České země a osmanská říše (1608–1791)

Osmanská říše vstoupila do 16. století jako nejmocnější stát islámského světa, jejíž panovník je zároveň i nejvyšším světským a duchovním vůdcem muslimů – chalífou, a jako silný hráč na evropské politické scéně. Vítězství u Moháče (1526) Turkům otevřelo cestu do střední Evropy a zároveň určilo jeden z jejich hlavních cílů expanze. Po obsazení centrálních Uher (1541) a připoutání Sedmihradska lenním vztahem se obraz „Turka pohana“ v křesťanské Evropě stal ještě živějším a o to děsivějším, když se osmanské hranice přiblížily k samému okraji Svaté říše římské národa německého. Tříměsíční obléhání Vídně (1529), které mohlo pro habsburskou monarchii skončit katastrofou, bylo výstižným mementem.

Dva významnější pokusy zastavit osmanský postup selhaly. Vojsko Ferdinanda I. se roku 1532 se sultánovými oddíly ani nesetkalo, protože Sulejman I. (1520–1566) byl odražen u pevnosti Kysak (Kőszeg). Maxmiliánovo zas roku 1566 z nepochopitelných důvodů vyčkávalo u Sigetu (Szigetu) – který po dlouhém obléhání a s vysokými ztrátami Turci dobyli, ale brzy nato se stáhli zpět na Balkán – aniž by jakkoli zasáhlo do válečných událostí.

Až s nástupem Rudolfa II. se situace začala obracet. V duchu středověkých křížových výprav je započata tzv. patnáctiletá válka (1593–1608), která je však kvůli nedostatku finančních prostředků předem odsouzena k neúspěchu. Mírného pokroku bylo dosaženo v Sedmihradsku, kde se vévoda Zikmund Báthory (1581–1598) vzdal vlády ve prospěch Habsburků, ale proticísařská a protikatolická vzpoura vedená Štěpánem Bočkajem (1604–1606) zasazuje oddílům podunajské monarchie drtivou ránu. Jen díky diplomatickému umění Rudolfova mladšího bratra Matyáše a ohromné sumě 200 000 zlatých každoročního tributu sultánovi bylo dosaženo podpisu žitvatorockého míru (1606). Uherské povstání bylo uklidněno smírem ve Vídni, ve kterém se uherské šlechtě zaručovala náboženská tolerance a Bočkajovi přiznán titul sedmihradského vévody. Rudolf vzápětí odmítl obě dohody uznat a vyvolal tak nelibost uherských, rakouských a moravských stavů, které se proti němu spojily, sesadily z trůnu a na jeho místo zvolily Matyáše (1608–1619).

Politická situace v osmanské říši se začala náhle zhoršovat. Během necelých třiceti let (1595–1623) se v paláci Topkapi vystřídalo šest sultánů, z nichž ani jeden nebyl schopen aktivně čelit hospodářským a sociálním problémům. Na počátku nového století se začali bouřit Kurdové v Kylíkii, Arabové v Sýrii a Libanonu a v samotné Anatólii povstali dželáliové (1605–1608) pod vedením Abaze Mehmed-paši. Stále se opakující střety s perskou dynastií Safíovců načas zastavila mírová smlouva (1612), ale nově bylo nutné čelit vpádům Kozáků a Poláků (1517, 1621). Zcela bezprecedentním činem bylo svržení Osmana II. (1618–1622) a jeho následná poprava janičáry, kteří tak demonstrovali svůj odpor k vojenským reformám a snahu vstoupit do vysoké politiky. Zboření mýtu o posvátném vládci bude mít v budoucnu pro rod Osmanů tragické následky. Zemi opětovně zachvátila řada povstání: na Krymu (1624–1628), v Egyptě, Rumélii a Anatólii (1629), Jemenu a Libanonu (1630–1631) i v samotném Istanbulu (1632), během nichž byli zabiti dva velkovezíři. Říše rovněž čelila invazím sousedních států: nejprve Persie (1624), následně Polska (1633–1634). Válka se Safíovci se protáhla na patnáct let a ve výsledku znamenala trvalou ztrátu Kavkazu a Ázerbájdžánu.

Vláda Murada IV. (1623–1640) a Ibrahima I. (1640–1648), silně ovlivněná jejich ambiciózní matkou Kösem, značila prudký pád sultánské prestiže, Ibrahim byl dokonce svržen a zabit, a předznamenala postupný rozklad státní správy, zvláště v okrajových oblastech. Úspěšná válka s Benátkami o Krétu (1644–1648, obléhání do 1669) sice na Západě udržela zdání neotřesitelnosti osmanské moci, ve skutečnosti však vyjadřovala pravý opak. Pouze účast ve třicetileté válce (1618–1648) a následné finanční vyčerpání zabránily habsburské monarchii a Říši v angažování se na uherském bojišti.

V Sedmihradsku se po Bočkajově smrti (1606) stal novým vévodou Zikmund Rákóczi (1607–1608), který hledal oporu u císařského dvora. Obdobně postupoval i jeho následník Gabriel Báthory (1608–1613). Roku 1613, podporovaný tureckým vojskem, vtrhl do Sedmihradska Gabriel Bethlen (1613–1629), vypudil Báthoryho a nechal se stavy prohlásit knížetem. Jeho volbu musel o dva roky později uznat i Matyáš. V době protihabsburského odboje (1619) se Bethlen připojil k stavovské alianci a ještě na podzim téhož roku vytáhl se svými vojáky proti Vídni, kterou s velitelem českého vojska Jindřichem Matyášem Thurnem oblehli. V rozhodujících chvílích však ustoupil, do Horních Uher vpadly kozácké oddíly Jiřího Drugetha, a v únoru roku 1620 uzavřel s císařem Ferdinandem II. (1619–1637) příměří. Přestože byl na shromáždění protestantské šlechty korunován uherským králem (1620), pokračoval víceméně v defenzivní politice; musel čelit útokům císařských vojsk na západě dnešního Slovenska a hned po jejich porážce (1621) vpadl se svým vojskem a tureckými pohraničními oddíly na Moravu, kde podnítil valašské povstání. Nicméně již roku 1622 uzavřel v Mikulově s Habsburky mír, ve kterém se vzdal titulu uherského krále.

Obrat nastal po vstupu Dánska do války v polovině dvacátých let. Pokus o spojení dánského vojska vedeného Ernstem Mansfeldem se sedmihradským a tureckým proti habsburskému na čele s Albrechtem z Valdštejna neuspěl. Bethlen v prosinci 1626 uzavřel s Habsburky mírovou smlouvu. V návaznosti na to byl roku 1637 korunován uherským králem Ferdinand III. (1637–1657).

V letech 1644–1645 se nový sedmihradský vévoda Jiří I. Rákóczi (1630–1648) pokusil využít švédského vpádu na Moravu a zahájit tažení proti císaři. Dobyl sice Košice a postupoval na západ, zastaven byl ale na Hronu a před Brno, které obléhal generál Torstenson, se dostal až s ročním zpožděním. Obsadit novou moravskou metropoli se jim nepodařilo, a tak plán táhnout společně na Vídeň ztroskotal. Kompromisní mír s Habsburky byl podepsán téhož roku v Linci.

Osmanská říše upadala do vnitřních zmatků. Mehmed IV. (1648–1687) se ujal vlády jako nezletilý, a proto se jeho výchova a dočasná správa země staly bodem sváru mezi jeho matkou Turhan Haticou a babičkou Kösem, jenž nakonec skončil Köseminím uškrcením roku 1651. Nový konflikt s Benátkami (1650) vyústil v námořní blokádu Dardanel, která tvrdě dolehla na obyvatele Istanbulu, a porážku osmanské flotily. Porážka se opakovala i o pět let později. Mezitím vypuklo povstání janičářů a následně velké nepokoje postihly i samotné hlavní město. Až jmenování poměrně neznámého Mehmed-paši Köprülü (1656–1661) na post velkého vezíra přineslo uklidnění situace. Ten okamžitě provedl nekompromisní změny v rozbujelém státním aparátu a neefektivní armádě. Roku 1657 porazil Benátčany, rok nato si podrobil vzpurného sedmihradského vévodu Jiřího II. Rákocziho (1658). Sipáhijská vzpoura (1659), kterou tvrdě potlačil, pro něj byla impulsem k masivním čistkám v osmanském vojsku a jeho modernizaci. V oblasti financí usiloval o stabilizaci státního rozpočtu zaváděním nových daní a snižováním enormních výdajů dvora. Dohled nad provinciemi byl opětovně posílen. V podobném duchu postupoval i Mehmedův syn Fazıl Ahmet-paša (1661–1676). Velkovezír se navrátil k expanzivní politice Sulejmana I., tentokrát v nábožensky mnohem vyhraněnější podobě. S podporou sedmihradského vévody Mihálye Apaffyho (1661–1690) a dněsterských Kozáků přivedl osmanskou říši do války s habsburskou monarchií (1663–1664) a Polskem (1673–1676), v níž krále Jana III. Sobieského porazil a obsadil jím držené Podolí.

Turecká vojska v Podunají postupovala velmi rychle, zmocnila se několika pevností a po kapitulaci pevnosti Nové Zámky roku 1663 pronikla znovu hluboko do Horních Uher a na Moravu. Následujícího roku v bitvě u Sv. Gottharda, kde proti sobě stanuli Raimondo Montecuccoli se 40 000 vojáky a Ahmet-paša s 60 000 muži, však utrpěla drtivou porážku. V boji se vyznamenal také Jan Špork, kterému byl za prokázanou statečnost udělen knížecí titul. Císař Leopold I. (1657–1705) vítězství nevyužil, současně musel čelit francouzskému tlaku v Říši, a s Turky uzavřel tzv. vasvárský mír, v němž uznal turecký vliv v Sedmihradsku a zavázal se platit roční tribut 200 000 zlatých. Sultánovi byl ponechán Velký Varadín (Oradea) a Nové Zámky, které se staly základnou tureckých nájezdů. Roku 1665 byly Habsburkům uděleny obchodní koncese, na jejichž základě vznikla Levantská společnost.

Uherská šlechta s podmínkami míru nesouhlasila a zosnovala povstání, do jehož čela se postavil sám palatin Wesselényi. Po jeho smrti (1667) nastoupil na jeho místo chorvatský bán Petr Zrinský, který již od poloviny 60. let rozvinul značnou aktivitu a hledal podporu v dalekém světě. To však bylo jemu a mnoha dalším osudné, neboť po jednáních s Turky a francouzským králem Ludvíkem XIV. byly jejich úmysly prozrazeny a vzápětí následovala tvrdá odplata. Hlavní představitelé včetně Zrinského byli popraveni a jejich statky zabaveny. Vládu v Uhrách převzal jmenovaný gubernátor s plnými mocemi.

Na vzdor tvrdým opatřením uherský odpor pokračoval, když se do jeho čela dostal Imrich Tököly, příbuzný rodu Rákócziů i Zrinských. Ten roku 1678 započal ozbrojeného povstání. Již rok poté vytáhl z exilu ze Sedmihradska proti císaři a obsadil podstatnou část hornouherského území.

Po smrti Ahmet-paši se velkým vezírem stal jeho švagr Merzifonlu Kara Mustafa-paša (1676–1683). V letech 1676–1681 pořádá výpady proti Rusům na Ukrajině, ale bez větších úspěchů. Roku 1682 uznal vádu Imricha Tökölyho (1682–1699), jemuž se po několika měsících podařilo obsadit celé Horní Uhry, a připravoval se na velkou výpravu do střední Evropy. Tažení s cílem obsadit Vídeň bylo zahájeno o rok později. Bez silnějšího odporu k ní dorazil 14. července se stopadesátitisícovým doprovodem, z něhož pouze jednu třetinu tvořili vojáci, a zahájil obléhání. Ve městě po evakuaci Leopolda a jeho dvora fungovala pětičlenná prozatímní vláda, v jejímž čele stál hrabě Kašpar Zdeněk Kaplíř ze Sulevic, český šlechtic, vojevůdce a polní maršálek. Turecký útok zasáhl i jižní a jihovýchodní Moravu, kterou ohrožovaly nájezdy Tökölyho povstalců a jejich tatarských spojenců. Po necelých dvou měsících však bylo turecké ležení napadeno narychlo svolanými polskými, rakouskými a říšskými sbory pod velením Jana III. Sobieského, Karla Lotrinského, Maxmiliána II. Emanuela a Jana Jiřího III., bleskově poraženo a zahnáno na útěk. Dle odhadů v sedmdesátitisícovém křesťanském vojsku sloužilo 18 500 mužů z habsburských dědičných zemí, z toho asi polovina z českých zemí.

Výřez z obrazu Franse Geffelse o druhém obležení Vídně roku 1683

Ve spěchu evakuované osmanské oddíly se zastavily až u Rábu, kde vyčkávaly na rozhodující střetnutí. V menších bitvách byly několikrát poraženy a jejich velení se začalo rozpadat. Velkovezír Kara Mustafa byl na příkaz sultána zardoušen v Bělehradě. Během tří let císařská vojska v čele s Karlem Lotrinským dobyla Ostřihom, Nové Zámky, uherský Vyšehrad, Budín (1686), Pětikostelí i Segedín a svou převahu nad ustupující tureckou armádou symbolicky demonstrovala ve střetnutí u Moháče roku 1687, kde takřka před 161 lety celý konflikt započal.

Sultán Mehmed IV. byl svržen a na jeho místo usedl Sulejman II. (1687–1691). Turci museli vyklidit Uhry a nový velitel Ludvík Bádenský přenesl válku do Srbska, Bosny a Valašska a dobyl Bělehrad. Roku 1688 byl na uherském sněmu v Prešpurku díky porážce Turků a Tökölyho utvrzena habsburská moc, zrušena volitelnost uherských králů a vyhlášena dědičná vláda Habsburků. Roku 1690 sice Turci načas přešli do ofenzívy a v Sedmihradsku dosadili Imricha Tökölyho, ale ještě téhož roku jej Ludvík Bádenský ze Sedmihradska vyhnal. Technologická převaha evropských států byla drtivá. Pokus o příměří pro neústupnost sultána Ahmeda II. (1691–1695) ztroskotal. Do války vstupují Benátky (1695), které v bojích ztrácí ostrov Chios a část pevninského Řecka, a Rusko (1696), jemuž se podaří obsadit Azov na Donu. Roku 1696 bylo Sedmihradsko připojeno k císařovým zemím a o rok nato se do čela habsburských vojsk postavil princ Evžen Savojský, který téhož roku korunoval vítězství císařských v bitvě u Zenty, vpadl do Bosny a vypálil Sarajevo. Pak se již otevřela přímá cesta k míru s Tureckem, který byl uzavřen v Karlovicích roku 1699. Turci byli přinuceni zříci se Uher až na území Temešvárského banátu.

Karlovický mír byl prvním skutečným mírem, který kdy osmanská říše uzavřela s nemuslimskou zemí, dosud byla uzavírána pouze příměří mezi jednotlivými válkami. Mustafa II. (1695–1703) ztratil značnou část evropských držav, další z nich byly zpustošené a vylidněné, naopak ze ztracených území přicházeli vyhnaní muslimové. Ti se velkou měrou podíleli na destabilizaci dosud fungujícího timársko-sipáhijsko systému propůjčování státní zemědělské půdy s pevně danou rentou a jeho přeměně na dědičně držené velkostatky (čiftluky) s poddanými, které byly postupem času zcizovány.

Habsburská monarchie se po necelých dvou stoletích zbavila svého úhlavního nepřítele, získala ztracená území Uher, která začala masivně zalidňovat křesťanským obyvatelstvem (Maďary, Srby, Němci, Slováky aj.), a mohla se zabývat vlastní mocenskou politikou na Balkánském poloostrově. Scelování Sedmihradska a turecké části Panonské nížiny s rakouskou se přesto neobešlo bez problémů. Imrich Tököly se musel smířit s vyhnanstvím v Turecku, ale odboj proti Habsburkům pokračoval. Tökölyho nevlastní syn František II. Rákóczi (1704–1711) roku 1701 uprchl do Polska a s pomocí francouzského krále Ludvíka XIV. chystal nové povstání.

Nejdříve byly Rákócziho kurucké (křižácké) oddíly poraženy, ale od roku 1704 jako titulární vévoda sedmihradský pokračoval v úspěšných kampaních. Přestože pro svou věc nezískal většinu uherské aristokracie a velká část šlechtických rodů se postavila na jistější habsburskou stranu, k jeho revoltě se přeci jen připojila řada magnátských rodin a v té době významných středních šlechtických rodů a stavovské povstání slavilo úspěchy. Na konci roku 1703 Rákóczi zvítězil u Zvolena a o rok později poblíž Trnavy u Smolenic, čímž měl v moci celé Horní Uhry. Nástup nového panovníka Josefa I. (1705–1711) vývoj povstání neovlivnil. Protihabsburský odboj vyvrcholil na povstaleckém sněmu v Ónodu (1707), kde byli Habsburkové dokonce sesazeni z trůnu. Hrozící katastrofu zachránila císařská armáda pod velením generála Heistera v rozhodující bitvě u Trenčína roku 1708, ve které byla kurucká vojska poražena. Poslední oddíly kuruců pak kapitulovaly roku 1711, František Rákóczi uprchl do Turecka. Karel VI. (1711–1740) podepsal s vůdcem povstalců Károlyim tzv. szatmárský mír.

Zapojení Ahmeda III. (1703–1730) do severní války na straně švédského krále Karla XII. přineslo Turecku řadu dílčích úspěchů, mj. navrácení přístavu Azov, a také naději, že bude moci získat zpět všechna ztracená území. Nejprve byla zahájena výprava proti Benátkám (1714), jímž byl odňat Peloponés, a poté proti podunajské monarchii (1716). Po ztrátě Temešváru, Bělehradu a po prohrané bitvě u Petrovaradínu, jež byla velkým trumfem Evžena Savojského, sultán roku 1718 podepsal požarevacký mír. Podle něj Turecko ztratilo kontrolu nad Temešvárským banátem, Bělehradským pašalíkem (Smederevským sandžakem) a bosenským Posávím. Následující období vlády velkovezíra Nevşehirli Damat İbrahim-paši (1718–1730), nazývané tulipánová éra (Lâle Devri), bylo prvním delším obdobím klidu za poslední století. Osmanská říše se začala pomalu otevírat Západu, zvlášť patrné to bylo u vyšších vrstev. Pozvolna se uplatňovaly reformy financí a armády. Otevřena byla diplomatická zastoupení ve Vídni (1719–1730), Paříži (1720–1721) a Moskvě (1722–1723). Habsburkové mohli otevřít obchodní kanceláře v Tunisu, Alžíru a Tripolisu. Ahmed III., pověstný svým nákladným a rozmařilým životním stylem, byl nakonec donucen abdikovat během povstání janičáře Patrona Halila.

Nově nastolený Mahmud I. (1730–1754) povstání potlačil a zaměřil se na modernizaci vojska, budoval zejména artilerii po francouzském vzoru. Pro tuhý odpor janičářů byla většina reforem nicméně pozastavena. K moci se dostávají lidé z konzervativních kruhů, kteří odmítají jakékoli přibližování křesťanské Evropě a požadují návrat k muslimským hodnotám a tradicím. Roku 1735 vypuká nová válka s Ruskem, v niž je ztracen Azov (1736), a o dva roky později s habsburskou monarchií. Po tureckém vítězství u Bělehradu, města padlo do jejich rukou, císař Karel VI. podepisuje bělehradský mír (1739), hranice se znovu posouvá ke stavu z roku 1699. Rusové učiní totéž o měsíc později kvůli švédské invazi. S nástupem Marie Terezie (1740–1780), která bojuje o dědictví po otci (1740–1748) a ztracené Slezsko (1756–1763), turecko-rakouské konflikty na dlouhá desetiletí ustávají. Z náboženských sporů vypuká tříletý konflikt s Persií (1743–1746), po němž je stabilizována východní hranice.

Bělehrad, místo mnoha bitev o obležení, ve 30. letech 18. století

Sedmnáctiletá vláda Mustafy III. (1757–1774) je zprvu vedena v mírovém duchu, vědomí vlastní slabosti nedovolovalo výraznější zahraničně politickou aktivitu. Velkovezír Koca Mehmed Ragıp-paša (1757–1763) se odhodlal provést řadu reforem, přesto se jeho úsilí nesetkalo s pochopením. Už roku 1768 je na nátlak konzervativních kruhů Rusku posláno ultimátum ohledně Krymu, které nemohlo být za dané situace splněno. Ještě téhož roku je vyhlášena válka, v níž je osmanské vojsko donuceno opustit Moldavsko (1769), Valašsko (1770), Dobrudžu a část Bulharska. Jeho námořní flotila utrpí v bitvě u Çeşme (1770) porážku. Mír uzavřený roku 1774 v Küçük Kaynarce měl pro Turecko nedozírné následky. Podunajské provincie mu byly navráceny, Krymu však měla být dána nezávislost (Rusko jej zabralo 1777–1779) a Bukovina připadla Marii Terezii. Uznání patronátu nad pravoslavnými křesťany v Istanbulu se stalo precedentem pro další vměšování Ruska do osmanských poměrů. Na Západě se otevřela tzv. východní otázka, která hledala způsoby, jak vytlačit Turecko z Evropy a v jakém poměru mezi evropskými velmocemi, především Ruskem a Rakouskem, rozdělit jeho území.

Samospráva pro Moldavsko a Valašsko měla neblahý vliv pro další osmanské provincie, ve kterých sultánskou moc postupně nahrazovali místní velmožové a rebelující vojáci (Anatólie, Sýrie, Libanon, Palestina aj.). Sultán Abdul Hamid I. (1774–1789) v té době začal s budováním nové flotily a artilerie pod vedením zahraničních odborníků. Při prosazování reforem se potýkal s konzervativními církevními kruhy (ulamá), a tak musel většinu cizinců ve státních službách propustit. Na nátlak militaristických kruhů zasílá Rusku ultimátum proti obsazení Krymu a Gruzie (1787), jenž vede k vyhlášení války. K Rusku se roku 1788 přidává Rakousko, boje však brzy utichají, jelikož rakouská armáda trpí epidemiemi a rozbíhají se jednání o druhém dělení Polska. Asi 170 000 rakouský mužů, rozmístěných podél celé hranice, nemohlo využít své převahy a dlouhé měsíce svádělo jen drobné bitvy. Až se jmenováním Ernsta Ludona vrchním velitelem došlo k obratu, roku 1789 byl dobyt Bělehrad a některé bosenské pevnosti. Smrt Josefa II. a francouzská revoluce další operace zmaří. Leopold II. roku 1791 podepisuje mír ve Svišťově a Kateřina II. v Jasech o rok později. Osmanská říše musela uznat ruskou anexi obou černomořských oblastí. Habsburská monarchie se již nikdy neocitla ve válečném stavu s Turky.

Přelom 80. a 90. let 18. století byl klíčovým obdobím tureckých dějin. Selim III (1789–1807) vyhlásil celý program reforem nazvaný Nový řád (Nizam-ı Cedid), který měl zastavit všeobecný úpadek osmanské říše a přiblížit ji v oblasti financí a vojenství západní Evropě. Rozhodnutí Francie, nejstaršího a nejvěrnějšího evropského spojence, podniknout invazi do Egypta bylo pro vládnoucí istanbulské kruhy velkým zklamáním. Intenzivní spolupráce byla náhle přerušena a s ní i zahájený proces modernizace. Turecko přestalo být aktivním činitelem světové politiky a dostalo se do vleku svých mocnějších sousedů.

POUŽITÁ LITERATURA

BĚLINA, Pavel, KAŠE, Jiří, KUČERA, Jan P.: Velké dějiny zemí Koruny české X. Praha-Litomyšl 2001.

MANTRAN, Robert: Istorija Osmanskog carstva. Bělehrad 2002.

SKŘIVAN, Aleš: Evropská politika 1648–1914. Praha 1999.

VLNAS, Vít: Princ Evžen Savojský. Praha-Litomyšl 2001.

۞ CZERNIN z Chudenic, Heřman (1576–1651). V roce 1598 podnikl s Kryštofem Harantem z Polžic výpravu do Jeruzaléma. V letech 1616–1618 vedl poselstvo císaře Matyáše k sultánovi a sjednal s ním mír na dvacet let. V letech 1644–1645 vedl poselstvo do Turecka, cestu popisuje ve svých pamětech.

۞ DVORSKÝ z Kouřimi, Bartoloměj (?), husitský farář vydal polemiku s koránem, která vyšla tiskem v Praze roku 1542 pod názvem Proti Alchoranu Totiž Zakonu Tureckemu a Saracenskému.

۞ HÁJEK z Libočan, Václav (†1553) ve své Kronice české zmiňuje turecké výpravy.

۞ PAPROCKÝ z Gogol, Bartoloměj (†1614), česko-polský spisovatel, psal o válkách s Turky.

۞ BUDOVEC z Budova, Václav (1551–1621) vycestoval s poselstvem roku 1578 do Istanbulu, kde strávil několik let. Během svého pobytu se naučil turecky a arabsky, což zužitkoval ve spisu Anti-alkoran, který sepsal roku 1593 a po úpravách vydal tiskem (1613). Budovec roku 1620 odmítl vést znovu české poselstvo do Istanbulu s odvoláním na svůj vysoký věk, téhož roku ale vítal osmanského vyslance v Praze.

۞ DAČICKÝ z Heslova, Mikuláš (1555–1626) ve svých Pamětech zmiňuje války s Turky.

۞ HARANT z Polžic, Kryštof (1564–1621) roku 1593 se vydal společně s českým vojskem do Uher proti Turkům. Po návratu roku 1598 vykonal spolu s Heřmanem Černínem z Chudenic cestu do Jeruzaléma lodí z Benátek. Jeho cestopis vyšel poprvé roku 1608 v Praze s názvem Putování aneb cesta z království českého do města Benátek a odtud po moři do země judské a dále do Egypta a velikého města Kairu.

۞ THURN, Jindřich Matyáš (1567–1640) se v letech 1585–1586 vydal s císařským poselstvem do Istanbulu, odkud pak zamířil do Egypta, Sýrie a Jeruzaléma.

۞ VRATISLAV z Mitrovic, Václav (1576–1635) byl členem poselstva vyslaného Rudolfem II. k sultánu Muradovi III. Nedlouho poté, co poselstvo v červenci 1593 dospělo do Istanbulu, sultán vyhlásil císaři válku a posly dal uvěznit. Propustil je až Mehmed III. Vratislav pak roku 1599 vydal Příhody Václava Vratislava z Mitrovic, kteréž v tureckém hlavním městě Constantinopoli viděl, v zajetí svém 1591 zkusil a po šťastném do vlasti se navrácení sám léta 1599 sepsal.