Romský přínos hudbě

V zemích bývalé Jugoslávie na přelomu tisíciletí žilo přinejmenším čtvrt milionů Romů. Mnozí z nich živořili na okraji společnosti, ve vesnických nebo městských ghettech, ale přece jen se našli i tací, kteří v nepřejícím prostředí uspěli. Romská stopa je obzvláště patrná v hudbě, k níž měli coby hmotně strádající vyděděnci neobyčejně blízko.

Bakija Bakić (Vranje, 1923–1989) byl slavný trumpetista.

Šaban Bajramović (Niš, 1936–2008) byl věhlasný zpěvák srbské a romské lidové hudby. Jeho skladba Đelem, Đelem se stala romskou hymnou.

Vida Pavlović (Futog, 1945–Bělehrad, 2005) byla úspěšná zpěvačka srbské a romské lidové hudby.

Usnija Redžepova (Skopje, 1946–Bělehrad, 2015) byla makedonsko-srbská zpěvačka a herečka romsko-tureckého původu z Makedonie.

Muharem Serbezovski (Skopje, 1950) je zpěvák, spisovatel a překladatel.

Šaban Šaulić (Šabac, 1951) je široce známý zpěvák, hudebník a producent tradiční i modernizované lidové hudby.

Zorica Brunclik (Smederevo, 1955) je populární zpěvačka tradiční i modernizované lidové hudby.

Ljubomir „Ljuba“ Aličić (Šabac, 1955) je proslavený zpěvák popové-folkové hudby.

Sinan „Siki“ Sakić (Loznica, 1956) je popový a folkový zpěvák.

Đorđe „Đole“ Đogani neboli Hamit Đogaj (Bělehrad, 1960) je zpěvák, hudebník, tanečník a choreograf.

Zlata Petrović (Bělehrad, 1962) je úspěšná zpěvačka.

Verica Šerifović (Kragujevac, 1963) je zpěvačka popové a folkové hudby.

Džej Ramadanovski (Bělehrad, 1964) je proslavený zpěvák.

Boban Marković (Vladičin Han, 1964) je hudebník, někdy označovaný za nejlepšího trumpetistu Balkánu.

Marija Šerifović (Kragujevac, 1984) je popová zpěvačka. Roku 2007 zvítězila v mezinárodní soutěži Eurovision Song Contest.

Slavnostně otevřena mešita Ferhadija

V Banja Luce byla slavnostně otevřena mešita Ferhat-paši, která byla zničena srbskými extremisty roku 1993. Slavnostního aktu se zúčastnili nejvyšší političtí činitelé Bosny a Hercegoviny, reisu-l-ulema Husein-ef. Kavazović, nejvyšší islámský duchovní v zemi, turecký premiér Ahmet Davutoğlu a několik tisíc hostů z celé Bosny a Hercegoviny. Na bezpečný průběh ceremonie dohlíželo na tisíc příslušníků bezpečnostních sil Republiky Srbské.

Lidově zvaná Ferhadija byla postavena roku 1579 na popud Ferhat-paši Sokoloviće, osmanského místodržícího v Bosně a zakladatele Banja Luky. Jak bylo tehdy v osmanské říši zvykem, městské obyvatelstvo tvořili dominantně muslimové, čemuž odpovídala i architektura, křesťané se do něj začali stěhovat až od poloviny 19. století. Roku 1950 byla skvostná mešita prohlášena za kulturní památku Bosny a Hercegoviny, později se dočkala i zápisu na seznam UNESCO. Bez větších škod přečkala i velké zemětřesení roku 1969, které silně poškodilo Banja Luku a přilehlé okolí. Osudnou se jí stal až krvavý rozpad Jugoslávie.

Během sčítání lidu roku 1991 statistici zaznamenali, že v Banja Luce žije 143 tisíc lidí, z toho 70 tisíc Srbů, 28 tisíc Bosňáků (Muslimů) a 16 tisíc Chorvatů. Počátkem dubna 1992, kdy se v zemi rozhořívala válka, se města zmocnili ozbrojení srbští separatisté, kterým ochotně sekundovala vládní Srbská demokratická strana. Mnozí nesrbští obyvatelé se dali na útěk, odhadem 15 tisíc jich ale zůstalo obklíčeno ve městě; tu museli čelit šikaně, úřední zlovůli, nemálo jich skončilo v koncentračních táborech nebo rovnou přišlo o život. Zbylí Bosňáci a Chorvaté byli z města vypovězeni roku 1993, kdy došlo i ke zničení všech šestnácti zdejších mešit.

První na řadě se ocitla Ferhadija, která byla stržena výbušninami 7. května 1993 neznámými pachateli. Její destrukce proběhla natolik důkladně, že po ní nezbyly ani základy. Na uprázdněném místě poté vzniklo improvizované parkoviště. Po skončení válečného konfliktu se Islámské společenství v Bosně a Hercegovině pokoušelo zničenou památku obnovit, úřady Republiky Srbské mu v tom ale všemožně bránily. Teprve až po nátlaku mezinárodního společenství došlo k udělení příslušného stavebního povolení. Slavnostní položení základního kamene 7. května 2001 se nicméně neobešlo bez incidentu. Zhruba 4 tisíce srbských nacionalistů tehdy kameny zaútočily na muslimské objekty ve městě a 300 návštěvníků, přičemž jedna osoba následkům zranění podlehla. Ani poté však obnova neprobíhala bez problémů. Tradiční způsob výstavby se ukázal jako finančně mimořádně náročný; celkové náklady přesáhly 5 milionů eur, nemalou částí přispěla i turecká Agentura pro rozvoj a spolupráci a Vláda Republiky Srbské.

Ferhadija je v pořadí patnáctou obnovenou mešitou v Banja Luce, na své otevření čeká ještě Arnaudija, postavená roku 1594 a zničená 7. května 1993. Muslimské svatostánky se tak pomalu vracejí do každodenního života města na řece Vrbasu, jeho muslimští obyvatelé ale nikoli, do předválečných domovů se jich vrátily sotva 3 tisíce.

Srbské parlamentní volby bez překvapení

Parlamentní volby v Srbsku bez překvapení vyhrála koalice vládnoucí centristické Srbské pokrokové strany (SNS), která získala přes 48 % hlasů, tedy zhruba stejně jako před čtyřmi lety. Druhou v pořadí je koalice taktéž vládní Socialistické strany Srbska (SPS). Pětiprocentní hranici pro vstup do sněmovny překročili i nacionalisté ze Srbské radikální strany (SRS) s 8 % a tři menší liberálně levicová uskupení, čtyři strany budou také zastupovat zájmy maďarské, bosňácké a albánské menšiny. Těsně pod censem skončila nacionalistická koalice Demokratické strany Srbska a hnutí Dveri, kvůli opakování hlasování v některých obvodech se ale tato skutečnost může nakonec změnit. V jednokomorovém parlamentu přesto zasedne dvacítka politických uskupení.

Původně se 24. dubna měly konat pouze volby místní a regionální do parlamentu Vojvodiny, předseda vlády Aleksandar Vučić (SNS) ale v lednu s pomocí prezidenta a zároveň spolustraníka Tomislava Nikoliće překvapivě rozpustil i dosud řádně fungující parlament. V situaci, kdy vládní koalice vyšla z předešlých voleb s 63 % hlasů a ziskem 202 poslaneckých křesel z 250, bylo jasné, že obě sbratřené koalice utrpí výrazné ztráty. Sama SNS přitom ztratila čtvrtinu poslaneckých křesel (pokud DSS-Dveri nakonec překročí census), byť má stále mimořádně silné postavení, a nyní musí počítat s houževnatější opozicí. Vučićův krok lze vysvětlit jedině snahou udržet se déle u moci a posílit vliv SNS v regionech a Vojvodině, což se mu více než podařilo – strana poprvé od svého vzniku utvoří vládu v této autonomní oblasti. Ambiciózní premiér zároveň významně oslabil svého koaličního partnera, na něhož fakticky shodil veškeré neúspěchy své vlády a připravil jej také o dlouhodobého politického spojence v podobě strany PUPS.

Radovan Karadžić odsouzen na 40 let vězení

Mezinárodní soud pro bývalou Jugoslávii v Haagu odsoudil k 40 letům odnětí svobody někdejšího prezidenta Republiky Srbské v Bosně a Hercegovině Radovana Karadžiće. Politika tribunál mimo jiné uznal vinným z válečných zločinů, zločinů proti lidskosti, obléhání Sarajeva a genocidy ve Srebrenici.

Radovan Karadžić se narodil 19. června 1945 v černohorské obci Petnjica. Roku 1960 se přestěhoval do Sarajeva, kde následně vystudoval psychiatrii na místní univerzitě a našel si trvalé zaměstnání. Roku 1984 byl zatčen a poté obviněn ze zpronevěry a podvodu, za což si vysloužil trest tří let odnětí svobody. V této době se myšlenkově sblížil s nacionálně orientovanými srbskými spisovateli Dobricou Ćosićem a Matijou Bećkovićem.

Karadžić v červenci 1990 spoluzaložil a vedl nacionálně orientovanou Srbskou demokratickou stranu v Bosně a Hercegovině, která v prvních svobodných volbách v této jugoslávské republice získala většinu hlasů srbské komunity. Sám Karadžić ale nevykonával žádnou politickou ani státnickou funkci, třebaže jeho strana společně s bosňáckými a chorvatskými nacionalisty utvořila vládní koalici. Rozdílné pohledy bosenskohercegovských národů na budoucí uspořádání Jugoslávie nakonec začátkem roku 1992 vedly k vyhlášení suverenity a následně nezávislosti Bosny a Hercegoviny, kterou ale SDS neuznala a proti zbývajícím dvěma národům zahájila válku. SDS ovšem ještě před mezinárodním uznáním Bosny a Hercegoviny založila separatistický stát Republiku Srbskou. Karadžiće v nesmlouvavé politice aktivně podporoval i srbský prezident Slobodan Milošević, který bosenským Srbům prostřednictvím Jugoslávské lidové armády zpočátku poskytoval všestrannou materiální pomoc. Během bosenské války se armáda a policie Republiky Srbské dopustily mimořádně ohavných zločinů, které svou zuřivostí a rozsahem nesnesou srovnání s jednáním protivníků.

SDS vyhrála volby v Republice Srbské i v září 1996, prvním poválečném volebním klání, ale po vydání mezinárodního zatykače na Radovana Karadžiće v létě a na podzim 1995 a nátlaku mezinárodního společenství se její nezpochybnitelný vůdce dobrovolně stáhl do ilegality. S pozměněnou identitou se poté skrýval až do 21. července 2008, kdy byl zatčen v Bělehradě a vydán do nizozemského Haagu. V té době vystupoval jako alternativní léčitel Dragan Džabić, jehož výrazným rysem byl mohutný bílý plnovous.

Hlavní líčení s někdejším vysokým představitelem Republiky Srbské bylo zahájeno 26. října 2009 a trvalo celkem 498 dní. Senát vyslechl 586 svědků, z toho 337 obžaloby a 248 obhajoby a jednoho předvolal sám, a do procesu zařadil na 11 500 důkazních prostředků.

Více na http://www.icty.org/en/case/karadzic/4

Lidské ztráty ve válečných letech 1914–1918

Odhaduje se, že na území budoucího Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (Jugoslávie) v letech 1914–1918 zemřelo asi 1,9 milionu lidí, mezi nimi vojáci v uniformách různých armád i civilisté mnohých národností.

Bitva na řece Kolubara listopad–prosinec 1914

Bosna a Hercegovina

Bývalá osmanská provincie sloužila jako jedno ze dvou seřadišť rakousko-uherské armády před útokem na Srbsko. Po neúspěšné bitvě u Ceru početně slabší Srbové přešli do protiútoku a na řadě míst nepřátele zatlačili až k hraniční řece Drině; některé jednotky dokonce vstoupily na bosenskohercegovské území. Bitva na Drině probíhala v září a počátkem října roku 1914, než byli Srbové opětovně zatlačeni na své území. Během srbského protiútoku před invazním vojskem do vnitrozemí Bosny utekly či byly nuceně evakuovány desetitisíce místních (muslimských a srbských) civilistů.

Rakousko-Uhersko vojáky z Bosny a Hercegoviny nasazovalo na jihovýchodní (srbské) a východní (ruské) frontě a po italském vyhlášení války roku 1915 je posílalo taktéž na jižní frontu. Během války bylo odvedeno 291 498 mužů neboli 16,3 % obyvatelstva, výcvikem ale prošlo přes 660 000 mužů. V boji padlo asi 38 000 mužů a dalších 51 815 bylo zraněno či se nakazilo různými nemocemi (např. tyfem a zákopovou horečkou). Oběti mezi civilisty nejsou známy; řádově se jednalo o tisíce násilně usmrcených a další desetitisíce zemřely hladem a nemocemi. Obzvláště kruté perzekuci ze strany okupačního režimu čelilo srbské obyvatelstvo – rakousko-uherské úřady takřka celou bosenskosrbskou politickou a kulturní elitu internovalo v početných táborech (Aradu, Doboji aj.) a podporovalo chorvatské a muslimské domobranecké jednotky v útocích na bezbranné Srby. O decimování celkové populace svědčí i srovnání počtu lidí roku 1910 a 1921. Z výchozích 1,898 mil. za jedenáct let pokleslo na pouhých 1,890 mil.

Černá Hora

Během války zhynulo nebo bylo zraněno asi 20 000 černohorských vojáků. Nicméně je třeba uvážit, že Černá Hora v První balkánské válce měla dalších 3500 padlých a 6500 zraněných a v Druhé 150 mrtvých a 700 vyřazených z boje. Při sčítání lidu roku 1909 v Černé Hoře žilo 317 856 lidí (reálně ale 220–240 000), kdežto roku 1921 jen 199 227 (včetně dobytého území v Balkánských válkách).

Chorvatsko

Novodobé Chorvatsko se do roku 1918 skládalo z víceméně samosprávných celků v rámci Rakouska-Uherska, a to konkrétně bánského Chorvatska-Slavonie, Dalmácie a Istrie (Rakouského přímoří). Jestliže roku 1910 v Chorvatsku žilo 3,461 milionu lidí, o jedenáct let později jen 3,443 milionu. Odhaduje se, že za války zahynulo 190 000 obyvatel. Jiné zdroje uvádějí 137 000 padlých vojáků původem z Chorvatska a dalších 109 000 lidí, povětšinou civilistů, podlehlo nemocem a hladu.

Srbsko

Krátce před válkou v království žilo asi 4,5 milionu obyvatel. Přesný počet obyvatel vzhledem k rozšíření země po Balkánských válkách nelze s jistotou potvrdit. Užší Srbsko k roku 1910 obývalo 2,922 milionu lidí. K nim přibyly nově dobyté kraje Kosovo a Metochie, Sandžak a oblast Bujanovce, kde roku 1913 žilo 680 tisíc lidí, a Vardarská Makedonie. Běžně se uvádí, že během čtyřletého konfliktu padlo 1 250 000 lidí  (bezmála třetina populace!) a dalších 728 148 utrpělo zranění. Toto číslo se však zdá poněkud přehnané a zřejmě jednou projde výraznou proměnou. Roku 1921 mělo Srbsko bez Vojvodiny 4,133 milionu obyvatel (z toho 857 tisíc v Makedonii).

Uprchlíci a Balkán

Nynější uprchlická krize ukazuje celou řadu nevšedních jevů. Třebaže jsou s nelegální migrací nejčastěji spojováni válkou stíhaní Syřané, Afghánci, Iráčané a Eritrejci, nezanedbatelnou část běženců v Evropské unii tvoří obyvatelé balkánských zemí, které EU považuje za bezpečné a ekonomicky poměrně stabilní.

V první polovině roku 2015 bylo v EU zaznamenáno 398 895 prvožadatelů o azyl, z toho 154 055 (39 %) odpadlo na Německo, hlavní cílovou destinaci běženců, 65 485 (16 %) na Maďarsko, první hraniční zemi schengenského prostoru na tzv. balkánské cestě. Mediálně zmiňovaná Itálie evidovala „pouze“ 30 145 (8 %) případů, Francie 29 460 (7 %), velmi žádané Švédsko pak 25 710 (6 %) a Spojené království 14 800 (4 %). Česko ve stejný čas přijalo žádost o azyl 635 (0,2 %!) osob.

V prvním kvartálu bylo přitom odevzdáno 185 695 žádostí. Dle zemí původu následují Kosovo 48 870 (26 %), Sýrie 29 095 (16 %), Afghánistán 12 910 (7 %), Albánie 8140 (4 %), Irák 7295 (4 %) a Srbsko 6335 (3 %). Z celkového počtu azylantů stěží uvěřitelných 67 665 (36 %) osob pocházelo ze západního Balkánu, sestupně po zemích Kosovo, Albánie, Srbsko, Makedonie 2165, Bosna a Hercegovina 1550 a Černá Hora 605.

Ve druhém kvartálu bylo předáno již 213 200 žádostí. Dle zemí původu následují Sýrie 43 995 (21 %), Afghánistán 26 995 (13 %), Albánie 17 665 (8 %), Irák 13 930 (6 %), Kosovo 10 045 (5 %) a Eritrea 9185 (4 %). Z úhrnného počtu 38 265 (18 %) osob pocházelo z Balkánu, sestupně po zemích Kosovo, Albánie, Srbsko 4825, Makedonie 2640, Bosna a Hercegovina 1635 a Černá Hora 1455.

Jen během první poloviny roku 2015 se z šestice balkánských států na cestu za štěstím do vyspělejší části Evropy vydalo 105 930 lidí, v posledních dvanácti po sobě následujících měsících pak ohromujících 164 650 (Kosovo 88 495, Albánie 33 825, Srbsko 23 730, Makedonie 8485, Bosna a Hercegovina 7400 a Černá Hora 2715), což je nejvíce od válek v 90. letech. Téměř každý pátý žadatel o azyl mezi červnem 2014 a 2015 pocházel ze západního Balkánu, přičemž šance na získání pobytu se pohybovala mezi 1 a 6 %.

Kumulativní souhrn žadatelů odráží podstatně dramatičtější situaci. Do konce června 2015 na území EU čekalo na vyřízení azylu přibližně 592 000 osob – zhruba tolik obyvatel má i Lucembursko –, z toho 305 800 (52 %) v Německu, 56 000 (9 %) ve Švédsku, 48 300 (8 %) v Itálii, 36 100 (6 %) ve Francii, 29 400 (5 %) ve Spojeném království a 29 200 (5 %) v Řecku. V loňském roce to přitom bylo 365 000 žádostí, což činí meziroční nárůst o 62 %.

Podrobnější statistika ukazuje, jak nestřežení vnějších hranic Evropské unie postupně vede k zesilování přistěhovalecké vlny. Na přelomu roku 2014 a 2015 desetitisíce migrantů z Kosova a Albánie, veskrze etničtí Albánci, před zraky mediálního světa prokázaly, že Maďarsko není schopno střežit vnější hranice EU a bezpečnostní složky pouštějí nově příchozí hlouběji do vnitrozemí. Na toto zjištění s malým zpožděním zareagovali uprchlíci v okolních zemích, konkrétně v Turecku, Libanonu, Libyi a Egyptě, kde pobývají váleční běženci ze Sýrie, Iráku a Eritreje. V poslední době se ale na strastiplnou cestu do Evropy častěji vydávají i lidé ze vzdálenějšího kruhu zemí (Afghánistánu, Pákistánu, Nigérie, Bangladéše aj.), kde převážejí ekonomické důvody nad těmi politickými. 

Zdroje:

www.pewresearch.org/fact-tank/2015/09/30/europes-asylum-seekers-who-they-are-where-theyre-going-and-their-chances-of-staying/
http://ec.europa.eu/eurostat/statistics-explained/index.php/Asylum_quarterly_report
http://ec.europa.eu/eurostat/documents/2995521/6996925/3-18092015-BP-EN.pdf/b0377f79-f06d-4263-aa5b-cc9b4f6a838f

Srebrenica 1995–2015

Události ve východní Bosně z července roku 1995 stále vzbuzují vášně. Zatímco Bosňáci viní armádu a policii Republiky Srbské, že se při obsazování srebrenické enklávy dopustila genocidy, Srbové toto popírají a jakoukoli vinu za válečné zločiny rezolutně odmítají. 

Mezinárodní soudní tribunál pro bývalou Jugoslávii v nizozemském Haagu roku 2004 vynesl pravomocný rozsudek, ve kterém bosenskosrbského generála Radislava Krstiće (*1948) odsoudil k 35 letům vězení ze spáchání genocidy ve Srebrenici. Organizované zabíjení Srebreničanů tak bylo poprvé klasifikováno tímto právnickým termínem. Ve stejné době se u Mezinárodního soudního dvora v témže městě projednávala žaloba z genocidy (detaily zde), kterou Bosna a Hercegovina podala roku 1993 na Svazovou republiku Jugoslávii (Srbsko a Černou Horu). Ta sice roku 1996 skončila bezvýsledně, ale v době, kdy padl nepravomocný rozsudek s Radislavem Krstićem (2001), se Bosna a Hercegovina proti prvoinstančnímu soudnímu rozhodnutí odvolala. Soudní řízení bylo obnoveno roku 2006 a následujícího léta pro Bělehrad skončilo osvobozujícím rozsudkem. Soud nicméně dospěl k závěru, že ve Srebrenici došlo ke genocidě a Srbsko uznal vinným z porušení Úmluvy o zabránění a trestání zločinu genocidia.

Průběh války a lidské ztráty

Podle Výzkumně dokumentačního centra v Sarajevu v letech 1991–1995 zahynulo nebo je pohřešováno 97 207 občanů Bosny a Hercegoviny (uzavřeno k roku 2007). V tomto počtu je zahrnuto 57 523 vojáků (59 %) a 39 684 civilistů (41 %). Kolika dalším lidem se život kvůli válce zkrátil (následkem hladu, žízně, špatného počasí, věznění a stresu), není možné odhadnout.

Mezi padlými vojáky sloužilo 30 633 (53 %) v Armádě Republiky Bosny a Hercegoviny, 20 626 (36 %) v Jugoslávské lidové armádě nebo Armádě Republiky Srbské, 5 719 (10 %) v Chorvatské radě obrany a 545 (1 %) v Národní obraně Západní Bosny.

V kategorii civilistů se nachází 33 070 (83 %) Bosňáků, 4 075 (10 %) Srbů, 2 163 (6 %) Chorvatů a 376 (1 %) ostatních. Nejvíce padlých a pohřešovaných je zaznamenáno v roce 1992, a to konkrétně 45 110 lidí (46 %). V souhrnném počtu je 90,0 % mužů a 10,0 % žen.

Co se týče samotné Srebrenice, mezi lety 1992 a 1995 zde zemřelo 8945 lidí, z toho 1224 (14 %) roku 1992, 606 roku 1993, 53 roku 1994, 6975 (78 %) roku 1995 a 87 neznámého roku. Z těchto zabitých odpadlo 75 % na civilisty a 25 % na vojáky. Mezi oběťmi války se nacházelo 8460 (95 %) Bosňáků a 480 (5 %) Srbů. 

Památník Potočari

Ohledně počtu obětí srebrenického masakru se nejčastěji uvádí 8372 jmen, avšak novější odhady počítají s nejméně 6900 zabitými (IDC, 2007). Na hřbitově v Potočarech bylo ke konci roku 2014 uloženo 6241 těl, povětšinou nekompletních, z toho 6166 patří červencových obětem a 75 jedincům, jejichž rodiny si to výslovně přály. Dalších 225 zemřelých z léta 1995 je pohřbeno na jiných místech.

31. 3. 2003 pohřbeno 600 osob
11. 7. 2003 pohřbeno 282 osob
20. 9. 2003 pohřbeno 107 osob, přítomno 20 000 lidí, památník slavnostně otevřel B. Clinton
11. 7. 2004 pohřbeno 338 osob
11. 7. 2005 pohřbeno 610 osob, první Pochod smrti, přítomen srbský prezident B. Tadić
11. 7. 2006 pohřbeno 505 osob, přítomno 50 000 lidí
11. 7. 2007 pohřbeno 465 osob
11. 7. 2008 pohřbeno 307 osob, první Pochod míru (21. 7. zatčen Radovan Karadžić)
11. 7. 2009 pohřbeno 534 osob, přítomno 30 000 lidí, 2500 účastníků Pochodu míru

11. 7. 2010 pohřbeno 775 osob, mezi nimi i katolík Rudolf Hren, přítomen srbský prezident B. Tadić
11. 7. 2011 pohřbeno 613 osob (26. 5. zatčen Ratko Mladić)

11. 7. 2012 pohřbeno 520 osob, přítomno 30 000 lidí, 7000 účastníků Pochodu míru

11. 7. 2013 pohřbeno 409 osob, přítomno 10 000 lidí

11. 7. 2014 pohřbeno 175 osob
11. 7. 2015 pohřbeno 136 osob, přítomno 50 000 lidí, 10 000 účastníků Pochodu míru, přítomen B. Clinton a srbský premiér Aleksandar Vučić.

11. 7. 2016 pohřbeno 127 osob
11. 7. 2017 pohřbeno 71 osob
11. 7. 2018 pohřbeno 36 osob, přítomno 20 000 lidí, 6000 účastníků Pochodu míru

11. 7. 2019 pohřbeno 33 osob (celkem 6643 v Potočarech, v tom 432 nezletilců a 26 žen, oběti byly exhumovány v 570 lokalitách)

11. 7. 2020 pohřbeno 9 osob

11. 7. 2021 pohřbeno 19 osob (celkem 6670 v Potočarech a 237 v jiných lokalitách, dosud 860 reexhumací za účelem kompletace těl), 3000 účastníků Pochodu míru

11. 7. 2022 pohřbeno 50 osob

11. 7. 2023 pohřbeno 30 osob

11. 7. 2024 pohřbeno 14 osob

11. 7. 2025 pohřbeno 7 osob (celkem 6772 v Potočarech a 250 v jiných lokalitách), 6600 účastníků Pochodu míru, přítomen chorvatský premiér A. Plenković a slovinská prezidentka N. Pirc Musar

Etnické složení okresů Srebrenica, Bratunac a Vlasenica dle sčítání lidu roku 1991

1992

17. 4. Do Bratunce (okres: 33 619 obyvatel, 64 % Muslimů a 34 % Srbů; město: 7695 obyvatel, 56 % M a 39 % S) přicházejí ozbrojení dobrovolníci ze Srbska. Místní vůdci Srbské demokratické strany (SDS) dávají ultimátum muslimské Straně demokratické akce (SDA), aby se ihned stáhla z vedení okresu, kde má většinu, odevzdala zbraně a vyklidila místní policejní stanici. Předběžná dohoda o rozdělení okresu byla ujednána 14. 4. na poslední schůzi zastupitelstva. Přitom už 9. 4. SDA ustoupila nátlaku SDS, aby se místní policie rozdělila na muslimskou a srbskou část. Muslimové se nicméně podvolují, předáci SDA odcházejí do středobosenské Tuzly. Srbské jednotky nato koncem měsíce provádějí násilné akce vůči muslimům, jejichž údajným cílem má být zabavení nelegálně držených zbraní.

Obdobné rozhovory probíhají 17. 4. také ve Srebrenici (okres: 36 666 obyvatel, 75 % Muslimů a 23 % Srbů; město: 5746 lidí, 64 % M a 28 % S), kde Muslimové mají do druhého dne odevzdat zbraně a opustit okresní město. Ti souhlasí s odchodem, zbraně však odevzdat nechtějí – raději zakládají menší oddíly domobrany. V obci Potočari vzniká provládní teritoriální obranu pod vedením policisty Nasera Oriće. SDS již 11. 4. převzala kontrolu nad srebrenickou obcí Skelani (1123 lidí, 85 % Muslimů a 14 % Srbů) a začala stavět barikády. 13. 4. SDS a SDA na zasedání zastupitelstva předběžně schvalují rozdělení Srebrenice (vznikne srbský okres Skelani a zbytková Srebrenice se rozdělí na dvě části), SDS ale na další výzvy k jednání nereaguje. 18. 4. po krátkém odstřelování srbské paravojenské oddíly vstupují do Srebrenice; přišlí ozbrojenci po několik následujících dní vyvolávají strach a napětí mezi obyvatelstvem obou sousedících okresů, dopouštějí se rabování a zabíjení Muslimů. 20. 4. jednotku srbských dobrovolníků v Potočari napadne oddíl Nasera Oriće a 10 jich zabije. Orić tak zahajuje víceméně úspěšnou partyzánskou válku vůči sympatizantům SDS. Represe vůči Muslimům se časem stupňují, dochází k etnickému čištění a masovému vraždění civilistů.

Po vícedenních bojích muslimské provládní jednotky 9. 5. obsazují Srebrenici, kterou od 18. 4. drželi sympatizanti SDS. Srbské obyvatelstvo z města krátce předtím hromadně odešlo. Záboru města předcházely menší střety kolem většinově srbských osad Ćumavići a Gniona (6. 5.), následně pak 15. 5. u vsí Viogor, Osredak a Orahovica na západ od Srebrenice, které obklopovalo souvislé muslimské osídlení. 7. 5. muslimští ozbrojenci také napadli kamion na silnici Srebrenica-Skelani, následkem čehož zahynulo 7 lidí. 8. 5. muslimové u osady Zalazje zabíjejí Gorana Zekiće, významného člena SDS, bývalého poslance celostátního parlamentu, srebrenického soudce a de facto velitele srbských jednotek v kraji. Ve Srebrenici vzniká okresní štáb teritoriální obrany, jemuž od 20. 5. velí Naser Orić. Zdejší Muslimové usilují o vznik obranyschopné enklávy napříč několika okresy, která zahrne veškeré území s muslimskou většinou, a tu pak spojí s provládními oblastmi ve střední Bosně u městečka Kalesija.

Srbsko-muslimské střety kolem Srebrenice se vyznačují značnou brutalitou, která si na obou stranách vybírá mnoho obětí. Kromě Srebrenice vznikají další významná centra muslimského odporu: Glogova (velitel Ejub Golić), Cerska (Šemsudin Salihović) a Žepa (Avdo Palić). Z Tuzly 5. 8. na pomoc místním jednotkám v Konjević Polje přichází více než 400 dobře vyzbrojených vojáků 16. muslimské brigády pod vedením zkušeného Nurifa Rizvanoviće, který se v oblasti marně pokouší převzít kontrolu jako náčelník tzv. Drinské divize. Na podzim je ale zavražděn. Spekuluje se, že ho nechal zabít Naser Orić.

Válečná situace ve východní Bosně, Srebrenica a Cerska, duben–prosinec 1992

9. 5. Jednotky bosenských Srbů utočí na vesnici Glogova (1913 obyvatel, téměř 100 % Muslimů) v okresu Bratunac. Odhadem 65 jejích obyvatel zavraždí, stovky uvězní nebo donutí k útěku. SDS přitom několik dní před útokem místním odebrala veškeré zbraně.

10.–15. 5. V Bratunci pod vedením SDS a paravojenských jednotek ze Srbska probíhají etnické čistky, které mají za cíl vyhnat poslední muslimské obyvatelstvo z města a jeho okolí. V předchozích dnech Srbové prováděli násilné odzbrojovací a zastrašovací akce v muslimských obcích v bezprostřední blízkosti Bratunce, mj. ve vsi Hranča (2.–3. 5. zabiti 4 lidé, 9 se pohřešuje, 9. 5. přes 14 zabitých), Blječeva (6. 5. při minometné palbě zabito několik lidí vč. dvou Srbů – jejich smrt je účelově připisována Muslimům), Glogova (9. 5. asi 65 zabitých) a Suha (10. 5. přibližně 38 zabitých). Muslimové jsou vyzváni, aby se shromáždili na autobusovém nádraží a fotbalovém stadionu. Tuto výzvu uposlechlo asi 3000 lidí. Muži jsou oddělováni od žen a dětí, které jsou převáženy do Kalesije pod sarajevskou kontrolou, a drženi v zajetí. Během pěti dnů je dobrovolníci ze Srbska a místní Srbové mučí a zabíjejí, některá těla hází do řeky Driny. Předáci SDS proti teroru nakonec zasahují, dobrovolníky vypovídají z okresu a zbylých 400 vězňů odvážejí do Pale, kde jsou vyměněni za srbské zajatce. Počet zabitých Muslimů není možné zjistit, minimální odhad je 40, reálná čísla se pohybují kolem několika set.

Provládní jednotky v červnu a červenci napadají řadu většinově srbských vesnic v okresu Srebrenica a Bratunac. Jejich cílem je vytvořit kompaktní území s hájitelnými hranicemi a získat kořist v podobě kriticky chybějících potravin a dalšího materiálu. V rychlém sledu jsou organizovány útoky na vsi Ratkovići (21. 6., zhruba 18 mrtvých Srbů), Loznica (28. 6., asi 11 zabitých), Brežani (30. 6., odhadem 19 zabitých), Zagoni (5.–12. 7., přes 20 zabitých), Krnjići (5. 7., asi 16 zabitých), Zalazje (12. 7., přibližně 39 zabitých) a Magasići (20. a 25. 7., asi 12 zabitých). Přepady jsou organizovány i během následujících měsíců, Ježestica (8. 8.), Podravanje (24. 9.), Fakovići (5. 10.), Boljevići (5. 10.), Bjelovac (14. 12.) a Sikirić (14. 12.).

Koncem října bosenští Srbové ovládají 60–65 % Bosny a Hercegoviny. Ve Srebrenici je obklíčeno asi 50 000 lidí a v Žepě 16–20 000. 

1993

7. 1. Různé oddíly Armády RBaH (ABiH) na pravoslavné Vánoce napadly srbské vesnice Kravica, Ježestica a Šiljkovići v okresu Bratunac. Vojáky následovaly stovky muslimských civilistů hledajících potraviny a další kořist. Při ozbrojeném střetu zahynulo asi 46 Srbů, z toho 11 civilistů. Desítky domů byly vypáleny. Kravica byla významnou srbskou enklávou uprostřed oblasti, v níž Muslimové vytvářeli kompaktní provládní území. Kravicu nejpozději do poloviny května znovu ovládla Armáda Republiky Srbské.

16. 1. Armáda RBaH napadla vesnici Skelani a její okolí v okresu Srebrenica, přičemž zabila asi 48 místních Srbů.

Válečná situace ve východní Bosně, Srebrenica a široké okolí, leden 1993

Armáda Republiky Srbské (VRS) v lednu zahajuje mohutnou ofenzivu ve středním Podriní, která má rozbít spojené muslimské enklávy Cerska, Konjević Polje, Srebrenica a Žepa. Bojů se účastní bosenskosrbské jednotky z celé země, aktivně jim pomáhá Armáda Jugoslávie a dobrovolníci ze Srbska. VRS 2. 2. obsazuje vesnici Vojevica, 17. 2. Sase, 1. 3. Cersku a 15. 3. Kojević Polje. Na 15 000 vyhnaných Muslimů prchá do Srebrenice, která se odmítá vzdát.

24. 2. Generální tajemník NATO vydává prohlášení na podporu rozhodnutí USA shazovat z letounů humanitární pomoc do východní Bosny. 26. 2. Americký prezident Bill Clinton podepsal rozkaz, kterým umožnil americkým ozbrojeným silám (ve spolupráci s UNHCR a WFP) zahájit letecké shazování potravin a léků do muslimských enkláv po celé zemi. První letadla s nákladem odstartovala z Frankfurtu nad Mohanem 28. 2. Do listopadu bylo uskutečněno 1482 takových letů s 10 100 tunami potravin a 167 tunami zdravotnického materiálu. Materiál byl shazován na lokality Srebrenica, Žepa, Cerska, Konjevići, Goražde, Tuzla, Mostar, Maglaj a Tešanj.

11.–12. 3. 1993 Srebrenici navštívil velitel UNPROFOR v Bosně a Hercegovině francouzský generál Philippe Morillon. Předtím navštívil Srby čerstvě dobytou Cersku a Konjević Polje, které bylo soustavně odstřelováno srbskými jednotkami. Cynický Morillon v Cersce prohlásil, že se zde nepotvrdily zprávy o srbských krutostech. V Konjević Polje 10. 3. obránce na čele s Naserem Orićem vyzval, aby se s veškerým civilním obyvatelstvem raději přemístili do bezpečí v provládní Tuzle, ti to však rezolutně odmítli. Takový přesun mimo jiné negarantoval bezpečnost vojensky způsobilým mužům. Morillom 8. 3. vyjednával o přísunu humanitární pomoci se srbskými představiteli v Pale. Dohoda byla ujednána 11. 3. a obnášela vpuštění britského konvoje, který měl z Konjević Polje odvézt 75 raněných Muslimů, a volnou cestu pro konvoj s humanitární pomocí do Srebrenice. Britský konvoj po několikerém zadržování a snižování kapacity 11. 3. dorazil do Konjević Polje, kde ho obstoupili místní civilisté, kteří žádali příměří, intervenci OSN a humanitární pomoc. Shromážděný dav začali odstřelovat Srbové, jimž se podařilo ukrást i několik vozidel z kolony. Celá akce tak skončila fiaskem.

Humanitární konvoj po zdržovacích manévrech vstoupil do Srebrenice v noci z 11. na 12. 3. 1993 Morillom svůj náhled na situaci v Podriní zopakoval při návštěvě vedení Srebrenice. Neuvědomoval si však, že nepřímo podporuje etnické čisty, které zahájila Armáda Republiky Srbské. Na takové podmínky ani lokální, ani sarajevská vláda nechtěla přistoupit. Při odjezdu generála a jeho doprovod zadrželi zoufalí místní obyvatelé a ozbrojenci (zřejmě na popud sarajevské vlády), neboť se obávali, že Srbové oblast brzy obsadí a humanitární pomoc nadobro zablokují. Morillon se pod tlakem rozhodl, že setrvá s obklíčenými obyvateli, dokud Srbové nedovolí, aby do města dorazila humanitární pomoc. Zároveň prohlásil, že Srebrenica je od nyní pod ochranou OSN. Morillon vyjednával s generálem VRS Manojlem Milovanovićem (náčelník štábu Ratko Mladić s ním odmítal jednat), který mu předložil tři požadavky; ukončení ofenzivy ARBiH u sarajevského Ilijaše a Tuzly a odchod Morillona ze Srebrenice. Morillon nejprve odmítá odjet, ale nakonec ustupuje. 20. 3. odchází s konvojem 673 uprchlíků do Tuzly, v Bratunci je ale konvoj zastaven a prohledán, zda v něm nejsou muži. 24. 3. je pomocí vrtulníků ze Srebrenice evakuováno dalších 214 lidí, evakuační místo Srbové záměrně odstřelují. 26. 3. Morillon vyjednává v Bělehradě. 27. 3. do Srebrenice přijíždí humanitární konvoj s 18 vozidly. 28. 3. je Morillonu umožněn vstup do Srebrenice, boje v okolí podle jeho svědectví slábnou.

Válečná situace ve východní Bosně, Srebrenica a Žepa, březen–duben 1993

12. 4. Začíná operace Operation Deny Flight aliance NATO k vynucení bezletové zóny nad Bosnou a Hercegovinou. Akce je zaštítěna rezolucí OSN č. 816 a rozhodnutím Severoatlantické rady z 8. 4. Účastní se jí bojové a pozorovací letouny několika členských států a letadla sil včasné výstrahy NATO (NAEWE). 

Srbské jednotky ostřelují Srebrenici, jelikož chtějí místní představitele donutit ke kapitulaci. Jejich hlavním cílem je hřiště zdejší školy. Při minometném útoku je zabito 62 a zraněno 152 lidí, mezi nimi hlavně děti.

17.–18. 4. V Sarajevu probíhají jednání velitele ARBiH a VRS Sefera Haliloviće a Ratka Mladiće o situaci ve Srebrenici. Srbové se na poslední chvíli snaží dokončit plán ofenzivy, ale srebreničtí obránci je i navzdory vysokým ztrátám odrážejí. Halilović, Mladić a generál UNPROFOR Wahlgreen nakonec podepisují příměří. Rada bezpečnosti OSN přitom již 16. 4. schválila rezolucí č. 819, která vyhlašovala bezpečnou zónu Srebrenica. Srbská strana na to ale nebrala žádný ohled.

V březnu a dubnu obleženou Srebrenici s pomocí konvojů OSN opustilo 8–9000 žen a dětí. Dalším přesunům obyvatelstva zabránila sarajevská vláda, která tím chtěla zamezit etnickému čištění.

6. 5. Rada bezpečnosti OSN přijala rezoluci č. 824, kterou byly enklávy Sarajevo, Tuzla, Žepa, Goražde, Bihać a Srebrenica vyhlášeny bezpečnými zónami pod ochranou OSN.

1995 

Koncem června se znovu ocitly pod palbou bosenskohercegovských Srbů východobosenské enklávy Srebrenica, Žepa a Goražde.

11. 7. Bosenskohercegovští Srbové dobyli bosňáckou enklávu Srebrenici, kterou obléhali od léta 1992. Padla tím první z šesti tzv. bezpečných zón, které měly být chráněny silami OSN. Ve Srebrenici působilo asi 400 nizozemských vojáků mise UNPROFOR. Z města bylo autobusy a kamiony nuceně evakuováno na 23 000 žen a dětí k bojovým liniím u středobosenského Kladnje. Muži a chlapci v počtu 10–12 000 se pokusili z obležení probít směrem do Tuzly, ale odhadem 6–7000 jich bylo zadrženo a následně popraveno. Dalších několik set (900–1200) jich bylo odděleno od žen a dětí při evakuaci a posléze zavražděno. Odhadem 650 mužům se podařilo uprchnout do sousední enklávy Žepa. Obsazením Srebrenice padly poslední zbytky respektu, který Bosňáci k jednotkám OSN prozatím ještě měli.

Po dobytí Srebrenice mezi západními politickými a vojenskými činiteli znovu propukla diskuze, zda má mise OSN pokračovat, či zda by nebylo lepší odtud vojáky UNPROFOR stáhnout. Nový francouzský prezident Jacques Chirac chtěl upozornit na svou osobu a vyzval západní spojence k ozbrojené akci v Bosně a Hercegovině, posílení ochrany enkláv a proražení blokády Sarajeva. Rusko se k jeho iniciativě stavělo odmítavě.

14. 7. Jednotky bosenskohercegovských Srbů zaútočily na další bosňáckou enklávu Žepu. Tu chránilo jen asi 1200 místních ozbrojenců a 79 vojáků UNPROFOR z Ukrajiny. Enkláva definitivně padla do srbských rukou koncem měsíce. Dne 24. července byla obsazena klíčová obranná kóta Brezova ravan. Mezi 25. a 27. červencem proběhla vynucená evakuace obyvatelstva, odhadem 4–5000 civilistů a raněných. Vojenský velitel enklávy Avdo Palić a jeho dva zástupci 27. července odcházejí vyjednat svobodu pro místní muže, dokonce bez vědomí sarajevské vlády podepisují kapitulaci, od toho dne jsou ale nezvěstní. Předpokládá se, že Avdo Palić byl zabit 5. září. Jeho kosterní pozůstatky byly vyjmuty z masového hrobu poblíž Rogatice v roce 2001, identifikace těla se nicméně zdařila až roku 2009. Po evakuaci byly veškeré domy v enklávě vykradeny, stejně jako ve Srebrenici, a následně zapáleny. Bojeschopní muži se nakonec pokusili o unik z obklíčení, část jich směřovala do enklávy Goražde (uspělo 14), část do středobosenského Kladnje (uspělo 163) a část nelezla záchranu v nedalekém Srbsku (těchto asi 800 mužů bylo okamžitě internováno). Někteří obránci se schovávali v nedalekých lesích až do konce války.

Válečná situace ve východní Bosně, Srebrenica a Žepa, červenec 1995

Karadžić vyzval vojáky Armády RBaH, aby opustili také enklávu Goražde. Bosňákům navrhoval výměnu Goražde za část Sarajeva. Zároveň požadoval pro Republiku Srbskou nejméně 56 % bosenskohercegovského území, přiznání práva pro bosenskohercegovské Srby na vlastní stát, neboť „Bosna” již podle jeho názoru přestala existovat, a rozdělení Sarajeva na dvě sousední hlavní města – jedno pro Srby a druhé pro Bosňáky.

4. 8. Bosenskohercegovský premiér Haris Silajdžić podal demisi. Izetbegović tuto demisi přijal. Silajdžićovi byla kladena za vinu nedostatečná ochrana enkláv Srebrenice a Žepy. Po několika dnech politických tahanic Silajdžić na základě četných žádostí svých sympatizantů, zvláště z Tuzly, a především v důsledku diplomatické intervence USA, které se za něj postavily, 10. 8. svou rezignaci stáhl.

* * *

Primární zdroje a literatura:
Válečné mapy: Library of Congress. Gov. Deposit. Geography and Map Division. 2002.

* Deníky a memoáry
FINK, Sheri. War Hospital: a True Story of Surgery and Survival. New York 2003.
HUSEINOVIĆ, Avdo, ORIĆ, Naser. Naser: od Gazimestana do Haga i nazad. Sarajevo 2013.

IBIŠEVIĆ, Besim. Srebrenica (1987–1992). Amsterdam 1999.
MAŠIĆ, Nijaz. Istina o Bratuncu: agresija, genocid i oslobodilačka borba 1992–1995. Tuzla 1996.
MAŠIĆ, Nijaz. Srebrenica: agresija, otpor, izdaja, genocid. Srebrenica 1999.
MUSTAFIĆ, Ibran. Planirani haos. Sarajevo 2008.
NUHANOVIĆ, Hasan. Pod zastavom UN-a: (međunarodna zajednica i zločin u Srebrenici). Sarajevo 2005.
NUHANOVIĆ, Hasan. Under the UN Flag: the International Community and the Srebrenica Fenocide. Sarajevo 2007.
ORIĆ, Naser. Srebrenica svjedoči i optužuje. Srebrenica 1995.
PONTUS, Thierry. J'étais médecin dans Srebrenica assiégée: au prélude du grand massacre. Paris 2005.
SALIHOVIĆ, Hamed. Srebrenica 1993.–1995.: ratni dnevnik rahmetli Hameda Salihovića Sade. Sarajevo 2009.

* Odborné a publicistické publikace
BISERKO, Sonja a kol. Srebrenica: od poricanja do priznanja. Beograd 2005.
BISERKO, Sonja a kol. Srebrenica: sjećanje za budućnost. Sarajevo 2005.
ČEKIĆ, Smail a kol. Masovne grobnice u BiH: sigurna zona Ujedinjenih nacija – Srebrenica. Sarajevo 2010.
ČEKIĆ, Smail a kol. Genocid u Srebrenici, "sigurnoj zoni" Ujedinjenih nacija, jula 1995. Sarajevo 2000.
HONIG, Jan Willem, BOTH, Norbert. Srebrenica: A Record of a War Crime. London 1996.
LEONE, Luca. Srebrenica: i giorni della vergogna. Roma 2005.
MATTON, Sylvie. Srebrenica: un génocide annoncé. Paris 2005.
ROHDE, David. Endgame: the Betrayal and Fall of Srebrenica... New York 1997.
ROHDE, David. A Safe Area: Srebrenica – Europe's Worst Massacre Since the Holocaust. London 1997.

* Rozsudky a jiné dokumenty

International Criminal Tribunal for the Former Yugoslavia. Istraga o Srebrenici: rezime sudsko-medicinskog dokaznog materijala – stratišta i masovne grobnice / Međunarodni krivični sud Ujedinjenih nacija za bivšu Jugoslaviju. Hag 2000.

International Criminal Tribunal for the Former Yugoslavia. Presude: Srebrenica. Beograd 2005.

- Blagojević & Jokić (IT-02-60) Vidoje Blagojević sentenced to 15 years' imprisonment, Dragan Jokić sentenced to 9 years' imprisonment on 9 May 2007.
- Erdemović (IT-96-22) "Pilica Farm" Sentenced to 5 years' imprisonment on 5 March 1998.
- Karadžić (IT-95-5/18) Trial judgement expected December 2015. Trial completed 7 October 2014.
- Krstić (IT-98-33) "Srebrenica-Drina Corps" Sentenced to 35 years' imprisonment on 19 April 2004.
- Mladić (IT-09-92) Trial judgement expected November 2017. Prosecution case concluded 26 February 2014. Defence case began 19 May 2014.
- Nikolić, Momir (IT-02-60/1) "Srebrenica" Sentenced to 20 years’ imprisonment on 8 March 2006.
- Obrenović (IT-02-60/2) "Srebrenica" Sentenced to 17 years’ imprisonment on 10 December 2003.
- Orić (IT-03-68) Naser Orić acquitted on 3 July 2008.
- Perišić (IT-04-81) Momčilo Perišić acquitted on 28 February 2013.

- Popović et al. (IT-05-88) "Srebrenica" Vujadin Popović and Ljubiša Beara sentenced to life imprisonment on 30 January 2015. Drago Nikolić sentenced to 35 years' imprisonment on 30 January 2015. Radivoje Miletić sentenced to 18 years' imprisonment on 30 January 2015. Vinko Pandurević sentenced to 13 years' imprisonment on 30 January 2015. Ljubomir Borovčanin sentenced to 17 years on 10 June 2010, trial judgement not subject to appeal. Milan Gvero sentenced to 5 years' imprisonment on 10 June 2010, trial verdict determined as final by Appeals Chamber on 7 March 2013 following the accused death.

- Tolimir (IT-05-88/2) "Srebrenica" Zdravko Tolimir sentenced to life imprisonment on 8 April 2015.