Dne 6. října 1908 Rakousko-Uhersko dekretem vyhlásilo anexi Bosny a Hercegoviny, kterou od roku 1878 okupovalo na základě mandátu Berlínského kongresu. O den dříve Bulharsko vyhlásilo plnou nezávislost na Osmanské říši. Jednostranný krok podunajské monarchie vyvolal nelibost Srbska a Ruska, ačkoli Petrohrad o něm byl předem informován. V Srbském království, kde od krvavé změny na trůnu roku 1903 převládaly protirakouské nálady, se konaly masové demonstrace. Srbové byli přesvědčeni, že Bosna a Hercegovina patří do jejich etnického prostoru (podle sčítání z roku 1895 tvořili 43 % jejího obyvatelstva), a proto se velkou měrou přikláněli k vyhlášení války severnímu sousedovi a okamžitě zahájili mobilizaci. Turecko, jež bylo postaveno před hotovou věc, oznámilo bojkot dovozu rakousko-uherského zboží.
Monarchie na ostrou kritiku svého postupu reagovala podrážděně. Varianta preventivní války proti Srbsku nebyla zcela vyloučená. Vídeň nejen že proti Bělehradu dál vedla celní válku – zahájenou roku 1906 a nepřerušenou ani obchodní smlouvou z března 1908 –, navíc se rozhodla razantně zakročit proti srbským politickým reprezentantům v Trojjediném království dalmatském, chorvatském a slavonském (Srbové roku 1910 představovali 24,6 % populace Chorvatska-Slavonie a 16,3 % Dalmácie). Už 18. srpna, tedy na osmasedmdesáté narozeniny císaře Františka Josefa I., přitom došlo k zatýkání předních členů nejvlivnější Srbské samostatné strany (SSS). Po chorvatských parlamentních volbách roku 1906 a následně 1908 totiž vznikla silná chorvatsko-srbská koalice, jež svou činností popouzela jak Vídeň, tak Budapešť.
Odpor vůči anexi pro Habsburky představoval vhodnou záminkou k likvidaci nepohodlného domácího soupeře. Počátkem roku 1909 byl v Záhřebu započat soudní proces s 53 členy SSS, kteří se měli dopustit velezrady tím, že se Srbskem v tajnosti připravovali sjednocení všech Jihoslovanů do jednoho státu. A třebaže předložené důkazy byly chabé – proti obžalovaným svědčil policejní provokatér Đorđe Nastić, jenž v Budapešti 5. srpna 1908 vytiskl pomlouvačnou brožuru Finale –, většina účastníků byla 6. října 1909 odsouzena k dlouholetému žaláři. Dohromady si měli odpykat 173 let vězení. Pokud by ale v době anexní krize došlo k válce se Srbskem, jistě by jim hrozil i trest nejvyšší. Je paradoxní, že ačkoli obvinění svůj negativní postoj k podunajské monarchii neskrývali, žalobci se nepodařilo zajistit žádné relevantní důkazy. Na to ostatně poukázal i T. G. Masaryk, který energicky pomáhal obhajobě.
Očividná blamáž rakouské úřady neodradila ani od dalšího vykonstruovaného procesu. Na jaře 1909 historik a publicista Heinrich Friedjung prostřednictvím vídeňských novin Neuen Freien Presse obvinil chorvatsko-srbskou koalici ze spolupráce se Srbskem na rozbití monarchie. Následně v prosinci 1909 se uskutečnil soudní proces, v němž proti sobě stanuli vůdce koalice Franjo Supilo a dotčené periodikum. Soudní fraška, během níž se Friedjungovy zdroje ukázaly jako pochybné, nakonec skončila smírem. I v tomto procesu se na straně Jihoslovanů angažoval T. G. Masaryk. Supilo byl nakonec očištěn, ale jeho morální kredit byl zpochybněn i v domovské straně, načež se vzdal funkce a odešel do ústraní. Nové, o poznání smířlivější vedení koalice poté sjednalo kompromisní dohodu s uherským ministerským předsedou Khuen-Hédervárym. Krátce nato byli odsouzenci ze Záhřebského procesu omilostněni. Nicméně ani projevené gesto dobré vůle nemohlo zabránit stupňujícímu se odporu srbské, ale i chorvatské mládeže vůči přítomnosti Rakouska-Uherska na Balkánském poloostrově.
Většina chorvatského obyvatelstva i přes všechny ústrky a zřídkavé excesy k monarchii chovala úctu, byť o vřelém vztahu nemohlo být ani řeči. Jako dlouhodobě problematická se jevila koexistence s Budapeští, jejíž maďarizační a centralizační snahy Chorvaty i Srby svatoštěpánské koruně nadobro odcizily. Samotná anexe Bosny a Hercegoviny byla mezi Chorvaty přijata vcelku kladně, jelikož posílení slovanského živlu v říši mohlo podpořit přeměnu rakousko-uherského dualismu na trialismus s (jiho)slovanskou komponentou.
Od krize ke smíru
V Bosně a Hercegovině klima po anexi nebylo tak zjitřené jako v sousedním Srbsku a Chorvatsku, zdejší poměry ale měly ke klidu daleko. Po oboustranně přijatelné dohodě rakouské a uherské vlády se obě země – v té době se lpělo na zemském členění na Bosnu a Hercegovinu – přeměnily na společné kondominium obou částí dualistické monarchie. Pod dojmem nových okolností vídeňská vláda na místo zemského náčelníka 7. března 1909 jmenovala energického Marijana Varešanina. Příkladný generál měl podporu zvláště v c. k. vojenských kruzích, které oceňovaly jeho znalost místních poměrů a jazyka. Mezi pravoslavnými a muslimy v Bosně a Hercegovině nebyl nijak oblíbený, neboť jej považovali za klerikála a chorvatského šovinistu, jinak řečeno přespříliš oddaného monarchii.
Pro anektované území se plánovala ústava a vlastní zákonodárný sněm, čímž se měla uspokojit i světová veřejnost, respektive přesvědčit ostatní velmoci, že Habsburkové podporují osvícenou správu své „kolonie“, k níž by se brzy mohly připojit další balkánské oblasti. Německo se jednoznačně postavilo za anexi, Rusko se cítilo podvedeno, Spojené království bylo ochotné ke kompromisům, Francie se neangažovala.
Osmanská říše za ztrátu okupované provincie od Vídně získala finanční kompenzaci ve výši 2,5 milionu tureckých lir (54 mil. rakouských korun), příslib stažení jednotek z Novopazarského sandžaku, který monarchie využívala jako nárazníkové pásmo mezi Srbskem a Černou Horou, a náboženskou autonomii pro bosenskohercegovské muslimy. Příslušná bilaterální dohoda byla uzavřena 26. února 1909. Petrohrad se na mocenské střetnutí po prohrané rusko-japonské válce necítil dostatečně silný a Srbsko v jeho válečném nadšení po měsících vyhrocené krize nakonec nepodpořil. Bělehrad tak ve svém nároku na Bosnu a Hercegovinu zůstal osamocený a v březnu 1909 mu nezbylo než kapitulovat. Válka byla prozatím zažehnána.
Rakousko-uherská vláda 8. února 1909 uspořádala ústavní anketu, během níž oslovila významné bosenskohercegovské politické činitele a vznikající politické strany za účelem spolupráce na připravované konstituci. Odezva však byla chladnější, než se čekalo; účast odmítly nejsilnější strany – Srbská národní organizace (SNO), Muslimská národní organizace (MNO) i právě založená sociální demokracie. Spíše kladnou podporu záměru vyjádřili jen chorvatští představitelé. MNO se nakonec podvolila až po uznání církevní a školské samosprávy pro muslimskou komunitu v dubnu 1909.
Ústavu František Josef I. podepsal 17. února 1910. O tři dny později byla slavnostně vyhlášena v sídle zemské vlády v Sarajevu. K tomuto dni vznikl také zemský sněm (Bosanski sabor). Jak bylo tehdy v Rakousku-Uhersku obvyklé, volební právo bylo všeobecné, ovšem nikoli pro ženy, voličstvo své kandidáty vybíralo v kuriích. Část poslanců byla jmenována, jednalo se 20 virilistů, a část přímo volena. Ze 72 křesel 31 náleželo pravoslavným, 24 muslimům, 16 katolíkům a 1 židům. První volební klání se uskutečnilo v květnu a drtivě v nich zvítězily SNO a MNO, když obsadily všechna dostupná místa. Funkce parlamentu byla ale značně omezená – připomínal spíše diskuzní klub, kde dochází k ostré výměně názorů mezi prorežimními a protirežimními poslanci. Předsedou saboru byl s ohledem na tradici protěžování velmožského stavu zvolen muslim Ali-beg Firdus a po jeho předčasném skonu roku 1910 další muslim Safvet-beg Bašagić, který tento post zastával až do rozpuštění komory v únoru 1915.
Zjitřená atmosféra aktivizovala prosrbsky či jihoslovansky orientovanou mládež, v jejíž řadách kromě Srbů působilo také několik katolíků a muslimů. Idealističtí mladíci, odmítající rakousko-uherskou okupaci a toužící po spojení všech Srbů či Jihoslovanů, v jejich představách šlo o totéž, do jednoho státu, nacházeli inspiraci u ruského revolucionáře Bachtina. Činnost těchto učňů a studentů se nejdříve projevovala pálením rakouské vlajky a rozdáváním protistátních letáků a brožur, a když nenalezli podporu ani u většinové srbské populace, přiklonili se k radikálnějším metodám. Zastřešujícím orgánem jejich aktivit byla organizace Mladá Bosna (po vzoru Mladé Itálie, Mladé Evropy nebo Mladého Polska). Skrze své členy, nejčastěji univerzitní studenty, revolucionáři přes Bělehrad udržovali styky s dalšími srbskými nacionalistickými spolky po celém Balkáně. Blízké kontakty měli také s kontroverzním důstojníkem srbské armády Vojislavem Tankosićem, původem z Bosenské krajiny, a četnikem (povstalcem) Vojinem Popovićem. Tankosić se roku 1903 aktivně podílel na svržení královského rodu Obrenovićů a poté aktivně bojoval jako srbský četnik v turecké Makedonii. V době anexní krize v městečku Prokuplje založil poloilegální četnickou školu, kde cvičil mladé muže pro speciální úkoly v Bosně a Hercegovině. Souběžně s tím byl aktivním členem Mladé Bosny a 9. května 1911 v Bělehradě spoluzaložil organizaci Sjednocení nebo smrt (Ujedinjenje ili smrt, známou též jako Černá ruka), jejímž cílem bylo sjednocení „Srbů všech konfesí“ do jednoho státu.
Členy Mladé Bosny byli mimo jiné Gavrilo Princip (Srb), Bogdan Žerajić (Srb), Nedeljko Čabrinović (Srb), Danilo Ilić (Srb), Borivoje Jevtić (Srb), Trifko Grabež (Srb), Jezdimir Dangić (Srb), Veljko Čubrilović (Srb), Vaso Čubrilović (Srb), Muhamed Mehmedbašić (Muslim), Ivo Kranjčević (Chorvat), Ivo Andrić (Chorvat), Dobrosav Jevđević (Srb) a Jakov Milović (Srb). Ideologickým vůdcem organizace byl Vladimir Gaćinović (Srb).
Ve dnech 30. května až 4. června 1910 Bosnu a Hercegovinu poprvé a zároveň naposledy navštívil František Josef I. Nato 15. června došlo k otevření saboru. Téhož dne se srbský mladík Bogdan Žerajić pokusil zavraždit zemského náčelníka Varešanina. Vypálil na něj pět kulek, ale pokaždé minul, a tak na místě spáchal sebevraždu. Žerajić plánoval vraždu samotného císaře, ale v hercegovském Mostaru, kde měl k činu ideální příležitost, nenašel potřebnou odvahu. Generál po útoku začal uvažovat o rezignaci, jeho záměr se ale naplnil až 10. května 1911, kdy jej nahradil generál slovinského původu Oskar Potiorek. Žerajić byl mezi Srby, ale i dalšími Jihoslovany, uctíván jako národní hrdina.
V říjnu 1910 se v obou provinciích konalo sčítání lidu, v pořadí čtvrté od roku začátku okupace. Census potvrdil rostoucí podíl katolické populace v Bosně a Hercegovině (kromě Chorvatů do ní spadali Němci, Češi, Poláci a Slováci), a to hlavně díky kolonizaci a příchodu rakousko-uherských úředníků, četníků a vojáků. Naopak zastoupení muslimů klesalo v důsledku emigrace do balkánských provincií Turecka.
Chorvatsko se radikalizuje
Také v Chorvatsku se nespokojenost s politickou situací projevovala radikalizací jihoslovansky orientované mládeže. Za vlády bána Slavka Cuvaje (v úřadu 19. 1. 1912–21. 7. 1913) se opětovně stupňoval nátlak na chorvatsko-srbskou koalici, a když se ji nepodařilo rozbít, Cuvaj parlament 27. ledna rozpustil a 4. dubna pozastavil platnost ústavy. Reakce na sebe nenechala dlouho čekat – 8. června jen o vlásek unikl smrti. Jeho poradce Ivo Hervoić a četník Petar Borščak ale kulce studenta Luky Jukiće neunikli. Atentátník byl po zběsilé honičce dopaden a poté odsouzen k smrti oběšením. Policie následně provedla masový zátah proti nonkonformně smýšlející mládeži. Jukićovi byl nakonec trest zmírněn na doživotí. Dalších 11 mladíků od soudu odešlo s nepodmíněnými tresty.
Přímou reakcí na represe vůči mládeži bylo založení klubu Národního sjednocení (Narodno ujedinjenje), jenž měl spojit rakousko-uherské Srby a Chorvaty s cílem mj. hájit národní zájmy, podporovat duchovní život a bojovat proti klerikalismu a šlechtě. Mezi jeho členy patřili nastávající levicoví spisovatelé August Cesarec a Tin Ujević a budoucí nechvalně proslulý spisovatel a ministr kultu a školství ustašovské vlády Mile Budak. Tin Ujević a Milostislav Bartulica roku 1913 společně založili časopis Sjednocení (Ujedinjenje), kvůli němuž si oba literáti vysloužili tresty vězení.
Další neúspěšný útok na Cuvaje podnikl student Ivan Planinšak 31. října 1912, tedy již za první balkánské války. Na bána vystřelil při východu z úřadu, ale svůj cíl minul. Zbraň poté obrátil proti sobě, tentokrát s jistějším výsledkem. V prosinci byl nepopulární samovládce ze svého postu odvolán, i když formálně z čela chorvatské vlády odešel až o několik měsíců později. Pokusu o vraždu čelil i nový bán Iván Skerlecz (ve funkci od 21. 7. 1913). Dne 18. srpna je po mši ale pouze raněn do ruky mladíkem Stjepanem Dojčićem. Útočník se pokusil spáchat sebevraždu, ale neuspěl a ihned byl zadržen. Další marný pokus zastřelit Skerlecze se uskutečnil 20. května 1914 v záhřebském divadle. Atentát na bána připravoval student Jakob Schäffer, ale krátce před samotným útokem byl zadržen.
Balkánské války
Po desetiletí sousedské rivality došlo k nečekanému sblížení Srbska s Bulharskem. Dne 13. března 1912 premiéři obou zemí podepsali dohodu o „přátelství a spolupráci“. Součástí smlouvy byla tajná klauzule, která měla řešit problém dělení případných zisků v neklidné Makedonii (pokud nedojde k vytvoření autonomie v rámci Turecka, což ale nebylo reálné). Nato byla v květnu podepsána vojenská konvence ve Varně. Srbsko mělo poskytnout 150 000 vojáků, Bulharsko 200 000, avšak bez společného velení. Smlouvu podpořilo Rusko, tajně i další dohodové mocnosti, Velká Británie a Francie.
První balkánská válka vypukla 26. září 1912, kdy černohorská vojska překročila hranici s Tureckem. Následně 30. září státy Balkánského svazu, tj. Černá Hora, Bulharsko, Srbsko a Řecko, předložily sultánovi ultimátum, žádající autonomii pro křesťanské oblasti, jak to předpokládal článek 23 Berlínské smlouvy z roku 1878. Turci podle očekávání ultimátum rezolutně odmítli. Balkánští spojenci okamžitě vyrazili do boje. Nemálo rakousko-uherských Slovanů válku proti „Turkům“ přivítalo s nadšením a někteří se hlásili jako dobrovolníci do srbské nebo černohorské armády, ačkoli jim za to doma hrozil postih.
První balkánská válka probíhala na thrácké a makedonské frontě, z nichž první měla strategický cíl blokovat přesun čerstvých jednotek z Istanbulu a Anatolie. Bulharské jednotky obklíčily Drinopol, následně postupovaly dále na východ až k turecké obranné linii u města Çatalca. Další bulharská armáda postupovala údolím řeky Marice k Egejskému moři a k Bolayıru na Gallipolském poloostrově. Srbové se zatím v prostoru Novopazarského sandžaku spojili s Černohorci a postupovali na Kosovo (Kosovský vilájet). Srbským cílem bylo získat přístup k Jaderskému moři přes území dnešní Albánie (Skadarský vilájet), přičemž 29. listopadu srbská armáda obsadila přístav Drač. Další část srbské armády pod velením následníka trůnu prince Alexandra postupovala na jih do historické Makedonie (Soluňského vilájetu), kde v bitvě u Kumanova a Bitoly Turky porazila. Srbové díky rychlému postupu obsadili západní a střední Makedonii. Údolím Strumy na jihu postupovali Bulhaři, kteří ovládla pohoří Pirin. Srbské a bulharské vojsko prakticky oddělovala jen řeka Vardar. V týlu balkánských armád zůstaly jen tři dobře chráněné turecké pevnosti Skadar, Janina a Drinopol.
V druhé polovině října na území Makedonie vstoupila řecká armáda, jejímž hlavním cílem byl stopadesátitisícový přístav Soluň, ke kterému se blížili také Bulhaři. V tzv. běhu do Soluně byli nakonec úspěšnější Řekové, jež do města vstoupili 8. listopadu.
Rychlý postup Balkánského svazu začal znepokojovat evropské velmoci. Rakousko-Uhersko a Itálie se obávaly možnosti vzniku velkého Srbska s přístupem k Jaderskému moři. Vídeň proto dala souhlas se vznikem nezávislé Albánie, byť dosud operovala pouze s její autonomii. S podporou rakousko-uherské diplomacie byla 28. listopadu ve Vloře vyhlášena samostatnost nového státu. Válčící balkánské státy to však nebraly na zřetel.
Spory o budoucí hranice evropského Turecka nakonec vyvolaly evropskou krizi. Rakousko a Itálie 13. prosince vyzvaly Srby a Černohorce, aby se z Albánie neprodleně stáhli. Oba státy se ovšem nechtěly vzdát přístupu k moři – Boka Kotorská byla součástí Rakouska-Uherska a jiné možnosti územní expanze tudíž nebyly. Petrohrad varoval Bělehrad, že kvůli Drači nepůjde do války, ale pro jistotu vyhlásil mobilizaci. Následně mobilizovala i Vídeň a pro svůj postup získala podporu Německa. Francie naopak podpořila svého ruského spojence. Možnost vzniku evropské války nakonec zažehnala konference vyslanců šesti velmocí v Londýně, kde se delegáti shodli na ustavení nezávislé Albánie. I navzdory tomu však Černá Hora pokračovala v obléhání Skadaru, který kapituloval 24. dubna 1913. Od 14. dubna přitom spojené loďstvo velmoci, ovšem bez Ruska, demonstrovalo svou sílu u Baru a de facto tím zahájilo blokádu držených přístavů. Srbové podlehli tlaku a stáhli se z Albánie. Teprve až po ruském a srbském naléhání Černohorci Skadar předali pod mezinárodní správu, která trvala až do vypuknutí Velké války.
Velmoci se také snažily zprostředkovat příměří mezi Bulharskem a Tureckem. To bylo uzavřeno 3. prosince 1912. K příměří se připojily i Srbsko a Černá Hora a nakonec i Řecko, které se mermomocí snažilo dobýt zbytek Épeiru, ale po neúspěchu u Vlory další postup vzdalo. Nato 16. prosince v Londýně začala mírová jednání. Balkánský svaz žádal odstoupení všech území na západ od linie Enez-Midye (dnes Kıyıköy) a k tomu všechny egejské ostrovy. Zpráva o požadavcích vyvolala vzepětí tureckého národního cítění a následoval státní převrat. Noví vládci požadavky odmítli a 3. února 1913 příměří jednostranně vypověděli. Turci přešli u Çatalce do protiútoku, ale Bulhaři jejich postup zastavili a v březnu nakonec obsadili i Drinopol. Řekové se mezitím zmocnili Janiny. Turecko poté 14. dubna znovu požádalo o příměří a vrátilo se k jednacímu stolu. Posléze byla 30. května podepsána mírová smlouva. Turci se museli stáhnout za linii Enez-Midye. Na londýnské konferenci byla uznána i nezávislost Albánie, i když v menším územním rozsahu, než albánští zástupci požadovali. Srbsko bylo donuceno stáhnout své jednotky od moře, což jenom umocnilo jejich požadavek na zisk soluňské železnice.
Spory mezi Srbskem a Řeckem na jedné straně a Bulharskem na straně druhé nakonec zapříčinily druhou balkánskou válku. Už 1. června 1913 Srbsko a Řecko uzavřely v Soluni tajnou smlouvu namířenou proti Bulharsku. Oba státy se zavázaly nepřipustit obsazení území na západ od Vardaru a společnou hranici vytyčily tři kilometry jižně od Gevgelije. V polovině června bulharský car jmenoval novou vládu nakloněnou Rakousku-Uhersku a Německu.
Rozhodující krok k novému konfliktu učinil bulharský car, když 29. června 1913 bez vědomí kabinetu vydal rozkaz vytlačit srbské a řecké jednotky z celé historické Makedonie. Ferdinanda I. k tomu přivedla místní protisrbská povstání. I když byly vzpoury potlačeny, car se domníval, že příchodem bulharské armády do Makedonii získá všeobecnou podporu. Tímto neuváženým krokem začala druhá balkánská válka. Bulhaři, jejichž jednotky byly většinou umístěny na hranicích s Tureckem, však nemohli srbským a řeckým jednotkám konkurovat. Naděje na povstání v Makedonii se naneštěstí nenaplnily. Navíc 10. července do války proti Bulharsku vstoupilo Rumunsko a 13. července také Turecko. Rumuni postupovali na Sofii a Turci znovu obsadili Drinopol. Bulharský ministerský předseda rezignoval, ale jeho krok nastalou situaci už nemohl zvrátit.
Příměří se podařilo sjednat 31. července a poté byla 10. srpna v Bukurešti podepsána mírová smlouva. Výsledkem obou válek bylo, že většinu egejské Makedonie získalo Řecko, větší část vardarské Makedonie a Novopazarského sandžaku a celé Kosovo obsadilo Srbsko, Bulharsku zůstala jen pirinská Makedonie a egejské pobřeží mezi řekami Marica a Mesta. Přístup k egejskému přístavu Dedeağaç (Alexandrupoli) byl omezen tím, že jediná železniční trať do bulharského vnitrozemí vedla přes turecký Drinopol. Bulharsko přišlo ve prospěch Rumunska o jižní Dobrudžu a ve prospěch Turecka o drinopolskou Thrákii. Černá Hora získala část Novopazarského sandžaku a Metochii.
Porcování Turecka mezi Albánii, Bulharsko, Černou Horu, Srbsko a Řecko
Odhaduje se, že na začátku konfliktu měli spojenci k dispozici 474 000 mužů, kdežto turecká armáda pouze 290 000. Na bojiště bylo zprvu nasazeno 175 000 „Turků“ (zahrnuje v to Albánce, islamizované Slovany a Řeky aj.), 130 000 Srbů, 80 000 Řeků, 33 000 Bulharů a 31 000 Černohorců. Během celého konfliktu se počet bojujících spojeneckých vojáků mohl pohybovat v rozmezí 578–630 000 (až 350 000 Bulharů, 150 000 Srbů, 100 000 Řeků a 35 000 Černohorců), na turecké straně dosahoval 307–500 000. V srbských a černohorských oddílech bojovalo rovněž stovky až tisíce (pro)srbských dobrovolníků z Bosny a Hercegoviny (mez nimi např. členové Mladé Bosny Vladimir Gaćinović a Pero Slijepčević). Ztráty na bojištích byly mimořádně vysoké a odhadují se v řádu stovek tisíc mužů. Balkánské války byly co do početnosti armád a lidských ztrát nejhorším konfliktem na evropském kontinentu od Krymské války v polovině 19. století. Následkem bojů došlo k trvalému překreslení etnické mapy Balkánského poloostrova – obsazená území nadobro upustilo téměř celé muslimské obyvatelstvo, které v některých lokalitách tvořilo až třetinu populace. Střízlivé odhady uvádějí na 414 000 uprchlých muslimů těsně po bojích a další statisíce je následovaly po Velké válce.
Vstříc ideálům
Situace na Balkáně před sarajevským atentátem byla značně napjatá, vypuknutí ozbrojeného konfliktu však očekával jen málokdo. Srbsko a Černá hora byly silně vyčerpané po balkánských válkách, Rakousko-Uhersko se i přes válečnickou choutky části vojenských kruhů zaobíralo hlavně vnitřními problémy. Jednu skutečnost ovšem nešlo přehlédnout. Ze Srbského království se po nedávných bojích stal nepominutelný soupeř ověnčený válečnými triumfy, který kolem sebe šířil auru jihoslovanského Piemontu. Srbsko po balkánských válkách zvětšilo svou populaci z 2,9 milionu (1910) až na 4,5 milionu a rozlohu z 48 142 km² na zhruba 87 800 km². Bohatá kořist z něj učinila největší a nejlidnatější západobalkánskou zemi, jíž bylo nutné brát na vědomí. Ve stejné době měla Bosna a Hercegovina jen 1,9 milionu obyvatel a rozlohu 51 082 km² a Trojjediné království dalmatské, chorvatské a slavonské 3,5 milionu obyvatel a rozlohu 55 372 km².
Role Srbska coby sjednotitele a zároveň osvoboditele vzbuzovala očekávání u mnohých Jihoslovanů, kteří vnímali existenci Rakouska-Uhersko jako přežitek a budoucí jihoslovanský stát jako naplnění jejich národních tužeb. Tato očekávání byla nicméně přehnaná, neboť moderní Srbsko bylo od samého počátku budováno jako národní stát Srbů, tj. srbopravoslavných, ve kterém není místo pro jiné národy a konfese. Silně negativní vztah se projevoval zvláště k muslimům, kteří byli z knížectví systematicky vyháněni. Obsazení Novopazarského sandžaku, Kosova a Makedonie se taktéž neobešlo bez krveprolití a etnických čistek, byť místní muslimské obyvatelstvo se nepodařilo vyhnat zcela. Srbská pravoslavná církev neměla v oblibě ani katolíky, s nimiž měla dogmatické i mocenské třenice. Přijmout jihoslovanskou myšlenku, v níž ústřední roli hraje Srbsko, pro nesrby znamenalo zříci se části vlastní identity – takovéto oběti byli schopni jen idealističtí mladíci na okraji společnosti, kteří se chtěli vymanit ze sociálního vyloučení, církevního dogmatismu a nadvlády šlechticko-vojenských kruhů. Většina jihoslovanské populace v Rakousku-Uhersku chování revolučně naladěných mladíků odmítala a před unáhlenými změnami dávala přednost pozvolnému vývoji.
