Kosovsko-srbský rozvod

Duben roku 2013 se bezpochyby zapíše do nejnovějších dějin samostatného Kosova i postmiloševićovského Srbska. V pátek 19. dubna premiéři obou zemí, Hashim Thaçi a Ivica Dačić, podepsali dohodu, jež si klade za cíl normalizovat vztahy mezi bývalou srbskou autonomní oblastí a Srbskem. Nynější úmluva přitom navazuje na řadu dřívějších vyjednávání mezi znesvářenými stranami.

Jak složité jednání bylo, je patrné na skutečnosti, že sepsání a podepsání stručné patnáctibodové dohody se vleklo od 19. října 2012, kdy došlo k prvnímu bilaterálnímu rozhovoru předsedů vlád v Bruselu za přítomnosti evropské ministryně zahraničí Catherine Ashtonové. Teprve až desáté setkání, kterému předcházely diplomatické kličky a úhybné manévry na obou stranách, vedlo ke zdárnému konci.

Hlavním bodem sváru nakonec byla otázka míry autonomie pro čtyři severokosovské okresy, Severní Kosovskou Mitrovici, Zvečan, Leposavić a Zubin Potok, které odmítají jednostranně vyhlášenou nezávislost provincie a neuznávají kosovské úřady. Na srbské straně se objevily návrhy na vytvoření samosprávy po vzoru Republiky Srbské v Bosně a Hercegovině, kosovské úřady nabízely řešení jako v případě již integrovaných srbských okresů na jihu bývalé autonomní oblasti (většinově srbské jsou Gračanica, Parteš, Ranilug a se silnou menšinou Novo Brdo, Štrpce a Klokot).

Konečný text více uvážil srbské návrhy, a tak dohoda dává možnost vzniku asociace okresů se srbskou většinou a zvláštním statutem (což se týká i okresů jižně od řeky Ibru). Čtyři severokosovské okresy budou mít svého policejního komisaře a policii s odpovídajícím srbským zastoupením, současně ale dojde k sjednocení všech policejních složek v Kosovu. Vytvořen bude rovněž zvláštní soud se srbským personálem pro okresy se srbskou majoritou. Do 26. dubna bude vypracován plán implementace úmluvy. Rada pro implementaci dohody vznikne za zprostředkování Evropské unie. Dále v roce 2013 dojde ke konání obecních voleb ve čtyřech severokosovských okresech. Následně bude také řešena otázka majetkoprávních vztahů v místním telekomu a energetickém závodu.

Reakce na obou stranách po signování dohody byly více než předvídatelné. Hashim Thaçi ji označil za veliké vítězství a faktické uznání kosovské nezávislosti. O ničem takovém ovšem nemůže být ani řeči. Kosovská vláda dohodu okamžitě schválila a následně ji 21. dubna přijal na mimořádném zasedání také parlament (v 120členném shromáždění hlasovalo 89 poslanců pro a 5 proti). Chování Ivici Dačiće a srbské strany bylo o poznání smířlivější. Premiér smluvní dokument charakterizoval jako nutné zlo, které má zastavit nekončící spory kolem odtrženecké provincie a otevřít cestu do Evropské unie. Dohodu nejprve posvětila vláda a posléze ji 26. dubna vzal na vědomí i parlament (v 250členné skupštině hlasovalo 173 poslanců pro a 24 proti).

Stvrzení úmluvy by však nebylo možné bez setrvalého tlaku Evropské unie na straně jedné a ochotě se domluvit na straně druhé. Jak Kosovo, tak Srbsko usilují od přijetí do integrované Evropy; Kosovo chce dohodu o stabilizaci a přidružení, Srbsko datum pro zahájení rozhovorů o vstupu. Nelze zakrývat, že je k tomu vedou především ekonomické motivy, neboť obě země mají značně hospodářské potíže (vysokou nezaměstnanost, enormní dluhy, rozbujelý státní aparát a nekontrolovatelné státní výdaje) a nutně potřebují evropské dotace a půjčky. Teprve až na druhém místě jsou důvody citové, kulturní či civilizační.

Pro srbskou politickou elitu, která se významně obměnila po volbách v roce 2012, byla problematika Kosova natolik vleklá a zatěžující, že se jí i navzdory vlasteneckému étosu rozhodla definitivně zbavit. Zároveň postoj srbské veřejnosti byl víceméně vlažný, tedy nakloněný kompromisu. To, co by si někdejší „proevropská“ vláda Borise Tadiće nikdy nedovolila (kvůli odporu národovecky smýšlející populace i svým vlastním nacionálním dogmatům), „nacionálně socialistický“ kabinet učinil nerad, ale rozhodně a s vědomím národní odpovědnosti. A to i proti vůli nesmiřitelných radikálních nacionalistů, Srbské pravoslavné církve i Srbů na severu Kosova. Premiér Ivica Dačić a prezident Tomislav Nikolić v sobě našli dostatečné porozumění pro reálnou politiku, které tolik chybělo rozněcovači kosovsko-srbského konfliktu Slobodanu Miloševićovi. Bělehrad se vzdal Kosova, i když ho oficiálně nikdy neuzná, aby zachránil Srbsko, nebo alespoň to, co z kdysi stabilního, prosperujícího a respektovaného srbského státu ještě zůstalo.