Srbsko vrací úder

Po deseti letech útlumu Bělehrad znova oživuje hegemoniální politiku vůči svým slabším sousedům, a to i navzdory třem prohraným válkám, rozpadu soustátí s Černou Horou a definitivní ztrátě Kosova. Dnes je více než jasné, že miloševićovskou politiku a procesy s ní související změna režimu neodbourala, ale pouze nakrátko utlumila. Milošević přitom v roli prezidenta nepůsobil jako mocenský solitér, pod jeho křídly vyrostla a zmohutněla celá řada osob a zájmových skupin, jejichž záměrem nebylo a není demokratické, svobodomyslné, liberálně tržní, sekularizované a mírumilovné Srbsko.

Devadesátá léta vyprofilovala dělící linii mezi vládnoucí pozicí a opozicí. Na straně jedné stáli manželé Miloševićovi se svými vlastními stranami (postkomunistickou Socialistickou stranou Srbska a Jugoslávskou sjednocenou levicí), tu a tam jim vypomohl ultranacionalista Vojislav Šešel se svými radikály. Druhý tábor vedla Demokratická strana Dragoljuba Mićunoviće a později Zorana Đinđiće, jež vznikla jako protipól (post)komunistů a následně se rozštěpila do mnoha znesvářených křídel. Politická bariéra mezi jedněmi a druhými přežila i pád režimu, ale pak se začala náhle rozpadat. Přelomovými body se stal atentát na charismatického premiéra Đinđiće roku 2003 a volby do poslanecké sněmovny o pět let později. Není překvapující, že v nynější vládě zasedají společně demokraté i socialisté.

Miloševićovu éru lze ve stručnosti nazvat ambiciózním pokusem sjednotit všechny Srby v jednom státě, transformovat plánovanou ekonomiku na státně-oligarchní kapitalismus, posílit roli církve jako kulturního tmele národa a geopoliticky nasměrovat Srbsko na východ (Rusko a Čína) a jih (Třetí svět).

Těsně po pádu režimu se zdálo, že ani jeden z těchto záměrů nebyl naplněn, a nebo, že nebyl realizován do nezvratného konce. V to doufali především voliči demokratů. Úsudek to byl nicméně mylný, jelikož oligarchové a lokální mafie ovládli téměř celé domácí hospodářství a nyní bránili jakékoli zahraniční konkurenci. Srbská pravoslavná církev krok za krokem upevňovala své postavení – stavěla kostely a kláštery, do škol zaváděla hodiny náboženství, obnovovala církevní svátky a rituály. Otázka zahraničně politického směřování zůstala dlouho otevřená; teprve nedávno vyjádřila podporu Evropské unii také nejsilnější pokroková strana, která vznikla odtržením od Šešeljových radikálů. Navzdory tomu však není možné pominout proruské cítění části politického spektra. Rovněž sjednocení všech Srbů zůstalo neměnnou konstantou. Za hranicemi Srbska zůstávaly na přelomu tisíciletí bezmála 2 miliony Srbů, které rozpad Jugoslávie zastihl mimo mateřskou zemi. A právě národní roztříštěnost je klíčovým vodítkem k pochopení nynější zahraniční politiky Bělehradu.

Vláda Borise Tadiće relativně tiše přijala osamostatnění Kosova, byť její ministr zahraničí tvrdí pravý opak. Nastalé diplomatické excesy lze přiřadit k politickému folklóru postjugoslávských republik. Ve skutečnosti bělehradské ústředí podporuje severokosovské Srby, ty na jihu přenechalo svému osudu, jen ze zvyku či v marné naději, že jednou v budoucnu dojde k územní reorganizaci oblasti v jeho prospěch. Bělehrad se naoko tváří, že je vládcem nad svojí jižní provincií, a Priština dovedně předstírá, že je hlavním městem nezávislého státu.

Pro následující vývoj je mnohem významnější vztah Srbska k sousední Bosně a Hercegovině a Černé Hoře. Jen s velkým přemáháním srbská elita i celý národ přijaly vznik států, v nichž jejich soukmenovci tvoří početné menšiny. Sarajevo vyhlásilo nezávislost proti vůli místních Srbů i Bělehradu, načež se rozhořela čtyřletá válka. V jejím závěru vznikla jasně definovaná entita Republika Srbská, zaujímající polovinu země a třetinu obyvatelstva. Černohorský lokalismus a partikulární zájmy zdejších politických špiček vyústily v rozpad srbsko-černohorského soustátí. Jen pro srovnání: ohledně Kosova Srbové argumentují domnělým historickým a mezinárodním právem a dějinami, ale směrem k Bosně a Hercegovině a Černé Hoře poukazují na daný stav věcí. Bělehrad si je vědom, že v Kosovu Srbové představují nejvýše 8 % obyvatelstva (roku 1981 to bylo ještě 13 %) a nemají zde žádnou územní autonomii. Situace okresů severně od Mitrovice je anomálií, která zřejmě nebude mít dlouhého trvání. Odstrašujícím příkladem je situace v Chorvatsku, kde zastoupení Srbů kleslo z 12 % na pouhá 4 %. V Černé Hoře se k srbské národnosti hlásí třetina populace, ale kvůli kulturní blízkosti je zde potenciál k růstu či poklesu. V Bosně a Hercegovině Srbové patří mezi tzv. konstitutivní národy, mají zde rozsáhlou územní a politickou autonomii. Existence Republiky Srbské nicméně není všeobecně přijímaným faktem v Sarajevu ani Záhřebu.

Vhled do bělehradské politiky po uznání Kosova ukazuje, že geostrategické zájmy Srbska přešly z jižních oblastí více na západ, kde se nacházejí mocensky slabší státy Černá Hora a Bosna a Hercegovina. Zájmům Bělehradu vycházejí vstříc i místní srbské komunity, které de facto nevystupují ve prospěch svých rodných států, ale výhradně matiční země. Jedinou výjimku představují Chorvatští Srbové, kteří se poučili z Miloševićovy zrady. Oživenou politiku dominance a zastrašování nejlépe ilustruje vztah srbské vlády k Sarajevu. Na jedné straně Srbsko vystupuje jako garant Daytonské mírové dohody, tj. územní integrity a politické svrchovanosti, ale druhé straně otevřeně podporuje secesionistické živly uvnitř srbské komunity.

A nyní zbývá zodpovědět, co si od nové politiky Srbsko slibuje. Je možné spekulovat, jak činí sarajevská média, že Srbsko hledá územní kompenzace za ztracené Kosovo v sousední Bosně a Hercegovině, resp. v její srbské části. Do úvahy přicházejí také společenskoekonomické potíže, ve kterých se Srbsko momentálně nachází. Akcentování nacionální otázky je možná zoufalou reakcí srbské vlády na nezvladatelnou hospodářskou krizi, vysokou nezaměstnanost, morální a kulturní úpadek společnosti. Z jiného úhlu se může jevit, že Bělehrad upadl do zajetí své vlastní politiky 90. let, kdy se radikalizované skupiny Srbů vymkly kontrole a zpětně ovlivňovaly vývoj v samotném Srbsku. Ani jedna z těchto teorií však nemusí být správná, spíše se jeví, že se vzájemně doplňují.

Není přehnané tvrdit, že staronová politika Bělehradu neuspěje, ať už s ohledem na odpor mezinárodního společenství, tak ekonomické obtíže a nechuť části liberálně smýšlejícího obyvatelstva. Nejzazším bodem, kam až by politici mohli zajít, je federace Srbska a Republiky Srbské a vnitřní rozklad Černé Hory. Za tím účelem by ale museli vyvolat novou válku, kterou ale nikdo nechce. Jediným reálným dopadem bělehradských snah tak v lepším případě budou zklamané naděje mnohých Srbů, v horším pak odvetné kroky zemí, ve kterých žijí či živoří. Za posledních dvacet let muselo opustit domovy na milion Srbů a další statisíce natrvalo odešly za lepším na Západ nebo přes oceán.