Romský přínos hudbě

V zemích bývalé Jugoslávie na přelomu tisíciletí žilo přinejmenším čtvrt milionů Romů. Mnozí z nich živořili na okraji společnosti, ve vesnických nebo městských ghettech, ale přece jen se našli i tací, kteří v nepřejícím prostředí uspěli. Romská stopa je obzvláště patrná v hudbě, k níž měli coby hmotně strádající vyděděnci neobyčejně blízko.

Bakija Bakić (Vranje, 1923–1989) byl slavný trumpetista.

Šaban Bajramović (Niš, 1936–2008) byl věhlasný zpěvák srbské a romské lidové hudby. Jeho skladba Đelem, Đelem se stala romskou hymnou.

Vida Pavlović (Futog, 1945–Bělehrad, 2005) byla úspěšná zpěvačka srbské a romské lidové hudby.

Usnija Redžepova (Skopje, 1946–Bělehrad, 2015) byla makedonsko-srbská zpěvačka a herečka romsko-tureckého původu z Makedonie.

Muharem Serbezovski (Skopje, 1950) je zpěvák, spisovatel a překladatel.

Šaban Šaulić (Šabac, 1951) je široce známý zpěvák, hudebník a producent tradiční i modernizované lidové hudby.

Zorica Brunclik (Smederevo, 1955) je populární zpěvačka tradiční i modernizované lidové hudby.

Ljubomir „Ljuba“ Aličić (Šabac, 1955) je proslavený zpěvák popové-folkové hudby.

Sinan „Siki“ Sakić (Loznica, 1956) je popový a folkový zpěvák.

Đorđe „Đole“ Đogani neboli Hamit Đogaj (Bělehrad, 1960) je zpěvák, hudebník, tanečník a choreograf.

Zlata Petrović (Bělehrad, 1962) je úspěšná zpěvačka.

Verica Šerifović (Kragujevac, 1963) je zpěvačka popové a folkové hudby.

Džej Ramadanovski (Bělehrad, 1964) je proslavený zpěvák.

Boban Marković (Vladičin Han, 1964) je hudebník, někdy označovaný za nejlepšího trumpetistu Balkánu.

Marija Šerifović (Kragujevac, 1984) je popová zpěvačka. Roku 2007 zvítězila v mezinárodní soutěži Eurovision Song Contest.

Srbské parlamentní volby bez překvapení

Parlamentní volby v Srbsku bez překvapení vyhrála koalice vládnoucí centristické Srbské pokrokové strany (SNS), která získala přes 48 % hlasů, tedy zhruba stejně jako před čtyřmi lety. Druhou v pořadí je koalice taktéž vládní Socialistické strany Srbska (SPS). Pětiprocentní hranici pro vstup do sněmovny překročili i nacionalisté ze Srbské radikální strany (SRS) s 8 % a tři menší liberálně levicová uskupení, čtyři strany budou také zastupovat zájmy maďarské, bosňácké a albánské menšiny. Těsně pod censem skončila nacionalistická koalice Demokratické strany Srbska a hnutí Dveri, kvůli opakování hlasování v některých obvodech se ale tato skutečnost může nakonec změnit. V jednokomorovém parlamentu přesto zasedne dvacítka politických uskupení.

Původně se 24. dubna měly konat pouze volby místní a regionální do parlamentu Vojvodiny, předseda vlády Aleksandar Vučić (SNS) ale v lednu s pomocí prezidenta a zároveň spolustraníka Tomislava Nikoliće překvapivě rozpustil i dosud řádně fungující parlament. V situaci, kdy vládní koalice vyšla z předešlých voleb s 63 % hlasů a ziskem 202 poslaneckých křesel z 250, bylo jasné, že obě sbratřené koalice utrpí výrazné ztráty. Sama SNS přitom ztratila čtvrtinu poslaneckých křesel (pokud DSS-Dveri nakonec překročí census), byť má stále mimořádně silné postavení, a nyní musí počítat s houževnatější opozicí. Vučićův krok lze vysvětlit jedině snahou udržet se déle u moci a posílit vliv SNS v regionech a Vojvodině, což se mu více než podařilo – strana poprvé od svého vzniku utvoří vládu v této autonomní oblasti. Ambiciózní premiér zároveň významně oslabil svého koaličního partnera, na něhož fakticky shodil veškeré neúspěchy své vlády a připravil jej také o dlouhodobého politického spojence v podobě strany PUPS.

Lidské ztráty ve válečných letech 1914–1918

Odhaduje se, že na území budoucího Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (Jugoslávie) v letech 1914–1918 zemřelo asi 1,9 milionu lidí, mezi nimi vojáci v uniformách různých armád i civilisté mnohých národností.

Bitva na řece Kolubara listopad–prosinec 1914

Bosna a Hercegovina

Bývalá osmanská provincie sloužila jako jedno ze dvou seřadišť rakousko-uherské armády před útokem na Srbsko. Po neúspěšné bitvě u Ceru početně slabší Srbové přešli do protiútoku a na řadě míst nepřátele zatlačili až k hraniční řece Drině; některé jednotky dokonce vstoupily na bosenskohercegovské území. Bitva na Drině probíhala v září a počátkem října roku 1914, než byli Srbové opětovně zatlačeni na své území. Během srbského protiútoku před invazním vojskem do vnitrozemí Bosny utekly či byly nuceně evakuovány desetitisíce místních (muslimských a srbských) civilistů.

Rakousko-Uhersko vojáky z Bosny a Hercegoviny nasazovalo na jihovýchodní (srbské) a východní (ruské) frontě a po italském vyhlášení války roku 1915 je posílalo taktéž na jižní frontu. Během války bylo odvedeno 291 498 mužů neboli 16,3 % obyvatelstva, výcvikem ale prošlo přes 660 000 mužů. V boji padlo asi 38 000 mužů a dalších 51 815 bylo zraněno či se nakazilo různými nemocemi (např. tyfem a zákopovou horečkou). Oběti mezi civilisty nejsou známy; řádově se jednalo o tisíce násilně usmrcených a další desetitisíce zemřely hladem a nemocemi. Obzvláště kruté perzekuci ze strany okupačního režimu čelilo srbské obyvatelstvo – rakousko-uherské úřady takřka celou bosenskosrbskou politickou a kulturní elitu internovalo v početných táborech (Aradu, Doboji aj.) a podporovalo chorvatské a muslimské domobranecké jednotky v útocích na bezbranné Srby. O decimování celkové populace svědčí i srovnání počtu lidí roku 1910 a 1921. Z výchozích 1,898 mil. za jedenáct let pokleslo na pouhých 1,890 mil.

Černá Hora

Během války zhynulo nebo bylo zraněno asi 20 000 černohorských vojáků. Nicméně je třeba uvážit, že Černá Hora v První balkánské válce měla dalších 3500 padlých a 6500 zraněných a v Druhé 150 mrtvých a 700 vyřazených z boje. Při sčítání lidu roku 1909 v Černé Hoře žilo 317 856 lidí (reálně ale 220–240 000), kdežto roku 1921 jen 199 227 (včetně dobytého území v Balkánských válkách).

Chorvatsko

Novodobé Chorvatsko se do roku 1918 skládalo z víceméně samosprávných celků v rámci Rakouska-Uherska, a to konkrétně bánského Chorvatska-Slavonie, Dalmácie a Istrie (Rakouského přímoří). Jestliže roku 1910 v Chorvatsku žilo 3,461 milionu lidí, o jedenáct let později jen 3,443 milionu. Odhaduje se, že za války zahynulo 190 000 obyvatel. Jiné zdroje uvádějí 137 000 padlých vojáků původem z Chorvatska a dalších 109 000 lidí, povětšinou civilistů, podlehlo nemocem a hladu.

Srbsko

Krátce před válkou v království žilo asi 4,5 milionu obyvatel. Přesný počet obyvatel vzhledem k rozšíření země po Balkánských válkách nelze s jistotou potvrdit. Užší Srbsko k roku 1910 obývalo 2,922 milionu lidí. K nim přibyly nově dobyté kraje Kosovo a Metochie, Sandžak a oblast Bujanovce, kde roku 1913 žilo 680 tisíc lidí, a Vardarská Makedonie. Běžně se uvádí, že během čtyřletého konfliktu padlo 1 250 000 lidí  (bezmála třetina populace!) a dalších 728 148 utrpělo zranění. Toto číslo se však zdá poněkud přehnané a zřejmě jednou projde výraznou proměnou. Roku 1921 mělo Srbsko bez Vojvodiny 4,133 milionu obyvatel (z toho 857 tisíc v Makedonii).

Uprchlíci a Balkán

Nynější uprchlická krize ukazuje celou řadu nevšedních jevů. Třebaže jsou s nelegální migrací nejčastěji spojováni válkou stíhaní Syřané, Afghánci, Iráčané a Eritrejci, nezanedbatelnou část běženců v Evropské unii tvoří obyvatelé balkánských zemí, které EU považuje za bezpečné a ekonomicky poměrně stabilní.

V první polovině roku 2015 bylo v EU zaznamenáno 398 895 prvožadatelů o azyl, z toho 154 055 (39 %) odpadlo na Německo, hlavní cílovou destinaci běženců, 65 485 (16 %) na Maďarsko, první hraniční zemi schengenského prostoru na tzv. balkánské cestě. Mediálně zmiňovaná Itálie evidovala „pouze“ 30 145 (8 %) případů, Francie 29 460 (7 %), velmi žádané Švédsko pak 25 710 (6 %) a Spojené království 14 800 (4 %). Česko ve stejný čas přijalo žádost o azyl 635 (0,2 %!) osob.

V prvním kvartálu bylo přitom odevzdáno 185 695 žádostí. Dle zemí původu následují Kosovo 48 870 (26 %), Sýrie 29 095 (16 %), Afghánistán 12 910 (7 %), Albánie 8140 (4 %), Irák 7295 (4 %) a Srbsko 6335 (3 %). Z celkového počtu azylantů stěží uvěřitelných 67 665 (36 %) osob pocházelo ze západního Balkánu, sestupně po zemích Kosovo, Albánie, Srbsko, Makedonie 2165, Bosna a Hercegovina 1550 a Černá Hora 605.

Ve druhém kvartálu bylo předáno již 213 200 žádostí. Dle zemí původu následují Sýrie 43 995 (21 %), Afghánistán 26 995 (13 %), Albánie 17 665 (8 %), Irák 13 930 (6 %), Kosovo 10 045 (5 %) a Eritrea 9185 (4 %). Z úhrnného počtu 38 265 (18 %) osob pocházelo z Balkánu, sestupně po zemích Kosovo, Albánie, Srbsko 4825, Makedonie 2640, Bosna a Hercegovina 1635 a Černá Hora 1455.

Jen během první poloviny roku 2015 se z šestice balkánských států na cestu za štěstím do vyspělejší části Evropy vydalo 105 930 lidí, v posledních dvanácti po sobě následujících měsících pak ohromujících 164 650 (Kosovo 88 495, Albánie 33 825, Srbsko 23 730, Makedonie 8485, Bosna a Hercegovina 7400 a Černá Hora 2715), což je nejvíce od válek v 90. letech. Téměř každý pátý žadatel o azyl mezi červnem 2014 a 2015 pocházel ze západního Balkánu, přičemž šance na získání pobytu se pohybovala mezi 1 a 6 %.

Kumulativní souhrn žadatelů odráží podstatně dramatičtější situaci. Do konce června 2015 na území EU čekalo na vyřízení azylu přibližně 592 000 osob – zhruba tolik obyvatel má i Lucembursko –, z toho 305 800 (52 %) v Německu, 56 000 (9 %) ve Švédsku, 48 300 (8 %) v Itálii, 36 100 (6 %) ve Francii, 29 400 (5 %) ve Spojeném království a 29 200 (5 %) v Řecku. V loňském roce to přitom bylo 365 000 žádostí, což činí meziroční nárůst o 62 %.

Podrobnější statistika ukazuje, jak nestřežení vnějších hranic Evropské unie postupně vede k zesilování přistěhovalecké vlny. Na přelomu roku 2014 a 2015 desetitisíce migrantů z Kosova a Albánie, veskrze etničtí Albánci, před zraky mediálního světa prokázaly, že Maďarsko není schopno střežit vnější hranice EU a bezpečnostní složky pouštějí nově příchozí hlouběji do vnitrozemí. Na toto zjištění s malým zpožděním zareagovali uprchlíci v okolních zemích, konkrétně v Turecku, Libanonu, Libyi a Egyptě, kde pobývají váleční běženci ze Sýrie, Iráku a Eritreje. V poslední době se ale na strastiplnou cestu do Evropy častěji vydávají i lidé ze vzdálenějšího kruhu zemí (Afghánistánu, Pákistánu, Nigérie, Bangladéše aj.), kde převážejí ekonomické důvody nad těmi politickými. 

Zdroje:

www.pewresearch.org/fact-tank/2015/09/30/europes-asylum-seekers-who-they-are-where-theyre-going-and-their-chances-of-staying/
http://ec.europa.eu/eurostat/statistics-explained/index.php/Asylum_quarterly_report
http://ec.europa.eu/eurostat/documents/2995521/6996925/3-18092015-BP-EN.pdf/b0377f79-f06d-4263-aa5b-cc9b4f6a838f

Jugoslávská diaspora

Vyjma Irska žádnou jinou evropskou zemi tolik nepoznamenal masový exodus obyvatelstva jako někdejší socialistickou Jugoslávii a její nástupnické státy. Od podepsání dohody o svobodném pohybu pracovních sil se Spolkovou republikou Německo roku 1968 zemi začaly opouštět statisíce lidí, v první vlně dominantně práceschopní muži.

Podle interních informací svazové vlády v druhé polovině roku 1969 v západní Evropě pracovalo, legálně i nelegálně, asi 500 000 Jugoslávců, toho 300 000 v SRN, 70 000 ve Francii, 50–55 000 v Rakousku, přes 20 000 ve Švédsku, 20 000 ve Švýcarsku, 9000 v Belgii, 4000 v Nizozemsku a přes 3500 v Dánsku. Tento počet plynule narůstal, až před ropnou krizí roku 1973 dosáhl svého maxima. Krátkodobý propad opět směřoval k dalšímu maximu před druhou ropnou krizí roku 1979. Po čase znovu nabral vzestupnou trajektorii, která nepřerušeně trvá dodnes.

SFRJ neotevřela své hranice bezúčelně, deklarativně socialistický režim nebyl schopen uspokojit společenskou poptávku po práci a před možnými sociálními turbulencemi dal přednost vývozu přebytečné pracovní síly za hranice. Gastarbeiteři ostatně do své vlasti posílali nemalé finanční prostředky v cizích měnách, což v době ztíženého mezinárodního obchodu jugoslávskému vedení nebylo ke škodě.

Mnozí vystěhovalci se v zahraničí usadili natrvalo a po získání místního občanství veškeré formální vazby se svou vlastí zpřetrhali. Soudobé, veskrze hrubé odhady uvádějí kolem 10 milionů lidí, kteří mají kořeny v jedné z postjugoslávských zemí a trvale pobývají v zahraničí. Má se za to, že každý třetí občan Bosny a Hercegoviny, Chorvatska, Makedonie a Srbska se dnes zdržuje mimo svou rodnou zemi.

Obrazová příloha níže ukazuje počty občanů šesti někdejších jugoslávských republik v zahraničí podle údajů, které uvádějí jednotlivé národní statistické úřady zemí světa. Je třeba brát na vědomí, že tato čísla nejsou zcela přesná a mohou významně kolísat.

Na prostoru bývalé Jugoslávie v současné době žije asi 22 mil. lidí; roku 2002 v Makedonii 2 mil., roku 2011 v Srbsku 7,2 mil., Chorvatsku 4,3 mil., Černé Hoře 620 tis., Kosovu 1,7 mil. (bez severních okresů) a ve Slovinsku 2,1 mil. a roku 2013 v Bosně a Hercegovině 3,8 mil.

Bosna a Hercegovina

Ze země odchází aktivní obyvatelstvo nejméně poslední dvě staletí. Nynější masový trend byl zahájen v druhé polovině 60. let 20. století a vyvrcholil během války v letech 1992–1995. Ministerstvo občanských záležitostí k roku 2013 eviduje až 1,5 milionu obyvatel žijících v zahraničí.

Černá Hora

Nejmenší republika někdejší Jugoslávie nevykazuje příliš početnou zahraniční komunitu. Dostupná čísla ale nereflektují po stovky let trvající odchod Černohorců do Srbska a Bosny a Hercegoviny.

Chorvatsko

Jadranská republika se s vystěhovalectvím potýká již od dob Rakouska-Uherska. Skutečně širokých rozměrů migrace nabírá koncem druhé světové války, kdy lidé prchají před odplatou komunistického režimu, a následně po otevření hranic v 60. letech 20. století a během války v letech 1991–1995.

Kosovo

Nejmladší nástupnický stát bývalé Jugoslávie od druhé světové války trpí politickou nestabilitou a přelidněním, které místní obyvatele vede k odchodu do zahraničí. Obřích rozměrů tento proces nabral během války v letech 1998–1999. V posledních letech opět zesiluje.

Makedonie

Ministerstvo zahraničí Makedonie odhaduje, že v zahraničí pobývá až 900 000 jejích občanů. Důvody k odchodu jsou výhradně sociální, ale jistou roli zde může hrát i latentní makedonsko-albánské napětí.

Slovinsko

Alpská republika v procentuálním srovnání vykazuje nejmenší podíl obyvatelstva trvale či přechodně žijícího v zahraničí. Nejčastěji se vyskytují v německy hovořících zemích, kam je přivedla vidina lepšího profesního uplatnění.

Srbsko

Kdysi největší jugoslávská republika v počtu vystěhovalých občanů nemá konkurenci. Exodus obyvatelstva zesílil koncem druhé světové války, v 60. letech nabral na síle a nakonec v 90. letech za mimořádně špatné hospodářské situace vygradoval do gigantických rozměrů. Odchod v posledních dekádách se dotýká zejména mladé vzdělané populace. Hrubý odhad uvádí až 3,5 mil. vystěhovalých srbských občanů.

Kosované utíkají do Evropy

Obyvatelé Kosova masově odcházejí za lepším životem do Evropské unie. Podle dostupných informací hranici schengenského prostoru nejčastěji překračují v Maďarsku u severosrbského města Subotica. 

Migrování albánského obyvatelstva a počet v zahraničí usedlých občanů

Cílem Kosovanů jsou bohaté západoevropské státy, ale s ohledem na pravidla Schengenské smlouvy, kdy cizí státní příslušník o azyl musí požádat v zemi prvního vstupu, jim nezbývá než hledat ochranu v méně preferovaném Maďarsku. Jestliže roku 2012 u slovenského jižního souseda o azyl požádalo celkem 2200 osob, loni už to bylo 43 000. Za první měsíc a půl tohoto roku se počítá s 13 000 azylanty. V Německu, kde žije nejpočetnější kosovská komunita, v listopadu požádalo o azyl 1622 Kosovanů, v prosinci 1956 a v lednu dokonce 3630. V Rakousku loni požádalo o ochranu 1901 Kosovanů, ale jen v letošním lednu 1029.

Obyvatelé Kosova ze svých domovů odcházejí převážně z neřešitelných sociálních důvodů, jelikož přelidněná země nenabízí dostatek pracovních příležitostí. Státní správu a podnikatelský sektor mimoto ovládají loupeživé lokální mafie.

Dosud identifikováno 53 albánských obětí

Z masového hrobu Rudnica na jihu Srbska bylo dosud exhumováno a identifikováno 53 těl kosovských Albánců, které povraždily ozbrojené složky Jugoslávie na jaře roku 1999. Podle informací neziskové organizace Fond za humanitarno pravo za masakrem stojí 37. motorizovaná brigáda Armády Jugoslávie, v jejímž čele stál současný náčelník generálního štábu Armády Srbska Ljubiša Diković.

Politické vedení Srbska se za generála Dikoviće jednoznačně postavilo a o jeho odchodu z funkce nechce ani slyšet. Vicepremiér a ministr zahraničí Ivica Dačić jakékoli pochybnosti o morální integritě vojenského velitele odmítl a interpretoval je jako přímý útok proti Armádě Srbska i samotnému Srbsku. Dačić je přitom prvním mužem Socialistické strany Srbska (SPS), kterou založil a dlouhá léta vedl autoritář Slobodan Milošević. SPS jako někdejší vládnoucí strana nese politickou odpovědnost za destabilizaci Kosova a následně i za vedení krvavé války proti albánské menšině.

Zabití Albánští civilisté pocházeli z kosovských obcí Rezala, Stari Čitakovac, Donji Zabelj a Glavno Selo a jejich těla byla po válce přenesena do Srbska, aby je už nikdo nemohl nalézt. Nejmladší oběť měla 14 let a nejstarší 87, bez výjimky se jednalo o chlapce a muže. Sama Rudnica se nachází pouhé 2 kilometry od hraniční linie s Kosovem.

Během války v Kosovu od února 1998 do června 1999 přišlo o život 13 526 lidí, z toho 76 % Albánců a 21 % Srbů. Zvláště v první polovině roku 1999 docházelo k četným masakrům civilistů na obou znepřátelených stranách.

http://yugosfera.blogspot.cz/2014/06/v-srbske-rudnici-nalezeno-34-zabitych.html

Šešelj se vrátil do Srbska

Předseda neparlamentní Srbské radikální strany Vojislav Šešelj se po více než jedenácti letech strávených ve vazební věznici Mezinárodního soudního tribunálu pro bývalou Jugoslávii vrátil bez rozsudku do Srbska. Soudní proces byl přerušen kvůli zhoršení jeho zdravotního stavu. Přesná diagnózna veřejnosti nebyla sdělena, spekuluje se ale, že politik trpí rakovinou jater.

Šešelj se narodil roku 1954 v Sarajevu. V rodném městě dokončil základní studia práv, magisterský a doktorský titul nato obdržel v hlavním městě Bělehradě. Během svého působení v akademické sféře se opakovaně dostával do konfliktu se svými nadřízenými, když veřejně upozorňoval na jejich nekompetentnost a protekci ze strany republikových komunistických funkcionářů. Po několikerém pokusu profesně zakotvit v Bosně a Hercegovině byl roku 1984 po štvavé kampani, v níž byl obviňován ze srbského nacionalismu, uvězněn a poté nepřímo vyhnán do Srbska. V 80. letech zakotvil v Bělehradě, kde udržoval blízké styky s mluvčími probouzejícího se srbského nacionalismu, mj. Dobricou Ćosićem a Vukem Draškovićem.

Vládnoucími kruhy zavrhovaný Šešelj na počátku 90. let, kdy byla obnovena svobodná politická soutěž, nečekaně vstoupil do politiky. S Vukem Draškovićem založil Srbské hnutí obnovy (SPO), které ostře vystupovalo proti komunistické minulosti a hlásalo vyhraněný nacionalismus. Po názorových neshodách posléze založil a vedl militantně nacionalistickou Srbskou radikální stranu. První volby roku 1990 ovšem drtivě opanoval představitel komunistické nomenklatury Slobodan Milošević, Šešeljova politická platforma zcela propadla. V dalších letech ale dokázal oslovit voliče o poznání úspěšněji, radikálové se stali druhou nejsilnější politickou stranou, bez jejichž více či méně viditelné podpory by Slobodan Miloševiće nemohl na politické scéně dlouhodobě existovat. V roli předsedy strany a vůdce samozvaných ozbrojenců (četniků) Šešelj morálně zaštiťoval a prováděl etnické čistky v Srbsku, Chorvatsku a Bosně a Hercegovině.

Po svržení Slobodana Miloševiće roku 2000 Srbská radikální strana ztratila velkou část svých podporovatelů, ale zanedlouho byla ještě silnější než dříve; dvakrát za sebou vyhrála volby, ale kvůli své kontroverzní pověsti, populistickému vystupování, antievropské a antiamerické rétorice nikdy nevstoupila do vlády. Následně roku 2008 dosáhla svého maxima se ziskem 29,5 % hlasů, poté ale přišel dramatický pád.

Roku 2003 totiž Haagský tribunál proti Šešeljovi vznesl obvinění z válečných zločinů. Ten se jako jeden z mála srbských činitelů rozhodl dobrovolně odcestovat do Nizozemska a svou čest hájit otevřeně a bez materiální podpory srbského vedení. Soudní řízení bylo zahájeno o čtyři roky později. Šešelj svou stranu vedl i z vězení, ale nesmlouvavý přístup roku 2008 partaj natolik rozklížil, že z ní odešla většina starých členů a ti pak založili Srbskou pokrokovou stranu. Smířliví pokrokáři následně roku 2012 vyhráli volby a poprvé sestavili vládní koalici. Radikálové se do sněmovny už neprobojovali a od té doby setrvávají na okraji zájmu veřejnosti.

Šešelj okamžitě po návratu zahájil ostré slovní výpady proti celému vládnoucímu establishmentu. Kritikou nešetří ani své bývalé nejbližší spolupracovníky, dnes prezidenta Tomislava Nikoliće a premiéra Aleksandra Vučiće. Na chování viditelně zesláblého politika je patrné, jak dlouho pobýval v izolaci mimo Srbsko a již plně nechápe nálady většiny srbské společnosti, která za více než deset let od jeho uvěznění prošla zásadní proměnou. Srbové na výjimky od své politické reprezentace nechtějí slyšet hřmotná nacionalistická hesla a zlomyslné výhrůžky, ale rady a pomoc při řešení své nelehké sociální situace. Vojislav Šešelj tak více než vůdce chybějící politické opozice působí jako pohrobek tragických 90. let.

Vojenská přehlídka v Bělehradě

U příležitosti 70. výročí osvobození města od nacistické okupace se v Bělehradě uskutečnila vojenská přehlídka. Co do počtu účastníků a nasazené techniky se jednalo o největší vojenské defilé od 80. let 20. století. Slavnostního programu se zúčastnil i ruský prezident Vladimír Putin, což se vzhledem k jeho postojům v ukrajinské krizi u západních politiků nesetkalo s pochopením.

Nedohraný zápas

Kvalifikační zápas na Mistrovství Evropy ve fotbale roku 2016 mezi Srbskem a Albánií na bělehradském stadionu FK Partizan skončil rvačkou. Důvodem roztržky bylo narušení hry létajícím dronem, který nesl vlajku nacionalisty propagované Velké Albánie. Na očividnou provokaci zareagoval srbský fotbalista Stefan Mitrović, který prapor okamžitě strhl. Krátce nato ho napadli albánští hráči a ty pak rozvášnění srbští fanoušci. Albánští fotbalisté následně utekli do šaten a pokračování ve hře podmiňovali vyklizením stadionu. Na to však protistrana nepřistoupila. Hlavní sudí, zaskočený vývojem situace, se poté rozhodl hru nadobro ukončit.

Policie po skončení zápasu předvolala k výslechu bratra albánského premiéra Olsi Ramu, v současné době občana USA. Podle některých indicií Rama dron ovládal ze své VIP lóže. K incidentu došlo nedlouho před plánovanou návštěvou albánského ministerského předsedy v Srbsku. Po výbušném zápasu došlo k řadě útoků na obchody vlastněné Albánci v Srbsku a albánské velvyslanectví v Černé Hoře a veřejným pálením srbské vlajky v Kosovu.

Povodně v Srbsku

Východní Srbsko zasáhly silné deště, které vyvolaly povodně. Voda se vylila ze břehů v povodí Dunaje při hranicích s Rumunskem. Nejvíce zasažený je okres Kladovo. Zvýšenou hladinu hlásí také vodohospodáři na řece Sávě v Chorvatsku.

Zapomenuté osudy: vojvodinští Chorvaté

Jednou ze smutných kapitol krvavého rozpadu Jugoslávie jsou osudy menšinových komunit, které se ocitly uvnitř země, s nimiž jejich matiční stát vedl ozbrojený konflikt. V takovémto postavení byli na počátku 90. let 20. století například vojvodinští Chorvaté.

Původ chorvatského etnika ve Vojvodině sahá do období masivní kolonizace regionu po podepsání Karlovického míru roku 1699. Ten Habsburkům zajistil vládu nad většinou Uher až k řece Sávě na jihu a řekám Mureši a Tise na východě. Poté se hranice podunajské monarchie posunuly ještě dále na východ. Mezi nově přišlými kolonizátory se objevili také katoličtí Bunjevci (ze západní Hercegoviny a Liky) a Šokci (z bosenského a chorvatského Posáví). Bunjevci se usadili kolem města Subotica a Šokci v Podunají západně od města Sombor.

Začátkem 20. století na území budoucí Vojvodiny žilo bezmála 81 tisíc Chorvatů, Bunjevců a Šokců (5,6 %) z celkových 1,43 milionu obyvatel. Po vyhnání Němců na konci druhé světové války a krátce po ní se Vojvodina znovu kolonizovala jugoslávskými občany, načež počet Chorvatů vzrostl na 134 tisíc (8,1 %) z celkových 1,66 milionu. Následně početní stav chorvatské komunity stagnoval.

Poté co v Chorvatsku vypukly boje mezi srbskými ozbrojenci, namnoze podporovanými Jugoslávskou lidovou armádou, a republikovými bezpečnostními složkami, situace menšinových Chorvatů ve Vojvodině se pomalu začala zhoršovat. Při sčítání lidu roku 1991 se k chorvatské národnosti přihlásilo již jen 74 tisíc lidí, což je proti minulé dekádě propad o 37 %. Rovněž další censy ukázaly dramatický pokles chorvatské populace na 57 tisíc (2002) a posléze na stávajících 47 tisíc lidí (2011). Sestupný trend přitom nijak nepolevuje.

Během bouřlivých 90. let Vojvodinu opustily desetitisíce Chorvatů (včetně Bunjevců a Šokců). Na rozhodnutí odejít se podepsaly nejen zhoršující se sociální podmínky a mezinárodní izolace Srbska a Černé Hory, ale i časté útoky ze strany srbských nacionalistů. Vzorovým příkladem bylo shromáždění srbských extremistů na čele s Vojislavem Šešeljem, předsedou Srbské radikální strany, ve vsi Hrtkovci 6. května roku 1992, na němž se veřejně prezentovala jména „nepřátelských“ příslušníků menšin. Nedlouho poté se sremské vesnice s chorvatskou majoritou Slankamen, Golubinci, Nikinci, Kukujevci a Hrtkovci začaly vylidňovat. Jestliže roku 1991 obec Hrtkovci obývalo 2684 lidí, z toho 1080 Chorvatů, roku 2002 to bylo 3428 lidí, z nichž bylo jen 256 Chorvatů.

Odhaduje se, že v krátké době Vojvodinu opustilo na 30 000 Chorvatů. Mnozí své rozhodnutí emigrovat učinili pod nátlakem extremistů, výjimečně docházelo k fyzickým útokům a vraždám. Političtí představitelé Vojvodiny i Srbska k vyhánění menšin zůstali hluší a dokonce ani dnes se k této problematice odmítají vyjádřit. Chorvatština je sice ve Vojvodině uznávaným úředním jazykem, práva chorvatské menšiny jsou ale dlouhodobě pošlapávána. Vládnoucí politická reprezentace ve spojení s představiteli inteligence se všemožně snaží rozbít národní jednotu chorvatské komunity, naposledy štědrou podporou etnické emancipace Bunjevců.

Operace Kosmaj a smrt na oprátce

Zrána 6. dubna 1941 vojska Třetí říše zaútočila na Jugoslávii. Za necelé dva týdny země agresorovi zcela podlehla. Domácí jednotky se až na sporadické výjimky vzdaly nebo se před nepřítelem stáhly do hornatého vnitrozemí. Německo, k němuž se brzy přidaly Itálie, Maďarsko a Bulharsko, zemi okamžitě rozdělilo na menší části a obyvatelstvo, které se odmítlo podřídit novým poměrům, nemilosrdně zlikvidovalo. Brutalita okupantů neznala mezí a zcela se vyrovnala běsnění v zabraném Polsku. Primární obětí teroru byli Židé a po nich hned Srbové, jež byli vnímáni jako zapřísáhlí nepřátelé německé rozpínavosti již od Veliké války. Teror se však nevyhnul ani Romům.

Odpor Jugoslávců byl s ohledem rychlý a razantní postup Berlína a jeho spojenců minimální. Slovinsko, Makedonie, Vojvodina a Kosovo byly zabrány sousedními státy, na území Chorvatska a Bosny a Hercegoviny vznikl fašistický Nezávislý stát Chorvatsko. Černá Hora vyhlásila nezávislost pod italským patronátem. Srbsko, zbavené území s početnými etnickými menšinami, se našlo pod přímou německou správou, byť ta vytvářela zdání fungující místní samosprávy.

Odbojové hnutí v Srbsku zesílilo až po německém útoku na SSSR 22. června 1941. Horliví komunisté tehdy začali vytvářet menší bojové skupiny v odlehlejších oblastech země. Jednou z prvních byl Kosmajsko-posávský oddíl, který vznikl hned počátkem července. Své jméno získal podle pohoří Kosmaj, ležícím asi 50 kilometrů jižně od Bělehradu. Jeho velitelem se stal veterán španělské občanské války a uznávaný literát Koča Popović. Následně 25. července oddíl provedl několik úspěšných sabotážních akcí na železnici. Začátkem srpna partyzáni svou činnost rozšířili o útoky na četnické stanice a obecní úřady. 

Zvýšená aktivita komunistů nedaleko Bělehradu vyvolala ostrou reakci na straně okupantů. Němci spěšně připravili odvetnou akci s krycím názvem Baden, jejímž cílem bylo vyčistit Kosmaj od povstalců. Operaci, jež započala 7. srpna, velel zkušený generál Paul Bader. Wehrmacht o síle několika tisíc mužů a s pomocí domácích proněmeckých sil celé pohoří  obklíčil a za několik málo dní oblast vyčistil od partyzánů. Na odpor se jim postavilo jen několik desítek slabě vyzbrojených, ale zato odhodlaných mužů.

Podle německých zdrojů při zřídkavých přestřelkách padlo 18 partyzánů a 13 bylo zajato. Části odbojářů se z obklíčení podařilo uprchnout. Počet zabitých Němců není znám. Těla padlých Srbů byla pro výstrahu několik dní vystavena ve vsi Sopot. Následně okupační správa 13. srpna uveřejnila výzvu, v níž se odsuzovalo partyzánské povstání a obyvatelstvo se vyzývalo k boji proti komunistům.

Dne 17. srpna Němci na ústředním bělehradském náměstí Terazije pověsili na kandelábry 5 odbojářů, přičemž dva z nich byli zajatci z Kosmaje. Iniciátorem veřejné popravy byl šéf bělehradského Gestapa SS-major Karl Kraus a schválil ji i vojenský velitel okupační správy generál Heinrich Danckelmann. Oběšenci byli nejdříve ve vězení zastřeleni revolverem do hlavy.

Odstrašující exekuce partyzány od další činnosti neodradila. Kosmajský oddíl se brzy rozrostl o další desítky členů. Odpor proti německé správě v Srbsku do podzimu jen sílil. Na památku obětí operace Baden v pohoří Kosmaj roku 1971 vznikl mohutný betonový památník.

***

Heinrich Danckelmann byl krátce po válce zajat spojeneckými vojáky a poté vydán do Jugoslávie. Tam byl odsouzen k trestu smrti a následně 30. října 1947 popraven.

Paul Bader, který od prosince 1941 do srpna 1943 dokonce vykonával funkci vojenského velitele okupační správy, před soudem nikdy nestanul a roku 1971 zemřel v rodném Německu ve vysokém věku 87 let.

Lidské ztráty Srbska a Černé Hory ve válečných letech 1991–1995 a 1998–1999

Válka ve Slovinsku, v Chorvatsku a Bosně a Hercegovině

Na základě analýz během válečného konfliktu ve třech jugoslávských republikách v letech 1991–1995 zahynulo nebo je nezvěstných 1930 občanů Svazové republiky Jugoslávie, resp. Srbska a Černé Hory. Výzkum byl proveden v období od 1. ledna 2009 do 31. srpna 2012.

Válka v Chorvatsku
Podle odhadů v Chorvatsku během války v letech 1991–1995 zahynulo 21–23 000 osob, z toho 14–16 000 chorvatských civilistů a vojáků a kolem 7 000 Srbů, civilistů, příslušníků Armády Republiky Srbské krajiny a Jugoslávské lidové armády (původem z Chorvatska). Výzkum byl uzavřen k 31. srpnu 2012.

Válka v Kosovu

V období od 1. ledna 1998 do konce roku 2000 na území Kosova bylo evidováno 13 526 zemřelých nebo pohřešovaných, z toho je 76 % Albánců a 21 % Srbů. Výzkum byl dokončen k 28. únoru 2013.

Intervence NATO
Následkem leteckých útoků sil NATO v Srbsku (bez Kosova) a Černé Hoře zahynulo 275 lidí, z toho 180 civilistů, 90 příslušníků Armády Jugoslávie (Vojska Jugoslavije), 5 policistů a 26 příslušníků Osvobozenecké armády Kosova (UÇK). Vyjma tří čínských občanů se jednalo výhradně o státní příslušníky Svazové republiky Jugoslávie. V Kosovu při náletech přišlo o život 484 osob, z toho 267 civilistů (209 albánských a 58 nealbánských), 171 příslušníků Armády Jugoslávie, 20 policistů a 26 příslušníků UÇK (19 z 26 zabitých povstalců zemřelo při vzdušném útoku na Věznici Dubrava u městečka Istok.

Zdroj: Fond za humanitarno pravo. Dostupné z: http://www.hlc-rdc.org/

Lidské ztráty Chorvatska ve válečných letech 1991–1995

Tradiční pohled
Bojové operace v Chorvatsku se dotkly 54 % území republiky, na kterém žilo 36 % zdejší populace. Srbští separatisté ovládali území o rozloze 14 760 km² neboli 26 % státního území. Během válečného konfliktu zahynulo či se pohřešuje 13 583 osob a dalších 37 180 utrpělo zranění. V prosinci roku 1991 bylo evidováno 550 000 uprchlíků, přičemž dalších 150 000 lidí se nacházelo v zahraničí. Roku 1995, kdy se uprchlíci začali masově vracet do svých domovů, se počet lidí bez domova snížil na 386 264 a utečenců v zahraničí na 57 000.

Situace s navrátilými uprchlíky v letech 1995–2000 byla následující: bývalí uprchlíci (většinou Chorvaté) čítali 191 794 osob, z toho 70 679 v Chorvatském podunají a 121 115 v jiných regionech postižených válkou. Návrat převážně Srbů činil 79 163 osob, z toho 56 508 byli navrátilci ze Svazové republiky Jugoslávie (SRJ) a Bosny a Hercegoviny (BaH) a 22 655 navrátilci z Chorvatského podunají. Celkový počet navrátilců tak dosáhl 270 957 osob. Roku 2001 bylo dále evidováno:

- 28 840 vysídlených čeká na návrat domů na území Chorvatska;

- 13 684 občanů srbské národnosti v SRJ a BaH podalo žádost o návrat;

- 3481 vnitřně přesídlených osob v Chorvatském podunají, které čekají na návrat do jiného chorvatského regionu;

- 22 019 lidí (20 500 z BaH a 1500 ze SRJ) má stále status uprchlíka.

V Chorvatsku přebývalo také nejméně 120 000 občanů Bosny a Hercegoviny, kteří získali chorvatské občanství, a tudíž nebyli považováni za uprchlíky. K tomu je třeba připočítat 30 000 lidí ze SRJ (zřejmě Chorvatů z Vojvodiny), z nichž někteří měli po jistý čas status uprchlíka.

Zdroj: PERKOVIĆ, Marijan, PULJIZ, Vlado. Ratne štete, izdaci za branitelje, žrtve i stradalnike rata u Republici Hrvatskoj. Revija za socijalnu politiku. Zagreb, sv. 8, č. 2/2001, 235–238. ISSN 1845-6014 Dostupné z: http://www.rsp.hr/ojs2/index.php/rsp/article/viewFile/225/996 [16. 7. 2014]

Alternativní pohled

Dokumentačně informační centrum Vertias nicméně dostupné údaje zpochybňuje a tvrdí, že předložená čísla udávají pouze etnické Chorvaty, resp. provládní vojáky a civilisty, a nikoli už Srby. Podle jeho propočtů, kdy násilnou smrtí zemřelo asi 1,06 % Chorvatů, počet padlých a zabitých Srbů může dosahovat 6179 osob a s uvážením 446 neověřených případů dokonce 6625 lidí. Celkový počet obětí konfliktu v Chorvatsku teoreticky dosahuje 20 208 zemřelých a pohřešovaných, z čehož 67 % tvoří Chorvaté a 33 % Srbové. Přitom dle sčítání lidu z roku 1991 se k chorvatské národnosti hlásilo 78,1 % obyvatel, dalších 12,2 % se označilo za Srby a 2,2 % za Jugoslávce.

Zdroj: Dokumentaciono informacioni centar Veritas. Dostupné z: http://www.veritas.org.rs/NestalaLica/ukupne-ljudske-zrtve-na-podrucju-rh/

Konečné vítězství podvedených střadatelů

Evropský soud pro lidská práva vynesl pravomocný rozsudek, na jehož základě Slovinsko a Srbsko musejí do jednoho roku odškodnit podvedené střadatele zkrachovalých bank. O dlouholetém sporu klientů, kteří přišli o úspory během rozpadu socialistické Jugoslávie, se věnuje starší článek z 13. 11. 2012. Slovinská Nová lublaňská banka připravila o peníze asi 300 000 střadatelů z Bosny a Hercegoviny a Chorvatska, jejichž vklady i s úroky dnes dosahují asi 400 milionů eur (11 mld. Kč). Srbské úřady evidují celkovou výši pohledávek klientů Invest banky i s úroky před jejím bankrotem roku 2003 na 87,6 milionů eur (2,4 mld. Kč).

Slovinsko na rozhodnutí soudu reagovalo podrážděně. Po nedělních parlamentních volbách se z tématu odškodnění střadatelů bezpochyby stane politické téma prvořadého významu a může mít vliv také na složení budoucí vládní koalice. Srbsko na rozsudek prozatím nijak nereagovalo.

Na pomoc Srbsku a Bosně 1,8 miliardy eur

V Bruselu se uskutečnila dárcovská konference, která si dala za cíl pomoci s následky květnových záplav v jihovýchodní Evropě. Bosna a Hercegovina vyčíslila své nejnutnější potřeby na 650 milionů eur a od dárců získala příslib na 809,2 milionů (22,2 mld. Kč). Srbsko k normalizaci postižených oblastí žádalo 830 milionů eur a získalo příslib na 995,2 milionů (27,3 mld. Kč). Očekávané finanční prostředky budou použity na sanaci terénu, opravy dopravní infrastruktury, protipovodňová opatření a subvencování postižených zemědělců a dalších soukromých podnikatelů.

Přehled dárců: Evropská banka pro obnovu a rozvoj dosud schválila půjčku 58 milionů eur Bosně a Hercegovině (BaH) a dále nabízí 100 milionů pro každou zemi. Evropská investiční banka uvedla, že pro BaH vyčlenila kredit 90 milionů eur a pro Srbsko 170 milionů. MMF ohlásil pomoc BaH ve výši 95 milionů eur, Světová banka půjčí Srbsku 200 milionů a stejně tolik BaH na podporu malých a středních podniků. Rada Evropy nabídla BaH kredit 69 milionů eur a Srbsku 32,5 milionů eur na podporu malých a středních podniků. Mezi donátory jsou mnohé země světa:

Albánie: 200 tis. eur pro obě země společně prostřednictvím grantů
Alžírsko: dosud 500 tis. pro BaH a stejně tolik pro Srbsko
Ázerbájdžán: dosud 1 mil. dolarů pro obě země, zvažuje další pomoc
Bulharsko: stovky tisíc eur, navíc 50 tis. eur pro BaH a stejně tolik pro Srbsko
Česko: 400 tis. eur na energetický sektor (společně s dalšími dary asi milion eur)
Dánsko: příští rok věnuje 7 mil. eur
Chorvatsko: i navzdory vlastním škodám věnuje 1,35 mil. eur BaH
Indonésie: 100 tis. pro BaH a stejně tolik pro Srbsko
Itálie: 2 mil. eur pro obě země společně
Japonsko: dosud 300 tis. eur, v případě zájmu navíc 5 mil. eur každé zemi
Kanada: dosud 800 tis. dolarů, dalších 400 tis. pro Save the Children
Maďarsko: navíc 1 mil. eur pro BaH a Srbsko
Makedonie: dosud 100 tis. eur pro tři země, stejně tolik pro různé organizace
Maroko: 200 tis. dolarů pro obě země společně
Norsko: odhadem 9 mil. pro obě země společně
Rakousko: dosud přes 4 mil. eur pro obě země dohromady
Rumunsko: dosud 200 tis. eur, navíc 100 tis. USD
Řecko: dosud 100 tis. eur pro BaH a 200 tis. pro Srbsko
Slovensko: dosud 260 tis. eur, navíc 400 tis. eur pro obě země společně
Slovinsko: dosud 3,6 mil. eur pro obě země společně
Spojené království: 2 mil. liber
Švédsko: 2 mil. eur pro obě země společně
Švýcarsko: navíc 11,8 mil. eur
Turecko: dosud 3 mil. USD pro BaH a 200 tis. dolarů pro Srbsko, navíc 2 mil. USD pro BaH a 1,3 mil. USD pro Srbsko
USA: 16,5 mil. dolarů

Sarajevský atentát v kontextu let 1908–1914

Dne 6. října 1908 Rakousko-Uhersko dekretem vyhlásilo anexi Bosny a Hercegoviny, kterou od roku 1878 okupovalo na základě mandátu Berlínského kongresu. O den dříve Bulharsko vyhlásilo plnou nezávislost na Osmanské říši. Jednostranný krok podunajské monarchie vyvolal nelibost Srbska a Ruska, ačkoli Petrohrad o něm byl předem informován. V Srbském království, kde od krvavé změny na trůnu roku 1903 převládaly protirakouské nálady, se konaly masové demonstrace. Srbové byli přesvědčeni, že Bosna a Hercegovina patří do jejich etnického prostoru (podle sčítání z roku 1895 tvořili 43 % jejího obyvatelstva), a proto se velkou měrou přikláněli k vyhlášení války severnímu sousedovi a okamžitě zahájili mobilizaci. Turecko, jež bylo postaveno před hotovou věc, oznámilo bojkot dovozu rakousko-uherského zboží.

Monarchie na ostrou kritiku svého postupu reagovala podrážděně. Varianta preventivní války proti Srbsku nebyla zcela vyloučená. Vídeň nejen že proti Bělehradu dál vedla celní válku – zahájenou roku 1906 a nepřerušenou ani obchodní smlouvou z března 1908 –, navíc se rozhodla razantně zakročit proti srbským politickým reprezentantům v Trojjediném království dalmatském, chorvatském a slavonském (Srbové roku 1910 představovali 24,6 % populace Chorvatska-Slavonie a 16,3 % Dalmácie). Už 18. srpna, tedy na osmasedmdesáté narozeniny císaře Františka Josefa I., přitom došlo k zatýkání předních členů nejvlivnější Srbské samostatné strany (SSS). Po chorvatských parlamentních volbách roku 1906 a následně 1908 totiž vznikla silná chorvatsko-srbská koalice, jež svou činností popouzela jak Vídeň, tak Budapešť.

Odpor vůči anexi pro Habsburky představoval vhodnou záminkou k likvidaci nepohodlného domácího soupeře. Počátkem roku 1909 byl v Záhřebu započat soudní proces s 53 členy SSS, kteří se měli dopustit velezrady tím, že se Srbskem v tajnosti připravovali sjednocení všech Jihoslovanů do jednoho státu. A třebaže předložené důkazy byly chabé – proti obžalovaným svědčil policejní provokatér Đorđe Nastić, jenž v Budapešti 5. srpna 1908 vytiskl pomlouvačnou brožuru Finale –, většina účastníků byla 6. října 1909 odsouzena k dlouholetému žaláři. Dohromady si měli odpykat 173 let vězení. Pokud by ale v době anexní krize došlo k válce se Srbskem, jistě by jim hrozil i trest nejvyšší. Je paradoxní, že ačkoli obvinění svůj negativní postoj k podunajské monarchii neskrývali, žalobci se nepodařilo zajistit žádné relevantní důkazy. Na to ostatně poukázal i T. G. Masaryk, který energicky pomáhal obhajobě.

Očividná blamáž rakouské úřady neodradila ani od dalšího vykonstruovaného procesu. Na jaře 1909 historik a publicista Heinrich Friedjung prostřednictvím vídeňských novin Neuen Freien Presse obvinil chorvatsko-srbskou koalici ze spolupráce se Srbskem na rozbití monarchie. Následně v prosinci 1909 se uskutečnil soudní proces, v němž proti sobě stanuli vůdce koalice Franjo Supilo a dotčené periodikum. Soudní fraška, během níž se Friedjungovy zdroje ukázaly jako pochybné, nakonec skončila smírem. I v tomto procesu se na straně Jihoslovanů angažoval T. G. Masaryk. Supilo byl nakonec očištěn, ale jeho morální kredit byl zpochybněn i v domovské straně, načež se vzdal funkce a odešel do ústraní. Nové, o poznání smířlivější vedení koalice poté sjednalo kompromisní dohodu s uherským ministerským předsedou Khuen-Hédervárym. Krátce nato byli odsouzenci ze Záhřebského procesu omilostněni. Nicméně ani projevené gesto dobré vůle nemohlo zabránit stupňujícímu se odporu srbské, ale i chorvatské mládeže vůči přítomnosti Rakouska-Uherska na Balkánském poloostrově.

Většina chorvatského obyvatelstva i přes všechny ústrky a zřídkavé excesy k monarchii chovala úctu, byť o vřelém vztahu nemohlo být ani řeči. Jako dlouhodobě problematická se jevila koexistence s Budapeští, jejíž maďarizační a centralizační snahy Chorvaty i Srby svatoštěpánské koruně nadobro odcizily. Samotná anexe Bosny a Hercegoviny byla mezi Chorvaty přijata vcelku kladně, jelikož posílení slovanského živlu v říši mohlo podpořit přeměnu rakousko-uherského dualismu na trialismus s (jiho)slovanskou komponentou.

Od krize ke smíru

V Bosně a Hercegovině klima po anexi nebylo tak zjitřené jako v sousedním Srbsku a Chorvatsku, zdejší poměry ale měly ke klidu daleko. Po oboustranně přijatelné dohodě rakouské a uherské vlády se obě země – v té době se lpělo na zemském členění na Bosnu a Hercegovinu – přeměnily na společné kondominium obou částí dualistické monarchie. Pod dojmem nových okolností vídeňská vláda na místo zemského náčelníka 7. března 1909 jmenovala energického Marijana Varešanina. Příkladný generál měl podporu zvláště v c. k. vojenských kruzích, které oceňovaly jeho znalost místních poměrů a jazyka. Mezi pravoslavnými a muslimy v Bosně a Hercegovině nebyl nijak oblíbený, neboť jej považovali za klerikála a chorvatského šovinistu, jinak řečeno přespříliš oddaného monarchii.

Pro anektované území se plánovala ústava a vlastní zákonodárný sněm, čímž se měla uspokojit i světová veřejnost, respektive přesvědčit ostatní velmoci, že Habsburkové podporují osvícenou správu své „kolonie“, k níž by se brzy mohly připojit další balkánské oblasti. Německo se jednoznačně postavilo za anexi, Rusko se cítilo podvedeno, Spojené království bylo ochotné ke kompromisům, Francie se neangažovala.

Osmanská říše za ztrátu okupované provincie od Vídně získala finanční kompenzaci ve výši 2,5 milionu tureckých lir (54 mil. rakouských korun), příslib stažení jednotek z Novopazarského sandžaku, který monarchie využívala jako nárazníkové pásmo mezi Srbskem a Černou Horou, a náboženskou autonomii pro bosenskohercegovské muslimy. Příslušná bilaterální dohoda byla uzavřena 26. února 1909. Petrohrad se na mocenské střetnutí po prohrané rusko-japonské válce necítil dostatečně silný a Srbsko v jeho válečném nadšení po měsících vyhrocené krize nakonec nepodpořil. Bělehrad tak ve svém nároku na Bosnu a Hercegovinu zůstal osamocený a v březnu 1909 mu nezbylo než kapitulovat. Válka byla prozatím zažehnána.

Rakousko-uherská vláda 8. února 1909 uspořádala ústavní anketu, během níž oslovila významné bosenskohercegovské politické činitele a vznikající politické strany za účelem spolupráce na připravované konstituci. Odezva však byla chladnější, než se čekalo; účast odmítly nejsilnější strany – Srbská národní organizace (SNO), Muslimská národní organizace (MNO) i právě založená sociální demokracie. Spíše kladnou podporu záměru vyjádřili jen chorvatští představitelé. MNO se nakonec podvolila až po uznání církevní a školské samosprávy pro muslimskou komunitu v dubnu 1909.

Ústavu František Josef I. podepsal 17. února 1910. O tři dny později byla slavnostně vyhlášena v sídle zemské vlády v Sarajevu. K tomuto dni vznikl také zemský sněm (Bosanski sabor). Jak bylo tehdy v Rakousku-Uhersku obvyklé, volební právo bylo všeobecné, ovšem nikoli pro ženy, voličstvo své kandidáty vybíralo v kuriích. Část poslanců byla jmenována, jednalo se 20 virilistů, a část přímo volena. Ze 72 křesel 31 náleželo pravoslavným, 24 muslimům, 16 katolíkům a 1 židům. První volební klání se uskutečnilo v květnu a drtivě v nich zvítězily SNO a MNO, když obsadily všechna dostupná místa. Funkce parlamentu byla ale značně omezená – připomínal spíše diskuzní klub, kde dochází k ostré výměně názorů mezi prorežimními a protirežimními poslanci. Předsedou saboru byl s ohledem na tradici protěžování velmožského stavu zvolen muslim Ali-beg Firdus a po jeho předčasném skonu roku 1910 další muslim Safvet-beg Bašagić, který tento post zastával až do rozpuštění komory v únoru 1915.

Zjitřená atmosféra aktivizovala prosrbsky či jihoslovansky orientovanou mládež, v jejíž řadách kromě Srbů působilo také několik katolíků a muslimů. Idealističtí mladíci, odmítající rakousko-uherskou okupaci a toužící po spojení všech Srbů či Jihoslovanů, v jejich představách šlo o totéž, do jednoho státu, nacházeli inspiraci u ruského revolucionáře Bachtina. Činnost těchto učňů a studentů se nejdříve projevovala pálením rakouské vlajky a rozdáváním protistátních letáků a brožur, a když nenalezli podporu ani u většinové srbské populace, přiklonili se k radikálnějším metodám. Zastřešujícím orgánem jejich aktivit byla organizace Mladá Bosna (po vzoru Mladé Itálie, Mladé Evropy nebo Mladého Polska). Skrze své členy, nejčastěji univerzitní studenty, revolucionáři přes Bělehrad udržovali styky s dalšími srbskými nacionalistickými spolky po celém Balkáně. Blízké kontakty měli také s kontroverzním důstojníkem srbské armády Vojislavem Tankosićem, původem z Bosenské krajiny, a četnikem (povstalcem) Vojinem Popovićem. Tankosić se roku 1903 aktivně podílel na svržení královského rodu Obrenovićů a poté aktivně bojoval jako srbský četnik v turecké Makedonii. V době anexní krize v městečku Prokuplje založil poloilegální četnickou školu, kde cvičil mladé muže pro speciální úkoly v Bosně a Hercegovině. Souběžně s tím byl aktivním členem Mladé Bosny a 9. května 1911 v Bělehradě spoluzaložil organizaci Sjednocení nebo smrt (Ujedinjenje ili smrt, známou též jako Černá ruka), jejímž cílem bylo sjednocení „Srbů všech konfesí“ do jednoho státu.

Členy Mladé Bosny byli mimo jiné Gavrilo Princip (Srb), Bogdan Žerajić (Srb), Nedeljko Čabrinović (Srb), Danilo Ilić (Srb), Borivoje Jevtić (Srb), Trifko Grabež (Srb), Jezdimir Dangić (Srb), Veljko Čubrilović (Srb), Vaso Čubrilović (Srb), Muhamed Mehmedbašić (Muslim), Ivo Kranjčević (Chorvat), Ivo Andrić (Chorvat), Dobrosav Jevđević (Srb) a Jakov Milović (Srb). Ideologickým vůdcem organizace byl Vladimir Gaćinović (Srb).

Ve dnech 30. května až 4. června 1910 Bosnu a Hercegovinu poprvé a zároveň naposledy navštívil František Josef I. Nato 15. června došlo k otevření saboru. Téhož dne se srbský mladík Bogdan Žerajić pokusil zavraždit zemského náčelníka Varešanina. Vypálil na něj pět kulek, ale pokaždé minul, a tak na místě spáchal sebevraždu. Žerajić plánoval vraždu samotného císaře, ale v hercegovském Mostaru, kde měl k činu ideální příležitost, nenašel potřebnou odvahu. Generál po útoku začal uvažovat o rezignaci, jeho záměr se ale naplnil až 10. května 1911, kdy jej nahradil generál slovinského původu Oskar Potiorek. Žerajić byl mezi Srby, ale i dalšími Jihoslovany, uctíván jako národní hrdina.

V říjnu 1910 se v obou provinciích konalo sčítání lidu, v pořadí čtvrté od roku začátku okupace. Census potvrdil rostoucí podíl katolické populace v Bosně a Hercegovině (kromě Chorvatů do ní spadali Němci, Češi, Poláci a Slováci), a to hlavně díky kolonizaci a příchodu rakousko-uherských úředníků, četníků a vojáků. Naopak zastoupení muslimů klesalo v důsledku emigrace do balkánských provincií Turecka.

Chorvatsko se radikalizuje

Také v Chorvatsku se nespokojenost s politickou situací projevovala radikalizací jihoslovansky orientované mládeže. Za vlády bána Slavka Cuvaje (v úřadu 19. 1. 1912–21. 7. 1913) se opětovně stupňoval nátlak na chorvatsko-srbskou koalici, a když se ji nepodařilo rozbít, Cuvaj parlament 27. ledna rozpustil a 4. dubna pozastavil platnost ústavy. Reakce na sebe nenechala dlouho čekat – 8. června jen o vlásek unikl smrti. Jeho poradce Ivo Hervoić a četník Petar Borščak ale kulce studenta Luky Jukiće neunikli. Atentátník byl po zběsilé honičce dopaden a poté odsouzen k smrti oběšením. Policie následně provedla masový zátah proti nonkonformně smýšlející mládeži. Jukićovi byl nakonec trest zmírněn na doživotí. Dalších 11 mladíků od soudu odešlo s nepodmíněnými tresty.

Přímou reakcí na represe vůči mládeži bylo založení klubu Národního sjednocení (Narodno ujedinjenje), jenž měl spojit rakousko-uherské Srby a Chorvaty s cílem mj. hájit národní zájmy, podporovat duchovní život a bojovat proti klerikalismu a šlechtě. Mezi jeho členy patřili nastávající levicoví spisovatelé August Cesarec a Tin Ujević a budoucí nechvalně proslulý spisovatel a ministr kultu a školství ustašovské vlády Mile Budak. Tin Ujević a Milostislav Bartulica roku 1913 společně založili časopis Sjednocení (Ujedinjenje), kvůli němuž si oba literáti vysloužili tresty vězení.

Další neúspěšný útok na Cuvaje podnikl student Ivan Planinšak 31. října 1912, tedy již za první balkánské války. Na bána vystřelil při východu z úřadu, ale svůj cíl minul. Zbraň poté obrátil proti sobě, tentokrát s jistějším výsledkem. V prosinci byl nepopulární samovládce ze svého postu odvolán, i když formálně z čela chorvatské vlády odešel až o několik měsíců později. Pokusu o vraždu čelil i nový bán Iván Skerlecz (ve funkci od 21. 7. 1913). Dne 18. srpna je po mši ale pouze raněn do ruky mladíkem Stjepanem Dojčićem. Útočník se pokusil spáchat sebevraždu, ale neuspěl a ihned byl zadržen. Další marný pokus zastřelit Skerlecze se uskutečnil 20. května 1914 v záhřebském divadle. Atentát na bána připravoval student Jakob Schäffer, ale krátce před samotným útokem byl zadržen.

Balkánské války

Po desetiletí sousedské rivality došlo k nečekanému sblížení Srbska s Bulharskem. Dne 13. března 1912 premiéři obou zemí podepsali dohodu o „přátelství a spolupráci“. Součástí smlouvy byla tajná klauzule, která měla řešit problém dělení případných zisků v neklidné Makedonii (pokud nedojde k vytvoření autonomie v rámci Turecka, což ale nebylo reálné). Nato byla v květnu podepsána vojenská konvence ve Varně. Srbsko mělo poskytnout 150 000 vojáků, Bulharsko 200 000, avšak bez společného velení. Smlouvu podpořilo Rusko, tajně i další dohodové mocnosti, Velká Británie a Francie.

První balkánská válka vypukla 26. září 1912, kdy černohorská vojska překročila hranici s Tureckem. Následně 30. září státy Balkánského svazu, tj. Černá Hora, Bulharsko, Srbsko a Řecko, předložily sultánovi ultimátum, žádající autonomii pro křesťanské oblasti, jak to předpokládal článek 23 Berlínské smlouvy z roku 1878. Turci podle očekávání ultimátum rezolutně odmítli. Balkánští spojenci okamžitě vyrazili do boje. Nemálo rakousko-uherských Slovanů válku proti „Turkům“ přivítalo s nadšením a někteří se hlásili jako dobrovolníci do srbské nebo černohorské armády, ačkoli jim za to doma hrozil postih.

První balkánská válka probíhala na thrácké a makedonské frontě, z nichž první měla strategický cíl blokovat přesun čerstvých jednotek z Istanbulu a Anatolie. Bulharské jednotky obklíčily Drinopol, následně postupovaly dále na východ až k turecké obranné linii u města Çatalca. Další bulharská armáda postupovala údolím řeky Marice k Egejskému moři a k Bolayıru na Gallipolském poloostrově. Srbové se zatím v prostoru Novopazarského sandžaku spojili s Černohorci a postupovali na Kosovo (Kosovský vilájet). Srbským cílem bylo získat přístup k Jaderskému moři přes území dnešní Albánie (Skadarský vilájet), přičemž 29. listopadu srbská armáda obsadila přístav Drač. Další část srbské armády pod velením následníka trůnu prince Alexandra postupovala na jih do historické Makedonie (Soluňského vilájetu), kde v bitvě u Kumanova a Bitoly Turky porazila. Srbové díky rychlému postupu obsadili západní a střední Makedonii. Údolím Strumy na jihu postupovali Bulhaři, kteří ovládla pohoří Pirin. Srbské a bulharské vojsko prakticky oddělovala jen řeka Vardar. V týlu balkánských armád zůstaly jen tři dobře chráněné turecké pevnosti Skadar, Janina a Drinopol.

V druhé polovině října na území Makedonie vstoupila řecká armáda, jejímž hlavním cílem byl stopadesátitisícový přístav Soluň, ke kterému se blížili také Bulhaři. V tzv. běhu do Soluně byli nakonec úspěšnější Řekové, jež do města vstoupili 8. listopadu.

Rychlý postup Balkánského svazu začal znepokojovat evropské velmoci. Rakousko-Uhersko a Itálie se obávaly možnosti vzniku velkého Srbska s přístupem k Jaderskému moři. Vídeň proto dala souhlas se vznikem nezávislé Albánie, byť dosud operovala pouze s její autonomii. S podporou rakousko-uherské diplomacie byla 28. listopadu ve Vloře vyhlášena samostatnost nového státu. Válčící balkánské státy to však nebraly na zřetel.

Spory o budoucí hranice evropského Turecka nakonec vyvolaly evropskou krizi. Rakousko a Itálie 13. prosince vyzvaly Srby a Černohorce, aby se z Albánie neprodleně stáhli. Oba státy se ovšem nechtěly vzdát přístupu k moři – Boka Kotorská byla součástí Rakouska-Uherska a jiné možnosti územní expanze tudíž nebyly. Petrohrad varoval Bělehrad, že kvůli Drači nepůjde do války, ale pro jistotu vyhlásil mobilizaci. Následně mobilizovala i Vídeň a pro svůj postup získala podporu Německa. Francie naopak podpořila svého ruského spojence. Možnost vzniku evropské války nakonec zažehnala konference vyslanců šesti velmocí v Londýně, kde se delegáti shodli na ustavení nezávislé Albánie. I navzdory tomu však Černá Hora pokračovala v obléhání Skadaru, který kapituloval 24. dubna 1913. Od 14. dubna přitom spojené loďstvo velmoci, ovšem bez Ruska, demonstrovalo svou sílu u Baru a de facto tím zahájilo blokádu držených přístavů. Srbové podlehli tlaku a stáhli se z Albánie. Teprve až po ruském a srbském naléhání Černohorci Skadar předali pod mezinárodní správu, která trvala až do vypuknutí Velké války.

Velmoci se také snažily zprostředkovat příměří mezi Bulharskem a Tureckem. To bylo uzavřeno 3. prosince 1912. K příměří se připojily i Srbsko a Černá Hora a nakonec i Řecko, které se mermomocí snažilo dobýt zbytek Épeiru, ale po neúspěchu u Vlory další postup vzdalo. Nato 16. prosince v Londýně začala mírová jednání. Balkánský svaz žádal odstoupení všech území na západ od linie Enez-Midye (dnes Kıyıköy) a k tomu všechny egejské ostrovy. Zpráva o požadavcích vyvolala vzepětí tureckého národního cítění a následoval státní převrat. Noví vládci požadavky odmítli a 3. února 1913 příměří jednostranně vypověděli. Turci přešli u Çatalce do protiútoku, ale Bulhaři jejich postup zastavili a v březnu nakonec obsadili i Drinopol. Řekové se mezitím zmocnili Janiny. Turecko poté 14. dubna znovu požádalo o příměří a vrátilo se k jednacímu stolu. Posléze byla 30. května podepsána mírová smlouva. Turci se museli stáhnout za linii Enez-Midye. Na londýnské konferenci byla uznána i nezávislost Albánie, i když v menším územním rozsahu, než albánští zástupci požadovali. Srbsko bylo donuceno stáhnout své jednotky od moře, což jenom umocnilo jejich požadavek na zisk soluňské železnice.

Spory mezi Srbskem a Řeckem na jedné straně a Bulharskem na straně druhé nakonec zapříčinily druhou balkánskou válku. Už 1. června 1913 Srbsko a Řecko uzavřely v Soluni tajnou smlouvu namířenou proti Bulharsku. Oba státy se zavázaly nepřipustit obsazení území na západ od Vardaru a společnou hranici vytyčily tři kilometry jižně od Gevgelije. V polovině června bulharský car jmenoval novou vládu nakloněnou Rakousku-Uhersku a Německu.

Rozhodující krok k novému konfliktu učinil bulharský car, když 29. června 1913 bez vědomí kabinetu vydal rozkaz vytlačit srbské a řecké jednotky z celé historické Makedonie. Ferdinanda I. k tomu přivedla místní protisrbská povstání. I když byly vzpoury potlačeny, car se domníval, že příchodem bulharské armády do Makedonii získá všeobecnou podporu. Tímto neuváženým krokem začala druhá balkánská válka. Bulhaři, jejichž jednotky byly většinou umístěny na hranicích s Tureckem, však nemohli srbským a řeckým jednotkám konkurovat. Naděje na povstání v Makedonii se naneštěstí nenaplnily. Navíc 10. července do války proti Bulharsku vstoupilo Rumunsko a 13. července také Turecko. Rumuni postupovali na Sofii a Turci znovu obsadili Drinopol. Bulharský ministerský předseda rezignoval, ale jeho krok nastalou situaci už nemohl zvrátit.

Příměří se podařilo sjednat 31. července a poté byla 10. srpna v Bukurešti podepsána mírová smlouva. Výsledkem obou válek bylo, že většinu egejské Makedonie získalo Řecko, větší část vardarské Makedonie a Novopazarského sandžaku a celé Kosovo obsadilo Srbsko, Bulharsku zůstala jen pirinská Makedonie a egejské pobřeží mezi řekami Marica a Mesta. Přístup k egejskému přístavu Dedeağaç (Alexandrupoli) byl omezen tím, že jediná železniční trať do bulharského vnitrozemí vedla přes turecký Drinopol. Bulharsko přišlo ve prospěch Rumunska o jižní Dobrudžu a ve prospěch Turecka o drinopolskou Thrákii. Černá Hora získala část Novopazarského sandžaku a Metochii.

Porcování Turecka mezi Albánii, Bulharsko, Černou Horu, Srbsko a Řecko

Odhaduje se, že na začátku konfliktu měli spojenci k dispozici 474 000 mužů, kdežto turecká armáda pouze 290 000. Na bojiště bylo zprvu nasazeno 175 000 „Turků“ (zahrnuje v to Albánce, islamizované Slovany a Řeky aj.), 130 000 Srbů, 80 000 Řeků, 33 000 Bulharů a 31 000 Černohorců. Během celého konfliktu se počet bojujících spojeneckých vojáků mohl pohybovat v rozmezí 578–630 000 (až 350 000 Bulharů, 150 000 Srbů, 100 000 Řeků a 35 000 Černohorců), na turecké straně dosahoval 307–500 000. V srbských a černohorských oddílech bojovalo rovněž stovky až tisíce (pro)srbských dobrovolníků z Bosny a Hercegoviny (mez nimi např. členové Mladé Bosny Vladimir Gaćinović a Pero Slijepčević). Ztráty na bojištích byly mimořádně vysoké a odhadují se v řádu stovek tisíc mužů. Balkánské války byly co do početnosti armád a lidských ztrát nejhorším konfliktem na evropském kontinentu od Krymské války v polovině 19. století. Následkem bojů došlo k trvalému překreslení etnické mapy Balkánského poloostrova – obsazená území nadobro upustilo téměř celé muslimské obyvatelstvo, které v některých lokalitách tvořilo až třetinu populace. Střízlivé odhady uvádějí na 414 000 uprchlých muslimů těsně po bojích a další statisíce je následovaly po Velké válce.

Vstříc ideálům

Situace na Balkáně před sarajevským atentátem byla značně napjatá, vypuknutí ozbrojeného konfliktu však očekával jen málokdo. Srbsko a Černá hora byly silně vyčerpané po balkánských válkách, Rakousko-Uhersko se i přes válečnickou choutky části vojenských kruhů zaobíralo hlavně vnitřními problémy. Jednu skutečnost ovšem nešlo přehlédnout. Ze Srbského království se po nedávných bojích stal nepominutelný soupeř ověnčený válečnými triumfy, který kolem sebe šířil auru jihoslovanského Piemontu. Srbsko po balkánských válkách zvětšilo svou populaci z 2,9 milionu (1910) až na 4,5 milionu a rozlohu z 48 142 km² na zhruba 87 800 km². Bohatá kořist z něj učinila největší a nejlidnatější západobalkánskou zemi, jíž bylo nutné brát na vědomí. Ve stejné době měla Bosna a Hercegovina jen 1,9 milionu obyvatel a rozlohu 51 082 km² a Trojjediné království dalmatské, chorvatské a slavonské 3,5 milionu obyvatel a rozlohu 55 372 km². 

Role Srbska coby sjednotitele a zároveň osvoboditele vzbuzovala očekávání u mnohých Jihoslovanů, kteří vnímali existenci Rakouska-Uhersko jako přežitek a budoucí jihoslovanský stát jako naplnění jejich národních tužeb. Tato očekávání byla nicméně přehnaná, neboť moderní Srbsko bylo od samého počátku budováno jako národní stát Srbů, tj. srbopravoslavných, ve kterém není místo pro jiné národy a konfese. Silně negativní vztah se projevoval zvláště k muslimům, kteří byli z knížectví systematicky vyháněni. Obsazení Novopazarského sandžaku, Kosova a Makedonie se taktéž neobešlo bez krveprolití a etnických čistek, byť místní muslimské obyvatelstvo se nepodařilo vyhnat zcela. Srbská pravoslavná církev neměla v oblibě ani katolíky, s nimiž měla dogmatické i mocenské třenice. Přijmout jihoslovanskou myšlenku, v níž ústřední roli hraje Srbsko, pro nesrby znamenalo zříci se části vlastní identity – takovéto oběti byli schopni jen idealističtí mladíci na okraji společnosti, kteří se chtěli vymanit ze sociálního vyloučení, církevního dogmatismu a nadvlády šlechticko-vojenských kruhů. Většina jihoslovanské populace v Rakousku-Uhersku chování revolučně naladěných mladíků odmítala a před unáhlenými změnami dávala přednost pozvolnému vývoji.

Velká válka v dokumentech

Na internetu je dostupná unikátní sbírku obrazů, fotografií, knih a filmových záběrů, kterou u příležitosti stého výročí od začátku první světové války (1914–1918) připravila virtuální knihovna Europeana. Ta přitom vznikla na popud Evropské komise v roce 2008 a do dnešní doby představila kolem 10 výjimečných děl z více než 2000 evropských institucí.

V archivu jsou k vidění kromě jiného autentické záběry ze dne atentátu na rakousko-uherského následníka trůnu a jeho převoz do Vídně, snímky z bojových operací, korespondence z fronty, dobové fotografie, plakáty a dokumenty osobního charakteru. Odkaz je zde.

V srbské Rudnici nalezeno 34 zabitých Albánců

Forenzní technici dosud vyjmuly 34 těl zabitých kosovských Albánců z kamenolomu Rudnica v srbském okresu Raška, který bezprostředně sousedí s Kosovem. Odhaduje se, že na uvedené lokalitě může být uloženo až 250 tělesných pozůstatků.

Masový hrob v Rudnici vznikl v létě roku 1999 jako sekundární pohřebiště po spojeneckém bombardování Srbska a Černé Hory. Srbské politické vedení se tehdy snažilo před mezinárodní veřejností a haagským tribunálem utajit oběti srbsko-albánského ozbrojeného konfliktu. Krátce po válce byla na uvedené lokalitě postavena budova, která nyní musela být do základů zbořena. Exhumace probíhá od letošního dubna a s největší pravděpodobností bude trvat ještě několik měsíců.

Rudnica není jediným utajeným masovým hrobem zavražděných Albánců mimo Kosovo. Na policejní střelnici Batajnica v Bělehradu bylo roku 2001 exhumováno dokonce 705 těl, na policejním polygonu v Petrovu Selu 77, v jezeře Perućac 48 a v nákladním chladícím vozu, který byl nalezen v Dunaji u Kladova, dalších 86.