Ve Srebrenici pohřbeno 127 obětí války

V obci Potočari u východobosenské Srebrenice se uskutečnila pietní akce s uložením ostatků 127 obětí genocidy, které byly zabity vojáky a policisty Republiky Srbské v červenci roku 1995. Události mimo jiné přihlížel bosňácký člen kolektivního předsednictva Bakir Izetbegović, záhřebský starosta Milan Bandić, předseda marginální Liberálně demokratické strany ze Srbska Čedomir Jovanović a turecký ministr zahraničí Mevlüt Çavuşoğlu. Představitelé Republiky Srbské hromadný pohřeb jako v minulosti bojkotovali, vládním činitelům Srbska organizační výbor vzkázal, aby raději nepřijížděli.

Na hřbitově v Potočarech dosud nalezlo věčný klid 6377 zabitých obyvatel východní Bosny. Dalších 225 obětí je pochováno na jiných místech. Identifikace se zdařila celkem u 6959 osob, vzhledem k nekompletnosti těl ale jejich rodiny vyčkávají s oficiálním pohřbem. O složitosti práce svědčí fakt, že odborníci museli ztotožnit na 170 000 kusů kosterního materiálu ze 430 lokací, v tom 94 masových hrobů. Úhrnný počet obětí se odhaduje na 7745, ostatky několika set lidí se dosud nepodařilo nalézt nebo je nelze identifikovat.

Za zločiny ve Srebrenici a jejím okolí bylo Tribunálem pro bývalou Jugoslávii v Haagu odsouzeno dvacet osob, mezi nimi Radovan Karadžić, prezident Republiky Srbské. Stejný verdikt se letos očekává i v případě Ratka Mladiće, náčelníka generálního štábu Republiky Srbské.

Romský přínos hudbě

V zemích bývalé Jugoslávie na přelomu tisíciletí žilo přinejmenším čtvrt milionů Romů. Mnozí z nich živořili na okraji společnosti, ve vesnických nebo městských ghettech, ale přece jen se našli i tací, kteří v nepřejícím prostředí uspěli. Romská stopa je obzvláště patrná v hudbě, k níž měli coby hmotně strádající vyděděnci neobyčejně blízko.

Bakija Bakić (Vranje, 1923–1989) byl slavný trumpetista.

Šaban Bajramović (Niš, 1936–2008) byl věhlasný zpěvák srbské a romské lidové hudby. Jeho skladba Đelem, Đelem se stala romskou hymnou.

Vida Pavlović (Futog, 1945–Bělehrad, 2005) byla úspěšná zpěvačka srbské a romské lidové hudby.

Usnija Redžepova (Skopje, 1946–Bělehrad, 2015) byla makedonsko-srbská zpěvačka a herečka romsko-tureckého původu z Makedonie.

Muharem Serbezovski (Skopje, 1950) je zpěvák, spisovatel a překladatel.

Šaban Šaulić (Šabac, 1951) je široce známý zpěvák, hudebník a producent tradiční i modernizované lidové hudby.

Zorica Brunclik (Smederevo, 1955) je populární zpěvačka tradiční i modernizované lidové hudby.

Ljubomir „Ljuba“ Aličić (Šabac, 1955) je proslavený zpěvák popové-folkové hudby.

Sinan „Siki“ Sakić (Loznica, 1956) je popový a folkový zpěvák.

Đorđe „Đole“ Đogani neboli Hamit Đogaj (Bělehrad, 1960) je zpěvák, hudebník, tanečník a choreograf.

Zlata Petrović (Bělehrad, 1962) je úspěšná zpěvačka.

Verica Šerifović (Kragujevac, 1963) je zpěvačka popové a folkové hudby.

Džej Ramadanovski (Bělehrad, 1964) je proslavený zpěvák.

Boban Marković (Vladičin Han, 1964) je hudebník, někdy označovaný za nejlepšího trumpetistu Balkánu.

Marija Šerifović (Kragujevac, 1984) je popová zpěvačka. Roku 2007 zvítězila v mezinárodní soutěži Eurovision Song Contest.

Slavnostně otevřena mešita Ferhadija

V Banja Luce byla slavnostně otevřena mešita Ferhat-paši, která byla zničena srbskými extremisty roku 1993. Slavnostního aktu se zúčastnili nejvyšší političtí činitelé Bosny a Hercegoviny, reisu-l-ulema Husein-ef. Kavazović, nejvyšší islámský duchovní v zemi, turecký premiér Ahmet Davutoğlu a několik tisíc hostů z celé Bosny a Hercegoviny. Na bezpečný průběh ceremonie dohlíželo na tisíc příslušníků bezpečnostních sil Republiky Srbské.

Lidově zvaná Ferhadija byla postavena roku 1579 na popud Ferhat-paši Sokoloviće, osmanského místodržícího v Bosně a zakladatele Banja Luky. Jak bylo tehdy v osmanské říši zvykem, městské obyvatelstvo tvořili dominantně muslimové, čemuž odpovídala i architektura, křesťané se do něj začali stěhovat až od poloviny 19. století. Roku 1950 byla skvostná mešita prohlášena za kulturní památku Bosny a Hercegoviny, později se dočkala i zápisu na seznam UNESCO. Bez větších škod přečkala i velké zemětřesení roku 1969, které silně poškodilo Banja Luku a přilehlé okolí. Osudnou se jí stal až krvavý rozpad Jugoslávie.

Během sčítání lidu roku 1991 statistici zaznamenali, že v Banja Luce žije 143 tisíc lidí, z toho 70 tisíc Srbů, 28 tisíc Bosňáků (Muslimů) a 16 tisíc Chorvatů. Počátkem dubna 1992, kdy se v zemi rozhořívala válka, se města zmocnili ozbrojení srbští separatisté, kterým ochotně sekundovala vládní Srbská demokratická strana. Mnozí nesrbští obyvatelé se dali na útěk, odhadem 15 tisíc jich ale zůstalo obklíčeno ve městě; tu museli čelit šikaně, úřední zlovůli, nemálo jich skončilo v koncentračních táborech nebo rovnou přišlo o život. Zbylí Bosňáci a Chorvaté byli z města vypovězeni roku 1993, kdy došlo i ke zničení všech šestnácti zdejších mešit.

První na řadě se ocitla Ferhadija, která byla stržena výbušninami 7. května 1993 neznámými pachateli. Její destrukce proběhla natolik důkladně, že po ní nezbyly ani základy. Na uprázdněném místě poté vzniklo improvizované parkoviště. Po skončení válečného konfliktu se Islámské společenství v Bosně a Hercegovině pokoušelo zničenou památku obnovit, úřady Republiky Srbské mu v tom ale všemožně bránily. Teprve až po nátlaku mezinárodního společenství došlo k udělení příslušného stavebního povolení. Slavnostní položení základního kamene 7. května 2001 se nicméně neobešlo bez incidentu. Zhruba 4 tisíce srbských nacionalistů tehdy kameny zaútočily na muslimské objekty ve městě a 300 návštěvníků, přičemž jedna osoba následkům zranění podlehla. Ani poté však obnova neprobíhala bez problémů. Tradiční způsob výstavby se ukázal jako finančně mimořádně náročný; celkové náklady přesáhly 5 milionů eur, nemalou částí přispěla i turecká Agentura pro rozvoj a spolupráci a Vláda Republiky Srbské.

Ferhadija je v pořadí patnáctou obnovenou mešitou v Banja Luce, na své otevření čeká ještě Arnaudija, postavená roku 1594 a zničená 7. května 1993. Muslimské svatostánky se tak pomalu vracejí do každodenního života města na řece Vrbasu, jeho muslimští obyvatelé ale nikoli, do předválečných domovů se jich vrátily sotva 3 tisíce.

Radovan Karadžić odsouzen na 40 let vězení

Mezinárodní soud pro bývalou Jugoslávii v Haagu odsoudil k 40 letům odnětí svobody někdejšího prezidenta Republiky Srbské v Bosně a Hercegovině Radovana Karadžiće. Politika tribunál mimo jiné uznal vinným z válečných zločinů, zločinů proti lidskosti, obléhání Sarajeva a genocidy ve Srebrenici.

Radovan Karadžić se narodil 19. června 1945 v černohorské obci Petnjica. Roku 1960 se přestěhoval do Sarajeva, kde následně vystudoval psychiatrii na místní univerzitě a našel si trvalé zaměstnání. Roku 1984 byl zatčen a poté obviněn ze zpronevěry a podvodu, za což si vysloužil trest tří let odnětí svobody. V této době se myšlenkově sblížil s nacionálně orientovanými srbskými spisovateli Dobricou Ćosićem a Matijou Bećkovićem.

Karadžić v červenci 1990 spoluzaložil a vedl nacionálně orientovanou Srbskou demokratickou stranu v Bosně a Hercegovině, která v prvních svobodných volbách v této jugoslávské republice získala většinu hlasů srbské komunity. Sám Karadžić ale nevykonával žádnou politickou ani státnickou funkci, třebaže jeho strana společně s bosňáckými a chorvatskými nacionalisty utvořila vládní koalici. Rozdílné pohledy bosenskohercegovských národů na budoucí uspořádání Jugoslávie nakonec začátkem roku 1992 vedly k vyhlášení suverenity a následně nezávislosti Bosny a Hercegoviny, kterou ale SDS neuznala a proti zbývajícím dvěma národům zahájila válku. SDS ovšem ještě před mezinárodním uznáním Bosny a Hercegoviny založila separatistický stát Republiku Srbskou. Karadžiće v nesmlouvavé politice aktivně podporoval i srbský prezident Slobodan Milošević, který bosenským Srbům prostřednictvím Jugoslávské lidové armády zpočátku poskytoval všestrannou materiální pomoc. Během bosenské války se armáda a policie Republiky Srbské dopustily mimořádně ohavných zločinů, které svou zuřivostí a rozsahem nesnesou srovnání s jednáním protivníků.

SDS vyhrála volby v Republice Srbské i v září 1996, prvním poválečném volebním klání, ale po vydání mezinárodního zatykače na Radovana Karadžiće v létě a na podzim 1995 a nátlaku mezinárodního společenství se její nezpochybnitelný vůdce dobrovolně stáhl do ilegality. S pozměněnou identitou se poté skrýval až do 21. července 2008, kdy byl zatčen v Bělehradě a vydán do nizozemského Haagu. V té době vystupoval jako alternativní léčitel Dragan Džabić, jehož výrazným rysem byl mohutný bílý plnovous.

Hlavní líčení s někdejším vysokým představitelem Republiky Srbské bylo zahájeno 26. října 2009 a trvalo celkem 498 dní. Senát vyslechl 586 svědků, z toho 337 obžaloby a 248 obhajoby a jednoho předvolal sám, a do procesu zařadil na 11 500 důkazních prostředků.

Více na http://www.icty.org/en/case/karadzic/4

Lidské ztráty ve válečných letech 1914–1918

Odhaduje se, že na území budoucího Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (Jugoslávie) v letech 1914–1918 zemřelo asi 1,9 milionu lidí, mezi nimi vojáci v uniformách různých armád i civilisté mnohých národností.

Bitva na řece Kolubara listopad–prosinec 1914

Bosna a Hercegovina

Bývalá osmanská provincie sloužila jako jedno ze dvou seřadišť rakousko-uherské armády před útokem na Srbsko. Po neúspěšné bitvě u Ceru početně slabší Srbové přešli do protiútoku a na řadě míst nepřátele zatlačili až k hraniční řece Drině; některé jednotky dokonce vstoupily na bosenskohercegovské území. Bitva na Drině probíhala v září a počátkem října roku 1914, než byli Srbové opětovně zatlačeni na své území. Během srbského protiútoku před invazním vojskem do vnitrozemí Bosny utekly či byly nuceně evakuovány desetitisíce místních (muslimských a srbských) civilistů.

Rakousko-Uhersko vojáky z Bosny a Hercegoviny nasazovalo na jihovýchodní (srbské) a východní (ruské) frontě a po italském vyhlášení války roku 1915 je posílalo taktéž na jižní frontu. Během války bylo odvedeno 291 498 mužů neboli 16,3 % obyvatelstva, výcvikem ale prošlo přes 660 000 mužů. V boji padlo asi 38 000 mužů a dalších 51 815 bylo zraněno či se nakazilo různými nemocemi (např. tyfem a zákopovou horečkou). Oběti mezi civilisty nejsou známy; řádově se jednalo o tisíce násilně usmrcených a další desetitisíce zemřely hladem a nemocemi. Obzvláště kruté perzekuci ze strany okupačního režimu čelilo srbské obyvatelstvo – rakousko-uherské úřady takřka celou bosenskosrbskou politickou a kulturní elitu internovalo v početných táborech (Aradu, Doboji aj.) a podporovalo chorvatské a muslimské domobranecké jednotky v útocích na bezbranné Srby. O decimování celkové populace svědčí i srovnání počtu lidí roku 1910 a 1921. Z výchozích 1,898 mil. za jedenáct let pokleslo na pouhých 1,890 mil.

Černá Hora

Během války zhynulo nebo bylo zraněno asi 20 000 černohorských vojáků. Nicméně je třeba uvážit, že Černá Hora v První balkánské válce měla dalších 3500 padlých a 6500 zraněných a v Druhé 150 mrtvých a 700 vyřazených z boje. Při sčítání lidu roku 1909 v Černé Hoře žilo 317 856 lidí (reálně ale 220–240 000), kdežto roku 1921 jen 199 227 (včetně dobytého území v Balkánských válkách).

Chorvatsko

Novodobé Chorvatsko se do roku 1918 skládalo z víceméně samosprávných celků v rámci Rakouska-Uherska, a to konkrétně bánského Chorvatska-Slavonie, Dalmácie a Istrie (Rakouského přímoří). Jestliže roku 1910 v Chorvatsku žilo 3,461 milionu lidí, o jedenáct let později jen 3,443 milionu. Odhaduje se, že za války zahynulo 190 000 obyvatel. Jiné zdroje uvádějí 137 000 padlých vojáků původem z Chorvatska a dalších 109 000 lidí, povětšinou civilistů, podlehlo nemocem a hladu.

Srbsko

Krátce před válkou v království žilo asi 4,5 milionu obyvatel. Přesný počet obyvatel vzhledem k rozšíření země po Balkánských válkách nelze s jistotou potvrdit. Užší Srbsko k roku 1910 obývalo 2,922 milionu lidí. K nim přibyly nově dobyté kraje Kosovo a Metochie, Sandžak a oblast Bujanovce, kde roku 1913 žilo 680 tisíc lidí, a Vardarská Makedonie. Běžně se uvádí, že během čtyřletého konfliktu padlo 1 250 000 lidí  (bezmála třetina populace!) a dalších 728 148 utrpělo zranění. Toto číslo se však zdá poněkud přehnané a zřejmě jednou projde výraznou proměnou. Roku 1921 mělo Srbsko bez Vojvodiny 4,133 milionu obyvatel (z toho 857 tisíc v Makedonii).

Srebrenica 1995–2015

Události ve východní Bosně z července roku 1995 stále vzbuzují vášně. Zatímco Bosňáci viní armádu a policii Republiky Srbské, že se při obsazování srebrenické enklávy dopustila genocidy, Srbové toto popírají a jakoukoli vinu za válečné zločiny rezolutně odmítají. 

Mezinárodní soudní tribunál pro bývalou Jugoslávii v nizozemském Haagu roku 2004 vynesl pravomocný rozsudek, ve kterém bosenskosrbského generála Radislava Krstiće (*1948) odsoudil k 35 letům vězení ze spáchání genocidy ve Srebrenici. Organizované zabíjení Srebreničanů tak bylo poprvé klasifikováno tímto právnickým termínem. Ve stejné době se u Mezinárodního soudního dvora v témže městě projednávala žaloba z genocidy (detaily zde), kterou Bosna a Hercegovina podala roku 1993 na Svazovou republiku Jugoslávii (Srbsko a Černou Horu). Ta sice roku 1996 skončila bezvýsledně, ale v době, kdy padl nepravomocný rozsudek s Radislavem Krstićem (2001), se Bosna a Hercegovina proti prvoinstančnímu soudnímu rozhodnutí odvolala. Soudní řízení bylo obnoveno roku 2006 a následujícího léta pro Bělehrad skončilo osvobozujícím rozsudkem. Soud nicméně dospěl k závěru, že ve Srebrenici došlo ke genocidě a Srbsko uznal vinným z porušení Úmluvy o zabránění a trestání zločinu genocidia.

Průběh války a lidské ztráty

Podle Výzkumně dokumentačního centra v Sarajevu v letech 1991–1995 zahynulo nebo je pohřešováno 97 207 občanů Bosny a Hercegoviny (uzavřeno k roku 2007). V tomto počtu je zahrnuto 57 523 vojáků (59 %) a 39 684 civilistů (41 %). Kolika dalším lidem se život kvůli válce zkrátil (následkem hladu, žízně, špatného počasí, věznění a stresu), není možné odhadnout.

Mezi padlými vojáky sloužilo 30 633 (53 %) v Armádě Republiky Bosny a Hercegoviny, 20 626 (36 %) v Jugoslávské lidové armádě nebo Armádě Republiky Srbské, 5 719 (10 %) v Chorvatské radě obrany a 545 (1 %) v Národní obraně Západní Bosny.

V kategorii civilistů se nachází 33 070 (83 %) Bosňáků, 4 075 (10 %) Srbů, 2 163 (6 %) Chorvatů a 376 (1 %) ostatních. Nejvíce padlých a pohřešovaných je zaznamenáno v roce 1992, a to konkrétně 45 110 lidí (46 %). V souhrnném počtu je 90,0 % mužů a 10,0 % žen.

Co se týče samotné Srebrenice, mezi lety 1992 a 1995 zde zemřelo 8945 lidí, z toho 1224 (14 %) roku 1992, 606 roku 1993, 53 roku 1994, 6975 (78 %) roku 1995 a 87 neznámého roku. Z těchto zabitých odpadlo 75 % na civilisty a 25 % na vojáky. Mezi oběťmi války se nacházelo 8460 (95 %) Bosňáků a 480 (5 %) Srbů. 

Památník Potočari

Ohledně počtu obětí srebrenického masakru se nejčastěji uvádí 8372 jmen, avšak novější odhady počítají s nejméně 6900 zabitými (IDC, 2007). Na hřbitově v Potočarech bylo ke konci roku 2014 uloženo 6241 těl, povětšinou nekompletních, z toho 6166 patří červencových obětem a 75 jedincům, jejichž rodiny si to výslovně přály. Dalších 225 zemřelých z léta 1995 je pohřbeno na jiných místech.

31. 3. 2003 pohřbeno 600 osob
11. 7. 2003 pohřbeno 282 osob
20. 9. 2003 pohřbeno 107 osob, přítomno 20 000 lidí, památník slavnostně otevřel B. Clinton
11. 7. 2004 pohřbeno 338 osob
11. 7. 2005 pohřbeno 610 osob, první Pochod smrti, přítomen srbský prezident B. Tadić
11. 7. 2006 pohřbeno 505 osob, přítomno 50 000 lidí
11. 7. 2007 pohřbeno 465 osob
11. 7. 2008 pohřbeno 307 osob, první Pochod míru (21. 7. zatčen Radovan Karadžić)
11. 7. 2009 pohřbeno 534 osob, přítomno 30 000 lidí, 2500 účastníků Pochodu míru

11. 7. 2010 pohřbeno 775 osob, mezi nimi i katolík Rudolf Hren, přítomen srbský prezident B. Tadić
11. 7. 2011 pohřbeno 613 osob (26. 5. zatčen Ratko Mladić)

11. 7. 2012 pohřbeno 520 osob, přítomno 30 000 lidí, 7000 účastníků Pochodu míru

11. 7. 2013 pohřbeno 409 osob, přítomno 10 000 lidí

11. 7. 2014 pohřbeno 175 osob
11. 7. 2015 pohřbeno 136 osob, přítomno 50 000 lidí, 10 000 účastníků Pochodu míru, přítomen B. Clinton a srbský premiér Aleksandar Vučić.

11. 7. 2016 pohřbeno 127 osob
11. 7. 2017 pohřbeno 71 osob
11. 7. 2018 pohřbeno 36 osob, přítomno 20 000 lidí, 6000 účastníků Pochodu míru

11. 7. 2019 pohřbeno 33 osob (celkem 6643 v Potočarech, v tom 432 nezletilců a 26 žen, oběti byly exhumovány v 570 lokalitách)

11. 7. 2020 pohřbeno 9 osob

11. 7. 2021 pohřbeno 19 osob (celkem 6670 v Potočarech a 237 v jiných lokalitách, dosud 860 reexhumací za účelem kompletace těl), 3000 účastníků Pochodu míru

11. 7. 2022 pohřbeno 50 osob

11. 7. 2023 pohřbeno 30 osob

11. 7. 2024 pohřbeno 14 osob

11. 7. 2025 pohřbeno 7 osob (celkem 6772 v Potočarech a 250 v jiných lokalitách), 6600 účastníků Pochodu míru, přítomen chorvatský premiér A. Plenković a slovinská prezidentka N. Pirc Musar

Etnické složení okresů Srebrenica, Bratunac a Vlasenica dle sčítání lidu roku 1991

1992

17. 4. Do Bratunce (okres: 33 619 obyvatel, 64 % Muslimů a 34 % Srbů; město: 7695 obyvatel, 56 % M a 39 % S) přicházejí ozbrojení dobrovolníci ze Srbska. Místní vůdci Srbské demokratické strany (SDS) dávají ultimátum muslimské Straně demokratické akce (SDA), aby se ihned stáhla z vedení okresu, kde má většinu, odevzdala zbraně a vyklidila místní policejní stanici. Předběžná dohoda o rozdělení okresu byla ujednána 14. 4. na poslední schůzi zastupitelstva. Přitom už 9. 4. SDA ustoupila nátlaku SDS, aby se místní policie rozdělila na muslimskou a srbskou část. Muslimové se nicméně podvolují, předáci SDA odcházejí do středobosenské Tuzly. Srbské jednotky nato koncem měsíce provádějí násilné akce vůči muslimům, jejichž údajným cílem má být zabavení nelegálně držených zbraní.

Obdobné rozhovory probíhají 17. 4. také ve Srebrenici (okres: 36 666 obyvatel, 75 % Muslimů a 23 % Srbů; město: 5746 lidí, 64 % M a 28 % S), kde Muslimové mají do druhého dne odevzdat zbraně a opustit okresní město. Ti souhlasí s odchodem, zbraně však odevzdat nechtějí – raději zakládají menší oddíly domobrany. V obci Potočari vzniká provládní teritoriální obranu pod vedením policisty Nasera Oriće. SDS již 11. 4. převzala kontrolu nad srebrenickou obcí Skelani (1123 lidí, 85 % Muslimů a 14 % Srbů) a začala stavět barikády. 13. 4. SDS a SDA na zasedání zastupitelstva předběžně schvalují rozdělení Srebrenice (vznikne srbský okres Skelani a zbytková Srebrenice se rozdělí na dvě části), SDS ale na další výzvy k jednání nereaguje. 18. 4. po krátkém odstřelování srbské paravojenské oddíly vstupují do Srebrenice; přišlí ozbrojenci po několik následujících dní vyvolávají strach a napětí mezi obyvatelstvem obou sousedících okresů, dopouštějí se rabování a zabíjení Muslimů. 20. 4. jednotku srbských dobrovolníků v Potočari napadne oddíl Nasera Oriće a 10 jich zabije. Orić tak zahajuje víceméně úspěšnou partyzánskou válku vůči sympatizantům SDS. Represe vůči Muslimům se časem stupňují, dochází k etnickému čištění a masovému vraždění civilistů.

Po vícedenních bojích muslimské provládní jednotky 9. 5. obsazují Srebrenici, kterou od 18. 4. drželi sympatizanti SDS. Srbské obyvatelstvo z města krátce předtím hromadně odešlo. Záboru města předcházely menší střety kolem většinově srbských osad Ćumavići a Gniona (6. 5.), následně pak 15. 5. u vsí Viogor, Osredak a Orahovica na západ od Srebrenice, které obklopovalo souvislé muslimské osídlení. 7. 5. muslimští ozbrojenci také napadli kamion na silnici Srebrenica-Skelani, následkem čehož zahynulo 7 lidí. 8. 5. muslimové u osady Zalazje zabíjejí Gorana Zekiće, významného člena SDS, bývalého poslance celostátního parlamentu, srebrenického soudce a de facto velitele srbských jednotek v kraji. Ve Srebrenici vzniká okresní štáb teritoriální obrany, jemuž od 20. 5. velí Naser Orić. Zdejší Muslimové usilují o vznik obranyschopné enklávy napříč několika okresy, která zahrne veškeré území s muslimskou většinou, a tu pak spojí s provládními oblastmi ve střední Bosně u městečka Kalesija.

Srbsko-muslimské střety kolem Srebrenice se vyznačují značnou brutalitou, která si na obou stranách vybírá mnoho obětí. Kromě Srebrenice vznikají další významná centra muslimského odporu: Glogova (velitel Ejub Golić), Cerska (Šemsudin Salihović) a Žepa (Avdo Palić). Z Tuzly 5. 8. na pomoc místním jednotkám v Konjević Polje přichází více než 400 dobře vyzbrojených vojáků 16. muslimské brigády pod vedením zkušeného Nurifa Rizvanoviće, který se v oblasti marně pokouší převzít kontrolu jako náčelník tzv. Drinské divize. Na podzim je ale zavražděn. Spekuluje se, že ho nechal zabít Naser Orić.

Válečná situace ve východní Bosně, Srebrenica a Cerska, duben–prosinec 1992

9. 5. Jednotky bosenských Srbů utočí na vesnici Glogova (1913 obyvatel, téměř 100 % Muslimů) v okresu Bratunac. Odhadem 65 jejích obyvatel zavraždí, stovky uvězní nebo donutí k útěku. SDS přitom několik dní před útokem místním odebrala veškeré zbraně.

10.–15. 5. V Bratunci pod vedením SDS a paravojenských jednotek ze Srbska probíhají etnické čistky, které mají za cíl vyhnat poslední muslimské obyvatelstvo z města a jeho okolí. V předchozích dnech Srbové prováděli násilné odzbrojovací a zastrašovací akce v muslimských obcích v bezprostřední blízkosti Bratunce, mj. ve vsi Hranča (2.–3. 5. zabiti 4 lidé, 9 se pohřešuje, 9. 5. přes 14 zabitých), Blječeva (6. 5. při minometné palbě zabito několik lidí vč. dvou Srbů – jejich smrt je účelově připisována Muslimům), Glogova (9. 5. asi 65 zabitých) a Suha (10. 5. přibližně 38 zabitých). Muslimové jsou vyzváni, aby se shromáždili na autobusovém nádraží a fotbalovém stadionu. Tuto výzvu uposlechlo asi 3000 lidí. Muži jsou oddělováni od žen a dětí, které jsou převáženy do Kalesije pod sarajevskou kontrolou, a drženi v zajetí. Během pěti dnů je dobrovolníci ze Srbska a místní Srbové mučí a zabíjejí, některá těla hází do řeky Driny. Předáci SDS proti teroru nakonec zasahují, dobrovolníky vypovídají z okresu a zbylých 400 vězňů odvážejí do Pale, kde jsou vyměněni za srbské zajatce. Počet zabitých Muslimů není možné zjistit, minimální odhad je 40, reálná čísla se pohybují kolem několika set.

Provládní jednotky v červnu a červenci napadají řadu většinově srbských vesnic v okresu Srebrenica a Bratunac. Jejich cílem je vytvořit kompaktní území s hájitelnými hranicemi a získat kořist v podobě kriticky chybějících potravin a dalšího materiálu. V rychlém sledu jsou organizovány útoky na vsi Ratkovići (21. 6., zhruba 18 mrtvých Srbů), Loznica (28. 6., asi 11 zabitých), Brežani (30. 6., odhadem 19 zabitých), Zagoni (5.–12. 7., přes 20 zabitých), Krnjići (5. 7., asi 16 zabitých), Zalazje (12. 7., přibližně 39 zabitých) a Magasići (20. a 25. 7., asi 12 zabitých). Přepady jsou organizovány i během následujících měsíců, Ježestica (8. 8.), Podravanje (24. 9.), Fakovići (5. 10.), Boljevići (5. 10.), Bjelovac (14. 12.) a Sikirić (14. 12.).

Koncem října bosenští Srbové ovládají 60–65 % Bosny a Hercegoviny. Ve Srebrenici je obklíčeno asi 50 000 lidí a v Žepě 16–20 000. 

1993

7. 1. Různé oddíly Armády RBaH (ABiH) na pravoslavné Vánoce napadly srbské vesnice Kravica, Ježestica a Šiljkovići v okresu Bratunac. Vojáky následovaly stovky muslimských civilistů hledajících potraviny a další kořist. Při ozbrojeném střetu zahynulo asi 46 Srbů, z toho 11 civilistů. Desítky domů byly vypáleny. Kravica byla významnou srbskou enklávou uprostřed oblasti, v níž Muslimové vytvářeli kompaktní provládní území. Kravicu nejpozději do poloviny května znovu ovládla Armáda Republiky Srbské.

16. 1. Armáda RBaH napadla vesnici Skelani a její okolí v okresu Srebrenica, přičemž zabila asi 48 místních Srbů.

Válečná situace ve východní Bosně, Srebrenica a široké okolí, leden 1993

Armáda Republiky Srbské (VRS) v lednu zahajuje mohutnou ofenzivu ve středním Podriní, která má rozbít spojené muslimské enklávy Cerska, Konjević Polje, Srebrenica a Žepa. Bojů se účastní bosenskosrbské jednotky z celé země, aktivně jim pomáhá Armáda Jugoslávie a dobrovolníci ze Srbska. VRS 2. 2. obsazuje vesnici Vojevica, 17. 2. Sase, 1. 3. Cersku a 15. 3. Kojević Polje. Na 15 000 vyhnaných Muslimů prchá do Srebrenice, která se odmítá vzdát.

24. 2. Generální tajemník NATO vydává prohlášení na podporu rozhodnutí USA shazovat z letounů humanitární pomoc do východní Bosny. 26. 2. Americký prezident Bill Clinton podepsal rozkaz, kterým umožnil americkým ozbrojeným silám (ve spolupráci s UNHCR a WFP) zahájit letecké shazování potravin a léků do muslimských enkláv po celé zemi. První letadla s nákladem odstartovala z Frankfurtu nad Mohanem 28. 2. Do listopadu bylo uskutečněno 1482 takových letů s 10 100 tunami potravin a 167 tunami zdravotnického materiálu. Materiál byl shazován na lokality Srebrenica, Žepa, Cerska, Konjevići, Goražde, Tuzla, Mostar, Maglaj a Tešanj.

11.–12. 3. 1993 Srebrenici navštívil velitel UNPROFOR v Bosně a Hercegovině francouzský generál Philippe Morillon. Předtím navštívil Srby čerstvě dobytou Cersku a Konjević Polje, které bylo soustavně odstřelováno srbskými jednotkami. Cynický Morillon v Cersce prohlásil, že se zde nepotvrdily zprávy o srbských krutostech. V Konjević Polje 10. 3. obránce na čele s Naserem Orićem vyzval, aby se s veškerým civilním obyvatelstvem raději přemístili do bezpečí v provládní Tuzle, ti to však rezolutně odmítli. Takový přesun mimo jiné negarantoval bezpečnost vojensky způsobilým mužům. Morillom 8. 3. vyjednával o přísunu humanitární pomoci se srbskými představiteli v Pale. Dohoda byla ujednána 11. 3. a obnášela vpuštění britského konvoje, který měl z Konjević Polje odvézt 75 raněných Muslimů, a volnou cestu pro konvoj s humanitární pomocí do Srebrenice. Britský konvoj po několikerém zadržování a snižování kapacity 11. 3. dorazil do Konjević Polje, kde ho obstoupili místní civilisté, kteří žádali příměří, intervenci OSN a humanitární pomoc. Shromážděný dav začali odstřelovat Srbové, jimž se podařilo ukrást i několik vozidel z kolony. Celá akce tak skončila fiaskem.

Humanitární konvoj po zdržovacích manévrech vstoupil do Srebrenice v noci z 11. na 12. 3. 1993 Morillom svůj náhled na situaci v Podriní zopakoval při návštěvě vedení Srebrenice. Neuvědomoval si však, že nepřímo podporuje etnické čisty, které zahájila Armáda Republiky Srbské. Na takové podmínky ani lokální, ani sarajevská vláda nechtěla přistoupit. Při odjezdu generála a jeho doprovod zadrželi zoufalí místní obyvatelé a ozbrojenci (zřejmě na popud sarajevské vlády), neboť se obávali, že Srbové oblast brzy obsadí a humanitární pomoc nadobro zablokují. Morillon se pod tlakem rozhodl, že setrvá s obklíčenými obyvateli, dokud Srbové nedovolí, aby do města dorazila humanitární pomoc. Zároveň prohlásil, že Srebrenica je od nyní pod ochranou OSN. Morillon vyjednával s generálem VRS Manojlem Milovanovićem (náčelník štábu Ratko Mladić s ním odmítal jednat), který mu předložil tři požadavky; ukončení ofenzivy ARBiH u sarajevského Ilijaše a Tuzly a odchod Morillona ze Srebrenice. Morillon nejprve odmítá odjet, ale nakonec ustupuje. 20. 3. odchází s konvojem 673 uprchlíků do Tuzly, v Bratunci je ale konvoj zastaven a prohledán, zda v něm nejsou muži. 24. 3. je pomocí vrtulníků ze Srebrenice evakuováno dalších 214 lidí, evakuační místo Srbové záměrně odstřelují. 26. 3. Morillon vyjednává v Bělehradě. 27. 3. do Srebrenice přijíždí humanitární konvoj s 18 vozidly. 28. 3. je Morillonu umožněn vstup do Srebrenice, boje v okolí podle jeho svědectví slábnou.

Válečná situace ve východní Bosně, Srebrenica a Žepa, březen–duben 1993

12. 4. Začíná operace Operation Deny Flight aliance NATO k vynucení bezletové zóny nad Bosnou a Hercegovinou. Akce je zaštítěna rezolucí OSN č. 816 a rozhodnutím Severoatlantické rady z 8. 4. Účastní se jí bojové a pozorovací letouny několika členských států a letadla sil včasné výstrahy NATO (NAEWE). 

Srbské jednotky ostřelují Srebrenici, jelikož chtějí místní představitele donutit ke kapitulaci. Jejich hlavním cílem je hřiště zdejší školy. Při minometném útoku je zabito 62 a zraněno 152 lidí, mezi nimi hlavně děti.

17.–18. 4. V Sarajevu probíhají jednání velitele ARBiH a VRS Sefera Haliloviće a Ratka Mladiće o situaci ve Srebrenici. Srbové se na poslední chvíli snaží dokončit plán ofenzivy, ale srebreničtí obránci je i navzdory vysokým ztrátám odrážejí. Halilović, Mladić a generál UNPROFOR Wahlgreen nakonec podepisují příměří. Rada bezpečnosti OSN přitom již 16. 4. schválila rezolucí č. 819, která vyhlašovala bezpečnou zónu Srebrenica. Srbská strana na to ale nebrala žádný ohled.

V březnu a dubnu obleženou Srebrenici s pomocí konvojů OSN opustilo 8–9000 žen a dětí. Dalším přesunům obyvatelstva zabránila sarajevská vláda, která tím chtěla zamezit etnickému čištění.

6. 5. Rada bezpečnosti OSN přijala rezoluci č. 824, kterou byly enklávy Sarajevo, Tuzla, Žepa, Goražde, Bihać a Srebrenica vyhlášeny bezpečnými zónami pod ochranou OSN.

1995 

Koncem června se znovu ocitly pod palbou bosenskohercegovských Srbů východobosenské enklávy Srebrenica, Žepa a Goražde.

11. 7. Bosenskohercegovští Srbové dobyli bosňáckou enklávu Srebrenici, kterou obléhali od léta 1992. Padla tím první z šesti tzv. bezpečných zón, které měly být chráněny silami OSN. Ve Srebrenici působilo asi 400 nizozemských vojáků mise UNPROFOR. Z města bylo autobusy a kamiony nuceně evakuováno na 23 000 žen a dětí k bojovým liniím u středobosenského Kladnje. Muži a chlapci v počtu 10–12 000 se pokusili z obležení probít směrem do Tuzly, ale odhadem 6–7000 jich bylo zadrženo a následně popraveno. Dalších několik set (900–1200) jich bylo odděleno od žen a dětí při evakuaci a posléze zavražděno. Odhadem 650 mužům se podařilo uprchnout do sousední enklávy Žepa. Obsazením Srebrenice padly poslední zbytky respektu, který Bosňáci k jednotkám OSN prozatím ještě měli.

Po dobytí Srebrenice mezi západními politickými a vojenskými činiteli znovu propukla diskuze, zda má mise OSN pokračovat, či zda by nebylo lepší odtud vojáky UNPROFOR stáhnout. Nový francouzský prezident Jacques Chirac chtěl upozornit na svou osobu a vyzval západní spojence k ozbrojené akci v Bosně a Hercegovině, posílení ochrany enkláv a proražení blokády Sarajeva. Rusko se k jeho iniciativě stavělo odmítavě.

14. 7. Jednotky bosenskohercegovských Srbů zaútočily na další bosňáckou enklávu Žepu. Tu chránilo jen asi 1200 místních ozbrojenců a 79 vojáků UNPROFOR z Ukrajiny. Enkláva definitivně padla do srbských rukou koncem měsíce. Dne 24. července byla obsazena klíčová obranná kóta Brezova ravan. Mezi 25. a 27. červencem proběhla vynucená evakuace obyvatelstva, odhadem 4–5000 civilistů a raněných. Vojenský velitel enklávy Avdo Palić a jeho dva zástupci 27. července odcházejí vyjednat svobodu pro místní muže, dokonce bez vědomí sarajevské vlády podepisují kapitulaci, od toho dne jsou ale nezvěstní. Předpokládá se, že Avdo Palić byl zabit 5. září. Jeho kosterní pozůstatky byly vyjmuty z masového hrobu poblíž Rogatice v roce 2001, identifikace těla se nicméně zdařila až roku 2009. Po evakuaci byly veškeré domy v enklávě vykradeny, stejně jako ve Srebrenici, a následně zapáleny. Bojeschopní muži se nakonec pokusili o unik z obklíčení, část jich směřovala do enklávy Goražde (uspělo 14), část do středobosenského Kladnje (uspělo 163) a část nelezla záchranu v nedalekém Srbsku (těchto asi 800 mužů bylo okamžitě internováno). Někteří obránci se schovávali v nedalekých lesích až do konce války.

Válečná situace ve východní Bosně, Srebrenica a Žepa, červenec 1995

Karadžić vyzval vojáky Armády RBaH, aby opustili také enklávu Goražde. Bosňákům navrhoval výměnu Goražde za část Sarajeva. Zároveň požadoval pro Republiku Srbskou nejméně 56 % bosenskohercegovského území, přiznání práva pro bosenskohercegovské Srby na vlastní stát, neboť „Bosna” již podle jeho názoru přestala existovat, a rozdělení Sarajeva na dvě sousední hlavní města – jedno pro Srby a druhé pro Bosňáky.

4. 8. Bosenskohercegovský premiér Haris Silajdžić podal demisi. Izetbegović tuto demisi přijal. Silajdžićovi byla kladena za vinu nedostatečná ochrana enkláv Srebrenice a Žepy. Po několika dnech politických tahanic Silajdžić na základě četných žádostí svých sympatizantů, zvláště z Tuzly, a především v důsledku diplomatické intervence USA, které se za něj postavily, 10. 8. svou rezignaci stáhl.

* * *

Primární zdroje a literatura:
Válečné mapy: Library of Congress. Gov. Deposit. Geography and Map Division. 2002.

* Deníky a memoáry
FINK, Sheri. War Hospital: a True Story of Surgery and Survival. New York 2003.
HUSEINOVIĆ, Avdo, ORIĆ, Naser. Naser: od Gazimestana do Haga i nazad. Sarajevo 2013.

IBIŠEVIĆ, Besim. Srebrenica (1987–1992). Amsterdam 1999.
MAŠIĆ, Nijaz. Istina o Bratuncu: agresija, genocid i oslobodilačka borba 1992–1995. Tuzla 1996.
MAŠIĆ, Nijaz. Srebrenica: agresija, otpor, izdaja, genocid. Srebrenica 1999.
MUSTAFIĆ, Ibran. Planirani haos. Sarajevo 2008.
NUHANOVIĆ, Hasan. Pod zastavom UN-a: (međunarodna zajednica i zločin u Srebrenici). Sarajevo 2005.
NUHANOVIĆ, Hasan. Under the UN Flag: the International Community and the Srebrenica Fenocide. Sarajevo 2007.
ORIĆ, Naser. Srebrenica svjedoči i optužuje. Srebrenica 1995.
PONTUS, Thierry. J'étais médecin dans Srebrenica assiégée: au prélude du grand massacre. Paris 2005.
SALIHOVIĆ, Hamed. Srebrenica 1993.–1995.: ratni dnevnik rahmetli Hameda Salihovića Sade. Sarajevo 2009.

* Odborné a publicistické publikace
BISERKO, Sonja a kol. Srebrenica: od poricanja do priznanja. Beograd 2005.
BISERKO, Sonja a kol. Srebrenica: sjećanje za budućnost. Sarajevo 2005.
ČEKIĆ, Smail a kol. Masovne grobnice u BiH: sigurna zona Ujedinjenih nacija – Srebrenica. Sarajevo 2010.
ČEKIĆ, Smail a kol. Genocid u Srebrenici, "sigurnoj zoni" Ujedinjenih nacija, jula 1995. Sarajevo 2000.
HONIG, Jan Willem, BOTH, Norbert. Srebrenica: A Record of a War Crime. London 1996.
LEONE, Luca. Srebrenica: i giorni della vergogna. Roma 2005.
MATTON, Sylvie. Srebrenica: un génocide annoncé. Paris 2005.
ROHDE, David. Endgame: the Betrayal and Fall of Srebrenica... New York 1997.
ROHDE, David. A Safe Area: Srebrenica – Europe's Worst Massacre Since the Holocaust. London 1997.

* Rozsudky a jiné dokumenty

International Criminal Tribunal for the Former Yugoslavia. Istraga o Srebrenici: rezime sudsko-medicinskog dokaznog materijala – stratišta i masovne grobnice / Međunarodni krivični sud Ujedinjenih nacija za bivšu Jugoslaviju. Hag 2000.

International Criminal Tribunal for the Former Yugoslavia. Presude: Srebrenica. Beograd 2005.

- Blagojević & Jokić (IT-02-60) Vidoje Blagojević sentenced to 15 years' imprisonment, Dragan Jokić sentenced to 9 years' imprisonment on 9 May 2007.
- Erdemović (IT-96-22) "Pilica Farm" Sentenced to 5 years' imprisonment on 5 March 1998.
- Karadžić (IT-95-5/18) Trial judgement expected December 2015. Trial completed 7 October 2014.
- Krstić (IT-98-33) "Srebrenica-Drina Corps" Sentenced to 35 years' imprisonment on 19 April 2004.
- Mladić (IT-09-92) Trial judgement expected November 2017. Prosecution case concluded 26 February 2014. Defence case began 19 May 2014.
- Nikolić, Momir (IT-02-60/1) "Srebrenica" Sentenced to 20 years’ imprisonment on 8 March 2006.
- Obrenović (IT-02-60/2) "Srebrenica" Sentenced to 17 years’ imprisonment on 10 December 2003.
- Orić (IT-03-68) Naser Orić acquitted on 3 July 2008.
- Perišić (IT-04-81) Momčilo Perišić acquitted on 28 February 2013.

- Popović et al. (IT-05-88) "Srebrenica" Vujadin Popović and Ljubiša Beara sentenced to life imprisonment on 30 January 2015. Drago Nikolić sentenced to 35 years' imprisonment on 30 January 2015. Radivoje Miletić sentenced to 18 years' imprisonment on 30 January 2015. Vinko Pandurević sentenced to 13 years' imprisonment on 30 January 2015. Ljubomir Borovčanin sentenced to 17 years on 10 June 2010, trial judgement not subject to appeal. Milan Gvero sentenced to 5 years' imprisonment on 10 June 2010, trial verdict determined as final by Appeals Chamber on 7 March 2013 following the accused death.

- Tolimir (IT-05-88/2) "Srebrenica" Zdravko Tolimir sentenced to life imprisonment on 8 April 2015.

Jugoslávská diaspora

Vyjma Irska žádnou jinou evropskou zemi tolik nepoznamenal masový exodus obyvatelstva jako někdejší socialistickou Jugoslávii a její nástupnické státy. Od podepsání dohody o svobodném pohybu pracovních sil se Spolkovou republikou Německo roku 1968 zemi začaly opouštět statisíce lidí, v první vlně dominantně práceschopní muži.

Podle interních informací svazové vlády v druhé polovině roku 1969 v západní Evropě pracovalo, legálně i nelegálně, asi 500 000 Jugoslávců, toho 300 000 v SRN, 70 000 ve Francii, 50–55 000 v Rakousku, přes 20 000 ve Švédsku, 20 000 ve Švýcarsku, 9000 v Belgii, 4000 v Nizozemsku a přes 3500 v Dánsku. Tento počet plynule narůstal, až před ropnou krizí roku 1973 dosáhl svého maxima. Krátkodobý propad opět směřoval k dalšímu maximu před druhou ropnou krizí roku 1979. Po čase znovu nabral vzestupnou trajektorii, která nepřerušeně trvá dodnes.

SFRJ neotevřela své hranice bezúčelně, deklarativně socialistický režim nebyl schopen uspokojit společenskou poptávku po práci a před možnými sociálními turbulencemi dal přednost vývozu přebytečné pracovní síly za hranice. Gastarbeiteři ostatně do své vlasti posílali nemalé finanční prostředky v cizích měnách, což v době ztíženého mezinárodního obchodu jugoslávskému vedení nebylo ke škodě.

Mnozí vystěhovalci se v zahraničí usadili natrvalo a po získání místního občanství veškeré formální vazby se svou vlastí zpřetrhali. Soudobé, veskrze hrubé odhady uvádějí kolem 10 milionů lidí, kteří mají kořeny v jedné z postjugoslávských zemí a trvale pobývají v zahraničí. Má se za to, že každý třetí občan Bosny a Hercegoviny, Chorvatska, Makedonie a Srbska se dnes zdržuje mimo svou rodnou zemi.

Obrazová příloha níže ukazuje počty občanů šesti někdejších jugoslávských republik v zahraničí podle údajů, které uvádějí jednotlivé národní statistické úřady zemí světa. Je třeba brát na vědomí, že tato čísla nejsou zcela přesná a mohou významně kolísat.

Na prostoru bývalé Jugoslávie v současné době žije asi 22 mil. lidí; roku 2002 v Makedonii 2 mil., roku 2011 v Srbsku 7,2 mil., Chorvatsku 4,3 mil., Černé Hoře 620 tis., Kosovu 1,7 mil. (bez severních okresů) a ve Slovinsku 2,1 mil. a roku 2013 v Bosně a Hercegovině 3,8 mil.

Bosna a Hercegovina

Ze země odchází aktivní obyvatelstvo nejméně poslední dvě staletí. Nynější masový trend byl zahájen v druhé polovině 60. let 20. století a vyvrcholil během války v letech 1992–1995. Ministerstvo občanských záležitostí k roku 2013 eviduje až 1,5 milionu obyvatel žijících v zahraničí.

Černá Hora

Nejmenší republika někdejší Jugoslávie nevykazuje příliš početnou zahraniční komunitu. Dostupná čísla ale nereflektují po stovky let trvající odchod Černohorců do Srbska a Bosny a Hercegoviny.

Chorvatsko

Jadranská republika se s vystěhovalectvím potýká již od dob Rakouska-Uherska. Skutečně širokých rozměrů migrace nabírá koncem druhé světové války, kdy lidé prchají před odplatou komunistického režimu, a následně po otevření hranic v 60. letech 20. století a během války v letech 1991–1995.

Kosovo

Nejmladší nástupnický stát bývalé Jugoslávie od druhé světové války trpí politickou nestabilitou a přelidněním, které místní obyvatele vede k odchodu do zahraničí. Obřích rozměrů tento proces nabral během války v letech 1998–1999. V posledních letech opět zesiluje.

Makedonie

Ministerstvo zahraničí Makedonie odhaduje, že v zahraničí pobývá až 900 000 jejích občanů. Důvody k odchodu jsou výhradně sociální, ale jistou roli zde může hrát i latentní makedonsko-albánské napětí.

Slovinsko

Alpská republika v procentuálním srovnání vykazuje nejmenší podíl obyvatelstva trvale či přechodně žijícího v zahraničí. Nejčastěji se vyskytují v německy hovořících zemích, kam je přivedla vidina lepšího profesního uplatnění.

Srbsko

Kdysi největší jugoslávská republika v počtu vystěhovalých občanů nemá konkurenci. Exodus obyvatelstva zesílil koncem druhé světové války, v 60. letech nabral na síle a nakonec v 90. letech za mimořádně špatné hospodářské situace vygradoval do gigantických rozměrů. Odchod v posledních dekádách se dotýká zejména mladé vzdělané populace. Hrubý odhad uvádí až 3,5 mil. vystěhovalých srbských občanů.

Arabové postaví horské středisko u Sarajeva

Předseda okresu Trnovo Ibro Berilo dnes podepsal protokol o spolupráci se společností Buroj Property Development ze Spojených arabských emirátů. Arabský investor zvažuje nedaleko Sarajeva vystavět turistické středisko Buroj Ozon s několika tisíci bytovými jednotkami, hotelem, obchodním centrem a související dopravní a občanskou obslužností. Celková hodnota investice by se vyšplhala na 4,5 miliard marek neboli 64 miliard korun.

Okres Trnovo se nachází 30 kilometrů jižně od Sarajeva. V jeho katastru se nacházejí pohoří Igman, Bjelašnica, Treskavica a Jahorina. Před nedávnou válkou se rozkládal na ploše 451 kilometrů čtverečních, po podpisu Daytonských mírových dohod roku 1995 byl rozdělen na dvě části – větší připadla Federaci Bosny a Hercegoviny a obývá ji zhruba 2500 lidí. 

Buroj Ozon je v pořadí druhým plánovaným arabským stavebním projektem tohoto rozsahu. Již dříve kuvajtská společnost ohlásila výstavbu střediska Sarajevo Resort v okresu Hadžići v hodnotě 400 milionů marek čili 28 miliard korun. Bosna a Hercegovina je v posledních letech oblíbenou turistickou destinací bohatých návštěvníků z Perského zálivu. Arabové oceňují především náboženskou a kulturní blízkost místního bosňáckého obyvatelstva a neobyčejnou přírodní scenérii střední Bosny.

Rusko hrozí kvůli vývozu zbraní na Ukrajinu

Rusko údajně všem bosenskohercegovským institucím odpovědným za kontrolu vývozu zbraní poslalo dopis, v němž upozorňuje na neblahé důsledky, pokud schválí prodej zbraní na Ukrajinou. Moskva uvádí, že pokud její západní soused získá objednanou vojenskou techniku, Bosna a Hercegovina letos zůstane bez dodávek zemního plynu a navíc bude muset okamžitě splatit dluh za odběr této suroviny ve výši 102 milionů marek (1,45 mld. Kč), který má vůči ruskému dodavateli. Bosenskohercegovský velvyslanec v Rusku Ivan Barbić mimoto obdržel úřední list, ve kterém Moskva hrozí dodatečným zvýšením cen zemního plynu.

V reakci na to bosenskohercegovské úřady odmítly vydat povolení pro vývoz zbraní na Ukrajinu společnosti Unis Group v celkové hodnotě 10 milionů marek (142 mil. Kč). Unis Group okamžitě zareagovala podáním žaloby na všechny dotčené orgány státní správy, jelikož i přes dřívější ujištění a přísliby kladného vyřízení její žádost byla bez vysvětlení zamítnuta. Konečné rozhodnutí zřejmě vydá až tříčlenné předsednictvo (prezídium), do jehož kompetence mimo jiné spadá i zahraniční politika.

Bosna a Hercegovina je od ukončení válečného konfliktu roku 1995 rozdělena na tři samosprávné celky, přičemž Republika Srbská zastává postoje výrazně proruské, Federace Bosny a Hercegoviny proevropské nebo proamerické a Distrikt Brčko se k mezinárodní politice nevyjadřuje. Činnost celostátních orgánů je ze zákona přímo závislá na konsensu prvních dvou entit; a pokud se tyto v některých otázkách neshodnou, úřadům nezbývá než se zdržet jakékoli jednostranné aktivity.

Lidské ztráty Srbska a Černé Hory ve válečných letech 1991–1995 a 1998–1999

Válka ve Slovinsku, v Chorvatsku a Bosně a Hercegovině

Na základě analýz během válečného konfliktu ve třech jugoslávských republikách v letech 1991–1995 zahynulo nebo je nezvěstných 1930 občanů Svazové republiky Jugoslávie, resp. Srbska a Černé Hory. Výzkum byl proveden v období od 1. ledna 2009 do 31. srpna 2012.

Válka v Chorvatsku
Podle odhadů v Chorvatsku během války v letech 1991–1995 zahynulo 21–23 000 osob, z toho 14–16 000 chorvatských civilistů a vojáků a kolem 7 000 Srbů, civilistů, příslušníků Armády Republiky Srbské krajiny a Jugoslávské lidové armády (původem z Chorvatska). Výzkum byl uzavřen k 31. srpnu 2012.

Válka v Kosovu

V období od 1. ledna 1998 do konce roku 2000 na území Kosova bylo evidováno 13 526 zemřelých nebo pohřešovaných, z toho je 76 % Albánců a 21 % Srbů. Výzkum byl dokončen k 28. únoru 2013.

Intervence NATO
Následkem leteckých útoků sil NATO v Srbsku (bez Kosova) a Černé Hoře zahynulo 275 lidí, z toho 180 civilistů, 90 příslušníků Armády Jugoslávie (Vojska Jugoslavije), 5 policistů a 26 příslušníků Osvobozenecké armády Kosova (UÇK). Vyjma tří čínských občanů se jednalo výhradně o státní příslušníky Svazové republiky Jugoslávie. V Kosovu při náletech přišlo o život 484 osob, z toho 267 civilistů (209 albánských a 58 nealbánských), 171 příslušníků Armády Jugoslávie, 20 policistů a 26 příslušníků UÇK (19 z 26 zabitých povstalců zemřelo při vzdušném útoku na Věznici Dubrava u městečka Istok.

Zdroj: Fond za humanitarno pravo. Dostupné z: http://www.hlc-rdc.org/

Lidské ztráty Chorvatska ve válečných letech 1991–1995

Tradiční pohled
Bojové operace v Chorvatsku se dotkly 54 % území republiky, na kterém žilo 36 % zdejší populace. Srbští separatisté ovládali území o rozloze 14 760 km² neboli 26 % státního území. Během válečného konfliktu zahynulo či se pohřešuje 13 583 osob a dalších 37 180 utrpělo zranění. V prosinci roku 1991 bylo evidováno 550 000 uprchlíků, přičemž dalších 150 000 lidí se nacházelo v zahraničí. Roku 1995, kdy se uprchlíci začali masově vracet do svých domovů, se počet lidí bez domova snížil na 386 264 a utečenců v zahraničí na 57 000.

Situace s navrátilými uprchlíky v letech 1995–2000 byla následující: bývalí uprchlíci (většinou Chorvaté) čítali 191 794 osob, z toho 70 679 v Chorvatském podunají a 121 115 v jiných regionech postižených válkou. Návrat převážně Srbů činil 79 163 osob, z toho 56 508 byli navrátilci ze Svazové republiky Jugoslávie (SRJ) a Bosny a Hercegoviny (BaH) a 22 655 navrátilci z Chorvatského podunají. Celkový počet navrátilců tak dosáhl 270 957 osob. Roku 2001 bylo dále evidováno:

- 28 840 vysídlených čeká na návrat domů na území Chorvatska;

- 13 684 občanů srbské národnosti v SRJ a BaH podalo žádost o návrat;

- 3481 vnitřně přesídlených osob v Chorvatském podunají, které čekají na návrat do jiného chorvatského regionu;

- 22 019 lidí (20 500 z BaH a 1500 ze SRJ) má stále status uprchlíka.

V Chorvatsku přebývalo také nejméně 120 000 občanů Bosny a Hercegoviny, kteří získali chorvatské občanství, a tudíž nebyli považováni za uprchlíky. K tomu je třeba připočítat 30 000 lidí ze SRJ (zřejmě Chorvatů z Vojvodiny), z nichž někteří měli po jistý čas status uprchlíka.

Zdroj: PERKOVIĆ, Marijan, PULJIZ, Vlado. Ratne štete, izdaci za branitelje, žrtve i stradalnike rata u Republici Hrvatskoj. Revija za socijalnu politiku. Zagreb, sv. 8, č. 2/2001, 235–238. ISSN 1845-6014 Dostupné z: http://www.rsp.hr/ojs2/index.php/rsp/article/viewFile/225/996 [16. 7. 2014]

Alternativní pohled

Dokumentačně informační centrum Vertias nicméně dostupné údaje zpochybňuje a tvrdí, že předložená čísla udávají pouze etnické Chorvaty, resp. provládní vojáky a civilisty, a nikoli už Srby. Podle jeho propočtů, kdy násilnou smrtí zemřelo asi 1,06 % Chorvatů, počet padlých a zabitých Srbů může dosahovat 6179 osob a s uvážením 446 neověřených případů dokonce 6625 lidí. Celkový počet obětí konfliktu v Chorvatsku teoreticky dosahuje 20 208 zemřelých a pohřešovaných, z čehož 67 % tvoří Chorvaté a 33 % Srbové. Přitom dle sčítání lidu z roku 1991 se k chorvatské národnosti hlásilo 78,1 % obyvatel, dalších 12,2 % se označilo za Srby a 2,2 % za Jugoslávce.

Zdroj: Dokumentaciono informacioni centar Veritas. Dostupné z: http://www.veritas.org.rs/NestalaLica/ukupne-ljudske-zrtve-na-podrucju-rh/

V Prijedoru pohřbeno 284 obětí války

V bosenskohercegovském okresu Prijedor se dnes uskutečnila pohřební ceremonie za 283 Bosňáků a jednoho Chorvata, kteří byli zavražděni v polovině roku 1992 bosenskosrbskými vojáky. Ostatky zabitých civilistů byly nalezeny v masových hrobech Tomašica a Jakarina Kosa. Tomašica byla objevena v říjnu roku 2013 a dosud se z ní podařilo exhumovat 275 kompletních a přinejmenším 120 nekompletních těl. Velkou část chybějících kosterních pozůstatků se podařilo najít již roku 2001 v sekundárním masovém hrobu Jakarina Kosa, který ukrýval 373 těl.

Karel Pařík, český architekt Sarajeva

Balkánský poloostrov dosud neměl architekta, který by svou prací změnil charakter celého jednoho města – tedy s výjimkou sem došlého Karla Paříka. Český rodák z obce Veliš u Jičína se narodil 4. července 1857. Ve Vídni dokončil Střední průmyslovou školu stavební (Baugewerbeschule) a v letech 1878–1882 studoval na tamní Akademii výtvarných umění (Akademie der Bildenden Künste), resp. na zvláštní architektonické škole, kterou vedl vídeňský architekt dánského původu Theophil von Hansen (1813–1891). Dalším významným učitelem a architektem, který mladého Paříka během studií ovlivnil, byl Fridrich Schmidt (1825–1891).

Sarajevská radnice byla po 22 letech nákladné rekonstrukce otevřena letos

Schmidt byl poradcem tehdejšího rakousko-uherského ministra financí a zároveň guvernéra Bosny a Hercegoviny Benjámina Kállaye (1839–1903), který se rozhodl v Sarajevu postavit novou správní budovu, a tak mu doporučil nadějného mladého architekta chorvatského původu Josipa Vancaše (1859–1932). Vancaš nabídku přijal a ke spolupráci přizval svého spolužáka Karla Paříka.

Dnes sarajevská Akademie výtvarných umění, původně evangelický kostel

Pařík s Vancašem do Sarajeva přijeli začátkem roku 1884 a hned se ujali práce na první budově Zemské vlády Bosny a Hercegoviny (1884–1887, dnes známé jako Zgrada Zemaljske vlade I). V témže roce započali s výstavbou městského katolického chrámu – Katedrály srdce Ježíšova (1884–1889 Katedrala Srca Isusova). Následujícího léta jim přibyla další zakázka, palác islámské nadace (1886 Vakufska palata). Roku 1886 je Paříkovi nabídnuto místo ve Stavebním odboru Zemské vlády, a tak se rozhodne trvale přesídlit na Balkán.

Dnes Národní divadlo v Sarajevu, původně víceúčelový Společenský dům

Pařík se od roku 1884 do své smrti autorsky podílel na vzniku přinejmenším 117 projektů, z nichž se prokazatelně realizovalo 95. Je autorem většiny městotvorných staveb v bosenskohercegovské metropoli; projektoval budovy škol různých konfesí a oborů (např. 1887–1888 Šerijatska sudačka škola a 1889–1890 Viša gimnazija), velkolepou sarajevskou radnici (1892–1894 Vijećnica, projekt upravil Alexander Wittek a dokončil Ćiril Iveković) a věznici (1892–1893), místní obdobu národního muzea (1909−1913 Zemaljski muzej) a budoucí národní divadlo (1898 Društveni dom), sídla rozličných úřadů, kasárna, nemocnice, hotely, banky, obytné komplexy a církevní stavby – kostely, mešity i synagogy. Po první světové válce zůstal v Sarajevu a pokračoval ve své práci, i když v menším rozsahu než dříve a často na odlehlých lokalitách. Od 20. let projektoval zejména kostely a církevní objekty, s nimiž mu pomáhal jeho syn Marijan. Většinu staveb vytvořil v některém z historizujících slohů. Uznávaný architekt zemřel 16. června 1942 v Sarajevu. Jeho neocenitelný přínos modernizaci a europeizaci Sarajeva byl však brzy zapomenut.

Zemské muzeum, po Athénách nejstarší účelová muzeální budova na Balkáně

Paříka znovu objevili až mladí bosenští nadšenci do architektury na počátku 90. let 20. století a opětovně po devastující válce Jiří Kuděla, v letech 2005–2009 český velvyslanec v Bosně a Hercegovině. Roku 2007 se v Sarajevu otevřela výstava věnovaná životu a dílu Karla Paříka, která následně putovala po mnohých bosenskohercegovských městech. Následujícího roku Sarajevo po architektovi pojmenovalo jedno menší náměstí v centru města. O agilním Čechovi vznikla rovněž kniha: Karel Pařík. Architekt evropského Sarajeva (2012), jejímiž autory jsou Jan Boněk, Branka Dimitrijevićová a Jiří Kuděla. Více informací o architektovi lze najít na stránce www.karloparzik.com

Dnes budova rektorátu a právnické fakulty v Sarajevu, původně justiční palác

V Bosně a Hercegovině našli uplatnění také další čeští architekti. Byl mezi nimi František Blažek (1863–1944), tvůrce Mostarského gymnázia, a Karel Pánek (1860–?). Osudu českých stavitelů se věnoval pořad České televize Šumná města.

Konečné vítězství podvedených střadatelů

Evropský soud pro lidská práva vynesl pravomocný rozsudek, na jehož základě Slovinsko a Srbsko musejí do jednoho roku odškodnit podvedené střadatele zkrachovalých bank. O dlouholetém sporu klientů, kteří přišli o úspory během rozpadu socialistické Jugoslávie, se věnuje starší článek z 13. 11. 2012. Slovinská Nová lublaňská banka připravila o peníze asi 300 000 střadatelů z Bosny a Hercegoviny a Chorvatska, jejichž vklady i s úroky dnes dosahují asi 400 milionů eur (11 mld. Kč). Srbské úřady evidují celkovou výši pohledávek klientů Invest banky i s úroky před jejím bankrotem roku 2003 na 87,6 milionů eur (2,4 mld. Kč).

Slovinsko na rozhodnutí soudu reagovalo podrážděně. Po nedělních parlamentních volbách se z tématu odškodnění střadatelů bezpochyby stane politické téma prvořadého významu a může mít vliv také na složení budoucí vládní koalice. Srbsko na rozsudek prozatím nijak nereagovalo.

Na pomoc Srbsku a Bosně 1,8 miliardy eur

V Bruselu se uskutečnila dárcovská konference, která si dala za cíl pomoci s následky květnových záplav v jihovýchodní Evropě. Bosna a Hercegovina vyčíslila své nejnutnější potřeby na 650 milionů eur a od dárců získala příslib na 809,2 milionů (22,2 mld. Kč). Srbsko k normalizaci postižených oblastí žádalo 830 milionů eur a získalo příslib na 995,2 milionů (27,3 mld. Kč). Očekávané finanční prostředky budou použity na sanaci terénu, opravy dopravní infrastruktury, protipovodňová opatření a subvencování postižených zemědělců a dalších soukromých podnikatelů.

Přehled dárců: Evropská banka pro obnovu a rozvoj dosud schválila půjčku 58 milionů eur Bosně a Hercegovině (BaH) a dále nabízí 100 milionů pro každou zemi. Evropská investiční banka uvedla, že pro BaH vyčlenila kredit 90 milionů eur a pro Srbsko 170 milionů. MMF ohlásil pomoc BaH ve výši 95 milionů eur, Světová banka půjčí Srbsku 200 milionů a stejně tolik BaH na podporu malých a středních podniků. Rada Evropy nabídla BaH kredit 69 milionů eur a Srbsku 32,5 milionů eur na podporu malých a středních podniků. Mezi donátory jsou mnohé země světa:

Albánie: 200 tis. eur pro obě země společně prostřednictvím grantů
Alžírsko: dosud 500 tis. pro BaH a stejně tolik pro Srbsko
Ázerbájdžán: dosud 1 mil. dolarů pro obě země, zvažuje další pomoc
Bulharsko: stovky tisíc eur, navíc 50 tis. eur pro BaH a stejně tolik pro Srbsko
Česko: 400 tis. eur na energetický sektor (společně s dalšími dary asi milion eur)
Dánsko: příští rok věnuje 7 mil. eur
Chorvatsko: i navzdory vlastním škodám věnuje 1,35 mil. eur BaH
Indonésie: 100 tis. pro BaH a stejně tolik pro Srbsko
Itálie: 2 mil. eur pro obě země společně
Japonsko: dosud 300 tis. eur, v případě zájmu navíc 5 mil. eur každé zemi
Kanada: dosud 800 tis. dolarů, dalších 400 tis. pro Save the Children
Maďarsko: navíc 1 mil. eur pro BaH a Srbsko
Makedonie: dosud 100 tis. eur pro tři země, stejně tolik pro různé organizace
Maroko: 200 tis. dolarů pro obě země společně
Norsko: odhadem 9 mil. pro obě země společně
Rakousko: dosud přes 4 mil. eur pro obě země dohromady
Rumunsko: dosud 200 tis. eur, navíc 100 tis. USD
Řecko: dosud 100 tis. eur pro BaH a 200 tis. pro Srbsko
Slovensko: dosud 260 tis. eur, navíc 400 tis. eur pro obě země společně
Slovinsko: dosud 3,6 mil. eur pro obě země společně
Spojené království: 2 mil. liber
Švédsko: 2 mil. eur pro obě země společně
Švýcarsko: navíc 11,8 mil. eur
Turecko: dosud 3 mil. USD pro BaH a 200 tis. dolarů pro Srbsko, navíc 2 mil. USD pro BaH a 1,3 mil. USD pro Srbsko
USA: 16,5 mil. dolarů

Republika Srbská a český pravopis

srbsky: Republika Srpska; v srbštině se i víceslovné názvy států píší velkými písmeny, zároveň je třeba uvážit evoluci názvu regionu ze Srpska Republika Bosna i Hercegovina (Srbská republika Bosna a Hercegovina). Adjektivum srpska se postupem času substantivizovalo na Srpska po vzoru Hrvatska (Chorvatsko), Češka (Česko) a Slovačka  (Slovensko). Nicméně v češtině nemohlo dojít k jeho nahrazení pojmem Srbsko, neboť ten je vyhrazen pro jiný stát. Zachovat původní tvar Srpska není vhodné vzhledem k hláskové změně (srb>srp), což uživatelům ztěžuje rozpoznat návaznost na srbské etnikum.

česky: Republika Srbská; Srbská se tedy vždy bude psát s velkým počátečním písmenem jako např. Sadská, Haná, Březová a Karviná. Stejným způsobem se pak bude i skloňovat: bez Srbské, k Srbské… Stávající české varianty Republika srbská nebo Srbská republika v Bosně a Hercegovině jsou nevyhovující.

Závěrem shrnujeme názvy dvou podobných subjektů:

Republika Srpska = Republika Srbská

Republika Srbija = Srbská republika s hlavní městem Bělehradem

V Potočarech pohřbeno 175 Bosňáků

V pietním areálu Potočari na předměstí Srebrenice bylo pohřbeno 175 Bosňáků, které po obsazení enklávy Srebrenice v červenci roku 1995 povraždila Armáda Republiky Srbské. Islámské pohřební ceremonie se zúčastnily stovky pozůstalých a několik tisíc návštěvníků z celé Bosny a Hercegoviny i okolních zemí. Společně s dnešními ostatky je v Potočarech uloženo 6241 obětí války, přičemž zhruba 50 osob zemřelo ještě před masovými popravami.

Stručné dějiny správy Bosny a Hercegoviny

1878–1918 Rakousko-Uhersko

Přejato osmanské správní členění ze 60. let 19. století, konkrétně ze Zákona o vilájetu Bosna (1865), který provincii rozdělil na 7 sandžaků (Bihaćki, Travnički, Banjalučki, Sarajevski, Hercegovački se sídlem v Mostaru, Zvornički se sídlem v Dolní Tuzle a Novopazarski se sídlem ve Sjenici). Novopazarský sandžak byl roku 1877 připojen ke Kosovskému vilájetu. Bosna a Hercegovina se v monarchii zhmotnila na erbu Uherského království, které na zemi vznášelo nárok s odkazem na středověké uspořádání Evropy.

zemlja (2 země, Bosna i Hercegovina; prakticky ale jedna); pod správou rakousko-uherského ministerstva financí (1880-),  v zemi působila zemaljska vlada (zemská vláda, 1880-), v jejímž čele stál zemaljski poglavar (zemský náčelník), v letech 1910–1915 zasedal rovněž Bosanski sabor (Bosenský sněm);

okrug (6 okruhů, Banjalučki, Bihaćki, Mostarski, Sarajevski, Travnički, Zvornički, který roku 1906 nahradil Tuzlanski); v čele okružni predstojnik;

kotar (52 okresů, zast. chotárů), gradski kotar; pod ním kotarska ispostava; v čele kotarski predstojnik;

općina / džemat (obec), gradska općina; v čele načelnik / glavar općine, gradski načelnik

Převzato z: PEJANOVIĆ, Mirko: Istorijsko oblikovanje regija... s. 68.

1918–1921 Království Srbů, Chorvatů a Slovinců

pokrajina Bosna i Hercegovina (oblast Bosna a Hercegovina); v čele Narodno vijeće Bosne i Hercegovine (Národní rada Bosny a Hercegoviny), na jehož iniciativu byla sestavena vlada. Obě instituce působily jen krátce roku 1918. Následně vznikla Zemaljska vlada za BiH (Zemská vláda pro BaH);

okrug (6 okruhů); v čele okružni načelnik;

kotar (okres, zast. chotár), pod ním kotarska ispostava, grad (města Banja Luka, Mostar, Sarajevo, Tuzla); v čele kotarski načelnik;

opština (obec); v čele načelnik opštine

1921–1929 Království Srbů, Chorvatů a Slovinců
uspořádání podle Vidovanské ústavy (1921)

oblast (6 oblastí v hranicích BaH, Bihaćka, Mostarska, Sarajevska, Travnička, Tuzlanska, Vrbaska); v čele veliki župan;

okrug (okruh), bez praktické funkce;
srez (okres, srez = chotár); v čele sreski načelnik;
opština (obec); v čele načelnik opštine

1929–1941 Království Jugoslávie

zavedena královská diktatura; hranice historických zemí zanikly, nové členění

uprava grada Beograda; v čele predsednik opštine;

banovina (9 bánovin, někdejší BaH si rozdělily 4 bánoviny – Drinska, Primorska, Vrbaska, Zetska); v čele ban;

srez (375 okresů, srez = chotár), grad (město); v čele sreski načelnik, gradski načelnik, od pol. 30. let presjednik gradske opštine;

opština; v čele opštinski načelnik

1941–1945 Nezávislý stát Chorvatsko
Zagreb; v čele načelnik grada;
velika župa (do července 1941 10 žup, pak 22 velkých žup); v čele veliki župan;

kotar (zprvu 142 okresů, zast. chotárů, po pádu Itálie více); v čele kotarski predstojnik;

općina (1006 obcí); v čele općinski načelnik

1945–1949 Federativní lidová republika Jugoslávie

Narodna Republika Bosna i Hercegovina (Lidová republika Bosna a Hercegovina); v čele predsjednik Vlade, predsjednik Skupštine;

okrug (7 okruhů, nově Dobojski); v čele okružni načelnik;
srez (77 okresů, srez = chotár); v čele sreski načelnik;
područja mjesnih narodnih odbora (1280);
Sarajevo (pod ním reoni);
(města Banja Luka, Bihać, Mostar, Travnik, Tuzla, Bijeljina, Brčko, Zenica)

1949–1952 Federativní lidová republika Jugoslávie

Narodna Republika Bosna i Hercegovina (Lidová republika Bosna a Hercegovina); v čele predsjednik vlade, predsjednik Skupštine;

oblast (4 oblasti, Banjalučka, Mostarska, Sarajevska, Tuzlanska);
srez (67 okresů, srez = chotár), grad (město); v čele sreski načelnik;
područja mjesnih narodnih odbora;
Sarajevo (pod ním reoni);
(města Banja Luka, Bihać, Mostar, Travnik, Tuzla, Bijeljina, Brčko, Zenica)

1952–1963 Federativní lidová republika Jugoslávie

Narodna Republika Bosna i Hercegovina (Lidová republika Bosna a Hercegovina); v čele předseda vlády (predsjednik vlade, od 1953 předseda výkonné rady (predsjednik Izvršnog vijeća), předseda parlamentu (predsjednik Skupštine);

srez (66 okresů, srez = chotár), grad (města Sarajevo, Banja Luka, Tuzla, Mostar, Zenica);

opština (obce zavedeny roku 1955 v počtu 418, z toho bylo 53 městských); v čele načelnik opštine

 

Převzato z: PEJANOVIĆ, Mirko: Istorijsko oblikovanje regija... s. 70.

1963–1965 Socialistická federativní republika Jugoslávie

Socijalistička Republika Bosna i Hercegovina (Socialistická republika Bosna a Hercegovina); v čele předseda výkonné rady (predsjednik Izvršnog vijeća), předseda parlamentu (predsjednik Skupštine);

srez (15 okresů, srez = chotár, Bihać, Livno, Banja Luka, Prijedor, Travnik, Sarajevo, Zenica, Doboj, Mostar, Trebinje, Brčko, Tuzla, Zvornik, Jajce, Goražde), zanedlouho zrušeny 2 srezy (Trebinje, Zvornik); v čele sreski načelnik;

opština (obec); v čele načelnik opštine

1965–1992 Socialistická federativní republika Jugoslávie

Socijalistička Republika Bosna i Hercegovina (Socialistická republika Bosna a Hercegovina); v čele předseda výkonné rady (predsjednik Izvršnog vijeća), od 1990 jako předseda vlády (predsjednik Vlade), předseda parlamentu (predsjednik Skupštine), od 1974 přibylo také předsednictvo / prezidium (Predsjedništvo);

opština (106 obcí, od roku 1978 pak 109); v čele načelnik opštine

PEJANOVIĆ, Mirko: Istorijsko oblikovanje regija... s. 71.

1992–1996 Republika Bosna a Hercegovina

Republika Bosna i Hercegovina (Republika Bosny a Hercegovina); vedle toho působila Srbská republika v Bosně a Hercegovině (Srpska Republika Bosna i Hercegovina, 9. 1. 1992), následně Republika Srbská (Republika Srpska, 12. 8. 1992), Chorvatská republika Herceg-Bosna (Hrvatska Republika Herceg-Bosna, 28. 8. 1993), Autonomní oblast Západní Bosna (Autonomna pokrajina Zapadna Bosna, 27. 9. 1993), nato Republika Západní Bosna (Republika Zapadna Bosna, 26. 7. 1995), Federace Bosny a Hercegoviny (Federacija Bosne i Hercegovine, 18. 3. 1994); po Daytonské mírové dohodě zůstala jen Republika Srbská a Federace Bosny a Hercegoviny;

opština / općina (obec)

od 1996 Bosna a Hercegovina

država Bosna i Hercegovina (stát Bosna a Hercegovina); v čele předseda rady ministrů (predsjednik Vijeća ministara / Savjeta ministara), předseda parlamentu (predsjednik Parlamentarne skupštine, předsednictvo / prezidium (Predsjedništvo);

entitet (2 entity, Federacija Bosne i Hercegovine, Republika Srpska); v čele premijer, predsjednik;

kanton (10 kantonů / chorvatsky žup ve FBiH), regija (5 regionů v RS), distrikt (Distrikt Brčko); v čele premijer kantona/županije, gradonačelnik distrikta;

općina ve FBiH / opština v RS (obec), grad (město); v čele načelnik općine / opštine, gradonačelnik

* * *

Zdroje:

Historijski arhiv Sarajevo. Dostupné z: www.arhivsa.ba/index.php?option=com_content&view=article&id=84:uprava&catid=34:fonds [10.7.2014]

HADŽIĆ, Senahid: Administrativno-teritorijalni okvir Gračaničkog sreza 1945. godine. Gračanički glasnik. Gračanica, Monos, č. 18/2004, s. 91–93. Dostupné z: www.gracanickiglasnik.ba/wp-content/uploads/2013/01/Pages-from-gg18-17.pdf [10.7.2014]

IBRAHIMAGIĆ, Omer. Optimalna organizacija teritorije i vlasti Bosne i Hercegovine. Gračanički glasnik. Gračanica, Monos, č. 17/2004, s. 2–11. Dostupné z:
www.gracanickiglasnik.ba/wp-content/uploads/2013/01/Pages-from-gg17.pdf [10.7.2014]

PEJANOVIĆ, Mirko. Istorijsko oblikovanje regija i mogućnosti uspostave regionalne strukture Bosne i Hercegovine u postdejtonskom periodu. Sarajevski žurnal za društvena pitanja. Sarajevo, Fakultet političkih nauka, č. 2/2007, s. 65–89. Dostupné z: http://journal.fpn.unsa.ba/index.php/bjss/article/view/59/48 [10.7.2014]

VELAGIĆ, Adnan. Administrativno uređenje Hercegovine od 1945. do 1952. godine. Most. Mostar, č. 191/2005. Dostupné z: www.most.ba/102/082.aspx [10.7.2014]