Ilyrové: původ a dějiny etnika

Podle jedné starořecké legendy Ilyriós, zakladatel ilyrského kmene, byl synem Féničana Kadma a jeho manželky Harmonie. Na příkaz svého otce Agenora, krále Féničanů, Kadmos šel hledat svou sestru Európu, kterou unesl bůh Zeus. Po neúspěšném pátraní se neodvážil zvrátit zpět do vlasti a raději se svými druhy zůstal v řecké Boiótii, kde založil město Théby. Později se oženil s Harmonií, dcerou boha války Aréa a bohyně krásy Afrodity, a podle proroctví se vydal do země ilyrských Encheleů, aby se stal jejich králem. Tam se mu narodil i syn Ilyriós, podle něhož Ilyrové získali i své jméno. Ke konci života se Kadmos a Harmonie přeměnili ve zmije.

Se zmijemi souvisí i vědecké vysvětlení původu názvu Ilyrů. Německý filolog Otto Gruppe jej dal do souvislosti s řeckým slovem ´ίλλω (otáčet, ovíjet), slovinský filolog Karel Oštir v něm viděl samotnou zmiji. Za pravdu jim dává i chetitský název mytologické zmije Illurjanky. Samotný původ jména Ilyrů ovšem není vůbec důležitý, dotčené etnikum používalo docela jiná označení, o kterých zatím máme pouze kusé zprávy. Ilyrové po sobě nezanechali téměř žádné stopy, natož písemné, o jejich dějinách se dozvídáme pouze skrze Řeky a Římany, kteří je neměli příliš v lásce.

Nejednoznačná je i etnogeneze Ilyrů. Stále populární je tzv. lužická teorie (G. Kossinna, R. Pittioni, J. Pokorný), která umisťuje ilyrskou pravlast do německo-polsko-českého pomezí (Lužice) a kolem roku 1200 před n. l. jim přisuzuje velkou expanzi všemi směry, zvláště pak na Balkán. Naproti tomu tzv. autochtonní teorie (J. Korošec, F. Starè, A. Benac), opírající se o nejnovější archeologické výzkumy, hovoří o kontinuálním osídlení západobalkánského prostoru již od počátku doby bronzové (2. tis. před n. l.). Setrvalé osídlení dokládají i poslední genetické výzkumy zdejší populace.

Nejstarší zmínky o Ilyrech, tj. společenství řady kulturně spřízněných kmenů, se objevují v 7. stol. před n. l. u řeckého básníka Alkmána. Podrobněji se o nich zmiňuje až cestopis logografa Hekatea z Milétu kolem roku 500 před n. l. a o století později cestopis tzv. Pseudo-Skylakse. Posledně zmiňovaný situoval Ilýrii na západ dnešního Balkánského poloostrova, na severu sousedící s Liburnií (severozápadní Chorvatsko) a na jihu se zemí Chaosů (jižní Albánie). Vnitrozemské poměry mu zůstaly jako většině Řeků utajeny. Na povšední znalosti starých Řeků o Ilyrech, kteří tímto jménem označovali většinu kmenů severně od pohoří Olympos a Smólikas, upozornil již římský spisovatel a autor římských dějin (Ρωμαικά) Appianus Alexandrinus (2. stol. n. l.).

Po ovládnutí západního Balkánu Římany jsou Ilyrové v zájmu mnoha římských spisovatelů, zvláště pak historiografa Plinia staršího (1. stol. n. l.) a geografa Pomponia Mela (1. stol. n. l.). Ti k nim přiřazují i Histry, kmen tradičně chápaný jako neilyrský, přesto silně ilyrizovaný, což moderní historiografie vysvětluje ustavením římské provincie Illyrica a zobecněním jména jejích obyvatel, a naopak vynechávají ilyrské kmeny žijící mimo tuto provincii (Macedonia, Moesia).

Současná věda dává za pravdu Appianovi a rozsah ilyrského osídlení ohraničuje na západě Istrijským poloostrovem (západní Chorvatsko), na severu řekami Drávou a Dunajem (severní Chorvatsko a Srbsko) a na východě řekou Moravou (střední Srbsko). Menší izolované skupinky Ilyrů žily také v Itálii, Řecku a Malé Asii.

Ilyrové nebyli jednotným národem a členili se do mnoha kmenů, z nichž Taulantové, Chelidoniové, Saseretové, Abreiové, Parthynové a Encheleové obývali samý jih Ilýrie, a to mezi černohorským zálivem Boka Kotorská a řeckými osadami Apollonia a Dyrrahachion. V okolí Ochridského jezera žili Dassaretové, Penestové, v okolí Skadarského jezera pak Pirustové, Albanové (odtud název Albánci), Labeaové, Skirtové, Dokleové, Melkumané a Deremisté. Při pobřeží od jihu k severu sídlili Plereové, Ardiéové, Daorsové, Dalmaté, Liburnové a Japodové. Vnitrozemí od jihu k severu obývali Peonové, Dardanové, Autariaté, Désitiaté, Dindarové, Durové, Deretinové, Deurové a Mézeové.

Ilyrové vstupují do starověkých dějin prostřednictvím Řeků, kteří jsou s nimi v těsném kontaktu. Díky jejich znalosti písma se nám dochovaly alespoň některé informace o jejich kultuře a politickém uspořádání.

Podle řeckého filozofa Strabóna (64 před n. l.–19 n. l.) roku 734 před n. l. Korynťané vypudili Liburny z ostrova Korkyra (Korfu), což je nejstarší datovaný válečný konflikt mezi Ilyry a Řeky. Poté následuje velká řecká kolonizace a s ní i postupné osidlování jadranského pobřeží. Roku 627 před n. l. je zřízena osada Epidamnos (později římské Dyrrhachium, Drač v Albánii) a o něco později, 588 před n. l., město Apollonia (jižní Albánie). Řecká územní expanze vrcholí ve 4. stol. před n. l., kdy syrakuský vládce Dionýsios starší zakládá osadu Issa na ostrově Vis (397–390 před n. l.) a pomáhá zakládat Pharos na ostrově Hvar (385–384 před n. l.). Zvláště Issa po svém osamostatnění vynikla v kolonizaci středního Jadranu. Postupně ovládla ostrov Korčulu (4. stol. před n. l.) a buduje osady Tragurion (3. stol. před n. l., Trogir), Epetion (3. stol. před n. l., Stobreč jižně od Splitu v Chorvatsku) a Salonu (2. stol. před n. l., Solin u Splitu v Chorvatsku). Vedle toho Řekové založili město Heraklea (lokalita neznámá), Olcinium (Ulcinj v Černé Hoře) a Epidaurum (dnešní Cavtat v Chorvatsku). Zabírání ilyrského území se však neobešlo bez problémů, zvláště o Pharos se vedly krvavé boje, kterým podle řeckých zdrojů podlehlo 5 000 Ilyrů a 2 000 jich bylo zajato.

Jihoilyrské kmeny se postupně dostávaly do řeckého kulturního a politického vlivu a velmi brzy se u nich začaly projevovat grecizační tendence. Se vzestupem Řecka je spjat i úpadek státu Encheleů, který vznikl mezi 8. a 7. stol. před n. l. a zanikl ve 4. stol. před n. l. Mocenské vakuum nakrátko vyplnila říše Taulantů (7.–4. stol. před n. l.), jež se zapojila i do peloponéské války na straně Athénského námořního spolku a načas si podmanila Makedonce. Roku 360 před n. l. byl v jedné bitvě zabit makedonský král Perdikkás se 4 000 vojáky. Až jeho synovi Filipu II. se podařilo Ilyry porazit a vyhnat z Makedonie. Ilyrsko-makedonské války probíhaly i za vlády Alexandra Velikého a jeho následníků hluboko do 4. století před n. l. Spíše svou rozlohou než skutečnou mocí vynikl stát Dardanů, kteří se vyznamenali během válek s Makedonci.

Středoilyrské kmeny se ve státotvorném procesu mírně opozdily, ale jejich pravděpodobně společná říše byla o to stabilnější. Její počátky jsou kladeny do 5. stol. před n. l. a zánik pak do 2. stol. před n. l., kdy ji dobyli Římané a posledního krále odvedli do otroctví. V jejím čele stály dvě domácí dynastie. Vrchol slávy říše zažívá za vlády krále Agrona (vládl kolem 250–230 před n. l.), který aktivně vystoupil na straně makedonských spojenců Akarnánců proti Aitólcům, a jeho druhé ženy Teuty (vládla kolem 230–228 před n. l.), jež zahájila úspěšnou válku proti Épeiru a čelila válkám s Dardany a Aitólci. Její říše se rozprostírala od řeky Neretvy (v dnešní Hercegovině) na severu po Ambrakijský záliv na jihu (v severozápadním Řecku). Válka s dalmatskou Issou se jí však stala osudnou. Tato řecká kolonie požádala o ochranu Řím a ten jejím prosbám vyhověl. Ilyrská královna odmítla smírné řešení sporu a místo toho začala s neúspěšným obléháním Dyrrhachionu a krátce nato obsadila Korkyru.

Římané již roku 229 před n. l. přichystali v italské Apulii velké vojsko o 20 000 mužích, 2 000 jezdcích a 200 lodích, které vyrazilo k ilyrským břehům během obléhání Dyrrhachionu. Tak začala první římsko-ilyrská válka. Po řadě proher Teuta kapitulovala a musela se vzdát vlády ve prospěch nevlastního syna Pinnese. Římské podmínky byli pro království těžké; vojenský dohled, ztráta Korkyry, Pharosu a Issa, Dyrrhachion a Apollonia se dostaly pod římský protektorát. Druhá římsko-ilyrská válka začala o desetiletí později, kdy se nejmocnější muž Ilýrie Demeter z Pharosu, původem Řek a Pinnesův nevlastní otec, začal sbližovat s Makedonií, úhlavním nepřítelem Říma. V nastalých bitvách byl Demeter poražen a Ilyrské království bylo ještě více omezeno ve své suverenitě. Před úplným zničením je zachránil Skerdilaid, bratr zesnulého krále Agrona, který uznal římskou nadvládu.

K opětovným sporům došlo za vlády jeho nástupce Genecia (vládl kolem 180–168 před n. l.), jenž opět vsadil na makedonskou kartu a postavil se moci Říma. Během třetí římsko-ilyrské války, 168 před n. l., bylo hlavní město Scodra (Skadar v severní Albánii) dobyto 30 000 římským vojskem v čele s Luciem Aniciem Gallem, Skerdilaid byl zajat a odvezen do Itálie. Tak definitivně zaniklo Ilyrské království. O rok později bylo rozděleno na tři samosprávní celky s výhradně římskou správou.

Severoilyrské kmeny neutvořily žádný politický celek ani se nezapojily do válečných konfliktů svých rodově spřízněných sousedů. Někdy během 3. a 2. stol. před n. l. osídlili oblast mezi řekou Krka a Cetina (střední Chorvatsko) Dalmaté. Blízkost bohatých měst Tragurion, Epetion a Salona využili ke kořistnickým výpadům, což v Římě vyvolalo silně negativní reakce. V letech 156–155 před n. l. Římané podnikli dvě výpravy proti Dalmatům, z nichž až druhá přinesla očekávaný úspěch – dobytí jejich hlavního města Delminia (Tomislavgrad neboli Duvno v Bosně a Hercegovině).

Po podmanění země Venetů se Římané dostávají do přímého kontaktu s Histry. Již roku 221 před n. l. proti nim podnikají první výpravu. K upevnění své moci staví pevnost Aquileu, čemuž se snaží Ilyrové vojensky zabránit. Dochází k řadě střetů, roku 181, 178 a 177 před n. l., v nichž Římané vítězí. Poslední z nich se odehrál při obléhání města Nesactium (Nezakcij v severozápadním Chorvatsku), kde obléhaní raději zabili své ženy a děti a bojovali do posledního muže, než aby se vzdali nepříteli. Krátce nato Římané obsazují zbytek Histrie.

Pozůstatky města Byllis, nejzachovalejší illyrské památky, v jižní Albánii

Římská expanze zasahuje i do vnitrozemí. Mezi léty 159–156 před n. l. je obsazeno území až k samotné Segestice (Siscija, Sisak ve středním Chorvatsku), než se válečné iniciativy ujmou Japodové. Až nová armáda na čele s Gaiem Semproniem Tuditanem roku 129 před n. l. poráží jak Japody, tak Liburny a římskou hranici posouvá na řeku Titiusu (Krka v jižním Chorvatsku). Válka s Ilyry však pokračuje. Opětovně se bouří Japodové a Dalmaté. Po dobytí Salony Dalmaty roku 78 před n. l. se rozhoří dvouletý konflikt, než Římané město dobudou nazpět. Totéž se opakuje o 28 let později, kdy do sousedských půtek mezi Dalmaty a Liburny na straně Liburnů zasahuje Gaius Julius Caesar. Bezúspěšně. Neúspěch se opakuje i v letech 48 a 47 před n. l. V bitvě u Synodia (lokalita neznámá) byli Římané na hlavu poraženi. Další výpravy, roku 45, 44 a 39 před n. l., nekončí o nic lépe.

Definitivně pokořil Dalmaty a zbylé Ilyry až římský císař Augustus. Během osmileté války, 35–27 před n. l., a za pomoci 40–50 000 vojáků dobyl japodská města Monetium (Brinje ve středním Chorvatsku), Avendo (Crkvina v Kompolji ve střením Chorvatsku), Arupium (Veliki i Mali Vital u Prozoru ve středním Chorvatsku) a Terponus (lokalita neznámá), obsadil Sugestiku a dalších sedm let si podmaňoval kmen Dalmatů. Postupně se vzdávala města Promona (Teplju-Klanac v jižním Chorvatsku), Synodium, Andetrium (Muć v jižním Chorvatsku) a po ročním obléhání i Setovia (Sinj v jižním Chorvatsku). Augustův trumf znamenal konec ilyrských snah o nezávislost, a to i přesto, že se menší povstání rozhořela i v následujícím období, např. roku 12 před n. l.

Poslední tečkou za hrdinskou minulostí Ilyrů byla tzv. Batonská válka (Bellum Batonianum) v letech 6–9 n. l., která reagovala na zvyšující se daně a varbování do římského vojska proti Germánům. Vzpouru zahájili Désitiaté s náčelníkem Batonem, brzy se k nim přidali i Breunové se svým králem Pinnesem a vojevůdcem Batonem a mnohé další kmeny. Vzbouřenci se marně pokoušeli dobýt Sirmium (Sremska Mitrovica v severním Srbsku) a Salonu. V Římě jejich počínání vyvolalo velké zděšení a vypraveno proti nim bylo silné vojsko. Jedna z klíčových bitev se odehrála na řece Bathinus (Bosna či Bednja), která pro Ilyry dopadla nepříznivě. Mezi spojenci začaly vypukat spory a jejich vojska se rozpadala. V odporu nadále pokračuje désitiatský Baton, který obsazuje řadu měst a v bitvě u Raetinia (asi Golubić u Bihaće v severovýchodní Bosně) Římany dokonce poráží. Římská převaha je ovšem zdrcující. To se projevilo i při obléhání města Arduba, kde se Ilyrové raději upálili, než aby byli zajati. Krátce nato se Baton zdává a je poslán do vyhnanství.

Ruiny Daorsonu, hlavního města kmene Daorsů, poblíž hercegovského Stolce

Konec Batonské války je počátkem nové etapy ilyrského vývoje. Svobodné kmeny se během několika staletí válek dostávají pod trvalou nadvládu Římské říše, která je úspěšně včleňuje do své společnosti. Kolonizací pobřeží a výstavbou městské sítě postupně převládá římská kultura a Ilyrové podlehnou romanizaci, v menší míře i grecizaci. Ilyrská kultura postupně zaniká a s ní i nezlomná touha po svobodě.

Namísto závěru

V současnosti se k Ilyrům nejintenzivněji hlásí Albánci (albánsky Shqiptarët), kteří si od nich vypůjčili i své mezinárodní jméno. Jejich národní dějiny jsou postaveny na konstruktu o nepřetržité historické kontinuitě mezi starověkými Ilyry a dnešními obyvateli Albánie, Kosova a Makedonie, kteří se hlásí k albánské národnosti. Genetické výzkumy evropské populace však tuto představu do značné míry vyvracejí. Na bývalém etnickém území ilyrských kmenů jsou totiž patrné značné genetické rozdíly.

Ukázalo se totiž, že až kolem 32 % albánské populace má geny haploskupiny E-M78 a dalších 32 % E-V13, které jsou jinde v Evropě poměrně vzácné. E-M78 je např. ze 40 % přítomna u Marockých Arabů a obyvatel jižního Egypta, těsně pod 20 % u kontinentálních Řeků a Bulharů. E-V13 se jinde téměř nevyskytuje.[1] Naproti tomu haploskupina I-P37 je prokázána z více než poloviny v genetickém fondu obyvatel dalmatských ostrovů Hvar (66 %) a Korčula (52 %)[2], Hercegoviny (64 %) a Bosny (52 %). Z 30 % je zastoupena také u pevninských Chorvatů, Srbů v Srbsku a Makedonců.[3] Tatáž haploskupina má významný podíl i u původního obyvatelstva historického Moldavska.

Genetické výzkumy poslední doby tak vyvracejí domnělý etnický původ evropských národů. Představy o slovanské či jiné „krvi“ berou za své, neboť se ukazuje, že vědomí vlastní minulosti nemusí mít nic společného s realitou. Národ není takový, jaké má geny, ale takový, za jaký se z mnoha subjektivních a objektivních důvodů považuje.

[1] http://mbe.oxfordjournals.org/content/24/6/1300.full.pdf+html
[2] www.cmj.hr/2005/46/4/16100752.pdf
[3] http://mbe.oxfordjournals.org/content/22/10/1964.long