Sarajevo vždy platilo za symbol. Za doby socialismu je lidé pamatovali jako kulinářský ráj s orientálními kulisami, kde si vedle sebe notují muezzin, kněz, pop, rabín i rockový nadšenec. Válka v 90. letech ale přinesla drastickou změnu; město utrpělo četné šrámy na kráse, mnohé budovy sežehly plameny a další oprýskal čas, polovina jeho obyvatel nadobro odešla a namísto ní přišly početné zástupy zbědovaných venkovanů. Nejvýraznější proměnou, jakou Sarajevo prošlo, je však jeho urbánní klima. A jeden symbol nahradil symbol jiný.
Dnešní bosenskohercegovská metropole není olympijským městem, většina sportovišť z roku 1984 zůstává dosud v ruinách, dokonce ani není centrem jugoslávského pop rocku, jak tomu bývalo v 80. letech, a už vůbec není oním multinacionálním městem, za jaké bylo považováno před válkou.
Čtyřleté srbské obléhání přineslo fyzickou zkázu, a co nedokonaly bomby a granáty, dovršil vnitřní citový rozvrat, válečné bezvládí a chaotické roky obnovy. Není divu, že pro odrostlejší Sarajevany zůstalo ono dřívější město nepřekonatelnou vzpomínkou, neboť i navzdory socialistické šedi a uniformitě pulsovalo životodárnou energií. S nostalgií vzpomínají, že bylo snesitelnější jako periferie jugoslávského urbánního života než jako centrum periferie zvané Bosna a Hercegovina. A čím více země v posledních letech zaostává za vývojem v Evropě, tím je touha po snovém návratu dřívějšího města silnější a kult zmizelého Sarajeva mocnější.
A zatímco Sarajevští rodáci vzpomínají na „staré dobré časy“, nově příchozí budují a přetvářejí město k obrazu svému. Po srbských a chorvatských ateistech a křesťanech přicházejí muslimští venkované z východní Bosny. Jak by napovídal počet nově postavených mešit, Sarajevo je opticky nejrychleji (re)islamizovanou částí Evropy a možná i celého světa. Za posledních dvacet let tu došlo k obnově všech poškozených muslimských svatostánků a desítky dalších vznikly na zelené louce. Motivy k tomu se našly všelijaké; hledání bosňáckých národních kořenů a s tím spojená reislamizace obyvatelstva po desetiletích ateismu, štědré zahraniční dary „spřátelených“ islámských zemí a v neposlední řadě i mocenské aspirace zdejší politické a duchovní elity. Od starého města s nízkou zástavbou, kterou tu a tu a tam zpestří drobná mešita, tak lze dojít až k obřím panelákovým sídlištím, jež doplňují monumentální chrámy ze skla a betonu.
A právě tato viditelná „islamizace“ je dnes nejčastěji zmiňována jako nové zosobnění Sarajeva. Zlí jazykové dokonce tvrdí, že tím vznikl nový Teherán. A co je na tom pravdy?
Sarajevo má dnes skutečně více mešit, než kdy dříve v minulosti. Sám tento fakt ale nehovoří nic o míře náboženského zápalu místního obyvatelstva. Zahalené dívky a muži s dlouhými vousy jsou stále v drtivé menšině. Nelze ale popřít, že bosenskohercegovská metropole je v posledních dvou desetiletích dominantně bosňáckým (muslimským) městem; je však přitom méně bosňácká než je srbská Banja Luka či západní chorvatský Mostar. Navíc během pětisetleté existence města v něm vždy převládali muslimové, což samo o sobě nesvědčí o právu některého národa si je přivlastnit, nýbrž osvětluje orientální sklony zdejší architektury a kultury vůbec. Při pozornějším prohlídce města se však nabízí mnohem pestřejší výběr staveb, které ne vždy souvisí s náboženstvím. Snad ze všech kopců a hor, které Sarajevo obklopují, jsou vidět moderní mrakodrapy, nákupní centra, kancelářské komplexy a široké bulváry, které ani zdaleka nepřipomínají zaostalé muslimské istány, ale zemi, která se méně než více úspěšně snaží přiblížit vyspělým západoevropským zemím.
Čtyřleté srbské obléhání přineslo fyzickou zkázu, a co nedokonaly bomby a granáty, dovršil vnitřní citový rozvrat, válečné bezvládí a chaotické roky obnovy. Není divu, že pro odrostlejší Sarajevany zůstalo ono dřívější město nepřekonatelnou vzpomínkou, neboť i navzdory socialistické šedi a uniformitě pulsovalo životodárnou energií. S nostalgií vzpomínají, že bylo snesitelnější jako periferie jugoslávského urbánního života než jako centrum periferie zvané Bosna a Hercegovina. A čím více země v posledních letech zaostává za vývojem v Evropě, tím je touha po snovém návratu dřívějšího města silnější a kult zmizelého Sarajeva mocnější.
A zatímco Sarajevští rodáci vzpomínají na „staré dobré časy“, nově příchozí budují a přetvářejí město k obrazu svému. Po srbských a chorvatských ateistech a křesťanech přicházejí muslimští venkované z východní Bosny. Jak by napovídal počet nově postavených mešit, Sarajevo je opticky nejrychleji (re)islamizovanou částí Evropy a možná i celého světa. Za posledních dvacet let tu došlo k obnově všech poškozených muslimských svatostánků a desítky dalších vznikly na zelené louce. Motivy k tomu se našly všelijaké; hledání bosňáckých národních kořenů a s tím spojená reislamizace obyvatelstva po desetiletích ateismu, štědré zahraniční dary „spřátelených“ islámských zemí a v neposlední řadě i mocenské aspirace zdejší politické a duchovní elity. Od starého města s nízkou zástavbou, kterou tu a tu a tam zpestří drobná mešita, tak lze dojít až k obřím panelákovým sídlištím, jež doplňují monumentální chrámy ze skla a betonu.
A právě tato viditelná „islamizace“ je dnes nejčastěji zmiňována jako nové zosobnění Sarajeva. Zlí jazykové dokonce tvrdí, že tím vznikl nový Teherán. A co je na tom pravdy?
Sarajevo má dnes skutečně více mešit, než kdy dříve v minulosti. Sám tento fakt ale nehovoří nic o míře náboženského zápalu místního obyvatelstva. Zahalené dívky a muži s dlouhými vousy jsou stále v drtivé menšině. Nelze ale popřít, že bosenskohercegovská metropole je v posledních dvou desetiletích dominantně bosňáckým (muslimským) městem; je však přitom méně bosňácká než je srbská Banja Luka či západní chorvatský Mostar. Navíc během pětisetleté existence města v něm vždy převládali muslimové, což samo o sobě nesvědčí o právu některého národa si je přivlastnit, nýbrž osvětluje orientální sklony zdejší architektury a kultury vůbec. Při pozornějším prohlídce města se však nabízí mnohem pestřejší výběr staveb, které ne vždy souvisí s náboženstvím. Snad ze všech kopců a hor, které Sarajevo obklopují, jsou vidět moderní mrakodrapy, nákupní centra, kancelářské komplexy a široké bulváry, které ani zdaleka nepřipomínají zaostalé muslimské istány, ale zemi, která se méně než více úspěšně snaží přiblížit vyspělým západoevropským zemím.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Poznámka: Komentáře mohou přidávat pouze členové tohoto blogu.