19. 5. 1993 zastřelili „sarajevského Romea a Julii“ při pokusu o útěk z města přes srbské linie, 7. 7. 1993 vykonali neúspěšný atentát na bývalého náčelníka generálního štábu ARBiH Sefera Haliloviće, při kterém zahynula jeho žena a švagr, roku 1995 zastřelili francouzského vojáka mise UPROFOR, terorizovali srbské, ale i bosňácké a chorvatské obyvatelstvo Sarajeva a napadali vojáky ARBiH. Většina těchto činů byla za války připisována bosenským Srbům. Kdo byl původcem destruktivní činnosti Skřivanů, dosud nebylo zjištěno.
Škorpioni (Škorpioni) byla malá vojenská jednotka při srbské tajné službě (Služba državne bezbednosti, SDB). Zformována byla na podzim 1991 v chorvatském Erdutu, který ovládali srbští povstalci. Na jejím vzniku se podíleli Željko Ražnatović „Arkan“ a Radovan Stojčić „Badža“, šéf speciální policejní jednotky ministerstva vnitra Srbska. Velitelem jednotky byl Slobodan Medić a zástupcem jeho bratr Aleksandar. Škorpioni se účastnili bojů v Chorvatsku a Bosně a Hercegovině. O jejich aktivitách svědčí video z roku 1995, kdy zabili 6 bosňáckých mužů po pádu Srebrenice.
Teritoriální nebo Územní obrana (Teritorijalna odbrana, TO) vznikla v reakci na obsazení Československa armádami Varšavské smlouvy roku 1968. Tehdy byla přijata Koncepce všenárodní obrany (Koncepcija opštenarodne odbrane, KONO) a Společenská sebeobrana (Društvena samozaštita, DSZ). Tyto aktivní zálohy měly v případě zahraniční intervence asistovat JNA a následně přejít k taktice partyzánské války. TO byla organizována jednotlivými jugoslávskými republikami, na nižší úrovni pak okresy, a charakterizovalo ji svébytné vedení a vlastní zásoby vojenského materiálu. Během transformace ozbrojených sil roku 1988 vedení TO z jednotlivých republikových předsednictev přešlo na reorganizovaný generální štáb. Roku 1990 Jugoslávská lidová armáda TO odzbrojila, ale mnohé okresy odmítly vydat veškerý zbrojní arzenál.
Vlastenecká liga (Patriotska liga) vznikla jako masové ozbrojené křídlo sympatizantů bosňácké politické strany SDA 2. 5. 1991. O něco později, 10. 6. 1991, na zasedání muslimských předáků v Domě milice (policie) v Sarajevu přešla pod formální politickou kontrolu SDA, když byla zřízena Rada pro národní obranu muslimského národa. V první polovině roku 1992 splynula s ARBiH. Jejím velitelem byl Sefer Halilović, který se později stal prvním náčelníkem generálního štábu ARBiH.
Zelené barety (Zelene beretke) neboli sdružení Bosnae oficiálně vznikly jako ozbrojené křídlo bosňácké strany SDA 10. 6. 1991 v Sarajevu. Jejich tehdejším velitelem byl Emin Švrakić. Členové Zelených baretů patřili k elitním vojákům na straně sarajevské vlády a po celou válku si udržovali značnou nezávislost, třebaže byli součástí ARBiH.
Žluté vosy (Žute ose) byla srbská paravojenská jednotka složená z dobrovolníků ze Srbska, kterou 12. 4. 1992 založil Vojin Vučković „Žuća“. Vosy byly aktivní zvláště v Podriní (v okresu Zvornik). V srpnu 1992 jejích 70 členů s ohromným lupem zatkla policie Republiky Srbské a deportovala je do Srbska.
Doporučená literatura v češtině
HONIG, Jan Willem, BOTH, Norbert. Srebrenica. Praha 2001.
HLADKÝ, Vladislav. Bosna a Hercegovina. Brno 1996.
VULLIAMY, Ed. Údobí pekla. Praha 1994.
KRONIKA 1992. Praha 1993.
KRONIKA 1993. Praha 1994.
Elektronické zdroje
www.un.org/icty/ | www.e-novine.com | www.pbsbih.ba | www.hic.hr
www.glas-javnosti.co.yu | www.slobodnaevropa.org | www.idc.org.ba
Poznámky
Armáda Republiky Bosny a Hercegoviny (Armija Republike Bosne i Hercegovine, ARBiH) vznikla 15. 4. 1992 transformací Teritoriální obrany RBaH (TORBiH), Vlastenecké ligy, Zelených baretů, Chorvatské rady obrany a dalších provládních jednotek. HVO ovšem nikdy plně neuznala nadřazenost ARBiH, roku 1993 a 1994 s ní dokonce válčila. TORBiH byla vytvořena 8. 4. 1992 po mobilizaci republikové Teritoriální obrany 3. 4. 1992, když se rozpadlo její vedení. V tu dobu již byla vyhlášena nezávislost Bosny a Hercegoviny. Většinu ze 170–200 000 členů armády tvořili Bosňáci (roku 1995 jich bylo 230 000, z toho 95,5 % Bosňáků). Skládala se až ze sedmi sborů/korpusů (Sarajevo, Tuzla, Zenica, Mostar, Bihać, od 1993 Konjic a od 1994 Travnik). Náčelníkem štábu byl nejprve bývalý major JNA Sefer Halilović (1992–1993), a poté Rasim Delić (1993–1995). Zástupcem náčelníka byl zprvu Chorvat Stjepan Šiber. Za svou kritiku islamizace a dalších nešvarů v ARBiH byl ovšem roku 1993 odvolán a v hodnosti generála převelen na místo vojenského atašé do švýcarského Bernu. Počátkem roku 1994 byl také odstaven druhý zástupce, generál a etnický Srb Jovan Divjak, čímž je završen dlouhodobý proces bosňácké dominance v ARBiH.
Armáda Republiky Srbské (Vojska Republike Srpske, VRS) byla zřízena 12. 5. 1992 jako Armáda Srbské Republiky Bosny a Hercegoviny. V té době měla nahradit jak stahující se jednotky Jugoslávské lidové armády, tak další sbory (část republikové Teritoriální obrany a policie), které v zemi operovaly na straně Srbů. Velitelem generálního štábu byl v letech 1992–1995 Ratko Mladić, generál-podplukovník JNA. Skládala se ze šesti sborů (První krajinský – Banja Luka, Druhý krajinský – Drvar, Východobosenský – Bijeljina, Sarajevsko-romanijský – Srbské Sarajevo, Drinský – Vlasenica a Hercegovský – Bileća). V roce 1992 měla kolem 50 000 členů.
Bílí orlové nebo také Šešeljovci, Četnici, Mstitelé (Beli orlovi, Šešeljevci, Četnici, Osvetnici) byli paravojenská jednotka pod patronátem Srbské radikální strany Vojislava Šešelje, která verbovala válečné dobrovolníky ze Srbska. Jejich velitelem byl v letech 1991–1995 umělec Dragoslav Bokan. Bílí orlové byli zvláště aktivní v Bosně a Hercegovině, resp. v Podriní, okrajově také v Chorvatsku. V jejich řadách působili nechvalně proslulí bratranci Sredoje a Milan Lukićové, kteří mají na svědomí i únos cestujících z vlaku na trase Bělehrad–Bar v obci Štrpci roku 1993.
Červené barety neboli Jednotka pro speciální operace (Crvene beretke, Jedinica za specijalne operacije, JSO) byl elitní vojenský oddíl při srbské tajné službě (Služba državne bezbednosti, SDB) s různými jmény. Předchůdce JSO formálně vznikl 4. května 1991 a zapojil se do bojů v chorvatské vsi Borovo selo. V Srbsku tehdy vnikla neformální skupina, v níž působili lidé od tajné služby po Slobodana Miloševiće, která pomocí pašování zboží a dalšími kriminálními činnostmi financovala krajinské Srby i Miloševićův režim. Jedněmi z prvních členů Červených baretů byli agenti SDB a srbští dobrovolníci z chorvatské Krajiny, které mezi dubnem a červnem 1991 v chorvatské vesnici Golubić vycvičil „kapitán“ Dragan Vasiljković, jehož k tomu najala SDB, resp. její šéf Jovica Stanišić a vlivný agent Franko Simatović „Frenki“. Základnou Červených baretů byl Ležimir v srbské části Sremu. V Červených baretech postupně převládli dobrovolníci ze Srbska. Odhaduje se, že počet regulérních vojáků nikdy nepřekročil číslo 300. Mezi nimi bylo nemálo odsouzených kriminálníků. Velitelem jednotky byl Dragan Vasiljković a krátce nato Živojin Ivanović „Žika Crnogorac“, hlavním šéfem byl ale Franko Simatović. Červené barety se až do roku 1995 účastnily bojů v Chorvatsku a Bosně a Hercegovině (se speciální jednotkou policie Srbska čítaly až 2000 členů). JSO přebrala patronát i nad separatistickou Autonomní oblastí Západní Bosna, kterou vyhlásil Fikret Abdić, ale to jí nebránilo, aby v oblasti Bihaće rozvíjela krvavé obchody se všemi stranami konfliktu. Když 5. sbor ARBiH samozvanou Západní Bosnu dobyl, Červené barety s pomocí SDG zorganizovaly velkou ofenzivu, která Abdiće vrátila zpátky k moci. V roce 1996 se k reorganizované jednotce připojil Milorad Ulemek „Legija“, dosud působící v Srbské dobrovolnické gardě, a poté se stal jejím velitelem.
Chorvatská armáda (Hrvatska vojska) vznikla transformací chorvatského Sboru národní obrany 3. 11. 1991, který v tu dobu měl asi 60 000 členů, z toho 30 000 v rámci bezpečnostních složek ministerstva obrany. V letech 1992–1995 se účastnila bojů také v Bosně a Hercegovině na straně místních Chorvatů, ke konci války spolupracovala s ARBiH.
Chorvatské obranné síly (Hrvatske obrambene snage, HOS) byly zřizovány jako ozbrojené křídlo fašizující Chorvatské strany práva v Chorvatsku a Bosně a Hercegovině, a to od 3. 1. 1992 v hercegovském Ljubuški. Během roku 1992 vytlačily bosenskosrbské jednotky z Mostaru, Čapljiny, Neumu a Stolce. Náčelník HOS Blaž Kraljević a dalších osm velitelů bylo zabito 7. 8. 1992, když se vraceli ze schůzky s předáky HVO. Předpokládá se, že šlo o politickou vraždu, která měla zabránit další spolupráci HOS a ARBiH. Nedlouho poté byly oddíly HOS rozpuštěny. V jejich řadách vedle Chorvatů působilo také nemálo Bosňáků.
Chorvatská rada obrany (Hrvatsko vijeće obrane, HVO) vznikla jako ozbrojené křídlo politické strany Chorvatské demokratické společenství Bosny a Hercegoviny (HDZ BiH) 8. 4. 1992. HDZ již 18. 11. 1991 vyhlásilo separatistický stát Chorvatské společenství Herceg-Bosna, který zahrnoval území s chorvatskou většinou, tedy západní Hercegovinu a část střední Bosny. V letech 1993–1994 HVO zápasila s Armádou RBaH o kontrolu nad vládním územím, poslední dva roky války obě vojska víceméně spolupracovala. HVO své jednotky dělila do čtyř operativních zón (s centry ve městech Tomislavgrad, Mostar, Vitez a Orašje). V roce 1995 měla okolo 50 000 členů.
Jugoslávská lidová armáda (Jugoslovenska narodna armija, JNA) byla regulérním vojskem socialistické Jugoslávie. Od svého založení se těšila mimořádné politické autonomii a vysoké prestiži mezi jugoslávským obyvatelstvem. JNA vznikla 22. 12. 1941 jako Národně osvobozenecká armáda Jugoslávie, roku 1945 se přejmenovala na Armádu Jugoslávie/Jugoslávskou armádu. V roce 1951 dostala přídomek lidová. Vzhledem k vývoji za druhé světové války většinu příslušníků JNA tvořili Srbové a Černohorci. Pozemní vojsko bylo rozděleno na 6 vojenských oblastí (Prva armija – Beograd, Druga armija – Niš, Treća armija – Skoplje, Peta armija – Zagreb, Sedma armija – Sarajevo, Deveta armija – Ljubljana, Drugi korpus – Titograd, Primorska pomorska vojna oblast – Split, dříve Četvrta armija). Po Titově smrti se zdálo, že existence dvou složek ozbrojených sil (JNA a Teritoriální obrany) může být potenciálním bezpečnostním rizikem. Od poloviny 80. let se proto realizoval třífázový plán „Jednota“, který měl ozbrojené síly podřídit větší kontrole a efektivnějšímu vedení. Roku 1988 se generální štáb JNA přeměnil na generální štáb ozbrojených složek SFRJ. V té době se také změnila organizační struktura; armádní oblasti (šest armád) nahradily vojenské oblasti (bojiště): 1. VO (Beogradska), 3. VO (Skopska), 5. VO (Zagrebačka), Vojnopomorska oblast (VPO) a Ratno vazduhoplovstvo i protivvazdušna odbrana (RV i PVO). V době zostřující se krize od 12. do 15. 3. 1991 společně zasedalo Předsednictvo SFRJ a generální štáb, přičemž někteří politici žádali vyhlášení výjimečného stavu. Těsnou většinou však tento evidentní pokus o vojenský převrat neprošel. JNA roku 1990 čítala asi 220 000 mužů. Po stažení ze Slovinska a Chorvatska během roku 1991 se valná většina mužstva přesunula do Bosny a Hercegoviny (tehdejší odhad vojáků v zemi se pohybuje kolem 90 000). Na přelomu roku 1991 a 1992 došlo k další reorganizaci JNA.
Národní garda neboli Panteři (Nacionalna garda, Panteri) byla srbská paravojenská jednotka, která vznikla v severovýchodní Bosně 27. 3. 1992 v okruhu sympatizantů SDS. Jejím velitelem byl Ljubiša Savić „Mauzer“. Od května do června 1992 působila pod jménem Národní garda SAO Semberija a Majevica. Poté je včleněna do Armády Republiky Srbské, kde platí za elitní jednotku. Od konce června až do své smrti začátkem září ji vede Branko Pantelić „Panter“. Jednotka se poté mění na Speciální brigádu – garda panteři. Během války gardou prošlo až 2000 vojáků.
Srbská dobrovolnická garda (Srpska dobrovoljačka garda, SDG), nazývaná též jako Arkanovi tygři (Arkanovi tigrovi), byla založena kriminálníkem Željkem Ražnatovićem „Arkanem“ 11. 10. 1990 jako paravojenská jednotka, která do svých řad verbovala válečné dobrovolníky převážně ze Srbska. Jádro gardy tvořili skalní fanoušci bělehradského fotbalového klubu Crvena zvezda a Arkanovi přátelé, mnozí s kriminální minulostí. Počet jejích členů není znám, odhaduje se mezi 300 a 10 000. SDG by nemohla vzniknout a působit bez vědomí srbské tajné služby (Služba državne bezbednosti, SDB), která jednotku pomáhala vycvičit, sháněla jí finanční a materiální podporu. Arkan se chtěl zapojit do nastávajících bojů v Chorvatsku, ale zdejší policie ho v 29. 11. 1990 zatkla a soud v červnu odsoudil na pět let vězení. Nicméně před nástupem do výkonu trestu byl propuštěn, načež odcestoval do Srbska. Spekuluje se, že ho SDB u chorvatských orgánů vyplatila. Arkan poté buduje svou gardu ve vinařském závodu v Erdutu v chorvatské Východní Slavonii, kterou ovládají povstalečtí Srbové. Z gardy se stává vysoce profesionální jednotka, kterou přímo ovládá SDB a její vrchní velitel Slobodan Milošević. Arkanovci se účastní bojů v Chorvatsku od června 1991 a v Bosně a Hercegovině od března 1992. Po zformování Armády Republiky Srbské jsou z Bosny a Hercegoviny vypovězeni. Arkan je poté zvolen do parlamentu Srbska. Garda se po delší odmlce zapojuje do bojů mezi ARBiH a Srby podporovanými milicemi Národní obrany pod vedením Fiketa Abdiće. Východní Slavonie se stává Arkanovým dominiem, kudy prochází pašované zboží a suroviny mezi Chorvatskem a Srbskem. Garda byla rozpuštěna roku 1996, část jejího členstva byla odvelena do Červených baretů.
Skřivani (Ševe) byla speciální jednotka Ministerstva vnitra RBaH, která vznikla v dubnu 1992 za ministra Aliji Delimustafiće (1990–1992). Smysl její existence ani politické vedení tohoto uskupení nejsou známy. Kontroverzního Delimustafiće, jinak bývalého policistu a podnikatele (před válkou se podílel na pašování zbraní Srbům v Chorvatsku a později Chorvatům a Bosňákům v BaH) a podporovatele SDA, vystřídalo ještě několik ministrů, ale na činnost jednotky to nemělo podstatnější vliv. Skřivanům jsou připisovány mnohé zločiny, kterých se pod velením Nedžada Ugljena a Nedžada Herendy dopustili během války v Sarajevu. Údajně 22. 4. 1992 stáli za krutou vraždou 8 zajatých příslušníků JNA, 19. 5. 1993 zastřelili „sarajevského Romea a Julii“ při pokusu o útěk z města přes srbské linie, 7. 7. 1993 vykonali neúspěšný atentát na bývalého náčelníka generálního štábu ARBiH Sefera Haliloviće, při kterém zahynula jeho žena a švagr, roku 1995 zastřelili francouzského vojáka mise UPROFOR, terorizovali srbské, ale i bosňácké a chorvatské obyvatelstvo Sarajeva a napadali vojáky ARBiH. Většina těchto činů byla za války připisována bosenským Srbům. Kdo byl původcem destruktivní činnosti Skřivanů, dosud nebylo zjištěno.
Škorpioni (Škorpioni) byla malá vojenská jednotka při srbské tajné službě (Služba državne bezbednosti, SDB). Zformována byla na podzim 1991 v chorvatském Erdutu, který ovládali srbští povstalci. Na jejím vzniku se podíleli Željko Ražnatović „Arkan“ a Radovan Stojčić „Badža“, šéf speciální policejní jednotky ministerstva vnitra Srbska. Velitelem jednotky byl Slobodan Medić a zástupcem jeho bratr Aleksandar. Škorpioni se účastnili bojů v Chorvatsku a Bosně a Hercegovině. O jejich aktivitách svědčí video z roku 1995, kdy zabili 6 bosňáckých mužů po pádu Srebrenice.
Teritoriální nebo Územní obrana (Teritorijalna odbrana, TO) vznikla v reakci na obsazení Československa armádami Varšavské smlouvy roku 1968. Tehdy byla přijata Koncepce všenárodní obrany (Koncepcija opštenarodne odbrane, KONO) a Společenská sebeobrana (Društvena samozaštita, DSZ). Tyto aktivní zálohy měly v případě zahraniční intervence asistovat JNA a následně přejít k taktice partyzánské války. TO byla organizována jednotlivými jugoslávskými republikami, na nižší úrovni pak okresy, a charakterizovalo ji svébytné vedení a vlastní zásoby vojenského materiálu. Během transformace ozbrojených sil roku 1988 vedení TO z jednotlivých republikových předsednictev přešlo na reorganizovaný generální štáb. Roku 1990 Jugoslávská lidová armáda TO odzbrojila, ale mnohé okresy odmítly vydat veškerý zbrojní arzenál.
Vlastenecká liga (Patriotska liga) vznikla jako masové ozbrojené křídlo sympatizantů bosňácké politické strany SDA 2. 5. 1991. O něco později, 10. 6. 1991, na zasedání muslimských předáků v Domě milice (policie) v Sarajevu přešla pod formální politickou kontrolu SDA, když byla zřízena Rada pro národní obranu muslimského národa. V první polovině roku 1992 splynula s ARBiH. Jejím velitelem byl Sefer Halilović, který se později stal prvním náčelníkem generálního štábu ARBiH.
Zelené barety (Zelene beretke) neboli sdružení Bosnae oficiálně vznikly jako ozbrojené křídlo bosňácké strany SDA 10. 6. 1991 v Sarajevu. Jejich tehdejším velitelem byl Emin Švrakić. Členové Zelených baretů patřili k elitním vojákům na straně sarajevské vlády a po celou válku si udržovali značnou nezávislost, třebaže byli součástí ARBiH.
Žluté vosy (Žute ose) byla srbská paravojenská jednotka složená z dobrovolníků ze Srbska, kterou 12. 4. 1992 založil Vojin Vučković „Žuća“. Vosy byly aktivní zvláště v Podriní (v okresu Zvornik). V srpnu 1992 jejích 70 členů s ohromným lupem zatkla policie Republiky Srbské a deportovala je do Srbska.
