Sarajevo se bouří

Pátého dne měsíce června začaly masové projevy nesouhlasu s politickou elitou v Bosně a Hercegovině. Příčinou občanské neposlušnosti se stala neexistující zákonná úprava o rodných číslech. Ústavní soud loni zrušil platnost stávajícího zákona a celostátní vládě uložil ve lhůtě do šesti měsíců připravit zákon nový. Politici z Federace Bosny a Hercegoviny a Republiky Srbské se nicméně včas nedohodli na kompromisním řešení, a tak od 12. února tohoto roku matriky odmítají zapisovat novorozence. V této chaotické situaci vláda Republiky Srbské sáhla po dočasném řešení formou vlastního nařízení, kdežto Federace BaH, která se utápí v politické krizi a jejíž kabinet celé měsíce nezasedá, k žádnému nápravnému kroku nesáhla.

Když se nespokojení Sarajevané prvního dne vydali na náměstí před budovou parlamentu a vlády, ani zdaleka netušili, jaký ohlas tím vyvolají. Hybnou silou demonstrantů byl dojemný příběh těžce nemocné tříměsíční dívenky Belminy Ibriševićové, jež kvůli chybějícímu rodnému číslu nemohla odcestovat na léčení do ciziny. Politici se zalekli občanského odporu a vláda okamžitě vydala provizorní nařízení na šest měsíců. To však rozzlobené občany neuspokojilo.

Druhého dne třítisícový dav svůj nátlak vystupňoval. Skupinky demonstrantů za přihlížení policie zablokovaly východy z vládního komplexu s pohrůžkou, že pokud nebude přijato trvalé řešení, nikoho nepustí ven. V budově se v té době nacházely stovky zaměstnanců a zhruba 350 cizinců, kteří se účastnili zasedání Evropského fondu pro jihovýchodní Evropu. Kolem čtvrté hodiny ranní však Sarajevané ustoupili a po dohodě s vysokým představitel OSN v Bosně a Hercegovině Valentinem Inzkem všechny nechali odejít.

Srbští a chorvatští představitelé v celostátních orgánech se posléze označili za rukojmí a odmítli se vrátit do úřadů, dokud jim nebude garantována bezpečnost. Kdo a jak ji má garantovat, ale neupřesnili. Mediálně se tak svou neschopnost odpovědně vykonávat svěřené funkce pokusili přeonačit na zmanipulované řádění ulice a nepřiměřený nátlak Bosňáků. Politici z Republiky Srbské zašli ještě dál a vyjádřenou nespokojenost s jejich nečinností označili za útok na Srby a jejich samosprávnou entitu. Srbská veřejnost ovšem na jejich výpady nezareagovala nijak dramaticky, a tak od krajně nacionalistické rétoriky brzy upustili. Nešlo přehlédnout, že Sarajevany podpořilo nemálo lidí i z Banja Luky. 

Nikdo z politiků přitom nebyl schopen rozumně vysvětlit, proč nedošli ke shodě. Bosňáci tvrdí, že Republika Srbská se záměrně snaží omezit jednu z mála celostátních pravomocí, která vládě zůstala. Srbové se hájí, že chtějí, aby matriční obvody nepřekračovaly hraniční linii mezi Federací BaH a Republikou Srbskou.

Sarajevský příklad se ujal i v dalších městech po celé Federaci BaH. Dvanáctého června se ozvali i nespokojení studenti v Banja Luce. Původně zakázaný protest se nesl v duchu odporu proti dlouhodobě nevybíravému chování politiků z Republiky Srbské a těžkému životu studujících mladých lidí.

Odhodlání vytrvat třináctého června morálně podpořila tragická zpráva o úmrtí tříměsíční dívenky Beriny Hamidovićové, která bez rodného čísla a kvůli nezájmu úřadů podlehla těžké nemoci v Bělehradě. A třebaže nespokojených občanů v ulicích neubývá, jejich situace se v tuto chvíli jeví jako bezvýchodná. Za dva týdny odporu nedocílili téměř ničeho, ani náznaku zlepšení nynější těžké hospodářské a sociální situace. Aroganci vládnoucích vrstev nezmírnily ani starosti nových rodičů, ani utrpení jejich právě narozených dětí. Zákonodárci jim pouze hrubě vzkázali: vládneme, nerušit, anebo neúřadujeme.