V zemích bývalé Jugoslávie na přelomu tisíciletí žilo přinejmenším čtvrt milionů Romů. Mnozí z nich živořili na okraji společnosti, ve vesnických nebo městských ghettech, ale přece jen se našli i tací, kteří v nepřejícím prostředí uspěli. Romská stopa je obzvláště patrná v hudbě, k níž měli coby hmotně strádající vyděděnci neobyčejně blízko.
Bakija Bakić (Vranje, 1923–1989) byl slavný trumpetista.
Šaban Bajramović (Niš, 1936–2008) byl věhlasný zpěvák srbské a romské lidové hudby. Jeho skladba Đelem, Đelem se stala romskou hymnou.
Vida Pavlović (Futog, 1945–Bělehrad, 2005) byla úspěšná zpěvačka srbské a romské lidové hudby.
Usnija Redžepova (Skopje, 1946–Bělehrad, 2015) byla makedonsko-srbská zpěvačka a herečka romsko-tureckého původu z Makedonie.
Muharem Serbezovski (Skopje, 1950) je zpěvák, spisovatel a překladatel.
Šaban Šaulić (Šabac, 1951) je široce známý zpěvák, hudebník a producent tradiční i modernizované lidové hudby.
Zorica Brunclik (Smederevo, 1955) je populární zpěvačka tradiční i modernizované lidové hudby.
Ljubomir „Ljuba“ Aličić (Šabac, 1955) je proslavený zpěvák popové-folkové hudby.
Sinan „Siki“ Sakić (Loznica, 1956) je popový a folkový zpěvák.
Đorđe „Đole“ Đogani neboli Hamit Đogaj (Bělehrad, 1960) je zpěvák, hudebník, tanečník a choreograf.
Zlata Petrović (Bělehrad, 1962) je úspěšná zpěvačka.
Verica Šerifović (Kragujevac, 1963) je zpěvačka popové a folkové hudby.
Džej Ramadanovski (Bělehrad, 1964) je proslavený zpěvák.
Boban Marković (Vladičin Han, 1964) je hudebník, někdy označovaný za nejlepšího trumpetistu Balkánu.
Marija Šerifović (Kragujevac, 1984) je popová zpěvačka. Roku 2007 zvítězila v mezinárodní soutěži Eurovision Song Contest.
Nynější uprchlická krize ukazuje celou řadu nevšedních jevů. Třebaže jsou s nelegální migrací nejčastěji spojováni válkou stíhaní Syřané, Afghánci, Iráčané a Eritrejci, nezanedbatelnou část běženců v Evropské unii tvoří obyvatelé balkánských zemí, které EU považuje za bezpečné a ekonomicky poměrně stabilní.
V první polovině roku 2015 bylo v EU zaznamenáno 398 895 prvožadatelů o azyl, z toho 154 055 (39 %) odpadlo na Německo, hlavní cílovou destinaci běženců, 65 485 (16 %) na Maďarsko, první hraniční zemi schengenského prostoru na tzv. balkánské cestě. Mediálně zmiňovaná Itálie evidovala „pouze“ 30 145 (8 %) případů, Francie 29 460 (7 %), velmi žádané Švédsko pak 25 710 (6 %) a Spojené království 14 800 (4 %). Česko ve stejný čas přijalo žádost o azyl 635 (0,2 %!) osob.
V prvním kvartálu bylo přitom odevzdáno 185 695 žádostí. Dle zemí původu následují Kosovo 48 870 (26 %), Sýrie 29 095 (16 %), Afghánistán 12 910 (7 %), Albánie 8140 (4 %), Irák 7295 (4 %) a Srbsko 6335 (3 %). Z celkového počtu azylantů stěží uvěřitelných 67 665 (36 %) osob pocházelo ze západního Balkánu, sestupně po zemích Kosovo, Albánie, Srbsko, Makedonie 2165, Bosna a Hercegovina 1550 a Černá Hora 605.
Ve druhém kvartálu bylo předáno již 213 200 žádostí. Dle zemí původu následují Sýrie 43 995 (21 %), Afghánistán 26 995 (13 %), Albánie 17 665 (8 %), Irák 13 930 (6 %), Kosovo 10 045 (5 %) a Eritrea 9185 (4 %). Z úhrnného počtu 38 265 (18 %) osob pocházelo z Balkánu, sestupně po zemích Kosovo, Albánie, Srbsko 4825, Makedonie 2640, Bosna a Hercegovina 1635 a Černá Hora 1455.
Jen během první poloviny roku 2015 se z šestice balkánských států na cestu za štěstím do vyspělejší části Evropy vydalo 105 930 lidí, v posledních dvanácti po sobě následujících měsících pak ohromujících 164 650 (Kosovo 88 495, Albánie 33 825, Srbsko 23 730, Makedonie 8485, Bosna a Hercegovina 7400 a Černá Hora 2715), což je nejvíce od válek v 90. letech. Téměř každý pátý žadatel o azyl mezi červnem 2014 a 2015 pocházel ze západního Balkánu, přičemž šance na získání pobytu se pohybovala mezi 1 a 6 %.
Kumulativní souhrn žadatelů odráží podstatně dramatičtější situaci. Do konce června 2015 na území EU čekalo na vyřízení azylu přibližně 592 000 osob – zhruba tolik obyvatel má i Lucembursko –, z toho 305 800 (52 %) v Německu, 56 000 (9 %) ve Švédsku, 48 300 (8 %) v Itálii, 36 100 (6 %) ve Francii, 29 400 (5 %) ve Spojeném království a 29 200 (5 %) v Řecku. V loňském roce to přitom bylo 365 000 žádostí, což činí meziroční nárůst o 62 %.
Podrobnější statistika ukazuje, jak nestřežení vnějších hranic Evropské unie postupně vede k zesilování přistěhovalecké vlny. Na přelomu roku 2014 a 2015 desetitisíce migrantů z Kosova a Albánie, veskrze etničtí Albánci, před zraky mediálního světa prokázaly, že Maďarsko není schopno střežit vnější hranice EU a bezpečnostní složky pouštějí nově příchozí hlouběji do vnitrozemí. Na toto zjištění s malým zpožděním zareagovali uprchlíci v okolních zemích, konkrétně v Turecku, Libanonu, Libyi a Egyptě, kde pobývají váleční běženci ze Sýrie, Iráku a Eritreje. V poslední době se ale na strastiplnou cestu do Evropy častěji vydávají i lidé ze vzdálenějšího kruhu zemí (Afghánistánu, Pákistánu, Nigérie, Bangladéše aj.), kde převážejí ekonomické důvody nad těmi politickými.
Vyjma Irska žádnou jinou evropskou zemi tolik nepoznamenal masový exodus obyvatelstva jako někdejší socialistickou Jugoslávii a její nástupnické státy. Od podepsání dohody o svobodném pohybu pracovních sil se Spolkovou republikou Německo roku 1968 zemi začaly opouštět statisíce lidí, v první vlně dominantně práceschopní muži.
Podle interních informací svazové vlády v druhé polovině roku 1969 v západní Evropě pracovalo, legálně i nelegálně, asi 500 000 Jugoslávců, toho 300 000 v SRN, 70 000 ve Francii, 50–55 000 v Rakousku, přes 20 000 ve Švédsku, 20 000 ve Švýcarsku, 9000 v Belgii, 4000 v Nizozemsku a přes 3500 v Dánsku. Tento počet plynule narůstal, až před ropnou krizí roku 1973 dosáhl svého maxima. Krátkodobý propad opět směřoval k dalšímu maximu před druhou ropnou krizí roku 1979. Po čase znovu nabral vzestupnou trajektorii, která nepřerušeně trvá dodnes.
SFRJ neotevřela své hranice bezúčelně, deklarativně socialistický režim nebyl schopen uspokojit společenskou poptávku po práci a před možnými sociálními turbulencemi dal přednost vývozu přebytečné pracovní síly za hranice. Gastarbeiteři ostatně do své vlasti posílali nemalé finanční prostředky v cizích měnách, což v době ztíženého mezinárodního obchodu jugoslávskému vedení nebylo ke škodě.
Mnozí vystěhovalci se v zahraničí usadili natrvalo a po získání místního občanství veškeré formální vazby se svou vlastí zpřetrhali. Soudobé, veskrze hrubé odhady uvádějí kolem 10 milionů lidí, kteří mají kořeny v jedné z postjugoslávských zemí a trvale pobývají v zahraničí. Má se za to, že každý třetí občan Bosny a Hercegoviny, Chorvatska, Makedonie a Srbska se dnes zdržuje mimo svou rodnou zemi.
Obrazová příloha níže ukazuje počty občanů šesti někdejších jugoslávských republik v zahraničí podle údajů, které uvádějí jednotlivé národní statistické úřady zemí světa. Je třeba brát na vědomí, že tato čísla nejsou zcela přesná a mohou významně kolísat.
Na prostoru bývalé Jugoslávie v současné době žije asi 22 mil. lidí; roku 2002 v Makedonii 2 mil., roku 2011 v Srbsku 7,2 mil., Chorvatsku 4,3 mil., Černé Hoře 620 tis., Kosovu 1,7 mil. (bez severních okresů) a ve Slovinsku 2,1 mil. a roku 2013 v Bosně a Hercegovině 3,8 mil.
Bosna a Hercegovina
Ze země odchází aktivní obyvatelstvo nejméně poslední dvě staletí. Nynější masový trend byl zahájen v druhé polovině 60. let 20. století a vyvrcholil během války v letech 1992–1995. Ministerstvo občanských záležitostí k roku 2013 eviduje až 1,5 milionu obyvatel žijících v zahraničí.
Černá Hora
Nejmenší republika někdejší Jugoslávie nevykazuje příliš početnou zahraniční komunitu. Dostupná čísla ale nereflektují po stovky let trvající odchod Černohorců do Srbska a Bosny a Hercegoviny.
Chorvatsko
Jadranská republika se s vystěhovalectvím potýká již od dob Rakouska-Uherska. Skutečně širokých rozměrů migrace nabírá koncem druhé světové války, kdy lidé prchají před odplatou komunistického režimu, a následně po otevření hranic v 60. letech 20. století a během války v letech 1991–1995.
Kosovo
Nejmladší nástupnický stát bývalé Jugoslávie od druhé světové války trpí politickou nestabilitou a přelidněním, které místní obyvatele vede k odchodu do zahraničí. Obřích rozměrů tento proces nabral během války v letech 1998–1999. V posledních letech opět zesiluje.
Makedonie
Ministerstvo zahraničí Makedonie odhaduje, že v zahraničí pobývá až 900 000 jejích občanů. Důvody k odchodu jsou výhradně sociální, ale jistou roli zde může hrát i latentní makedonsko-albánské napětí.
Slovinsko
Alpská republika v procentuálním srovnání vykazuje nejmenší podíl obyvatelstva trvale či přechodně žijícího v zahraničí. Nejčastěji se vyskytují v německy hovořících zemích, kam je přivedla vidina lepšího profesního uplatnění.
Srbsko
Kdysi největší jugoslávská republika v počtu vystěhovalých občanů nemá konkurenci. Exodus obyvatelstva zesílil koncem druhé světové války, v 60. letech nabral na síle a nakonec v 90. letech za mimořádně špatné hospodářské situace vygradoval do gigantických rozměrů. Odchod v posledních dekádách se dotýká zejména mladé vzdělané populace. Hrubý odhad uvádí až 3,5 mil. vystěhovalých srbských občanů.
Na internetu je dostupná unikátní sbírku obrazů, fotografií, knih a filmových záběrů, kterou u příležitosti stého výročí od začátku první světové války (1914–1918) připravila virtuální knihovna Europeana. Ta přitom vznikla na popud Evropské komise v roce 2008 a do dnešní doby představila kolem 10 výjimečných děl z více než 2000 evropských institucí.
V archivu jsou k vidění kromě jiného autentické záběry ze dne atentátu na rakousko-uherského následníka trůnu a jeho převoz do Vídně, snímky z bojových operací, korespondence z fronty, dobové fotografie, plakáty a dokumenty osobního charakteru. Odkaz je zde.
Ve věku nedožitých devětaosmdesáti let zemřela Jovanka Brozová (1924–2013), někdejší manželka dlouholetého jugoslávského premiéra a prezidenta Josipa Broze.
Jovanka Budisavljevićová se narodila 7. prosince 1924 do chudé srbské rodiny v chorvatském regionu Lika. Do jejích dívčích let nečekaně vstoupila druhá světová válka. Po brzkém rozpadu královské Jugoslávie její rodný kraj připadl k fašistickému Nezávislému státu Chorvatsko, který se rozhodl zdejší pravoslavné Srby povraždit, vyhnat či pokatoličtit. Dospívající Jovanka se proto se zápalem přidala k partyzánům, mezi nimiž vynikla jako kurýrka. Později pracovala jako zdravotní sestra.
S Titem se poprvé setkala během neúspěšného německého výsadku na město Drvar, kde se ukrýval partyzánský generální štáb. Po smrti Brozovy milenky Davorjanky Paunovićové roku 1946 proniká do vůdcova nejbližšího okolí. Zlé jazyky tvrdí, že ji pro Tita osobně vybral jeho nejbližší spolupracovník Aleksandar Ranković. Ať už tomu bylo jakkoli, výsledkem nenadálého sblížení byla tajná svatba, která se uskutečnila v dubnu 1952. Broz zanedlouho oslavil šedesáté narozeniny a Jovance bylo necelých osmadvacet let.
První léta v roli první dámy působila spíše v pozadí, neúčastnila se ani zahraničních návštěv. Poté byla více aktivistická, projevovaly se u ní tendence mluvit do personálního obsazení prezidentské kanceláře a dokonce i velvyslanců. Pro své nekompromisní názory se dostávala do sporů s Brozovými čelnými spolustraníky, kteří jednak žárlili na její postavení, jednak bojovali o postavení po Titově možném skonu. V 70. letech rozpory v prezidentském páru dostoupily vrcholu, Tito roku 1975 opustil jejich bělehradskou rezidenci a přesídlil jinam. Jovanka se v roli první dámy naposledy objevila roku 1977, od té doby žila v nedobrovolné izolaci a pod státním dohledem.
Během Titovy těžké nemoci, jíž 4. května 1980 podlehl, manžela nesměla ani navštívit. Naposledy se s ním rozloučila na pohřební ceremonii. Tři měsíce od prezidentova skonu byla nuceně vystěhována z prezidentského sídla a přestěhována do jiné vily, kde žila v neútěšných podmínkách až do své smrti. Soudružka Jovanka poslední třetinu své životní pouti strávila v roli nedobrovolného disidenta, kterému jsou odpírána i základní lidská práva. Jedinou satisfakci za dlouholeté příkoří, kterou jí nová politická elita Srbska poskytne, je spočinutí vedle Titova sarkofágu v Domě květin nedaleko bývalé prezidentské rezidence.
Každá doba má své pomníky, své pověsti, své hrdiny a svá kultovní místa. Socialistická Jugoslávie na památných místech své historie stavěla mohutné giganty ze skla, oceli a betonu, z nichž mnohé je možné navštívit i dnes. Kdysi populární výletní místa dnes zejí prázdnotou a povětšinou zbloudilé výletníky jen tiše upomínají na staré časy, které do budoucnosti hleděly s nadějí a očekáváním.
Přehledné galerie jugoslávských památníků jsou dostupné zde, zde a zde.
Spojené státy americké hrají v současné police západního Balkánu dominantní roli, kterou neohrožuje ani Evropská unie, ani Ruská federace. Jestliže rozpad sovětského impéria znamenal postupný útlum americké diplomacie v poválečné Jugoslávii, v polovině 90. let se Američané do regionu vrátili a své postavení a význam upevnili jako nikdy předtím. Jedním z dokladů amerického vlivu jsou i četné zastupitelské úřady, které vznikly v posledních třinácti letech. Pro americká velvyslanectví na území bývalé Jugoslávie je přitom charakteristické:
– výstavba trvá neobvykle dlouho, stavby jsou strohé, ale zato mohutné, pevné a finančně náročné;
– nacházejí se na lukrativních adresách, nejlépe na viditelném a strategickém místě, přičemž v jejich okolí nezřídka bývají centra místní vlády;
– jsou největšími zastupitelskými úřady v zemi, čímž připomínají neokoloniální místodržitelské paláce.
Bělehrad, Bulevar Kneza Aleksandra Karađorđevića 92
Stavba rozsáhlého komplexu začala na jaře roku 2010 a skončila až letos. Její náklady se vyšplhaly na 149 milionů dolarů (asi 2,9 mld. Kč). Velvyslanectví na nové adrese začalo působit od dubna. Areál má rozlohu 41 841 metrů čtverečních. V budovách o ploše 13 900 metrů čtverečních bude pracovat odhadem 500 lidí. Americké velvyslanectví dříve sídlilo v centru města, v lukrativní ulici Kneza Miloša, v níž se nachází řada srbských ministerstev a vláda. Kvůli zhoršené bezpečnostní situaci v Bělehradě, např. roku 2008 se rozvášněný dav srbských nacionalistů po vyhlášení kosovské nezávislosti budovu pokusil zapálit, se začalo uvažovat o přemístění ambasády z exponované části města. Jako nejvhodnější místo se ukázala prestižní čtvrť Dedinje, hned vedle královského paláce rodiny Karađorđevićů, a to konkrétně jihovýchodní část zdejších kasáren. Areál USA koupily od srbské vlády za 15 milionů dolarů (asi 360 mil. Kč) roku 2005. Obecně se má za to, že cena ani zdaleka nereflektovala reálnou tržní hodnotu. Opuštěné sídlo v centru, které Američané získali jako dar roku 1951 od jugoslávských úřadů, je nyní k prodeji za cenu 11 milionů eur (asi 280 mil. Kč). Rozloha pozemku dosahuje 5686 metrů čtverečních a budov odhadem asi 17 000.
Podgorica, Džona Džeksona 2
Velvyslanectví nedaleko paláce prvního černohorského krále Nikoly bylo otevřeno roku 2006, krátce po vyhlášení nezávislosti. Ačkoli budova nepůsobí nijak velkolepě, v provinčně vyhlížející Podgorici je nepřehlédnutelná. Bližší podrobnosti o stavbě a jejích parametrech nejsou veřejně dostupné. V poslední době se kolem ambasády čile stavělo, a to na úkor zdejšího parku. Dá se předpokládat, že nakonec vznikne rozsáhlejší areál o ploše přes 20 000 metrů čtverečních.
Priština, Ahmet Krasniqi
V nejbližší době se začne s výstavbou nového velvyslanectví v těsném sousedství Prištinského zastupitelstva a vojenské základny KFOR a Bezpečnostních sil Kosova. Plocha pozemku se odhaduje na 43 000 metrů čtverečních. Američtí diplomaté nyní sídlí v menší provizorní budově, kterou otevřeli po vyhlášení kosovské nezávislosti roku 2008.
Sarajevo, Roberta C. Frasurea 1
Americké velvyslanectví bylo otevřeno v říjnu 2010 za přítomnosti ministryně zahraničí Hillary Clintonové. Jeho cena se vyšplhala na 120 milionů dolarů (2,3 mld. Kč) a nabízí plochu 11 000 metrů čtverečních. Pozemek Američané o rozloze 44 175 metrů čtverečních koupili roku 2005 od bosenskohercegovské Rady ministrů za 12,868 milionů marek (asi 190 mil. Kč). Proti odkupu protestovali sarajevští vysokoškoláci; v areálu bývalých kasáren Maršála Tita se od konce války počítalo s vybudováním univerzitního kampusu, který tímto přišel o čtvrtinu své zamýšlené plochy. Stavba velvyslanectví byla započata v březnu 2008. V jejím těsném sousedství se nachází bosenskohercegovská vláda a parlament.
Skopje, Samoilova 21
Velkolepý areál amerického velvyslanectví byl slavnostně otevřen v červenci 2009. Jeho celková rozloha dosahuje 44 491 metrů čtverečních, užitné plochy odhadem 13 000 metrů čtverečních pro 300 zaměstnanců. Spojené státy pozemek koupily roku 2004 za 2,5 milionu eur (asi 80 mil. Kč). Stavba byla zahájena o dva roky později. Celkové náklady se odhadují na 60–80 milionů dolarů (1,1–1,5 mld. Kč). Proti výstavbě se postavila celá řada Skopjanů, ti také zorganizovali petici, kterou podepsalo na 15 000 lidí. Komplex se nachází na protáhlé vyvýšenině uprostřed města, na jejímž druhém konci leží skopská dominanta, osmanská pevnost Kale. Hned naproti jsou rovněž bývalé kasárny Maršála Tita, dnes Ilinden.
Záhřeb, Thomasa Jeffersona 2
Velvyslanectví v Chorvatské metropoli bylo otevřeno v červnu 2003 za přítomnosti prezidenta Stjepana Mesiće. Unikátní je pro něj poloha, jelikož se nenachází na žádné lukrativní adrese, ale na jižním předměstí Buzin, zhruba 7 kilometrů od centra. Rozkládá se na ploše 35 149 metrů čtverečních a nabízí 7000 metrů čtverečních užitného prostoru. Jeho stavba trvala dva a půl roku a celkové náklady se vyšplhaly na 69 milionů dolarů (asi 1,9 mld. Kč).
Speciální modrý vlak pro Josipa Broze byl užíván v letech 1946–1980. Poprvé vyjel na dráhu v prosinci 1946 a naposledy 5. května 1980, kdy převezl rakev s Titovými ostatky z Lublaně do Bělehradu.
Odhaduje se, že Josip Broz s vlakem najel 600 tisíc kilometrů. Souprava se skládala ze šesti vagónů; jídelního vozu, salónního vozu, kuchyňského vozu, dvou spacích vozů a přepravního vozu pro 4 automobily. Celková kapacita vlaku byla 92 míst, resp. 90 spacích lůžek. Na palubě se za desetiletí provozu vystřídalo mnoho světových politiků a hvězd šoubyznysu.
Modrý vlak byl vrácen na koleje roku 2007, od roku 2009 jezdí na lince Bělehrad-Bar. Nynější souprava byla postavena roku 1959, následně roku 1972 prošla významnou rekonstrukcí. Při výzdobě interiéru bylo nezřídka použito dřevo, mj. i drahocenný mahagon. V nejstarších časech byla používána parní lokomotiva, od poloviny 50. let pouze dieselový pohon.
Brod Galeb
Původně italské plavidlo společnosti Regia Azienda Monopoli Banane (RAMB) bylo postaveno v letech 1937–1938 v janovských loděnicích. Nejprve neslo jméno RAMB II, po italské kapitulaci 1943 je zabavili Němci, kteří je překřtili na Kiebitz. To už se z obchodní lodi přeměnilo na minonosku. Kiebitz se podílel na zaminování severního Jadranu. Roku 1944 byl potopen při spojeneckém bombardování Rijeky. Roku 1947 byl vyzvednut ze dna, odtažen do Puly a zde přestavěn na výcvikovou armádní loď Galeb neboli Racek.
Plavidlo si poté vyhlédlo jugoslávské námořnictvo pro námořní cesty Josipa Broze a jeho doprovodu. V roce 1953 se s ním vydal na první zahraniční návštěvu od roztržky se Stalinem, a to do Spojeného království. Galeb prezident využil k 14 zahraničním cestám, při nichž navštívil 3 kontinenty, 18 zemí a 29 přístavů. Na palubě hostil mnohé osobnosti, mezi nimi politiky a umělce světového významu. Podle odhadů Galeb na těchto výpravách, které dohromady čítaly 549 dnů, najel 157 420 kilometrů. Na lodi se nacházela speciálně zařízená kajuta pro Josipa Broze a další pro první dámu Jovanku.
Na začátku chorvatské války za nezávislost Jugoslávská lidová armáda Galeb odvezla z domovské Puly do Boky Kotorské v Černé Hoře. Koncem 90. let loď koupil bohatý řecký kupec, který ji nechal odtáhnout na opravy do loděnice v Rijece. Pro nedostatek financí se práce zastavily a Galeb začal velmi rychle chátrat. Město Rijeka roku 2009 loď koupilo na veřejné dražbě za 150 tisíc dolarů. Prvotním cílem bylo vytvořit reprezentativní muzeum, veškeré plány ale prozatím zůstávají pouze na papíře. Technické parametry lodi nejsou nijak závratné, ale vzbuzují respekt; délka 117 m, šířka 15 m, výška 17 m, max. rychlost 17,6 uzlů (33 km za hod) a výtlak 5377 tun.
Automobily
Podle některých zdrojů Josipu Brozovi patřilo na 250 vozidel, z nichž některé získal od jugoslávských vysídlenců, jiné od zahraničních politiků a domácích firem. Ve skutečnosti většinu automobilů vlastnila Jugoslávská lidová armáda, parlament, vláda a kancelář prezidenta, Tito je měl pouze zapůjčené pro reprezentační účely. V tomto rozsáhlém vozovém parku se nacházelo mnoho světových unikátů a komfortních limuzín, jejichž pořizovací cena ještě dnes vyvolává údiv. Převážná část flotily se zachovala, automobily se ale nacházejí v několika postjugoslávských republikách. Nyní si pojďme představit nejčastěji využívaná vozidla. Stojí za připomenutí, že Josip Broz do roztržky se Stalinem využíval hlavně automobily zkonfiskované během války a krátce po ní, od roku 1948 z ideologických důvodů převážně stroje americké (např. firem Packard, Cadillac a Lincoln) a evropské (Rolls-Royce a Mercedes). Vzácnou výjimkou jsou dva opancéřované sovětské stroje ZIS 115 z roku 1954, speciálně vyvinuté pro Stalina, které mu osobně věnoval Nikita Chruščov.
Některé automobily jsou vystaveny v Muzeu dějin Jugoslávie v Bělehradě (http://mij.rs/) a v Technickém muzeu v Lublani (www.tms.si 15 vozidel, mj. Mercedes 540K, 1939, Packard, 1937, dva vozy ZIS, 1954, Horch 951A, Rolls Royce, 1952).
Cadillac Eldorado
Luxusní americké dvoudvéřové vozidlo se vyrábělo v letech 1953–2002. Titův Cadillac, který mu koupili kanadští vysídlenci, pochází z roku 1954. Dálka vozu je 5610 mm, šířka 2030 mm, objem motoru 5,3 l a výkon 240 hp. Ve své době stál neuvěřitelných 7750 dolarů. Od samého začátku byl využíván hlavně na souostroví Brioni, kde se nachází i dnes. Nedávno prošel renovací. Návštěvníci ostrova Veliki Brijun si jej mohou pronajmout. Od stejné firmy Tito užíval ještě Cadillac Series 62 z roku 1946 a Cadillac De Ville z roku 1976.
Rolls-Royce Phantom V
Pátá řada luxusního automobilu se vyráběla v letech 1959–1968. Čtyřdvéřový sedan černé barvy je dlouhý 6045 mm, široký 2007 mm, objem motoru 6,23 l.
Mercedes-Benz 600
Velmi populární řadu limuzín německé výroby z 60. a 70. let pořídily různé jugoslávské instituce k reprezentačním účelům, a to hlavně pro potřeby Josipa Broze. Do Jugoslávie bylo dovezeno zhruba 20 těchto strojů, a to ve čtyřdvéřovém (Pullman) a šestidvéřovém provedení a verzi se sklápěcí střechou landaulet. Vše v černé barvě. Dodnes 13 těchto vozů slouží pro potřeby vlády Srbska, několik kusů se nachází ve Slovinsku, Chorvatsku a Makedonii. Verze Pullman byla dlouhá 6240 mm, široká 1950 mm, max. rychlost 200 km/h, objem motoru 6,3 l a výkon 250 hp. Jeho cena v polovině 60. let se pohybovalo kolem 24 tisíc dolarů.
Josip Broz Tito (1892–1980) byl doma i ve světě známý tím, že rád holduje luxusu. Jeho záliba v přepychu se ovšem vyznačovala dobrým vkusem a přijatelnou měrou. Na rozdíl od mnoha autoritářů, s nimiž se přátelil, státní majetek si nepřivlastňoval, ale jen dlouhodobě propůjčoval. Svým potomkům neodkázal žádné bohatství ani výsady, které sám jako hlava státu po desetiletí užíval. V průběhu dlouhé vlády měl k dispozici mnoho reprezentativních objektů, většina z nich mu ale nikdy nepřirostla k srdci. Ostatně sám inicioval pouze výstavbu areálu na souostroví Brioni a na bělehradské adrese Užička 15, ostatní pro něj nechali upravit či postavit úslužní spolustraníci. Nyní si pojďme prohlédnout jugoslávské rezidence, v nichž Josip Broz strávil alespoň část svého života.
SRBSKO
Užička 15, Dedinje, Bělehrad
Dnes již legendární bělehradské sídlo Josipa Broze. Původní vilu na ploše 10 780 metrů čtverečních si nechal postavit srbský architekt Aleksandar Acović roku 1934, a to na nijak prestižní adrese Rumunská 15. Roku 1941 si komfortní rezidenci vyhlédl šéf německé civilní okupační zprávy Franz Neuhausen. V půli října 1944 objekt zabavili partyzáni a hned 23. října se do něj nastěhoval Josip Broz. Rumunská ulice byla přejmenována na Užickou, a to na počest první komunistické republiky, kterou vytvořili za německé nadvlády. K vile se brzy připojily i parcely Užička 11 a 13. Roku 1948 je rezidence stavebně upravena, následně v 60. letech prochází řadou zásadních proměn, které zcela mění charakter stavby i jejího okolí. V letech 1964–1970 tak vzniká zcela nový objekt, který je podstatně rozlehlejší než Acovićova vila.
Roku 1975 se prezidentský pár fakticky rozchází, Tito odchází do královského paláce Beli dvor, Jovanka zůstává ve vile. Úslužní komunisté nezahálí a pro Tita v roce 1979 staví druhou vilu o ploše asi 4000 metrů čtverečních, luxusní oválné sídlo Mír (Mir), resp. MIR – Maršálovu intimní rezidenci. Do ní se však nikdy nenastěhuje, poslední konec roku svého života tráví v Karađorđevu. První dáma je několik měsíců po Titově smrti donucena prezidentské sídlo opustit a přestěhovat se na Bulevar mira, dnes Bulevar kralja Aleksandra, kde bude žít dalších třiatřicet let v úplné izolaci.
Součástí areálu Užička 15 je také Muzeum 25. května (Muzej 25. maj), které Tito „dostal“ k sedmdesátým narozeninám 25. května 1962. Josip Broz se sice narodil začátkem května, ale budovatelům kultu osobnosti vyhovoval spíše konec měsíce, kdy bylo více teplo. 25. květen se jinak nazýval také dnem mládí. Muzeum má rozlohu 3480 metrů čtverečních. Součástí komplexu je i Staré muzeum (Stari muzej) o ploše 871 metrů čtverečních z let 1963–1964, kde jsou uloženy zahraniční dary pro prezidentský pár. Roku 1975 k němu přibývá i Dům květin (Kuća cveća) neboli zimní zahrada o rozloze 902 metrů čtverečních, v němž je uložený Brozův sarkofág. Během Titovy dlouhé samovlády vzniká rozsáhlá expozice, která čítá na 200 000 předmětů. Všechny zmíněné budovy se nacházejí na pozemku o ploše 11,9 hektaru. Krátce po Titově smrti se areál mění na Památník Josipa Broze Tita (1982–1996) a poté Muzeum dějin Jugoslávie. Obytná část dlouho zůstává prázdná. Roku 1997 se do ní po rekonstrukci stěhuje Slobodan Milošević s rodinou, který komplex rozděluje zdí na veřejnou a soukromou část.
Užička 15 byla silně poškozena při bombardování NATO v dubnu 1999 a od té doby je z ní ruina. Slobodan Milošević se přestěhoval do vedlejší nepoškozené vily Užička 11. Zároveň krátce před začátkem náletů požádal o vilu Užička 32, která mu byla za podivných okolností převedena za 9500 německých marek. Stát se nyní o vilu soudí. Užická ulice a čtvrť Dedinje měly v 90. letech jisté kouzlo i pro novou, nekomunistickou politickou elitu, která si zde kupovala či stavěla mondénní sídla. Například na čísle 23 vznikla rezidence prezidenta republiky, která se stala domovem Borise Tadiće i Tomislava Nikoliće.
Beli dvor, Dedinje, Bělehrad
Královské sídlo rodu Karađorđevićů z let 1934–1937, které v neoklasickém stylu nechal postavit král Aleksandr a po jeho předčasné smrti regent Pavel. Jeho prvními obyvateli byli kníže Pavel s rodinou. Roku 1944 areál obsadili partyzáni, nějaký čas v něm pobýval Josip Broz se svojí drahou milenkou Davorjankou Paunovićovou. Ta ovšem roku 1946 zemřela na tuberkulózu, a tak ji nechal pohřbít v nedaleké zahradě, aby mu byla stále na blízku. Palác byl využíván převážně k ubytování a audiencím významných zahraničních hostů. V této tradici pokračoval i Slobodan Milošević. Součástí areálu o 135 hektarech je také menší palác Kraljevski dvor, postavený na popud krále Aleksandra v letech 1924–1929 v srbobyzantském stylu. Roku 2001 se celý komplex vrátil rodině Karađorđevićů, která jej za výjimečných okolností otevírá i veřejnosti.
Vila Oplenac, Topola
Královský letohrádek začal budovat Petr Karađorđević roku 1914, ale kvůli světové válce byl dokončen až za Alexandra o devět let později. Objekt se nachází v rozsáhlém komplexu, který sloužil jako Památník rodu Karađorđevićů. Po druhé válce areál zabavili komunisté. V letech 1946–1953 ve vile často pobýval Josip Broz, než přesídlil na souostroví Brioni. Z té doby pochází i vojenský bunkr, který si zde nechal postavit. Vilu v letech 1992–2000 obýval druhý syn krále Petra, princ Tomislav, který se vrátil z emigrace. Komplex spravuje soukromá nadace a je přístupný veřejnosti.
BOSNA A HERCEGOVINA
V okolí středobosenského Bugojna vznikly dvě lovecké „chaty“ pro Josipa Broze. První z nich, vybudovaná roku 1968, se nachází přímo u města na zalesněném vršku Gorica (první fotografie), druhá v nedalekých horách v lokalitě Koprivnica (druhá fotografie).
Obě rezidence těžce zasáhla bosenskohercegovská válka, a tak se do dnešních dnů dochovala jen betonová torza kdysi reprezentativních budov. Klidná poloha Gorice v nynější době láká k vycházkám již jen bugojanské narkomany.
ČERNÁ HORA
Vila Galeb, Igalo
Přímořská rezidence pro Josipa Broze byla postavena za pouhých šest měsíců roku 1976. Prezident měl k dispozici konformní zázemí o rozloze 5500 metrů čtverečních a 7hektarovou zahradu. Podle oficiálních údajů ji navštívil pouze čtyřikrát, poprvé hned roku 1977 a naposledy krátce před cestou na léčení do Lublaně. Není bez zajímavosti, že když Černou Horu 10. 4. 1979 postihlo katastrofální zemětřesení, Tito zrovna pobýval ve vile Galeb. Roku 1985 svazová vláda budovu bezúplatně převedla na místní rehabilitační centrum Simo Milošević. Od poloviny 90. let je pronajímána, ale vcelku bezúspěšně. V brzké době se čeká její prodej.
CHORVATSKO
Vila Izvor neboli Vila 99, Národní park Plitvická jezera
Prostornou rezidenci pro Josipa Broze v letech 1948–1953 postavili váleční vězni. Nachází se v hlubokém lese na kopci severozápadně od jezerní soustavy (u obce Plitvice Selo). Základy k ní položilo 99 dělníků, a proto se nejprve nazývala Vila 99. Budovu o rozloze 6500 metrů čtverečních využívali hlavně komunističtí předáci, mj. sem jezdili lovit divokou zvěř. Podle dostupných údajů tajné útočiště prezident navštívil pouze pětkrát. Z hlavního objektu vede 80metrový tunel pro případ ohrožení. Od roku 1988 se areál využíval i k turistickým účelům. Během chorvatské války za nezávislost byl značně poškozen a kvůli nezájmu úřadů rychle chátrá.
Predsjednički dvori neboli Vila Zagorje, Pantovčak, Záhřeb
Štědře pojatá vila Zagorje byla postavena v letech 1962–1964 moderními architekty Vjenceslavem Richterem a Kazimirem Ostrogovićem přímo pro prezidenta Tita. V interiéru i exteriéru je vystaveno mnoho soudobých uměleckých děl. Nachází se na záhřebském kopci Pantovčak, odkud je úchvatný výhled do krajiny. Její plocha se odhaduje na 3700 metrů čtverečních. Vila je obklopena rozsáhlým 10hektarovým parkem. Po vyhlášení chorvatské nezávislosti se areál přejmenoval a brzy se z něj stalo oficiální sídlo prezidenta republiky.
Dvorac Tikveš, Bilje
První lovecký zámeček zde byl postaven koncem 19. století. Dnešní podobu získal až ve 30. letech, kdy jej nechal přestavět královský rod Karađorđevićů. Roku 1925 byl na zámku držen psychicky labilní princ Đorđe, nejstarší syn krále Petra. V polovině století k němu přibylo několik technických budov. Po druhé světové válce zámek sloužil k soukromým účelům Josipa Broze. Po dokončení areálu v Karađorđevu jeho návštěvy nebyly již tak časté.
Brioni
Josip Broz si chorvatské souostroví Brioni vyhlédl při první návštěvě roku 1947. Skládá se z 2 ostrovů a 12 ostrůvků o celkové ploše 33,9 kilometrů čtverečních. Osídleno bylo již v antice, ale kvůli bažinám a šíření malárie bylo nakonec opuštěno. Teprve až na přelomu 19. a 20. století se na něj vracejí první lidé. Roku 1893 Brioni koupil Paul Kupelwieser (1843–1919), ředitel Vítkovických železáren, který zde vymítil malárii a pustil se do nových stavebních projektů.
Souostroví bylo za komunistického režimu veřejně nepřístupné, dovolenou na něm trávili jen pozvaní funkcionáři. Na ostrově Veliki Brion se mimo jiné nachází vila Jadranka, postavená roku 1926 a rekonstruovaná 1948, která byla Titovou oficiální rezidencí v letech 1948–1953. Hlava státu poté přesídlila do komfortnějšího objektu Bijela vila. Pro důležité hosty vystavěl hotel Brionka. Nejraději ale pobýval na miniaturním ostrově Vanga (Krasnica), kde si od roku 1952 nechal stavět klidné útočiště. Na Vangu měli přístup jen vybraní prominenti. Po narůstajících neshodách v prezidentském páru Tito vybudoval skromný příbytek pro panovačnou Jovanku Brozovou na ostrůvku Galija.
Souostroví Brioni bylo vedle Bělehradu nejčastějším místem pobytu Josipa Broze. Trávil zde až šest měsíců v roce. V rozsáhlém areálu přijímal zahraniční delegace, svolával schůze ústředního výboru, opečovával živé zahraniční dary. Na Velikém Brionu tak k vilám a golfovému hřišti z počátku 20. století přidal hotely, safari park a vojenský újezd. Souostroví bylo roku 1983 prohlášeno za národní park. Brioni jsou dnes přístupné veřejnosti, většina objektů je ale nedostupná, mnohé z nich jsou využívány novou chorvatskou elitou. Údajně sám Franjo Tuđman souostroví roku 1994 přejmenoval na Brijuni, aby tím naznačil distanci od starého režimu.
Borovka 1, Kupari
Vznikla jako součást 34hektarového elitního armádního přímořského letoviska Kupari. Prezidentská část areálu ze 60. let se rozkládá na 5hektarovém pozemku, na kterém se nacházejí vily Borovka 1, Borovka 2 a hotel Galeb. Titova vila nabízí komfortních 1150 metrů čtverečních ploch. První dáma měla k dispozici menší objekt se zhruba 850 metry, ten ale nebyl nikdy dokončen. Pod budovami je 800 metrů dlouhý tunel se dvěma desítkami místnostmi pro případ neočekávaného útoku. Během chorvatské války za nezávislost většina komplexu Kupari byla vykradena a poškozena. V Borovce 1 sice několikrát přespal chorvatský prezident Stjepan Mesić, dnes tam ale není k dispozici ani pitná voda. Areál je prázdný a pustne. Veřejnost k němu nemá přístup.
Vila Lapad, Dubrovník
Přímořská rezidence bohaté dubrovnické rodiny Banac byla vystavěna roku 1936. Během války nebo krátce po ní ve vile přenocoval Josip Broz, a tak ji komunisté pro nového vůdce země postátnili. Proslýchá se, že ji neměl nijak zvlášť v oblibě. O to častěji v ní pobývali jeho následníci, prezidenti nezávislého Chorvatska. Roku 2012 byla vrácena původním majitelům a 115 předmětů z Titovy éry putovalo do dražby.
MAKEDONIE
Vila Biljana, komplex Gorica, Ochrid
Podrobnější informace o vile a celém areálu nejsou dostupné.
SLOVINSKO
Brdo pri Kranju
Aristokratické sídlo Josip Broz využíval jako reprezentační slovinskou rezidenci od konce druhé světové války. Nezřídka zde přijímal i zahraniční hosty. Prostý renezanční zámek byl vybudován na začátku 16. století. Od roku 1935 byl ve vlastnictví jugoslávského regenta, prince Pavla Karađorđeviće. Od vyhlášení slovinské nezávislosti je využíván k reprezentačním účelům slovinské vlády.
Vila Bled, Bledské jezero
Před druhou světovou válkou byla rezidencí královského rodu Karađorđevićů. Po válce ji vzalo do péče místní komunistické vedení a přestavělo ji podle plánu architekta Josipa Plečnika. Při svých návštěvách Slovinska ji často využíval i sám Josip Broz. Od roku 1984 je z ní luxusní hotel na břehu Bledského jezera.
VOJVODINA
Vojna ustanova Karađorđevo, Bačka Palanka
Jeho historie sahá do roku 1885, kdy zde podunajská monarchie zakládá hřebčín (ergelu), a to na úctyhodné ploše 1000 hektarů. Teprve až roku 1901 jsou zde postaveny první obytné budovy. Roku 1924 výnosem krále Aleksandra Karađorđeviće vzniká Státní lovecký a lesní statek Karađorđevo, který přežívá i druhou světovou válku. V letech 1957–1959 na bažinatém území probíhá výstavba reprezentativního komplexu o ploše 436 hektarů, kopána jsou i umělá jezera, načež roku 1973 areál přechází pod správu armády. V době čilého stavebního ruchu vzniká i lovecká vila pro prezidenta Josipa Broze, který zde mile rád pobýval. V Karađorđevu Tito trávil i poslední chvíle před odjezdem na léčení do Lublaně, kde po těžké nemoci zemřel. Vojenský statek od začátku 90. let upadá. Roku 2013 Karađorđevo získala do třicetiletého nájmu společnost al-Dahre ze Spojených arabských emirátů.
Vila Ravne, obec Sviloš, Národní park Fruška Gora, Vojvodina
Rezidenci v hustých lesích nechal vybudovat koncem 19. století italský šlechtic Arturo Odescalchi. Poté ji vlastnil uherský šlechtic Rudolf Kotek. Po druhé světové válce byla zkonfiskována. Vilu po politickém pádu roku 1966 využíval k loveckým kratochvílím Aleksandar Ranković „Leko“, svého času druhý muž Jugoslávie, a tak se často označovala jako Lekova vila. Po ústavních změnách roku 1974, kdy byla pevně ustaveno autonomní postavení Vojvodiny, místní politici chtěli vilu z vděčnosti nabídnout prezidentskému páru. Objekt v letech 1974–1975 prošel nákladnou rekonstrukcí, Tito v ní však pobyl jen krátce po jejím otevření. Při leteckých náletech NATO roku 1999 byla mírně poškozena, načež ji místní obyvatelé začali hromadně vykrádat.
V seznamu budov chybí lovecká chata na Dubašnici a vila na Zlatiboru. První objekt nebyl zmíněn proto, že byl dokončen až po Titově smrti (1979–1983) a spíše než Brozovi patřil Slobodanu Miloševićovi. Druhý, mimořádně skromný objekt nebyl hoden označení prezidentského sídla.
