České země a osmanská říše (1469–1608)

Pokud se chceme zabývat dějinami vztahů českých zemí a osmanské říše, musíme mít na paměti dvě zásadní okolnosti, které ovlivňují přístup k dané problematice:

a) české země nikdy bezprostředně nesousedily s osmanskou říší. Přímé styky s tureckým prostředím se odehrávaly jen epizodicky a zcela náhodně, a to formou vojenských střetů, diplomatických jednání nebo dálkového obchodu;

b) země Koruny české v inkriminovaném období nedisponovaly mezinárodně právní suverenitou. Nejdříve byly součástí česko-uherského(-polského) soustátí a později česko-uhersko-rakouské monarchie.

Počátky osmanské říše sahají do první třetiny 14. století, kdy se v západní Anatólii rozpadl mocný Rúmský sultanát seldžuckých Turků. Zakladatel vládnoucího rodu Osman (panoval 1299–1326) a jeho následovníci rozšiřovali svou moc na úkor slábnoucí Římské říše (moderně označované za Byzanc). Roku 1326 ovládli maloasijskou Prusu (Bursu), kterou přebudovali na své sídelní město, a dále postupovali všemi směry. Již roku 1345 za Orhana překročili Dardanelský průplav a o necelých třicet let později za Murada I. se centrem jejich říše stal o poznání výstavnější Drinopol (Edirne) v Thrákii. Roku 1371 a 1389 v bitvě na řece Marici a na Kosově poli rozmetají vojska jihoslovanských království a následně roku 1396 i křížovou výpravu pod vedením Zikmunda Lucemburského u Nikopole. Jejich rychlou expanzi zastavuje až nenadálý vpád sousední mongolské říše. Invaze vrcholí mohutnou bitvou mezi Bajezidem I. (u vlády 1389–1403) a Tamerlánem u Ankary roku 1402, kterou sultán prohraje a skončí v zajetí.

Po Bajezidově skonu země upadá do chaosu a na dlouhý čas se zmítá bojem o nástupnictví. Ve dvacátých letech se ale válečné výpravy znovu obnovují, byť je v letech 1441–1444 krátce zpomaluje uherský místodržící János Hunyadi. Středoevropští spojenci obsazují rozsáhlá území zanikajícího srbského státu (mj. Smederevo a Niš), ale dočasnou převahu v poli nejsou schopni politicky využít a roku 1444 jejich vojska drtivě prohrávají u Varny. Ztráty v osmanských řadách ale nejsou o nic menší. Následně roku 1448 Osmané v druhé bitvě na Kosově poli mocně poráží nově postavené Hunyadiho koaliční sbory. Po obsazení chřadnoucího Cařihradu (1453) energický padišáh Mehmed II. dobyl vzdorující Srbsko (1456), Valašsko (1462), Bosnu (1463) a Hercegovinu (1482). Hunyadi však dokázal ubránit strategicky důležitý Bělehrad (1456) a načas také znovu ovládl Smederevo.

Ani jedna z křížových výprav (1396, 1444, 1448, 1456) křesťanům nepřináší kýžený výsledek, trvalý mír či drtivou porážku nepřítele, a jejich náklady neúměrně zatěžují konfliktem dotčené země. Strach z tureckého nebezpečí a obrana proti němu je jedním za základních středobodů zahraniční i vnitřní politiky většiny středoevropských monarchií.

České země se do vojenského střetu s osmanskou říší poprvé dostávají nepřímo a pouze dočasně, a to s nástupem ambiciózního uherského krále a římskoněmeckého krále Zikmunda Lucemburského (v českých zemích vládl 1420–1437, kvůli husitským válkám de facto 1436–1437). Další kontakt s Osmany trvá i během krátkých a veskrze slabých vlád Albrechta II. Habsburského a Ladislava Pohrobka, ten ale znovu oslabí volbou kališníka Jiřího z Poděbrad českým králem (1458–1471). Jiří, ve snaze zmírnit nátlak papeže a katolických panovníků na české země, v letech 1462–1464 vyslal poselstvo na řadu evropských dvorů, aby vyjednalo smlouvu o nastolení míru v celém křesťanstvu a společném boji proti Turkům. Jeho iniciativa se však minula účinkem.

Trvale do styku s islámskými nepřáteli české země přišly až po korunovací agilního uherského panovníka Matyáše Hunyadiho zvaného Korvín (českým králem roku 1469–1490). Jeho volbu potvrdili ovšem jen katolíci a prakticky vládl jen ve vedlejších zemích Koruny české. V Čechách po Jiřího smrti vládl syn polského krále Kazimíra Vladislav II. Jagellonský (1471–1516). Korvínova zahraniční politika, vedená s posvěcením a finančním přispěním papežského stolce, směřovala proti Osmanům ve třech křížových výpravách, avšak bez většího úspěchu. Podružná bitva na sedmihradské řece Maruši roku 1479, v níž byli Turci na hlavu poraženi, neměla zásadnější dopad na rozložení sil. K zásadnějšímu vojenskému střetnutí během jeho vlády ovšem nedošlo, Matyáš dával přednost územní expanzi do střední Evropy. Na druhé straně sultán Mehmed II. konsolidoval svou moc v nově dobytých oblastech jihovýchodní Evropy a Přední Asie.

V roce 1490 Matyáš Korvín umírá a na uprázdněný trůn usedá český král Vladislav II. (1471, resp. 1490–1516), jehož vláda v Uhrách až na povstání odbojného šlechtice Jiřího Dóži (György Dózsa) neutrpí vážnější otřesy.

Po smrti Mehmeda II. se mezi jeho dědici rozpoutal boj, ze kterého vyšel jako vítěz Bayezid II. Jeho vláda je poznamenána válkami s Benátkami o Peloponés, povstáními šíitů v Anatólii a nakonec spory mezi dvěma syny, z nichž mladší Selim svého bratra zabil a otce nechal svrhnout. Selim I. (1512–1520) směřuje své zahraniční výboje především do Asie a Afriky. Obsazuje Sýrii, Palestinu a poráží Mameluky v Egyptě. Roku 1517 se dokonce prohlásil chalífou, formálně nejvyšším světským vládcem muslimů na zemi. Jeho syn Sulejman I. (1520–1566) pokračuje v otcových stopách a zahajuje rozsáhlou expanzi všemi směry. Nejprve míří do střední Evropy, kde roku 1521 dobývá pevnost Bělehrad, která se tak na dlouhá desetiletí stává předmostím pro budoucí osmanské výboje do Uher. O rok později obsazuje Rhodos, sídlo řádu maltézských rytířů. Roku 1526 shromažďuje veliké vojsko v počtu asi 60 000 mužů a 29. srpna v bitvě u dolnouherského Moháče drtivě poráží bezmála o polovinu slabší vojenské sbory uherského a českého krále Ladislava I. (1516–1526), jenž během bitvy i nešťastně zahyne.

Věrní spojenci, francouzský král František I. (1515–1547) a sultán Sulejman I.

Zprávy o smrti Ladislava I. se v českých zemích šířily velmi pomalu. Teprve po čtrnácti dnech potvrdila jeho smrt královna-vdova Marie Habsburská. Nato následovaly horečné přípravy na volbu nového panovníka, která se uskutečnila 23. října. Změna panovníka sebou vždy přinášela strach z nejistoty a nežádoucí mocenské či dokonce ozbrojené třenice mezi pretendenty na trůn. Novým králem se stal rakouský arcivévoda Ferdinand Habsburský (1526–1564). Volba na Habsburska padla také s ohledem na sňatkové dohody (tzv. Vídeňské smlouvy) mezi římskoněmeckým císařem Maxmiliánem I. a králem Vladislavem z roku 1515. Podle ní se jeden z Maxmiliánových vnuků (až později byl vybrán Ferdinand) měl stát manželem Vladislavovy dcery Anny a zároveň Vladislavův syn Ludvík se měl oženit s Ferdinandovou mladší sestrou Marií. Při rozhodování českých stavů o volbě nového panovníka hrála důležitou roli i obava před pokračující tureckou expanzí. Snaha spojit sily českých, rakouských a uherských zemí jako důvod vzniku podunajské monarchie je však více iluzorní než skutečný. Další setrvání v personální unii s Uhrami bylo obecně vnímáno jako možná budoucí zátěž. Čeští stavové výslovně nechtěli, aby český král byl zároveň i králem uherským.

Ferdinand jako mladý rakouský arcikníže dokázal ještě v srpnu roku 1526 přesvědčit říšský sněm ve Špýru, že je nutné přispět z celoříšských daní na válku proti Turkům. Dosud byly války mimo Říši nebo přímo neohrožující její území dotovány z jiných zdrojů císaře, především z daní z dědičných zemí. Postupně se ale turecká hrozba stala reálným nebezpečím i pro Říši, ještě zesíleným náboženskými spory. Císař musel vycházet vstříc i nekatolíkům, aby si zajistil finanční prostředky na obranu habsburských zemí. Přímému ohrožení čelily země Kraňsko, Štýrsko a Gorica. Rozhodnutí říšského sněmu ovšem nemělo podstatnější vliv na průběh bojů u Moháče.

Poté, co byl na český trůn zvolen Ferdinand Habsburský, se rozpoutal boj o uherskou korunu. V listopadu téhož roku byl uherským králem zvolen sedmihradský vévoda Jan Zápolský (1526–1540). Ten si byl vědom vojenské slabosti Ludvíka I. a v boji s Osmany se neangažoval. O měsíc později se Ferdinand I. nechal za podpory své sestry Marie Habsburské a hornouherské šlechty zvolit v Prešpurku (dnešní Bratislavě) protikrálem. Právní oporu k tomuto činu našel ve Vídeňských smlouvách, jež zaručovaly přednostní právo Habsburků na uherský trůn v případě vymření Jagellonců a naopak. Za rakouského panovníka se postavily i chorvatské stavy pod slibem, že zbytek historického Chorvatska ochrání před Turky. V té době ovládala osmanská vojska na polovinu území Svatoštěpánské koruny včetně Budína.

Ferdinand I. tak byl nucen hledat finanční zdroje na vedení válek jak proti osmanské říši, tak proti Janu Zápolskému, jehož pozice byla v té doby silnější. Zápolský měl navíc s Turky uzavřené příměří. České stavy odmítaly přispívat na válku v Uhrách, a to i přesto, že Jan Zápolský byl pokládán za viníka moháčské prohry a také vznášel vladařské nároky na Moravu, Slezsko a obě Lužice po Matyáši Korvínovi. Snaha Ferdinanda I. dosáhnout uherské koruny byla vnímána s ohledem na turecké nebezpečí značně spornou. V letech 1527–1528 rakouská vojska dosáhla výrazných úspěchů, a tak se sedmihradský vévoda pokusil využít svého spojenectví s osmanskou říší. Na turecké straně začaly vojenské přípravy s cílem porazit habsburské vojsko a upevnit pozici ve střední Evropě vytvořením vazalského státu v čele s Janem Zápolským. Možné ohrožení zemí Koruny české podnítilo stavovskou obec výrazněji finančně přispět na obranu habsburského soustátí. Necelý měsíc trvající obléhání Vídně roku 1529 stotisícovou nepřátelskou armádou bylo výsledkem podcenění turecké strategie a síly. Ukončeno bylo z důvodů nedostatečné nepřipravenosti na něj, slabé logistické podpory a nepřízně počasí než výraznější aktivitou, schopnostmi a odvahou habsburského velení. 

V listopadu roku 1529 císař před nejvyššími úředníky korunních zemí vznesl požadavek na vyslání českého vojska proti Turkům. Jeho žádost byla odmítnuta a opět mu bylo vytýkáno neuznání královské volby Jana Zápolského. Záminkou pro odmítnutí vojenské pomoci byl zemský zákon, podle kterého mohl panovník svolat zemskou hotovost jen v případě obrany země. O naléhavosti ohrožení rozhodovaly jednotlivé sněmy korunních zemí.

Ferdinand I. se z toho důvodu pokusil změnit pro něj nevýhodný model sestavování vojska a svolal generální sněm Koruny české. Na něm byl vznesen požadavek, aby české země delegovaly své zástupce na celostátní sněm v Linci, ale jeho snaha se nesetkala u českých stavů s pochopením. Stále se zvyšující finanční výdaje na obranu habsburské monarchie vyvolaly v letech 1530 a 1531 snahu reformovat daňový systém. Představitelé českých zemí jakékoliv změny odmítali a s nelibostí nesli, když panovník zastavil splácení starých jagellonských dluhů, které se zavázal uhradit při svém zvolení. Nové prostředky na vedení obrany se králi podařilo získat až v roce 1534, a to převzetím kontroly nad těžbou drahých kovů v českých zemích a zavedením všeobecné spotřební daně, tzv. alkabaly (původně z arabské Andalusie, užíváná ve Španělsku). Ta však byla nedlouho poté zrušena. 

I přes vnitropolitické a finanční problémy se Ferdinandovi I. v roce 1532 podařilo sestavit na svou dobu ohromné vojsko o síle 222 000 mužů, z nichž 62 000 bylo z českých zemí (5 000 jezdců, 30 000 pěšáků a 15 000 dělníků). Výše nákladů spojená s vyzbrojením, vystrojením a zaplacením tak početné armády nemá v raně novověkých dějinách střední Evropy obdoby. 

Dalšímu bezprostřednímu tureckému útoku na Vídeň zabránila hraniční pevnost Kysak (Kőszeg), jejíž obránci zadrželi rychlý postup osmdesátitisícového tureckého vojska. Sultán Sulejman II. se vyhnul přímému střetu a armádu stáhl. Během září habsburská vojska ovládla část uherského Podunají, nepokusila se ale obsadit dříve ztracená území středních Uher. 

Císař Karel a Ferdinand, bratr jeho, český a uherský král, vytrhli valně proti Turkům, porazili jich dvanáct tisíc, chasu jakousi, a poté lid svůj rozpustili. (Léta 1532)*

Na nepokračování výpravy měl rozhodující vliv římskoněmecký císař Karel V. (vládl 1519–1556), jenž v té době vedl válku s osmanskou říší ve Středomoří a byl zapleten do dlouholetého konfliktu s Francií, pro kterou se stalo Turecko vítaným spojencem. V roce 1533 bylo uzavřeno příměří a král Ferdinand I. se zavázal, že uzná volbu Jana Zápolského uherským králem s centrem v Sedmihradsku a bude tureckému sultánovi odvádět pravidelný roční tribut 30 000 dukátů. V českých zemích mír s Turky vyvolal nespokojenost. Během vojenského tažení zahynulo mnoho českých šlechticů a vynaložené finanční prostředky, vybrané ze zemských berní, tak přišly vniveč. Menší šarvátky s Janem Zápolským probíhaly až do roku 1538, kdy bylo mezi panovníky uzavřeno příměří a Ferdinand I. uznal protivníkovu vládu v Sedmihradsku.

V mezidobí 1533 a 1541, kdy byl v platnosti mír s Turky, se Ferdinand pokusil s částečným úspěchem realizovat několik významných reforem; zjednodušit a zmodernizovat právní systém a zefektivnit a navýšit výběr daní. 

Záminkou k obnovení vojenské aktivity na turecké straně bylo úmrtí Jana Zápolského (1540) a nezletilost jeho nástupce Jana Zikmunda Zápolského (1540–1571), jemuž měla být odpírána dědická práva. Roku 1541 se Turci opětovně zmocnili Budína. Uhry byly poté rozděleny na tří části; jižní a střední část spravovali Turci a přetvořili ji na Budínský sandžak (pašalík), formálně nezávislé Sedmihradské vévodství s centrem v Kluži (Cluji) se stalo vazalem osmanské říše a severní a západní část s centrem v Prešpurku nadále kontroloval Ferdinand I. Na západním okraji dnešního Chorvatska a Maďarska vznikla tzv. Vojenská krajina, obranné nárazníkové pásmo se zvláštním právním statusem.

Ferdinand I. se pokusil nastalou situaci řešit novými vojenskými výpravami, ale nedostatek finančních prostředků mu bránil svolat početnější vojsko. Zemská hotovost byla příliš slabá. Při najímání žoldnéřů využíval půjček od augsburských a norimberských bankéřů aj. Tyto úvěry byly zaručeny mj. zástavami budoucích výnosů královských regálů v českých zemích. 

Turecký sultán se po stabilizace jihovýchodní hranice své říše zaměřil na vojenské operace ve Středomoří. Společně s Francouzi dvakrát porazil španělskou flotilu, podmanil si Libyi, dnešní Ázerbájdžán a Irák a v letech 1565–66 podnikl neúspěšnou invazi na Maltu. Ještě před odvoláním blokády Malty se Sulejman I. rozhodl pro aktivnější účast v Uhrách. Po bezmála dvacetiletí klidu podnikl novou vojenskou výpravu. Jeho plány brzy pronikly na habsburský dvůr a císař Maxmilián (1564–1576) měl dostatek času na přípravu obrany. Říšský sněm v Augsburku schválil žádost o nové daně určené k vypravení říšského vojska, také české stavy se k žádostem o poskytnutí pomoci stavěly vstřícně, zemský sněm schválil daň k financování společné obrany podunajského soustátí. Do protiturecké aliance byla zařazena i zemská hotovost z českých zemí. Bylo to poslední výprava podle středověkého modelu, kdy jednotliví držitelé půdy vypravili vlastní družiny a po boku krále pak odjížděli do boje. Účast šlechty ve stavovském vojsku byla v té době již přežitkem. Nedostatečný výcvik a nepevné velení způsobovaly v poli mnohé problémy. Vrchním velitelem třítisícového kontingentu se stal Vilém z Rožmberka.

Osmanské vojsko úspěšně postupovalo do nitra historických Uher, dobývalo jednu pevnost za druhou, zastaveno bylo až při obléhání středouherského Sigetváru (Szigetváru), který hájil Mikuláš Zrinský. Křesťanské vojsko vytáhlo 12. srpna od Vídně a zastavilo se u pevnosti Rábu (Győru), kde se připravovalo na rozhodující střetnutí. Obrana Sigetváru byla velmi úspěšná a křesťanské vojsko nečinně vyčkávalo. V křesťanském táboře se začaly objevovat poplašné zprávy o neporazitelnosti Turků, mnohým šlechticům po dlouhém vyčkávání docházely finanční prostředky. Brzy se projevil rozklad kázně. Po vypršení termínu, do kterého byla zemská hotovost zavázána strávit na tažení, se počaly jednotlivé skupinky českých šlechticů vracet domů. Maxmilián II. se je snažil u Rábu držet i příslibem materiální pomoci, ale marně.

Císař Maximilian, český a uherský král, byl na sněmu říšském v městě germanském Augšpurku s jinými knížaty a hrabaty říšskými. Na kterémžto sněmu nařízena a svolena jest veřejnost vojenská proti Turku pohanu. A tak jel potomně podle téhož nařízení veliký počet lidu vojenského z Čech do Uher s týmž císařem Maximilianem a arciknížetem Ferdinandem, bratrem jeho, s jinými knížaty, hrabaty a pány etc. (Léta 1566)*

Po pádu Sigetváru se znatelně změnil poměr sil mezi znepřátelenými stranami. Turecké vojsko utrpělo značné přímé ztráty a se zásobovacími problémy nebylo schopné pokračovat v boji. Shodou okolností několik dní před dobytím města zemřel Sulejman I. Turecké velení tažení odvolalo a sultánova armáda se s bohatou kořistí stáhla na Balkán. Habsburské vojsko nakonec do bojů vůbec nezasáhlo ani nepřítele nepronásledovalo. Maxmilián II. roku 1568 uzavřel s novým sultánem Selimem II. (1566–1574) mírovou smlouvu, tzv. Drinopolský mír. V ní se zavázal, stejně jako jeho předchůdce, k pravidelnému placení vysokého ročního tributu istanbulské portě. Turecká aktivita se přesunula do Středomoří. V roce 1571 došlo k velké námořní bitvě u Lepanta, ve které byla osmanská flotila na hlavu poražena, ale křesťané své vítězství nedokázali trvaleji zúročit.

Vojenský neúspěch byl současníky vnímán jako velké fiasko císaře Maxmiliána II., jenž nebyl schopný zvrátit průběh války ve svůj prospěch. Ochota říšských stavů finančně přispívat na nové kampaně značně polevila a následná turecká nebezpečí byla s ohledem na rok 1566 zlehčována. Nová smlouva zabezpečila mír na uherské hranici po celé další čtvrtletí. Hranice osmanské říše ale vedly územím, na které si habsburští panovníci činili nárok a představovaly pro ně latentní nebezpečí až do roku 1683. Ochrana hranic s desítkami pevností vyžadovala vysoké materiální náklady. Císaři Maxmiliánu II. a po něm Rudolfu II. na ně přispívali jak říšští stavové a stavové z habsburských dědičných zemí, tak další mocnosti protiturecké koalice, Španělsko, Svatá stolice a Benátky.

V roce 1593 došlo k obnovení válečného stavu, začala tzv. patnáctiletá válka (1593–1608). O rok později byla v českých zemích svolána zemská hotovost, do jejíhož čela byl jmenován stařičký Petr Vok z Rožmberka. České vojsko se podílelo na dobývání hraniční pevnosti Rábu. Výše příspěvků na tureckou válku se pravidelně stávala bodem jednání zemských sněmů. Zdlouhavá válka v Uhrách odčerpávala nemalé finanční prostředky z podunajského soustátí, ve výsledku ale nic nepřinesla.

Situace v Sedmihradsku se pro rakouského panovníka vyvíjela o něco příznivěji. Roku 1570 bylo po nezdařeném protihabsburském povstání podepsáno příměří s Janem Zikmundem Zápolským. Ten se vzdal nároků na uherskou korunu a spokojil se s titulem sedmihradského vévody. Krátce nato ale umírá a vládu nad Sedmihradskem přebírá Habsburkům nakloněný rod Báthory. Nový vévoda Zikmund (1581–1598) vyhlásil osmanské říši, bývalému spojenci a suverénu, roku 1594 válku. V několika úspěšných bitvách Turky porazil, přesto se roku 1598 dobrovolně vzdal trůnu a Sedmihradsko věnoval Rudolfu II. Zbytek svého života prožil v Praze, kde také zemřel (1613).

Spokojenost s vládou Rudolfa II. (1576–1612) se trvale snižovala, o to více, když panovník začal shánět finanční prostředky na válku konfiskacemi majetku nekatolické šlechty. Proti takovému postupu se rázně ohradily zemské stavy. Dluhy soužený císař využil krajní možnosti a v Uhrách zabíral majetky bohatých nekatolíků za pomoci armády. Loupeživé výpady Rudolfova vojska nezůstaly bez odezvy a část uherské šlechty v čele s kalvinistou Štěpánem Bočkajem se vzbouřila.

Od října roku 1604 Štěpán Bočkaj začal se svým vojskem a za podpory osmanských pomocných sborů postupně ovládat značnou část habsburských Uher. O rok později byl zemským sněmem zvolen sedmihradským vévodou (1605–1606) a v dubnu téhož roku se nechal částí protihabsbursky orientované uherské šlechty zvolit uherským králem. Vzbouřenci ovládli většinu habsburských Uher a v průběhu roku 1606 jejich oddíly pronikly i do okolních zemí. Kořistnickými nájezdy tzv. bočkajovců byla postižena i jižní Morava, kterou před násilím a loupežemi nebyl schopen ochránit ani panovník, ani stavy.

Zběř uherská Štefana Bočkaje, Uhra, proti jiným cizozemním vojákům křesťanským zbouřená, zmocnili jse města Skalice, na pomezí uherském a moravském ležícího, odkudž jiným okolním, zvláště v Moravě, škodu činili. (Léta 1605)*

Rudolf II. trval na vojenském řešení uherského povstání a usiloval o fyzickou likvidaci vzbouřenců. Habsburkové neměli dostatek sil k potlačení vzpoury a jejich neschopnost ochránit Uhry před tureckým nebezpečím přiváděla do tábora Štěpána Bočkaje stále více uherských šlechticů. Naproti tomu sedmihradský vévoda jako vazal osmanské říše skýtal záruku, že vleklá poziční válka bude brzy ukončena a konfiskace šlechtického majetku budou zastaveny.

Řešením situace v Uhrách císař pověřil svého mladšího bratra Matyáše. Ten měl jednat jak se sedmihradským vévodou, tak s tureckým sultánem. Ještě téhož roku se mu podařil uzavřít tzv. Žitavský mír, i když za cenu četných ústupků. Hranice mezi zeměmi se vrátily k předválečnému stavu, habsburský panovník měl každoročně odvádět tribut ve výši 200 000 zlatých. Štěpán Bočkaj se mírem z června roku 1606 vzdal nároků na uherskou korunu a za to byl uznán vládcem Sedmihradska, povstalci získali amnestii a uherským stavům byla zaručena náboženská svoboda.

Císař Rudolf II. ovšem úspěchy svého bratra, který byl dospělými členy habsburského rodu v dubnu téhož roku uznán za jeho následníka, nesl s nelibostí. Nejdříve dohodu s povstalci schválil, krátce nato ji ale prohlásil za neplatnou. Do nastalé situace se vložily stavy postižených zemí a část habsburského rodu. V roce 1607 se sešly zástupci rakouských, uherských a moravských stavů, které zastupoval Karel starší ze Žerotína. Matyáš se v Uhrách s rodinným pověřením opětovně vložil do jednání. Využil nespokojenosti části Rudolfova soustátí a v lednu 1608 svolal za účasti dolnorakouských a hornorakouských stavů uherský zemský sněm. Výsledkem společného jednání bylo vytvoření konfederace zemských stavů a žádost, aby Rudolf II. odstoupil z trůnu. Obdobný požadavek přednesly i moravské stavy o dva měsíce později. Panovníka vinily za rekatolizaci země a porušování zemských práv moravským místodržícím Ladislavem Berkou z Dubé, jehož roku 1607 pověřil dočasným výkonem hejtmanské funkce. Jednání moravského směnu probíhala i v následujícím roce a s konečnou platností stvrdila připojení k rakousko-uherské konfederaci. Moravští stavové souhlasili i s vojenským zásahem proti Rudolfovi II. v případě, že císař odmítne vzdát se vlády ve prospěch Matyáše.

Stavové českých zemí nakonec bližší spojenectví s Matyášem odmítli a využili Rudolfovu tíživou situaci k posílení vlastních mocenských pozic. Dne 15. června 1608 došlo k podpisu tzv. Libeňské smlouvy, podle níž Matyáš (1608 resp. 1611–1619) získal do správy Rakousy, Uhry a Moravu, kdežto Čechy, Slezsko a obě Lužice si ponechal Rudolf II.

Vztahy habsburské monarchie s osmanskou říší se tímto na dlouhá desetiletí stabilizovaly. Během vlády císaře Matyáše, Ferdinanda II. a Ferdinanda III. nedošlo k vážnějším vojenským střetům a občasný neklid na společných hranicích se dá klasifikovat jako bezvýznamné lokální půtky. Osmanská říše se po smrti sultána Murada III. dostává do permanentní politické, vojenské a ekonomické krize. Dochází k častému střídání panovníků, elitní janičářský sbor se rozkládá a vyvolává nepokoje, šíří se povstání v Anatólii. K opětovnému vzedmutí turecké moci dochází až za sultána Mehmeda IV. (1648–1687) a vezírské rodiny Köprülü v polovině 17. století.

POUŽITÁ LITERATURA
İHSANOĞLU, Ekmeleddin: Historija Osmanske države i civilizacije. Sarajevo 2004.
PALMER, Alan: Úpadek a pád Osmanské říše. Praha 1996.
VOREL, Petr: Velké dějiny zemí Koruny české VII. Praha 2005.
*Citace z kroniky Mikuláše Dačického z Heslova