9. 1. Oddíl Armády RBaH napadl vesnici Šantići ve většinově chorvatském okresu Vitez a v osadě Buhine Kuće zabil 25 jejích chorvatských obyvatel.
Na přelomu ledna a února vstoupily razantním způsobem do bosenskohercegovské krize USA, které chtěly z globálně politických důvodů za každou cenu zabránit tomu, aby na území Bosny a Hercegoviny (resp. na Balkáně vůbec) vznikl čistě muslimský stát. Americká administrativa působila především na Chorvatsko, které se v té době viditelně sbližovalo s SRJ 19. 1. byla v Ženevě např. podepsána předběžná dohoda o brzké normalizaci vzájemných vztahů a o výměně vyslanců mezi Záhřebem a Bělehradem, aby se přestalo angažovat v bosenskohercegovské válce s vidinou územního rozdělení země. Zvlášť aktivní byl v tomto směru americký ministr zahraničí Warren Christopher a jeho zvláštní vyslanec Charles E. Redman. Na Záhřeb tehdy zatlačilo také Německo prostřednictvím kancléře Kohla a ministra zahraničí Kinkela. Za strategický obrat v politice Záhřebu sliboval Západ Chorvatům podporu při hájení územní celistvosti jejich státu, tj. při řešení problému se srbskou Krajinou a Slavonií v Chorvatsku, a při poválečné obnově Chorvatska. Média později rozšířila informaci, že Západ poskytl v následujícím období Chorvatsku na obnovu jeho hospodářství 400 milionů dolarů. Těchto peněz však bylo z větší části užito k posilnění Chorvatské armády.
4. 2. Při srbském minometném útoku na sarajevskou čtvrť Dobrinja zemřelo 9 lidí a dalších 16 zraněno.
5. 2. Na tržišti Markale v centru Sarajeva došlo k masakru (ve 12:10 místního času si exploze minometných střel ráže 120 mm vyžádala 68 mrtvých a asi dvě stovky raněných). Srbové obvinění z útoku odmítli. Podle Radovana Karadžiće byl útok zinscenován Bosňáky, se snahou upoutat na Sarajevo pozornost světové veřejnosti. Případ vyšetřovaly orgány OSN, avšak bez jednoznačného výsledku. V Sarajevu zasedl Sněm Chorvatů BaH. Nacionální radikálové z Herceg-Bosny tu byli v menšině. Sněm vyhlásil, že jednotná Bosna a Hercegovina je životním zájmem chorvatského národa. 8. 2. podal demisi předák bosenskohercegovských Chorvatů Mate Boban – zřejmě na nátlak Záhřebu – a byl vystřídán umírněnějším Krešimirem Zubakem.
7. 2. Generální tajemník OSN Butrus Butrus-Ghálí se obrátil pod vlivem sarajevské tragédie na generálního tajemníka NATO Manfreda Hermanna Wörnera, aby co nejrychleji zmocnil Radu NATO k leteckým úderům proti srbským dělostřeleckým pozicím v okolí Sarajeva.
9. 2. Rada NATO dala bosenskohercegovským Srbům ultimátum, aby se nejpozději do 21. 2. stáhli 20 km od Sarajeva a odevzdali těžké zbraně v této zóně pod dohled UNPROFOR. Jinak hrozily letecké útoky. Proti rozhodnutí NATO se ostře postavilo Rusko, mezi státy EU též Řecko. Ruský prezident Boris Jelcin přišel 17. 2. s iniciativou, aby se do Srby opuštěných pozic kolem Sarajeva přesunulo 400 ruských vojáků sil UNPROFOR, kteří sem byli narychlo staženi z Chorvatska. Bosenští Srbové návrh přijali a do stanovené lhůty se stáhli. 23. 2. Vrchní velitelé bosenskohercegovských Chorvatů a Bosňáků podepsali v Záhřebu dohodu o všeobecném příměří mezi svými jednotkami s platností od 25. 2.
26. 2. Ve Washingtonu byly zahájeny za prostřednictví USA chorvatsko-bosňácké rozhovory o urovnání vzájemných vztahů obou komunit v Bosně a Hercegovině.
28. 2. Letadla sil NATO sestřelila nad Bosnou a Hercegovinou 4 srbská letadla Galeb. Srbská letadla krátce předtím porušila zákaz letu nad Bosnou a Hercegovinou, když bombardovala město Bugojno a továrnu v Novém Travniku. 1. 3. Ve Washingtonu byla podepsána předběžná politická dohoda mezi zástupci bosenskohercegovských Chorvatů a Bosňáků o vytvoření společného státního útvaru (federace) v Bosně a Hercegovině. V následujících dnech probíhala ve Vídni jednání o ústavě zvažovaného státu.
18. 3. Za účasti amerického prezidenta Clintona podepsali ve Washingtonu nejvyšší představitelé Chorvatska a Bosny a Hercegoviny Franjo Tuđman a Alija Izetbegović smlouvu o vytvoření Bosňácko-chorvatské Federace v BaH (Bošnjačko-hrvatska federacija).
24. 3. Parlament bosenskohercegovských Srbů odmítl možnost připojení Republiky Srbské k federaci Bosňáků a Chorvatů.
26. 3. Parlament Chorvatské republiky Herceg-Bosna schválil dohodu z Washingtonu.
28.–30. 3. V Sarajevu zasedal bosenskohercegovský parlament, opět složený z bosňáckých a chorvatských poslanců, který se deklaroval jako Ústavodárné shromáždění bosňácko-chorvatské federace. 29. 3. ratifikoval tento orgán washingtonskou dohodu a schválil ústavu federace.
26. 3. Armáda Republiky Srbské zahájila mohutnou ofenzivu s 40 000 vojáky na obklíčenou bosňáckou enklávu Goražde s cílem zastrašit tamější obyvatelstvo v počtu 50 000 lidí a přimět ho k opuštění města. Po prolomení obrany 4. dubna Srbové obsadili téměř celý levý břeh řeky Driny v Goražde. 6. 4. požadovala Rada bezpečnosti OSN okamžité zastavení srbských útoků, ty však pokračovaly. 10. 4. na žádost UNPROFOR zaútočily 2 letouny NATO proti srbským jednotkám probíjejícím se na předměstí města. Bylo zničeno několik srbských tanků. 11. 4. následoval další izolovaný útok letadel NATO. Proti užití síly ostře protestovalo Rusko. 16. 4. Srbové sestřelili jeden britský letoun nad městem. 22. 4. NATO dalo bosenskohercegovským Srbům ultimátum, aby se do 2 dnů stáhli 3 km od centra Goražde. Znovu hrozilo leteckými útoky. Bosenskohercegovští Srbové po jisté době, nikoliv však na nátlak NATO, ale spíše na základě domluvy Ruska, své jednotky stáhli. Do 23. 4. v Goražde zahynulo 694 lidí a 1917 bylo zraněno. V noci na 24. 4. do města vstoupili příslušníci sil UNPROFOR.
Intenzivně se rozvíjely styky sarajevské vlády s islámskými zeměmi. 14. 4. byla v Sarajevu otevřena ambasáda Íránu. 9. 5. se konalo v hlavním městě Malajsie Kuala Lumpur shromáždění 30 000 lidí manifestujících solidaritu s Bosnou a Hercegovinou.
11. 5. Na americké ambasádě ve Vídni se dohodli zástupci Bosňáků a Chorvatů o hranicích 8 kantonů v jejich budoucí federaci a o rozdělení nejdůležitějších postů ve státní správě. V Ženevě dojednali ministři zahraničí USA, Ruska a 5 států EU společnou strategii pro obnovu mírových rozhovorů o Bosně a Hercegovině. Poprvé zde zazněla myšlenka rozdělení území mezi bosňácko-chorvatskou federaci a republiku bosenských Srbů v poměru 51:49 %.
31. 5. Ústavodárné shromáždění bosňácko-chorvatské federace zvolilo prezidentem Ejupa Ganiće. Faktickým nejvyšším představitelem Bosny a Hercegoviny, který ji nadále zastupoval vůči zahraničí, zůstával však i poté Alija Izetbegović. Zároveň bylo rozhodnuto, že federace bude při mírových rozhovorech požadovat 58 % území.
Na přelomu května a června byly vedeny rozhovory o dočasném předání správy nad Mostarem do rukou EU. Následné pokusy o obnovu normálního života v Mostaru byly však velice obtížné.
23. 6. Na zasedání starého republikového a nově federálního parlamentu byla jmenována společná vláda Republiky BaH a Bosňácko-chorvatské federace v čele s Harisem Siladžićem.
6. 7. Diplomaté pěti velmocí sdružených v tzv. kontaktní skupině pro Bosnu a Hercegovinu předložili představitelům válčících bosenskohercegovských stran nový mírový plán. Jeho základem byla mapa rozdělující zemi podle etnického klíče v poměru 51 % pro bosňácko-chorvatskou federaci a 49 % pro území bosenskohercegovských Srbů. Srbové v té době však kontrolovali téměř 70 % území.
18. 7. Bosňáci a Chorvaté oznámili, že přijímají plán kontaktní skupiny. Parlament bosenskohercegovských Srbů 19. 7. sice plán přímo neodmítl, ale zároveň vyzval k dalším doplňujícím jednáním. Srbský parlament posléze rozhodl, že k otázce nového mírového plánu uspořádá referendum. 14. 8. V Sarajevu se konalo ustavující zasedání Srbského občanského výboru Sarajeva. Výbor se vyslovil pro jednotnou Bosnu a Hercegovinu, která by zůstala vlastí všech svých občanů.
21. 8. Vojákům 5. sboru Armády RBaH se podařilo vojensky porazit stoupence Fikreta Abdiće a vstoupit do města Velika Kladuša (operacija Tigar 94, operacija Tigar-Sloboda 94). Na 40 000 Abdićových sympatizantů však odtud před příchodem vládních sil uprchly do sousedního Chorvatska, neboť se obávaly, že se jim bosenskohercegovská armáda bude mstít za předchozí separatismus. Uprchnout se podařilo i Abdićovi. Izetbegović vyzval uprchlé obyvatele Kladuši, aby se vrátili do svých domovů, kde jim měla být garantována bezpečnost. Abdićovi stoupenci na výzvu nereagovali.
27.–28. 8. Konalo se referendum bosenskohercegovských Srbů o mírovém plánu kontaktní skupiny. Naprostá většina odevzdaných hlasovacích lístků obsahovala NE. Hlasování se z 1 056 783 registrovaných voličů zúčastnilo 962 100 (91,0 %), z nichž 96,7 % návrh zamítlo.
Začátkem září měl Sarajevo navštívit papež Jan Pavel II. Protože však bosenskohercegovští Srbové odmítli zaručit klid zbraní, byla návštěva odvolána. Papež nakonec celebroval mši za všechny obyvatele bojující země 8. 9. v Castel Gondolfo u Říma.
6. 10. Vojáci OSN nalezli na úpatí hory Igman 16 mrtvých srbských vojáků a 4 zdravotní sestry. Útok provedlo komando Armády RBaH. Incident znovu vyostřil srbsko-bosňácké vztahy.
Prudké boje mezi bosenskohercegovskými Srby a Bosňáky se rozhořely nejdříve na severu Bosny v okolí měst Doboj a Maglaj v pohoří Ozren a v oblasti koridoru u Brčka. Armádě RBaH posílené o jednotky HVO se tu podařilo dobýt 60 kilometrů čtverečních Srby obsazeného území poblíž města Gradačac. Armáda RBaH zahájila koncem září zároveň útok z bihaćské enklávy. V následujících dnech se jí podařilo obsadit 250 kilometrů čtverečních, včetně celého města Bosanska Krupa. Jednalo se o doposud nejúspěšnější vojenskou akci Bosňáků od začátku bosenské války.
14. 10. Národní banka Bosny a Hercegoviny zavedla nový bosenskohercegovský dinár. Kurs nového dináru k německé marce byl stanoven v poměru 100:1.
21. 10. Haris Silajdžić informoval vládu o důkazech, že v jednotkách bosenskohercegovských Srbů působí ruští žoldnéři. Během války v Bosně a Hercegovině jich působilo na 700, a to hlavně v Sarajevu a východní Bosně, z nichž nejméně 47 přišlo o život.
1.–3. 11. Armáda RBaH realizuje operaci Cincar. S pomocí HVO dobývá město Kupres s okolím (400 kilometrů čtverečních) na jihozápadě Bosny, které dosud držela Armáda Republiky Srbské. Do tisku pronikly zprávy, že úspěchy Armády RBaH umožnila technická pomoc, kterou Bosňákům poskytli američtí specialisté. Radovan Karadžić vyhlásil v důsledku značných ztrát území totální mobilizaci bosenskohercegovských Srbů. 11. 11. Americký prezident Bill Clinton nařídil pod tlakem republikánského Kongresu americkým lodím v Jaderském moři, aby zde přerušily kontrolu dodržování embarga na dovoz zbraní do zemí bývalé Jugoslávie. Ve světě byl tento krok interpretován jako snaha o jednostranné přerušení embarga ze strany USA. S ostrou kritikou Američanů vystoupili nejen Rusové, ale i američtí spojenci v západní Evropě.
Do bojů v bihaćské enklávě přišli bosenskohercegovským Srbům na pomoc srbské jednotky z chorvatské Krajiny. Z krajinského letiště v Udbině startovala 18. 11. srbská letadla k náletům na předměstí Bihaće. 21. 11. provedla letadla NATO odvetný útok na udbinskou leteckou základnu (2 mrtví, poškozené protiletadlové baterie a přistávací dráhy). Do konce listopadu se podařilo spojeným srbským vojskům dobýt zpět asi 80 % nedávno ztraceného území. Srbské jednotky z Chorvatska a Bosny a Hercegoviny se mj. zmocnily Veliké Kladuši (operacija Pauk), kam se záhy vrátil Fikret Abdić se svými stoupenci. 26. 11. Armáda RBaH v bihaćské enklávě byla donucena podepsat příměří. Její pokus o vojenskou ofenzívu skončil v podstatě neúspěchem.
NATO v prosinci přistoupilo na vypracování plánu na stažení modrých přileb z Bosny a Hercegoviny. Z analýzy vyplynulo, že by k takovémuto kroku bylo zapotřebí účasti USA a vyžádala by si přinejmenším 45 000 vojáků. Náklady na odsun by se pohybovaly mezi 1,5–2 mld. dolarů.
Na zasedání Organizace islámských států (OIS) v marocké Casablance bylo 13. 12. dohodnuto, že členské země poskytnou Bosně a Hercegovině materiální pomoc v rozmezí od 300 000 do 5 milionů dolarů v rámci zvláštního programu OIS.
Bývalý americký Jimmy Carter nabídl, že se pokusí o mírové zprostředkování v Bosně a Hercegovině. 18. 12. přijel Carter do Sarajeva a 20. 12. se sešel v Pale s Radovanem Karadžićem. Výsledkem jednání byla ochota bosenskohercegovských Srbů přistoupit na navrhované čtyřměsíční příměří, které by pokrývalo i oblast bihaćské enklávy. Karadžić na jednáních prohlásil, že Srbové jsou připraveni vytvořit „dočasně” volný svazek s bosňácko-chorvatskou částí, pokud to umožní mezinárodní společenství „zachovat si tvář”. Zároveň předložil seznam pěti hlavních požadavků bosenských Srbů: rozdělení Sarajeva na dvě části, stanovení přirozených a obranyschopných hranic pro srbskou a bosňácko-chorvatskou entitu, rozdělení přírodních zdrojů a infrastruktury na rovnocenném základě, životaschopnou ekonomiku pro obě strany a zajištění přístupu k moři pro srbskou komunitu.
31. 12. Sarajevská vláda se zástupci bosenskohercegovských Srbů podepsala dohodu o čtyřměsíčním příměří. Příměří mělo vstoupit v platnost 1. 1. 1995. 2. 1. přidal svůj podpis také Krešimir Zubak jako souhlas chorvatské strany.
5. 2. Na tržišti Markale v centru Sarajeva došlo k masakru (ve 12:10 místního času si exploze minometných střel ráže 120 mm vyžádala 68 mrtvých a asi dvě stovky raněných). Srbové obvinění z útoku odmítli. Podle Radovana Karadžiće byl útok zinscenován Bosňáky, se snahou upoutat na Sarajevo pozornost světové veřejnosti. Případ vyšetřovaly orgány OSN, avšak bez jednoznačného výsledku. V Sarajevu zasedl Sněm Chorvatů BaH. Nacionální radikálové z Herceg-Bosny tu byli v menšině. Sněm vyhlásil, že jednotná Bosna a Hercegovina je životním zájmem chorvatského národa. 8. 2. podal demisi předák bosenskohercegovských Chorvatů Mate Boban – zřejmě na nátlak Záhřebu – a byl vystřídán umírněnějším Krešimirem Zubakem.
7. 2. Generální tajemník OSN Butrus Butrus-Ghálí se obrátil pod vlivem sarajevské tragédie na generálního tajemníka NATO Manfreda Hermanna Wörnera, aby co nejrychleji zmocnil Radu NATO k leteckým úderům proti srbským dělostřeleckým pozicím v okolí Sarajeva.
9. 2. Rada NATO dala bosenskohercegovským Srbům ultimátum, aby se nejpozději do 21. 2. stáhli 20 km od Sarajeva a odevzdali těžké zbraně v této zóně pod dohled UNPROFOR. Jinak hrozily letecké útoky. Proti rozhodnutí NATO se ostře postavilo Rusko, mezi státy EU též Řecko. Ruský prezident Boris Jelcin přišel 17. 2. s iniciativou, aby se do Srby opuštěných pozic kolem Sarajeva přesunulo 400 ruských vojáků sil UNPROFOR, kteří sem byli narychlo staženi z Chorvatska. Bosenští Srbové návrh přijali a do stanovené lhůty se stáhli. 23. 2. Vrchní velitelé bosenskohercegovských Chorvatů a Bosňáků podepsali v Záhřebu dohodu o všeobecném příměří mezi svými jednotkami s platností od 25. 2.
26. 2. Ve Washingtonu byly zahájeny za prostřednictví USA chorvatsko-bosňácké rozhovory o urovnání vzájemných vztahů obou komunit v Bosně a Hercegovině.
28. 2. Letadla sil NATO sestřelila nad Bosnou a Hercegovinou 4 srbská letadla Galeb. Srbská letadla krátce předtím porušila zákaz letu nad Bosnou a Hercegovinou, když bombardovala město Bugojno a továrnu v Novém Travniku. 1. 3. Ve Washingtonu byla podepsána předběžná politická dohoda mezi zástupci bosenskohercegovských Chorvatů a Bosňáků o vytvoření společného státního útvaru (federace) v Bosně a Hercegovině. V následujících dnech probíhala ve Vídni jednání o ústavě zvažovaného státu.
18. 3. Za účasti amerického prezidenta Clintona podepsali ve Washingtonu nejvyšší představitelé Chorvatska a Bosny a Hercegoviny Franjo Tuđman a Alija Izetbegović smlouvu o vytvoření Bosňácko-chorvatské Federace v BaH (Bošnjačko-hrvatska federacija).
24. 3. Parlament bosenskohercegovských Srbů odmítl možnost připojení Republiky Srbské k federaci Bosňáků a Chorvatů.
26. 3. Parlament Chorvatské republiky Herceg-Bosna schválil dohodu z Washingtonu.
28.–30. 3. V Sarajevu zasedal bosenskohercegovský parlament, opět složený z bosňáckých a chorvatských poslanců, který se deklaroval jako Ústavodárné shromáždění bosňácko-chorvatské federace. 29. 3. ratifikoval tento orgán washingtonskou dohodu a schválil ústavu federace.
26. 3. Armáda Republiky Srbské zahájila mohutnou ofenzivu s 40 000 vojáky na obklíčenou bosňáckou enklávu Goražde s cílem zastrašit tamější obyvatelstvo v počtu 50 000 lidí a přimět ho k opuštění města. Po prolomení obrany 4. dubna Srbové obsadili téměř celý levý břeh řeky Driny v Goražde. 6. 4. požadovala Rada bezpečnosti OSN okamžité zastavení srbských útoků, ty však pokračovaly. 10. 4. na žádost UNPROFOR zaútočily 2 letouny NATO proti srbským jednotkám probíjejícím se na předměstí města. Bylo zničeno několik srbských tanků. 11. 4. následoval další izolovaný útok letadel NATO. Proti užití síly ostře protestovalo Rusko. 16. 4. Srbové sestřelili jeden britský letoun nad městem. 22. 4. NATO dalo bosenskohercegovským Srbům ultimátum, aby se do 2 dnů stáhli 3 km od centra Goražde. Znovu hrozilo leteckými útoky. Bosenskohercegovští Srbové po jisté době, nikoliv však na nátlak NATO, ale spíše na základě domluvy Ruska, své jednotky stáhli. Do 23. 4. v Goražde zahynulo 694 lidí a 1917 bylo zraněno. V noci na 24. 4. do města vstoupili příslušníci sil UNPROFOR.
Intenzivně se rozvíjely styky sarajevské vlády s islámskými zeměmi. 14. 4. byla v Sarajevu otevřena ambasáda Íránu. 9. 5. se konalo v hlavním městě Malajsie Kuala Lumpur shromáždění 30 000 lidí manifestujících solidaritu s Bosnou a Hercegovinou.
11. 5. Na americké ambasádě ve Vídni se dohodli zástupci Bosňáků a Chorvatů o hranicích 8 kantonů v jejich budoucí federaci a o rozdělení nejdůležitějších postů ve státní správě. V Ženevě dojednali ministři zahraničí USA, Ruska a 5 států EU společnou strategii pro obnovu mírových rozhovorů o Bosně a Hercegovině. Poprvé zde zazněla myšlenka rozdělení území mezi bosňácko-chorvatskou federaci a republiku bosenských Srbů v poměru 51:49 %.
31. 5. Ústavodárné shromáždění bosňácko-chorvatské federace zvolilo prezidentem Ejupa Ganiće. Faktickým nejvyšším představitelem Bosny a Hercegoviny, který ji nadále zastupoval vůči zahraničí, zůstával však i poté Alija Izetbegović. Zároveň bylo rozhodnuto, že federace bude při mírových rozhovorech požadovat 58 % území.
Na přelomu května a června byly vedeny rozhovory o dočasném předání správy nad Mostarem do rukou EU. Následné pokusy o obnovu normálního života v Mostaru byly však velice obtížné.
23. 6. Na zasedání starého republikového a nově federálního parlamentu byla jmenována společná vláda Republiky BaH a Bosňácko-chorvatské federace v čele s Harisem Siladžićem.
6. 7. Diplomaté pěti velmocí sdružených v tzv. kontaktní skupině pro Bosnu a Hercegovinu předložili představitelům válčících bosenskohercegovských stran nový mírový plán. Jeho základem byla mapa rozdělující zemi podle etnického klíče v poměru 51 % pro bosňácko-chorvatskou federaci a 49 % pro území bosenskohercegovských Srbů. Srbové v té době však kontrolovali téměř 70 % území.
18. 7. Bosňáci a Chorvaté oznámili, že přijímají plán kontaktní skupiny. Parlament bosenskohercegovských Srbů 19. 7. sice plán přímo neodmítl, ale zároveň vyzval k dalším doplňujícím jednáním. Srbský parlament posléze rozhodl, že k otázce nového mírového plánu uspořádá referendum. 14. 8. V Sarajevu se konalo ustavující zasedání Srbského občanského výboru Sarajeva. Výbor se vyslovil pro jednotnou Bosnu a Hercegovinu, která by zůstala vlastí všech svých občanů.
21. 8. Vojákům 5. sboru Armády RBaH se podařilo vojensky porazit stoupence Fikreta Abdiće a vstoupit do města Velika Kladuša (operacija Tigar 94, operacija Tigar-Sloboda 94). Na 40 000 Abdićových sympatizantů však odtud před příchodem vládních sil uprchly do sousedního Chorvatska, neboť se obávaly, že se jim bosenskohercegovská armáda bude mstít za předchozí separatismus. Uprchnout se podařilo i Abdićovi. Izetbegović vyzval uprchlé obyvatele Kladuši, aby se vrátili do svých domovů, kde jim měla být garantována bezpečnost. Abdićovi stoupenci na výzvu nereagovali.
27.–28. 8. Konalo se referendum bosenskohercegovských Srbů o mírovém plánu kontaktní skupiny. Naprostá většina odevzdaných hlasovacích lístků obsahovala NE. Hlasování se z 1 056 783 registrovaných voličů zúčastnilo 962 100 (91,0 %), z nichž 96,7 % návrh zamítlo.
Začátkem září měl Sarajevo navštívit papež Jan Pavel II. Protože však bosenskohercegovští Srbové odmítli zaručit klid zbraní, byla návštěva odvolána. Papež nakonec celebroval mši za všechny obyvatele bojující země 8. 9. v Castel Gondolfo u Říma.
6. 10. Vojáci OSN nalezli na úpatí hory Igman 16 mrtvých srbských vojáků a 4 zdravotní sestry. Útok provedlo komando Armády RBaH. Incident znovu vyostřil srbsko-bosňácké vztahy.
Prudké boje mezi bosenskohercegovskými Srby a Bosňáky se rozhořely nejdříve na severu Bosny v okolí měst Doboj a Maglaj v pohoří Ozren a v oblasti koridoru u Brčka. Armádě RBaH posílené o jednotky HVO se tu podařilo dobýt 60 kilometrů čtverečních Srby obsazeného území poblíž města Gradačac. Armáda RBaH zahájila koncem září zároveň útok z bihaćské enklávy. V následujících dnech se jí podařilo obsadit 250 kilometrů čtverečních, včetně celého města Bosanska Krupa. Jednalo se o doposud nejúspěšnější vojenskou akci Bosňáků od začátku bosenské války.
14. 10. Národní banka Bosny a Hercegoviny zavedla nový bosenskohercegovský dinár. Kurs nového dináru k německé marce byl stanoven v poměru 100:1.
21. 10. Haris Silajdžić informoval vládu o důkazech, že v jednotkách bosenskohercegovských Srbů působí ruští žoldnéři. Během války v Bosně a Hercegovině jich působilo na 700, a to hlavně v Sarajevu a východní Bosně, z nichž nejméně 47 přišlo o život.
1.–3. 11. Armáda RBaH realizuje operaci Cincar. S pomocí HVO dobývá město Kupres s okolím (400 kilometrů čtverečních) na jihozápadě Bosny, které dosud držela Armáda Republiky Srbské. Do tisku pronikly zprávy, že úspěchy Armády RBaH umožnila technická pomoc, kterou Bosňákům poskytli američtí specialisté. Radovan Karadžić vyhlásil v důsledku značných ztrát území totální mobilizaci bosenskohercegovských Srbů. 11. 11. Americký prezident Bill Clinton nařídil pod tlakem republikánského Kongresu americkým lodím v Jaderském moři, aby zde přerušily kontrolu dodržování embarga na dovoz zbraní do zemí bývalé Jugoslávie. Ve světě byl tento krok interpretován jako snaha o jednostranné přerušení embarga ze strany USA. S ostrou kritikou Američanů vystoupili nejen Rusové, ale i američtí spojenci v západní Evropě.
Do bojů v bihaćské enklávě přišli bosenskohercegovským Srbům na pomoc srbské jednotky z chorvatské Krajiny. Z krajinského letiště v Udbině startovala 18. 11. srbská letadla k náletům na předměstí Bihaće. 21. 11. provedla letadla NATO odvetný útok na udbinskou leteckou základnu (2 mrtví, poškozené protiletadlové baterie a přistávací dráhy). Do konce listopadu se podařilo spojeným srbským vojskům dobýt zpět asi 80 % nedávno ztraceného území. Srbské jednotky z Chorvatska a Bosny a Hercegoviny se mj. zmocnily Veliké Kladuši (operacija Pauk), kam se záhy vrátil Fikret Abdić se svými stoupenci. 26. 11. Armáda RBaH v bihaćské enklávě byla donucena podepsat příměří. Její pokus o vojenskou ofenzívu skončil v podstatě neúspěchem.
Záběry z Veliké Kladuše po návratu Fikreta Abdiće, prosinec 1994
NATO v prosinci přistoupilo na vypracování plánu na stažení modrých přileb z Bosny a Hercegoviny. Z analýzy vyplynulo, že by k takovémuto kroku bylo zapotřebí účasti USA a vyžádala by si přinejmenším 45 000 vojáků. Náklady na odsun by se pohybovaly mezi 1,5–2 mld. dolarů.
Na zasedání Organizace islámských států (OIS) v marocké Casablance bylo 13. 12. dohodnuto, že členské země poskytnou Bosně a Hercegovině materiální pomoc v rozmezí od 300 000 do 5 milionů dolarů v rámci zvláštního programu OIS.
Bývalý americký Jimmy Carter nabídl, že se pokusí o mírové zprostředkování v Bosně a Hercegovině. 18. 12. přijel Carter do Sarajeva a 20. 12. se sešel v Pale s Radovanem Karadžićem. Výsledkem jednání byla ochota bosenskohercegovských Srbů přistoupit na navrhované čtyřměsíční příměří, které by pokrývalo i oblast bihaćské enklávy. Karadžić na jednáních prohlásil, že Srbové jsou připraveni vytvořit „dočasně” volný svazek s bosňácko-chorvatskou částí, pokud to umožní mezinárodní společenství „zachovat si tvář”. Zároveň předložil seznam pěti hlavních požadavků bosenských Srbů: rozdělení Sarajeva na dvě části, stanovení přirozených a obranyschopných hranic pro srbskou a bosňácko-chorvatskou entitu, rozdělení přírodních zdrojů a infrastruktury na rovnocenném základě, životaschopnou ekonomiku pro obě strany a zajištění přístupu k moři pro srbskou komunitu.
31. 12. Sarajevská vláda se zástupci bosenskohercegovských Srbů podepsala dohodu o čtyřměsíčním příměří. Příměří mělo vstoupit v platnost 1. 1. 1995. 2. 1. přidal svůj podpis také Krešimir Zubak jako souhlas chorvatské strany.
